ZVUK Zlínského kraje, podzim / zima 2014

PODZIM / ZIMA 2014

tož - Jaroslav Zapletal • ozvěny Zlínského kraje - Eva Lidáková • osobnosti - Josef Kramář • paměti - Marie Plačková • tenkrát - Pavel Popelka • malý místopis - Hana Kuslová • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Ivana Ostřanská • genius loci - Martin Marek • život - Antonín Bajaja • litera­ tura - Aleš Naňák • za plotem - Josef Holcman • dozvuk

ZVUK

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

ZLÍNSKÉHO

KRAJE

Editorial RADOVAN JANČÁŘ

Vážení čtenáři, vánoční dvojčíslo časopisu ZVUK má tentokráte nádherně rezonující téma, a sice ZVUK hudby. Hudba je definována jako organizovaný systém zvuků a pokud bych tuto definici otočil, tak aktuální číslo ZVUKu je vlastně organizované, na jednotlivé články uspořádané povídání o hudbě.

Hudba je neodmyslitelnou součástí našeho života už od dob primitivních kultur a zvláště v našem regionu sehrává významnou úlohu ať už ve vztahu spirituálním, nebo folklorním. Obklopuje nás na každém kroku, ať už je duchovní nebo světská, lidová či umělá, kvalitní nebo i mizerná. Existuje i nezávisle na nás, například v přírodě, což kdysi charakterizoval hudební skladatel Claude Debussy slovy: „Neposloucháme dost ony tisíce přírodních zvuků kolem sebe a nepátráme dost po oné tak rozmanité hudbě, kterou nám příroda nabízí s takovým nadbytkem. Obklopuje nás a my v ní žijeme, aniž jsme ji vzali na vědomí.“ Motiv hudby prostupuje u většiny uveřejněných příspěvků a objevuje se v mnoha polohách a rovinách i tam, kde byste ho na první pohled ani nečekali. Rozmanitost a pestrost obsahu časopisu je logická, vždyť hudba sama má nespočetné množství podob a slovy Alberta Einsteina „konec světa bude, až lidé přestanou zpívat.“ Neopomenuli jsme také významné výročí, které si celá naše společnost v uplynulém měsíci připomněla; ač je to k nevíře, jak ten čas letí, uplynulo už celé čtvrtstoletí od konce totality v naší zemi.

A symbolicky oslaví v příštím roce stejné výročí i časopis ZVUK, který by bez pádu komunismu vycházel patrně jen v samizdatu.

Závěrem chci jménem celé redakční rady popřát všem čtenářům i příznivcům ZVUKu šťastné a požehnané Vánoce, klid, pohodu i dobrou náladu při čtení našeho časopisu, vše dobré v roce 2015, a doufám, že nám zachováte svou přízeň a pozornost i nadále.

K. M. Jindřich, Slovácké noviny 1915

Obsah TOŽ

Kouzlo hudby – JAROSLAV ZAPLETAL OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Harmonia Moraviae – JINDŘIŠKA KEFEROVÁ Obnova Květné zahrady v Kroměříži – EVA LIDÁKOVÁ S Jiřím Severinem nejen o lidové hudbě – PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ OSOBNOSTI Nedoceněný žurnalista Emil Čermák – JOSEF KRAMÁŘ Lidová píseň v díle Františka Bartoše – ALENA PRUDKÁ PAMĚTI Vzpomínky ze života „chudobného člověka“ Antonína Nemravy – MARIE PLAČKOVÁ TENKRÁT Střípky ze života Malenovjana Bohumila Buňky – KATEŘINA CZINEGOVÁ Kopaničárské Vánoce – PAVEL POPELKA Sbor hradišťských trubačů sokolských – RADOVAN JANČÁŘ Slovácká filharmonie by letos oslavila devadesátiny – ZDENĚK PILÁT MALÝ MÍSTOPIS Otvírám tě, dome zábavy, radosti a přátelství – HANA KUSLOVÁ ROZHOVORY … s Janem Pavlíkem – BOHUSLAV MATYÁŠ UMĚNÍ Ludvík Klímek – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK Tajemný jantar – LUDMILA NEJESCHLEBOVÁ

3 8 9 11 17 20 23 31 32 36 38 44 49 59 61

Na slovíčko – IVANA OSTŘANSKÁ Velká válka a Valašskomeziříčsko – IVANA OSTŘANSKÁ GENIUS LOCI Ideální město – MARTIN MAREK ŽIVOT Sametová – ANTONÍN BAJAJA Cesta od měšťanské školy přes knihovnu ke Zlínskému klubu 204 – KATEŘINA PEŠATOVÁ Tradice Festivalu hudebních nástrojů lidových muzik – MIROSLAV POTYKA LITERATURA Moderní škola napříč třemi staletími – IVANA OSTŘANSKÁ Rosarium – ALEŠ NAŇÁK Zlínská literární tržnice má otevřeno nonstop – MILAN LIBIGER Verše v zimě – IVO ODEHNAL Prstem na sklo rybám – PAVEL KOTRLA ZA PLOTEM O Krvi s Alexandrem Baloghem a J. A. Pitínským – PŘIPRAVIL JOSEF HOLCMAN Tři norské týdny muzejníků, nejen pracovní – PAVEL PORTL DOZVUK Jan Evangelista Trávníček – DUŠAN PINĎÁK Otevřený dopis Miškovi Evenovi do možňáckého nebe – JIŘÍ JILÍK Bojovali za císaře pána – TOMÁŠ JEŽEK Josefina Černochová se narodila v Podolí – JIŘÍ JILÍK Poutní kříž pro Evropský parlament – PŘIPRAVIL JAROSLAV ZAPLETAL A NA KONEC Vánoce, Vánoce přicházejí – RJJZTJ

63 69 71 85 87 88

93 94 99 100 104

107 110 114 115 117 118 119 120

TOŽ

Kouzlo hudby spojuje národy. Neznámý autor. Uherskohradišťsko, pol. 80. let 20. století. Foto © archiv Jaroslav Zapletal.

Kouzlo hudby JAROSLAV ZAPLETAL

„Ve Strážnici verbujú, na dva bubny bubnujú…“

Toto je skutečný příběh, z něhož průvodní okolnosti a čas udělaly událost, kterou má smysl připomínat hlavně proto, že jinak by vlastně ani nebyla. Vždycky se totiž odehrává spousta pamětihodného, které vstoupí do dějin tak, že po zapsání do učebnic vytvoří obraz minulosti na úkor většiny všeho ostatního, co se nevešlo do pera historikova, ale čeho je v životě každého člověka jen o trochu méně než temné hmoty ve vesmíru. Můj příběh musí ve čtenáři způsobem narace budit dojem čehosi smyšleného, ale tak se stalo a žádná dějetvorná fakta nejsou přikrášlená ani přidaná.

V prosinci roku 1959 se na Jedenáctileté střední škole ve Strážnici (dále jen JSŠ) uskutečnil radikální pokus zcela nahradit přežitek křesťanských Vánoc s Ježíškem sovětskou jolkou a Dědou Mrázem. Jinak docela hodný náš soudruh ředitel, vynikající smyčcový hráč v cimbálové muzice, chtěl takto uskutečnit sen mrtvého československého prezidenta a harmonikáře Antonína Zápotockého.

Nám ve školních rocích 1957-1958 až 1959-1960 bylo na začátku studia čtrnáct let. Dobrovolně jsme si mohli vybrat mezi latinou a deskriptivní geometrií a povinně jsme se učili některým předmětům, které pak tiše a rychle zcela zmizely. Ve vědeckém darwinismu jsme se dověděli, že Olga Lepešinská a kol. laboratorně uvařili umělý život, kráva Poslušnica III. po masáži vemene doprová3

zené artificiální hudbou nadojila rekordní množství mléka a Lysenko potichu úspěšně zjarovizoval pšenici. Není divu, že ovzduší na JSŠ bylo zralé pro aplikaci těchto objevů do oblasti kulturní a umělecké.

Soudruh ředitel se rozhodl, že naše JSŠ sehraje před vánočními prázdninami příkladnou dědomrázovskou besídku. Zapojit se měli i někteří hudebně a pohybově nadaní žáci základní školy. Estrádní veselice se měla konat v ohnisku městského uměleckého a společenského dění, ve velkém secesním sále hotelu Černý orel, jehož prostorné jeviště pamatovalo divadelní produkce gymnazistů v období první republiky.

Zde v roce 1929 sehráli v rámci oslav tisíciletého trvání československé státnosti drama generála Rudolfa Medka „Plukovník Švec“. Můj zvěčnělý strýc JUDr. Miloš Zapletal (dramaturg a režisér) o tom napsal v „Památníku 300 let gymnasia a 25 let Spolku akademiků ve Strážnici“, 1934, str. 67-70: Mám v živé paměti, jak nás, kteří jsme „Švece“ prosazovali, přechodná opozice tipovala na politické exponenty a jak trucovala a nechtěla chodit do zkoušek. Netrvalo to dlouho. Až dostali všichni strach o zdárný výsledek, bylo po opozici… Účast obecenstva byla ohromná. Část jich sice přišla, protože si zaměnila Švece se Švejkem, ale odcházeli jistě všichni spokojeni. Strážnické publikum oceňovalo vždycky snahu účinkujících. Snad jen v roce 1932, když se dával Achardův opus „Život je krásný“, studentští ochotníci utrpěli vážný nezdar: Musíme si přiznat, že toto divadlo se nám nepovedlo. Tenkrát nemohlo se obecenstvu zazlívat, že špatně pochopilo hru, poněvadž nedostatek interpretů nutil nás výjimečně obsadit roli charakterní naším milým komikem, který nemohl za to, že v závěrečné scéně budil svým podáním salvy TOŽ

smíchu. Takové paradoxy se v divadle někdy stávají. Ostatně můj příběh je právě o tom.

Na hnědém rámu zrcadel zavěšených v přísálí strážnického stánku múz jste mohli v roce 1959 číst: „Ne milý, kdo krásný, ale krásný, kdo milý.“ Sokolská odvolávka na lesbickou básnířku Sapfó jakoby předznamenávala smysl pořadu. Vrcholil po více než dvou hodinách příchodem tělocvikáře zamaskovaného bílým plnovousem z vaty. Celkově však měl znázorňovat, jak se radují národy celého světa pod jolkou korunovanou rudou pěticípou hvězdou. Ovšem, ne úplně všechny národy.

Ty ujařmené a vykořisťované kolonialisty přece k radosti neměly žádný důvod. Mohly si to však zase vynahradit třídním a národněosvobozeneckým bojem. A právě k tomuto vyznění směřovala (dle instrukcí soudruha ředitele) pestrá mozaika dědomrázovských scének, vesměs tanců doprovázených hudbou a zpěvem. Mimo jiné zahrnovala bosonohé Indky zavinuté v prostěradlech, kozáčky z 10. A v papachách, neuměle napodobující výskoky Alexandrovců, jódlující Tyroláky s živou kozou, nažlucený pěvecký sbor s čínskými klobouky a konečně i můj drahý Danaj, ja Danaj, Danaj, Danaj.

Ovšem nejtěžší bylo, jak do tohoto rámce, samozřejmě s pomocí konferenciérova průvodního slova, zapracovat africké národněosvobozenecké hnutí a ještě před tím celkový úpadek a rasovou segregaci v USA. A právě toto břímě ředitel uvalil na má bedra. Vycházel z premisy, že před maturitou nechci dostat hrozící dvojku z chování.

Předpokládal rovněž, že již mám určité divadelnické zkušenosti. Kvůli opravě nejhorší známky z ruštiny jsem totiž raději sehrál naivku Lenského ve čtené inscenaci Evžena Oněgina a k tomu TOŽ

i druhého konferenciéra v sovětském kusu „Když rozkvete akát“. Jméno autora a obsah díla jsem dávno zapomněl. Vybavuje se mi pouze, že někde na Kubáni si vysokoškoláci smažili vajíčka a jejich vůně se mísila s vůní kvetoucích akátů. Jenže co mi tenkrát zbývalo? Vzal jsem to stejně jako nesmírně těžké zadání, na kterém ovšem soudruh ředitel zásadně trval: Totiž, že ukážeme ten mravní úpadek americké společnosti, kde lůza tančí rokenrol a lynčuje černochy. A zase naproti tomu, jak v Africe vzbouřený lid dává pěkný záhul kolonialistům. Působivý kontrast měl spočívat v tom, jak tam dole na jihu v Alabamě chátra válí rokec a oběsí na modře nasvícené scéně muže černé pleti za doprovodu písně „Mississippi, ty řeko stará“ v podání Paula Robesona. Ale hned v následující scéně černí partyzáni z pralesa na břehu řeky Kongo, oděni pouze v trenýrkách a v zelených sukénkách z krepového papíru a ozbrojeni nakašírovanými oštěpy, zajmou jednoho bílého kolonialistu, vybaveného šortkami, tropickou přilbou a pistolí, a jednoho bílého misionáře vybaveného biblí. A pak si je uvaří v kotli zapůjčeném ze školní jídelny. Podařilo se mi nakonec přemluvit ředitele, abychom za temného dunění bubnů nechali polapené kolonizátory dovést pod hroty oštěpů až ke kotlu, a pak scénu úplně zatmít, ale zato že pod kotlem bude plápolat skutečný oheň.

Mezi studenty bylo velmi snadné sehnat představitele amerického lumpenproletariátu. Říkalo se jim „pěkná čísla“. Pro přesnost dodávám, že tito hoši patřili většinou do střeleckého kroužku Svazu pro spolupráci s armádou. Kdy se jen trochu dalo, jezdívali přes Radějov do zálesáckého srubu v Měsíčním údolí. U táboráku při kytaře zpívali písně z Divokého západu a nejednou zde do noci 4

zaznívala hymna americké námořní pěchoty. Střelci chodívali do hospody v Rybářské ulici hrávat kulečník. Pili nejlacinější alkohol a pokuřovali cigarety značky Lípa. Právě jeden náruživý kuřák zvaný Báňala sehrál neblahou úlohu v mém dědomrázovském představení. Ale to už předbíháme událostem. Šťastné bylo obsazení rolí tanečníků rokenrolu.

Dvojice Beneš – Smetanová ovládala všechny ty přehazovačky a ostatní finesy tance, přísně tenkrát zakázaného na JSŠ, stejně jako předdžínsový oděv rockerů. Za zúžené manšestrové kalhoty se zipy na konci nohavic a polobotky traktoráky se dávala dvojka z chování. Neboť šlo o propagaci buržoazního životního stylu. I jinak nesmírně laskavý profesor dějepisu se poptával studentů, kteří nevěděli kdy a proč začala třicetiletá válka: ale to rola-rola umíš, co?

Nesnadné bylo věrohodně obsadit postavy malého tlouštíka misionáře a robustního kolonizátorského žoldáka. Nakonec je dobrým slovem přesvědčil soudruh ředitel. Zbývalo už jenom angažovat černochy. Na můj dotaz, zda by se některý spolužák nechal udělat na černo, dostávalo se mi odpovědi: Ty vole, to si fakt myslíš, že se nechám zašpinit kvůli takové chujovině? Nezbývalo než přiznat řediteli, že nábor černochů jsem nezvládl. Vyřešil to s grácií Octaviana Augusta.

Bez výstrahy jsme vešli do 9. B třídy, kde zrovna měli češtinu. Žáci zdvořile povstali na pozdrav a ředitel mi pokynul – vezmi si, kterého chceš.

Vybral jsem deset urostlých mládenců a vysvětlil jim, co je čeká. Nenamítali nic a snaživě se zúčastňovali nácviku. Výjev oběšení černocha se podle ředitelského scénáře měl odehrát v začouzeném pajzlu. Až do příchodu černého muže se 5

Střelci z Měsíčního údolí před klubovnou organizace SVAZARM. První vpravo dole aktér dědomrázovské besídky 1959 Báňala.

Foto © archiv autora.

zde rasistická chátra opíjela, hlučela a sledovala tančící dvojici. Průběh lynčování jsem mohl, namaskován jako barman, operativně řídit zpoza nálevního pultu. Pokyny bylo třeba křičet, protože přes hlasitě reprodukovanou hudbu nebylo nic slyšet. Po divokém dvouminutovém rozjezdu skvěle působil pomalejší tanec na song „Love Me Tender“, volně překládaný do češtiny jako „Miluj mě něžně“. Velmi úsporně bylo možno předvádět národněosvobozenecké hnutí v následujícím obraze. Tam se vůbec nemluvilo. Černí partyzáni se pouze rytmicky pohupovali dle úderů bubnů dunících ze zákulisí. Všechno se nám zdálo tak dobře připravené a snadné…

Na představení přišlo obrovské množství rodičů, kteří zatoužili zhlédnout, jak účinkuje TOŽ

jejich ratolest. Jenže když se před nabitým sálem zvedala opona, ještě stále jsem marně hledal své černochy. Žádný nepřišel. Nepřišel ani misionář.

Tím pádem mi žoldák nebyl k ničemu. Pochopil jsem, že ani na Mississippi už nedojde. Zbytečně jsem se zoufale snažil podplatit nějakého náhradníka, aby se dal naviksovat a oběsit. Afrika tedy vypadla úplně, a proto musela špatně dopadnout také improvizovaná scéna v baru. Účinkující lůza si vymínila, že musí před očima učitelského sboru provokativně popíjet víno a slivovici, které jim budu dodávat od barového pultu. Pili však strašně rychle a už předem si dali nátisk. Tanečníci začínali umdlévat a vrhali na mě zoufalé tázavé pohledy. Horečně jsem uvažoval, jak děj rychle ukončit. Náhle vyskočil Báňala a směrem k divákům vyprskl jakousi tekutinu a zařval: „Ty hajzle, cos nám to tam dal!“ A celá banda podnapilých rasistů se na mě vrhla. Publikum jásalo.

Ano, takto má probíhat morální rozklad USA. Profesorský sbor zíral v němém úžasu. Někteří studenti tleskali vstoje do rytmu, jiní skandovali: opakovat, opakovat. Frenetický potlesk nekončil ani pak, když se konečně podařilo spustit oponu.

Vždyť takto ve staroslavné Strážnici poprvé na prkna, která znamenají svět, vstoupil Král Elvis.

Teprve za oponou se vysvětlilo, že si Báňala přihnul petroleje připraveného v zákulisí na vznícení afrických plamenů. Nejdříve si mě odchytil soudruh ředitel. Byl bledý a jenom tak sípal: „Toto si spolu ještě vyřídíme. Těš se!“ Naše paní profesorka třídní jen lomila rukama a vzdychala: „Bože, Bože, chlapče …“ Pochopil jsem, že na JSŠ mě už nikdy nic dobrého nečeká.

Ale nakonec se nestalo vůbec nic. I takovéto divy zřejmě patří k divadelním paradoxům. ProTOŽ

fesorský sbor s renomovaným odborníkem Josefem Huškou (pozdějším ředitelem Slováckého divadla v Uherském Hradišti) uchlácholil svého šéfa argumentem, že možná je vlastně i lepší, že to celé proběhlo zrovna takto. Neboť by přece nevypadalo nejlépe, kdybychom zde předváděli to národněosvobozenecké hnutí jako tlupu primitivních lidožroutů. A co se pověšení černocha týče? Vůbec již nezapadalo do adventní nálady v zasněžené Strážnici, vonící vánočním cukrovím a očekávající koledníčky s novinou, že se narodil Kristus Pán.

Když po 55 letech rekapituluji popisované události, připadá mi nejzajímavější, že podobně se vlastně dějí celé naše dějiny. Něco jiného chceme, něco jiného můžeme a nacvičujeme, ale nakonec to stejně dopadne úplně jinak.

A hudba má na tomto světovém chaosu vždy jakousi tajemnou spoluúčast. Možná proto starověký génius Aristotelés ve své Politei popsal tolik stránek návody, kdy a k čemu je v obci příhodná určitá hudební kulisa. Ale náš (už nežijící) kamarád P. Alois Honek napsal o tom stručnou krásnou básničku: A přišli muzikanti.

Oni sami nevěděli nic, měli jen plnou náruč not.

Muziko, co jsi?

Jsi pravdivá, anebo všemohoucí?

6

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů. Foto © archiv Filharmonie Bohuslava Martinů.

Harmonia Moraviae – ohlédnutí JINDŘIŠKA KEFEROVÁ

Dvanáctý ročník mezinárodního festivalu Harmonia Moraviae právě odezněl, skončil poslední koncert. Možná by bylo na místě krátké ohlédnutí nejen za uplynulým festivalem, ale vůbec za touto hudební událostí, která se již ve Zlíně stala tradicí.

Festival byl založen v roce 1999. Zpočátku to byl nenápadný sled koncertů, které filharmonie zamýšlela jako festival duchovní hudby. Odehrával se v kostelích zlínského regionu a do roku 2005 byl pořádán jednou za dva roky. Právě rok 2005 byl přelomem, protože bylo nezbytností, aby festival vystoupil ze svého stínu a stala se z něj událost opravdu hodná pozornosti. A tak dostal novou náplň, aby si koncerty přišlo poslechnout co nejvíce posluchačů. Festival začal nabízet koncerty nejen duchovní hudby, ale občas se dostával i mimo kategorii vážné hudby, a kromě orchestru Filharmonie Bohuslava Martinů od té doby slýcháme i další soubory. Postupem času se z něj stal opravdu festival mezinárodní, který zve nejlepší sólisty domácí i zahraniční. Toto srovnání je nasnadě, protože se v roce 2008 stal členem Asociace hudebních festivalů České republiky, kam patří například Pražské jaro, Janáčkův máj, Smetanova Litomyšl a další.

Významnosti napomohlo také získání nového sídla Filharmonie B. Martinů v Kongresovém centru od roku 2011.

Několik festivalových koncertů se určitě nesmazatelně vepsalo do historie našeho orchestru, ale rovněž do kulturního povědomí Zlína. V nejživější paměti máme nedávný famózní koncert svěOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Koncert Filharmonie Bohuslava Martinů. Foto © archiv autorky.

tového tenoristy Rolanda Villazóna a sopranistky Pumezy Matshikizy. Přednesli známé operní árie a zarzuely. Z dalších světových umělců v letošním roce vystoupili klavírista Eugen Indjic s klavírním recitálem a hornista a dirigent Radek Baborák se svým Baborák Ensemble a programem Orquestrina. V programech minulých ročníků najdeme i další zajímavá jména. V loňském roce zde vystupovala německá sopranistka Mojca Erdmann se slovenským barytonistou Pavlem Remenárem.

Svým temperamentem a bezprostředností naše posluchače strhla klarinetistka Sharon Kam v Klarinetovém koncertu č. 1 C. M. von Webera.

Poprvé ve Zlíně v roce 2011 jsme také mohli slyšet mezzosopranistku Magdalenu Koženou s vynikajícím souborem Collegium 1704 a italským dirigentem Andreou Marconem. Rovněž árie barokních skladatelů zazpívala Dagmar Pecková nebo neopakovatelným zážitkem bylo vystoupení pěvkyně Gabriely Beňačkové. Na programu jsme mohli najít rovněž velká symfonicko-vokální díla: Dětství Ježíšovo Hectora Berlioze (Carpe Diem, Francie), Chvění a Brána poutníků Jiřího Pavlici (Hradišťan 8

a Filharmonie B. Martinů), Janovy pašije Thomase Selleho, Requiem Wolfganga Amadea Mozarta (Boni pueri), Kytice Bohuslava Martinů, Glagolská mše Leoše Janáčka, Maří Magdalena J. Masseneta, Carmina Burana C. Orffa, opery Sedlák kavalír P. Mascagniho a La traviata G. Verdiho.

Kromě Filharmonie Bohuslava Martinů se představila také řada hostujících orchestrů: vedle už uvedených Štátny komorný orchester Žilina (Slovensko), Komorní filharmonie Pardubice, Musica Florea, Musica aeterna (Slovensko), Baltic Neopolis Orchestra (Polsko) a další. Byly přizvány sbory, jako např. Český filharmonický sbor Brno, Slovenský filharmonický sbor, The Czech Ensemble Baroque, Brněnský akademický sbor, PDS Cantica a Cantica laetitia, Ars Cantata Zürich (Švýcarsko) a celá řada dalších.

Před pár dny jsme uzavřeli dvanáctý ročník, určitě ve srovnání s dalšími patří k těm mladším, doufáme však, že co do významu se počítá k těm, které svou náplní nezapadají a mají dnes již své stálé příznivce. A to je rovněž naším přáním: aby zlínští posluchači měli podzim spojený s mimořádnými hudebními zážitky.

Obnova Květné zahrady v Kroměříži EVA LIDÁKOVÁ

Mezi zásadní události druhé poloviny tohoto roku ve Zlínském kraji bezesporu patří zpřístupnění obnovených částí Květné zahrady v Kroměříži. Ta nyní svým návštěvníkům nabízí pohled na 9

Pstruží rybník v Květné zahradě. Foto © Eva Lidáková.

podobu, kterou jsme doposud byli zvyklí vídat pouze na rytinách z grafických listů Justuse van den Nypoorta a Georga Matthiase Vischera – autorů grafického alba o Květné zahradě z roku 1691.

Je třeba zdůraznit, že Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži patří k nejvýznamnějším zámeckým komplexům v českých zemích. Jejich historie se váže k působení olomouckých biskupů a arcibiskupů. Jedinečnost komplexu a nebývalý význam na poli kulturním i duchovním byl potvrzen v roce 1998 zapsáním Květné zahrady spolu s Podzámeckou zahradou a Arcibiskupským zámkem na prestižní Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. V roce 2008 bylo přistoupeno ke zpracování Generelu Národního centra zahradní kultury, který v sobě zahrnoval obnovu Arcibiskupského zámku, Podzámecké zahrady i Květné zahrady. Právě u poslední jmenované bylo cílem projektu uvedení její části do stavu, který by odpovídal její někdejší barokní kráse. Na realizaci získal projekt podporu z tzv. Integrovaného operačního programu, který OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Králičí kopec v Květné zahradě. Foto © Eva Lidáková.

je financován z prostředků Evropské unie a spolufinancován ze státního rozpočtu České republiky.

Cílem projektu jako celku pak bylo vytvoření funkčního metodického centra pro oblast obnovy a péče o historické zahrady v českých zemích.

Dodejme, že nositel projektu je Národní památkový ústav, hlavním partnerem projektu je Muzeum umění Olomouc a mezi spolupracující subjekty patří Klub UNESCO Kroměříž, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Město Kroměříž, Multifunkční centrum zámek Lednice, Schola Naturalis ve Veltrusích a Zlínský kraj.

Vlastní práce obnovy Květné zahrady byly započaty 19. listopadu 2012, kdy došlo k oficiálnímu zahájení stavby za přítomnosti ministryně kultury České republiky Aleny Hanákové.

Do konce roku 2012 byla v areálu Květné zahrady provedena první etapa obnovy části tvarovaných stěn a probíhaly přípravné práce pro výstavbu nového produkčního skleníku v zahradnictví. V první polovině roku 2013 se obnova zaměřila především na stavbu novéOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

ho produkčního skleníku, ale též na přípravu obnovy cenné barokní Ptáčnice. Ještě v únoru toho roku započaly práce na obnově Pstružích rybníků, kterým předcházel, stejně jako u dalších objektů, archeologický průzkum, jenž měl podepřít zjištění známá z výše uváděných rytin.

S příchodem jara se do zahrady vrátili arboristé a pokračovali v realizaci opravného řezu tvarovaných stěn. V květnu byla prováděna instalace vnitřní technologie produkčního skleníku v zahradnictví, byla dokončena dílčí část opravného řezu tvarovaných stěn a začaly opravy Palmového a Velkého skleníku v Čestném dvoře zahrady.

K vytvoření zázemí pro edukační aktivity Národního centra zahradní kultury byla provedena úprava vstupního objektu Čestného dvora Květné zahrady. Následně došlo ke kompletnímu odkrytí základů Králičího kopce ze 17. století, čímž byl učiněn první krok ke „znovuzrození“ tohoto výjimečného prvku zahradní kompozice. Historické kamenné základy Králičího kopce byly nadezděny a proběhla kompletní rekonstrukce trojice „obslužných domků“ ze 17. století, přimknutých k ohradní zdi zahrady.

V posledním čtvrtletí roku 2013 pokračovaly práce ve všech obnovovaných částech zahrady.

Pracovalo se v bývalé Menažerii zahrnující prostor zahradnictví, dále u konstrukce Králičího kopce, kde došlo ke vsazení kotců pro chov králíků, u Pstružích rybníků se dokončila úprava nové konstrukce bazénů. Na ploše tzv. Holandské zahrady byla provedena část zahradnických prací zahrnující výsadbu cibulovin do nově upravených vyvýšených záhonů a výsadbu habrových stěn.

Díky obnově, která byla úspěšně završena mimo jiné odbornou mezinárodní konferencí 10

S Jiřím Severinem nejen o lidové hudbě PŘIPRAVIL RADOVAN JANČÁŘ

Již delší dobu se zabýváš historií venkovské (lidové?) hudby. Jak to tedy vypadalo koncem devatenáctého století a počátkem dvacátého. Tvrdíš, že očima svého dědečka dohlédneš až do devatenáctého století. Čestný dvůr v Květné zahradě. Foto © Eva Lidáková.

Národní centrum zahradní kultury v Kroměříži – obnova památky UNESCO v září roku 2014, mohou návštěvníci unikátní kroměřížské zahrady zakusit atmosféru raně barokní doby. Jak se shodují odborníci na zahradní architekturu, toto období patří k velmi významným, neboť v chápání zahradní kultury postupně vítězí nové myšlenky umělců shromážděných okolo francouzského krále Ludvíka XIV. nad dosavadní nadvládou italské tradice.

Nezapomínejme, že Květná zahrada, Arcibiskupský zámek i Podzámecká zahrada jsou také národní kulturní památkou, z čehož vyplýval náročný úkol skloubit projekt s požadavky památkové péče. Veškeré práce probíhaly za dozoru správního orgánu, kterým v tomto případě je Krajský úřad Zlínského kraje, odbor kultury a památkové péče, a odborné organizace památkové péče – Národního památkového ústavu, generálního ředitelství v Praze. Snad lze říci, že i díky nemalému úsilí zástupců památkové péče můžeme realizaci projektu označit za úspěšnou.

11

Já jsem jako dítě lehával pod stolem v hospodě mého dědečka a naslouchal chlapům z dědiny. Vyprávění, karty taroky, preveranc, sedma a další, ale také písničky. Při heligonce. Cikánko ty krásná, Až bílé konvalinky vzkvetou, Bílá orchidej. Úplně jiné písničky než ty, které jsem pak kolem roku 1960 slyšel od Hradišťanu a dalších cimbálových muzik.

Cimbálovky byly chybně prezentovány jako ta pravá lidová muzika.

Dobře, co se tedy v té době na přelomu století na vesnicích hrálo a zpívalo. Jaké tam žily muziky?

No především dechovka, ale jiná než ta dnešní.

Ta tenkrát vytlačila gajdošské a hudecké muziky.

Ty nezvládaly totiž velká prostranství, nově budované sokolovny a orlovny. A nekopírovaly evropské a světové vlivy a módu. Byly to muziky do šenku.

Stařenka v Topolné při poslechu té novoty pravila: „Není to špatné, ale nebylo jak při kozách (gajdách).“ Ale zdaleka to nebyla jen dechovka. Štrajch, šraml (to byla kavárenská muzika), univerzální orchestry, potulní muzikanti, šumaři, šupáci. Také velice populární tamburašské muziky (hrály na drnkací nástroje).Těch bylo v našem kraji několik OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Jiří Severin. Foto © archiv autora.

desítek. Citery, oblíbený nástroj, téměř v každé hospodě. Heligonky.

Počkej, chceš říci, že cimbálovky nejsou dědictví venkovské hudební kultury?

Cimbálovky jsou výsledkem snažení intelektuálů a krúžkařů. První slovácký krúžek vznikl v Praze, a ne na našem venkově. Předtím ještě obnovovala činnost na záchranu lidové písně skupina intelektuálů ve vinárně Ludvíka Masaryka v Praze.

Zde často docházel i jeho bratr, náš první prezident, mimochodem výborný zpěvák a tanečník.

Součástí skupiny byl i pozdější první ředitel gymnázia v Uh. Hradišti pan J. Lošťák. Pak to pokračovalo krúžkem v Bratislavě, Brně, Zlíně atd.

To byla ale zcela odlišná hudba než původní venkovská. Jenom ty písničky byly starobylé. Jan Kubík, můj snědý kamarád, který hrával s prvorepublikovou horňáckou muzikou Ňorků a později s mladší hudbou Jožky Kubíka, tak mně na můj dotaz, jaký byl mezi nimi rozdíl, pravil: „Ňorké, ti hráli eště za Toma Masaryka. Úplně jiná hudba.“ OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

V Hradišti byla velice mezi studenty populární Padělova dechovka. A později také jazz. Když zanícený folklorista M. Rutte sestavoval v Hradišti „lidovou kapelu“ na přehlídku do Olomouce (1928), tak hrála v sestavě: dvoje housle, kontrabas, harmonika a saxofon.

Později, v roce 1937, hrál v Hradišti v proskleném výstavním pavilonu brněnský Jazz. Zpívala s nimi černošská tanečnice Fifi Pekar. Na závěr zde docházelo k jejímu celkovému odhalení. První striptýz v Hradišti! To zastínilo i vystoupení Samka Dudíka před Slováckou búdou. Ctnostně ukazujeme především foto Dudíka. Opravdový život však byl jinde a byl daleko barvitější.

Cimbálovky v dnešní podobě nastupují až ve čtyřicátých a padesátých letech.

Padesátá léta, to nebylo příliš šťastné období pro tento typ hudby.

Ej červená hvězdičko zlatem lemovaná, pre keho ty svítíš mezi zelinama. Ej vykládaná ty si slovem Leninovým, paprskem žlutavým, jménem Stalinovým.

To je text jedné z tehdejších „lidových písní.“ K tomu si dovolím komentář. Bylo po válce. Rusové nás osvobodili, byli to naši slovanští bratři. Byla veliká chudoba. Opět se objevovalo staré francouzské heslo Rovnost, volnost, bratrství. Neuskutečnitelné, ale stále lákavé. My jsme tu dobu nežili, tak nesuďme. V dnešním světě narůstajících sociálních rozdílů se obávám, že se tyto ideje znovu vrátí. Lidská touha po naplnění těch hesel je trvalá. Divoký kapitalismus ohrožuje křehkou demokracii, bohužel podobně jako totalitní režimy.

A ještě jeden dodatek. Mám ve svém okolí několik dobrých kamarádů, kteří byli tenkráte 12

Hrozenkovská kapela z roku 1921. Foto © archiv M. Stibora.

v komunistické straně, pak byli vyloučeni nebo vystoupili. Jsou daleko většími kritiky jakékoli totality než třeba já. Prvoplánově jsem si myslel: co ti nám mají co povídat s takovým cejchem.

Není tomu tak. Zkušenost mě naučila, že právě oni nám mají co říci, protože mají vlastní prožitek, a měli bychom jim naslouchat, my, kteří jsme stáli opodál. A ne je soudit. Vždyť to je tak snadné.

Jak chceš kritizovat plavce za jeho styl, když sám neplaveš. Prožitek je nejdůležitější. Nelehká a klikatá je mnohdy cesta poznání. Proto nekritizujme, snažme se pochopit. Jak říkal kdysi J. Werich: Až se za nějaké to století budou v jejich novověku dívat na náš středověk, nemyslím si, že to bude podívaná příliš povzbudivá.

13

No, pojďme od politiky raději zpět k hudbě.

Ale to, co říkám, není politika. To jsou neopakovatelné životní zážitky, generační pohledy, ale bohužel lidé si je musí opakovaně prožívat znovu a znovu, bez špetky poučení. „Kdybych já pil ta jak jiní píjali, sedel bych si do hospody s masáry. Ale su chudobný, nejsu já jim rovný, oni by ňa vyhodili z hospody.“ To je jeden ze vzkazů nám současným. Sociální rozdíly ve světě narůstají, mám strach o životaschopnost naší demokracie. „Když sem sa narodil, už sem byl bohatý. Takú sem měl jak císar pán dírečku do riti“. V tom textu písně je vyjádřena věčná touha lidí po skutečné rovnosti.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Primáš Jožka Kubík z Hrubé Vrbky (vlevo) s primášem Hradišťanu Jarinem Staňkem. Foto © Jiří Rohel.

Novodobí „masári“ nás už nevyhazují z hospody.

Oni se od nás distancují na všelijakých ostrovech, pseudozámečcích, v ohraničených a hlídaných příměstských čtvrtích. Směšné, zpupné, ubohé.

Pojďme k dnešku a opět k cimbálovkám.

Dobrá. Současný stav je zvláštní. Možná už nemám patřičný vhled. Ale zdá se mně, že dnešní cimbálovky ztrácejí svůj rukopis. Jakoby hrály všechny stejně, jakýsi moravský popík. Interpretačně na vysoké úrovni, ale to jsou i dnešní dechovky, které prokazují lidové písničce medvědí službu.

Vzpomínám si na dobu před třiceti lety, kdy jsme s B. Matyášem, J. Gogolou a Cimbálovou OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

muzikou V. Zahradníka uváděli řadu pořadů ve staré hradištské Redutě, tak to bylo jinak. Podle hry se lehce rozeznali Zahradníci od Čechovců, od Hradišťanu, Doliny, Olšavy. Každá hudba měla svůj rukopis. Proč tomu je nyní jinak, nevím.

Ty písničky jsou naštěstí zapsány ve sbornících mnoha sběratelů.

To ano. Škoda jen, že nejlepší z nich J. Černík větší část svých sbírek v naštvanosti spálil. Jinak ty zápisy mají svoje mouchy. Sušil je upravoval, zejména v textech, protože se mu zdály vulgární.

Bartošovi pomáhali se sběry kantoři na vesnicích a není jisté, zda všichni přistupovali k úkolu stej14

ně pečlivě. Na každém našem zámku existovaly zámecké kapely. Většinou složené z mladých italských hudebníků a často posilované o okolní muzikanty z řad vesnické komunity. A pak se stávalo třeba to, že hráli nějakou cizí skladbu, chlapům se zalíbila, přišli domů, upravili si ji dle svého, přidali text a pravá lidová z té obce a nikdy ne odjinud byla na světě. A v Bartošově sborníku. Ve Spytihněvi kdysi jakýsi Francouz zazpíval francouzskou lidovou a její úpravu pak tuším otrokovický sběratel V. Lisa zapsal jako lidovou z Halenkovic. Známá je také horňácká balada, která se objevila také jako skladba L. Beethovena napsaná na motivy švýcarské lidové.

Hudba nemá hranic. Zajímavé z tohoto pohledu je třeba to, jak se různí upravovatelé hudby dohadovali, zda „ty bílovské se mají hrát tak, nebo tak“. Nikdo neví, i když existují záznamy. Ale ono je to jedno, hlavně že žijí. Ty písně jsou vzkazy předešlých generací nám současníkům. Bylo by dobře jim poctivě naslouchat. Martinů kdysi u mého prastrýce babičáka Rybky v Americe řekl: „Neznám nic silnějšího, než je moravská lidová píseň.“ Neskromně si myslím totéž.

Jakou dáváš budoucnost lidové písni a cimbálovým muzikám?

Jak se budou vyvíjet cimbálovky, nevím, ale hudební seskupení tohoto druhu procházela vždy proměnami. A bude tomu tak i nadále.

Na závěr si dovolím jeden vzkaz: Není nic lepšího než křesťanské desatero. Alespoň se mu přiblížit, to je velká věc. Však také M. Holý kdysi napsal ve své písni: „Až ty prijdeš před súd pánů pána, nepomože ti výmluva žádná.“

15

Jiří Severin, pedagog, publicista, výtvarník, nositel ceny Pro Amicis Musae, spoluzakladatel časopisu ZVUK. Výběr z některých aktivit J. Severina: • Většinu své profesní kariéry působil v Lidových školách umění v Otrokovicích a Zlíně.

• V osmdesátých letech se podílel na besedách u cimbálu v hradišťské Redutě.

• Ve Zlíně scénaristicky zpracoval hudebně-taneční koláže Zlín malučký Paříž, Od gajd až po muzikál a další.

• Vydal publikace: Hráli jsme jak andělé, Všeho dokvasu, Československá národní kapela ve Spojených státech v letech 1923-1931 (spolu s P. Odehnalem), tato byla oceněna výroční cenou Klubem autorů literatury faktu.

• Spoluautor několika muzejních projektů. Spolu s I. Frolcem a M. Kondrovou za Muzeum lidových pálenic ve Vlčnově udělena výroční cena min. kultury Gloria musaealis (muzejní Thalie).

• Produkčně spolupracoval na několika CD - Pijácké písně, Slovo paměti (s J. Pavlicou) atd.

• V současné době je předseda red. rady Magazínu města Zlína (vyhodnocen jako druhé nejlepší městské periodikum v ČR). Je spoluautorem „nepravidelného periodika“ Lihové noviny.

• Nejnovější projekty: Myslivci a pytláci v Chřibech – nové muzeum v Babicích, Dialog – výstava fotografií J. Severina v Městské galerii Hollabrun (Rakousko).

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

OSOBNOSTI

Petr Skoumal. Foto © Jiří Rohel.

Nedoceněný žurnalista Emil Čermák JOSEF KRAMÁŘ

Dne 5. července 1864 se narodil ve Valašském Meziříčí pozdější vynikající žurnalista Emil Čermák. Ze zápisu v matrice lze zjistit, že jeho rodiče se jmenovali Františka a Josef Čermákovi. U otce je uvedeno povolání „Brettschneider“, což lze přeložit jako pracovník na pile nebo nájemce pily.

Mladý Emil studoval na valašskomeziříčském gymnáziu. Ve Státním okresním archivu ve Vsetíně se zachovalo jeho vysvědčení z oktávy gymnázia.

V rubrice budoucí povolání je uvedeno „právnictví“. A je zde také zaznamenána nová profese otce – strojvedoucí, a rovněž tehdejší bydliště rodiny Čermákovy „pod svatou Trojicí č. 128“, tedy někde v dolní části dnešní Sokolské ulice. Maturitu složil v roce 1883 ve třídě profesora Jana Malého. Její studenti byli první maturující třídou po založení školy. Těmito skromnými poznatky ale stopa Emila Čermáka ve Valašském Meziříčí končí.

Po maturitě odešel do Prahy a začal skutečně studovat práva. Po dvou letech však studií zanechal. Mimořádný zájem o politické dění a sympatie k radikálnímu proudu mladočeské strany jej přivedly do redakce Národních listů a časopisu Čech. Své články podepisoval pseudonymem „Kozák“, zřejmě pod dojmem tehdejších rusofilských nálad v české společnosti. Spolupracoval rovněž na největší české univerzální encyklopedii – Ottově slovníku naučném. Jeho příspěvky byly označovány zkratkou Č. Na počátku devadesátých let přesídlil do Brna. Tam se sblížil 17

s brněnským advokátem, novinářem a politikem dr. Adolfem Stránským a redigoval jím vydávaný časopis Moravské listy. V roce 1891 se podílel na vzniku Lidové strany moravské, která byla odnoží mladočeské strany na Moravě. Udržoval styky s představiteli realistického hnutí – T. G. Masarykem, Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem.

Pro jeho novinářské schopnosti se jej snažili získat pro vedení svého listu Čas, když tehdy nebyli spokojeni s prací dosavadního šéfredaktora Jana Herbena. V prosinci 1893 se stal Čermák prvním šéfredaktorem brněnských Lidových novin, vzniklých spojením Moravských listů a olomouckého Pozoru, a podstatnou měrou se zasloužil o jejich sebevědomý a úspěšný start. Jejich první číslo vyšlo dne 16. prosince 1893. Pod Čermákovým vedením Lidové noviny ostře útočily proti staročeskému konzervatismu, politickému klerikalismu, vídeňské vládě a germanizačním snahám německých stran na Moravě a vystupovaly na obranu pokrokářů souzených v procesu s tzv.

Omladinou v roce 1894. Čermák se stále více zajímal o zahraniční politiku. Měl možnost odejít do Prahy na čelné žurnalistické pozice, kam byl zván svými pražskými přáteli. Vědom si však své loajality k Adolfu Stránskému a k listu, který zakládal, nabídky odmítal. Jeho profesní dráhu však v roce 1895 zkřížily problémy osobního charakteru. Těsně před svatbou se rozešel se svou snoubenkou a situaci řešil opra du dramaticky.

Počátkem dubna zmizel z Brna a nedal o sobě několik týdnů vědět. Spekulovalo se dokonce o sebevraždě, když některé noviny přinesly zprávu, že na břehu Svratky se našly jeho šaty a klobouk. Nakonec se objevil v Sofii, kde postupně pracoval v redakcích různých bulharských novin OSOBNOSTI

Emil Čermák (vpravo) na jedné z mála dochovaných fotografií ve společnosti svých bulharských spolupracovníků. Foto © archiv autora.

a později se stal dopisovatelem mnoha renomovaných evropských listů – Münchener Allgemeine Zeitung, Berliner Lokalanzeiger, Frankfurter Zeitung, pařížského Mattinu i londýnské Daily Mail.

Mimochodem Sofie v té době byla častým cílem českých intelektuálních elit. Čermák navázal kontakty s diplomaty a státníky na celém Balkáně a posléze se vypracoval v zahraničněpolitického OSOBNOSTI

žurnalistu evropského formátu. V Bulharsku se také oženil s českou krajankou malířkou Anetou Hodinovou. V roce 1909 se jim narodil syn Bojan a v roce 1912 dcera Ema. O Čermákově téměř dvacetileté činnosti v Bulharsku však mnoho informací není, určitě velkou řadu zajímavostí dosud ukrývají vzdálené sofijské archivy. U nás jsou jen k dispozici obšírnější poznatky o Čermákově nepřímém zásahu do politiky na Balkáně a také v Čechách prostřednictvím JUDr. Karla Kramáře v době těsně před první světovou válkou. Byly nalezeny v knize „Proces Dra Kramáře a jeho přátel“, která vyšla v edici „Prameny současných dějin českých“, vydané v Praze v roce 1919. Dr. Kramář na počátku dvacátého století prosazoval ideu novoslovanství jako spolupráci všech slovanských národů proti postupujícímu pangermanismu a na Balkáně také proti politice Turecka. V září 1912 vypukla první balkánská válka, v níž tehdejší balkánské státy bojovaly především proti Turecku, ale snažily se i o vlastní územní zisky. V procesu proti Karlu Kramářovi byla například použita druhá Čermákova zpráva Kramářovi ze dne 15. října 1912. V ní Čermák prohlašuje, že sdílí stanovisko dr. Kramáře o velkém významu spolku jihoslovanských států a doporučuje toto (kráceno): aby Národní Rada Česká přiměřeně k významu chvíle co nejvřeleji pozdravila vlády balkánských států, aby byl dán podnět k spěšné sbírce peněž několika tisíc franků, poněvadž Češi nemají vlastního Červeného kříže, a peníze zasílaly se do Bělehradu, Sofie a Černohorcům.

Potom následuje „důvěrná zpráva z autentického pramene“, že Srbsko je odhodláno k nejkrajnějšímu. Že se chtějí pevně usadit v dobytých územích a neustoupí žádnému nátlaku z Evropy. Že Srbové, kdyby Rakousko vniklo do Sandžaku, 18

byli by rozhodnuti po vpádu k jakémukoliv riziku.

Z téže strany, výtečně zpravené, se tvrdí, že Rusko prý jde s balkánskými státy, že je připraveno k válce a také ochotno zasáhnouti.

V procesu bylo dále konstatováno, že ve smyslu Čermákovy výzvy byla za účasti dr. Kramáře uspořádána v českých zemích s největším nadšením a obětavostí sbírka pro Červený kříž slovanských balkánských států, jejíž výsledek byl zakrátko tak veliký, že dr. Kramář mohl se jím veřejně chlubiti.

Po vypuknutí světové války vypravil se Čermák v prosinci 1914 přes Bukurešť – Pešť – Vídeň do Prahy, kde získával autentické informace od politiků, které pak jel sdělit na příslušná místa do Zürichu. Při zpáteční cestě byl dne 18. prosince v Praze zatčen. Dne 28. ledna 1915 žádal v dopise o urychlení vyšetření jeho případu a jeho eventuelní postavení před soud. Obával se totiž zničení existence své i celé rodiny. Žádal však marně. Příslušný vídeňský úřad prohlásil Čermáka za rusofila monarchii nebezpečného a zařídil jeho internování v táboře v Gellersdorfu. 15. prosince 1915 pak vypovídal jako svědek v procesu s dr. Kramářem a hovořil zejména o shora citovaném dopisu a cestě do Švýcarska. Z internace byl propuštěn až v červenci 1917 na základě amnestie císaře Karla.

Po vzniku samostatné Československé republiky byl v dubnu 1919 jmenován ředitelem Československé tiskové kanceláře. Zde mohl jedinečně zúročit své dlouholeté zkušenosti v oblasti mezinárodněpolitického zpravodajství. V roce 1925 uzavřel dohodu s nedávno vzniklým Radiojurnalem o rozhlasovém zpravodajství ČTK, vysílaném pak pravidelně několikrát denně přímo z budovy ČTK. V druhé polovině dvacátých let se zasloužil 19

o výstavbu nové funkcionalistické budovy pro tiskovou kancelář v tehdejší Lützowově, dnešní Opletalově ulici v Praze, v níž ČTK sídlí dodnes.

Krátce po jejím otevření v září 1930 byl Čermák nucen odejít do penze, a to především kvůli rozporům s tehdejším ministrem zahraničí dr. Edvardem Benešem, který usiloval o větší podřízení ČTK svému resortu.

Až do svých čtyřiaosmdesáti let se těšil Emil Čermák vcelku dobrému zdraví. Pak však u něj propukla těžká choroba, na jejíž následky 10. srpna 1949 zemřel. Je pohřben v rodinné hrobce na hřbitově v Praze-Krči.

Nutno zmínit i to, že řada Čermákových potomků se vydala ve svých profesích na vědeckou dráhu. Jedním z jeho vnuků je významný biochemik a genetik prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc., o němž se na přelomu let 2007 a 2008 hovořilo jako o možném kandidátovi na funkci prezidenta republiky.

Po smrti Emila Čermáka byl uveřejněn jen jeho krátký nekrolog ve Svobodném slově, což byla nadlouho poslední vzpomínka, kterou mu tisk věnoval. Novinář jeho formátu nemohl být prototypem novináře pro poúnorovou dobu. Proto na dlouhá desetiletí upadl v zapomnění. Větší článek o něm uveřejnil až dne 16. srpna 2013 v Lidových novinách historik Josef Tomeš pod názvem První šéfredaktor Emil Čermák. Některé údaje z tohoto článku byly převzaty i do této stati.

Letos v červenci uplynulo sto padesát let od Čermákova narození. Jeho neobyčejné životní osudy včetně zásluh o českou a československou žurnalistiku musí zůstat v historické paměti města Valašského Meziříčí a zdejšího kraje.

OSOBNOSTI

ZLÍN VSETÍN UHERSKÉ HRADIŠTĚ KROMĚŘÍŽ