ZVUK Zlínského kraje - podzim / zima 2020

PODZIM / ZIMA 2020

tož – Jiří Severin • ozvěny Zlínského kraje – RomanaHabartová • osobnosti – Milada Frolcová • paměti – Radovan Jančář • tenkrát – Blanka Petráková • malý místopis – Petr Odehnal • rozhovory – Pavel Stojar • umění – Andrea Dovicová • genius loci – Ondřej Machálek • život – Jaroslav Zapletal • litera­tura – Věra Heidlerová • za plotem – Antonín Bajaja • dozvuk

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

1

ZVUK Z L Í N S K É H O K R A J E

Editorial RADOVAN JANČÁŘ Vážení čtenáři, dnešní doba nám vzhledem k situaci kolem pandemie koronaviru moc jistot neposkytuje, ale na co se můžete stoprocentně spolehnout, je to, že před Vánocemi si budete moci listovat novým číslem časopisu ZVUK Zlínského kraje. V minulém čísle jsem psal o tom, jak netradičně jsme časopis připravovali, netuše, o co složitější situace bude na podzim. Jedinou výhodou byl fakt, že jsme měli „natrénováno“ z jara, proto si troufám tvrdit, že na kvalitu obsahu zimního čísla nebude mít zákeřný vir žádný vliv.

V letošním roce slaví ZVUK neuvěřitelných 30 let své existence, což je pádný důvod, abychom jubileum společně oslavili. Proto si můžete vychutnat čtenářské zážitky nejenom z klasického čísla, ale zavzpomínat na to „nej“ z uplynulých třech dekád, které jsme se snažili s nejlepším vědomím připravit v retro čísle. Věřte, nebyla to snadná práce, protože zajímavých, čtivých, atraktivních a nadčasových příspěvků se za ta léta nashromáždilo tolik, že by vydaly na několik knih. Vzhledem k tomu, že rozsah ZVUKu nemohl být příliš překročen, s těžkým srdcem jsme prováděli redukci a doslova některé texty oplakali… Cílem bylo vybrat články rozmanité, vážné i veselejší, kuriózní i podstatné. Námi namíchaný koktejl Vám předkládáme s pokorou a doufáme, že se Vám bude líbit.

Za celou redakční radu Vám přeji co nejpříjemněji strávený vánoční čas a především zdraví.

ZVUK POPRVÉ VYŠEL V BŘEZNU 1990. VYDÁVÁ KRAJSKÁ KNIHOVNA FRANTIŠKA BARTOŠE VE ZLÍNĚ, MUZEUM JIHOVÝCHODNÍ MORAVY VE ZLÍNĚ, MUZEUM REGIONU VALAŠSKO, SLOVÁCKÉ MUZEUM UHERSKÉ HRADIŠTĚ A MUZEUM KROMĚŘÍŽSKA. ODPOVĚDNÝ REDAKTOR: Radovan Jančář. REDAKČNÍ RADA: Josef Holcman (předseda), Antonín Bajaja, Zdeňka Friedlová, Ivo Frolec, Radovan Jančář, Tomáš Ježek, Jan Kaňka, Blanka Kovandová, Hana Kuslová, Bohuslav Matyáš, Tomáš Mikulaštík, Martina Miláčková, Aleš Naňák, Svatava Navrátilová, Petr Odehnal, Ivana Ostřanská, Petr Pálka, Pavel Popelka, Pavel Portl, Jiří Severin, Pavel Stojar, David Valůšek, Miroslav Vaškových, Jaroslav Zapletal.

REDAKČNÍ KRUH: Petr Motyka, Otmar Oliva, Miroslav Potyka, Jiří Rohel.

VÝKONNÁ SKUPINA REDAKČNÍ RADY: Zdeňka Friedlová, Josef Holcman, Radovan Jančář, Jan Kaňka, Blanka Kovandová, Hana Kuslová, Tomáš Mikulaštík, Aleš Naňák, Petr Odehnal, Ivana Ostřanská, Petr Pálka, Pavel Popelka, Pavel Portl, Pavel Stojar, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.

PŘÍPRAVA PRO TISK: Tomáš Ježek – Ottobre 12, Uh. Hradiště, e-mail: tomasjezek61@seznam.cz. TISK: Agentura NP, v. o. s., Staré Město ČASOPIS ZVUK ZLÍNSKÉHO KRAJE A POKYNY PRO AUTORY: http://www.kfbz.cz/zvuk ARCHIV STARŠÍCH ČÍSEL ČASOPISU JE K DISPOZICI ONLINE: dlib.kfbz.cz Vychází dvakrát ročně. Cena tohoto čísla je 50 Kč, celoroční předplatné včetně poštovného 120 Kč.

Toto číslo vyšlo 4. prosince 2020 ve Zlíně v nákladu 400 kusů. Část nákladu je distribuována bezplatně pro vzdělávací, osvětové a propagační účely. Časopis ZVUK Zlínského kraje nepodporuje ani nepropaguje žádné politické strany a hnutí.

SÍDLO VYDAVATELE: Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, příspěvková organizace, Vavrečkova 7040, 760 01 Zlín, IČ 70947422.

SEKRETÁŘKA REDAKCE A DISTRIBUCE: Eva Pavlíčková, e-mail: zvuk@kfbz.cz, tel. 573 032 523, mobil 739 684 121.

TEXTOVÁ REDAKCE: Radovan Jančář, e-mail: jancar@knihovnabbb.cz Vychází za podpory Zlínského kraje.

MK ČR 12570 ISSN 1214-0139

TOŽ

Třicet let ZVUKu JIŘÍ SEVERIN

Antonín Bajaja, spisovatel zlínský, k nám před lety přicházel pravidelně. Na decku rakouského veltlínského zeleného zasílaného v nemalých dávkách naším kamarádem ze Sietzendorfu, Milanem Ráčkem. Nyní už přichází méně často. Scházíme se více ve vinotéce Balkán, tam kdysi stál hotel jeho dědečka. Přicházeli s ním k nám i významní hosté.

Báječný básník a člověk Z. Rotrekl, J. Štroblová, V. Legátová, G. Laub a další. Z. Rotrekl měl úžasné všeobecné znalosti. Naivně jsem se domníval, že se měl možnost vše doučit při svém jedenáctiletém věznění. Ale kdepak, to byla padesátá léta. „Vše, co umím, mě naučilo prvorepublikové gymnasium,“ pravil k mému úžasu. Inspirativní doba, tito významní hosté nás nevědomky podnítili k založení časopisu.

V onom čase příznivé atmosféry Jarda Kovanda učinil pokus o založení literárního časopisu zaměřeného především na poesii. To se mu později docela povedlo. Začal vydávat Psí víno. Jarda je tvrdá palice, a když si něco usmyslí, hned tak něco ho neodradí. Jenže moje představa a představa dalších, jako byli Jožka Holcman, Jarda Zapletal, Pavel Šimeček, Honza Gogola, byla kapánek jiná. Pokusit se o časopis, který bude mít širší spektrum zájmu.

Pro okresy Kroměříž, Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště. Zlínský kraj tenkráte ještě neexistoval. Věštec Bajaja ho však předpověděl. Časopis se bude jmenovat ZVUK / Zlín, Vsetín, Uh. Hradiště, Kroměříž. Tož to se povedlo. Ale pak následovala mnohaměsíční práce neviditelná, ale postupně vedoucí k cíli. Iniciativně tenkráte pomohla i paní Hanka Michlová z Okresního kulturního střediska ve Zlíně. Pak nastala tíživá situace. Přesvědčit okresní 1

nejvyšší (přednosty úřadů), že ten nápad má smysl.

A také, že bude něco stát jejich pokladny. No, a to nebylo vůbec lehké. Nejvíce pomohl tenkráte přednosta Zdeněk Dostál (Zlín) a velmi vstřícný byl i Miroslav Pilát z Kroměříže. Že jsme se s J. Zapletalem něco naběhali (najezdili). A sláva, vyšlo to.

V roce byly okresy zrušeny a nastalo to zase.

Zlínský kraj, hejtmanem se stal František Slavík.

Rád na něj vzpomínám. Já jsem byl členem krajské rady a časopis jsem předložil ke schválení. Ale znáte to: U koho vláda, u toho pravda.

Po nelehké diskuzi dostal ZVUK opět zelenou.

Jistou chvíli vycházel i díky vydavatelce, paní Martě Gregarové, jako příloha Zlínských novin. To jsme se Svatavou Navrátilovou přílohu připravovali u nich v kuchyni na Halenkovicích. A pak byl zařazen do rozpočtu Krajské knihovny Fr. Bartoše ve Zlíně. To bylo šťastné rozhodnutí. Jak po odborné, tak po ekonomické stránce. Však se s pochvalou v Lidových novinách ke ZVUKu vyjádřil i L. Vaculík a dopisem redakci jeho žena Madla.

ZVUK svým obsahem oslovil mnohé další spolupracovníky. Za ta léta jich bylo hodně. Grafickou úpravu s neobyčejnou péčí a nápaditostí dělá Tomáš Ježek a v posledních letech se na vydávání aktivně podílí ředitel knihovny v Uh. Hradišti Radek Jančář.

Už jsem to jednou kdesi napsal. ZVUK nadále bude vonět senem z valašských luk, obilím z prosluněné Hané a znít slováckým cimbálem. Je také oknem do světa, nahlíží nejen k sousedům na Slovensko. Je i malým střípkem pro poznání, proč obyvatelé našeho kraje jsou tak vázáni na svůj domov.

Máme nejmenší migraci obyvatel v celé naší zemi.

Co se úplně doposud nepovedlo, je, že má příliš malý počet odběratelů. Třeba pro střední školy je to významný materiál využitelný ve školních vzdělávacích programech. Zdá se mně, že zde jsou rezervy.

TOŽ

Odbory kultury a školství a kulturní organizace měst zde mají téma, jak ještě lépe využít tohoto kvalitního a v rámci krajů ojedinělého periodika.

Zase ještě (ZVUK VYCHÁZÍ 30 LET) JAROSLAV ZAPLETAL

Zase je srpnový den a před chvílí jsem náhodou ze štosu starých papírů na spálení vytáhl originál samizdatového fejetonu z pera Ludvíka Vaculíka.

Estébáky u nás v bytě nedohledaný, ručně strojem psaný na žlutý průklepák. Památka ze srpna roku 1984 a na předcházející časy, kdy k nám pisatel někdy zavítal. Uvedeného data se mu věci jevily, cituji doslova, že „zesiluje těžký pocit nehnutosti v politice“. Shodou okolností vydaly dnes agentury zprávu o vývoji volebních preferencí. Ještě pořád vede jeden a ten samý. Je tomu již třicet šest let, kdy si Vaculík posteskl, že vycházejí mizerné noviny a časopisy. Vymiškované cenzurou. Nebo raději už napřed samotným tvůrcem. Třeba „Ahoj“, o němž se spisovatel vyjádřil, že ho nečte, ačkoliv za první republiky to byl jejich oblíbený rodinný časopis s delším názvem „Ahoj na neděli“. K němu při odběru Ludvíkův tatínek pokaždé doplnil titulek: „A hovno na všední den“.

Snad již jen z nostalgie od převratu bereme v sobotu Lidovky. Dokud neumřel, psal do nich L. V. skvostné podčárníky. Po něm se úlohy fejetonisty ujal pan Jiří Hanák, původem od nás, z Buchlovic. Byl až do smrti nesmírně erudovaný novinář a mistr převážně levicového slova. Kolikrát dělal hlava nehlava pro a zároveň proti Šéfovi.

Dost jedovatý ve výrazu býval na našeho hradního pána. Ostatně taky podepsal Chartu 77. PřednorTOŽ

malizační vyloučený komunista zůstával srdcem patrně nejvíc (?) sociální demokrat, ale preferencemi to nijak nikdy nepohnulo, a co se taky dalo dělat, když se kdysi dělnická strana nakonec stala oběžnicí kolem přitažlivější hvězdy byznysu. Za to však dával pěkné kapky ODS. Ani dneska se fejetonistům z Lidovek nedá nic moc vytknout. Ačkoliv není pravděpodobné, že jejich čtivost snad má pozitivní vliv na větší sledovanost tiskoviny Mafra. A přesto je dosud selektivně čteme, my, masochisté pozůstalí z dávno prošlé doby. Kolikrát už by to člověk vzdal, ale pamatuji si, že než za Husáka přec jen nakonec musel emigrovat do Německa náš drahý učitel, filozof a redaktor Literárních listů, Vladimír Blažek, varoval nás důrazně: „Kdo říká, že to už nejde, je a priori podělaný!“ Třeba se opravdu v souvislosti s výkyvy šíření koronaviru změní čtenářské preference a poptávka ovlivní nabídku. Je to stejně možné asi jako v politice brzké vítězství ducha nad hmotou.

Vzpomínky na Ludvíka Vaculíka mají na tomto místě svou logiku. Nejen proto, že vždycky psal to, co si myslel, a nebál se o jedné a téže věci mít i více názorů. Do Lidovek pochvalně napsal také o našem jihovýchodním regionálně pohraničním ZVUKu. Vystihl jeho naprostou unikátnost, když konstatoval, že je to jediný krajský časopis, který kdy vznikl ještě předtím než administrativně jeho kraj. První redaktoři a přispěvatelé anticipovali svým způsobem budoucnost. I když se vlastně nejvíc věnovali a věnují, se zvláštním zřetelem k současnosti, právě minulosti Valašska, Hané, Slovácka a Zlínska, včetně našeho krajského města. Nelze snad ani lépe zakončit toto ohlédnutí k počátkům a přítomnosti časopisu ZVUK než citátem z Vaculíkova fejetonu Srpnový den: „V městě, v jeho živých ulicích, se dusivý dopad Srp­ nového nehybu tak nejeví: obchody se hýbou.“ 2

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

PRO AMICIS MUSAE BLANKA KOVANDOVÁ

Cenu „PRO AMICIS MUSAE“ (Přátelům múz) za významný, dlouhodobý a podstatný přínos kulturnímu rozvoji regionu udělil v letošním roce Zlínský kraj hu­ debníkovi Jiřímu Pavlicovi. Slavnostní předání se usku­ tečnilo v uherskohradišťské „Zušce“. Dokonce přesně v místech, kde Jiří Pavlica absolvoval své první lekce hry na housle. Laudatio – tedy oslavný projev – pro tuto příležitost sepsal herec, režisér, dokumentarista a pedagog Břetislav Rychlík.

JURA PAVLICA, LEVÉ KŘÍDLO NOGOMETU A MILÁČEK MÚZ Ještě než jsem ho viděl a slyšel hrát na housle, viděl jsem ho hrát fotbal. Pobíhal (ehm, před 42 lety, tedy v roce 1978) na levém křídle za tým Slováckého divadla na starém hřišti vedle vrátnice divadla. Já jsem se zmítal na pravém, soupeřem nám bylo smíšené mužstvo kantorů hradišťských středních škol, hlavně gymnázia a UMPRUM. Náš výkon se dá pojmenovat jako nogomet (slovy z našeho milovaného Chorvatska). Myslím, že mne Jura pozval na soukromou akci ve Slovácké búdě, kde byl Petr Ulrych (ten už si na něho brousil zuby do Javorů) a herec Husy na provázku Mojda Maděrič. Já jsem v té době sváděl jednu dívku a pozvání na Hradišťan a Juru Pavlicu byl (a stále je, promiň Martino) jedním z trumfů v oboru kontaktáže. Odlesk jeho šarmu a houslí dopadal i na takového týpka, jakým jsem tehdy byl já. No, tak se známe. Sledoval jsem jeho Hradišťan zrakem milovníka Horňácka, ale ve společnosti bardů jako Petr Hrobař, Luboš Svatoš se Horňácko ctilo, takže to u mě měli dobré.

3

Jiří Pavica © Marek Malůšek.

Ovšem! V roce 1982 jsem si v Prioru v Bratislavě za směšnou cenu (snad 25 korun?) koupil LP Byla vojna u Slavkova. Koupil jsem rovnou dvě a druhé v Praze věnoval kamarádce, geniální kytaristce a folkové zpěvačce Dáše Voňkové (tehdy v časech, kdy místo korony řádili komunisti, byla uklízečkou u Podniku bytového hospodářství, milé děti). Pamatuju si to nadšení, které v kruzích nesmírně kritických k hudbě a sobě samotOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

ným, v prostředí zakazovaných a pronásledovaných hudebníků z folku a undergroundu, to dílo vyvolalo. Byl jsem na Juru pyšný. Mohlo mne už tehdy napadnout, že mnohé melodie jsou drze jeho, protože podle teorie našeho guru, zvěčnělého Jaromíra Nečase, nemají varianty. Ale rozlétly se jako hity nejen folklórním světem (však je Jura hitmakerem dodnes, že vodo, co máš rozcuchané vlasy…). Sám Jura popisoval v nějakém rozhovoru, jak se nad ránem za svítání vracel strážnickým parkem spát a pod Šancemi u legendárního platanu viděl, jak stojím s kontrášem muziky Martina Hrbáče Petrem Tománkem a rockerem Olinem Nejezchlebou, držíme se kolem ramen a hulákáme Mašírujú na Francúza, aby věděl, co je hrůza!

Byl jsem proto poctěn, když si nás s Janem Sedalem, jako pravověrné divadelní avantgardisty, vytáhnul z HaDivadla ke spolupráci na programu Hradišťanu Zábava ve Starém Městě, kde jeho muzika s tanečníky chtěla konzervativnímu hradišťskému publiku uprostřed starosvětské lidové hodové zábavy začít hrát swing. Samozřejmě že to vzbudilo poprask, protože folklór sa tak nesmí dělat. Jura se však vydal na nelehkou cestu a čas ukázal, že to mělo smysl. Protože slovy mého milovaného skladatele (vedle Leoše Janáčka) Gustava Mahlera tradice není hlídání popela, ale foukání do ohně. Bylo otázkou času, kdy se po sestrách Euterpé a Polyhymnii, múzách hudby a sborového zpěvu (ten muzikantům z jeho všemožných uskupení obzvláště sluší, až mráz ide po chrbtě a vuasy vstávajú, slovy hrubovrbeckého primáše Joženy Kubíka III.), slétnou další. ckého primáše Joženy Kubíka III.), slétnou další. V prvé řadě Thaleia (patronka komedie), pak Terpsichoré (tanec) a Melpomené (tragédie).

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Tak jsem mohl Juru přizvat ke spolupráci s divadlem a od Roku na vsi bratří Mrštíků s naším společným hitem Stínání berana (včera mi přišlo z Osy 852 korun českých a 28 haléřů, Juro přidej, hrajte to častěji, doba je zlá!) jsme se posouvali až k zabijačce jako miniopeře v Holcmanově a, ehm, mém Osobním poplachu v Městském divadle ve Zlíně. Co všechno má Jura dnes za sebou, to patří do nekrologů (a já nemám pohřební řeči rád), protože on má toho ještě mnoho před sebou. Neboť není jenom přítel múz, on je múzami hýčkán a milován.

A musím dodat jednu věc. Podvakrát jsme se spolu veřejně prali za slušného kandidáta na prezidenta této země, nikdy jsem Juru neviděl tak beznadějně zklamaného z úrovně našich voličů, kterým imponovala sprostota, hulvátství a lež. Tedy přesný opak toho, co se on snaží svojí tvorbou šířit a rozdávat. Ale vím, že on šíří také naději a věří (stejně jako já), že pravda a láska… atd. člověče mizerný… Je mi líto, že nemůžu dnes ve svém rodném městě být a připít si s oceněným ( jak říkal vtipně kdysi nebožtík Jiří Ornest, když dostal Cenu Divadelních novin – Děkuju, dosud jsem byl člověk bezcenný…) a jeho skvělou rodinou, s Martinou, s Aničkou a s Markem i s vámi přátelé.

Tož slovy už citovaného Joženy Kubíka: Vítám vás a gratuluju!

KULTURA nás pěstuje, vzdělává, zušlechťuje i povzbuzuje…

ROMANA HABARTOVÁ

Rok 2020 přinesl nezvaného zákeřného hosta. Covid výrazně přibrzdil, a dokonce zastavil nejen květnové 4

zahájení sezóny jindy plné živé kultury a k pozastavení kulturního dění dochází znovu. Přišli jsme o filmové, hudební, divadelní, literární a folklorní festivaly, tradiční jízdy králů, o oblíbené tematické akce, jako jsou Noc muzeí a galerií, Noc kostelů, Otevřené brány, oslavy Dne muzeí, Dny evropského kulturního dědictví a další… Covid neblaze zasáhl přívětivou otevřenou náruč kultury se všemi jejími odvětvími po celý letošní rok. Bohatost a pestrost kulturních akcí, dodávající zlínskému regionu punc jedinečnosti, je léta podporována také Zlínským krajem. Co se v oblasti kultury podařilo v uplynulém období, přibližuje Mgr. Miroslav Kašný, radní zodpovědný za kulturu, památkovou péči, spolupráci s církvemi, mládež a sport v letech 2016–2020 spolu s PhDr. Romanou Habartovou, vedoucí odboru kultury a památkové péče.

Před nedávnem dosáhl Zlínský kraj historického úspěchu v čerpání evropských dotací z výzvy určené na modernizaci muzejních expozic v celkové hodnotě přes půl miliardy korun. Jak jsou tyto projekty daleko a jaké další investiční akce se nyní realizují?

V loňském roce byla dokončena příprava čtyř velkých projektů z Integrovaného regionálního operačního programu. Následně proběhly veřejné soutěže na dodavatele a byly zahájeny stavby na příspěvkových organizacích: Muzeum Kroměřížska revitalizuje Hospodářský dvůr v Rymicích s předpokládanými náklady asi 130 mil. Kč. V objektu vznikne etnografická zemědělská expozice, moderní vstupní prostory s pokladnou a sociálním zázemím pro návštěvníky.

V dalších částech objektu budou vybudovány etnografické a archeologické depozitáře, prostory pro badatele, pro edukace. Po opravě a zahájení provozu hospodářského dvora bude tvář Rymic, kde hrají památky vesnické architektury podstat5

Miroslav Kašný zahajuje koncert Musica Cordis (Hudbou k srdci) v bazilice svatého Emeráma v Nitře, jehož spolupořadatelem byl Zlínský kraj.

Foto © Archiv Zlínského kraje. nou roli, zásadně proměněna. Dojde k vytvoření logického celku, který bude dokládat život našich předků na Hané, včetně způsobů jejich zemědělských aktivit. Vidíme zde velký potenciál práce se školními dětmi a mládeží. Depozitáře budou koncipovány tak, aby byly částečně přístupné veřejnosti, což nabídne zajímavé tvůrčí aktivity, s nimiž má muzeum bohaté zkušenosti. Do krásy se promění centrum obce Rymice, a to skýtá ideální spolupráci nejen s Rymicemi, ale také s okolními městy a obcemi.

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti intenzivně pracuje na projektu Revitalizace národních kulturních památek Velké Moravy s předpokládanými náklady 120 mil. Kč. V současnosti probíhá postupná revitalizace archeologických lokalit v aglomeraci Uherské Hradiště (Sady) – Staré Město – Modrá, které jsou pozůstatkem velkomoravské sídelní aglomerace na tomto území. Současný stav prezentace archeologických lokalit ve volném terénu dnes neodpovídá jejich historickému ani kulturnímu významu. Moderní technologie a virOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Hodnocení nominovaných lidových staveb Zlínského kraje – tradiční obydlí v obci Karolínka-Raťkov. Foto © Archiv Zlínského kraje. tuální prostor v dnešní době lákají všechny generace. Záměrem tohoto projektu je proto poutavé oživení uvedených lokalit. Vzniknou tak místa pro relaxaci, zastavení i setkávání, kde návštěvník nahlédne do minulosti několika staletí. V terénu vzniknou parkové úpravy s doplňkovým atraktivním mobiliářem, s edukačními informačními panely, s možností virtuálních aplikací, jakéhosi „okna do minulosti“, které nám umožní vidět místo v čase Velké Moravy. V plném proudu jede realizace dostavby Památníku Velké Moravy s expozicemi, výstavními sály a centrálním archeologickým depozitářem, včetně technického zázemí.

Uvedené památky jsou nejen důležitými archeologickými lokalitami, ale mají vztah k působení Cyrila a Metoděje, kteří stáli u počátků kultury slovanských států. Plánovaná přístavba k Památníku Velké Moravy vytvoří důstojné prezentační Centrum Evropské kulturní stezky svatých Cyrila a Metoděje.

Muzeum Regionu Valašsko spravuje mj. Zámek Kinských ve Valašském Meziříčí. V rámci projektu OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

probíhá generální oprava zámku a budování nových depozitářů a expozic s celkovými předpokládanými náklady 117 mil. Kč. V rámci uvedené akce je komplexně obnovován celý objekt s odstraněním vlhkosti a opravou kanalizace, je modernizován systém vnitřních rozvodů, zejména elektroinstalací. Celý objekt zámku se tak znovu postupně dostává do skvělé stavebně technické kondice.

Součástí projektu je vybudování nového návštěvnického zázemí a bezbariérovost celého zámku.

Postupně budou zřízeny nové depozitáře a konzervátorská pracoviště. Z pohledu našich návštěvníků bude zajištěna atraktivita objektu novými výstavními a edukačními prostory prostřednictvím zajímavých expozic a výstav.

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně připravilo projekt nové expozice Tragédie na Ploštině s předpokládanými náklady ve výši 139 mil. Kč.

Místo tohoto projektu se nachází severně od obce Drnovice, na hranici přírodního parku Vizovické vrchy. Území je přístupné cestami z obcí Drnovice nebo z obce Vysoké Pole. Území je symbolem a pietním místem se vzpomínkou na ploštinskou tragédii s národní kulturní památkou – Památníkem protifašistického odboje z roku 1975. V blízkosti stojí čtyři podobná stavení, objekty vybudované pro obyvatele Ploštiny, kteří přežili tragické události dubna 1945. Tady dojde k rekonstrukci obydlí čp. 23, v němž se navrátíme asi do roku 1947 s citlivou ukázkou, jak se lidem na „Nové Ploštině“ žilo. Budou tu nové expozice, objekt přístavby poslouží jako zázemí pro návštěvníky s víceúčelovým sálem, s možností využití řady doprovodných aktivit. Nově vznikne moderní návštěvnické zázemí v prostoru bývalého amfiteátru se sugestivní expozicí, která nás provede událostmi nedávné doby, bude restaurována NKP. 6

Víme, že se podařilo dokončit i další akce v kultuře. O které jde?

Z dalších probíhajících nebo dokončených akcí spolufinancovaných z dotačních titulů si zaslouží vzpomenout projekt Muzea Kroměřížska – opravu budov a expozic na Hlavním náměstí v Kroměříži.

Celkové náklady akce činily necelých 46 mil. Kč.

Byly zrekonstruovány půdní prostory, upraven dvůr s moderním výtahem a bezbariérovým přístupem. Vznikly nové výstavní prostory včetně zázemí pro návštěvníky, kteří si mohou prohlédnout nové expozice hodin a hodinových mechanismů nebo interaktivní expozici o historii města Kroměříže. Na další se už teď můžeme těšit…

Blíží se dokončení obnovy dřevěného kostela Nejsvětější Trojice ve Valašském Meziříčí. Zlínský kraj od města získal pozemek kolem této kulturní památky, a tak je připravena další etapa, kdy bude zajištěn bezbariérový přístup do areálu kostela, zázemí pro účinkující a návštěvníky, bude kultivován park a vytvořeno lapidárium, muzeem jsou připravovány zajímavé doprovodné iniciativy. Rekonstrukce je spolufinancována dotačním titulem ministerstva kultury.

Mezi ostatní již dokončené významné akce můžeme zařadit statické zabezpečení hradu Malenovice, kde se záchrana objektu vyšplhala na 21 mil. Kč.

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně si pořídilo logistické a manipulační technologie pro depozitáře ve výši necelých 7 mil. Kč a Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně vybudovala komplexní knihovnické depozitní centrum v hodnotě přes 7 mil.

Kč. To ale není všechno. V zámku ve Vsetíně se podařilo odstranit havarijní stav kotelny za cca 4,5 mil. Kč a ve Hvězdárně Vsetín byla zrekonstruována střecha za necelé 2 mil. Kč.

7

Další připravenou investiční akcí je pokračující rekonstrukce zámku Vsetín, v současnosti je finalizován investiční záměr na fotovoltaickou elektrárnu, kterou projektant navrhl umístit na střechu depozitáře Muzea jihovýchodní Moravy v Otrokovicích.

Pane radní, kam se rád v čase volna podíváte?

To je záludná otázka, a to nejen v čase COVID, kdy jsme se opět dostali v kultuře do režimu ZAVŘENO. Při každé cestě krajem se vždy zastavuji na všech místech, která spravují naše paměťové organizace. Oblíbil jsem si zámecký park v Lešné u Valašského Meziříčí, který je v anglickém stylu a je mimořádně cenný. Kochám se tu bohatstvím dřevin, keřů a květin, např. stoletých azalek a rododendronů, které rozkvétají na jaře a nabízejí nádhernou podívanou. Tady je jednoznačné, že také parky a zahrady kolem objektů našich paměťových institucí potřebují pravidelnou péči a obnovu. Rád se svou rodinou navštěvuji historicky a architektonicky cenné sakrální památky, a to třeba v rámci projektu Otevřené brány. Projekt vznikl a probíhá od roku 2008 v příkladné spolupráci farností, měst a obcí s krajem. Zpřístupněno je téměř třicet chrámů, které si mohou zájemci bezplatně a s poučeným výkladem průvodců prohlédnout. I tady ale epidemie udělala své…

Je něco, co vás v kultuře momentálně trápí?

Bylo by potřebné a vhodné, kdyby byla možnost průběžně uvolňovat více peněz na opravy památek, na renovace, na podporu živé kultury.

I když Zlínský kraj rozděluje nemalé dotace, příjemci obvykle očekávají víc. Při srovnání s jinými kraji jde z rozpočtu našeho kraje na podporu kulturních akcí a obnovu památek celorepublikově nejnižší částka. Asi nikdo nepochybuje o tom, že OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

lidé v našem kraji jsou velmi srdeční, skromní a pracovití, řadu věcí dělají zájmově, s nadšením. Spolková činnost a dobrovolnictví tak ve Zlínském kraji patří k nejaktivnějším v naší zemi. Vzpomeňme třeba folklorní aktivity, máme u nás organizovány téměř čtyři stovky souborů a skupin a všichni tuto aktivitu dělají ve svém volném čase, dobrovolnicky.

V roce 2020 bylo z dotačního programu pro akce a aktivity rozděleno mezi obce a spolky pouze 5 mil. Kč, příští rok bude tato částka nižší.

Podařilo se ale zřídit nový grantový program na podporu audiovizuální tvorby, jehož cílem je zkvalitnění a zachování tradičního kreativního odvětví a zatraktivnění a využití potenciálu Zlínského kraje. Potvrdil se velký zájem o podporu filmové oblasti. Svědčí o tom 20 podaných žádostí v roce 2018 i 2019, vždy ve výši 10 mil. Kč. Nyní je připraveno rozdělit úspěšným žadatelům 6 mil. Kč.

V rámci individuální podpory v oblasti kultury to jsou dotace v částce 10 mil. Kč pro divadlo ve Zlíně a v Uherském Hradišti, pro festivaly se světovou značkou, např. Zlín Film Festival – mezinárodní festival filmů pro děti a mládež, Dny lidí dobré vůle, jízdy králů ve Vlčnově, Kunovicích a Hluku, Letní filmová škola v Uherském Hradišti, hudební akademie a další výjimečné akce.

Potěšitelné je, že pro krajské kulturní instituce se podařilo ve vazbě na nařízení vlády zaměstnancům navýšit poddimenzované mzdy, všechny krajské kulturní stánky včetně spoluvlastněné filharmonie mají peníze schváleny. Je to malé zadostiučinění za profesionální práci v oblasti kultury, která vlastně nikdy nekončí.

V regionální kultuře našeho kraje vznikají hodnotné a velmi kvalitní věci. Žijí tady šikovní a talentovaní lidé, kteří se věnují kumštu, uměleckým řemeslům, podílejí se na zachovávání a rozvíjení OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

tradic. Ke všem je třeba přistupovat s respektem.

Náš kraj je výjimečný i tím, že tradice u nás stále provázejí každodenní život.

Pane radní, a co památky a péče o ně? Jak může být kraj v této oblasti nápomocen?

V roce 2018 ministerstvo kultury prohlásilo na území Zlínského kraje další národní kulturní památku, a to areál Svatého Hostýna, který představuje jeden z přirozených symbolů Moravy a také jedno z nejpůsobivějších poutních míst v rámci Evropy. Dějiny tohoto místa sahají až do dávnověku, Hostýn byl (po Starém Hradisku u Protivanova) druhým keltským oppidem na Moravě. Zařazením mezi národní kulturní památky stát deklaroval, že toto poutní místo považuje za klenot mezi svým kulturním a historickým dědictvím, hlásí se k němu a všemi zákonnými prostředky chce přispět k jeho zachování a důstojné prezentaci. Mít statut národní kulturní památky je velmi prestižní záležitostí a mnoho vlastníků o něj usiluje, neboť tato skutečnost má zcela jistě vliv na zvýšení povědomí o tomto mimořádném areálu. Troufám si říct, že v případě sv. Hostýna by se to nepodařilo bez osobního nasazení a iniciativy Zlínského kraje. Mrzí mě, že stejně úspěšní jsme nebyli v případě areálu kostela ve Štípě, protože Štípa, Hostýn a Velehrad tvoří jakýsi pomyslný trojúhelník mariánských poutních míst v našem kraji a dva vrcholy tohoto trojúhelníku již požívají této nejvyšší pocty. Věřím však, že čas pro Štípu ještě přijde. Navíc jsem nadšen z toho, že tato místa pulzují čilým návštěvnickým ruchem poutníků a turistů.

V jakém stavu jsou dnes památky?

Zlínský kraj každoročně vyhlašuje Program na obnovu kulturních památek i památek regionál8

ního významu, z něhož mohou čerpat vlastníci příspěvek na jejich obnovu. Přestože od sametové revoluce uplynulo víc než 30 let, stále se nepodařilo narovnat dluh, který vůči památkám máme.

Snažíme se ale systematicky o postupnou obnovu památkového fondu a je vidět proměnu některých dominant v našich obcích a městech. V některých případech se podařilo zabránit postupující degradaci památkových objektů, kde hrozilo poškození kulturně historických hodnot. Jako příklad můžeme uvést kostel sv. Václava v Hulíně s monumentálním románským portálem ze začátku 13. století či šindelovou střechu hřbitovní kaple ve Střílkách.

Pane radní, v případě Zámku a zahrad v Kroměříži došlo ke změně vlastnictví. Má to nějaký dopad na tuto jedinou památku UNESCO ve Zlínském kraji?

V červenci 2020 bylo podepsáno Memorandum o spolupráci mezi Zlínským krajem, městem Kroměříž a Arcibiskupstvím olomouckým ve věci statku kulturního dědictví – Zahrad a zámku v Kroměříži. Memorandum bylo podepsáno za účelem společného plánování aktivit a budoucí strategie rozvoje zájmového území a památky UNESCO jako celku. Do budoucna předpokládáme, že se partnerství rozšíří o Národní památkový ústav, který má ve správě Květnou zahradu. Bez ohledu na vlastnictví fungoval zámek se zahradami v minulosti jako celek a jsem přesvědčen, že by tak měl fungovat i nadále, bez ohledu na vlastnictví.

Jak kraj spolupracuje se spolky a veřejností?

Kulturu a péči o památky nelze dělat od stolu.

Důležitá je práce v terénu, s lidmi, s památkami. Je naprosto nezbytné potkávat se s představiteli obcí, vlastníky, nadšenci i mecenáši kultury a památek.

9

Předávání ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje v Uh. Hradišti. Foto © Archiv Zlínského kraje.

To nás např. přivedlo ke spolupráci se Spolkem přátel hradu Lukova, který svým nadšením podporuje zájem veřejnosti o památky. Společně se nám podařilo oslovit více než 40 obcí či partnerů a vydat monografii Hrady Zlínského kraje, která mapuje hradní architekturu našeho kraje. Kniha nabízí srozumitelnou formou informace o naší bohaté historii. Stala se samozřejmou součástí knihoven a škol či domácích knihovniček. Za zmínku stojí spolupráce s Akademií věd ČR, s níž kraj uzavřel memorandum o spolupráci. Velmi potřebným výstupem je třeba také edice Zlínský kraj v lidové písni, která přináší zájemcům zatím nepublikované písně pro jejich folklorní umělecké aktivity. Zatím jsou vydány dva svazky – okres Uherské Hradiště a okres Zlín. Úzce spolupracujeme s vlastníky památek v projektu Lidová stavba Zlínského kraje. Zlínský kraj už 13 let uděluje uznání za obnovu staveb lidové architektury. Je to jedinečný počin, díky němuž se stále prokazuje skvělá spolupráce vlastníků, obce a kraje. Díky tomu se daří zachraňovat poslední OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

doklady tradičního lidového stavitelství a drobné architektury našeho venkova. Tradiční objekty jsou v souladu s památkovou péčí nejen citlivě obnovované a zachraňované, dokládají stále existující potenciál využívání poctivé rukodělné práce a starých osvědčených technologických postupů při obnově památek a jejich efekt, ale především dávají také objektům nový život a slouží široké veřejnosti.

Pane radní, jak vnímáte tzv. živou kulturu v kraji?

Zlínský kraj je velmi rozmanitý a bohatý na živou kulturu. Na území Zlínského kraje působí stovky kulturních spolků a dobrovolníků, kteří výrazným způsobem obohacují náš kraj o kulturu, kterou nám ostatní závidí. Každoročně Zlínský kraj vyhlašuje Program na podporu kulturní aktivit a akcí.

Finanční prostředky programu jsou vymezeny na podporu kulturních aktivit a akcí, a to třeba na regionální s krajské postupové přehlídky propagující Zlínský kraj, kulturní projekty zviditelňující umění zapsané na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky a seznamu UNESCO. Kromě toho jsou podporovány kulturní akce místního a regionálního významu, rozvoj neprofesionální místní kultury, podpora uměleckých řemesel a lidových tradic v návaznosti na krajský titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje nebo ojedinělé výstavy.

Zájem o tento program je každoročně vysoký, počet žádostí se pohybuje nad dvěma stovkami zajímavých projektů. V roce 2019 bylo rozděleno mezi 119 příjemců 5 mil. Kč.

Pane radní, co byste rád sdělil na závěr našeho povídání?

Jsem šťastný, že mohu žít ve Zlínském kraji.

Obdivuji všechny lidmi, kteří trpělivě, cílevědomě OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

– podle toho, kolik mají peněz a volného času, pomáhají s opravami drobných dokladů lidového stavitelství, díky občanským iniciativám zachraňují kulturní památky ve svém okolí, přicházejí s novými nápady a projekty. Někdy je vidění výsledku zploštělé a upozorňuje se hlavně na to, kolik tato akce stála peněz. Málokdo si uvědomuje, že lidé většinu aktivit dělají dobrovolně a bez nároku na finanční odměnu. A toto bychom měli mít na paměti. Pokud si budeme vážit práce těchto nadšených, schopných a pro kulturu zapálených lidí, bude náš kraj lépe dýchat, kulturně žít, bude přinášet další nové iniciativy a aktivity, které mohou zpříjemňovat život nám všem…

Nejlepší knihovny a knihovníci roku 2020 JANA TOMANCOVÁ

Čtyři knihovny Zlínského kraje a pět osobností byly oceněny v Krajské knihovně Františka Bartoše ve Zlíně za účasti hejtmana Zlínského kraje a dalších významných osobností z oblasti kultury a veřejného života. Akce se konala 15. září 2020 pod záštitou radního Zlínského kraje, Mgr. Miroslava Kašného. Jako obvykle bylo rozhodování odborné komise velmi těžké, protože bylo dodáno 22 nominací od odborné veřejnosti, zástupců zřizovatelů a provozovatelů knihoven. U knihoven kromě návštěvnosti, plnění celostátních standardů a počtu běžných aktivit rozhodovala míra zapojování do celostátních projektů na podporu čtenářství, prostředí knihoven a také aktuálnost a různorodost knihovního fondu. Všechny oceněné knihovny spoluvytvářejí společenský a kulturní život ve svých městech a obcích.

10

Ocenění spojené s titulem

KNIHOVNA ZLÍNSKÉHO KRAJE

ROKU 2020

získaly tyto knihovny:

Knihovna Halenkov

Městská knihovna Kunovice

Obecní knihovna Rudimov

Obecní knihovna Záříčí Titul KNIHOVNÍK ZLÍNSKÉHO

KRAJE ROKU 2020

obdržely tyto knihovnice:

Jiřina Haničincová,

Obecní knihovna Lutonina

Jana Krhutová,

Místní knihovna Vigantice

Alena Susová,

Obecní knihovna v Bojanovicích Kristýna Šopíková, Městská knihovna v Bojkovicích

Všechny oceněné knihovnice pracují ve svých knihovnách nejen na odborné výši, ale také s mimořádným nasazením a láskou ke knihám a hlavně k lidem.

Mimořádné osobní ocenění převzala paní Anastázie Matuchová z Místní knihovny Dolní Lhota, která zasvětila knihovně v Dolní Lhotě a jejím čtenářům 40 let.

Všem oceněným i nominovaným srdečně blahopřejeme! Velké poděkování patří také zřizovatelům knihoven, kteří si uvědomují důležitost knihovny pro obec, a proto ji podporují.

Ocenění knihovníci. Foto © Jiří Balát.

11

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Střípky ze života Idy Vaculkové (1920–2003)

… Dílo Idy Vaculkové je biotop. Je z mrtvé hlíny, ale sochařka mu vdechla život a duši. Nic se k němu nemusí dodávat z vnějšku: vzniklo ze zvědavosti a z úsměvu, z ironie a z (metafyzického) údivu nad mnohostí věcí a tvarů, jejich proměnlivostí a zároveň redukovatelností na společný jmenovatel: kouli, válec, krychli, jehlan,

Ida Vaculková proslula svou originální tvorbou, která si vydobyla uznání a respekt nejen u nás, ale i v zahraničí. Když v druhé polovině padesátých let minulého století vystavila svoji první kolekci keramických figurek, vzbudila její práce neobyčejný ohlas. Bez nadsázky je možno říci, že se její jméno

OSOBNOSTI

MILADA FROLCOVÁ

kužel. Mluví z něho dětská naivita a zároveň jasnozři­ vost, bez nichž nemůže existovat nejen umění, ale také humanita vůbec, protože z tohoto pramene vyrůstá sou­ cit, schopnost porozumění (vcítění) a solidarita…

(Vladimír Blažek, 1998)

Praha, 1998, z vernisáže samostatné výstavy v Ateliéru d.w.o.

Ida Vaculková, 1965. Foto © L. Kubáč.

OSOBNOSTI

12

Ida Vaculková,1970. Foto © J. Rohel. stalo během několika let v moderním českém výtvarném umění pojmem. Letos 8. března, kdy svět symbolicky slavil Mezinárodní den žen, by tato výjimečná žena – umělkyně oslavila rovnou stovku.

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti Idu Vaculkovou a její neobyčejné dílo připomíná autorskou výstavou Ida Vaculková (1920–2003) / Keramika. Vystavená kolekce je zaměřena především na vrcholné tvůrčí období autorky. Český spisovatel, překladatel, literární historik a kulturní publicista Otto František Babler kdysi napsal: „Umění je strom, který má kořen v mi­ nulosti, kmen v přítomnosti a korunu v budoucnosti.“ Stále více si uvědomuji, jak je tato věta stále platná a pravdivá a jak moc se týká nadčasového díla Idy Vaculkové. Ale vraťme se tedy ke kořenům, z nichž Idino dílo vyrostlo.

Ida Vaculková vyrůstala v kultivovaném prostředí rodiny vrchního právního rady a tajemníka města Jaroslava Čermáka. Tatínek, vážený občan Uherského Hradiště, se podílel na kulturním a společenském životě města. Miloval klasic13

kou hudbu, sám hrál na klavír, housle, violoncello a varhany, měl rád literaturu a poezii. K hudbě a literatuře vedl i svoji dceru Idu. Učila se hrát na klavír, seznamovala se s literaturou, poezií, řeckými bájemi a mýty, s pohádkami Boženy Němcové… Maminka Ida, rozená Kroupová, byla vyučená švadlena, zůstala v domácnosti, aby se starala a dbala o dobrou výchovu svých dětí (dcery Idy a o čtyři roky mladšího syna Jaroslava).

Po ukončení měšťanky začala Ida studovat na českém státním reálném gymnáziu v Uherském Hradišti. Zajímala se o literaturu, poezii, měla ráda historii, bavilo ji kreslení. Po celou dobu svých gymnaziálních studií chodila na soukromé kondice ke známému hradišťskému malíři Rudovi Kubíčkovi. Bylo logické, že se po maturitě přihlásila ke studiu profesury kreslení a výtvarné výchovy (do ateliéru Oldřicha Blažíčka a Cyrila Boudy), které se v roce 1939 otevíralo při Českém učení technickém v Praze. Ještě před odchodem do Prahy se seznámila s budoucím manželem Vladislavem Vaculkou, tehdy ještě studentem Akade-

Ida a Betyna Vaculkovy po vernisáži v Domě pánů z Kunštátu v Brně, 1982Foto © rodinný archiv.

OSOBNOSTI

Ida, Vladislav a Betyna Vaculkovi. 60. léta 20. stol. Foto © J. Hanzl. mie výtvarných umění v Praze, který vystavoval své práce ve Slováckém muzeu. Potkali se na vernisáži. A za dva dny byl Mistr u nich doma. Když se ho Ida po letech zeptala, proč si všiml právě jí, když tam bylo tolik lidí a hlavně tolik děvčat, odpověděl, že všechny se dívaly na něj a obrázky je nezajímaly. Ona jediná se zajímala o obrázky, ale o samotného umělce valný zájem neprojevovala. Pražská studia však skončila dřív, než začala.

Válka, okupace, uzavření vysokých škol. Ida se vrátila domů. Během válečných let byla zaměstnána v projekční kanceláři Ing. Rudolfa Zaorala v Uh. Hradišti.

Na počáteční tvorbu mladé umělkyně mělo setkání s Vladislavem Vaculkou zásadní vliv. Společně malovali nejen v Uh. Hradišti a jeho okolí, jezdili do Strážnice, do Zlína (účastnili se zlínských salónů při nově otevřené Škole umění). Začínající malířce vůbec nevadilo malovat stejné motivy jako její zkušenější přítel. V úvodu katalogu, který napsal jejich společný přítel, básník Otakar Horký, o obrazech Idy Vaculkové-Čermákové (na OSOBNOSTI

jaře 1941 se vzali) můžeme číst: „Všimněte si také, že se nebojí malovat Velehradskou ulici z téhož místa jako její manžel, od něhož dokonce přejímá celkovou kompo­ zici obrazu, ale jak odlišné je její barevné pojetí! I tento nepatrný poznatek nás informuje o vlastním osobitém postoji mladé malířky, který je o to cennější, že se vyvíjí tak slibně v těsné blízkosti – a přitom nikoliv ve stínu – zralého umění Vlad. Vaculky.“ Po válce se mladá umělkyně vrátila do Prahy, aby pokračovala v začatých studiích. Protože byl studijní obor, který začala před válkou studovat, přeložen na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, začala docházet také na přednášky filozofa Jana Patočky a semináře prof. Vladimíra Denkensteina. Ještě několik let po válce mladí manželé uvažovali o přestěhování do Prahy, protože Idě Praha učarovala a přála si žít ve velkém kulturním centru, kterým pro ni Praha byla. Nakonec však zakotvili natrvalo v Uh. Hradišti (prvním společným domovem byl mladým manželům jednopokojový byt v Uh. Hradišti, Ve Stonkách 668, kde bydleli v letech 1943–1948; přechodně bydleli i v Praze-Břevnově, Kozlova 1; v roce 1948 se Vaculkovi přestěhovali do třípokojového bytu na Velehradské ulici č. 242; poslední stálou adresou byl byt ve Františkánské ulici č. 172, v dokumentech a korespondenci tuto adresu nalézáme od roku 1957). Ida Vaculková studia z politických a osobních důvodů nedokončila. Ke konci roku 1948 se Ida vrátila do Uh. Hradiště. Vladislav Vaculka ve stejné době dostal stipendium v keramických dílnách ÚLUV (Ústředí lidové výroby) v Uh. Hradišti. Začala se psát nová kapitola tvorby a života spjatá s keramikou.

Brzy po návratu do Uherského Hradiště se manželům Vaculkovým narodila dcera Alžběta.

Ida zcela přestala malovat. Malířská práce vyžaduje velkou koncentraci a soustředění a to teď ne14

Kapesní náhrobek s kloboukem a Kapesní náhrobek s plamínkem, 2. pol. 80. let 20. stol., glazovaná keramika.

Pierot Lunaire, 1. pol. 80. let 20. stol.

měla. Začala však s něčím úplně novým – modelováním keramických figurek, zpočátku spíše jako hračkami pro malou dceru. Na své začátky paní Ida často vzpomínala: „Jednou přišel Laďa domů a hodil mně na židli chuchvalec hlíny. K tomu mně dal malou figurku a řekl, takové figurky dělej. Tady máš blato, víc jsem toho nemohl ukrást... Časem jsem potom s tou hlínou začala skutečně pracovat a vžívat se do ní a k malování jsem se nevrátila, protože v ke­ ramice už jsem byla myšlenkově dál. Profesor Pečírka mi řekl, že jednou budu ráda, že jsem začala dělat ke­ ramiku. Cítila jsem jako protimluv, že jsem potrestaná tím, že nemůžu malovat, a on mně říká, jak mám být ráda. Časem jsem pochopila, oč jde. Protože jsem byla ušetřena dobových kritérií, mohla jsem si v klidu dělat ten svůj problémek a obstála jsem.“ Ida Vaculková se k malování už nikdy nevrátila. Možná můžeme říci naštěstí, protože vytvořila díla, která by skvěle obstála ve světových uměleckých centrech včetně Paříže, New Yorku apod., a mladší generaci vysvětlit slova pana profesora (Jaromíra Pečírky). Keramika byla tehdy považována za „nižší“ stupeň umění za 15

tzv. užité umění (nebo také průmyslové výtvarnictví) a nebyla tolik sledována a vázána na doktrínu socialistického realismu jako volné umění (malířství a sochařství). Dávala tvůrcům větší svobodu ve vyjadřování. Proto nastal v 50. letech tak velký „boom“ staronových oborů, jakými jsou umělecká keramika, umělecké sklo nebo textilní umění ad., což se nakonec projevilo jejich legendárním úspěchem na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.

Umělecká keramika měla a má několik směrů, mezi nimiž musíme především rozlišovat sochařský a plošný malířský, dále užitkový a čistě dekorativní.

Zpočátku Ida Vaculková, podobně jako všichni její vrstevníci, vycházela do značné míry, zvláště svojí barevností, z keramiky lidové. Bylo to pochopitelné, protože její první práce byly poloužitkového charakteru, jako například mísy, pohárky, šálky atd. Moravská keramická minulost ji logicky přivedla k majolice. Dalším zpočátku nejvíce využívaným materiálem se stala červenice s engobami.

Ale velmi brzo se začala přiklánět spíše ke keramice sochařského a dekorativního druhu. Z dutých předOSOBNOSTI

Ida Vaculková ve svém bytě ve Františkánské ul. 172, po r. 2000. Foto © M. Gogolová mětů zůstávaly jen tu a tam vázy a ozdobné mísy, většinu však tvořily drobné a později i monumentální figury. Ale i zde se ještě projevilo, alespoň tematicky, její spojení s lidovou tvorbou. Z Idiny dílny vycházeli všelijací čerti a strašidla, masky, kterými je zaplněna lidová tvorba a fantazie. Tak šla pracovní léta. Byl to velmi odvážný pokus, když se paní Ida rozhodla využívat nejprimitivnější zakuřovanou keramiku (konec 50. let minulého století), jejíž technologie v té době skomírala (tady musíme být spravedliví a připomenout, že k obnovení této starobylé technologie v ÚLUV velmi podstatně přispěl keramik Ladislav Znoj, který v budoucnu pro OSOBNOSTI

Idu točil součásti jejích „panáků“, jak Ida své sochy nazývala). Ale jednotný tmavý grafitový tón jí nepostačoval, a tak přes zakouřenou plochu byla částečně nanesena barevná glazura. Výsledek byl neočekávaně efektní a přitom velice decentní. Tuto svoji skoro novou metodu aplikovala jak na figurální tvorbu, tak i reliéfy (na řadě reliéfů do interiérů i exteriérů participovala i s Vladislavem Vaculkou, připomeňme největší a poslední společné dílo, několikametrovou stěnu pro kulturní dům ve Šternberku, 280×850 cm).

Tak jako kdysi obrazy, tak i soubory keramických artefaktů poprvé vystavovala s Vladislavem 16

Vaculkou, tentokrát v Brně ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury (1956). Její práce okamžitě vzbudily pozornost a začaly být zařazovány i do mezinárodních přehlídek keramické tvorby. V té době nejvíce spolupracovala s Mistrem lidové umělecké výroby Ladislavem Znojem, který pro ni podle návrhů vytáčel jednotlivé komponenty, s nimiž dále pracovala. Domodelovávala, skládala, prořezávala, povrchově upravovala vpichy, otisky textilií, rytím, malováním, glazurou apod. Když na tuto spolupráci vzpomínala po letech, říkala, že jí mnohokrát řekl, že tak jak to chce, to udělat nejde, že je to nemožné. Ovšem na druhý den bylo vše hotové a přesně podle návrhu, který mu předtím dala. Ladislav Znoj byl zkrátka opravdový Mistr, který brilantně ovládal všechny finesy a tajemství keramické práce a technologie. Nebyl však jediným keramikem, s nímž umělkyně spolupracovala na svých dílech. K dalším patřili např. Jaroslav Petráš nebo Václav Kohoutek. Monumentální realizace, plastiky pro exteriér jako Magnus Sator (vytvořen v roce 1983 pro areál nemocnice v Prostějově) nebo Děvčátko s mašlí (v roce 1989 pro exteriér učiliště Meopty Přerov), jí pomáhal provádět Oldřich Baran. V letech normalizace (70. léta), zvláště po smrti manžela (1977), se Idě Vaculkové stala tvorba útočištěm, v němž nacházela největší radost. V její práci se objevují nové motivy jako strom, vajíčko, židle, signál, ukazatel směru. V té době se soustředila zejména na spolupráci s architekty a vytvořila řadu interiérových i exteriérových realizací (např. Dětská hra pro mateřskou školu v Odrách se stylizovanými figurkami dětí, ptáků, koček a dalšími organickými prvky, reliéf pro gymnázium v Uh. Hradišti, pro hotel Floru v Olomouci ad.).

Ida Vaculková se ve svém díle mimo jiné inspirovala starověkými mýty a bájemi, poezií, hudbou, 17

poetikou slováckého folklóru i světem přírody, rostlin a zvířat. Nelze si nevšimnout, že v mnohých postavách jejích žen, bohyň, nevěst, andělů můžeme spatřovat spřízněnost s pravěkými a starověkými soškami venuší a bohyň před­antické Kréty. Vždyť moderní umělec navazuje na formy, na jejichž výsledné podobě se podílely celé generace a zkušenosti tvůrců v průběhu celých věků.

Neopakuje však po jiných, netvoří varianty, ale dává projevy svého uměleckého já. Ve světě přírody autorka našla řadu bizarních forem, které ji inspirovaly k poetickým metaforám, jimiž se pokoušela hledat postavení člověka v přírodě, v civilizaci, ve vesmíru. Její plastiky jsou modelovány s nevšední originalitou a fantazií. Figurky zvířat i lidských postav vyzařují hravost, osobitou nadsázku i vlídný a laskavý pohled na svět. Svým zpracováním, barevností i výrazem si získaly obdivovatele na celém světě. Svět Idy Vaculkové, to nejsou jen pravěké bohyně, Morgensternova poezie nebo Orffova hudba, vydává svědectví a výpověď o celém 20. století. Přes veškerou nepřízeň osudu je její tvorba dílem svrchovaně autentickým, originálním, odvážným, ambiciózním, optimistickým, radostným a harmonickým.

Vyjmenovávat všechny výstavy ať autorské, nebo kolektivní se Sdružením Q (byla zakládající členkou), které se uskutečnily za života nebo i po smrti autorky, nebudeme. Bylo jich sice dost, ale přesto se domnívám, že na skutečné docenění významu tvorby Idy Vaculkové si musíme ještě počkat. Přesto připomeňme alespoň mezinárodní uznání a ocenění, kterých se jí dostalo zejména na sympoziích v Itálii ve Faenze a v Gualdo Tadino (1967 stříbrná medaile a v roce 1989 zlatá medaile).

OSOBNOSTI

O kroměřížském rodáku Robertu Liebmannovi, jedné konferenci a starém textu PETR PÁLKA

V červnu 2019 mně kolegyně z muzea přeposlala dotaz majitele domu U Zlatého slunce stojícího na Velkém náměstí v Kroměříži ohledně filmaře původem z Kroměříže Roberta Liebmanna (Landa) s tím, že ona k tomuto tématu nic nemá.

P. Lukšík se byl podívat v Muzeu Kroměřížska na výstavu Hvězdy stříbrného plátna mapující československou kinematografii od poloviny 20. let 20. století až po dobu protektorátu a kladl tam dotazy, na které nedostal odpověď. V jeho domě žil na začátku 20. století Robert Liebmann, známý pod jménem Land; teď je tam, kde měli Liebmannovi dílnu, restaurace a on shání plakáty, fotky z filmů apod. k jeho osobě, aby je mohl umístit na její stěny. Taky by chtěl dát na dům nějakou plaketu nebo pamětní desku pro Kroměřížany a turisty, posílá odkaz na heslo Robert Land na Wikipedii.

Byl jsem velice rád, že jsem tazateli mohl poslat úvodní část svého textu Židé v Kroměříži 1938–1939 z publikace Židé a Morava XVIII, kde je obsáhle s uvedením archivních pramenů pojednáno o nenaplněné snaze Roberta Liebmanna získat v roce 1935 domovskou příslušnost v Kroměříži. Nepsal jsem tehdy jen o Liebmannovi, šlo mně o postoj vedení města Kroměříže k židovským žadatelům o domovskou příslušnost až po rok 1940, je tam probráno více osob a žádostí.

Když jsem pak na poradě slyšel, že 17. září bude v muzeu krátká konference Nechtěný rodák Robert Land spojená s odhalením pamětní desky OSOBNOSTI

Pamětní deska Robertu Liebmannovi odhalená 17. 9. 2020.

Foto © Petr Pálka. na domě, kde žil, s otevřením putovní panelové výstavy Záhadné pouto k výročí 30 let znovuobnovení diplomatických vztahů mezi Československem a Státem Izrael, byl jsem se na konferenci podívat. Od prvního přednášejícího jsem se dozvěděl, kdo se o pamětní desku zasloužil, že otec režiséra obchodoval s látkami, pocházel z Nitry a matka z Fulneku, že R. Liebmann pocházel z 6 dětí, z toho 3 sourozenci byli vlastní, měl německou chůvu a v jejich obchodě s látkami pracovali dva katoličtí příručí.

Dále, že bylo na české Wikipedii vytvořeno heslo Robert Land překladem z německé Wikipedie a je stále aktualizováno. Prostým nahlédnutím na ono heslo zjistíme [přístup 30. 10. 2020], že jeho podstatná část Útěk z Německa a neúspěšná žádost o domovské právo v Kroměříži byla opsána z mého článku v publikaci Židé a Morava XVIII z roku 2011 – bez uvedení zdroje.

Na konferenci bylo dalším přednášejícím mnoho řečeno o filmech natočených Liebmannem – Landem ve Vídni, Berlíně i Praze, z nichž mnohé jsou nezvěstné a jak pro film objevil herečku Mar18

lene Dietrich. S nástupem Hitlera k moci že odešel v roce 1933 do ČSR, protože jednak byl židovského původu a také kvůli svému pacifistickému filmu Bojkot.

V Československu točil německé verze filmů natáčených v české i německé mutaci a v roce 1938 film Panenka s Věrou Ferbasovou. V roce 1938 odešel se ženou do Francie, snad se ještě vrátil, ale pak tam odjel znovu, měl finanční těžkosti, chtěl odjet do USA, ale v Paříži pravděpodobně zemřel 9. 11. 1940.

Další příspěvek zeširoka pojednal o politických a národnostních poměrech na Moravě a ve střední Evropě od konce 19. století a posluchači pořád nevěděli, proč má konference název Nechtěný rodák Robert Land. Zdálo se, že je to kvůli obtížím a několikaletým průtahům při instalaci pamětní desky na domě, kde Liebmannovi žili.

Poslední přednášející následně popsala vývoj Kroměříže od 2. poloviny 19. století a na konci výkladu pár větami doslovně inspirovanými mým textem z publikace Židé a Morava zmínila Liebmannovu žádost o udělení domovského práva v Kroměříži i její zamítnutí kroměřížským zastupitelstvem, což zdůvodnila platným zákonem a špatnou finanční situací města ve 30. letech 20. století.

Na vysvětlenou, domovské právo či domovská příslušnost byl osobní právní poměr mezi osobou a obcí, jehož obsahem je nárok na nerušený pobyt v obci a v případě upadnutí do chudoby na chudinské zaopatření dané osoby. Počátky mělo v císařském patentu z roku 1849 a nařízení ministerstva vnitra rok poté, v monarchii bylo naposledy upraveno zákonem z roku 1896, Československá republika ho v podstatě převzala.

Robert Liebmann ovšem žádal o příslib domovského práva města Kroměříže, a to podle plat19

Dům s pamětní deskou na Velkém náměstí v Kroměříži. Foto © Petr Pálka. ných zákonů, a bylo zcela na vůli zastupitelstva, zda mu ho za poplatek udělí či ne. Poplatek za propůjčení, či v tomto případě přislíbení domovského práva, si obec velikosti Kroměříže mohla stanovit podle zákona z roku 1922 maximálně na 1 000 Kč, a jak uvidíme na konci textu, Liebmann byl v tak těžké životní situaci, že nabízel patrně ještě vedle povinného poplatku složit na chudé města Kroměříže mnohem více peněz. Onen příslib udělení domovského práva potřeboval proto, aby mohl získat československé státní občanství, protože vláda udělovala podle jeho vyjádření fiOSOBNOSTI

Plakátek ke konferenci o Robertu Liebmannovi, výřez. nanční podpory československým filmům či filmům československých režisérů, jak je uvedeno níže, a on měl občanství rakouské.

Podle několik let starých výpisků z archivních pramenů chci tedy čtenářům ZVUKu sdělit, jak to s žádostí režiséra a kroměřížského rodáka Roberta Liebmanna–Landa o příslib udělení domovské příslušnosti v Kroměříži bylo.

Dne 7. června 1935 podal Robert Liebmann, filmový režisér v Praze zastoupený kroměřížským advokátem JUDr. Josefem Brandem, žádost o přijetí do obecního svazku města Kroměříže. Josef Brand patřil do kroměřížské židovské komunity. Činí tak proto, že se uchází o československé státní občanství a potřebuje tedy příslib přijetí do obecního svazku. Narodil se v Kroměříži, domovským právem je příslušný do Vídně, od roku 1928 má rakouské státní občanství, mezi lety 1925 a 1932 žil v Berlíně, profesí filmový režisér. Rodiče Karel a Henrietta vlastnili v Kroměříži dům č. 22 na Masarykově náměstí, měli obchod se suknem.

Otec je pochován v Kroměříži, matka se před převratem přestěhovala do Vídně. On se „kvůli vými­ OSOBNOSTI

nečným poměrům v německé říši“ byl nucen přestěhovat do Prahy, zaměstnán je jako filmový režisér: „Záleží mi mnoho na tom i v ohledu existenčním, abych se stal československým státním příslušníkem, k čemuž, jak již shora zmíněno, potřebuji zajištění přijetí do obec­ ního svazku.“ Žádá tedy rodnou obec, kde žili jeho rodiče více než půl století. Obci nehrozí, že by jí padl na obtíž. Ovšem je ve finanční tísni, žádá proto o co nejnižší poplatek za udělení příslibu přijetí do domovského svazku.

Policejní úřad města Kroměříže dal 17. srpna 1935 dobrozdání, že Robert Liebmann narozený 13. července 1887 v Kroměříži byl do 20. května 1921 domovem příslušný do Kroměříže, toho dne optoval pro Rakousko, nyní opět žádá o udělení příslibu, dlouhou řadu let bydlel v cizině.

Liebmann dopisem datovaným v Kroměříži 18. září 1935 podpořil svou žádost přiloženým dobrozdáním od Meisnerfilmu v Praze, pro který pracoval, a dodává: „Kvůli vysvětlení dovoluji si podo­ tknouti, že jsem v mladých letech byl hercem a jako ta­ kový přijal jsem k svému rodnému jménu jméno Land.“ Protože se měsíce nic nedělo, poslal Liebmannův někdejší spolužák, pražský advokát JUDr. Bedřich Hoffmann, 13. září 1936 vrchnímu radovi Foltýnovi do Kroměříže žádost, aby se za Liebman­n ovu (umělecké jméno Land) prosbu o domovské právo u města Kroměříže přimluvil, „mnoho mu na tom záleží“. Uchází se o domovské právo v Kroměříži, neboť chce požádat o československé státní občanství. Působil jako herec ve Vídni, pak se přestěhoval do Berlína, kde byl filmovým režisérem. „Následkem známých událostí v Německu opustil Berlín a bydlí nyní v Praze.“ Liebmannova činnost je nyní ztížena, „neboť vláda vy­ plácí subvence pouze na filmy, při kterých působí reži­ 20

JUDr. Bedřich Hoffmann posílá do Kroměříže poslední prosbu Roberta Liebmanna – Landa z 11. 12. 1935. Foto © MZA Brno – SOkA Kroměříž.

Poslední strana Liebmannovy prosby o udělení příslibu domovského práva v Kroměříži a jeho zamítnutí městským zastupitelstvem, výřez. Foto © MZA Brno – SOkA Kroměříž.

sér, který je československým státním příslušníkem“.

Liebmann má mnoho zkušeností a může přispět ke zvelebení československého filmu. Záležitost spěchá. „Jméno Land je ve světě velmi známé“, jeho otec „vlastnil dům, co patří nyní panu Holubcovi“.

Věci se pohnuly. Podle usnesení městské rady z 27. září 1935 dříve než rada předloží Liebmannovu žádost zastupitelstvu, zjistí si jeho rodinné, výdělkové a majetkové poměry, „zda není obav, že by připadl veřejnému chudinství na obtíž nebo že by vy­ stupoval proti československé republice“. Bydlí v Praze II, Římská ul. 42.

30. září poslala městská rada žádost na policejní ředitelství v Praze o dobrozdání ohledně Liebmanna. Za policejního prezidenta jim bylo sděleno 19. listopadu 1935 Dr. Preiningerem, že Liebmann je filmový režisér, ženatý, bezdětný, nemajetný. V poslední době režíroval několik filmů u firmy Meisnerfilm. Zaměstnání i příjem nepravidelné. Žena Irma, rozená Ledererová, nar. 16. 8.

1899 v Bejšově o. Moldava [Moldova?], není výdělečně činná. Žadatel má možnost značného nejistého výdělku, připadnutí na obtíž veřejnému chudinství – k tomu se nelze se vyjádřit. „Po stránce

21

OSOBNOSTI

mravní zachovalosti není proti němu nic. Jest národ­ nosti židovské, k níž se hlásí, pohybuje se v německé i české společnosti. V ohledu státoobčanské zachova­ losti nebyly zjištěny závady.“ Nemá rodiče ani sourozence, má cestovní pas platný do roku 1940 vydaný rakouským konzulátem v Berlíně.

Robert Liebmann (umělecké jméno Land) ještě zaslal zastoupen advokátem Bedřichem Hoffmannem „Magistrátu samosprávného města Kroměříže v Kroměříži“ okolkovanou závaznou prosbu datovanou 11. prosincem 1935, jíž připomněl svou žádost o příslib domovského práva. Chtěl vyvrátit možné obavy, že by mohl být v budoucnu domovské obci na obtíž v ohledu chudinského zaopatření: „Jsem dle svého povolání filmovým režisérem. Jako fil­ mový režisér nemám samozřejmě pevné požitky, poněvadž povolání filmového režiséra jest volné povolání a získám svoje příjmy tím způsobem, že od případu k případu uza­ vírám smlouvy s různými filmovými podniky, pro které vypracuji ve smyslu toho kontraktu jednotlivé filmy. Leží v povaze tohoto povolání, že filmový režisér v některém roce vydělává méně a v jiném roce zase více. Výdělečné možnosti pro kvalifikovaného režiséra jsou značné a je na­ prosto vyloučeno, že by režisér zapracovaný a umělecky vyhovující by nemohl vydělati tolik, kolik potřebuje pro svoji obživu a že by nemohl si ušetřiti během let takový kapitál, který by nepostačil k jeho zabezpečení v případě stáří a invalidity. Risiko v tomto ohledu není u filmového povolání větší než u každého jiného volného povolání jako u obchodníka, advokáta, lékaře, inženýra atd.“ Jako režisér pracuje více než 20 let, těší se nejlepší pověsti a je autorem mnoha úspěšných filmů promítaných ve všech zemích. Jako filmový odborník čestně obstojí i v ČSR umělecky a jeho práce režiséra ho zajistí i finančně.

Je kroměřížským rodákem, avšak za války nabyl ve Vídni domovského práva, protože tam byOSOBNOSTI

dlel přes 10 let a trvali na tom zaměstnavatelé.

Jeho umělecká činnost v československém filmu je velmi ztížena, protože není čs. státním příslušníkem. Jeho umělecká kvalifikace je uznávána velmi povolanými místy, to dokazuje skutečnost, že je ve spojení s filmovým podnikem Meisnerfilm a legionářským podnikem Nationalfilm, který připravuje monumentální legionářský film, ten má být promítán ve všech zemích, při jeho tvorbě připadne Liebmannovi velmi důležitý úkol. Zařídil, aby to slavné Městské radě bylo potvrzeno přímo Nationalfilmem. „Zajisté není vůči mé osobě žádné závady v ohledu národnostním a státním a nadevší pochybnost vychází ze shora uvedených vývodů, že obava, že bych mohl někdy býti obci na obtíž, je bezdůvodná.“ Svou prosbu zakončil závazným prohlášením, že složí na chudé města Kroměříže ihned 2 000 Kč a po udělení domovského práva každoročně nejméně po dobu 5 let 300 Kč na chudé podle vývoje jeho finančních poměrů. „Kladu proto snažnou prosbu, aby mojí žádosti bylo vyhověno.“ Podle usnesení Městské rady v Kroměříži ze 17. prosince 1935 byla jeho žádost o příslib domovského práva v Kroměříži postoupena zastupitelstvu s návrhem na zamítnutí, v sezení městského zastupitelstva 22. ledna 1936 byl onen příslib neudělen – tedy zamítnut. Vše podepsáno kroměřížským starostou Jedličkou.

Kolem místa a data úmrtí Roberta Liebmanna byly dlouho pochybnosti, až letos koncem září se pátráním v digitalizovaných úředních knihách Pařížského archivu dopídil Vít Urválek z Kroměříže ke zjištění, že Robert Liebmann zemřel 12. října 1940 v Tenonově nemocnici v Paříži a pohřben byl tři dny nato na nejnovějším pařížském hřbitově Thiais (z roku 1929), jeho hrob je v oddíle 15, řada 24, číslo 17.

22

Koncem prvého týdne války k večeru dostavil se do mého bytu v Pecháčkově (Široké) ulici č. p. 140 strážmistr Veverka v plné zbroji, nebezpečný člověk, a zhurta vyřizoval, že z rozkazu hejtmana má mi zabavit všechny mé fotografie, ale všechny, zdůrazňoval, jinak že mi zabaví aparát. Neuposlechnu-li, že budu zatčen. Rychle jsem si rozmyslil celou situaci. Četníkovi jsem vydal jen kopie.

Ve školní budově v přízemí měl jsem temnou komoru, do níž chodíval s mým svolením i komisař Fleischer, který rovněž v tuto dobu fotografoval, jemuž však hejtman fotografie nezabavil.

Tak jsem ihned po odchodu četníkově vykopíroval znovu všechny válečné negativy a nevyvolané obrázky jsem uschoval. Učinil jsem tak z opatrnosti. A bylo jí třeba. Třetího dne dostavil se týž strážmistr ke mně, že mu mám ihned vydat desky, které prý jsem úmyslně zadržel. Vymluvil jsem se, že jsem je neměl doma. Domnívám se, že to byla práce komisaře Fleischera, jemuž se můj nový aparát líbil, že si jej bez mého vědomí u mne v bytě vypůjčil, když jsem později dlel na vojně.

Zpozoroval jsem, že jsem hlídán jako podezřelý. Asi za měsíc nato jsem se odebral za hejtmanem a žádal ho, aby mne pověřil úředně fotografováním. Po delším zdráhání učinil tak s výhradou, že každý negativ, jakmile bude vyvolán, musím ihned odvést na hejtmanství. Jako odznak, že smím fotografovat, dostal jsem na rukáv zelenou pásku.

Události překotně se valily světem. Použil jsem zmatku na okresním úřadě a zkusil negativy neodvádět. Zdařilo se. Hejtman na to zapomněl. A tak jsem tyto negativy zachránil. Dnes jsou v museu.

Po půl roce jsem ony uschované positivy z počátku války vyvolal – leč, bohužel – většina z nich

PAMĚTI

Vilibald Růžička – Z mých vzpomínek III. PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ

VELKÁ VÁLKA Dne 28. června 1914 za slunného nedělního odpoledne vracel jsem se z procházky z lesa Rubaniska. Nad kaplí sv. Václava potkal mne kterýsi zdejší kaplan, zastavil mne a překvapil zprávou, že arcivévoda František Ferdinand byl dopoledne zastřelen v Sarajevu i se svojí chotí. Tato zpráva mne velmi udivila, srdce se mi sevřelo, něco mi šeptalo, že jdeme vstříc těžkým dnům, že nad naším národem se vznesl těžký mrak. Osud Habsburka byl mi lhostejný, právě jako panu kaplanovi, oba byli jsme však zajedno, že dojde k válce, v níž my, Slované, prožijeme peklo utrpení.

A vskutku za měsíc nato, dne 28. července, vypovědělo mocnářství Rakousko-Uherské malému Srbsku válku. Zdá se, že na ni čekalo jak mocnářství, tak i Německo.

Vyhlášení světové války působilo i na obyvatele města Uherského Brodu jako rána do hlavy.

Mnozí se sice utěšovali, že do Vánoc budou doma – kolik však těch Vánoc uplynulo, nežli se domů vrátili? Kolik občanů tohoto města musilo za cizí zájmy vykrváceti? Mnozí z nás počali si uvědomovati, že jde o přelom dějin – v čí však prospěch?

Na odpověď jsme denně s úzkostí čekali.

Od prohlášení mobilisace jsem horlivě fotografoval, abych zachytil tyto historické okamžiky.

Chybil jsem, že jsem fotografie vystavoval v drogerii lékárníka Mil. Součka a tak na sebe upozornil rakouské úřady.

23

PAMĚTI

Odvody povozů. Shromaždiště povozů přípřežníků z okolních vesnic na Mariánském náměstí 25. 11. 1914. Foto © Vilibald Růžička, MJAKUB Uh. Brod. byla již zazávojována a to právě ty nejcennější, zobrazující odvádění zdráhajících se branců policií a četnictvem, byla zcela zkažena. Po převratu jsem o věci podal rozklad ministerstvu vnitra, žádal navrácení negativů a náhradu škody. Bylo mi vyhověno. Hejtmanství musilo uposlechnout. Byly mi však vráceny jen dva a to již poškozené negativy, ostatní prý se ztratily, ač tomu nevěřím. Dle všeho je zkonfiskoval komisař Fleischer. Nepatrný obnos, tuším 40 Kč, nemohl nahraditi ztrátu cenných snímků z pohnutých dob města Uh. Brodu.

NA VOJNĚ Brzo se ukázalo, že Rakousko-Uhersko s vojskem mírového stavu nevystačí, a proto již v prosinci 1914 byly konány prohlídky – musterunky – mužstva, které nemělo vojenského výcviku.

Týkalo se to i mne. Doufal jsem však, že nebudu odveden, protože jizvy po operaci oboustranné PAMĚTI

kýly, které jsem se toho roku podrobil, nebyly dosud zaceleny. Zmýlil jsem se: byl jsem uznán „geeignet“. Myslím, že mi k tomu pomohl c. k. okresní hejtman Stříž spolu s okresním školním inspektorem dr. Janků, s nímž byl jedna ruka.

Ten si tehdy na mne také usedl, jako na všechny učitele, kteří se hlásili k pokrokové straně. Odváděl nás lékař, jemuž na vojně říkali „Tierarzt“, neboť před válkou prý kdesi v Rakousku provozoval zvěrolékařskou praxi. Byl to sprostý chlap, a jak jsem ho později na vojně poznal, notorický ožrala. Odvedl každého, vzal i muže, jemuž na ruce chybil prst, a teprve když narukoval a byl u „presentýrunku“ jím na to upozorněn, propustil jej, ale vynadal mu, že ho měl na tuto vadu upozornit při odvodu.

Odvedl i žida „Nácka“, člověka neplnosmyslného, který se živil prodejem „fuseklí“ – prodával pět párů za korunu. A tento chuďas byl na vojně dlouhou dobu považován za simulanta. Později se přesvědčili o jeho duševní méněcennosti, ale domů ho nepustili. Vídával jsem ho na dvoře kasáren sedícího na schůdkách kuchyně meloucího mezi koleny na mlýnku kávu.

Dne 1. února 1915 rozloučil jsem se se ženou a dvěma malými dětmi – všichni plakali – a odejel jsem stísněn do Brna. Ve mně nikdy nekolovala vojenská krev. Cestou jsem se rozhodl, že podniknu vše, abych se mohl dostat z vojny domů.

V Brně se nás mnoho sešlo. Samí starší. Mnozí byli zpiti, jiní seděli zadumaně na kufřících, dlaně křečovitě zaťaté. Byl jsem přidělen k 7. setnině, která měla své ubikace v obecné škole v Židenicích. Odtud nás však již před večerem přestěhovali do Komárova, kde na náš příchod nebyli připraveni. Zavřeli nás do sálu hostince a tam jsme přespali na holé slámě.

24

Školu jsme mívali s ostatním mužstvem. Nejdůležitější pro vedení války dle názoru vrchního velitelství bylo cvičení „salutýrybunků“, jemuž vždy po poledni věnovala se celá hodina nejen zde, ale i v jednoroční škole. V Komárově učil nás „pan kaprál“, starší zkušený voják, který však také nebyl nijak vybíravý ve slovech. Jednou vykládal o rozptylu a chtěl to vyložit nějak názorně, i povídá: „Kulky lítají jako prd v lucerně.“ Když jsme se naučili „kvergryfům“, zacházení s puškou, vodívali nás na ostrostřelbu na střelnici do Komína. Střílel jsem dosti obstojně. Na cvičišti věnovala se veliká pozornost „nydrům“, kterými jsme také často byli trestáni pro špatný výkon.

Do 10. února sloužil jsem u 7. setniny, potom mne přeložili k 3. setnině, kde byl hejtmanem Hubr. Vrátil se ze srbské fronty se zlámanou rukou, kterou nosil na pásce. Jednal s námi velmi slušně. Nařídil, abychom byli přestěhováni do české školy. Byl to malý domek o dvou místnostech oddělených chodbou. Německá škola v Komárově měla ovšem pěkný jednopatrový dům.

V jedné místnosti jsme spali na zemi na pokryté slámě, ve druhé jsme trávili volný čas. Dostali jsme i příbory. Dříve jsme jedli z „esšálků“. Hejtman Hubr přidělil nám sluhu, který pečoval o pořádek v ubikaci a nosil jídlo. Za to vybral si z jednoročáků hudebníky, kteří musili vždy večer vyhrávat v hostinci pánům důstojníkům.

Hned první den při nástupu bylo v rozkaze čteno, aby se přihlásil ten, který umí psát na stroji.

Byl jsem sám jediný. Druhého dne odpoledne navštívil mne šikovatel Bradáč, cukrář z Uh. Brodu, a sděloval mi, že sice mohu vypomáhat v kanceláři, ale trvale že tam nemohu být přidělen, protože jsem jednoročák. (…)

V sobotu 17. dubna byli jsme propuštěni. S jakou úlevou uvítali jsme svobodu, jako těžký bal25

30. 7. 1914 odjíždí první transport. Zástupy lidu se přišly na nádraží rozloučit se svými drahými. Foto © Vilibald Růžička, MJAKUB Uh. Brod. van spadly z nás vojenské okovy! S podpisem šel jsem na „batalionskomando“ v Brně.

V neděli ráno jsem odpáral pásky na rukávech – předčasně. Zastavil mne opilý desátník a mám prý jít hned zametat. Vysmál jsem se mu a spěchal ke skladišti, abych odvedl staré hadry. Chtěl jsem odevzdati i staré boty a ponechati si nové, ale vtom mne někdo předešel a dobré boty mi ukradl.

Civilní oblek jsem neměl a tak ve vojenských kalhotách a ve vypůjčeném, starém, ošumělém, mně nápadně malém kabátě jel jsem domů.

Sotva jsem vyšel z nádraží, spatřil jsem na protějším chodníku ženu s dětmi na procházce.

O mém příchodu neměly tušení. Ohlédly se, ale hned mne vojáka – vandráka – nepoznaly. Jaký byl jejich úžas a vítání. Musil jsem k ženiným rodičům se převléci, protože v takových cárech jsem nemohl do města domů.

Císař pán by to se mnou stejně nebyl vyhrál.

PAMĚTI

TENKRÁT

KRONIKA JEZDECKÉHO ODDÍLU KVASICE SILVIE LEČÍKOVÁ

Listování kronikou jezdeckého oddílu Kvasice z 80. let 20. století nabízí výlet do minulosti jezdeckého sportu ve Zlínském kraji. I když zachycuje jen neúplnou výseč z doby existence oddílu, je svědectvím velmi svébytné volnočasové aktivity socialistického Československa.

Jasným odkazem na dobu vzniku kroniky jsou samotná vazba vyvedená v rudém plastu s emblémem organizace Pionýr (celým názvem Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže) a nápisem KRONIKA. Volba tohoto typu kroniky nenaznačuje žádné politické postoje oddílu či autorky kroniky. Byl to jednoduše jediný typ kroniky, který se v té době podařilo po dlouhém hledání sehnat.

Celkem 67 listů z původních asi 80 je polepeno černobílými fotografiemi a jen zřídka opatřeno textem. Kronika není výpisem historie a sportovních výsledků. Jedná se spíše o obrazový doku-

TENKRÁT

ment zachycující běžný denní provoz oddílu, více než sportovní výkony jeho členů. Úvod kroniky na asi 20 listech patří dokumentaci bývalého oddílu TJ Jiskra Otrokovice z let 1984–1985. Oddíl se nacházel v Otrokovicích – Kvítkovicích na dnešní ulici K. H. Máchy (v sousedství č. p. 8) a byl zaměřen především na klusácké dostihy, jimž se věnovali Bedřich Hradil a Jan Laciga. Dva koně sloužili k rekreačnímu ježdění členů oddílu. Když bylo rozhodnuto o výstavbě nové trafostanice přímo ve středu jízdárny oddílu, byli rekreační koně převedeni pod jezdecký oddíl v Kvasicích, kam také 14. 8. 1985 z Otrokovic odešli. Jak je uvedeno v kronice: „… začala se nová historie našeho oddílu, protože jeho „zdravé já­ dro“ se stalo (snad) posilou jezdeckého oddílu v Kvasi­ cích. Ví bůh, co nás čeká…“ Jezdecký oddíl v Kvasicích se věnoval parkurům a drezúře a byl oproti Otrokovicím na daleko vyšší úrovni jak do počtu koní, počtu členů, vybavení i zázemí. Byl zřízen pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže, aby v éře socialismu mohl vůbec existovat, ale jediným propojením s touto organizací byla povinnost členů platit

26

Slavnostní zahájení Hubertovy jízdy v roce 1987. Kromě domácích byli pravidelnými účastníky jezdci z hřebčince v Tlumačově, z jezdeckého oddílu ve Zlíně a soukromí majitelé z okolí. Foto © Silvie Lečíková.

Stanislav Hájek na klisně Viola byli nejúspěšnější reprezentační dvojicí kvasického oddílu, startovali i na mistrovství republiky. Foto © Silvie Lečíková.

členské příspěvky a zúčastnit se prvomájových průvodů s transparentem SSM. Faktickou existenci oddílu umožňovalo Jednotné zemědělské družstvo Rozkvět Kvasice v čele s jeho předsedou Ing. Vojtěchem Kubíkem. Ten dokázal v časech, kdy naprostá většina družstevníků pokládala jezdecký sport za neopodstatněné mrhání penězi a kapitalistický přežitek, opakovaně uhájit podporu oddílu a jeho zásobování krmivem a stelivem po celý rok. Sídlem oddílu byl tzv. Starý dvůr (dnes č. p. 489), dříve objekt stájí náležící k zámku Kvasice.

Vedoucím oddílu a hlavním trenérem a jezdcem byl v té době Stanislav Hájek, zaměstnanec družstva.

Z Otrokovic přišel na post druhého trenéra Bedřich Zeman a o rok později jako drezúrní trenér nastoupil Stanislav Zaoral. Začala se velmi aktivní éra oddílu, jenž se stal pro své členy druhým domovem.

Kronika až do roku 1987 dokumentuje každou větší událost v historii oddílu, především pořádání Hubertovy jízdy a Kvasického skokového poháru v zámeckém parku v Kvasicích, stejně

jako výjezdy na závody pořádané jinými oddíly.

Z fotografií je také patrné neuvěřitelné množství práce, které členové pro oddíl zdarma a rádi odváděli, což je pro mnohé dnešní majitele koní zcela nepochopitelné.

V roce 1987 odešlo několik členů z různých důvodů mimo okres a osobní vztahy se změnily. Boje o pozici vedoucího oddílu a jeho směřování znechutily některé další členy natolik, že odešli také.

Po roce 1989 sílil tlak na změnu využití areálu a oddíl byl nakonec nucen svou činnost ukončit.

Tyto poslední roky však kronika nezachycuje. Posledním zápisem po roce 1987 je dodatečná zpráva o tragické smrti jednoho z členů oddílu, Jiřího Staňka, v roce 1999.

Autorkou většiny fotografií v kronice je Silvie Lečíková. Zhotoveny byly podomácku v temné komoře panelákové koupelny, často v několika sériích, aby se dostalo na všechny členy oddílu.

Autorka fotografií také vytvořila celou kroniku a uchovává ji dodnes. Je připomínkou zmizelých časů a těch, kdo s nimi zmizeli také.

27

TENKRÁT

Zdravotní tělocvik luhačovických lázních BLANKA PETRÁKOVÁ

V létě 1906 vznikla v luhačovických lázních takzvaná vzduchoplavba čili vzdušné lázně k podpoře léčení a otužování těla. Šlo o tělocvik na slunném místě v lese a v plaveckém úboru. V prvním roce toto cvičení provozovala v Luhačovicích sedmičlenná skupina pražských hostů, kteří také vybudovali jednoduché cvičiště na lesní mýtině na svahu kopce Malá Kamenná poblíž pramene Ottovky. Od roku 1907 pověřil ředitel lázní František Veselý vedením vzduchoplavby Jana Svozila z Prostějova. Padesátiletý profesor tělocviku na prostějovském reálném gymnáziu Svozil vypracoval pro vzduchoplavbu nenáročnou tělocvičnou sestavu, zaměřenou na posilování dýchacích cest, připomínající plavání ve vzduchu. Toto cvičení vyhovovalo i méně zdatným cvičencům. Současně byla tato soustava využitelná pro každodenní domácí tělocvik. Svozil svoji metodu postupem času zdokonaloval, propagoval časopisecky i knižně a získal pro ni velké množství zájemců. Mnoho luhačovických pacientů si tak z lázní odnášelo kromě upevněného zdraví a společenských a kulturních zážitků základy nového přístupu k péči o svoji fyzickou kondici a hygienu.

Ve vedení luhačovické vzduchoplavby zůstal Jan Svozil 25 let a až do pokročilého věku byl díky pravidelnému tělocviku ve skvělé formě. Dechová cvičení podle vlastní metody pěstoval denně po celý rok. Letní měsíce trávil v Luhačovicích na vzduchoplavbě. Jeho lidský přístup, jadrný humor a pedagogický talent ve spojení s vytrvalostí TENKRÁT

Vzduchoplavecké družstvo v přírodě, 1909. Foto © archiv MJVM ve Zlíně. a mnohaletým osvětovým úsilím vytvořily z luhačovické vzduchoplavby nezapomenutelnou kapitolu v dějinách československé tělovýchovy.

První cvičení absolvoval profesor Svozil v červenci 1907 s jediným účastníkem, bankovním ředitelem Josefem Pytlíkem. Cvičenců postupně přibývalo. Brzy cvičilo denně až 40 lázeňských hostů, byly však dny, kdy se na cvičišti sešlo i více než 100 vzduchoplavců. Složení cvičenců bylo velmi pestré, od mládeže po sedmdesátileté kmety, od mužů z nejvyšších společenských kruhů po prosté dělníky. Cvičilo se za každého počasí zábavnou formou, avšak s vědomím, že vzdušné lázně jsou věcí vážnou a užitečnou. Zpočátku navštěvovali vzduchoplavbu dopoledne jen muži a děti ve dvou družstvech. V létě 1910 začaly cvičit i ženy. Nejprve ženy cvičily samostatně odpoledne pod vedením ženských cvičitelek. Od roku 1925 bylo cvičení smíšené. Za jednu sezónu se na vzduchoplaveckých cvičeních vystřídalo více než 500 hostů.

Základem vzduchoplavby byla dechová cvičení. Pěstovala se prostá nebo s prostocviky, ve 28

spojení se zpěvem. Podmínkou cvičení byl pobyt na čerstvém vzduchu a ve vzdušném oděvu, který co nejméně svazoval tělo a dovolil mu dýchat celým povrchem. Z toho důvodu cvičenci používali plavecké úbory nebo jen odvážné plachetky, upevněné kolem pasu, což vzbuzovalo velký zájem kolemjdoucích, často však i odpor místních obyvatel.

Jan Svozil vytvořil na základě pozorování a studia nejrůznějších tělocvičných soustav vlastní systém, který nazýval „nejkratší a nevydatnější soustavou pro domácí tělocvik a pro vzdušné lázně“. Základem byly pohyby vleže, spojené s hlubokým a dlouhým vydechováním: kroužení pažemi vleže, plovací pohyby vleže, otáčení trupu a hlavy vleže a sedání z lehu. Ke cvikům vleže přiřadil ještě komíhání nohou a poskok na místě s komíháním paží. Vypracoval i metodiku domácího tělocviku, který měl navázat po příjezdu z lázní.

Nezbytnou součástí vzduchoplavby byl humor.

Jan Svozil vnesl do vzduchoplavby hanácké nářečí a jadrnou mluvu, jeho spolupracovníci a druhové, především novojičínský advokát Ferdinand Dostál a profesor Brauner, odlehčovali tělocvik improvizovanými slavnostmi, anekdotami a zavedením žertovných přijímacích formalit. Vzduchoplavci si vytvořili vlastní hierarchii a regule, měli vlastní hymnu („Já mám gatě, to só gatě, to só gatě my“), vlajku a pozdrav. Úředním jazykem byla hanáčtina. V roce 1909 byl založen deník, do kterého se zapisovali noví členové, a byly zde zaznamenávány nejdůležitější události. Například 24. července 1909 byl cvičitel Jan Svozil povýšen na kapitána, byl volen vicekapitán, trubač a štábní lékař a byly sepsány klubovní stanovy.

Kapitán Jan Svozil byl později povýšen na doživotního admirála. Již 26. července roku 1909 byla hanácká republika prohlášena za „všesvěto29

Cvičení vzduchoplavců. Foto© Bruner-Dvořák 1910, archiv MJVM ve Zlíně. vou“, protože cvičení se účastnili i návštěvníci ze zahraničí, Poláci, Rusové, Angličané i Američani (W. S. Manroe), Australané i pacienti ze všech koutů monarchie. Kromě cvičících členů navštěvovalo vzduchoplavbu množství významných hostů z politických a uměleckých kruhů (Leoš Janáček, Adolf Heyduk, Ignát Herrmann, Svatopluk Machar a mnoho dalších). Četní hosté se chodili na cvičení jen dívat a často se velmi dobře bavili. Říkalo se jim kibicové a byl od nich vybírán poplatek. Shromážděné prostředky posloužily na vybavení dřevěného cvičebního pavilonu, vystavěného na cvičišti v roce 1909.

Den vzduchoplavců měl svůj stanovený řád.

Cvičení zahajovala fanfára na trubku, s níž byla spojena i čestná funkce trubače. Poté probíhal zápis nováčků do matriky. O přijetí nového člena se hlasovalo plácnutím dlaně o zdvižené pravé stehno. Po zapsání byli všichni nováčci změřeni kolem pasu a podle jeho obvodu rozděleni do čtyř skupin na nejmohutnější „nádivky“, „prorostlé“ TENKRÁT

Jan Svozil, 1911. Foto © archiv MJVM ve Zlíně. (neboli „proruklé“), vyhublé „vrabčáky“ a nejdrobnější „moche“. Měření prováděl vicekapitán za asistence a přísné kontroly. Kapitán, vicekapitán, klubovní lékař a štábní trubač tvořili štáb. Pokud se ve svých funkcích osvědčili, byli zvoleni doživotně a pod penzí. Cvičenci procvičili každý den celé tělo lehkými prostocviky. V první přestávce TENKRÁT

mezi cvičením byly ohlášky – četly se přípisy a seznam nových členů. Ve druhé přestávce oznamoval vicekapitán stanovy shrnuté do šesti paragrafů.

O třetí přestávce se nacvičovala hymna. Končívalo se klusem na místě a skandováním hesla: „Chvalme slunce, vodu, vzduch, v zdravém těle zdravý duch!“ Jan Svozil dělal pro popularizaci vzdušných lázní maximum. Publikoval v Luhačovických listech lázeňských pravidelné sloupky se zprávami ze vzduchoplavby, uveřejňoval zde hanácké pohádky a vzduchoplavecké anekdoty, jejichž předčítání se stalo zvykem o přestávkách mezi cvičeními. Pro obveselení pořádal se svými spolupracovníky improvizované zábavy, pěvecká a recitační vystoupení, procházky do okolí. Velmi oblíbené byly vzduchoplavecké večírky, jejichž součástí bývalo také lékařské školení o prospěšnosti tělocviku a rozumné životosprávy. Po cvičení se pěstovaly oblíbené míčové hry. Spolupracovníkům byly udělovány členské hodnosti adjutantů, adjutantek, praporečníků, praporečnic, básníků, profósů, právních zástupců, ředitelů zpěvu, dokumentátorů atd., dle potřeby.

Příležitostně cvičení doprovázela hudba, například hra na harmoniku. Podobně jako Leoš Janáček, který si vzduchoplavbu velice oblíbil a často se při svých léčebných pobytech chodil na cvičení dívat, složil i bývalý Janáčkův spolupracovník Josef Čapka Drahlovský pro cvičence Pochod vzducho­ plavců a věnoval jim několik dalších písní. V roce 1911 se cvičení účastnila pravidelně čtveřice hudebníků z dechové sekce pražské filharmonie. V roce 1911 vznikl při vzduchoplavbě pěvecký sbor „Brnčál“. Zpěv byl organickou součástí většiny cviků provozovaných na vzduchoplavbě.

Vzdušné lázně inspirovaly mnoho veršotepců a básníků. Dochoval se nespočet zvolání, pochodů 30

Cvičení dětí na vzduchoplavbě, 1913. Foto © archiv MJVM ve Zlíně.

Pěvecký sbor Vzduchoplavců, 1909. Foto © Archiv Muzea JV Moravy ve Zlíně.

a oslavných ód na luhačovickou vzduchoplavbu, nemluvě o děkovných dopisech pacientů a jejich rodinných příslušníků a pochvalných pojednáních odborníků, které Jan Svozil za svého života publikoval v novinách i knižně. „Dež jen troško slunko bléskne, každé jož si zapovéskne, plavke, trepke vezme sebó a jož sepe na „Kamennó“!“ Na podporu myšlenek o tom, že každý pacient má sám pracovat na svém uzdravení a získání dobré kondice pomocí pravidelného tělocviku, napsal Jan Svozil několik knih. Publikace Tělocvik a vzdušné lázně vyšla autorovým nákladem v Prostějově v několika vydáních. Zde originální metodu velmi podrobně vysvětluje. Později vydal žádanou sbírku národních písní, doprovázejících cvičení vzduchoplavby. Jedna z publikací byla věnována ženám a jejich zdraví. Pro svoji soustavu domácího tělocviku vytýčil Jan Svozil desatero základních pravidel: 31

– Konejme tělocvik v čistém vzduchu, možno-li v přírodě – Procvičujme postupně všechny partie svalové – Pěstujme cvičení pro hluboké vdechování – Věnujme náležitou pozornost všem ústrojům a všem funkcím tělesným – Kde možno, způsobujme pohybu odpor svaly protilehlými bez nářadí i s nářadím – Pečujme o dostatečné cvičení trupu – Vybírejme taková cvičení, k nimž netřeba mnoho času – Při cvičení konejme – dle možnosti – vzdušné lázně – Volme cvičení, pro něž není třeba složitých přístrojů, zvláštního místa a jež konati možno za všech okolností – Po cvičení doporučuje se lázeň nebo sprcha, zvlášť když se tělo zapotilo Pravidelné dodržování tohoto desatera ve spojení se správnou sestavou cviků zabraňuje podle Jana Svozila usazování tuku v partiích břicha, uvolňuje chrupavky v páteři, předchází zakřivení těla a posiluje plíce. Dnes, po sto letech, by většině z nás jen prospělo řídit se alespoň dva měsíce v roce radami profesora Jana Svozila.

TENKRÁT

MALÝ MÍSTOPIS

Vizovická nemocnice Milosrdných bratří a její secesní přístavba PETR ODEHNAL

MILOSRDNÍ BRATŘI VE VIZOVICÍCH

27. ledna 1781 podala Marie Antonie, manželka hraběte Kryštofa Blümegena, žádost o povolení výstavby kláštera Milosrdných bratří s nemocnicí ve Vizovicích. Císař Josef II. se záměrem vyslovil souhlas, členům řádu bylo nicméně zapovězeno sbírat milodary u poddaných na vizovickém panství. Zakládací listina byla vyhotovena v Brně 16. května 1781, vizovický klášter patří k nečetným klášterům vzniklým v době církevních reforem Josefa II. Autorem projektu byl architekt František Antonín Grimm (1710–1784). Grimm byl velmi výraznou postavou moravské architektury, je považován za tvůrce rokokově klasicistní architektury na Moravě, založené na symbióze silných tradic podunajského barokního stavitelství zejména s novými prvky francouzské klasiky. Dokázal moravské stavitelství posunout do kontaktu s novým evropským uměním.

Z jeho tvorby připomeňme alespoň zámky v Napajedlech a ve Vizovicích.

Státní bankrot roku 1811 znehodnotil nadání konventu, který v následných letech od zániku zachránila jen podpora ostatních řádových domů.

Vizovická rezidence požádala o podporu Petra Blümegena, ale nedostalo se jí ani odpovědi; vikář v roce 1812 navrhoval prodat budovy i zařízení rezidence. Řád zvažoval odvolání bratrů z Vizovic a pozastavení fundace na jistý čas, během kterého by se shromáždily potřebné prostředky. Také sami MALÝ MÍSTOPIS

bratři žádali své představené o odvolání z Vizovic.

V roce 1831 provinciál řádu žádal vrchnost o zvýšení příspěvků, nebo o povolení klášter zrušit: prosbě roku 1835 vyhověla Františka z Blümegenu, která se tak stala druhou zakladatelkou kláštera. Vizovické panství se zavázalo ročně domu vyplácet 400 zlatých vídeňské měny. Toho roku také byla – více než půl století po založení (u konventu měla být podle řádové konstituce vždy nemocnice, Vizovice byly v tomto směru v rámci řádu výjimkou, členové konventu za potřebnými docházeli) – díky nadaci Josefa Rohrmayera ve výši 12 680 zlatých otevřena nemocnice pro šest nemocných. V roce 1897 byl počet lůžek v nemocnici zvýšen na jedenáct a v roce 1899 pak na čtrnáct. Dodejme, že v roce 1850 byla vizovická rezidence povýšena na klášter ustanovením převora.

V letech 1893 a 1894 proběhly v konventu s nemocnicí po zřejmě dlouhé době stavební úpravy, které mohou souviset s kanonickou vizitací provinciálního úřadu roku 1891, která „učinila opatření, jež rozhodně působí na další činnosť nemocnice a pokročile zařizují všecko to, co přispívá k užitku a prospěchu oby­ vatelstva a ku povznešení vážnosti ústavu.“ 15. září 1893 datoval ve Vizovicích Nárys ku pří­ stavbě prádelny a spižírny při klášteře milosr. bratrů ve Vyzovicích vizovický stavitel František Novák, na plánech je podepsán také Mariophilus Fülbir, Prior.

Z plánů je patrné, že kromě přístavby prádelny a spižírny má dojít také k přístavbě záchodů s žumpou (skryté pod schodištěm), což s sebou neslo i úpravu chodby, v neposlední řadě měla být přistavěna „komora (nová)“. Jedinou v archivu vizovického stavebního úřadu uloženou písemností k této akci je dopis vizovickému obecnímu představenstvu ze 17. dubna 1894, v němž převor Fülbir celou stavební akci upřesňuje: „Konvent milosrdných bratří 32

ve Vyzovicích hodlá přízemní křídlo ve dvoře klášterní bu­ dovy přístavbou komory a záchodů rozšířiti a novou stře­ chou plechem pokrytou opatřiti. Taktéž hodlá blíže vjezdu do dvora kapličku sloužící občas za umrlčí komoru posta­ viti.“ Pan převor žádá o svolání komisionálního šetření „na místě samém“, na jehož základě by mohlo být uděleno stavební povolení.

Dle kroniky konventu stála tato stavební akce 5158,68 zlatých, ve výčtu prací jsou zmíněny: „eine neue Todtenkapelle“ (s plechovou střechou), na místě staré špitální kaple byl zřízen pokoj pro infekční onemocnění, „ein Bade und Waschzimmer“, bylo vylepšeno technické vybavení laboratoře, zřízeny záchod pro služební personál a dezinfekční místnost, „eine Veranda sammt Stiege, daran anschliessend Holzschuppen, Kohlendepot, Schweinund Hühner- Stallungen“, zadní objekt i novostavba byly opatřeny okapy a svody a nově pokryty pozinkovaným plechem, byla provedena rekonstrukce nemocničního sálu, pořízeny nové matrace a nové ložní prádlo.

SECESNÍ PAVILON Požadavky na nemocniční lůžka však nadále stoupaly. Na řádové mezikapitule ve Vídni bylo roku 1908 rozhodnuto vybudovat ve Vizovicích novou nemocnici, původně zamýšlenou pro čtyřicet nemocných. Architekt Alexander Osterberger projekt vyhotovil počátkem května 1908. Z 26. srpna 1908 pochází žádost provinciála Milosrdných bratří k zemskému výboru v Brně o subvenci na přístavbu nemocnice. Provinciál popisuje stav nemocnice a vysvětluje vzrůstající potřebu větší kapacity zařízení, k žádosti přiložil i Planskizze a popsal zamýšlený objekt: přístavba s pavilónem v zahradě, dva velké nemocniční pokoje po 14 lůžkách, ope33

Konvent Milosrdných bratří s nemocnicí ve Vizovicích. Repro z knihy Peřinka, Vácslav: Vizovský okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Brno 1907. rační sál, pokoj pro lékaře a jednolůžkový pokoj, terasa, záchody, koupelna; studna v zahradě bude poskytovat dostatek dobré čisté vody; předběžný rozpočet byl vyčíslen na 60 000 korun (číslo bylo ovšem později na opisu žádosti tužkou přeškrtnuto a opraveno na 88 000 korun). V klášterní kronice je vlepena skica označená číslem 3 s půdorysy přízemí a prvního patra (architekt vypracoval celkem tři návrhy), datovaná 5. května 1908 a doplněná předpokládanými náklady: mělo se jednat o 46 000 korun.

V letech 1909–1911 byl podle projektu vídeňského architekta Alexandra Osterbergera, „architekta a městského stavitele“, ke stávající budově přistavěn nový objekt.

Dne 12. března 1909 byly z Vídně odeslány vypracované plány; 22. března 1909 byla na okresní hejtmanství v Holešově podána žádost o stavební povolení, téhož dne byla dokumentace – s dvojími plány – podána vizovické městské radě. Dne 13. dubna 1909 proběhlo na místě chystané stavby jednání stavební komise a již 14. dubna 1909 obdržel konvent povolení stavby. Následně byla připravoMALÝ MÍSTOPIS

vaná stavební akce oznámena v tisku (Palacký a No­ viny zpod Radhoště), do ofertního řízení se přihlásilo pět stavitelů: tři ze Vsetína, jeden z Bystřice pod Hostýnem a František Novák z Vizovic. Nabídky byly zasílány architektu Osterbergerovi, který byl „vrchním dozorcem nad stavbou“. Konvent si od spřátelených institucí vyžádal reference na některé z přihlášených stavitelů, nakonec bylo – 7. června – rozhodnuto ve prospěch nejnižší nabídky, podané Františkem Novákem (48 922 korun). Nutno dodat, že toto rozhodnutí vyvolalo u „strany katolické (klerikální)“ velký „rozruch“, tato dokonce „ústně i písemně v novinách vyhrožovala“. Důrazný postoj převora Heka ukončil výstupy všech „štváčů“.

Se stavbou se začalo 9. června 1909. Ovšem holešovské okresní hejtmanství přípisem z 27. července 1909 oznámilo, že má být stavba zastavena z důvodu jeho – to jest hejtmanství – „nekompetentního povolení“ (v dopise z hejtmanství čteme „wegen Inkompetenz der Bezirkshauptmannschaft“). Konvent ovšem pokračoval dál ve stavbě, hejtmanství přitom „úředně“ 30. července odpověděl. Dne 15. srpna 1909 byly posvěceny základy novostavby. V této souvislosti dodejme, že při práci na základech byly podkopány a zesíleny základy staré nemocnice.

Dne 16. srpna se přijel do Vizovic na stavbu podívat vikář provincie. Ten následně slíbil nemocnici vybavit zařízením (postele, matrace, prádlo…) z vídeňské nemocnice, dále pak slíbil na náklady vídeňského konventu postavit „kapli k vykropování mrtvol, umrlčí komoru, desinfekční komoru s aparátem, novou kolnu pro dříví v zahradě, nový kurník, zařízení zahrady, nový železný plot na straně silniční a železná vrata, jakož i opravu staré klášterní budovy“. Dne 25. listopadu 1909 navštívil převor Hek Rudolfa Stillfrieda s žádostí o postoupení místa ke stavbě volně stojícího objektu výkropní kaple a tak dále. Žádost MALÝ MÍSTOPIS

o povolení stavby „budovy pro mrtvoly“ byla podána 29. března 1910, 12. dubna se sešla příslušná komise a 14. dubna bylo vydáno i stavební povolení. (V souvislosti s touto stavbou došlo ke změně parcelace v daném místě: nový stav vymezoval parcely č. 555, 555/1, 555/2 a 517.) Dodejme, že holešovské hejtmanství konečně vystavilo k 8. lednu 1910 stavební povolení pro nemocniční pavilon.

Kolaudace obou staveb se konala 13. prosince 1910. Dne 23. března 1911 se konalo slavnostní posvěcení novostaveb, a to místoděkanem Václavem Havelkou.

Přístavba vizovické nemocnice stála 48 922 korun, zemský výbor poskytl 15 000 korun, objekt výkropní kaple a umrlčí komory byl skutečně zbudován nákladem vídeňského konventu.

Přístavba byla navržena s respektem k původnímu historickému objektu a nabízí citlivé kontextuální propojení novostavby s pozdně barokním konventem. V průčelí přístavby jsou prolomeny čtyři okenní osy; okenní otvory ale Osterberger prodloužil a v první a třetí ose také rozšířil. Šambrány přitom v zásadě kopírují provedení na staré budově. Po stranách první okenní osy jsou vždy dvě široké lizény, završené čtyřmi svislými dekorativními pásky. Stejné lizény vidíme i po stranách třetí okenní osy. Levá část přístavby je akcentovaná mírným rizalitem a završená promodelovanou mansardovou střechou (nepřesahující ale hřeben polovalbové střechy pozdně barokního objektu) s vikýřem, původně oválným, nyní obdélným – nicméně korespondujícím s otvory v pásových vikýřích na původním objektu (realizovaných v letech 1932 a 1940). Výrazný dekorativní dojem a dynamika průčelí jsou dány zejména kontrastem užití, řekněme, klasicistního inventáře zdobných prvků, pojednaných v bílé barvě, s tehdy poměrně módním 34

režným cihlovým zdivem. Jedná se o působivý projev geometrické secese.

Ve vizovické obecní kronice o celé přístavbě nacházíme jedinou zmínku: „R. 1909 počato se stavbou moderní přístavby nemocnice Milosrdných bratří, kteráž dohotovena v r. 1910.“ Školní kroniky se o přístavbě nemocnice vůbec nezmiňují.

Rok 1910 přinesl ještě jeden důležitý stavební zásah, který mimo jiné motivovaly letní povodně: „Též při novostavbě nemocniční téhož roku mnoho škod se způsobilo. Voda vnikala s příkopu silničního do sou­ terrainu a do sklepu, nemajíc odtud žádného odtoku.

Na žádost konventu, by okresní silniční výbor silniční příkop upravil, nedostalo se žádné odpovědi, až na vel­ kou prosbu dostal převor odpověď negativní, by si příkop upravil sám. By jedenkrát byl pokoj od povodní a aby fundamenty budovy a celý klášter pohromy nějaké neu­ trpěl, nechal konvent s dorozuměním vld. P. proviniciála sklep odvodniti do nově zřízeného kanálu 280 cm hlubo­ kého – celý sklep starým materiálem vydláždit a cemento­ vat.“ Jak je věc zachycena v úřední korespondenci?

Dne 31. července navrhoval převor Hek „po celé délce nově zřízeného chodníku klášterního vodní příkop kameny vydlážditi, asfaltem zalíti a celou okr. silnici tak uzpůsobiti, by budově více škoda se nedělala“. Okresní silniční výbor se 25. srpna usnesl (a 5. září dopisem konventu toto oznámil) „zříditi dlážděný rigol před klášterní budovou, aby voda se silnice odtékati mohla, avšak na další úpravu nepřistupuje. Nenamítá se však nic proti tomu, jestliže onen rigol vyasfaltován bude kláš­ terním nákladem“.

V roce 1911 bylo povoleno chovat v nové domácí kapli svátost oltářní, následně bylo rozděleno konání mší mezi touto kaplí a kaplí zámeckou.

V době stavby nového nemocničního pavilonu vyjednávala správa konventu s moravským zemským výborem o tom, aby bylo nové nemocnici 35

Secesní pavilon nemocnice Milosrdných bratří ve Vizovicích. Repro z knihy Bogar, František Benedikt: Milosrdní bratři. Praha 1934. uděleno právo veřejnosti pro okres; z toho ale sešlo, protože vyšší představení řádu nepřistoupili na podmínku, aby byly do nemocnice přijímány také ženy, veřejná okresní nemocnice pak byla vybudována ve Vsetíně.

V říjnu 1911 nabídl konvent České zemské komisi pro ochranu dítek a péči o mládež v Markrabství moravském (vznikla v roce 1910) přijímání – dobovou terminologií – epileptických a slabomyslných hochů od šesti let věku, a to za denní poplatek 1,50 korun za chlapce a za roční příspěvek 400 korun na lékaře. V listopadu 1912 bylo do ústavu přivezeno prvních deset chovanců. První poschodí přístavby bylo vyhrazeno nemocným, přízemní místnosti a druhé patro byly zařízeny pro „slabomyslné“ děti a epileptiky.

V roce 1924 byla v klášteře rozšířena zemská útulna pro epileptické a „slabomyslné“ děti z 35 na 50 míst, počet stálých lůžek v nemocnici byl zvýšen na 19. Roku 1928 byl počet stálých lůžek zvýšen na 30 a v roce 1929 bylo v nemocnici již čtyřicet stálých lůžek.

MALÝ MÍSTOPIS

ROZHOVORY

Z pátrání po rodinných kořenech se zrodila kniha popisující válečné drama na druhém konci světa PAVEL STOJAR

Na knihu Pátrání po Silvestrovi od Jana Beránka jsem napjatě čekal. Popisuje v ní dramatický osud svého prastrýce i dalších baťovců působících v Asii. V říjnu 2020 knížka konečně spatřila světlo světa, po dlouhých porodních bolestech způsobených koronavirovými kom­ plikacemi. Jan Beránek je světaznalý člověk s obrov­ ským rozhledem, proto mě hodně zajímaly nejen okol­ nosti vzniku knihy, ale také jeho pohled na baťovský fenomén, který z místní perspektivy můžeme vnímat už poněkud zkresleně.

Jana Beránka znám už od začátku devadesátých let z prostředí nevládních ekologických organizací. Řadu let působil v Hnutí Duha, dva roky byl předsedou české Strany zelených a od roku 2005 pracuje pro mezinárodní organizaci Green-

peace. V současnosti žije v Amsterdamu, kde tato organizace sídlí.

Už delší čas jsme ale nebyli v nějakém užším kontaktu. Věděl jsem zhruba, co asi tak dělá, obdivoval jsem jeho krásné fotky na sociálních sítích. Když jsem poprvé zaznamenal Janův blog o pátrání po osudech prastrýce, baťovce Silvestra Němce, který za války zmizel v Singapuru, začal jsem tento příběh zvědavě sledovat. A moc mě pak potěšilo, když jsem přímo ve Zlíně mohl Janovi při pátrání pomoci.

Jaký byl prvotní impuls, který tě vedl k pátrání? Proč ses rozhodl do toho jít?

Záhadný a v rodině zcela výjimečný osud prastrýce se mi vybavil, když jsem procházel rodinný archiv a hledal informace k sestavení rodokmenu.

Tehdy jsem si řekl, že se pokusím vypátrat něco víc. Nedělal jsem si iluze, že dokážu odhalit, co přesně se před 75 lety v Singapuru odehrálo, byl jsem ale také zvědavý na to, kam mě takové pátrání zavede a co nového se díky němu dozvím.

Bylo to v roce 2017 a možná jsi netušil, co všechno tě čeká... Tři roky neuvěřitelné práce, spousta energie, náročné vyhledávání a studium pramenů, cestování, obrovské dobrodružství…

To jsem opravdu netušil. Výsledek úplně předčil moje očekávání. Prošel jsem víc než desítku archivů u nás, v Londýně a v Singapuru, v některých z nich jsem byl i opakovaně. Po večerech jsem pročetl stovky dobových článků z novin a časopisů.

K tomu jsem měl i deníky a dopisy řady lidí, kteří se v Singapuru v dané době pohybovali.

Jan Beránek v badatelně archivu ve Zlíně-Klečůvce při studiu dokumentů firmy Baťa. Foto © Pavel Stojar.

ROZHOVORY

Jaké pocity tehdy převažovaly a co cítíš teď, když se ohlédneš?

36

Převažovalo velké badatelské nadšení. Hrozně mě bavilo vyhledávat na základě dosud zjištěných stop další detaily a z obrovské hromady informací pak vybírat relevantní kousky skládačky.

Díky nim jsem postupně sestavil ucelenější obraz nejen Silvestrova života, ale i předválečného dění v Singapuru. Postupně jsem tak zmapoval osudy singapurské komunity našich krajanů. Většinou šlo o baťovce, ale i řadu dalších. Čechoslováky tam tehdy reprezentovala hodně pestrá a pozoruhodná společnost. Ani po čtyřech letech mě to nadšení neopustilo, přibyla i radost z toho, co se všechno podařilo vypátrat a že to teď mohu nabídnout zájemcům v podobě knížky. A samozřejmě je pro mne důležitá i osobní rovina. Radost z toho, že jsem prastrýci a dalším našim padlým aspoň trochu vrátil jejich ztracené životy, že se o nich píše a mluví, aby se oživila jejich památka. I že jsem se s prastrýcem mohl v Singapuru po mnoha desetiletích i za rodinu symbolicky rozloučit.

Co tě motivovalo k tomu dál a dál se vším prokousávat? Neměl jsi někdy chuť skončit, když jsi narazil v pátrání na nějakou slepou uličku či překážky? Kdo tě v tom podporoval?

Historický příběh se zajímavě větvil, ale nebyla nouze ani o překvapení a vzrušující okamžiky v přítomnosti. Seznamoval jsem se s nejrůznějšími lidmi, od zahraničních historiků přes domácí fanoušky baťovské historie až po žijící potomky tehdejších baťovců, kteří tam spolu se Silvestrem žili a pracovali. To bylo hodně inspirující.

A jasně, že jsem narážel i na problémy, ale ty mě většinou o to víc poháněly dál. Nejdelší proluky v práci nastaly ve chvílích, kdy jsem měl pocit, že jsem informacemi příliš zahlcený a začínám se v tom všem ztrácet. Potřeboval jsem pauzu, 37

Jan Beránek se svou knihou Pátrání po Silvestrovi.

Foto © Františka Beránková. abych získal odstup a čerstvý pohled. Pár těžkých okamžiků jsem měl i s tím, jak zjištěné informace uchopit, protože ne vždy mluvila historická fakta ve prospěch aktérů, a to včetně vedení tamní pobočky firmy Baťa. Snažil jsem se vyhnout tomu, abych se někoho nespravedlivě dotknul, ale hlavní pro mě nakonec bylo kritické posouzení historických událostí a co nejvěrnější popis toho, co se v Singapuru vlastně odehrávalo.

Měl jsi od začátku jasno, že z toho bude kniha? Případně kdy se to zlomilo?

Ne, o knize jsem na začátku vůbec neuvažoval.

Psal jsem sice o svém pátrání průběžně blog, ale to bylo i kvůli tomu, abych díky němu navázal další kontakty pro své pátrání. Teprve o hodně později, když mé texty – publikované tehdy i v Deníku Referendum – četla pravidelně přes tisícovka lidí, mě napadlo to vydat knižně. Dlouho jsem ale váhal. Je mi totiž obecně protivné, kolik knih a jak snadno dnes vychází o různých banalitách, a nechtěl jsem toho být součástí. Teprve když jsem si byl jist, že z toho dokážu udělat něco fakt zajímavého, jsem ROZHOVORY

a stavěla továrny. A že asi i díky tomu, jak jasné a pevné životní zásady tahle firma vštěpovala svým pracovníkům a jejich rodinám, dodnes existuje široká komunita baťovců další generace, i když jsou tito potomci roztroušení po celém světě.

Jak moc je ještě silný baťovský odkaz v místech, kde firma působila, konkrétně například v Singapuru? Je ještě vůbec přítomný, nebo už zcela vyprchal?

Autor knihy Jan Beránek drží fotografii svého prastrýce v budově Alexandřiny nemocnice, kde byl Silvestr Němec pravděpodobně zabit / u památníku obránců Singapuru. Foto © Jan Beránek. se do toho pustil. Znamenalo to mimo jiné i zásadní přepracování a doplnění původního blogu.

Kniha má asi dvojnásobný rozsah a je v ní nově řada věcí, včetně více než dvou stovek reprodukcí dobových dokumentů, fotografií a několik mapek.

Jak na tebe zapůsobil baťovský fenomén, když jsi měl možnost poznat ho tak do hloubky?

Bylo to překvapení?

Určitě, byla to jedna z věcí, které jsem poznával prakticky od základů. Přiznám se, že předtím mě „fenomén Baťa“ příliš nelákal, není to úplně moje krevní skupina – a když je navíc něco obestřeno takovým adorováním, automaticky mi naskočí jistá skepse. Takže ano, překvapení mě čekalo hodně i v této oblasti. Třeba v kolika různých oborech Baťa kromě obuvnictví podnikal, jak ucelený systém řízení, ale také výchovy a sociální kontroly i mimo pracoviště ta firma vyvinula, i kde všude ve světě v meziválečném období zakládala pobočky ROZHOVORY

Z toho předválečného, v jistém ohledu zlatého období firmy Baťa, se tam nedochovalo už prakticky nic. O tuhle dávnou minulost současné vedení nemá moc zájem, snad s výjimkou historie samotné Baťovy rodiny. Je to trochu smutné, ale v Singapuru, a to ani v tamní pobočce firmy, dnes o tehdejších průkopnících Bati prakticky nikdo nic neví. A to i přes to, že tihle loajální krajané tam firmu nejen během 30. let vybudovali, ale i během války se postavili jednoznačně na stranu Československa a spojenců. Desítky z nich pak se zbraní v ruce bránili Singapur před japonskou invazí, mnozí následně trpěli skoro čtyři roky v krutém japonském zajetí. O život během toho přišlo nejméně deset z nich.

Firma Baťa zůstává v Malajsii a v Singapuru úspěšnou a známou značkou, ale místní mají za to, že je to místní, malajská firma. V Indii je to to samé, tam jsou zase přesvědčení, že jde o indickou značku. Snad se teď aspoň trochu podaří připomenout jim její skutečný původ i roli Čechoslováků v kritických chvílích druhé světové války v Pacifiku.

Cítil jsi ten baťovský odkaz u nás ve Zlíně, když tě sem pátrání zavedlo?

Ve Zlíně je to myslím opravdu živá tradice.

Ostatně je tady všude na očích díky moderní a ne38

zaměnitelné architektuře, pomocí které Baťa vybudoval základy moderního Zlína. Ale hlavně jsem tady viděl a zažil opravdové nadšení, se kterým se téhle tradici a historii věnují naši současníci. To je inspirující a mám z toho radost.

A existuje nebo existovala vůbec ta proklamovaná baťovská identita a sounáležitost, nebo to bylo jen něco jako firemní propaganda pomáhající k zajištění dobré pověsti, loajality a efektivity?

To je složitá otázka a netroufnu si na ni úplně odpovědět, koneckonců jsem jenom takový baťovský badatel-začátečník. Jak už jsem zmiňoval, něco takového jako silná identita určitě existovalo a drží pohromadě i potomky tehdejších baťovců. Na druhou stranu si myslím, že některé aspekty baťovského étosu jsou dnes již trochu překonané.

Ale co mohu říct určitě, je to, že realita třeba právě v singapurské pobočce byla hodně komplikovaná. V knize popisuji dobře zdokumentované sváry mezi našimi krajany, a to i těžké spory mezi samotnými baťovci. Hlavní příčinou byly některé pochybné praktiky vedení, které byly v rozporu s hlásanými principy. Loajalita zaměstnanců ale zjevně měla svoje meze a část baťovců se pak v několika situacích, kdy už nespravedlivé jednání nedokázali snášet, proti řediteli Rojtovi postavila.

Některé z nich pak vedení vyhodilo z práce.

Další pozoruhodnou rovinou knihy je ta, která se týká války ve východní Asii. Kořenů, které k ní vedly, i konkrétních dramatických příběhů. Nemyslíš, že se u nás toto téma opomíjí?

Naprosto. Nevím, co se dnes učí ve školách o průběhu druhé světové války v Asii, ale počí39

tám, že toho moc nebude. Já jsem měl potřebu se dozvědět víc. Pochopit, co těm osudným bojům o Singapur předcházelo. Jak se stalo, že tam Britové navzdory několikanásobné přesile tak ostudně prohráli? A proč na ně vůbec Japonci zaútočili?

Tady je navíc ustálený výklad téhle nejkrvavější války v dějinách založen na evropské perspektivě.

Pro nás začala v září 1939, pokud si tedy odmyslíme Mnichovskou dohodu a pak i úplné rozbití Československa, které Hitlerově útoku na Polsko předcházely. Jenže v Asii začala už o dva roky dřív masivním japonským útokem na Čínu, což zahájilo vleklý a neméně krvavý konflikt, do kterého se postupně zapojil i Sovětský svaz, Spojené státy, Británie a další země. Čili se dá stejně tak, a asi i přesněji, říct, že druhá světová válka začala v červenci 1937. A jindy tam i skončila, statisíce zajatců včetně několika desítek Čechoslováků se dostaly na svobodu až na konci léta 1945. Čtenář, kterého to zajímá, najde v knize přehledné shrnutí i o tom.

Jaké bylo nejpozoruhodnější místo, kam ses během pátrání dostal?

Zaujaly mě různé archivy – tím, co je v nich všechno k nalezení i jak fungují, každý trochu jinak. Hodně jsem totiž stál o to vidět a držet v rukou originály historických dokumentů, nespokojit se jen s informacemi z druhé nebo třetí ruky.

Nejsilnější chvíle jsem ale prožíval v závěru pátrání, když jsem se konečně vydal do Singapuru a navštěvoval místa spojená s příběhy, o kterých píšu. Zachovalo se jich překvapivě hodně, i když Singapur dnes už vypadá úplně jinak než tehdy.

Představ si, že jsem dokonce stál na chodbě Alexandřiny nemocnice přesně v místech, kde pravROZHOVORY