ZVUK Zlínského kraje - podzim / zima 2019

PODZIM / ZIMA 2019

tož – Jaroslav Zapletal • ozvěny Zlínského kraje – Zdeňka Friedlová • osobnosti – Petr Slinták • paměti – Radek Tomeček • tenkrát – Jiří Dunděra • malý místopis – Hana Kuslová • rozhovory – Blanka Kovandová • umění – Dušan Trávníček • genius loci – Petr Odehnal • život – Jaroslav Zapletal • litera­tura – Josef Holcman • za plotem – Radovan Jančář • dozvuk

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

ZVUK Z L Í N S K É H O K R A J E

Editorial RADOVAN JANČÁŘ Vážení čtenáři, v listopadu jsme si připomenuli významné výročí třiceti let od pádu komunistického režimu, kterému se velmi intenzivně věnovala všechna celorepubliková i lokální média. Redakční rada ZVUKu proto zvolila ústřední téma poněkud globálnější, a sice „Změna je život“. Samozřejmě v některých textech reflektujeme i výše zmiňované výročí, ale jinak je obsah dvojčísla pestrý a rozmanitý.

Rád bych se ale v editorialu krátce zastavil u jiného a neméně významného výročí, protože letos také uplynulo 80 let od 17. listopadu 1939, kdy byly německými okupanty násilně uzavřeny české vysoké školy, a později byl tento den vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Předcházely tomu události, které se nesmazatelně zapsaly do dějin naší republiky. Při poklidné studentské demonstraci proti německé okupaci, která se konala 28. října 1939, byl postřelen nadaný student Jan Opletal, který o několik dní později následkům zranění podlehl. Další obětí se stal mladý dělník Václav Sedláček, který byl zasažen střelou přímo do srdce. Při brutálním zásahu nacistů bylo zraněno dalších 400 lidí.

Po Opletalově pohřbu došlo k uzavření českých vysokých škol, bylo zatčeno více než dva tisíce českých studentů a představitelů vysokých škol, z nichž více než polovina byla odvlečena do koncentračních táborů, ale nejtragičtější osud potkalo devět čelných funkcionářských studentů, kteří byli zastřeleni v ruzyňských kasárnách.

Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert, kdo dnes zná tato jména? Přišlo mi velmi líto, že v záplavě oslav sametové revoluce zcela zaniklo výročí, bez nějž by možná žádná sametová revoluce nebyla. Je sice pěkné, že v dlouhých rozhovorech nám bývalí tvůrci kupónové privatizace a transformace tehdejší ekonomiky sdělují své zážitky, ale možná bychom si rádi přečetli i něco o životě mladých lidí, kteří v boji za svobodu obětovali to nejcennější – svůj vlastní život. „Padl jsem první pod úderem temna. Zvedněte mou pochodeň svobody a ducha a neste ji hořící do celého světa. To pro čest lidství.“ Tak zní epitaf na náhrobku Jana Opletala. Nezapomínejme…

(Náš kraj, Zlín, 21. 12. 1942.)

Obsah

ROZHOVORY … se Zdeňkou Friedlovou – BLANKA KOVANDOVÁ 63

TOŽ Co sa stalo kdysi... – JAROSLAV ZAPLETAL 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE „Radši míň za to, co radši – ZDEŇKA FRIEDLOVÁ 6 Libušín a Maměnka – ALENA POSPÍŠILOVÁ 9 Nejlepší knihovny a knihovníci Zlínského kraje v roce 2019 – JANA TOMANCOVÁ 11

OSOBNOSTI Polívka je grunt – JOSEF HOLCMAN 16 Básník Augustin Skýpala – JOSEF KRAMÁŘ 18 Hippokratův misionář – PETR SLINTÁK 21

PAMĚTI Vilibald Růžička – Z mých vzpomínek I. – PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ 27 Uherskobrodský učitel a muzejník Vilibald Růžička – RADEK TOMEČEK 30 TENKRÁT Jako ze žurnálu… – VERONIKA BALAJKOVÁ 35 Slovácká brigáda – největší dobrovolnický útvar nově vzniklé republiky – RADOVAN JANČÁŘ 39 Režisér Karel Pokorný – JIŘÍ DUNDĚRA 44 Tragický válečný příběh rodiny Sedlačíkovy – ALENA BARTOŠÍKOVÁ 49 MALÝ MÍSTOPIS Ze Zlína do Gottwaldova a zpět za čtyřicet jedna let – HANA KUSLOVÁ 52 Muzeum Kroměřížska a Kroměříž v listopadu 1989 – PETR PÁLKA 56

UMĚNÍ Divoký západ ve Zlíně – SILVIE LEČÍKOVÁ 65 „Sbírání v zahradě“ Ludmily Vaškové – OLGA MÉHEŠOVÁ 67 Rea – SVATAVA NAVRÁTILOVÁ 72 Krojové inspirace napříč Slováckem – ROMANA HABARTOVÁ 74 Dějiny uherskobrodského kláštera a města – RADEK TOMEČEK 79 Život ve věčné tmě – DUŠAN TRÁVNÍČEK 80 GENIUS LOCI Anonymní valašskokloboucký dopisovatel do Moravské Slovače – PETR ODEHNAL 85 Jiří Suchý a Semafor jubilující – MIROSLAV POTYKA 89 ŽIVOT Kudy kam potichu – JAROSLAV ZAPLETAL

93

LITERATURA Sametová revoluce v Uherském Hradišti – PŘIPRAVIL PAVEL PORTL 98 Pavlištík: Kronika hledání – JOSEF HOLCMAN 101 ZA PLOTEM Po stopách Velké války I. – RADOVAN JANČÁŘ

108

DOZVUK Luhačovické Zálesí – PŘIPRAVIL ATELIÉR IM 114 Věděl jsem, že tady budujednou žít – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK 116 Vyšla nová kniha věnující se obživě na Valašsku – JAKUB IVÁNEK 117 Pětadvacet ročníků konferencí a publikací Židé a Morava – PETR PÁLKA 118 Vzpomínka na Jitku Šuranskou – JOSEF HOLCMAN 119

A NA KONEC Ni zisk, ni slávu! A svůj k svému – RJTJJZ 120

Přední strana obálky: Otmar Oliva, interiér kaple Nejsvětější Svátosti v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně. Foto © archiv Otmara Olivy.

1

OBSAH

TOŽ

Jarmark, 1930. Foto © Josef Dudešek.

4

Co sa stalo kdysi...

JAROSLAV ZAPLETAL

Dočtete se dále na příslušných stránkách našeho časopisu, ale těmito slovy začíná tklivá písnička o myslivečkovi, kterého zabili ve Strážnickém lese. Starý příběh, prozkoumán vědecky folkloristy a reprodukován hudci a pěvci, je věčný. Naproti tomu některé poměrně nedávné události propadnou času a zmizí z kulturního obzoru lidstva, aniž by si kdokoliv připustil, že pro svou dobu mohly být mnohem signifikantnější než jeden mrtvý lesník. Dokonce k tomu dochází, i když se nějak na věčnost dostane významný státník.

My nevíme, zda je na věčnosti státník smutný, ale pro jistotu to na zemi za něj obstarávají truchlící občané. Někteří dokonce říkají, že On už je tam nahoře, na obláčku, a usmívá se na nás. Blažený, že je až tak mohutně oplakáván, jak věřícími, tak i svými ateistickými následovníky. Když 10. března 1985 skonal Konstantin Ustinovič Černěnko, dokonala se pětiletka nádherných pohřbů generálních tajemníků ÚV KSSS, Leonida Iljiče Brežněva, Jurije Andropova a zmíněného Konstantina, řečeného Kučer (tj. kočí). Na Krymu se infikoval zkaženou rybou, shodou okolností dárkem od Vitalije Fedorčuka, šéfa KGB. Již jako nemrtvý na pohřbu svého předchůdce, šéfa KGB Andropova, působil na diváky jako samohybné dělo. Vodili ho bodyguardi, organizovaní do podpěrné skupiny tak šikovně, že to vypadalo, jako by chodil sám.

Vládl 390 dnů. Hodně se věnoval agitaci a propagaci. Ještě stačil svést bitvu s rokenrolem, pronikajícím na Rus od Západu. Obohatil marxis3

mus-leninismus prognostickým článkem „Nová vlna se starým obsahem“. Po něm nastoupil Michail Gorbačov. Za jeho perestrojky zanikl sovětský komunismus a byl záhy nahrazen osvědčeným kremelským byzantinismem.

Každoročně 7. listopadu se u nás na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce pořádaly lampionové průvody. Sirky a svíčky dostávaly se do rukou školní mládeže a lampionizace společnosti vedla k mnohým citovým vzplanutím.

V Gottwaldově roku 1989 pronesla při této příležitosti projev soudružka místopředsedkyně ONV Jana Kaňková. Mimo jiné zdůraznila: „Plnit odkaz Velkého října, znamená pracovat dnes tak, aby příští generace mohly s pocitem hrdosti oceňovat velikost historických činů dnešního převratného období v životě naší společnosti a celého světa.“ Za pár dnů nastal skutečně převrat, sametová revoluce.

Bylo úžasné osobně se přesvědčit, že někdy je život změna až zázračná. Také mnozí vládní odborníci z StB se dialekticky proměnili v úspěšné podnikatele a kapitalisty. Ke změnám poměrů přistupovali s výhledem do budoucnosti. Jak byli zvyklí z kroužků Svazu československo-sovětského přátelství – až na věčné časy a nikdy jinak!

Na faustovské téma napsal A. S. Puškin drobné dílko. Vylíčil v něm poetický obraz: V pekle dotyčný Doktor pozoruje Smrt hrající kostky s Čertem. A přitom mu notně hubuje a vyčítá, že do pekla odnesl Fausta ještě živého.

A ďáblík jí briskně odpovídá: „Na to lze mít dvojí názor. Sice je živ, ale dávno už je náš…“ Tož tak. Ale o tom my nepíšeme.

Post scriptum: Akorát předseda naší redakční rady, soudce a spisovatel Josef Holcman, ve své poslední skvělé knížce „Karel chodí po zemi TOŽ

(o životě a dobách Karla Pavlištíka)“ na stránce 134 konstatoval, že „i divadla měla za socialismu tendenci hrát Mefista jako kladnou postavu: Faust mu nabízí jakousi duši a tím pádem taky svědomí, nicméně inscenace se ptaly: Co je ta duše?

Nic. Faust se dopustil výprodeje svědomí a to se bralo jako samozřejmost. Dohodu alla Mefisto – Faust veřejně respektovali skoro všichni. Národ začal disciplinovaně pracovat na svém porobení. Lidé museli jíst, pracovat a zapomínat a stávali se lhostejnými. Až na pár jedinců.“ Avšak jen málokdo si nemyslel, že tak jako pobyt sovětských vojsk na našem území je prolongovaná dočasnost, tak také že komunistický režim může trvat na věčné časy.

(Usuzováno vzhledem ke krátkosti lidského života.)

Přesto bylo a zůstalo dost slušných lidí. Jejich jména se ovšem nikdy nezapíší do historie. Tuto výsadu mají zaručenu jen ti nejlepší a nejhorší.

Relevantní je k meritu věci několik lidových přísloví z luhačovského Zálesí – Nemíšaj sa mezi otruby, nebudú ťa svině žrat. Kdo sa smoly dotýká, zamaže sa od ní. S cuzího ořa naprostřed mořa čili Kmotr nekmotr ze střešně dolu! Kdo má strýčka v pekle, snadno sa tam dostane…

TOŽ

Na dosud nepublikovaném snímku je vpravo první režisér a dramaturg strážnických slavností (1946–1948) JUDr. Miloš Zapletal.

Foto © Josef Míček, 1947, archiv Petra Zapletala.

4

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Jarmark, 1930. Foto © Josef Dudešek.

Turecko, Ürgüb, 5. 8. 1959. Foto © Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z.

„Radši míň za to, co radši“ ROZHOVOR S JANEM KAŇKOU ZDEŇKA FRIEDLOVÁ

Od 1. 10. 2019 je ředitelem Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně Ing. Jan Kaňka.

V knihovně působí od roku 1997, postupně pracoval na různých pozicích a poznal „všechna její patra“. Spolupracoval intenzivně na přípravě a realizaci projektu 14|15 BAŤOVA INSTITUTU, v jehož rámci bylo v letech 2011–2013 vytvořeno nové sídlo pro tři krajské instituce – knihovnu, galerii a muzeum. Významně se podílel na vytvoření koncepce služeb a na organizaci činnosti krajské knihovny ve Zlíně v nově rekonstruovaném objektu budovy 15 zlínského továrního areálu. Publikuje v knihovnických časopisech a vystupuje se svými příspěvky na odborných knihovnických akcích. Jeho hlavními odbornými tématy jsou elektronické služby knihoven a bibliografie. Dlouhodobě se věnuje bibliografii Františka Bartoše, etnografa, jazykovědce a pedagoga, a vytvořil webovou prezentaci jeho života a díla.

Má významný podíl na digitalizaci regionálních monografií a periodik ve Zlínském kraji. Byl hlavním řešitelem projektu digitalizace baťovských novin, který byl realizován ve spolupráci Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně, Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Moravského zemského archivu – Státního okresního archivu ve Zlíně. Významně se podílel na realizaci projektu eBadatelna Zlínského kraje, který zpřístupňuje výsledky digitalizace knihoven paměťových institucí Zlínského kraje.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Nový ředitel krajské knihovny Jan Kaňka. Foto © Dalibor Novotný.

Vystudoval jsi VUT v Brně, Fakultu elektrotechniky a informatiky, máš blízko k informačním technologiím, přesto jsi se rozhodl ve svém profesním působení pro obor knihovnictví. Co Tě k tomu vedlo a pochyboval jsi někdy o správnosti svého rozhodnutí?

Byla to kombinace několika věcí. Přesto, že jsem vystudoval střední i vysokou školu technického zaměření, táhlo mne to vždycky dost silně 6

k humanitním oborům, a když jsem na civilní službě objevil svět knihoven zevnitř, uvědomil jsem si, že to by mohlo být přesně ono – kombinace informatiky a literatury, když to zjednoduším. Nebylo lehké sám sobě i svému okolí zdůvodnit, proč se rozhoduji pro, řekněme, neziskovou sféru a nejdu do jednoho z nejlukrativnějších odvětví dnešní doby – mobilních komunikací, kam se mi ale vůbec nechtělo. Hodně mi tehdy pomohl můj táta, který to vystihl Werichovým citátem: „Radši míň za to, co radši”. Nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval.

V knihovně jsi působil na různých pozicích, od října 2019 jsi jejím ředitelem. Na co by ses rád ve své nové pozici zaměřil a co považuješ za zásadní pro její úspěšné fungování?

Možná to bude znít banálně, ale rád bych se zaměřil na podporu čtenářství, pokud možno na všech frontách, tedy ne třeba jen u dětí (i když u nich je to zásadní). Knihovny jsou dnes činné v nejrůznějších směrech a někdy už to skoro vypadá, že knihy mají jen ve svém názvu. Byl bych rád, kdybychom nezapomínali na naše hlavní poslání a nerozmělnili ho v moři jiných aktivit. Za zásadní pro úspěšné fungování (a opět to není nic převratně nového) považuji zdroje – tedy lidi a finance. A to první považuji za nejdůležitější – mít dobře fungující tým motivovaných lidí, kteří spoluvytvářejí fungující organismus. Když se k tomu přidá podporující zřizovatel a přispěvatel (v našem případě kraj a město), dá se knihovna dělat dobře a užitečně.

Jak vnímáš roli knihovny v kontextu s ostatními kulturními a vzdělávacími institucemi v rámci města a kraje?

8

Nový ředitel krajské knihovny Jan Kaňka. Foto © Dalibor Novotný.

V rámci města plníme roli městské knihovny a to je velká zodpovědnost. Bohatstvím našeho knihovního fondu a dostupností ( jak prostorovou, tak časovou) nemáme v místě konkurenci, což může být ukolébávající, a musíme myslet na to, že každá služba má své stupně kvality. Usilovat o kvalitní služby považuji za trvalou výzvu.

Samozřejmě to neznamená, že jsme v rámci města solitér, spolupracujeme s příbuznými institucemi a doufám, že budeme ještě více. V rámci kraje poskytujeme služby jiným knihovnám, což je zvenčí pro většinu občanů asi neviditelné, ale považuji to za velmi důležité, máme-li být opravdu dobrou krajskou knihovnou. I napříč krajem tradičně spolupracujeme zejména s tzv. paměťovými institucemi a doufám, že oboustranně přínosně.

Jaký význam mají knihovny v současné společnosti? Domníváš se, že jejich role se v následujících letech výrazně změní?

Jistě už nemáme monopol na informace, to je výrazná změna, kterou si někteří lidé z oboru OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

jen neradi a pomalu připouštějí. Co dnes naopak dostává nový rozměr, je naše důvěryhodnost, nestrannost a určitá garance kvality. To není nic samozřejmého a je třeba tyto rysy udržovat a dbát na ně. Ekonomicky se naše společnost má relativně dobře, takže méně cítíme, jak důležité mohou být pro občany knihovny jako klidné a bezpečné místo. V jiných částech světa si to už uvědomují mnohem silněji a bude to patrné i u nás. Naše služby jsou velmi nízkoprahové, otevřené téměř všem a je to tak dobře. Možná že jednou bude např. vlastnictví papírové knihy svým způsobem luxus a my ho budeme umět lidem vynahradit.

Manažerská pozice je náročná na čas i energii – čím si ji doplňuješ?

Celoživotně mám rád pobyt v přírodě, zejména v té kopcovitější, a přes turistiku a trošku horolezectví jsem se dostal k dálkovým pochodům a nakonec k vytrvalostnímu běhání. To pro mě dnes představuje svým způsobem závislost, ale velmi pozitivní a lituji jen toho, že jsem ho neobjevil dřív. Zjistil jsem, že rád závodím a pocitu po náročném běhu se vyrovná máloco, ať je to desítka, maraton či něco delšího.

Co je pro Tebe v životě nejdůležitější?

Dnes jednoznačně rodina. Naše tři děti mi doslova rozsvítily život a jsou pro nás zdrojem veliké radosti. A čím dál víc, mimo jiné i díky sportování, si cením zdraví. Není to samozřejmost, ale dar a svého druhu úkol.

Literatura je pro mne podstatná a nejdůležitější umělecká forma. Vždycky když jsem v nějakém čase polevil ve čtení a pak se k němu vrátil, uvědomil jsem si, jak jsou pro mě příběhy, vyprávění a obraznost důležité. Od dětství jsem měl rád mluvené slovo a v posledních letech jsou pro mě audioknihy nejoblíbenějším způsobem, jak se s literaturou setkávat. Krásné hlasy dokážou z četby udělat opravdový zážitek (a ještě se přitom dá běžet). Vlastní tvorbu nerozvíjím. Není vyloučeno, že si mě ještě někdy najde, ale pokud ano, bude to v nějaké velmi úsporné podobě – třeba haiku.

Dlouhé texty obdivuju, ale nejsem jich mocen.

Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně je hlavním vydavatelem časopisu ZVUK, v minulosti jsi v něm publikoval a podílel ses na zpracování jeho bibliografií. Nově jsi se stal členem jeho redakční rady. Jak vidíš pozici tohoto časopisu v kontextu ostatních (regionálních) periodik? Chtěl bys nějak ovlivnit jeho obsah nebo podobu?

ZVUK považuji za originální ediční počin, který časem zraje jako víno. Ne každý kraj má revui tohoto druhu. Tradiční místo v něm má historie a lidová kultura, bylo by možná zajímavé poněkud rozšířit jeho tematický a autorský záběr.

Vizuální podoba ZVUKu je velmi vkusná, ale je čas na změnu. V tom se, myslím, shoduje celá redakční rada. Jsem rád, že máme tu čest se na vydávání tak kvalitního časopisu podílet.

Děkuji za rozhovor. Ať se zlínské knihovně pod Tvým vedením daří a je pro čtenáře světlým místem, zdrojem poznání i potěšení.

Jaký význam má pro Tebe literatura? Píšeš ještě?

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

8

Libušín a Maměnka DVA UMĚLECKÉ SKVOSTY NA PUSTEVNÁCH

ALENA POSPÍŠILOVÁ

Pustevny, horské sedlo v Moravskoslezských Beskydech nedaleko hory Radhoště, dostaly své jméno podle poustevníků, kteří zde v polovině 18. století pobývali. Turisticky významným střediskem se však staly až v souvislosti s působením Pohorské jednoty Radhošť, která vznikla již v roce 1884 a byla prvním českým turistickým spolkem v tehdejších zemích Rakousko-Uherska. Cílem Pohorské jednoty bylo pěstovat lásku k horám, vytvářet turistické stezky a v neposlední řadě stavět horské útulny – noclehárny pro stále rostoucí počet návštěvníků valašských hor.

V roce 1891 byla otevřena první útulna, tzv.

Stará pustevna, realizovaná stavitelem J. Parmou; v roce 1894 pak na Pustevnách přibyla kamenná útulna Šumná. V letech 1897–1899 byly podle projektů slovenského architekta Dušana S. Jurkoviče a stavitele Michala Urbánka realizovány dva nejznámější objekty – útulna Maměnka a potom jídelna Libušín. Maměnka i Libušín byly společně slavnostně zpřístupněny 6. srpna 1899. Libušín má půdorys tvaru kříže jako kostel ve Velkých Karlovicích. Je pojednán jako jednolodní kostel s užší příčnou lodí a k ní připojeným pětibokým závěrem. Při návrzích na stavbu Libušína využil Jurkovič svých znalostí, které získal studiem forem, konstrukčních principů a zdobných prvků lidové architektury moravského Valašska a Slovenska.

Pro výzdobu Libušína byly použity také návrhy od M. Alše. V následujících letech byla k jídelně Libušín přistavěna kuchyně a severozápadní hospo9

Libušín, v popředí Dušan Jurkovič a JUDr. Eduard Parma, časopis Světozor, ročník XXXIII (1899). dářské křídlo u Staré pustevny a navazující stavba Pustevenky. V roce 1925 byla provedena přístavba kuchyně. Areál Pusteven byl doplněn ještě valašskou zvonicí (1897), letní tělocvičnou Sokola a nedalekou kuželnou, která však byla v roce 1918 zbourána. V roce 1926 pak byla dokončena stavba Tanečnice.

Jurkovičovým stavbám v minulosti hrozil několikrát zánik. Prvně to bylo po 2. světové válce, kdy byly objekty poničeny pobytem německé branné mládeže a maďarských asistenčních oddílů. Ke zbourání nedošlo díky zásahu samotného Dušana Jurkoviče, který se osobně postavil za zachování staveb a navrhl plán oprav vedoucí k záchraně objektů. Bohužel po roce 1948 byl spolek Pohorská jednota Radhošť rozpuštěn a obě stavby byly svěřeny státnímu podniku Valašské hotely a restaurace, který zanedbával pravidelnou údržbu těchto objektů. Na počátku šedesátých let byla sice provedena oprava objektů, ale chátrání nezastavila. V 80. letech tak byl provoz v objektech zastaven. Rekonstrukce objektů, zahájená v 2. polovině osmdesátých let, byla z důvodu nedostatku OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Útulna Maměnka 14. 10. 2019 (Pustevny). Foto © archiv autora.

Jídelna Libušín 14. 10. 2019 (Pustevny). Foto © archiv autora. finančních prostředků a likvidace podniku Valašské hotely a restaurace přerušena. V roce 1994 byl stav objektů havarijní a znovu se zvažovalo jejich odstranění. V roce 1995 se vlastníkem těchto objektů stal stát a právo hospodaření bylo svěřeno Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Přestože prošly oba objekty rozsáhlými opravami, uchovaly si převážně původní architektonické a konstrukční kvality, včetně materiálového a barevného řešení staveb, pro které byly včetně okolních pozemků jako areál Pustevny prohlášeny národní kulturní památkou.

V roce 1997 začalo Valašské muzeum v přírodě s rozsáhlou rekonstrukcí, projekt vypracoval tým pod vedením Ing. Antonína Závady. Zrekonstruovaná jídelna Libušín byla veřejnosti znovu otevřena v roce 1999. Maměnka byla po rekonstrukci zpřístupněna o čtyři roky později. Architektem projektu rekonstrukce Maměnky, která dnes slouží jako ubytovací zařízení hotelového typu, byl arch.

Jan Palacký, hlavním inženýrem projektu Ing. Milan Gesierich.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

V noci z 2. 3. na 3. 3. 2014 došlo k požáru stavby Libušín. Požárem byla zničena ve velkém rozsahu tzv. jídelna, poškozena byla západní část stavby – původní stavba tzv. Stará pustevna se vstupní částí a spojovací krček mezi Starou pustevnou a jídelnou. Značně poškozená byla také přístavba kuchyně. Právě jídelna patřila k nejcennějším částem stavby Libušína. Zachovány zůstaly pouze některé stavební prvky a zdobné prvky fasád. Zničeny byly fresky a sgrafita s motivy valašských a slovenských pověstí dle návrhů Mikoláše Alše. Shořel také cenný mobiliář jídelny. Ve veřejné sbírce se za tři roky podařilo shromáždit téměř 11 mil. Kč, na obnovu přispěl i Zlínský a Moravskoslezský kraj, mnohé firmy, Vojenské lesy a statky ČR či Lesy ČR, které darovaly dřevo na stavbu.

Přestože náklady na obnovu vyhořelého Libušína byly odhadovány ve výši cca 80 mil. Kč, stát se rozhodl stavbu obnovit, a to právě s ohledem na podporu a zájem veřejnosti.

Valašské muzeum v přírodě, dnes Národní muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 10

pod vedením generálního ředitele Ing. Bc. Jindřicha Ondruše, ihned započalo se záchrannými pracemi. Kolem vyhořelé stavby byla postavena konstrukce, aby ochránila torzo stavby proti povětrnostním vlivům a vandalismu. Neprodleně byly zahájeny práce na zhotovení architektonické studie a následné dokumentaci obnovy Libušína.

Hned na počátku bylo cílem obnovit Libušín do podoby roku 1925, kdy byly jednotlivé části stavby Libušína dokončeny a tvořily urbanistický celek s dvorním křídlem kuchyně a s napojením v místě krčku. Samotné stavební práce na rekonstrukci Libušína byly zahájeny v roce 2016. V průběhu rekonstrukce stavby restaurátoři muzea v přírodě provedli průzkum barevnosti na dřevěných prvcích uložených ve svém depozitáři. Výsledky ukázaly, že původní barevnost Libušína byla zcela jiná, než jak si ji pamatujeme z doby před požárem. Národní muzeum v přírodě se jako investor rozhodl zjištěnou původní barevnost obnovit tak, jak jej návštěvníci Pusteven mohli vidět v období přibližně konce 1. světové války.

Národní muzeum v přírodě při této příležitosti využilo nabytých poznatků, jeho restaurátoři provedli průzkum barevnosti i původních prvků Maměnky a po dohodě s Ministerstvem kultury ČR pak bylo rozhodnuto o rekonstrukci barevnosti exteriéru útulny Maměnka.

Již dnes tak můžete vidět, jak obě stavby prochází barevnou proměnou. Můžete je spatřit v podobě, jak ji popisuje František Žákavec v knize „Dílo Dušana Jurkoviče, kus dějin československé architektury“ (1929): „Maměnka v hravě živém rytmu s okrovým fondem stěn, krajkovými výřezy a sloupky, Libušín pak s pádnějším exteriérem – rudými roubenými stěnami na rozích obitými světlejším šindelem … na kolmých stěnách mnoho podrobností, až hravých.“ 11

Myslím, že poděkování patří všem, kteří se na rekonstrukci tohoto mimořádného architektonického díla – Libušína podílejí, zejména Ministerstvu kultury ČR, Národnímu muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Národnímu památkovému ústavu v Kroměříži, architektonické kanceláři Masák & Partner, s.r.o. Praha, Archatt s.r.o.

Brno, Teslice CZ s.r.o. Vsetín, LAVI ENGINEERING s.r.o., Krajskému úřadu Zlínského kraje – odboru kultury, ale zejména všem řemeslníkům, kteří konečný výsledek a zdar díla mají doslova v ruce.

Nejlepší knihovny a knihovníci Zlínského kraje v roce 2019 JANA TOMANCOVÁ

Začátkem října, v návaznosti na Týden knihoven, ve kterém knihovny celé ČR pořádají mnoho akcí sloužících k propagaci svých služeb, se ve zlínském mrakodrapu konalo ocenění knihoven a knihovníků Zlínského kraje. Slavnostní událost moderovala Mgr. Helena Mráčková a za Zlínský kraj se dále účastnili hejtman Jiří Čunek a náměstci hejtmana Mgr. Miroslav Kašný, pod jehož záštitou se celá akce konala, Ing. Jiří Sukop, Ing. Pavel Botek a další významní hosté. Během ceremoniálu byl představen nový ředitel Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně Ing. Jan Kaňka.

Soutěž o titul Knihovna a Knihovník Zlínského kraje roku 2019 proběhla již po sedmé a je OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Společné foto všech oceněných. Foto © Jiří Balát. Na fotografii zleva: Jiří Sukop, Jaroslava Bedřichová, Pavel Botek, Hana Uherková, Jan Kaňka, Zdeněk Hověžák, Dana Lišková, Emil Korduliak, Petr Fusek, Marcela Schönbaumová, Antonín Popelka, Ivana Růžičková, Anežka Dundálková, Vítězslav Hanák, Pavlína Harásková, Milada Hynčicová, Zdeňka Friedlová, Ivana Rochlová, Miroslav Kašný, Hana Malá. organizována krajskou knihovnou ve spolupráci s Odborem kultury a památkové péče Krajského úřadu Zlínského kraje na podporu veřejných knihoven ve Zlínském kraji. Knihovny i jednotlivce navržené na toto ocenění mohli nominovat zástupci zřizovatelů a provozovatelů knihoven a také odborná veřejnost. Sešlo se celkem 24 nominací pro tuto cenu. Rozhodování bylo opět velmi těžké a komise musela zvažovat mnoho kritérií.

Výsledky byly v několika případech velmi těsné.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Všechny nominované knihovny i knihovníci by si nějakou cenu zasloužili.

Knihovny, jako neziskové instituce, by mohly ustrnout ve své tradiční roli, tj. půjčovat knihy, které v knihovně mají, zapisovat počet stále klesajících výpůjček a usměrňovat své návštěvníky, aby pokud možno knihy moc ze starých regálů nevytahovali.

Je to ale tak, že snem většiny knihovníků, a zvlášť těch oceněných, je plná knihovna spokoje12

ných dospělých a hlavně dětských čtenářů. Proto mají knihovnice a také knihovníci stále plno práce nejen s péčí o knížky, časopisy, audioknihy či společenské hry, ale také s přípravou čtenářských dílen, soutěží, veřejných čtení či výstav.

Za tyto a další, někdy velmi kreativní či výjimečné činnosti byly v letošním roce oceněny tyto knihovnice: Anežka Dundálková (Obecní knihovna v Ratajích) Ocenění Knihovník Zlínského kraje roku 2019 za dlouhodobou obětavou práci v knihovně, mimořádné aktivity a spolupráci se základní a mateřskou školou.

Marcela Schönbaumová (Místní knihovna Strání) Ocenění Knihovník Zlínského kraje roku 2019 za kvalitní práci v knihovně, osobní nasazení při modernizaci knihovny a mimořádné aktivity pro čtenáře všech generací.

Hana Malá (Masarykova veřejná knihovna Vsetín) Ocenění Knihovník Zlínského kraje roku 2019 za dlouhodobou vynikající práci v knihovně, zapojování se do projektů podporujících čtenářskou gramotnost a aktivity pro různorodé skupiny uživatelů.

Ivana Rochlová (Obecní knihovna Kašava) Ocenění Knihovník Zlínského kraje roku 2019 za vytvoření příjemného prostoru pro čtenáře všech generací, aktivity pro seniory v knihovně a podíl na kulturním životě obce.

Milada Hynčicová (Obecní knihovna Neubuz) Mimořádné osobní ocenění Mgr. Miroslava Kašného, radního Zlínského kraje, za dlouhodobou 13

Děti v knihovně ve Valašské Bystřici. Foto © Lucie Stiborová. obětavou práci v obecní knihovně a aktivní spolupráci s místními organizacemi na kulturním dění v obci.

V tomto článku bych se chtěla soustředit hlavně na oceněné knihovny. Aby získala knihovna titul Knihovna Zlínského kraje, musí splnit mnoho kritérií. Mezi ty hlavní patří plnění tzv. standardů pro dobrou knihovnu, které vycházejí z metodického pokynu Ministerstva kultury. Nutné je také zvážit statistiku knihoven – kolik knihovnu navštěvuje registrovaných čtenářů, kolik návštěvníků, počet výpůjček a kolik proběhlo v předchozím roce v knihovně vzdělávacích a kulturních akcí, a to v přepočtu na jednoho obyvatele, aby nebyly knihovny v malých obcích v nevýhodě.

Díky svému vybavení, činnostem a kvalitním službám byla za okres Uherské Hradiště oceněna Místní knihovna Ostrožská Nová Ves. Knihovna je umístěna v nově vystavěné budově a je moderně vybavená. Na první pohled zaujme strom, který je umístěn uprostřed knihovny v atriu. Díky celkovému architektonickému řešení interiéru se náOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

vštěvníci cítí v knihovně velmi příjemně. Součástí knihovny je sál pro pořádání výstav, konají se zde vernisáže, besedy, přednášky a jiná vystoupení. Po přestěhování se významně zvýšil počet všech číselných ukazatelů. Knihovna se stala nedílnou součástí kulturního života obce a místem setkávání všech věkových skupin.

Místní knihovna pod vedením zkušené knihovnice, paní Hany Uherkové, provádí také donášku knih hendikepovaným občanům zdarma, nabízí obalování knih a učebnic a organizuje mnoho zajímavých akcí pro veřejnost.

Za vsetínský region získala titul Knihovna Zlínského kraje roku 2019 Obecní knihovna Valašská Bystřice. V roce 2017 se knihovna ve Valašské Bystřici přestěhovala do nově zrekonstruovaných prostor v centru obce, které sdílí společně s turistickým a informačním centrem. Knihovnu vede pan Jiří Fusek. Rekonstrukce měla velmi kladný vliv na návštěvnost a výpůjčky knih a časopisů.

V knihovně je registrováno 20 % obyvatel obce.

Obecní knihovna pořádá pro své mladé čtenáře mnoho vzdělávacích akcí, soutěží a besed.

Zapojuje se do celostátní akce Noc s Andersenem a pro velký zájem se v této knihovně spí dokonce 2x ročně. Děti zažily tzv. Komiksovou noc a také Noc plnou her. Oblíbenou akcí je Podzimní putování s broučky, které je vždy zakončeno velkolepým ohňostrojem. Tradicí se stalo také Pasování prvňáčků na čtenáře, děti se také těší na Westernovou noc, Halloween či příměstský tábor.

Obecní knihovna spolupracuje s Ligou proti rakovině a s Amnesty International – v knihovně probíhá např. Maraton psaní dopisů na pomoc nespravedlivě vězněným.

Obecní knihovna Vlachovice, která získala ocenění za okres Zlín, sídlí ve zrekonstruovaných OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

prostorách kulturního domu v centru obce. Paní knihovnice Dana Lišková pravidelně nakupuje knižní novinky nejen pro knihovnu ve Vlachovicích, ale také pro pobočku knihovny ve Vrběticích.

Knihovna organizuje mnoho aktivit, jako jsou literárně-výtvarné soutěže, cestovatelské besedy, Noc s Andersenem, tvořivé dílny pro děti i dospělé. Donáška knih přímo ke čtenářům je žádanou službou a paní Lišková je „přítelem na telefonu“, který rád poradí s výběrem knih. S místní základní školou knihovna velmi dobře spolupracuje, v knihovnických prostorách probíhají informační lekce, zábavné kvízy a jiné akce.

V okrese Kroměříž byla nejlepší knihovna v obci Zborovice. Místní knihovna ve Zborovicích pod vedením paní Ivany Růžičkové a Pavlíny Haráskové působí v obci s 1500 obyvateli a má dlouholetou tradici. Je součástí kulturního a veřejného života obce, příjemným a pěkným místem, které rádi navštěvují jak dospělí, tak i děti. V knihovně byla provedena rekonstrukce dospělého i dětského oddělení. Místní knihovna díky nabízeným službám neustále rozšiřuje okruh svých příznivců. Knihovna využívá automatizovaný výpůjční systém. V místní knihovně probíhá cyklus pestrých a hravou formou vedených besed pro děti, a to pravidelně od listopadu do května. Starší čtenáři a návštěvníci se zase těší na cestopisné a historické akce a besedy o regionu.

Věřím, že všechna ocenění povzbudí zřizovatele knihoven k podpoře svých knihoven a samotným knihovníkům dodají energii do jejich další obětavé práce.

14

OSOBNOSTI

Pouť v Mikulově, 1930. Foto © Josef Dudešek.

17

Polívka je grunt JOSEF HOLCMAN

Když mě maminka v padesátých letech, tedy v době, kdy maso se dalo na vesnici koupit jenom jednou za týden – a já jsem ho chtěl častěji –, odbývala příslovím, že „polívka je grunt a maso je špunt“, tak jsem netušil, že o patnáct let později ta první část onoho moudrého pořekadla nabude v mé divadelně ochotnické hlavě jiného, přeneseného významu. Na studiích v Brně jsem někdy v roce 1972 zhlédl Tótovce a Příběhy dona Quijota a Strašidýlka a Pezzu versus Čorbu (v srbochorvatštině prý druh polívky) a uzřel jsem, že Polívka bude grunt!

Filmový střih: Ve středu, 31. července 2019, nás Polívka (v hasičské přilbě) se svojí Marcelkou vítá v Olšanech na oslavě narozenin. V Olšanech, které mu hodně připomínají krajinu kolem Vizovic. Boleslav Polívka je po celých sedmdesát let svého života součástí Vizovic nejenom duchovně, ale i osobní přítomností. Vrací se domů nejen na hrob svých rodičů, ale také prostřednictvím svých rolí a inscenací, které téměř každoročně odehrává v rodném městě i v blízkém Městském divadle ve Zlíně. Tak pečuje o náš kraj a jeho lidské povahy, aniž si toho běžně všímáme. Skoro půlstoletí nenápadně a až neviditelně proslavoval Zlínský kraj s přesahem do kraje Jihomoravského, do celé republiky i do Evropy (v tomto roce například se synem Vladimírem inscenací „Šašek a syn“ ve Velké Británii).

Jeho největší předností je, že má rád lidi a o lidských povahách hraje. Svými pantomimickými postupy i totálním herectvím od počátku sedmdesátých let minulého století ovlivnil české divadlo OSOBNOSTI

i film. Je nejvšestrannějším československým hercem, který diváka laská i dráždí zároveň. Inspirován zejména lidovým divadlem, valašským folklorem i zvířaty nejen cirkusovými, se stal autorem originálních inscenací i nekonečným klaunem. Je tvůrcem království, kterému říkáme jeviště, k němuž vždycky patřilo i peklo a hlediště. Jeho královstvím je i říše za oponou či za zrcadlem, které dokáže rozebrat na kusy a pak ho během představení poskládat tak, až diváci mají pocit, že oni sami si svojí šikovností to zrcadlo sestavili. Svojí nekonvenčností provokoval divadelní kritiky, kterým stále novými a novými divadelními nápady nedovolil, aby si ho typově „zaškatulkovali“. Jako správný klaun byl vždy mužem svobodomyslným, a tak nelze přehlédnout třeba jeho postoj k minulému režimu, když v srpnu roku 1989 v kulturním domě ve Vizovicích veřejně sdělil, že petice Několik vět může tomuto národu pomoct.

Narodil se 31. 7. 1949 ve Vizovicích. Díky tatínkovi, který byl nadšeným ochotnickým hercem, se zajímal o divadlo od dětství. Po ukončení jedenáctileté Střední všeobecně vzdělávací školy ve Vizovicích vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde získal pověst nekonvenčního, činorodého a nespoutaného kumštýře, což potvrzovala jeho autorská představení, v nichž syntézou pantomimy, loutkového i černého divadla a klauniád radostně a hravě popíral zaběhnuté divadelní zákonitosti. Od roku 1972 byl jednou z vůdčích osobností Divadla na provázku, v roce 1993 založil divadlo vlastní. Hostoval v řadě jiných divadel v Brně i v Praze, ale vždycky se vracel na Valašsko tak, aby neztratil základní inspiraci, která měla svůj původ v lidovém umění a ochotnickém divadle. To mu, možná až paradoxně, umožnilo spolupracovat se zahraničními divadly, herci i režiséry.

16

Boleslav Polívka ve Zlíně u Miroslava Zikmunda v roce 2017. Foto © Luděk Horáček.

V českých televizích uváděl vlastní pořady jako Manéž nebo Bolkoviny, kde uplatňoval svoje originální klaunské i vypravěčské schopnosti. Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí, je držitelem dvou Českých lvů za nejlepší herecký mužský výkon v hlavní roli ve filmu Zapomenuté světlo (1996) a ve filmu nominovaném na Oscara Musíme si pomáhat (2000).

Přesto neváhá brát i role, které u odborné veřejnosti nesklízejí zrovna ovace. V roce 2016 přijal jednu z rolí ve filmu Děda, který poeticky popisuje historii a tradice i současnost Valašska, v současnosti hraje jednoho z bohů v pohádce Největší dar, která se natáčí i v rožnovském skanzenu. Mnohokrát jako autor nebo herec vystupoval na tradičním 17

vizovickém Trnkobraní. Patří tak k významným uměleckým osobnostem Zlínského kraje, jako jsou například Alois Hába, Max Švabinský, Hanzelka a Zikmund, J. A. Pitínský, Tom Stoppard, Karel Pavlištík či Eva Jiřičná. Zlínský kraj má v současné době jen málo tak výrazných osobností, jakou je Boleslav Polívka, který letos v čilé divadelně-filmové aktivitě oslavil sedmdesátku. Pro sebe a slovenskou jevištní legendu Milana Lasicu napsal hru Klíště, v níž dva staří muži vedou řeči o ženách, o víně, o nemocech i politice. Parafrázuji (Bolek mně snad nějakou nepřesnost odpustí) jeden z dialogů: Lasica: Vy, Česi, ste nás Slovákov dlho utlačovali, tak sme vám poslali do vlády jednoho nášho experta…

OSOBNOSTI

Polívka: Ale co jsme udělali Japoncům?

Jeho kolega Tomáš Vorel o něm řekl: „I při své strmé slávě se neštítí jakékoliv společnosti a dovede kaž­dého vyslechnout. A z toho asi pramení jeho neutuchající inspirace, originalita, jeho půvabné herectví.

Troufám si říci, že je to nejpůvodnější, nejvšestrannější, nejvýraznější český herec současnosti. A nejen současnosti, ale i minulosti. A nejen minulosti, ale i budoucnosti.“

Básník Augustin Skýpala JOSEF KRAMÁŘ

30. června loňského roku zemřel v úctyhodném věku devadesáti sedmi let v Praze básník Augustin Skýpala. Pocházel z Jarcové u Valašského Meziříčí, kde se narodil 22. listopadu 1920. Je nutno přiznat, že v současnosti z povědomí obyvatel Valašského Meziříčí téměř vymizel, byť zejména na počátku čtyřicátých let hrál v kulturním životě tohoto města značnou roli. Svá dětská a jinošská léta strávil na Oznici. V roce 1939 absolvoval Státní odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. To bylo již v době německé okupace a brzy nato vypukla druhá světová válka. Přesto v této dusné atmosféře, kterou si již dnes nedovedeme ani představit, se ve městě dokázala zformovat pod pláštíkem Národního souručenství skupina mladých a později velice úspěšných umělců s názvem Mladá scéna, která vyvíjela svou činnost asi dva roky. Členy tohoto uměleckého uskupení byli například kromě již zmíněného básníka Augustina Skýpaly Emil Křepelka, budoucí operní dramaturg a dirigent symfonických orchestrů, a pozdější významný divadelní režisér Svatoslav OSOBNOSTI

Plakát Mladá scéna. Foto © archiv autora.

Papež. K uměleckému uskupení patřila i malířka Jaroslava Hýžová. Vůdčími osobnostmi Mladé scény byli bratři židovského původu Alfréd a Emil Radokovi, kteří v té době našli ve Valašském Meziříčí na několik měsíců úkryt před slídivým gestapem. Největším úspěchem Mladé scény bylo provedení divadelního představení Krále Lávry od Karla Havlíčka Borovského za použití uměleckých postupů, které byly překvapením i pro erudované odborníky. Oba Radokové přežili válku a dosáhli světového uznání v oboru kinematografie.

18

Na počátku devadesátých let minulého století vydalo Kulturní zařízení Valašského Meziříčí útlou publikaci Emila Radoka Když vítr teče trávou.

V ní na tvorbu Augustina Skýpaly z počátku čtyřicátých let takto vzpomínal, jeho verše rozebíral a komentoval: Ten podivný mladík se narodil v Jarcové, uprostřed přírody, a měl strach dostat se příliš mezi lidi. Nechtěl nic o sobě říci a snad ani nedovedl.

Všechno bylo v těch jeho čmáranicích: Jak bylo všechno zmatené když měsíc vyšel z lesa odkopl vlny zelené a vstoupil na nebesa

drama v linoleu pneu – paní.

Jenže za to, že ji na chvíli opustil, že se zatoulal, anebo právě proto, že se mu po ní stýskalo, příroda se mu zjevila ještě důrazněji a až palčivým způsobem s téměř úzkostnými znaky a obrazy, které bylo třeba rituálně ozdobit: Za mravenčími sopkami hle v růžích koňská hlava vítr s ní mezi sopkami jak lampou pohoupává…

Ale hned na to se příroda usmířila a už to byla zase ona, ta vzrušující, ale útěšná. A proto další verše v básni jsou jako v protiváze hojivé, laskavé:

Tou září stráně chytaly když vítr tekl trávou.

Někdy se v těch věčně měnících podobách přírody objevila i postava ženy:

Jak bylo všechno zmatené když měsíc vyšel z lesa.

Jenže na tom nezůstalo. Ten rybář slov začal teď lovit v samém podsvětí přírody, kde se připravují drsné osudy všeho bytí, ročních změn stejně jako lidí, kteří přírodě nikam neuniknou:

Byla to Erna káva černá bylo to sladko po hrůze I svěsil akát haluze až cítila je na blůze...

Příroda ztratila na chvíli svou tajemnou tvář, ale zato se projevila velmi činorodě. Vlezl-li ten hlemýžď omylem dokonce do domu, hned tam viděl něco žertovného, jako v básni „Myčka oken“, takže z té ulity vyšla hravá tvárnost, vystupňovaná jako když jdete po schodech: Vy jste sama vy jste sama pneu vy jste drama 19

Podzim jako řez do tváře ostřicí park plivá vezou na káře poslední lavici…

A ještě svědecký záznam o existenci individua v bezbřehém proudu lidstva v prostoru a času. Je to báseň prostá jako existence, mohutná jako prostor, tajemná jako čas. Je v ní on a všechno to, co jsem se vám o něm pokusil vypsat: OSOBNOSTI

vyšly v roce 1968 jako jeho prvotina ve sbírce Konec sezóny s jojem. V roce 1969 byla vydána jeho další sbírka Podzim s Diogenem. Šla však velice brzy do stoupy, neboť básník se na počátku normalizace znelíbil tehdejším mocným. Naštěstí se dochovalo několik výtisků a sbírka mohla být vydána znovu v roce 2006 díky úsilí Kulturního sdružení Bezručův kraj ve Frýdku-Místku.

Dalšími jeho sbírkami jsou výbory jeho veršů Nebe pro pěší (1994) a Město můj Getsemanský sad (1995). V roce 2000 byl vydán bibliofilský tisk Z mého zvěrokruhu. Ve sbírce Město můj Getsemanský sad prokazuje, že na město svého mládí nezapomněl a jímavými verši dává nahlédnout do pocitů, které jej při vzpomínkách na ně doprovázejí.

Valašské Meziříčí

Augustin Skýpala. Foto © archiv autora.

Město můj Getsemanský sad kaštany káva provonívá Tvůj kostelík je bílý hrad ve věži se mu luna skrývá

Na počátku trávník na trávníku domek u stolu lidé já ještě nikde

Když zahlaholí tvoje zvony ve vsích se zvonky připojí zašumí lesy, zalká vítr flétnami rohy hoboji

Na konci lidé na stole láhve dům plný světla já už nikde.

Jsi krásné jako žena s nůší jež vyložila na rynku rosou zkropené svazky růží heřmánek šalvěj arniku

——— Od padesátých let žil Augustin Skýpala v Praze, pracoval v různých nakladatelstvích. Byl dlouholetým členem spisovatelské organizace v Ostravě, publikoval v ostravském Červeném květu. Jeho poezie se objevovala i na stránkách jiných kulturních časopisů. Verše z let 1939 až 1945 OSOBNOSTI

Když ztichne jarmark bud a stánků žebřiňáků a košatin tu sochy svatých v temném spánku na most a řeku kladou stín 20

Biograf kahan fantazie můj dobrodružný dětský snář na plátně mží a venku lije lucerny mají svatozář

Hippokratův misionář

Celou noc prší na komíny oblohou tekou černé vlny kamenní svatí v melancholii strnuli vstoje při pašijích

Koncem minulého roku v Brně zesnul kněz a lékař P. MUDr. Jan Palacký SJ, člen řeholního společenství Tovaryšstvo Ježíšovo. Na Moravu se tento jezuita vrátil po mnoha letech služby v převážně exotických zemích. Touha pomáhat lidem u něj přetrvávala od mládí do pozdního věku.

Jeho mladistvé sny o misiích v Rusku sice zůstaly nenaplněny, na druhou stranu působení na Madagaskaru, v Bolívii a v Albánii jeho kněžský apoštolát i medicínskou praxi naplnilo vrchovatě.

PETR SLINTÁK

Město můj Getsemanský sad v tom sadu se mi anděl skrývá květ kaštanů tmu provonívá a daleko je listopad.

Augustin Skýpala byl členem Obce spisovatelů České republiky i prestižního Českého centra mezinárodního PEN klubu. Ač dlouhá desetiletí žil v Praze, na Valašsko nikdy nezapomínal. V roce 2000 ve Vlastivědné revui Valašsko popsal svůj vztah k rodnému kraji:

Jan Palacký se narodil 21. 12. 1937 v Brně do rodiny lékaře Aloise Palackého a Pavly Palacké, roz. Žaludové. Měl tři bratry a jednu sestru. Brzy po narození Jana rodina Palackých přesídlila do Uherského Hradiště, kde se Alois Palacký (1906–1976) stal primářem v místní nemocnici. I díky němu se uherskohradišťská kli-

Biblicky vzato je Valašsko mým Betlémem, Nazaretem i zahradou zvanou Getsemany. Místem narození Jarcová, rájem dětství Oznice, alejí láskyplných strastí Valašské Meziříčí.

Básníku, díky Vám my z aleje Vašich láskyplných strastí už víme, čím voní naše město, co dovedou kamenní svatí u mostu i jaké to je, když lucerny mají svatozář. A už nikdy nezapomeneme.

Při rozhovoru v brněnském hospici sv. Alžběty (2013).

Foto © Přemysl Fialka (ÚSTR).

21

OSOBNOSTI

Pacientky v bolivijské venkovské nemocnici. Foto © archiv autora.

Kostel v bolivijském San Francisco de Moxos (90. léta).

Foto © archiv autora. nika stala jedním z center české pediatrie. Svého otce kněz v publikaci Štafeta – Vzpomínky z misií (2017) přibližuje s humorem: „Už od dětství jsem obdivoval, jak se tatínek v nemocnici snaží pomáhat trpícím. Buňky jsem ovšem mohl zdědit i po mamince, která byla lékárnicí. Tatínek býval svou prací někdy pohlcený až moc, většinu praktických věcí jsme museli řešit s maminkou. Stalo se třeba, že nás všechny děti naskládal do vany, pak odběhl do nemocnice k nějakému případu a na nás úplně zapomněl.“ Jan Palacký v Uherském Hradišti prožil dětství a při našem společném setkání v roce 2013 živě vzpomínal na tehdejší kolorit slováckého maloměsta. Vyprávěl o době německého protektorátu, o praktikách nacistické mládeže, o bujícím antisemitismu i pokusech o místní odboj. Vzpomínal, jak na základních školách vypomáhala řada profesorů z uzavřených vysokých škol, pročež tehdejší vzdělávání mělo i na nižších stupních mimořádnou úroveň. Pamětník však nezapomněl zmínit ani poválečné retribuce a pomstu na OSOBNOSTI

poražených Němcích. Ostatně právě tehdy bylo na nádvoří uherskohradišťské věznice vykonáno nejvíc exekucí v historii žaláře. V souvislostech událostí následujících po roce 1948 poukazoval na složitou situaci rodiny, která byla katolicky orientovaná: „Moji rodiče byli oba věřící, ale tatínek se k víře propracoval až později, i díky mamince a jejím přátelům, jakými byli básník Jan Zahradníček nebo spisovatel Jan Čep. Předtím byl spíše levicově orientovaný, takže když se pak stal věřícím lékařem, konvertitou, který vede své děti ke křesťanství, přátelí se s ‚nebezpečnou‘ katolickou elitou a je oblíbený mezi kolegy i pacienty, komunistickému režimu se to vůbec nelíbilo. V roce 1958 ho vyhodili z nemocnice, dělal pak dětského obvoďáka v Kunovicích.“ Z tehdejšího postavení rodiny Palackých, mimochodem vzdálených příbuzných slavného českého historika, plynula určitá omezení včetně nemožnosti dětí jít studovat na některé typy středních škol, o studiu vyšším nemluvě. K zájmu o medicínu se Jan Palacký dostal nejen díky otcově příkladu, ale 22

také díky studiu na zdravotnické škole v Ostravě -Vítkovicích. Tam se mohl naučit latinsky, což byl dobrý základ pro pozdější studium teologie.

Kvůli němu uvažoval o odchodu do emigrace, ale při průzkumném výšlapu do pohraniční zóny byl v lednu 1956 u Břeclavi zatčen a posléze coby mladistvý odsouzen k několikaměsíčnímu trestu odnětí svobody. Ze znojemské věznice nejdříve putoval k výslechům na brněnský Cejl a zbytek trestu si odseděl v uherskohradišťském žaláři.

Během práce v mařatickém podniku Fruta se rozhodnul pro duchovní povolání: „Pracoval tam jeden scholastik, bývalý jezuita Josef Vagunda, který se rozhodnul kvůli své lásce s řádem skončit a vstoupit do manželství. Ale leželo mu na srdci, aby místo sebe našel náhradu. Doma, kam mě pozval, měl vystavenu fotografii se svou snoubenkou, ukazoval mi ji a přitom říká: Víš, já v tom nemůžu pokračovat, chci si založit rodinu, ale ty můžeš převzít štafetu po mně.“ Od té doby se mladý Jan tajně připravoval v rámci tajných řádových struktur. Když byl v 60. letech proveden zátah proti jezuitům působícím v ilegalitě, Jan Palacký byl spolu s dalšími řeholníky zatčen a odsouzen. Ovšem později se i na něj vztáhla amnestie, díky které byl z vězení propuštěn. V 60. letech se mu dařilo dojíždět k jezuitům do polského Krakova, kde mohl studovat filosofii. Připravoval se tak na odchod do Říma, kde hodlal dostudovat, stát se knězem a započít misijní činnost, po které léta toužil. Do Itálie se zavčasu dostal v roce 1968. Nastoupil teologická studia na Gregoriánské univerzitě a hodlal studovat ve východním institutu Collegium Russicum. Jeho přání odjet na misie do Sovětského svazu však nebylo vyslyšeno. Jan Palacký byl vysvěcen v roce 1971 a poté projevil zájem pokračovat studiem medicíny. Mezitím žil v Římě 23

Pouť do Cochabamby k San Salvadorovi se zdravotním bratrem Bohumilem Bradáčem (90. léta). Foto © archiv autora. a Neapoli a působil v jedné z italských nemocnic. V politicky vyhrocené atmosféře 70. let však bylo propojení duchovní a lékařské služby problematické. Nepřály mu ani levicoví radikálové, ani část katolického kléru: „Itálie tehdy zažívala tzv. olověná léta, kdy byl zavražděn křesťansko-demokratický premiér Aldo Moro, vzmáhající se levice neviděla ráda, že jim tam nějaký ‚kněžour‘ studuje na medicíně. Kněží byli pro změnu pohoršeni, že bych mohl OSOBNOSTI

V Lourdech se členy italské organizace Unitalsi (2007).

Foto © archiv autora. studovat takovou tělesnou disciplínu, nedej bože snad i porodnictví!“ Jan Palacký si přesto díky sveřeposti a silné touze prosadil své. Lékařský diplom nakonec získal. Coby kněz a doktor medicíny tak mohl být v polovině 80. let konečně vyslán na misie. Poslali ho na ostrov Madagaskar. Tam působil na jezuitské misijní stanici a ve venkovské nemocnici. Na pastoraci měl však času málo, prioritou byla záchrana životů a léčba zdravotně zanedbaných domorodců. Komplikace nastaly poté, když se zjistilo, že se misionář pravděpodobně nakazil tuberkulózní formou lepry. Po třech letech tak Palackého madagaskarská mise musela skončit. Nemocný kněz nejdříve odjel do leprosária na Sicílii a pak na rehabilitaci do Španělska. Zdravotních komplikací vzešlých z madagaskarské misie se nikdy zcela nezbavil. Vzdát se misijní činnosti však jezuita nechtěl, a tak mu v závěru 80. let přišla vhod nabídka služby v jiOSOBNOSTI

hoamerické Bolívii. Tam měl působit v osadě ležící sice v hloubi deštného pralesa, ale zároveň v dostatečné nadmořské výšce bránící šíření komárů. Ve složitých podmínkách se podařilo Janu Palackému zřídit lékařskou ambulanci. Na rozdíl od působení v Madagaskaru byl však na medicínskou práci sám, a tak byla bolivijská misie náročná. Sociální situace v odlehlém regionu přitom byla složitější, než čekal. Vypovídající byl i nízký průměrný věk dožití zdejších obyvatel. O tamním koloritu plném protikladů vypovídá i tato misionářova knižní vzpomínka: „Přestože tam téměř každá vesnice nesla jméno nějakého světce, při pojmenovávání vlastních dětí se tímto pravidlem rodiče příliš neřídili – dávali jim jména jako Stalin, Lenin, Hitler… Takže jsem vždycky před křtem uspořádal vyučování, kde jsem se je snažil přesvědčit, aby nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si nějaké pořádné křesťanské jméno.“ Léčit musel nejen místní domorodce, ale občas také sebe. Díky televiznímu pořadu Z očí do očí, kam ho v 90. letech pozval Antonín Přidal, se o působení Jana Palackého dozvěděl širší okruh lidí a do bolivijské misie se mu začali hlásit dobrovolníci. Přibývalo i věcné a materiální podpory nejen z Evropy, ale i od bolivijské vlády. I díky tomu mohl páter Palacký lékařskou stanici v San Francisco de Moxos rozšířit o několik lůžek a založit tak skromné zázemí pro venkovskou nemocnici: „Tu malou nemocničku jsme měli hned vedle kostela, přes dvůr, takže se třeba přihodilo, že mě odvolali k akutnímu případu i během mše. Odběhl jsem rovnou tak, jak jsem byl v kněžském rouchu, oživovat pacientku se zástavou srdce, a když se mi to podařilo, zase jsem se vrátil – počkali na mě patnáct dvacet minut a pak se zase pokračovalo v bohoslužbě. Ta žena pak z nemocnice bez poděkování uprchla i se svými příbuznými, i takové případy se stávaly...“ 24

Páter Palacký působil v oblasti, kde chyběly zpevněné cesty i dálková elektrická rozvodná síť. Energii dodával dieselový agregát jen několik hodin denně, tedy v případě, že bylo palivo.

Pro misionářův organismus byl dlouholetý pobyt v podmínkách deštného pralesa velkou zátěží a negativně poznamenal jeho už tak pošramocené zdraví. I z toho důvodu se kněz v roce 2004 vrátil do Evropy, přesněji do jihoitalské Neapole, kterou si zamiloval a považoval za nový domov v emigraci; v této jihoitalské metropoli v souhrnu prožil 12 let. Roční působení v Albánii bylo pro řeholníka též do jisté míry exotickou misií. Přijel do země původně křesťanské, ze které se v područí Osmanské říše stala země převážně muslimská. Desetiletí komunistické diktatury pak v Albánii zaselo semeno ateismu, který se vymezoval hlavně vůči křesťanské menšině. Právě té se snažil vypomáhat páter Palacký: „V Albánii vidím naději v odkazu Matky Terezy, která pocházela z Tirany a je tam ve velké oblibě a úctě, jmenuje se po ní kdeco. Její služba může lidi stále oslovit. Snad to bude taky tlak muslimů, co nás donutí se zavčas vzpamatovat a postavit se pevně na náš křesťanský základ, vidím zde naději v zemích bývalého východního bloku, pokud by se semkly. To už by byla síla, se kterou se dá tomu muslimskému tlaku odolat.“ Též albánská misie Jana Palackého naplňovala, ovšem postupem času se ukázalo, že nemoci se kvůli oslabenému organismu hlásí stále neodbytněji. Stárnoucí jezuita se tedy podvolil nabádání svých představených a v roce 2011 se natrvalo vrátil do své vlasti. Setkat se s ním bylo možné především v brněnském hospici sv. Alžběty, kde nalezl potřebné zázemí a vypomáhal s duchovní službou. Právě tam jeho bližní zaznamenali řeholníkovi vzpomínky, které v roce 2017 25

Na faře u Tirany s albánským kamarádem (2005).

Foto © archiv autora. vydali v útlé knize nazvané Štafeta s podtitulem Vzpomínky z misií. Jan Palacký navyklý na jižanské podnebí si však na své rodné město zcela nezvykl a mentálně strádal především během zimních měsíců. Čas od času zajel z Brna za bratrem do Uherského Hradiště anebo za jezuity na Velehrad. V lednu 2017 se ve Velehradském domě sv. Cyrila a Metoděje uskutečnila beseda o charitativních projektech, které se osobně zúčastnil.

Přes zjevné zdravotní potíže s nadšením vyprávěl o svých zkušenostech z misií a promítal snímky dokumentující vlastní medicínskou praxi. V roce 2017 misionář obdržel Cenu Celestýna Opitze za celoživotní působení v kněžské službě a lékařskou a ošetřovatelskou pomoc lidem v misijních oblastech. P. Jan Palacký zesnul 31. 12. 2018. Jeho tělo bylo uloženo do řádové hrobky Tovaryšstva Ježíšova u brněnského kostela Nanebevzetí Panny Marie.

OSOBNOSTI

PAMĚTI

Jarmark, Uherské Hradiště, 1930. Foto © Josef Dudešek.

28

Vilibald Růžička – Z mých vzpomínek I. PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ

HRY A ZÁBAVY NAŠEHO MLÁDÍ Sotva sešel poslední sníh a sluníčko se prodralo temným mrakem, sotva zahřálo svými teplými paprsky ztuhlá ještě prsa země a počalo ji zdobiti pestrým kobercem jarních květů, nad nimiž kdesi ve výši nebes zazněly první symfonie skřivánka, už to kluci doma nevydrželi a hned jich byla plná ulice. Tu jsme se scházeli jako členové jedné rodiny, zde se utužovalo naše přátelství, jež u mnohých potrvalo celý život. Je pravda, že i mezi námi – jak se to stává i v nejlepších rodinách – časem zabouřilo. Bouřky vyvolávali nejčastěji chlapci z bohatších měšťanských rodin, kteří na nás dosti ošuměle oděné a po většině bosé hleděli příliš povýšenecky. Poprali jsme se s nimi, ale při hrách jsme brzo na hněv zapomněli a byli jsme zase kamarády.

Ulice se proměnila v hřiště. A jak se měnil rok, tak měnily se i naše hry i naše hřiště.

Sotva se tedy počaly ukazovati náznaky jara, již stály na ulicích hloučky kluků se skloněnými hlavami nad „důlky“ při hře „o knoflíky“.

Na chodníku v kostrbatě dlážděné ulici se důlek snadno nalezl. Hráči posunovali do něj knoflíky a pak je vyráželi jiným, větším knoflíkem.

Vyražené knoflíky byly výhrou. Největší touhou každého kluka byly džindžáky. Byly to kovové poniklované knoflíky tvaru polokoule, jakými byly ozdobeny kabáty panských sluhů. Byl-li džindžák potlučen, byl bezcenný, o takový „křapák“ jsme 27

Hradišťská ulice kolem 1910. Foto © archiv autora. nestáli. Měl-li některý hráč smůlu a všechno prohrál, sáhl do reservy. Tou byly knoflíky na kalhotách a na kabátě. Což divu, že přišel mnohý kluk domů v šatech bez knoflíků?

Sám jsem takovou operaci neprováděl. U otce, hodináře, našel jsem cennější náhradu. Byla to kolečka ze starých vřetenových kapesních hodinek, která měl uložena v krabičce na okně nad verštatem. Ta jsem mu nenápadně odnášel. Starším klukům líbila se více než džindžáky a tak mne vždy hlučně mezi sebou vítali. Nevím ovšem, jak se to stalo, že jsem vždy prohrál a kolečka se ocitla v cizích kapsách. Netažte se, co se stalo, když otec na to přišel a našel krabičku prázdnou.

Hru o knoflíky vytlačila záhy hra „o kuličky“.

Hrálo se před každým domem, jako dnes.

Když nastaly teplejší dny, objevilo se na ulici kyčkrle, špaček. Kousek dřívka se válcovitě ořezal, jeho konce se kuželovitě přiřízly, opatřila se asi na loket tyčka k odstřelování a kyčkrle vesele lítalo.

Vyhrával ten, komu nejdále kyčkrle dopadlo. Vzdálenost se měřila onou tyčkou. Jednou mi tak vesele lítalo, že rozbilo sousedovi tabulku v okně. Sklo bylo tehdy dosti drahé, tabulka byla za 30 krejcarů PAMĚTI

Vilibald Růžička v roce 1915. Foto © archiv MJAKUB. a otec ji musil zaplatit. Že mne doma za to také hotově vyplatil, snadno pochopíte.

Když začala míza nalévati keře a stromy, počali jsme v parku s hrou na kajslerky. Uřezali jsme kousek větvičky asi 10 cm dlouhý, přes centimetr silný a zbavili ji kůry. Dřevěný váleček se podél dřeně rozřízl a dřeň se vyškrabala. Oběma půlválečky otáčeli jsme mezi plochými dlaněmi a pak se dřívka pustila k zemi. Vyhrávalo se, položila-li se na oblou stranu. Položila-li se tak, že jedno dřívko leželo na oblině, druhé na plochém řezu, nebo ještě hůř, když padla obě dřívka naplocho, PAMĚTI

stihl hráče trest, o němž rozhodoval „soudce“ a prováděl ho „policajt“. Ten vyplácel kapesníkem přeloženým v úhlopříčce, na koleně stočeným a uzlem převázaným. Rány se sázely na dlaň i na hřbet ruky. Byly rozličné. Nejmírnější byla „andělská“. To se jen zcela lehounce přetáhla ruka uzlem.

Těžší byla „pepřová“, „volská“, nejtěžší „čert křúpe železo“. Po takové ráně si kluci dlouho olizovali ruku.

Tato hra již dávno upadla v zapomenutí.

Jindy v téže době jsme se shromažďovali u kapličky Andělů strážných a hrávali si „na schovávanou“ nebo „na honěnou“. (…)

Městský sad byl však také výborným místem k vedení války mezi kluky z různých ulic. Za nepopsatelného řevu jsme tak dlouho válčili, až nás zhlédlo bystré oko hlídače, starého Macaly. Tak jsme jmenovali všechny hlídače, ať se jmenovali jakkoli. Pak ovšem všichni svorně, vítězové i poražení, utíkali na Šprinkplac nebo do „žlebu“. Šprinkplac bylo místo dnešního Stalinova – dříve Kaunicova – sadu, který byl založen teprve roku 1893. Zde kdysi stávala Ptylova ulice obydlená chudými evangelíky, kteří po bělohorské bit­ ­vě opustili pro víru svou vlast. Opuštěné domy byly rozbořeny. Zůstalo po nich jen rozbrázděné místo, samá strž a zmola. Vše bylo zarostlé travou a býlím. Tu zapadl snadno i dospělý člověk. Stavitel Lautil měl zde skladiště klad a trámů, z nichž tesaři tesali krovy. Tyto trámy se nám výborně hodily. Zatím co my kluci, ale i děvčata, jsme se na nich „hongali“, naše maminky a sestry, sedíce na svahu na slunci v zeleni trávy, pletly a vyšívaly. Šprinkplac byl však také útulkem brodských lajdáků a lenochů. Výrostci tu hrávali v karty i o peníze. A tak mívali zde často tuhou práci policajt Albl i jeho nástupce Kouřil.

28

Na trávníku před parkem, kde dnes stojí socha sv. Jana Nepomuckého, hrávali jsme „na fanty“.

Kolektiv chlapců se sesedl do kruhu na zkřížených nohou jako Turci. Jeden zahájil hru. Dával různé otázky, na které musili ostatní odpovídat různými větami. „Co lítá?“ tázal se. Jeden řekl, že pták lítá, jiný zase, že vlaštovka lítá a tak podobně. Zmýlil-li se některý a odpověděl špatně, třeba že slon lítá, musil složit „fant“ – zástavu – nějakou maličkost, jakou měl v kapse: nožík, kapesník a podobně. Po skončení hry se fanty vracely, ale postižení musili podstoupiti nějaký trest. Ten určil hoch, který hru řídil. Třeba obskákati blíže stojící lavici o jedné noze nebo čtyrnožky dojít ke kapličce. Po vykonání trestu byly fanty vráceny.

O něco níže byl Žleb. Byl to dosti hluboký příkop pod hřbitovem, zbytek někdejšího opevnění města, dnes zasypaný a proměněný v pole. Byl vysázen ovocným stromovím. Proto se nám tu nejvíce líbilo v době, kdy ovoce dozrávalo. Ve Žlebě jsme si hrávali „na zloděje“.

Před započetím hry jsme si zvolili „súdce“ a „četníka“. Soudce oznámil, že se to a to ztratilo, obyčejně zase nějaká maličkost. Zloděj měl býti polapen. Rozutekli jsme se a četníka jsme falešně vábili. Byl-li chycen nepravý, byl četník ze hry vyřazen a nevinný stal se jeho nástupcem. Nad chyceným zlodějem byl vynesen rozsudek. Trest se vyplácel svinutým kapesníkem jako u hry na kajslerky.

Pěknější hrou, při níž nás nikdo nehonil, byla hra „na štyry rohy“. Hrávali jsme ji na volném trávníku, nebo když pršelo pod verandou střelnice v parku. Hry se účastnilo pět hráčů. Čtyři si stoupli do rohů čtverce, tím většího, čím větší bylo hřiště, pátý se postavil do středu. Na jeho zvolání: „Škatule, škatule, hýbejte se“ jali se hráči přebíhati 29

z rohu do rohu. Uprostřed stojící musil se snažit dostati se mezitím do některého, který byl volný.

Podařilo-li se mu to, nastoupil na jeho místo ten, který rohu nedosáhl.

Nejzajímavější hrou, škoda že také již zaniklou, byla hra „na slanou“. Hráli jsme ji po celý rok.

Potřebovala velké hřiště. Takové bylo na Panském sklepě v místech mezi nynějším kinem Svět a vodojemy nebo za parkem, kde jsou nyní tenisové kurty. Nářadí bylo jednoduché: dobrý míč – haban a palezdra – liskaňa.

Haban jsme si pletli sami. Bylo k tomu potřebí určité zručnosti, neboť musil býti tvrdý, přitom pružný a pěkně kulatý. Kousek gumy se ovíjel vlnou ze starých punčoch, jež tehdy naše maminky a sestry pletávaly doma. Potom se míč obšil šestiúhelníkovou sítí.

Hry se účastnilo deset i více větších chlapců, kteří se rozdělili na dva nepřátelské tábory, vzdálené od sebe dvacet i více kroků. Ve středu mezi nimi po jedné straně se uložil větší kámen, „meta“.

Než se započalo hrát, musilo se rozhodnout, která strana hru zahájí. Jeden hráč vyhodil nějaký peníz do vzduchu. Dopadl-li hlavou nahoru, začala strana, která peníz vyhodila. Neměl-li nikdo peněz, naslinil se oblázek.

Míč „odliskujícímu“ nadhazoval hráč z protivné strany, úmyslně špatně. Haban se musil do třetice odlisknout. Když se to hráči nezdařilo, nastoupil na jeho místo druhý. Nezdařilo-li se to všem, což se stávalo zřídkakdy, vyměnily si obě strany místa. Byla to prohra. Odliskl-li hráč haban, zahodil liskaňu a úprkem běžel k metě. Zatím se protější strana snažila míč chytit a utíkajícího udeřit. Někdy se to podařilo, jindy zase se hráč mohl ku svým vrátit. Pozoroval-li, že by ráně neunikl, zůstal na metě. Tam byl chráněn. Stávalo se, že se PAMĚTI

tu sešlo i několik hráčů, kteří pak při útoku nepřátel snažili se vrátit do své řady. Byl-li však nepřátelský běžec trefen, byla to výhra a oba tábory si svá místa vyměnily. Po hodině hry stanovil se poměr vítězství.

Obávaným mistrem hry mezi námi byl Lev Chaloupka, pozdější veterinární rada. Uměl nejen dobře odliskovat, ale i přesně a tvrdě trefovat. Pod jeho úderem mnohý se i skácel.

Byla to hra velmi pěkná a napínavá.

Uherskobrodský učitel a muzejník Vilibald Růžička RADEK TOMEČEK

Není mnoho osobností, které by svojí činností podpořenou svým vrozeným talentem zanechaly v moderní historii Uherského Brodu svoji nesmazatelnou stopu. Obecně vrozený talent a zvídavost ke všemu okolnímu dění je těmto výjimečným jedincům zpravidla dán do vínku jaksi již od jejich nejútlejšího věku a nezměrná píle i celoživotní úsilí je předurčují k tomu, aby byly jejich činy, mnohdy výjimečné, připomínány ještě dlouhou dobu po jejich odchodu z tohoto světa. Jejich činorodý duch, který zpravidla udivuje současníky, kteří jsou s takovouto osobností v kaž­dodenním, ale i občasném kontaktu, vyvolává ještě po mnohých létech osobní sympatie, úctu i obdiv mladších generací. Představovat v tomto ohledu osobnost uherskobrodského řídícího učitele a zapáleného muzejníka Vilibalda Růžičky je v Uherském Brodě a jeho nejbližším okolí věcí mnohdy zcela zbytečnou, rovnající se obsahu pověstného přísloví o nošení dříví PAMĚTI

do lesa. Není snad v Uherském Brodě jediného z místních, který by někdy v nějaké souvislosti alespoň jednou neslyšel o této tak zajímavé osobnosti, která nezřídka tak významně zasáhla do dějinného běhu událostí tohoto města.

Vilibald Růžička započal běh svého plodného života 7. července 1884, kdy se narodil v Uherském Brodě jako nejmladší ze sedmi dětí v rodině uherskobrodského hodináře a radního Václava Růžičky a jeho manželky Anny, rozené Němcové, dcery mlynáře z Pozlovic. Již od útlého dětství jej lákalo řemeslo jeho otce – hodinářství. A tak malý Vilibald již ve svých dětských letech vypomáhal, samozřejmě v rámci svého dětského a později jinošského věku, v otcově hodinářské dílně. V roce 1890 vstoupil Růžička na německou utrakvistickou školu, kam docházeli ve velké většině žáci z národnostně smíšených vesnic. Po jejím zrušení v roce 1892 přechází na nově zřízenou českou obecnou školu, kde jak sám vzpomíná, na něj měli nejpodstatnější vliv především učitelé, kteří se řadili mezi skupinu uherskobrodských národních buditelů a zastánců českého vedení města. Od roku 1896 pokračuje ve studiích na zemské vyšší reálce v Uherském Brodě, na níž ukončil studium maturitou v roce 1903. Sám Růžička vzpomíná na tato pro něj idylická léta dětství a mládí ve svém krátkém životopise doplněném svojí kompletní bibliografií takto: … Od útlého mládí přidržoval mne otec při řemesle.

S bratrem Richardem hotovil pendlovky. Dědeček Jan hotovil zase sloupkové hodiny, biedermeier.

První mojí prací bylo čištění venkovských dřeváků.

Hodinářské řemeslo jsem si tak zamiloval, že jsem se k jeho umění celý život vracel. Již roku 1907 sestrojil jsem astronomický orloj, jehož třetí model dokončil jsem 30

na jaře roku 1945 pomocí zbytků otcových a dědečkových nástrojů. Tyto nástroje zložil jsem v Muzeu J. A. Komenského. Orloj dostane po mé smrti zdejší hvězdárna.

Lásku k rodnému městu a kraji zdědil jsem nejen po svém otci, který byl od starostenství Pecháčkova (Matěj Pecháček, starosta Uh. Brodu v letech 1861–1870 a 1890–1893, pozn. aut.) 25 let městským radním, ale i po dědečkovi, který se velmi zajímal o minulost tohoto města. Snad proto již od mládí všímal jsem si veřejného života a dění v něm. Roku 1890, kdy vláda města přešla do českých rukou, vstoupil jsem do obecné školy ještě utrakvistické. Ve druhé třídě učil mne Augustin Nesňal, průkopník hospodářského pokroku na našem venkově.

Na němčinu tuze nedbal.

Další třídy byly již české a působili na nich vlastenečtí učitelé: spisovatel Ferdinand Prager a výborný hudebník a znalec národopisu J. V. Hauerland, který mne učil i v nově zřízené měšťanské české škole. Do naší minulosti zasvěcoval nás odb. uč. Tomáš Brázda a odb. uč. Basel.

Když roku 1896 byla v Uh. Brodě otevřena zemská vyšší reálka zásluhou zemského a říšského poslance lékárníka Ignáta Seicherta a starosty dr. Bedřicha Webera, byl jsem dán na studie. Můj sen o hodinářství se rozplynul.

Začínal jsem jako prostřední žák, ale snažil jsem se, nikdo z rodičů mne nikdy k učení nepobízel. V kvintě měl jsem již vyznamenání a tak jsem maturoval roku 1903.

Naši profesoři byli vesměs lidé pokrokoví a rozpoutali plamínky vlastenecké lásky v prudký žár. Vzpomínky na ně provází mne celý život. Nejvíce jsem si vážil mého třídního profesora Jaroslava Sobotky, který mi byl druhým otcem. Jeho zásluhou stal jsem se ve fysice nejlepším žákem na celém ústavě, jeho zásluhou jsem se dopracoval i do skupiny nejlepších matematiků…

31

Svatební fotografie Vilibalda Růžičky a jeho první manželky Olgy.

Foto © archiv MJAKUB. Se shora uvedených řádků je zřejmé, že z mladého jinocha toužícího po poznání se postupem jeho studentských let stává pod vedením jeho oblíbených profesorů všestranně nadaný jedinec s hlubokým vztahem k historii města i regionu, jehož vlastenecké cítění jej vede i k touze podílet se na obecném dění ve městě. V dalších studiích pokračoval Vilibald Růžička na pražské technice, kde navštěvoval přednášky z matematiky, fyziky, elektrotechniky i astronomie. Pro nedostatek finančních prostředků a z důvodu počínající plicní choroby PAMĚTI

Vilibald Růžička v roce 1969. Foto © archiv MJAKUB. je však nucen zanechat studií a nastoupit od října 1904 jako podučitel v Havřicích. Ještě v prosinci téhož roku je povolán za nemocného Josefa Václava Hauerlanda do Uherského Brodu. Od roku 1909 zde vyučuje na dívčí obecné a měšťanské škole, kde je jmenován zatímním, později odborným a nakonec v roce 1927 i řídícím učitelem smíšené školy měšťanské. Tuto funkci poté vykonává až do svého penzionování okupačními úřady v roce 1939, kdy odchází na odpočinek s titulem ředitele.

Při značné pracovní vytíženosti, kterou s sebou neslo učitelské povolání, se však vždy ochotně zapojuje ve městě do celé řady aktivit, ať už spolePAMĚTI

čenských, náboženských, nebo politických. Stál u celé řady obecních projektů, jako bylo založení městské elektrárny (1912), vybudování městského kina (1922), společně s katechetou Oskarem Malým stál ve městě u nelehkých počátků náboženské obce Církve československé (1920); pominout nelze také jeho činnost muzejní, jež vrcholila mezi léty 1943–1948, kdy zastával funkci správce muzea v Uherském Brodě. Vrcholem jeho politické činnosti v oblasti obecní samosprávy však byl rok 1919, kdy se Růžička stává, byť jen nakrátko, druhým náměstkem starosty Uherského Brodu JUDr. Jana Rennera za Československou stranu socialistickou (pozdější Československou stranu národně socialistickou).

Jeho největší láskou však zůstává celoživotní zájem o historii Uherského Brodu a jeho okolí. Již od roku 1904 je členem Musejní společnosti pro Moravské Slovácko a v roce 1913 se stává vedle Jana Kučery druhým kustodem Jubilejního krajinského muzea (pozdější Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě). I když v druhé polovině třicátých let 20. století jeho činnost v Musejní společnosti ustává, přece jen k práci v muzeu se vrací po několika letech v roce 1943, kdy byl ustavující schůzí výboru zvolen 10. května správcem muzea. Především z jeho iniciativy a spolupráce s dalšími členy Musejní společnosti dochází v poválečném období k nové reorganizaci a rozšíření výstavních sbírek muzea. V roce 1948 svou činnost ve výboru Musejní společnosti ukončil.

Zájem o historii Uherského Brodu a jeho památek jej však neopouští, neboť krátce po svém odchodu z Musejní společnosti se stává Vilibald Růžička okresním konzervátorem památkové péče pro uherskobrodský okres. Je jen jeho zásluhou, že v letech 1951–1958 napomohl k záchraně mnohé 32

z historických památek Uherského Brodu. Z Růžičkovy korespondence coby okresního konzervátora je patrné, že tehdejší úřady s jeho osobou neměly asi lehké pořízení. Za svým cílem šel vždy přímočaře a nekompromisně s cílem zachránit tu kterou městskou památku. Sepisoval žádosti, snášel argumenty a často tak dokazoval nesmyslnost v rozhodování tehdejších úřadů. Za všechny připomeňme například záchranu městské kašny se sochou sv. Floriána na dnešním Masarykově náměstí, která měla být odstraněna jen z důvodu, že sv. Florián ideově nevyhovoval tehdejšímu vedení města a okresu. Podobně se zasazoval o záchranu sochy sv. Gottharda z předměstí Trávníky, o zachování středověkého městského opevnění nebo nedalekého zámečku Václava Kounice Obora.

Vedle toho si však Vilibald Růžička našel čas i na bohatou publikační činnost a mluvíme-li o její bohatosti, pak se jednalo skutečně o stovky článků, menších publikací, pamětí i rukopisů všeho druhu. Vedle historie přinášel ve svých pracích nové poznatky nejen z oborů přírodních věd, jako je matematika, fyzika, astronomie, ale zabýval se i problémy politickými, náboženskými, kulturními a hospodářskými.

Podporou a člověkem veskrze chápajícím jeho snažení byla Vilibaldu Růžičkovi jeho první manželka Olga, rozená Dufková, s níž vstoupil ve svazek manželský v roce 1908. Záhy se manželům Růžičkovým narodily dvě děti, syn Veleslav a dcera Marie. Radost do života přinášelo Růžičkovi i mnoho vnoučat. 27. srpna 1964 zemřela jeho manželka Olga a Růžička se po pěti letech jako 85letý oženil podruhé se 76letou slečnou Leopoldinou Přerovskou. Tento svazek trval jen dva roky do Leopoldiny smrti. Sám Růžička na své životní partnerky vzpomíná: 33

Nemohu zde nevzpomenouti, že mne v mé kulturní práci horlivě podporovala moje manželka Olga, která mi navždy odešla po těžké nemoci 27. srpna 1964.

Jsa úplně samoten a už skoro bezmocný, špatně vidím i po oční operaci, kterou provedl univ. Prof. Dr. V. Vejdovský, jehož tu vděčně vzpomínám, oženil jsem se 4. října 1969 se 76-letou slečnou Leopoldinou Přerovskou.

Byla dobrou hospodyní, citlivou vůči chudým a nemocným lidem, jejich vzornou ošetřovatelkou. Byla vzdělaná, velmi si vážila presidenta Masaryka a našich starých historických památek. Bohužel, brzo mi odešla. Zemřela 13. května 1971 a já zůstal zase samoten, opuštěn.

Počátkem 70. let 20. století Vilibalda Růžičku, ač byl do svého pozdního věku člověkem stále vitálním, začíná přece jen dohánět jeho vysoký věk s průvodními jevy zhoršujícího se zdravotního stavu. Jeho čas se poté naplnil 15. května 1976, kdy v Uherském Brodě umírá.

Co na závěr říci o tomto nesmírně nadaném, pilném a pracovitém člověku? Byl spisovatelem, novinářem, fejetonistou, vlastivědcem, fotografem, astronomem i amatérským hodinářem. O jeho činnosti snad nejlépe vypovídá to, co o svém snažení s vrozenou skromností sám napsal na závěr svých krátkých vzpomínek: … Při uveřejňování svých článků neohlížel jsem se na politické zaměření novin a časopisů, ale uveřejňoval jsem je všude tam, kde jsem se domníval, že se neminou s úspěchem… … Nakonec sděluji, že těmito řádky nesleduji nic jiného, než abych ujasnil, jaké bylo zaměření mé životní práce, třeba jen nepatrné. Mým vrcholným cílem bylo prospět nějak rodnému městu a kraji Komenského.

Prosím, aby nedostatky a opominutí některých mých prací byly mi prominuty.

PAMĚTI

TENKRÁT

Jarmark, Uherské Hradiště, 1930. Foto © Josef Dudešek.

36

Jako ze žurnálu… ČASOPISY PRO ŽENY Z KNIHOVNY MUZEA JIHOVÝCHODNÍ MORAVY VE ZLÍNĚ VERONIKA BALAJKOVÁ

Knihovna Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně je odborná prezenční knihovna určená pro pracovníky muzea, ale i pro laickou veřejnost. Můžeme zde nalézt přes 30 tisíc svazků odborné literatury a periodik orientujících se především na regionální tiskoviny a historii. Na druhou stranu knihovna skrývá i celou řadu tiskovin, které byste zde nejspíš nečekali. K takovým určitě patří i stylové a módní časopisy pro ženy od konce 19. století až téměř do současnosti. Tato periodika se do muzejní knihovny dostávají spíše nahodile z darů muzejních příznivců, ale i přesto se zde nacházejí zajímavé tituly, jako je například časopis Šťastný domov, Hvězda československých paní a dívek, Příručka časopisu Žena a móda, Vlasta, Praktická žena, Elle a Cosmopolitan. Je velmi zajímavé tyto časopisy prolistovávat a zjišťovat tak, jak se během jednoho století měnil pohled nejen na módu a životní styl, ale také na různá ženská témata a na postavení ženy ve společnosti. Časopisy pro ženy u nás začaly vycházet ve druhé polovině 19. století a jejich vznik úzce souvisel s rozvojem ženských spolků. Orientovaly se především na osvětu v oblasti boje žen za volební právo, rovnoprávnost a vzdělávání. K prvním významnějším časopisům hlásajícím myšlenky českého ženského hnutí patřily Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek Českoslovanských (1873–1926) a Ženský svět: list věnovaný zájmům českých paní a dívek (1897–1930). Mimoto vznikla řada časopisů 35

Šťastný domov (1904). orientovaných spíše na praktické rady pro ženy.

Mezi ty čtenářsky nejvyhledávanější patřil například časopis Ludmila (1876–1941), Šťastný domov (1904–1929) nebo Nové pařížské módy (1895–1916).

Postupně se zformovala jasná tematická linka časopisů orientující se na zájmy žen, vycházející z tradičního modelu a chápání funkce ženy ve společnosti jako manželky, matky a hospodyně.

Z toho jednoznačně vyplývají základní témata, jako jsou móda, ruční práce, péče o dítě, vaření TENKRÁT

Hvězda československých paní a dívek (1937). a pečení, kosmetika a péče o tělo, bydlení a domácnost, péče o zahradu a také zprávy ze společnosti. Velmi oblíbené byly též cestovatelské rubriky a ve většině ženských časopisů nemohl rovněž chybět „zaručeně pravdivý“ román na pokračování. Časopisy se snažily zacílit na všechny věkové kategorie žen, malé dívenky nevyjímaje. Ty se již od dětství učily všem domácím pracím. Nezapomínalo se ani na rady mladým dívkám a nevěstám, TENKRÁT

např. v časopise Šťastný domov z roku 1905 v článku „Deset rad nevěstě pro štěstí v manželství“ se můžeme dočíst: „Nevstupuj v manželství s příliš ideálními nadějemi, zklamání bylo by trpké. Pomni, že vzala jsi si muže a ne nadčlověka, a zapuď po sňatku jakoukoli myšlenku, že za jiného jsi se mohla vdáti lépe“. Takto ryze praktický charakter rad se ještě zostřil v období první světové války, kdy tíže vedení rodiny v nelehkých podmínkách ležela hlavně na bedrech žen, jejichž muži bojovali v zákopech.

Po první světové válce dochází k velkým změnám ve společenském postavení žen především díky nové československé ústavě z roku 1920, v níž bylo zakotveno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na úroveň mužů a náleží jim volební právo. Postupně přibývá středoškolsky i vysokoškolsky vzdělaných žen, jejichž nové sebevědomí se odráží i v redakcích časopisů pro ženy. Postupně tak vzniká celá generace nových ženských časopisů jako například: Hvězda československých paní a dívek (1926–1945), List paní a dívek (1925–1943), revue Eva (1928–1932) a Vkus: módní list elegantních žen (1934–1944) apod. Žena sice byla i nadále vnímána hlavně jako manželka a matka, ale duch nové doby byl všeobjímající. Zkracovaly se nejen sukně a účesy, ale hlavně se prosazoval zdravý životní styl a pozitivní přístup ke všemu modernímu. Ženy se tak ve svých časopisech mohly dočíst nejen jak být stále fit a mladé díky sportu, který byl všeobecně propagován, ale také jak se moderně obléci a zařídit si domácnost moderním nábytkem a spotřebiči. Většina ženských časopisů v tomto období rozšířila rubriku zpráv ze společnosti, kdy v popředí jejich zájmu stáli stejně jako v dnešní době politici, umělci a aristokracie, a to jak naše, tak zahraniční. Například skandály, sňatky a naro36

zení v britské královské rodině byly častým tématem i v tomto období. Na druhou stranu období tzv. první republiky nebylo jen dobou honosných společenských toalet a lesklé filmové slávy, ale také obdobím krize, nezaměstnanosti a stále ještě nerovného postavení žen. Tyto problémy lze v ženských časopisech najít spíše náhodou, kupříkladu na běžné inzertní dvojstraně časopisu Hvězda z roku 1929 se nachází až deset inzerátů podobného znění: „Poruchy měsíčků bez přeruš. povolání rychle a zaruč. Vám upraví PERIODOL“. Ve skutečnosti se jednalo o nabídku různých interupčních a antikoncepčních metod, neboť postavení svobodných matek bylo opravdu těžké.

K ukončení tohoto slibného vývoje meziválečného období, nejen v oblasti ženských práv a modernizace názorů na výchovu a utváření společnosti, došlo po okupaci našeho území německými vojsky a po následném vypuknutí druhé světové války. Všechny československé tiskoviny podléhaly německé cenzuře a postupně i německé propagandě. Úloha české ženy se tak měla orientovat pouze na minimalizování potřeb vlastních a své rodiny k tomu, aby mohla být co nejvíce podporována válečná výroba. Stejně jako za první světové války se stávají ženské magazíny neocenitelným rádcem, jak navařit ze zbytků či z toho, co nabízí volná příroda, nebo jak přešít už několikrát přešité šaty například na utěrku nebo na polštář.

Například v Ozvěnách domova i světa z roku 1940 si můžeme v článku „Jaké si upečeme cukroví na vánoce“ přečíst: „Není umění udělat dobré cukroví z mnoha nedostupných, drahých přísad; vytvořit z mála dobrou věc, o to usilujeme. Ovšem, alespoň něco obětujeme vánočnímu mlsu, i když s těmi vajíčky, cukrem nebo oříšky budeme úzkostlivě šetřit. Nějaká vejce jsme si naložily v sezoně, bílky jsme si buď ušetřily, nebo na37

Vlasta (1970). sušily při uplatňování úsporných předpisů a nyní nám přijdou vhod. Cukr si ušetříme tím, že se vyhneme jídlům, která jej potřebují…“. Na druhou stranu se ženské časopisy v tomto období snažily odvést pozornost od válečného utrpení společenskými zprávami ze světa filmu a filmových hvězd.

Sotva se stačilo poválečné Československo trochu nadechnout, dochází v únoru 1948 ke komunistickému převratu a nastává období budování socialismu. Žena opět získává novou roli a v médiích je prezentována především jako matka, hospodyně, vzorná pracovnice a údernice. Narodit se ženou znamenalo těžký úděl a dvě povolání, neboť po často náročné dřině v zaměstnání nastupoTENKRÁT

vala tzv. druhá směna – péče o děti a domácnost.

O soukromém životě se v médiích příliš nemluvilo, společenské problémy se omezovaly pouze na předem určená témata v rámci právní či lékařské poradny. Malou výjimkou byla například velmi oblíbená rubrika Máš-li smutek na duši, svěř se tetě Miluši na stránkách časopisu Vlasta, v níž se svěřující se mládež často mimoděk některých společenských problémů dotkla, kupříkladu ve Vlastě z roku 1970 se můžeme dočíst: „V březnu mi bylo 13 roků a už jsem se rozhodla, že se nikdy nevdám, protože všichni muži jsou zlí! Vím, že je mnoho nešťastných žen, které muži týrají. Ale nejvíce lituji svou tetu – když přijde domů, babička jí vždy velmi nadává, protože se nevdala. Teta je svobodná, lékařka…“ V období socialismu vzniká řada ženských magazínů, kromě již zmiňované Vlasty (1947–) také Žena a móda (1949–1995) a Praktická žena (1968– 2015), které jsou orientovány především na praktické rady pro hospodyňky, neboť v socialisticky řízeném hospodářství nebyla řada věcí běžně dostupných, a pokud byly k sehnání, tak vypadaly všechny stejně. Pilné a vynalézavé české ženy, které nechtěly nosit stejné šaty jako ostatní, tak šily, pletly, háčkovaly a zdobily domácnost dle návodů z těchto časopisů, které se časem vypracovaly na tak vysokou úroveň, že byly často pečlivě uchovávány a předávány z matky na dceru.

Zvláštní kapitolou pak bylo, pokud se občas k někomu náhodou dostal nějaký zahraniční magazín, třeba Burda, který pak ještě dlouho koloval mezi kamarádkami. Oproti předchozímu období se rozšiřují rubriky o zahrádkaření a chalupaření, neboť čerstvá zelenina a ovoce byly nedostatkovým zbožím a bylo nutné je vypěstovat. Oblíbené byly též reportáže z jiných zemí, díky nimž se většina žen, které cestovat nemohly, seznamovala se TENKRÁT

světem. Milé také je, že na titulních stranách většiny časopisů jsou vyfotografováni obyčejní lidé bez make-upu a grafických úprav, a přesto jim to sluší.

Po sametové revoluci vzniká řada nových periodik pro ženy, jako je Bettynka, Žena a život nebo Katka. Na náš trh také přichází zavedené dámské časopisy se zahraniční licencí, jako je Elle, Cosmopolitan nebo Burda. Jasná poptávka po rubrikách zabývajících se zdravím, sexem, partnerskými problémy, právy a emancipací žen, nebo třeba radami jak uspět v práci byla konečně naplňována. Opět přichází, stejně jako za první republiky, všudypřítomný zdravý životní styl, který ovlivňuje veškeré aspekty našeho života včetně vaření, trávení volného času a výchovy dětí.

S masovým nástupem internetu a s postupnou emancipací českých žen zaznamenaly ženské časopisy velkou změnu. Ženy si již povětšinou nepotřebují v časopisech vyhledávat praktické rady do domácnosti, neboť ty jsou běžně přístupné na internetu. Ženské magazíny se tak postupně přelévají do tzv. lifestylových časopisů s neustále se opakujícími tématy a plochou informační linkou, neboť jejich hlavní funkce je pouze relaxační.

V roce 1906 publikovala významná česká novinářka Tereza Nováková esej Žurnalistika a české hnutí, v níž si mimo jiné na stranu předkládaného obrazu žen v tisku posteskla: „Jak uboze vypadalo naše hnutí v žurnalistice posledních desetiletí, historik by si pomyslel, že zatímco muži spěli za vyššími cíli, ženy neuměly nic jiného než vařit, tančit, nákladně se šatit a občas uspořádat charitativní sbírku“. Nabízí se otázka, jaký si za dalších sto let utvoří názor historik o dnešních ženách po přečtení současných ženských magazínů.

38

Slovácká brigáda – největší dobrovolnický útvar nově vzniklé republiky RADOVAN JANČÁŘ

Po vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 stály ústřední vojenské orgány před zásadním úkolem vojenského zabezpečení celého území nově vzniklé republiky. Neměly však k tomu dostatek vojenských sil, neboť legionáři byly daleko mimo území státu a rakousko-uherské pluky s českým a moravským mužstvem byly stále ještě na frontách. Situace byla ale naléhavá, protože v pohraničních oblastech se projevovaly německé separatistické tendence, na hospodářsky nesmírně důležité Těšínsko si brousilo zuby Polsko a Maďaři se nechtěli vzdát některých území na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Nová vláda byla nucena vyvolat akci k vytvoření dobrovolnických vojenských útvarů, k čemuž hodně přispělo i tehdejší všeobecné vlastenecké nadšení.

Největším dobrovolnickým útvarem byla Slovácká brigáda, která vznikla na jihovýchodní Moravě počátkem listopadu 1918 z iniciativy setníka Cyrila Hluchého. Její členové obsazovali území jižní Moravy, především na Mikulovsku a Břeclavsku, ale části brigády byly nasazeny i na Těšínsku a Slovensku. V červnu 1919 se brigáda transformovala na Slovácký pěší pluk, který pak do roku 1920 vykonával pohraniční službu.

Vojáci Slovácké brigády z Uherského Brodu a Uherského Hradiště se ještě před oficiální přísahou aktivně zapojili do akcí při ochraně majetku židovských obchodníků během rabování počátkem listopadu 1918, zejména v Bánově a Uh. Ostrohu. Společně s dobrovolníky z řad Sokola tak zabránili ještě daleko větším násilnostem, které ži39

Setník Cyril Hluchý ještě v uniformě rakousko-uherské armády.

Foto © archiv autora. dovským, ale i německým obchodníkům zcela jistě hrozily.

Podívejme se ale, jak v obou největších slováckých městech zmiňované útvary vznikaly. Jeden z praporů Slovácké brigády byl ustanoven v Uh. Hradišti pod názvem Slovácký prapor, později uváděný jako Uherskohradišťský. Vznikl hned v prvních dnech republiky z iniciativy setníka (hodnost odpovídající hodnosti štábního kapitána, pozn. aut.) Cyrila Hluchého a aktivity místTENKRÁT

Slavnostní přísaha vojáků Slovácké brigády v Hodoníně.

Foto © archiv autora. ních činitelů. Již 6. listopadu 1918 vydala místní městská rada a okresní politická správa vyhlášku k náboru dobrovolníků. O týden později již byly provedeny odvody, kde se přihlásilo zhruba dva tisíce mužů. Jednalo se v drtivé většině o záložní důstojníky a vojíny rakousko-uherského střeleckého pluku č. 25 a pěšího pluku č. 3, kteří ke konci první světové války tvořili tzv. zelené kádry a skrývali se v lesích. Doplňovali je členové z řad sokolů. Byli vyzbrojeni, vystrojeni a zařazeni do praporu, který se skládal ze čtyř pěších a jedné kulometné roty. Praporu velel nadporučík V. Kropáč a byl dán k dispozici Slovácké brigádě v Hodoníně.

V Uh. Brodě se dne 4. listopadu dostavili na radnici zástupci okresní Slovenské národní rady z Nového Mesta nad Váhom se žádostí „o pomoc a záchranu svého města“. Na tuto žádost byla pohotově vystrojena rota dobrovolníků Slovácké brigády z Uherského Brodu a okolních obcí pod vedením velitelů četaře kpt. Josefa Hortvíka, poručíka Ludvíka Samuela a poručíka Sylvestra Butkovského. K její bojové účasti na Slovensku se ještě dostaneme, ale je nutno zmínit osobu setníka TENKRÁT

Gustava Čudy z Újezdce u Luhačovic, který neúnavně objížděl okolní vesnice, např. Těšov, Šumice, Bánov, Hradčovice, Vlčnov nebo Nivnici, a podařilo se mu vytvořit silnou a početnou jednotku, která se později stala součástí V. polního praporu Slovácké brigády, jíž byl Čuda velitelem.

Slavnostní přísaha Slovácké brigády proběhla v Hodoníně, její průběh podrobně líčí dobové Slovácké noviny: Slovácká brigáda je již hotovou věcí, dne 17. t. m. bylo město svědkem nejokázalejší slavnostní přísahy. Péčí setníka Hluchého provedena organisace brigády v málo dnech, přes všechny technické potíže, které šťastně byly překonány. Z celého Slovácka sjížděly se zástupy našich junáků, aby se k slovácké brigádě přihlásili.

Průvod vojenský veden hudbou rozvinul se v neděli celým městem od kasáren až na náměstí ve vzorném pořádku. První čety stály již před radnicí, kde shromáždil se u praporu brigády sbor důstojnický a zástupcové Národního výboru, jakož i četní zástupcové úřadů, co zatím poslední čety vycházely teprve z kasáren. Hudba zahrála nejprve Kde domov můj, vojáci vzdali čest praporu. Na to vystoupil na balkon radnice velitel brigády setník Hluchý a promluvil ke všem vojákům a nesčetným davům lidu vroucí láskou ke svobodě národní prodchnutou řeč, zdůrazňuje zvláště, co vojáky ve službách národa má vésti: právo a spravedlnost, poukázal na skvělý příklad vojenské kázně českých legií, nutnost zachovati pořádek doma a chrániti vlast proti nepřátelům. Slzy v očích se draly, když brigádník, sám zdejší Slovák slovy: Vojáci, vojáci, malované děti, vyzýval je k svaté přísaze za blaho vlasti. Přísaze účastno bylo celé širé okolí.

Slovácká brigáda čítala více než 8000 dobře ozbrojených mužů a již následujícího dne se vojáci I. polního praporu Slovácké brigády vydali obsadit Břeclav.

40

Vraťme se ale ještě k rotě dobrovolníků z Uh. Brodu a její cestě směrem ke slovenským hranicím.

Barvitě ji vylíčil vlčnovský dobrovolník a přímý účastník Josef Hruboš: Vyzbrojena pouze puškami a menší zásobou střeliva odpochodovala naše rota za doprovodu slovenských zástupců již 4. listopadu odpoledne z Uh. Brodu, přes Nivnici k Volenovu, kde jí na statku přidělili tři koňské povozy, jež nás přes Korytnou dovezly už za tmy do Strání.

Dále jsme nemohli, a proto zde přespali a vozy se vrátily. Časně ráno příštího dne čety vyrazily pěšky přes Květnou a Moravské Lieskové směrem k Novému Mestu. Čety byly početně slabé, každá něco přes dvacet mužů. Já byl součástí druhé čety poručíka Samuela z Uh. Brodu, jeho zástupcem byl rotmistr Růžička z Luhačovic a šikovatel Staňa z Uh. Brodu. Vojíni se rekrutovali z obcí Hradčovic, Vlčnova a Nivnice.

V Novém Meste byl už v pohotovosti pražský pluk Gardy slovenskej slobody. Podle rozkazu obsadili brodští dobrovolníci hned po příchodu poštu, nádraží a správní budovy, aby zabránili uherským zaměstnancům případným výtržnostem. Dlouho ale rota na nepřítele nečekala.

V odpoledních hodinách příštího dne dorazil na nádraží obrněný vlak od Piešťan a zastavil. Vojáci poražené monarchie vyskákali z vozů a hodlali obsadit nádraží. Přepad se však nezdařil zásluhou Samuelovy čety, která čekala ve výhodném palebném postavení, nečekaně spustila palbu a překvapené vojáky donutila k útěku zpět do vozů, přičemž ani nestačili odnést z nádraží kulomet. Při přestřelce nalezl smrt jeden slovenský dobrovolník, který se k brodským přidal, vytrvale na nepřítele střílel, přičemž se vysunul nebezpečně z úkrytu, což se mu stalo osudným. Nepřátelští vojáci ho ještě stačili smrtelně zasáhnout. Statečnému bojovníku za rodící se svobodu prokázala Samuelova četa na jeho pohřbu poslední poctu.

41

Vojáci Slovácké brigády s kulomety. Foto © archiv autora.

Po útěku nepřítele nastal zdánlivý klid. Třetího dne dostala četa rozkaz, aby prozkoumala prostor k Piešťanům, odkud byly hlášeny silné nepřátelské jednotky. Četa tam odpochodovala, ale dostala se jen do stanice Horná Streda, kde spojky slovenských dobrovolníků hlásily koncentraci nepřátelského vojska.

Za několik hodin poté došlo nové hlášení o pohybu vojenského transportu tří vlaků říšských Němců, kteří se vraceli domů z rumunské fronty. Poručík Samuel zaujal vyčkávací postavení. U dráhy za stanicí, kde dal přerušit kolejnice, a jedno družstvo s dříve ukořistěným kulometem, který jsem obsluhoval já, umístil na vršku u hřbitova. Němci postupovali krajně opatrně a jeli krokem. Před lokomotivou šli dva vojáci, aby zavčas upozornili na případné nebezpečí. U přerušených kolejnic zastavili a velitelé vystoupili z vlaků. Nastalo jednání s poručíkem Samuelem. Viděl jsem z dálky, jak Němci rozhazovali rozčileně rukama a po krátké debatě, zřejmě u vědomí své síly, sami kolejnice připojili a pokračovali v jízdě k Novému Mestu. Já jsem rozkaz k palbě nedostal, bylo mně ostatně jasné, že proti tak ohromné přesile by celá naše četa propadla jisté smrti. Zatím rotmistr Růžička narychlo koňmo zajel s hlášením do Nového TENKRÁT

Jeden z nejmladších vojáků Vojtěch Hřib ze Šumic. Foto © archiv autora.

Mesta k velitelství. Z jednání s Němci bylo patrno, že pražský pluk německé vojáky dále nepustil, neboť zakrátko se celý transport vracel zpět.

Poté už jsme jenom několik dnů hlídkovali ve městě.

Rota Slovácké brigády se poté vrátila zpět do Uh. Brodu, ale boj pro ni neskončil, neboť vzápětí byla odvelena k nové hranici mladé republiky na jižní Moravu.

V Obecní kronice obce Šumice nacházíme jiný zajímavý zápis o činnosti Slovácké brigády: Počátkem listopadu přišli do Šumic poručíci Frýbort a Zatloukal, aby vyzvali Šumičany ke vstupu do Slovácké brigády. Jejich výzvy uposlechlo asi 22 Šumičanů. Vesměs šlo všechno o bývalé vojáky až na TENKRÁT

Františka Čubíka a Vojtěcha Hřiba. To byli hoši sedmnáctiletí, dosud nevojáci. Všichni odjeli hned 5. listopadu do Uh. Brodu, tam byli vystrojeni a vyzbrojeni na četnické stanici a zařazeni většinou k 1. setnině 1. praporu. Vojenský stejnokroj měli ovšem rakouský, ale na čepice si dali místo rakouského orla kovový lístek lipový, na límci měli zelené výložky a na nich měli „šarže“ úzkými proužky z látky obleku měli vyznačenu svou hodnost, vojáci zase iniciály SB (Slovácká brigáda).

Vojtěch Hřib, čp. 251, odejel hned po vyzbrojení se svou četou na Slovensko do Nemšové a dále k Novému Mestu, kde svedl jejich oddíl první potyčku s maďarskou hordou. Za čtyři dny se vrátili beze ztrát do Uh. Brodu.

Koncem listopadu byl poslán se svým oddílem do Hustopeče. Měli za úkol zabírati zněmčelá území směrem k Břeclavi. Z Břeclavi postupovali podél moravských hranic na Mikulov, Bradebrun, Nové Sídlo a Nový Přerov, kdež potom vykonávali i funkci finanční stráže.

V květnu 1919 byli posláni do Nového Mesta pod Šiatorom. Na Slovensku setkal se náš dobrovolec s mnohými Šumičany, kteří zase u jiných zbraní pomáhali Slovensku v jeho těžkých počátcích za bojů s Maďary. Po uklidnění poměrů a stanovení hranic byla v červenci 1919 Slovácká brigáda rozpuštěna. Všichni šumičtí dobrovolníci se vrátili šťastně domů.

Poslední vzpomínkou, která dokresluje atmosféru neklidného období přelomu let 1918/1919, je příběh Josefa Dleštíka z Těšova, čp. 37: Po návratu z fronty jsem doma dlouho nepobyl, už 18. listopadu jsem narukoval k Slovácké brigádě. U nás to organisoval Čuda z Újezdce a nejprve šli ti, co byli už dříve doma, dezentéři a také dobrovolníci. Jak se vojáci vraceli z fronty, nastupovali do této vojenské služby.

Oblékli nás v Hodoníně a obsazovali jsme místa při rakouské hranici. Proslýchalo se, že Rakušané si míní 42

přisvojit Břeclav, jak se tenkrát říkalo Lundenburg. Od Hodonína jsme postupovali místy i přískoky směrem na Janské Dvory, tam bylo všecko opuštěné, neviděli jsme ani lidí, ani dobytka. Po přenocování jsme opatrně postupovali na Břeclav. Ke střelbě nedošlo a obsadili jsme celé město. Chránili jsme cukrovar, pálenici a parní mlýn. Byla to taková nepokojná doba a chránili jsme majetek proti plenění.

Vystřídala nás nově přišlá rota a odešli jsme dál do Poštorné a do Chorvatské Nové Vsi. Tam jsme byli znovu vystřídaní a šli jsme obsadit část hranice na Dyji. Hranice jsme hlídali proti pašerákům, to byli naši lidé, říkali jsme jim keťasi. Přenášeli přes hranici do Rakouska potraviny, kolik toho nesli v koši na druhou stranu hranice, tolik zpátky v koši přenášeli peněz. Pokoušeli se nás podplácet, nabízeli nám celé balíčky dvoukorun, ale my jsme pro to neměli pochopení. Tito pašeráci byli odvážní, vyprávělo se tam o jedné ženě, která byla několikrát postřelena a přece pořád přecházela.

Jednou jsme měli stráž u mostu na Dyji, zrovna to bylo s Kročou Polčiným z Těšova. Krátili jsme si čas chytáním ryb, když jsme uslyšeli na mostě kroky. Za chvíli jsme uslyšeli zapísknutí a potom šli další. Byli jsme domluveni, že je necháme dojít doprostřed mostu a potom jsme se pustili za nimi: „Ruce vzhůru, ani se nehnout!“ Ale viděli jsme, že jich bylo osm a že si neporadíme. Měli jsme přivolat pomoc ze strážnice, to byla hájovna, nějakou stovku metrů od nás to mohlo být. Znamením měli být tři výstřely do vzduchu. Už jsem se chystal dát znamení, když tu Kroča na mně: „Nestřílej, poradíme si sami. Jak se některý hne, já ho zaflágnu.“ Po jednom museli odkládat rance a Kroča je prohlédal, já jsem mířil. Potom zas museli po jednom rance nakládat na záda a vedli jsme je před sebou na strážnici. Tam už slyšeli nějaké hlasy, bylo jim to podezřelé a šli nám naproti. Vaječnice se tam tenkrát nadělalo pro kolik hlídek! Zabavený proviant připadl vojsku a keťasi byli nějak potrestáni.

43

Však ani v této poslední válce někteří lidé nebyli lepší. My jsme na frontě kolikrát zažili hladu a doma někteří lidé z hladu chtěli zbohatnout. Proto jsme těm pašerákům na hranici nic nedarovali. Byli jsme připraveni, že se střetneme na rakouské hranici s Rakušany, s Němci, ale zatím to byli naši lidé, proti kterým jsme museli zakročovat.

Z Těšova nás bylo u jedné roty asi šest, mezi nimi byl také Kubík (čp. 14), Ďurďa (čp. 49), Maršovský (čp.

15), Alois Haluza (čp. 125) a Vlčnovský, který se k Haluzom přiženil. Ještě byl u Slovácké brigády z Těšova Jan Kundrata, ten byl nadporučík a často mne zvával telefonem k němu, když jsem měl volno. Někteří nastoupili do Slovácké brigády a šli směrem na Nivnici, na Strání, Nové Město nad Váhom. Jiní šli daleko na Slovensko a dostali se do bojů. Dále na Slovensku byli Jan Josefík (čp. 23), potom Ďurďa (čp. 149), František Řezníček z Brodu a myslím, že také Ďurďa (čp. 49) a Lekeš (čp. 144). Někteří z nich přišli jedenkrát na dovolenou, zastavili se u žida v pálenici u Pašalového (Uh. Brod) a tam nakoupili. Myslím, že to bylo lacino. Potom připití šli do Těšova a přitom stříleli jako na frontě.“ V souvislosti s poslední větou je nutno dodat, že dobrovolníci ze Slovácké brigády rozhodně nebyli svatí, ostatně jako všichni vojáci, což dokumentuje případ, který se v červenci roku 1919 dostal až na projednávání Národního shromáždění československého a osobně jej řešil tehdejší ministr obrany Václav Klofáč. Co se vlastně přihodilo?

Dva vojáci byli členy Národního shromáždění Kadlčákem a Sedláčkem obviněni, že úmyslně zneuctili sochu katolického světce: Svobodníci Josef Tureček a Josef Bohanus ze III. asistenční setniny Slovácké brigády v Hodoníně byli vysláni služebně do Sobůlek hledati cigána, který postižen černými neštovicemi sběhl z nemocnice svatobořické. Při TENKRÁT

Vojáci Slovácké brigády v Mokrých Lazcích u Opavy ve chvílích odpočinku.

V prostřední řadě druhý zleva Antonín Mandík z Bánova.

Foto © archiv autora. návratu z bezúspěšné cesty zastavili se v hostinci, kde každý vypil jedno pivo. Při tom postavili pušky ke stěně a při odchodu si je nedopatřením vyměnili. Pušku svobodníka Turečka, která byla nabita, vzal si svobodník Bohanus v domnění, že má vlastní nenabitou zbraň.

Když přišli k lesu, kde stojí socha Jana Nepomuckého, provedl svobodník Tureček několik hmatů puškou, načež Bohanus začal rovněž cvičiti puškou, aby ukázal, že to dovede lépe. Mimo jiné ukazoval, že dovede natáhnouti a spustiti spoušť jednou rukou. Přesvědčen, že má pušku prázdnou, namířil při tom na konec na sochu a spustil.

Vyšlou jedinou ranou byl pak pomník poškozen.

Bohanus se na kyjovské faře zavázal, že dá sochu opraviti na vlastní útraty.

Pomník stojí u lesa skoro půl hodiny od Sobůlek.

V okolí sochy není obytných stavení a nebylo ani člověka na blízku. Bohanus, který neměl úmyslu sochu poškoditi, hlásil po návratu celý případ služebně.

Vzhledem k neprůkaznosti obvinění a polehčující okolnosti (služební hlášení Bohanuse) bylo soudní řízení zastaveno a nařízeno velitelství setTENKRÁT

niny, aby oba vojíni byli přiměřeně potrestáni pro disciplinární přestupky, které byly zjištěny: Že se zastavili v hostinci a odložili ve službě zbraň, která proti nařízení byla nabita a nezajištěna.

Ojedinělé výstřelky ale nijak nesnižují skutečnost, že Slovácká brigáda patřila k neodmyslitelným mírotvorným prvkům nově vzniklé republiky a díky ní byl nastolen pořádek a v kritických pohraničních oblastech zavládl klid. Vojáci ze Slovácké brigády patrně vždy zůstanou ve stínu československých legionářů, ale neměli bychom zapomínat, že i oni nasazovali své životy a prolévali krev. V období od 2. listopadu 1918 do 31. července 1919 padlo při bojích na Slovensku pět mužů, dalších šest zemřelo v důsledku nejrůznějších onemocnění a jeden voják byl usmrcen nešťastnou náhodou. I proto patří bodrým chlapcům ze Slovácka (ale i Valašska) se snítkou rozmarýnu na čepicích, coby symbolem celé brigády, náš opožděný dík.

Režisér Karel Pokorný JIŘÍ DUNDĚRA Talentovaný režisér Karel Pokorný, od jehož předčasného úmrtí uplynulo čtyřicet let, byl režisérem i ve Zlíně.

Shodou osudových náhod byla první amatérskou režií Karla Pokorného v Kyjově hra V+W a Jaroslava Ježka Nebe na zemi a také poslední profesionální režií v Divadle S. K. Neumanna v Praze.

KÁDROVÉ TRAMPOTY KARLOVA TATÍNKA Kája se narodil 15. dubna 1934 v Brně v rodině bankovního úředníka Jaroslava Pokorného, který byl před rokem 1948 ředitelem kyjovské spořitelny. Narodil se tedy do buržoazní rodiny (aniž 44

to mohl ovlivnit) a po celý život s tím měl problémy. Ostatně, daleko větší trampoty prožíval jeho tatínek, který z ředitelského místa přešel do funkce pomocného traťového dělníka na železnici. Ačkoliv byl vlastníkem dvou domů v Brně, nebylo mu umožněno, aby se nastěhoval do normálního bytu, ale byl mu přidělen sklepní, který měl okna na úrovni terénu. Aby si bývalý ředitel moc nevyskakoval na dělnickou třídu, bylo mu „doporučeno“, aby se vzdal svých nemovitostí a „daroval“ domy státu. Pominu čtyřicet let třídního boje a vrátím se do let po sametové revoluci, od které se očekávala náprava křivd způsobených totalitním režimem. Rodině bylo dáno na vědomí, že restituce nepřipadá v úvahu, protože šlo o dar státu. A poučení: Režimy se mění, ale lidé jsou stále stejní…

ZROD BUDOUCÍHO KOMEDIANTA Káju jsem znal velmi dobře, protože jsme prošli spolu od první třídy až k maturitě. Byl vždy vůdčí osobností a jako rozený komediant se smyslem pro humor a ironii dovedl oživit studia na gymnáziu, a to nejen ve své třídě. Měl velké hudební nadání a hrál dobře na klavír, violoncello i harmoniku, doprovázel se na kytaru, postavil se k base nebo improvizoval na saxofon. Během studií založil tři hudební tělesa. Nejprve dixieland složený ze studentů několika tříd. Skupina zanikla odchodem starších studentů. Druhou byla Tichá sedma v kvintě, která hrála v tanečních, na večírcích a načerno i na hodech v sousedních vesnicích. V oktávě to bylo velké vokální těleso pod jeho taktovkou. Kája chodil sportovat na sokolovnu, kterou měl pár kroků od domu. Sokoli měli svůj dramatický obor a velice brzy objevili jeho komediální talent a improvizační schopnosti.

45

Už jako kluk se uplatnil v pravidelně hraných pohádkách pro děti.

Na gymnáziu byli dva profesoři, kteří působili jako režiséři ochotníků, a oba Kájovi fandili: profesor matematiky Rudolf Hekš a filolog dr. Ladislav Dlouhý. Ten první byl naším třídním a obsadil ho v Řezáčově Zelené knížce i v třídílné parodii profesora Ant. Novotného Tři doby školy české. Budoucí režisér hrál se všemi kyjovskými ochotníky nejen v Sokole, ale i v městském divadelním spolku, nebo se zkušenými skláři s mnohaletou divadelní tradicí.

V oktávě, kdy jsme se učili k maturitě, připravovali jsme stejně horlivé studenty a ostatními ochotníky hru V+W Nebe na zemi s velkým orchestrem pod taktovkou prof. Oty Dostála, malým baletem a scénou navrhovanou Jiřím Trnkou, kterou od něho vyloudil jeho kamarád, malíř František Kudláč. Kája hrál velekněze Jupiterova chrámu Horacia Dardu, výborným partnerem mu byl Urban Severín v roli kostelníka.

Obraz studentských let by nebyl úplný, kdybych nevzpomněl jeho vystoupení na majálesech. Jednou se objevil namaskován za potulného muzikanta u vrat sokolského hřiště s flašinetem, jindy se zase k překvapení všech připojil ke slavnostnímu průvodu gymnázia se starou bryčkou taženou koníkem a celým „cikánským orchestrem“. Maskér ochotníků pan Domanský se zase jednou vyřádil.

(PŘE)VÝCHOVA BUDOUCÍHO REŽISÉRA Tatínek si přál mít syna lékaře, ale ten už byl pevně rozhodnut stát se režisérem. První pokus o přijetí na DAMU – obor režie byl neúspěšný, a proto chtěl ke druhému pokusu odejít jako dělnický kádr kyjovských skláren, kde měl pár dobrých přátel od ochotníků. Bohužel mezi mnoha TENKRÁT

a zahrál i hlavní roli. Kabarety mu přinesly asi deset ocenění v celostátních soutěžích. Nakonec nemohl jít ani na vlastní promoci pro momentálně důležitější činnost, a tak mu diplom vyzvedla v kanceláři DAMU jeho budoucí manželka Libuše Štědrá.

ŠŤASTNÁ LÉTA VE ZLÍNĚ

První Karlova televizní inscenace v Praze, Muzikant (ČT 1970-71), zleva Ivan Rybák, Jan Tříska, Karel Pokorný, Jiří Lebeda, Milan Starý.

Foto © archiv autora. talenty, kterými byl obdařen, chyběl talent technický. Raději proto odešel ke Slováckému divadlu v Uherském Hradišti, kde jako pracovník techniky mohl denně sledovat herce a režiséry při práci a mohl se připravovat ke zkouškám na DAMU. Slovácké divadlo bylo zřejmě dobrou školou, protože byl na druhý pokus přijat. Studoval ve třídě profesora Karla Palouše a jako člověk nabitý aktivitou stačil během studií o letních prázdninách zorganizovat provedení dalších her V+W: Těžkou Barboru, Kata a blázna a Baladu z hadrů, kterou režíroval spolu se svým spolužákem z DAMU Františkem Laurinem. Oba si také ve hře zahráli, Franta básníka Villona a Kája ponocného Jehana.

Typické pro něho bylo, že nic neprobíhalo normálně jako u jiných. V DISKu absolvoval představením Goldoniho Zpívajících Benátek a diplomovou práci obhajoval až po několika letech. Musel si ji pak znovu přečíst, protože si už vůbec nepamatoval, co před lety napsal. S pány profesory si povídal o tom, co režíroval ve Zlíně a v kabaretech na vojně (Plná polní nálady, Blázinec v Atombaru), které si napsal TENKRÁT

Když ukončil DAMU, pracoval Karel do vojny dvě sezony ve Zlíně, kde režíroval devět inscenací a po vojně nastoupil do Olomouce, kam si ho vybral šéfrežisér Jiří Svoboda. Mezi jeho dvanácti inscenacemi byla Smrt obchodního cestujícího (ve které čtyřikrát hostoval Karel Höger), Zpívající Benátky nebo Revizor. Mimo působení ve velkém divadle účinkoval v divadélku RADIONKABARET, jež založil s manželkou a několika kolegy. Psal s nimi i hry (Trosečníci na Cidlině, Případ Babinský), ty také režíroval i v nich hrál. Když odešel z Olomouce, divadélko zaniklo.

Olomouc neměla pro mladé manžele perspektivu, poskytla jim jenom ubytovnu, proto přivítali v dubnu 1965 nabídku Karlova spolužáka z DAMU Oty Roubínka. Ten mu nabídl post uměleckého šéfa ve Zlíně, a to i s bytem. Začínalo se sice ve starém divadle (bývalém Baťově kině), ale dokončovalo se nové moderní divadlo, pro které s Otou připravovali pro první dvě sezony takový repertoár, aby přitáhl diváky. Karla čekal Macbeth, Ideální manžel, Nápadníci trůnu, Hrátky s čertem, Lumpacivagabundus a další zajímavé hry. Bylo to pro oba manžele šťastné životní období v kamarádské atmosféře souboru; jejich štěstí navíc umocnilo narození dcery Kateřiny v lednu 1967. Pohoda v souboru se přenášela i do výkonu herců. 11. listopadu 1967 se otevíralo divadlo Karlovou inscenací Jánošíka s Miroslavem Moravcem a Libuší Štědrou v hlavních rolích. V letech 1966–1968 se Kar46

lovi ve Zlíně dařilo natolik, že se mu za úspěšné režie dostalo řady ocenění od Divadelního ústavu, Svazu čs. divadelních umělců a Ministerstva školství a kultury v podobě studijních cest: 1966 Berlín, Varšava, 1967 Budapešť, 1968 Londýn. Ten byl první a zároveň i poslední cestou režiséra Pokorného na Západ. Při návštěvě slovinského divadla v Mariboru byl pozván k hostování a prožil tu pár příjemných týdnů.

1968 – ZKOUŠKA CHARAKTERU Karel mi sice před čtyřiceti lety vyprávěl dobrodružné historky z rozhlasového vysílání v srpnu 1968 s týmem zlínského divadla, ale bude věrohodnější, když se k tomu vyjádří přímá účastnice, herečka Libuše Štědrá: „… 21. srpna v půl páté ráno nás vzbudil telefon s tou děsivou zprávou. Karel hned letěl do divadla a okamžitě začali s Otou Roubínkem a ředitelem Aloisem Lhotským plánovat, co teď může divadlo dělat. Vymysleli, že nejlepší bude vysílat z divadla všechny zprávy.

Hlásili se jako „Rozhlas Podřevnicka“. V tehdy čerstvě otevřeném novém divadle byla zvukařská kabina vybavená nejmodernějším zařízením. Kdo se v divadle nevyznal, těžko ji tady našel. Přesto jsme se raději pro jistotu stěhovali každý den jinam. Jednou jsme vysílali i z nemocnice, z gynekologie. Pokud vám něco řeknou některá jména: Ota Roubínek, Miroslav Moravec, Steva Maršálek, dr. Karel Pavlištík (etnograf), já, Jarka Doležalová, Věra Nováková…“ Byly to dny plné napětí, četl se dopis Ing. Miroslava Zikmunda ruským vojákům, vysílalo se v několika jazycích. Trvalo týden, než bylo vysílání ukončeno, ale reakce spoluobčanů byla obdivuhodná.

Normalizace sice Zlín oproti větším městům zasáhla později, ale stejně tvrdě. Podařila se ještě v divadelním klubu výborná inscenace Koncert pro 47

Karel Pokorný při režii jedné z televizních scének pro Silvestr ČT 1975, zleva Pokorný, Jiřina Bohdalová, Jiří Vala. Foto © archiv autora. pana Masaryka, kde se na konci představení promítal film kameramanů z Kudlova o okupaci Zlína.

Koncem sezony 1969/1970 musel z divadla odejít dramaturg O. Roubínek i ředitel A. Lhotský a oba nastoupili do panelárny v Otrokovicích. S nimi odešel i Karel, který dostal nabídku do pražského divadla S. K. Neumanna v Libni. Zlínským papalášům nevadilo, že zůstal u divadla, hlavně že zmizel ze Zlína.

TVRDÝ PRAŽSKÝ CHLEBÍČEK Karel sice zmizel ze Zlína, ale stále na něho chodily do Prahy udavačské dopisy na Městský výbor KSČ, kde se musel hlásit každého půl roku, aby „důležití“ lidé rozhodli, jestli může dál pracovat jako režisér. V té době ho deptaly nejen kádrové pohovory, ale i starost o rodinu. Manželka Libuše neměla stálé angažmá, když v divadle v Libni jenom zaskakovala za nemocné kolegyně.

Když byl jmenován ředitelem divadla straník Josef Burda (kdysi ředitel Slováckého divadla), dal Karlovi jasně najevo, že nemůže angažovat jeho ženu: „Pochop, když chci zachránit tebe…!“ TENKRÁT

než v divadle, ale chodil z práce unavený a špatně spával. Po několika měsících se rozkřiklo mezi divadelníky i mimo Prahu, že režisér Pokorný pracuje jako pomocný dělník v tiskárně, a tak přišly nabídky na režie v divadle v Kolíně a Pardubicích, kam potom začal denně dojíždět vlakem.

KARLŮV POSLEDNÍ DEN

Poslední foto Karla Pokorného. Foto © archiv autora.

Přes všechny komplikace profesní a sociální měl Karel úspěch už se svou první pražskou inscenací, kterou byla Čapkova Věc Makropulos s Janou Štěpánkovou v hlavní roli. Když přišla na svět druhá dcera Martina a bylo třeba uživit čtyřčlennou rodinu, přijal místo pomocného dělníka v třísměnném provozu expedice tiskárny SVOBODA. Karel si sice vydělal víc v expedici TENKRÁT

8. srpen 1979 začal jako většina prázdninových dnů na chalupě ve Staré Vožici, kam přijel i dědeček Pokorný s manželkou a byli očekáváni i přátelé z divadla. Karel se chystal na houby, ale byl nalezen na zahradě, jak se probírá z bezvědomí s poraněním na hlavě po pádu. Ani přivolaný lékař a záchranka nezabránili opětovné ztrátě vědomí s náhlou smrtí. Režisér Karel Pokorný tak zemřel ve svých 45 letech, zatímco jeho otec se dožil 94 let a babička 104 let. Ředitelství divadla odmítlo udělat rozloučení se svým režisérem s odůvodněním, že jsou divadelní prázdniny a stejně by nikdo nedošel. Navíc Karlova žena musela vrátit divadlu polovinu jeho proplacené dovolené. Škoda, že po divadelním režisérovi zbývají jenom vzpomínky pamětníků, divadelní kritiky a hrst vybledlých fotografií, pokud nebyl pořízen filmový nebo televizní záznam. I když měl Karel delší dobu zákaz televizní režie, zůstalo po něm několik desítek televizních inscenací. Mezi ty nejznámější patří Pohár za 1. poločas, Svět vody, Zlaté rybičky, Půl milionu za Alvara (oceněno in memoriam).

Karel Pokorný byl režisér s velkým rozhledem, obdařený vrozeným talentem a velkou fantazií. Totalitní režim nás okradl o dílo, které ještě mohl vytvořit. Letos vzpomínáme 85. výročí jeho narození a 40. výročí jeho předčasné smrti.

48

Tragický válečný příběh rodiny Sedlačíkovy ALENA BARTOŠÍKOVÁ

Náš původní záměr, nafotit studánky v Bošáčkách (pod Lopeníkem) do připravované knihy – Za studánkami Bílých Karpat, dostal trochu jiný směr. Nedělení výlet byl, co se týká nádherných pohledů do přírody, vydařený. Dopřával nám dostatek slunce, což je pro fotografování přímo ideální. Na samé hranici se Slovenskem jsme se s mým synem a naší průvodkyní Jindřiškou Kročilovou zastavili v chalupě u paní Rosálie, provd. Kukačkové. Křestním jménem ji pokřtil italský kněz, který v Československu zůstal po 1. světové válce a změnil jí jméno. My jí budeme říkat Rozárka, jak si sama přála.

Její válečný příběh i příběh celé rodiny Sedlačíkovy byl neskutečně tragický. Paní Rozárka vzpomíná: Na sklonku roku 1942 u nás přespali dva odbojáři, které k nám přivedl hajný z Lopeníka – jménem Demin,“ vypravuje paní Rozárka. „On dobře věděl, jak vážná je situace nejen v Praze, že se zatýká a popravuje. Bál se o sebe, nechtěl si je nechat doma, proto je přivedl k nám. Řekl, že se jedná pouze o jednu noc.

Rodiče jim dali najíst a řekli jim, ať se uloží na půdě do sena. Brzy ráno měli pokračovat na Slovensko. Před rozedněním jim rodiče ukázali směr cesty, poněvadž Slovensko je od naší chalupy asi 200 metrů. Starší sestry Kateřina a Anna se chystaly ještě za tmy do práce a tatínek je chtěl doprovodit. Bratr Matúš byl v tu dobu na Vyškovci, odkud měl manželku a měli malé dítě. Vůbec neměl tušení, co se u nás doma přihodilo.

Jednoho odbojáře chytili, týrali ho a surově zbili.

Druhý, když to viděl, se zastřelil. Prý je hajný prozra49

dil. Údajně vyslýchali ho i jeho ženu, ale posléze je pustili.

V noci 4. ledna 1943 k nám nad ránem přišlo gestapo i se psem. Tenkrát napadlo hodně sněhu. Mně ještě nebylo 5 roků, ale všechno si dobře pamatuji, protože to byly hrozné zážitky. Tatínka hodili přes postele a tloukli ho čakanem. Tři gestapáci byli venku. Bratr Josef měl 8 let, jeho vzali ven, bili ho a vyslýchali. Bratr měl na sobě jen košilku, maminka ho držela na rukou, aby ho zahřála a hlavně ochránila, ale oni mu přiložili na prsa pistoli. Já jsem brečela nahlas, když jsem viděla, co dělají tatínkovi. S Němci byl u nás ještě nějaký Moravák a ten na mne zařval, ať rychle zmlknu. Pak rodiče i obě sestry Kateřinu i Annu odvezli do Hradiště k výslechům. Staršího bratra Matúše, který byl mimo domov, zatkli dodatečně na Vyškovci jenom proto, že se jmenoval také Sedlačík, stejně jako moji rodiče. Byl odsouzen k trestu smrti a odvezen do Mauthausenu, po osvobození koncentračního tábora se vrátil. Moje maminka Kateřina byla odsouzena na 22 měsíců a strávila je v koncentráku v Breslau (dnešní Wroclaw). Sestry Anna a Kateřina se po třech a půl měsíci ve vězení vrátily domů. Tatínek byl vězněn v Dachau. Ten se nevrátil, zemřel poslední den války 9. května 1945.

Hajného Demina pak někdo v lese zastřelil. Neví se kdo.

Maminka, než ji odvedli do koncentráku, uměla krásně vyšívat hrozenkovské kroje, ale ve vězení neustále plakala, protože doma musela nechat dvě malé děti – Josefa a mě. Onemocněla ošklivým zánětem spojivek.

Dlouho prosila dozorkyni, byla to Rakušanka, aby jí oči ošetřila. Ta jí nakapala do očí něco, co mamince připomínalo lapis. Jedno oko jí po pár kapkách spálila, do druhého už si maminka kápnout nenechala a na druhé trošku viděla. Po válce ji léčili v Brně v nemocnici u sv. Anny, ale zrak se jí už nevrátil. PamaTENKRÁT

tuji si na okamžik, kdy přišla domů, přinesla v ruce bílý uzlíček a v něm chléb. Dostala ho od lidí ve vlaku a přinesla ho nám dětem. Byla to pro nás vzácnost.

Na oči už nikdy dobře neviděla. Dávala si na ně obklad ze včelího medu a bílým kapesníkem si je zavazovala. Dobře jí dělaly obklady i z vody studánky Kateřinky, která nese její jméno. Studánka má delší historii, prý z roku 1894, a lidé ji dodnes opatrují. Po válce si šla k doktorovi pro lékařský předpis na Framykoin. Ten doktor byl Němec. Podíval se na ni a prohlásil: „Nemyslete si, že tu mast budete dostávat pořád. To je velice drahý lék!“ Maminku to zamrzelo, ale o svém utrpení v koncentráku mu neřekla nic.

Poté, co naše rodiče zatkli, jsme zůstali já pětiletá a můj starší bratr osmiletý v chalupě sami a museli jsme se o sebe postarat. Měli jsme sice poručníka, nějakého Josefa Gabrhela, ale ten se o nás moc nestaral.

Naopak přikazoval bratrovi Josefovi, co všechno musí udělat nejprve u něho v hospodářství – vyházet hnůj a poklidit, vyhnat krávy na pastvu, a pak teprve mohl jít poklízet domů. Na neděli jezdily domů naše starší sestry, poté co se vrátily z vězení, takže nám už bylo líp.

Bratrovi je dnes 85 let a všechny ty hrozné zážitky má v živé paměti stejně jako já.

Jakoby nestačilo, co potkalo nás i naše rodiče, další neštěstí přišlo v době, když už jsme se radovali, že válka končí a my jsme svobodní! Moje starší sestra Stázinka, bylo jí 14 let, byla velice šikovná a hodná. Měla krásné dlouhé vlasy a kamarádila s 13letou Fanynkou od sousedů Švecových. Oni se ve skutečnosti jmenovali Juřičkovi a Švecovi bylo jejich přezvisko. Přišli k nám sousedi, radovali jsme se, že bude konečně klid. Na okraji lesíku bylo složeno dříví, nařezané na dvoumetrová polena. Němci měli na Velkém Lopeníku zaměřovač a začali střílet. Stříleli po všem, co se kde hnulo. Chlapi okamžitě křičeli, ať se schováme do bunkru pod ořech. Stázinka ještě TENKRÁT

uvařila k večeři krupici a odběhla ke Švecům a tam si děvčata pouštěla gramofon. Obě oslavovaly před Švecovou chalupou konec války. Němci pálili, kolem naší chalupy spadlo pět min, z toho čtyři vybuchly a pátá tam stále ještě někde je.

Toho dne za námi přiběhl sousedův Slavo Švec. Měl nohu celou zakrvácenou, roztržené kalhoty i stehno.

Byl bledý a řekl jen: „Vaše Stázka i naše Fanynka jsou mrtvé!“ No to byla pro maminku strašná rána. Mně, malou holku napadlo: „A kdo mně teď bude šít na panenku, když je Stázinka mrtvá?!“ Přinesli ji na žebříku. Tři dny byla moje starší sestřička Anastázie vystavená v kuchyni. Měla smrtelně zraněnou hlavu, krásné dlouhé vlasy jí splývaly dolů z pryčny. Naši sousedé, pan Kročil, Jindřiščin tatínek s panem Gabrhelem, ji stloukli prostou dřevěnou rakev a pochovali ji ve Starém sadu pod keř rozkvetlé kaliny. Teprve až se situace uklidnila a Němci uprchli, tak ji pochovali do hrobu na hřbitov ve Starém Hrozenkově.

Tolik z vyprávění paní Rozárky o událostech druhé světové války, o hrdinství místních lidí a o strádání celé rodiny Sedlačíkovy. Za celou dobu 74 let, které uplynuly od konce války, se nikdo o jejich osud nezajímal, nevznikla žádná reportáž, jediný rozhovor, nikdo se veřejně nevyjádřil k hrdinství těch prostých lidí, kteří udělali to, co cítili jako svou lidskou povinnost. Poskytli úkryt a jídlo neznámým lidem. Pro dnešní generace může být neuvěřitelné, že za tento lidský čin musel otec rodiny zaplatit životem a jeho manželka a syn strádali v koncentračním táboře. Čest jeho památce, čest celé rodině Sedlačíkově!

50

MALÝ MÍSTOPIS

Trhovkyně odpočívají, 1930. Foto © Josef Dudešek.

53

Ze Zlína do Gottwaldova a zpět za čtyřicet jedna let HANA KUSLOVÁ

Edgar Allan Poe řekl, že tajemství šťastného života spočívá v tom, s jakou elegancí dokážeme přijmout změnu. Snad je to pravda, otázka je ale jiná.

Co když samotná změna není šťastná? Nestává se pak ze šťastného života spíše život trpně odevzdaný? Slavný spisovatel ovšem hovořil o změnách v lidském životě. Člověk může na změny reagovat, může se jim přizpůsobit, může s nimi bojovat, může je využít ve svůj prospěch. Jenže změny se týkají i jiných věcí. Možná se vám stalo, že jste hledali přítele na staré známé adrese a zjistili jste, že stará známá adresa už neexistuje. Ulice byla totiž přejmenována. V životě některých ulic je to nakonec běžné, zvláště byly-li pojmenovány po osobnostech či událostech podléhajících změnám vkusu spojeným s povahou té které historické epochy. Někdy se to ovšem stane i větším celkům, jako například městům. Své by o tom mohla vyprávět některá města ruská. Ale proč cestovat tak daleko.

Můžeme klidně zůstat doma. Protože Zlín si změn svého jména také užil více než dost.

Pokud bychom vzali v potaz i staré zlínské pověsti, zpracované Karlem Pekárkem a vydané v roce 1942, změnil Zlín své jméno celkem třikrát.

Původně se totiž podle několika z nich jmenoval Zlaté japko, protože tam bylo všechno dobré.

Tehdy to prý bylo velké město, ulice vedly až na Kudlov a do Malenovic.

Poprvé se Zlín objevuje v písemných pramenech v roce 1322 jako Slyn a během času se název vyskytoval v několika podobách, nejčastěji MALÝ MÍSTOPIS

Panoramatický snímek východní části města – zleva nemocnice, řeka Dřevnice, Bartošova čtvrť, Revoluční třída a čtvrť J. Fučíka, asi 1965. jako Zlín, Zlin nebo Zlyn. V lidových vyprávěních je jméno odvozeno od zlých událostí, které město postihly, od zlých lidí, kteří tu údajně žili, ale i od slínu čili jílovité půdy, která se tu často vyskytuje.

Výklad vědecký vysvětluje původ názvu připojením přivlastňovací přípony –ín k osobnímu jménu Zla. Až do roku 1949 byl Zlín Zlínem. Od 1. ledna 1949 se průmyslový podnik Baťa stal Svitem a Zlín Gottwaldovem na počest prvního „dělnického“ prezidenta Klementa Gottwalda. Dostalo se mu stejné cti jako Stalingradu, Leningradu nebo Karl-Marx-Stadtu. Jméno Zlín ale přesto nezmizelo.

Gottwaldovem se totiž stal tzv. Velký Zlín, sdružující i okolní obce. Jeho srdce zůstalo Zlínem, takže u silnic jste si mohli přečíst Gottwaldov Zlín.

Přesto úředně přidělené jméno obyvatelům k srdci nikdy nepřirostlo a jednou z prvních 52

Bartošova ulice ve Zlíně, pohled k náměstí Míru, 17. července 1976.

Foto © Josef Paseka.

Bartošova ulice, pohled směrem k náměstí Míru, 1994. Foto © J. Kollarovič.

změn po listopadových událostech roku 1989 byl ve Zlíně návrat k původnímu názvu města. Od 1. ledna 1990 se z Gottwaldova stal opět Zlín.

Mnohem častěji než název města se měnily názvy ulic a náměstí. Poprvé bylo oficiální pojmenování ulic včetně jejich označení tabulkami provedeno v roce 1887. Celkem šlo o 18 názvů, 6 z nich platí dodnes. Další plošné pojmenování ulic bylo provedeno v roce 1925 v souvislosti s rychlým růstem Zlína spojeným s rozmachem firmy Baťa. Bylo pojmenováno všech 44 ulic, z 18 názvů přidělených v roce 1887 zůstalo zachováno 9. V roce 1931 a 1939 byla přidělována jména nově vzniklým ulicím. V říjnu 1939 bylo okupačními úřady nařízeno přejmenování ulic, jejichž názvy byly nějakým způsobem spojeny se státní samostatností. Zároveň musely být ulice označeny česky a německy.

Po skončení 2. světové války byly ulicím jednak vráceny původní názvy, jednak některá místa dostala jména připomínající odboj a osvobození.

V dubnu 1952 byla ukončena revize názvů ulic, současně byly některé přejmenovány s ohledem na nastoupenou cestu k socialismu. V roce 1977 byla

ustavena názvoslovná komise jako poradní orgán městského národního výboru. Nejprve se zaměřila na odstranění duplicitních názvů, v letech 1980 a 1983 prováděla ověřování přidělených jmen. Průběžně doporučovala názvy pro nově vzniklé ulice.

K dosud poslednímu hromadnějšímu přejmenování ulic a náměstí došlo po listopadu 1989.

Nejstaršímu zlínskému náměstí se říkalo rynek.

V roce 1887 bylo pojmenováno Náměstí, v roce 1925 získalo přívlastek Masarykovo, ale název se příliš nevžil, spíše se o něm mluvilo jako o hlavním náměstí. Oficiálně dostalo název Hlavní náměstí v roce 1940, v roce 1945 bylo přejmenováno zpět na Masarykovo náměstí. K poslední změně došlo v roce 1951, kdy dostalo jméno náměstí Míru, které je platné dosud.

Náměstí Práce v letech 1887 a 1925 nebylo pojmenováno, protože neexistovalo. Vzniklo až v souvislosti s výstavbou obchodních domů, kina a hotelu. Oficiální název získalo v roce 1934 a ten se dosud nezměnil.

Ulice v továrním areálu názvy neměly, číslovány byly budovy a toto číslování sloužilo k ori-

53

MALÝ MÍSTOPIS

Náměstí Míru, vlevo část, kde dnes stojí Zlaté jablko, počátek 20. století. entaci. K pojmenování ulic došlo až po roce 1989 (Jana Antonína Bati, Vavrečkova a další).

Ulici Osvoboditelů se lidově říkalo Nad Kostely, v roce 1887 získala maličko pozměněný oficiální název Nadkostelí. V roce 1945 byla přejmenována na ulici Msgra Šrámka, ale už v roce 1948 byla přejmenována na ulici Osvoboditelů.

Pojmenování Dlouhé ulice v roce 1887 respektovalo vžitý název, v roce 1918 byla přejmenována na Wilsonovu, ale název se neujal, takže v roce 1925 bylo potvrzeno jméno Dlouhá. V roce 1945 byla přejmenována na třídu majora Murzina, zkráceně se jí říkalo Murzinova. V roce 1991 jí byl vrácen starý název Dlouhá. Školní čtvrť byla vybudována na ploše ohraničené zhruba ulicemi Osvoboditelů, Štefánikova a náměstím T. G. Masaryka. Její jméno nikdy nebylo oficiální, šlo pouze o vžitý všeobecně užívaný název.

Náměstí T. G. Masaryka je i dnes asi nejméně známým zlínským náměstím. Jde o prostor pod Památníkem Tomáše Bati, ze stran ohraničený budovami bývalých baťovských internátů, dole Štefánikovou ulicí. Při plošném pojmenování zlínských MALÝ MÍSTOPIS

Náměstí Míru, Zlaté jablko, 2019. Foto © R. Ševčík. ulic v roce 1934 bylo ponecháno bez názvu. V roce 1939 získalo název náměstí Průkopníků, v roce 1945 bylo přejmenováno na náměstí Rudé armády.

Současný název náměstí T. G. Masaryka získalo v roce 1990.

Třída Tomáše Bati je bezkonkurenčně nejdelší a také hlavní zlínskou ulicí. Na východě vede až k Dílům VI., na západě končí na hranicích katastru Malenovic. Oficiální název získala v roce 1934 a prakticky nahradila několik starších ulic (Potrubnou, Zahradní a Vizovickou). V roce 1945 byla přejmenována na Stalinovu třídu, v roce 1962 na Revoluční. Zpět svůj původní název získala v roce 1990. Štefánikova ulice je dnes jednou z nejdelších ulic ve městě. Vede od náměstí Práce až k Obecinám. Prodlužovala se společně s rozpínáním města. Ve 20. letech 20. století se její tehdy existující části říkalo cesta nad Orlovnou nebo u Orlovny, protože vedla kolem sídla zlínského Orla.

V roce 1931 dostala jméno Přehradní, neboť byla postavena Kudlovská přehrada. V roce 1933 získala název Štefánikova, v roce 1940 byla přejmenována na Horní a v roce 1942 na ulici Dr. Fritze 54

Pomník Klementa Gottwalda na náměstí T. G. Masaryka, červen 1980.

Foto © V. Kubík.

Náměstí T. G. Masaryka, 2019. Foto © R. Ševčík.

Todta. V roce 1945 jí byl vrácen název Štefánikova, ale v roce 1951 byla přejmenována na Leninovu.

Jméno Štefánikova jí bylo vráceno v roce 1990.

Bartošově ulici se před oficiálním pojmenováním říkalo Žebratka, V Žebratce, Žebračka. Od roku 1887 měla název Kovářská, od roku 1925 Bartošova.

Soudní ulice byla v roce 1887 oficiálně pojmenována na Pivovarská, protože tehdy tu stál pivovar. Ten byl později přebudován na okresní soud, když se Zlín stal sídlem soudního okresu. Proto byla v roce 1934 ulice přejmenována na Soudní.

Trávník byl původně samostatné městečko, poslední zmínka o něm je z roku 1689, v roce 1887 dostalo jméno Grygov, v roce 1925 byl název změněn na Dolní náměstí, v roce 1934 přejmenováno na Trávník. Zrušeno bylo výstavbou autobusového nádraží v roce 1983. Zahrnovalo prostor autobusového nádraží, kde stály obytné domy, a Nádražní ulice, která měla svůj název od roku 1907. Tato ulice prakticky zmizela, dnešní cesta vedoucí nad vlakovým nádražím má jméno Trávník.

Pochopitelně je ve Zlíně mnohem více ulic, z nichž některé také v průběhu času změnily 55

své jméno. Trvalo by ale příliš dlouho vypsat jejich historii. Proto raději ukončeme procházku městem a změnami, které doba přinesla názvům jeho ulic a náměstí. Okřídlené úsloví Změna je život není vždycky pravdou. Někdy změny přinášely i smrt. Mnohem bližší je mému chápání jiný citát. Paul Evans, což by mohl být sedmnáctý ministerský předseda Haiti nebo také americký autor knihy Save Democracy, řekl, že lidé nejsou proti změnám, pouze se jim nelíbí, když je někdo mění násilím. Tak toto je zcela jistě pravda.

Ale nelíbit se neznamená zabránit. A proto prošly dějinami mnohé změny, které nebyly životem, a velmi dlouho trvalo, než se prosadily jiné změny, které životem byly, ale přesto už nemohly vrátit život těm, kteří o něj přišli kvůli změnám předešlým.

QED. To je zkratka z latinského Quod erat demonstrandum, česky Což mělo býti dokázáno, která se dříve používala jako tradiční značka pro ukončení matematického důkazu. Nebo jak praví indiánští náčelníci v románech Karla Maye: Howgh!

MALÝ MÍSTOPIS

Muzeum Kroměřížska a Kroměříž v listopadu 1989 (NA KRAJ KNÍŽKY ROZHOVORŮ S POLITIKEM) PETR PÁLKA

V časopisu ZVUK Zlínského kraje byly při minulých výročích 17. listopadu 1989 (10. a 20. výročí) publikovány krátké vzpomínky na dění oněch dnů v Kroměříži z per stávajícího ředitele Muzea Kroměřížska Jiřího Stránského a jednoho z mála zdejších signatářů Charty 77 Martina Hassy. K nim připočtěme ještě dva mé texty zveřejněné před 10 lety, pojednávající o nejznámějším odpůrci vlády jedné strany žijícím s rodinou v Lutopecnách, muži s celostátním významem a pověstí – o Augustinu Navrátilovi.

K rozšíření počtu těchto příspěvků k listopadu 1989 v Kroměříži mě zavedl pohled na stránky knihy rozhovorů Miroslava Balaštíka s někdejším rektorem Masarykovy univerzity v Brně, někdejším ministrem školství ČR a předsedou parlamentní politické strany prof. Petrem Fialou Profesor na frontové linii vydané k parlamentním volbám v roce 2017.

Fialovy vzpomínky vztahující se ke Kroměříži jsou zajímavé i z důvodu jakési projevené neúčasti ve stylu: V Kroměříži jsem v té době byl, cosi zažil, ovšem důležité to pro mě osobně příliš nebylo, protože pro mě se vše podstatné odehrávalo v Brně, kde jsem měl přátele, známé a kde jsem potkal svou ženu.

I na základě dokumentů, materiálů z té doby, které mně před odchodem na penzi poskytla dlouholetá archeoložka muzea Mgr. Helena Chybová, MALÝ MÍSTOPIS

která byla v převratové době Fialovou „spolubojovnicí“, z nichž budu také vycházet, obrázek těch časů trochu přibarvíme.

Důvod Fialova poněkud přezíravého postoje ke Kroměříži je pro mě vysvětlitelný dávným rozhovorem. Před více než 20 lety (1997) jsem ho na půdě katedry politologie MU zval k účasti na konferenci Židé a Morava v Muzeu Kroměřížska. Odpověděl, že toho má aktuálně moc na práci a že by nic nového či objevného neřekl, ale zavzpomínal na časy své práce v muzeu a ptal se na Helenu Chybovou. Zmínil, že byl do muzea přijat na místo historika starších dějin, i když se jimi nezabýval, a že ho vedení chtělo uklidit k práci v depozitáři, a že mu bylo jasné, že Kroměříž je pracovní provizorium, že zde dlouho nezůstane.

O tom, že se skutečně nenechal uvrtat do věčné práce s evidencí sbírkových fondů historie, svědčí i zápis v Kronice města Kroměříže za rok 1989, kde se v části o činnosti Muzea Kroměřížska píše: „… v závěru roku odešel ze zařízení historik pro starší dějiny“ a v části evidence sbírkového fondu čteme: „V oborech historie a dějiny umění evidence neprobíhala vzhledem k absenci odborných pracovníků.“ Fiala byl do MK přijat na místo historika starších dějin hned po škole v roce 1988, pracoval zde pár dnů či týdnů, než nastoupil v říjnu 1988 základní vojenskou službu. Muzeum Kroměřížska té doby charakterizoval v oné knize rozhovorů jako zařízení řízené „velkým komunistou“ Zdeňkem Fišerem. „Ředitel Fišer chtěl z Muzea Kroměřížska udělat něco jako muzejní Slušovice. Na tu dobu to byl obrovský kolos, který měl na mnoha místech různé budovy, zámky, spravoval například i ‚muzeum zemědělství‘ a podobně.“ Po roce vojny tedy Fiala nastoupil v říjnu 1989 opět v Muzeu Kroměřížska na místo historika starších dějin, bydlel ve městě 56

v podnájmu. Víkend po 17. listopadu zažil v Brně a pěkný je jeho popis, co se dělo v muzeu. „V pondělí ráno [20. 11.] jsem odjel do Kroměříže a pak si pamatuji skoro každou minutu. Byl jsem v práci a šel za ředitelem a říkal jsem mu: ‚Tak pane řediteli, vidíte, jak se přidávají divadla. Muzeum se tedy musí přidat taky, musíme nějak vyjádřit nesouhlas s tím, co se stalo na Národní třídě.‘ On se na mě podíval a říká: ‚Pane doktore, já nikdy nepůjdu proti pracujícímu lidu.‘ Tuto větu. Vypadá to jako ze špatného filmu, ale to bys ho musel znát. Takže muzeum se nikam nepřipojilo, ale už během dne jsme se domluvili s ostatními pracovníky i bez ředitele.“ Fiala ten den zůstal v Kroměříži, kde prý chtěl něco udělat, další dny už jezdil na demonstrace do Brna, ale i v Kroměříži se je snažil organizovat, ale to zpočátku nešlo. První demonstrace v Kroměříži byla podle něho až ve čtvrtek – tedy 23. 11., až příští týden se prý něco pohnulo i v místních podnicích, prostě něco jiného, než se odehrávalo v Praze a Brně. A pak se už snažil co nejdříve z Kroměříže odejít, využil první nabídku, bylo to místo novináře v Lidové demokracii.

Jak si každý pamatuje něco jiného a jak jsou lidské vzpomínky výběrové. Vždyť výše zmínění pamětníci první setkání demonstrantů v Kroměříži „u kašny“ na Velkém náměstí, Jiří Stránský a částečně Martin Hassa, je datují 22. listopadem 1989 (středa). Zde se uskutečnilo den nato i druhé setkání demonstrantů, než se na jeho druhou část přesunuli kvůli obstrukcím předsedy MNV na tržnici při vstupu do Podzámecké zahrady, kde se demonstrace konala i následujícího dne. V sobotu 26.

11. se s vyšším počtem účastníků zase přesunula na Velké náměstí. Zvláštní je, že P. Fiala úplně zapomněl na to, co ve svém článku Listopadové vzpomínání v Kroměříži (Muzeum. Sborník muzea Kroměřížska II/1999) a v dobových materiálech uvádí 57

Generální stávka, 27. 11. 1989, Velké náměstí v Kroměříži.

Foto © Josef Ščotka, fotoarchiv Muzea Kroměřížska. archeoložka muzea H. Chybová – a přitom mu to není k necti –, že totiž hned v úterý 21. 11. bylo v muzeu založeno Občanské fórum se čtyřčlenným stávkovým výborem, přičemž členy tohoto výboru byl jak P. Fiala, tak H. Chybová. Tento výbor vypracoval den nato protestní petici k zásahu proti demonstrantům 17. listopadu 1989 adresovanou Jiřímu Křižanovi, Navrátilova 16, Praha 1 a na vědomí danou redakcím Svobodného slova, Lidové MALÝ MÍSTOPIS

Četba stanovisek, programových prohlášení, provolání. Výloha kroměřížského knihkupectví, listopad 1989. Foto © Josef Ščotka, fotoarchiv Muzea Kroměřížska. demokracie a Mladé fronty. Je na ní 13 podpisů, první H. Chybové, druhý historika P. Fialy. Signatáři petice píší, že jsou připraveni podpořit generální stávku vyhlášenou na pondělí 27. 11., pokud odpovědní představitelé neučiní odpovídající rozhodnutí, jež by vyjadřovala vůli většiny společnosti.

Fiala úplně zapomněl, že navštívil v sobotu 25. 11. 1989 Prahu coby zástupce stávkového výboru Muzea Kroměřížska a účastnil se manifestace na Letné, což si zapsala H. Chybová. Zapomněl, že se spolu s dalšími 8 zaměstnanci muzea zúčastnil na Velkém náměstí v Kroměříži v pondělí 27. 11. generální stávky. H. Chybová k tomu suše dodala: „Ostatní přihlíželi z oken muzejní budovy.“ A ještě toho dne byl dosavadní stávkový výbor Občanského fóra MK přeměněn v prozatímní výbor Občanského fóra Muzea Kroměřížska a ustaveni jeho tři mluvčí (muzejní výtvarník B. Dadák, P. Fiala a H. Chybová).

Ve čtvrtek 30. listopadu předložilo Občanské fórum MK vedení muzea požadavek na zrušení expozice třídních bojů, dějin dělnického hnutí MALÝ MÍSTOPIS

a KSČ, protifašistického odboje a budování socialismu v okrese Kroměříž v budově na Velkém náměstí i expozice Národní výbory – základ socialistické demokracie v ČSSR, jež byla oddělením muzea na zámku. Večer toho dne se konala schůze aktivistů vznikajícího Občanského fóra Kroměříž, účastnili se jí i zástupci muzea B. Dadák a P. Fiala, bylo vytvořeno jeho koordinační centrum, činnost zahájila Občanská fóra v podnicích a různých organizacích, která se ustavila z jednotlivých stávkových výborů.

Požadavky na zrušení expozic třídních bojů v muzeu a expozice národních výborů na zámku se dostaly do Programu Občanského fóra Muzea Kroměřížska vedle „oproštění muzejní práce od vlivů politických a ideologických… a zrušení ZO KSČ v Muzeu Kroměřížska“. V prosinci 1989, ještě před Fialovým odchodem z Kroměříže, se členové OF MK účastnili činnosti v jednotlivých sekcích kroměřížského Občanského fóra, H. Chybová spolu s B. Dadákem v sekci kulturně-historické a P. Fiala v sekci tiskové, která byla z nějakého důvodu oddělena od ostatních. Činnost této sekce se projevila v zapojení do redakce okresních novin Kroměřížská jiskra i do redakce Zpravodaje města Kroměříže.

Na půdě Občanského fóra Kroměříž se mohl potkat se stávajícím ředitelem Muzea Kroměřížska Jiřím Stránským, který se stal v prosinci 1989 vedoucím sekce sportu a tělovýchovy OF Kroměříž.

Nu a setkávali se na muzejní půdě, protože prvním sídlem Občanského fóra Kroměříž se staly od konce listopadu do 23. prosince 1989 dva přízemní malé sály na místě bývalé prodejny suvenýrů Drobného zboží Jihlava, s nimiž muzeum do budoucna počítalo pro výstavy kreseb a grafiky – už v létě 1990 sloužily kroměřížským výtvarníkům jako „malá galerie pod podloubím“.

58

ROZHOVORY

Jarmark, Uherské Hradiště, 1930. Foto © Josef Dudešek.

61

se Zdeňkou Friedlovou BLANKA KOVANDOVÁ

Bezmála čtvrt století spojila svůj profesní život se zlínskou knihovnou Zdeňka Friedlová, dvacet let z toho na pozici ředitelky Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně (dříve Knihovna Františka Bartoše). Letos odešla do důchodu a hodlá si užívat přátel, cestování a pokračovat dál v práci, ale už jen jako dobrovolnice.

Právě pod jejími křídly dlouhá léta vychází ZVUK. Kdy se u Tebe začaly projevovat knihovnické ambice?

Knížky jsem měla ráda vždycky, doma jsme hodně četli. Když mi bylo dvanáct let, onemocněla jsem a šest týdnů proležela v posteli. Za tu dobu jsem přečetla celého Jiráska a vypracovala přírůstkový seznam naší rodinné knihovny – tam to někde začalo.

Takže studium knihovnictví na Karlově univerzitě byla jasná volba?

Tatínka vyloučili v roce 1969 z komunistické strany a propustili z práce. Věděla jsem, že mám minimální šanci dostat se po maturitě na gymnáziu (1976) na denní studium některého z humanitních oborů na vysoké škole. Rozhodla jsem se pro knihovnictví, které umožňovalo spojit lásku ke knihám a konkrétní službu lidem. Dva roky studia na Střední knihovnické škole v Brně, která i v době tuhého režimu měla výbornou úroveň, měly pro mne zásadní význam. Působili tam vynikají pedagogové, jako např. Vít Závodský, praxi jsme získávali v Univerzitní a Mahenově knihovně. Naučili jsme se knihovnické řemeslo ROZHOVORY

Literární jaro 2018. Foto Jiří Pagáč. Fotoarchiv KKFBZ. a současně měli luxusních šest hodin české a světové literatury týdně. Hodně jsme četli, diskutovali o knížkách, vedli si rozsáhlé čtenářské deníky, a přitom užívali studentský život. Přátelství z té doby přetrvala dodnes.

Opakovaně jsem se pokoušela o studium na vysoké škole, až se to v roce 1981 podařilo a vystudovala jsem při práci Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze – obor knihovnictví a vědecké informace.

60