PODZIM / ZIMA 2018
tož – Hana Kuslová • ozvěny Zlínského kraje – Aleš Naňák • osobnosti – Radovan Jančář • paměti – Svatava Navrátilová • tenkrát – Petr Pálka • malý místopis – Radek Tomeček • rozhovory – Tomáš Ježek • umění – Ladislava Horňáková • genius loci – Josef Kramář • život – Jaroslav Zapletal • literatura – Yvona Činčová • za plotem – Michal Heinrich • dozvuk
Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í
ZVUK Z L Í N S K É H O K R A J E
Editorial RADOVAN JANČÁŘ Vážení čtenáři, v letošním roce jsme si společně připomenuli několik tzv. osmičkových výročí, z nichž zejména 100. výročí vzniku samostatného Československa výrazně zastínilo všechna ostatní. Poměrně dlouho jsme v redakční radě zvažovali, zda se i my připojíme k mediální lavině, která se na vás letos valila doslova ze všech stran. Předpokládali jsme, že koncem roku už budete unaveni záplavou nejrůznějších akcí, informací a oslavných projevů, ale přesto nám to nedalo, abychom nepřispěli k výrazným okamžikům naší historie vlastním vkladem. Téma jsme ale uchopili jinak, o čemž ostatně svědčí motto podzimně-zimního čísla ZVUKu: Výročí – hold i prokletí. Chtěli jsme tím mimo jiné vyjádřit i fakt, že každé z významných osmičkových dat doprovázely také nejrůznější politické, společenské i morální excesy, o nichž ne vždy chceme slyšet nebo si je připomínat. Za sebe mohu říci, že celá naše společnost má stále ještě výrazný dluh vůči lidem, kteří za svobodnou republiku umírali, bojovali nebo strávili část života v lágrech a kriminálech v období vlády dvou největších totalit minulého století – nacismu a komunismu. Je proto s podivem, že jsou v posledních letech prezidentem republiky dekorováni někteří jedinci, kteří se nezasloužili vůbec o nic a jejichž minulost je spjata pouze s osobními výhodami za ústupky komunistickmu režimu, případně byli sami členy komunistické strany. Zdá se, že je něco špatného na společnosti, kde přestávají platit základní lidské hodnoty a všechno je dovoleno… Co by asi řekli generál Jan Vančura, halenkovický mlynář Josef Janeček nebo nedávno zesnulý doktor Zdeněk Dostál, o nichž píšeme v tomto čísle ZVUKu na skutečnost, že současný předseda Českého svazu bojovníků za svobodu předal pamětní medaili s nápisem Za vlast a svobodu člověku, jemuž by spíše slušel Řád Klementa Gottwalda? Chtěl bych proto poprosit všechny čtenáře časopisu ZVUK, aby si v nadcházející době adventní, která je dobou zklidnění, rozjímání a dobročinnosti, vzpomněli i na ty, kteří se o svobodu, demokracii a samostatný stát zasloužili, a přesto se žádného oficiálního poděkování nedočkali. Vzpomeňte také na své prarodiče, prababičky a pradědečky, na to, že mnoho jejich snů nemohlo být nikdy uskutečněno, protože žili v dramatickém 20. století.
Vánoční legenda z Moravských Kopanic Chodzila Maria, chodzila po svece, synčeka nosila v svém bjélém živoce. Prišla s Jozefom k jednému kováčovi, pýtala noclah, gde by hlavu zložili. Já noclehu nemám, moc kováčov mám, ve dně v noci kujú, ohňa nězhasujú. Kujú oni, kujú, tri železné klíny, čo budú pribíjac Krista pána s nimi. Kedz to Maria, veru že učula, celá polakaná, hnědz preč ucekala. Vešla ona, vešla, do pustého chljéva, jak prah prekročila, syna porodzila. Vešlo ňúter, vešlo, kováčovo dzjéca, ručičky němalo, kedz sa narodzilo. „Pokolísac ty mi mojého synáčka!“ „Jak ho kolísac mám, kedz ručiček nemám?“ „Dotkni sa jasliček, nabudzeš ručiček!“ Dotklo sa jasliček, nabolo ručiček. Do domu bežalo, ručkámi pljéskalo. „Už sa ten narodzil, čo mi ručky stvoril!“ „Keby so ja vedzel, že si ty, Maria, ból bych ca uložil, do zlata, do stríbra. Sám by som si lahnúl nohámi do trní, nohámi do trní, hlavú do kaméní.“ Vtedy sa tak velmi, veru kováč zmenil, kedz sa nám v Betléme Kristus Pán narodzil. (Neznámá 80letá tetička z Kopanic, 2004.)
Obsah
120 let tvorby gobelínů v českých zemích – KAMILA VALOUŠKOVÁ, OLGA MEHÉŠOVÁ 57
TOŽ Tož to byl ale divný sen – HANA KUSLOVÁ 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Již deset let uděluje Zlínský kraj uznání Lidová stavba roku – ALEŠ NAŇÁK 7 Povolání nebo poslání knihovnice/knihovník? – JANA TOMANCOVÁ 10
OSOBNOSTI Odešel dr. Zdeněk Dostál – BOHUSLAV MATYÁŠ 14 Pan přednosta, pan primátor – ZDENĚK POKLUDA 15 ... nás polibte – JAROSLAV ZAPLETAL, ANTONÍN SOBEK 16 Nashledanou na věčnosti – RADOVAN JANČÁŘ 21
PAMĚTI Fragmenty z křivské kroniky Adolfa Suchomela 2. část – JOSEF KRAMÁŘ 26 Pánové, těšilo mne, ale více se neobtěžujte – PŘIPRAVILA SVATAVA NAVRÁTILOVÁ 30 TENKRÁT K pogromu v Holešově v prosinci 1918 – PETR PÁLKA Drancování židovských obchodů na Slovácku a Valašsku v listopadu 1918 – RADOVAN JANČÁŘ Vůdcové řečnili a vybízeli místní občany, aby zúčtovali se Židy – PETR ODEHNAL
35 37 41
MALÝ MÍSTOPIS Kroměříž, výročí a tradice, drobty z historie osmičkových výročí ve městě – PETR PÁLKA 45 Jak vznikalo muzeum v Luhačovicích – BLANKA PETRÁKOVÁ 50 Krátká historie Muzea J. A. Komenského – RADEK TOMEČEK 52
ROZHOVORY … s Bohuslavem Matyášem – TOMÁŠ JEŽEK 63 UMĚNÍ Návraty ke kořenům – MILADA FROLCOVÁ 74 Nová doba – nový život – LADISLAVA HORŇÁKOVÁ 77 Muzeum J. A. Komenského ožilo vzpomínkami na dobu první republiky – RADEK TOMEČEK 81 GENIUS LOCI Významný příspěvek Valašska ke vzniku Československa – JOSEF KRAMÁŘ 84 ŽIVOT DARMODĚJ čili osmašedesátý – JAROSLAV ZAPLETAL 90 LITERATURA Výročí – JOSEF HOLCMAN 96 Zlínsko na cestě od Rakouska-Uherska k samostatnému Československu – YVONA ČINČOVÁ 99 Středoevropská literární cena Angelus 2018 – SVATAVA NAVRÁTILOVÁ 106 ZA PLOTEM Československo sa malo rozdeliť už v roku 1972 – ALEXANDER BALOGH Mezinárodní konference Obuv v historii – MICHAL HEINRICH
111
DOZVUK Dílo Mistra Františka Peňáze představí kniha s dalšími nálezy jeho obrazů – IRENA VOŠTOVÁ, MILOŠ BAŘINKA 115 Otakar Machálek – muž, který své vize dokázal proměnit v realitu – RADOVAN JANČÁŘ 116 Právo má přednost před mocí – HELENA ŠURANSKÁ 117 Anabasis – RADOVAN JANČÁŘ 118
A NA KONEC Malá recenze [na blba] – RJTJJZ 120
Přední strana obálky: Detail obrazu Jaroslava Staňka. 1
109
OBSAH
TOŽ
Alegorický vůz v průvodu na 1. máje 1937. Foto © archiv MJVM.
Tož to byl ale divný sen HANA KUSLOVÁ
„Tak nám tenkrát zabili Ferdinanda a dnes je vzpomínková manifestace k tomu smutnému výročí. Dámy a pánové, doufám, že všichni máte odznaky s habsburským erbem. Víte, že je to povinný doplněk ke smutečnímu oděvu. Nerad bych dával do zprávy o průběhu tryzny některé z vás jako nezpůsobilé zaujímat zodpovědná místa v našem ctihodném úřadu! Nehledě na to, že by to poškodilo i můj obraz v očích veřejnosti a zejména nadřízených orgánů. Pane referente, proboha, jakou jste to zvolil kravatu? Proužek. A ještě k tomu takto výrazný. To je naprosto nepřípustné!“ Nešťastný referent se stává menším a ještě menším. Než se však stane nejmenším na celém světě, ozve se hlas přinášející spásu: „Pane rado, mám zde jednu rezervní uhlově šedou kravatu pro nepředvídané situace. Mohu ji kolegovi zapůjčit.“ Pan rada je upřímně překvapen, leč jako správný nadřízený to nedává příliš najevo: „Tedy, pane prozatímní referente, oceňuji vaši připravenost. Domnívám se, že budu moci bez větších pochybností doporučit vaši definitivu. Pane referente, takto má vypadat loajální úředník, který ctí význam státem předepsaných výročí…“ Postavy rozhořčeného rady, nebohého referenta i uvědomělého prozatímního referenta, nyní s nadějí na brzkou definitivu, se rozplývají, jako kdyby tu nikdy nestály, a kolem je pusto a prázdno. Jen na horizontu se objevuje červená záře. Vychází slunce? Nebo někde hoří? Vůbec ne, protože se nad obzorem již vynořují písmena: „Zlomeny žalem stojí národy nad rakví zvěčnělého mocnáře…“ 3
1. máj 1937 ve Zlíně. Foto © archiv MJVM. No tohle je tedy divné. Za prvé je to z filmu o Járovi Cimrmanovi, za druhé mocnář byl František Josef I. a ne Ferdinand a za třetí, jaké je vlastně datum? Jenže to už kolem defilují usměvavé dívky v tmavých sukních a světlých kabátcích a veselí mladíci v bílých sakách. A co je to tamhle? Alegorický vůz? Vážně. Na něm se otáčí zeměkoule a pod ní se skví nápis: „Obouváme celý svět!“ A menším písmem: „Na světě jsou ještě miliony bosých lidí!“ Vedle vozu kráčí dva muži. Ti ale moc rozjásaně nevypadají: „Tak ti řeknu, Františku, že bych radši zryl zahrádku. K čemu je tahle promenáda nadiktovaná shora? Oslava práce. Já bych přece také slavil. Doma prací. A bylo by to k užitku všem. Už za pár dní by se sousedi i kolemjdoucí potěšili pohledem i vůní. Říkám ti, že je něco špatně. Ať pochodují ti, co chtějí. A ostatní ať můžou slavit po svém. Anebo neslavit. Svátek práce, výročí, každý rok, k čemu je to dobré…“ „Mlč, Josefe, nevíš, kdo poslouchá. Buď rád, že máš práci. Víš, kolik lidí je v Lutonině a čeká, že TOŽ
1. máj 1948 v Gottwaldově. Foto © archiv MJVM. se dostanou do fabriky? A kolik je těch, co vůbec práci nemají? Na co si vlastně stěžuješ. Projdeš se, pak si dáš u stánku nějaké maso, koláč a půjdeš domů. A tu zahrádku možná taky ještě zryješ. Tak co se ti nelíbí?“ „Co se mi nelíbí? Že je to na povel. Že se to musí. Výročí by se mělo slavit, protože to tak člověk cítí, protože k němu má co říct. Ne protože je to výročí.“ Tak moment, co se to tu vlastně děje? Co je to za místo? Paralelní vesmír? Porouchaný stroj času? Tohle přece není normální. Jenže to už se alegorický vůz, František i Josef hrouží do tmy, která se tu zničehonic rozlévá jako moře. Ne že by tu bylo před tím příliš světla. Určitě málo na dopoledne prvního májového dne. Ale teď je tu tma jako v pytli, skoro by se dala využít jako cenný exportní artikl. Že by tunel? Kdepak, na tunel je tu příliš mnoho prostoru. A také příliš ticho. Ba ne, něco je slyšet a čím dál hlasitěji. Jakoby oslavné skandování. Vyhráli jsme snad hokejový zápas? To asi ne, protože hlasy pronášejí do rytmu velmi důrazně: „Ať žije Velká říjnová revoluce!“ A kolem se hrne průvod. Řada za řaTOŽ
dou, transparenty, prapory, vzletná hesla… A tam hle stojí kdosi s notýskem a pořád si něco píše a k tomu si pobrukuje: „Tak Horákovi přišli všichni. No bodejť by ne. Nestojí jim to za další průšvih jako loni. Však Horák koukal, jak mu to na domovní schůzi spočítali. Jasně, vždyť kvůli jeho absenci to měla polepené celá ulice. Povinné návštěvy zimního přednáškového cyklu pro zvyšování pokrokového cítění obyvatelstva. Však si to zasloužili všichni. Beztak se přetvařují a vznešené revoluční ideály jsou jim ukradené. … Ale, ale, Jandovi jsou tu jenom dva. Kde zůstal ten jejich student? Že by se účastnil fakultního průvodu? Tak to si budu muset zjistit. Známe takové ptáčky, kteří ve škole tvrdí, že půjdou v místě bydliště, a v místě bydliště, že jdou se školou. Ale jestli se ulil, tak se mu to vážně nevyplatí, to bych se na to podíval. Starý Janda se pořád vytahuje, že synáček bude inženýrem. Tak aby mu nesklaplo. Patřilo by mu to. Beztoho se do strany přihlásil jenom kvůli výhodám. Divím se, že ho neprokoukli. A už je místopředsedou obvodního výboru. A zasloužilí soudruzi, kteří se účastní každé povinné manifestace, poctivě vylepují vlajky, kupují stranický tisk, slaví každé nařízené výročí, zase utřou hubu…“ Průvod je pryč, brumlání se ztrácí v mlze. Kde se tu vzala mlha? Opravdu je to všechno podezřelé. První máj, sedmý listopad… Okamžik, v tom průvodu vůbec nebyly lampiony! A tohle je zase co? Nějaká kancelář, za stolem velkým jako hodovní tabule sedí zřejmě velmi důležitý, ale každopádně velmi rozčilený pán. Blesky z jeho očí směřují k mladé ženě, která by zcela jistě chtěla být úplně někde jinde: „Jak mi to vysvětlíte, soudružko? Jak je možné, že naše instituce je jediná v celém okrese, která ne4
přispěla ani jedinou akcí k výročí Vítězného února. Výstava, koncert, beseda, přednáška člena Lidových milicí… Nic. Dokonce ani nástěnku s fotografiemi a citáty významných soudruhů a pamětníků jste nezajistila. Z okresního národního výboru mi přišel přípis, že jsme jim zkazili průměr a jak si to vůbec představujeme úplně ignorovat jedno z nejvýznamnějších výročí naší státnosti. Tajemník okresního výboru strany mi telefonicky sdělil, že soudruzi otevřeně hovoří o vyložené sabotáži a chtějí zahájit vyšetřování jejích příčin. Údajně by se vůbec nedivili, kdyby se zde skrývala kontrarevoluční spiklenecká buňka. Dovedete si představit, co z toho může vzniknout? Samozřejmě, že nedovedete. Vy vlastně vůbec nic nedovedete. Ani zorganizovat jednoduchou připomínku významného výročí…“ To je vážně neuvěřitelné. Vítězný únor? Co se to děje. Najednou střih jako ve filmu. Kancelář pryč, ředitel pryč, nešťastná „sabotérka“ pryč. Místo nich tu na kamenném čtvercovém podstavci stojí dva muži. Jeden vlevo vpředu s rukama v bok, šikmo za ním vpravo vzadu druhý se schýlenou hlavou. Nehybně jako sochy. Jenže sochy přece nemluví. A muž vpředu promluví: „Minulý týden byl zatížen dvěma svátky, církevním sv. Cyrila a Metoděje a národním mistra Jana Husi. Náš závod byl v chodu po oba svátky, bez ohledu na to, že není mnoho práce a že pracujeme na sklad. Tím, že v některé svátky pracujeme, nechceme říci, že bychom naše svaté a proslavené muže našeho národa méně ctili než jiní, my máme jen to přesvědčení, že poctivou prací nelze památku žádného svatého nebo úctyhodného muže znesvětiti nebo uraziti.“ Muž vzadu zvedne hlavu a doplní: „Každý druhý den dostávám žádosti o příspěvek na postavení pomníku zasloužilému muži tam či onde. – Nejmenší, co se očekává jakožto příspěvek, je tak asi 5
Slavnostní manifestace k 25. výročí Února, 23. 2. 1973. Foto © P. Kosek, fotoarchiv MJVM. polovina nákladů na pomník – jaksi vzhledem k těm a oněm národním a sociálním a jaksi – morálním zřetelům. – A nejmenší, co takový pomník stojí, je tak asi 30 až 50.000 Kč, protože méně peněz přece by nebylo dosti velikým uctěním velikosti oslavovaného. – Spočítali jsme, že roční vydání na pomníky a uctívání zasloužilých mužů po smrti stojí v našem státě asi 40 milionů Kč. – Za těchto 40 milionů dalo by se postaviti 40–50 km nejkrásnější silnice – magistrály republiky. (…) Proč bychom nemohli mít silnici Masarykovu, nebo silnici Leoše Janáčka, Štúrovu nebo Kramářovu atd.? (…) Jsem si jist, že kdybychom se mohli zeptat těch, jimž chceme pomníky stavěti, čemu by dali přednost, zda pomníku nebo silnici, že by s úsměvem velikého člověka řekli rovnou, že silnici.“ Hlava se opět skloní. Opravdu promluvili? Teď je ticho. Ale přece jen ne. Nejprve tichounce, ale pak čím dál hlasitěji se ozývá vtíravá melodie, která zahání oba muže do stínů. Je tma, jen ten prokletý budík ne a ne přestat. Budík?!
TOŽ
OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Vzpomínková slavnost ke 40. výročí úmrtí Františka Bartoše před jeho rodným domem v červnu 1946. Foto © M. Batík, archiv MJVM.
Již deset let uděluje Zlínský kraj uznání Lidová stavba roku ALEŠ NAŇÁK
Lidová architektura se bezesporu řadí k hodnotám, které je potřeba uchovávat. Naše společnost si uvědomila, že právě autentické prvky stavitelství předků, přetrvávající v našich obcích a městech, jsou posledním hmatatelným a „žitým“ pojítkem s minulostí. Roubené i zděné stavby, stodoly, mlýny, sušírny, zvoničky a mnohé další objekty se tak staly jakýmsi pokladem zvláštního charakteru. Poznáváme skrze ně zapomenuté technologie, obdivujeme smysl pro detail, učíme se dokonale využívat dostupné materiály. Při hlubším pohledu můžeme pochopit i respekt, který tehdejší stavitelé měli ke krajině. Nesnažili se ji přetvářet, násilně měnit k obrazu svému. Spíše ji opatrně dotvářeli a s úctou využívali to, co jim ona nabízela. Obnovovat stavby lidové architektury však nese i svá úskalí. Neuvážený zásah může nevratně zničit památkové i kulturní hodnoty, jindy může při nejlepší vůli dojít k vytvoření jakési pseudopamátky, kdy byla překročena hranice mezi vhodnou obnovou a zbudováním kýče. I proto je nezbytné, aby u takových obnov bylo v nejširší míře využíváno konzultací či přímo pomoci odborníků z řad památkové péče. Případné zvýšené náklady či vyšší časová náročnost prací jsou potom bohatě zúročeny výsledkem. Zdařilá obnova se projeví nejen kvalitou práce a estetickou úrovní, ale i přidanou edukační hodnotou. U vhodně obnovených památek je možné mladším generacím přirozeně ukázat život minulých dob, aniž bychom se uchylovali k napodobeninám či náhražkám. 7
Vítězná stavba roku 2018, Bystřice pod Lopeníkem čp. 77. Foto © Jiří Balát. Toho všeho si je Zlínský kraj vědom a již od roku 2008 uděluje za příkladnou obnovu objektů lidové architektury uznání Lidová stavba roku Zlínského kraje. Vzniku tohoto ocenění předcházela úvaha, že obnovu historického stavebního fondu na vesnicích bychom měli vnímat především jako komplexní záležitost různých zainteresovaných stran. Již v minulosti se na území Zlínského kraje objevila celá řada příkladů, kdy pozitivním přístupem zástupců obce a díky úsilí majitelů objektů bylo docíleno mimořádných výsledků při obnově kulturního dědictví. Právě takové počiny se rozhodl Zlínský kraj ocenit a podporovat. Součástí navržených pravidel projektu „Lidová stavba roku“ je také finanční odměna vlastníkovi stavby, která má být jak motivační pobídkou, tak i možností částečně uhradit náklady spojené s takto pojatou stavební obnovou. Podobně koncipovaný projekt v oblasti lidového stavitelství nebyl do roku 2008 v žádném kraji v rámci České republiky ustanoven. S odstupem deseti let je možné konstatovat, že toto dnes již tradiční ocenění nezanedbatelným dílem přispělo k důstojné prezentaci lidového stavitelství na daném území a k podpoře jedinců, spolků i samospráv snažících se tento mizející svět zachránit. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
— Kaple P. Marie v Medlovicích, obec Medlovice, okres Uherské Hradiště. — Poklona sv. Jana Nepomuckého v Popovicích, kulturní památka r. č. 41911/7-3418, obec Popovice, okres Uherské Hradiště. — Zvonice na Lopeníku, kulturní památka r. č. 12505/7-8550, obec Lopeník, okres Uherské Hradiště.
2010
Vítězná stavba roku 2018, Bystřice pod Lopeníkem, stodola u čp. 77. Foto © Jiří Balát. Do projektu se od roku 2008 přihlásily tyto stavby (zvýrazněna je pak vítězná stavba za daný ročník):
2008 — Vinohradnická stavba – nadzemní lisovna (búda) ve vesnické památkové rezervaci – Veletiny-Stará Hora (kulturní památka r. č. 46528/77115), obec Veletiny, okres Uherské Hradiště. — Roubená zvonice v Rudimově, kulturní památka r. č. 23604/7-2063, obec Rudimov, okres Zlín.
2009 — Usedlost čp. 6 v obci Komňa, kulturní památka r. č. 102839, obec Komňa, okres Uherské Hradiště. — Roubená chalupa čp. 74, kulturní památka r. č. 100203, Vsetín, část Rokytnice-Potůčky-Uhliska, okres Vsetín. — Usedlost čp. 137 v Nivnici, kulturní památka r. č. 10826/7-8647, obec Nivnice, okres Uherské Hradiště. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
— Sušírna u čp. 24 v obci Drslavice, kulturní památka r. č. 26630/7-3299, obec Drslavice, okres Uherské Hradiště. — Vinohradnická stavba ve Vesnické památkové rezervaci Veletiny-Stará Hora, kulturní památka r. č. 102793, obec Veletiny, okres Uherské Hradiště. — Usedlost čp. 109 v Senince, kulturní památka r. č. 44832/8-315, obec Seninka, okres Vsetín. — Soubor staveb usedlosti zv. „ŠENK“ čp. 18 Orságů–Bitalovských v Karolince, kulturní památka r. č. 49758/8-3981, město Karolinka.
2011 — Stavení čp. 216 a 327 v obci Strání (tzv. Štrbákovec), kulturní památky r. č. 42213/7-8032 a 16733/7- 8031, okres Uherské Hradiště. — Vinohradnická stavba ve Vesnické památkové rezervaci Veletiny-Stará Hora, kulturní památka r. č. 102793, obec Veletiny, okres Uherské Hradiště.
2012 — Fojtská usedlost – Mikuláštíkovo fojtství čp. 60 v Jasenné, kulturní památka r. č. 46202/71922, obec Jasenná, okres Zlín. — Rolnická usedlost (obytný dům s patrovou komorou – špýcharem) čp. 19 v Kaňovicích, kulturní památka r. č. 10602/7-8679, obec Kaňovice, okres Zlín. 8
— Rolnické domky čp. 260 a 261 v Rajčovně v Hluku, město Hluk, okres Uherské Hradiště.
2013 — V roce 2013 nebylo uznání Lidová stavba roku Zlínského kraje uděleno.
2014 — Venkovská usedlost čp. 37 ve Zlámanci, kulturní památka r. č. 28760/7-3569, obec Zlámanec, okres Uherské Hradiště. — Sloupková stodola z obce Břestek, Uherské Hradiště-Mařatice (druhotně postaveno), okres Uherské Hradiště. — „Výminek“ u mlýna čp. 117 v Komni, obec Komňa, okres Uherské Hradiště. — Domek čp. 256, ul. Říčanská, kulturní památka r. č. 103563, město Vizovice, okres Zlín.
2015 — Valašská chalupa č. ev. 7 Pod Bludným, obec Kateřinice, okres Vsetín. — Domek čp. 256, ul. Říčanská, kulturní památka r. č. 103563, město Vizovice, okres Zlín.
2016 — Sloupková stodola z obce Břestek, Uherské Hradiště-Mařatice (druhotně postaveno), okres Uherské Hradiště. — Usedlost čp. 115 ve Vlachovicích, obec Vlachovice, okres Zlín. — Trchalíkova usedlost čp. 210, kulturní památka r. č. 103488, obec Šumice, okres Zlín.
2017 — Dům čp. 285, kulturní památka r. č. 14541/8258, obec Karolinka-Raťkov, okres Vsetín. 9
— Usedlost čp. 19, kulturní památka r. č. 10602/78679, obec Kaňovice, okres Zlín. — Stodola u čp. 77, obec Bystřice pod Lopeníkem, okres Uherské Hradiště. — Trchalíkova usedlost čp. 210, kulturní památka r. č. 103488, obec Šumice, okres Zlín. V letošním roce 2018 byly podány čtyři návrhy na ocenění: rodinný dům čp. 10 v Komárně, chalú pka Picúch Vlčnov čp. 278, sušírna ovoce u domu čp. 74 v Rokytnici u Vsetína a dům čp. 77 včetně stodoly, sloužící jako obecní muzeum v Bystřici pod Lopeníkem. Vítězem letošního ročníku se na základě rozhodnutí hodnotící komise stal posledně jmenovaný objekt, tedy dům čp. 77 včetně stodoly v Bystřici pod Lopeníkem. Dům je postaven do tvaru „L“ se sedlovou střechou, při vjezdu do středu obce v poloze za potokem. Jde o usedlost s širokým okapovým průčelím se zdobnou úpravou fasády z první poloviny 20. století, původ stavby však sahá až do první poloviny 19. století. Zástavba dvora má hákovou dispozici s hospodářskými objekty v pravém úhlu k obytné části. Na dvůr plynule navazuje zahrada – humno, na jehož konci stojí vysoce hodnotná stavba kamenné, příčně průjezdné stodoly. Objekt je nově rekonstruován a slouží jako místní muzeum. Hodnotící komise vyzvedla mimořádný postoj vlastníka – obce Bystřice pod Lopeníkem – k celému areálu, neboť díky tomuto zodpovědnému přístupu zůstává celý komplex zachován a je využíván další místní bystřickou generací, slouží také k regionálnímu využívání, včetně zařazování kvalitních doprovodných kulturně-vzdělávacích programů. I díky proběhlé obnově areál zůstává dokladem hodnot minulosti a jako nositel tradice uchovává významné památkové hodnoty do budoucna. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Povolání nebo poslání knihovnice/knihovník? JANA TOMANCOVÁ
Všeobecně rozšířená představa o introvertním knihovníkovi, který hledá v lístkových katalozích, či o knihovnici s drdůlkem mající prst na ústech je k vidění už jen ve filmech. V obecních i městských knihovnách pracuje mnoho neobyčejně všestranných, kreativních a vzdělaných lidí, pro které se stala jejich práce posláním. S cílem podpořit rozvoj knihoven a práci knihovnic a knihovníků uspořádaly Zlínský kraj a Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně v září 2018 již pošesté slavnostní předávání ocenění knihovnám a knihovníkům kraje. Za přínos k rozvoji moderních knihovnických služeb, za podporu čtenářství a za další mimořádné kulturněspolečenské aktivity přišli knihovníkům poděkovat pan Jiří Čunek, hejtman Zlínského kraje, a pan Miroslav Kašný, člen Rady Zlínského kraje pro kulturu, památkovou péči, církve, mládež a sport, pod jehož záštitou se akce konala. Knihovny i jednotlivce navržené na toto ocenění mohli nominovat zástupci zřizovatelů a provozovatelů knihoven a také odborná veřejnost. Sešlo se celkem 29 nominací a rozhodování bylo i tentokrát velmi těžké, protože všichni nominovaní by si ocenit zasloužili. Knihovny byly hodnoceny podle statistických ukazatelů o jejich činnosti, podle vzhledu, péče o knihovní fond a za organizaci kulturních a vzdělávacích akcí pro školy a veřejnost. Ocenění Zlínského kraje za rok 2018 získaly 4 obecní knihovny: Obecní knihovna Rymice (za okres Kroměříž), Místní knihovna Dolní Němčí (za okres Uherské OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Hradiště), Místní knihovna v Křekově (za okres Zlín) a Knihovna města Zubří (za okres Vsetín). Všechny oceněné knihovny jsou hojně navštěvovány, pořádají mnoho zajímavých akcí pro veřejnost a fungují jako přirozená kulturní a vzdělávací centra obcí či měst v příjemném prostředí. Každá knihovna si kromě diplomu odvezla také šek na nákup knih v hodnotě 10 tisíc korun. Všem oceněným knihovníkům přišli popřát kromě představitelů kraje a Krajské knihovny Františka Bartoše také starostové či zástupci obcí a měst, kde knihovny fungují. Byly také oceněny jednotlivé knihovnické osobnosti, kterým byl přiznán titul Knihovník Zlínského kraje roku 2018. Ačkoliv v letošním roce se měl titul jmenovat spíše „Knihovnice“ Zlínského kraje, protože byly oceněny jen samé ženy. Zeptala jsme se jich, v čem je jejich knihovna výjimečná a co se jim v knihovně nejvíce povedlo. Oslovila jsem Janu Brinčekovou, která je knihovnicí v knihovně Jablůnka a pracuje v knihovně přes 40 let. Jablůnecká knihovna je jedinou kulturní institucí v obci a od toho se odvíjí její veškerá činnost, ať už se jedná o pořádání besed na různá témata, koncertů, zájezdů do divadel, výtvarných dílen pro děti i dospělé aj. Jana Brinčeková říká: „Občané si zde našli cestu nejen za knihou, ale v posledních letech čím dál více slouží knihovna také jako komunitní centrum, prostor pro setkávání dětí, dospělých, maminek na mateřské dovolené s jejich dětmi. Těší mě, že se tento záměr podařilo uskutečnit, protože jiné podobné centrum v Jablůnce není.“ Miroslava Končitíková, která kromě svého učitelského zaměstnání vede ve svém volném čase malou obecní knihovnu ve Slavkově, si myslí, že je její knihovna výjimečná svojí atmosférou pohodového setkávání místních lidí. M. Končitíková říká: 10
„Ozývají se tam dětské hlásky malých Žížalek a jejich maminek při pravidelném pátečním cvičení, potlesk a smích diváků, když Knihomolky dohrají své divadlo, a také hlasy dospělých čtenářů, kteří si navzájem hodnotí a doporučují knihy k četbě anebo se domlouvají, že se setkají při příští besedě v knihovně.“ Paní knihovnice těžko vybírá jednu akci, která by byla nejlepší, ale nakonec vyzdvihne vánoční koncert se smyčcovým kvartetem Agitato z Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Jednak proto, že by je ani nenapadlo, že se podaří takový program realizovat v malé obci, a zejména kvůli tomu, že místní občané zaplnili celý sál sportovní haly. Paní Alena Pakostová pracuje v knihovně v obci Hostišová, která byla již v minulosti oceněna v rámci soutěže Vesnice roku v roce 2008, kdy získala Diplom za vzorné vedení knihovny, a během deseti let je činnost této knihovny důkazem, že je nezastupitelnou součástí kulturního dění v obci. Podle slov paní Pakostové „je knihovna jediným kulturním zařízením v obci, které je k dispozici čtenářům pravidelně 2x týdně, pořádá pro ně každoročně různé akce pro zábavu i poučení. Např. v příštím roce se knihovna zapojí do projektu Čtení pro charitu. Výtěžek této akce bude věnován Nadaci Terezy Maxové pro znevýhodněné děti“. Energie paní knihovnice se zdá být nevyčerpatelná. Vypadá to, že ovlivňuje i čtenáře knihovny. Vždyť podle slov starostky obce Hostišová Marty Smolkové je až neuvěřitelné, že když je v knihovně otevřeno, sedí tam místní mládež a nebrouzdá po internetu, ale čte si „papírové“ časopisy či knihy… Ivana Samsonová, dobrovolná knihovnice v Hlinsku pod Hostýnem, místní části města Bystřice pod Hostýnem, říká o své knihovně: „Knihovna je uspořádána do několika zón pro různé věkové skupiny čtenářů. V policích s knihami najdeme postavičky 11
Marie Škrabalová a Miroslav Kašný. Foto © Jiří Balát. z pohádek a příběhů, realistické modely, naučné karty a vzdělávací hry. Stále je co objevovat v měsíčně připravovaném pestrobarevném programu: tvořivé vystřihovánky a inspirace, zajímavosti, nápady z oblasti zdravého životního stylu, kultury a přírody. V této ‚rodinné‘ knihovně si každý objeví to své.“ Na dotaz, co se jí v knihovně nejvíce povedlo, odpovídá: „Domnívám se, podle zájmu čtenářů, že to jsou tematické výstavy a soutěže. Výstavy jsou pořádány v rámci Večera otevřených dveří např. Čtvero roční období na dědině, Vzpomínky a tradice, Ruční práce k radosti aneb Spojujeme generace, Vesnice v proměnách času, Vánoční čas nebo Venkovské putování. Úspěšné byly soutěže pro děti Malování nás baví, kvízy nejen pro teenagery a soutěže pro celou rodinu Poklady naší země.“ Poslední oslovenou je paní Marie Škrabalová, která je knihovnicí v pobočce Městské knihovny Otrokovice na Baťově. Paní Škrabalová spatřuje výjimečnost knihovny v tom, „jak se ji podařilo po povodních, kdy byla na odpis, znovu obnovit a vybudovat tak v místní části Bahňák centrum, kde se setkávají všechny generace a není neobvyklé, že zde třeba babička předčítá vnoučkovi“. Knihovna na Baťově se ve OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Společné foto všech oceněných. Foto © KKFBZ. velké míře věnuje propagaci místní kultury, často se zde uskutečňují besedy s místními osobnostmi, výstavy aj. Z posledních akcí byla úspěšná beseda se spisovatelem Jindřichem Františkem Bobákem na téma Procházky starým Zlínem a Otrokovicemi či přednáška novinářky Bohumily Spisarové o významných osobnostech Národního divadla v průběhu století, doplněná řadou dobových dokumentů. „S pozitivním ohlasem se setkaly také besedy o bájích a pověstech regionu pro základní školy, neboť děti zajímají věci tajemné a nadpřirozené. Touto formou se vracíme ke kořenům, odkud pocházíme,“ odpovídá paní Marie Škrabalová, která je svými věrnými čtenáři nazývána „naše Maruška“. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Knihovny spolu se svými knihovnicemi a knihovníky jsou často iniciátory kulturních akcí v obcích a jejich podíl na zajištění smysluplného programu pro obyvatele je opravdu velký. Knihovnice již nemusejí být páterem Vrbou, který nosil po kapsách knihy a rozdával je po krajích, ale často zvláště v menších knihovnách jsou tou „vrbou“, která vyslechne příběhy, postřehy i stížnosti ze svého okolí. Všechny oceněné – včetně knihovnic vyznamenaných knihoven – mají společné to, že jim záleží na šíření vzdělanosti, posílení čtenářství u dětí a službě občanům své obce nebo města.
12
OSOBNOSTI
František Ferdinand d´Este na Jubilejní hospodářsko-průmyslové výstavě v Kroměříži, 1908. Foto © Muzeum Kroměřížska.
Odešel dr. Zdeněk Dostál BOHUMIL MATYÁŠ
Nenašel jsem na Tebe, Zdeňku, krom mobilu žádný kontakt. Nemám nikde ani adresu bydliště, abych rodině kondoloval důstojnějším způsobem. Tvůj mobil mi už bohužel neposlouží… A tak mi nezbývá, nežli se se svým dávným blízkým přítelem rozloučit takto, doufaje, že i ku Tvé paní a k synům se tento text dostane prostřednictvím ZVUKu, jim coby kondolence. Vzpomínám, Zdeňku, že jsme se poprvé viděli ve Tvé pracovně na Pedagogické fakultě UP v Olomouci, kterou jsi sdílel s dr. Arnoštem Skoupým, to byl už tenkrát a stále je můj dobrý kamarád. Neměl jsem tu čest poznat Tě jako svého vysokoškolského učitele, neboť základy archeologie a období starověku měl jsem tenkrát už za sebou. Pak Tebe i celou řadu dalších z univerzity vyhodili, ke slovu se dostalo pometlo normalizace. Párkrát jsme se poté potkali ve zlínské autoškole, kdes našel útočiště a já jsem tam absolvoval povinná školení. Přesídlil jsem totiž do Otrokovic a mj. jsem řídil služební auto. Po 89. jsi za mnou přijel, abys mi (s posvěcením někdejšího novináře ve zlínské redakci Československého rozhlasu Ludvíka Juráska, do té doby, jak se říká, u lopaty) nabídl místo šéfredaktora Zlínských novin. Zklamal jsem Tě. Bylo mi jasné, že bych z redakce musel vyhazovat lidi, o nichž jsem nic nevěděl. Tak řečenou „Jejich pravdu“ (noviny nesly název Naše pravda) jsem do ruky až na výjimky nevzal. Vím dobře, žes mne v tomto ohledu pochopil a nenaléhal jsi. Od té chvíle se ale datuje naše vzájemné, čím dál tím bližší přátelství. Volali jsme si, jindy jsme se navštívili, abychom oboustranně zjistili, jak se nám OSOBNOSTI
Zdeněk Dostál. Foto © Bohuslav Matyáš. aktuálně (zejména zdravotně) daří. Věděl jsem tak, že Tobě (ale ani mně) nikoli nejlíp, ba naopak hůř a hůř. Často jsi střídal domov se špitálem. Pokud vím, naposled jsme spolu hovořili ve chvíli, kdy u vás doma byla nějaká (poněkud opožděná) gratulační siesta ku Tvému jubileu. Sem tam jsi mne požádal, abych zhlédl některý z Tvých textů, vzpomínám např. na publikaci o odbojové organizaci Světlana, kterou jsi redigoval. Taky jsme spolu kdysi spáchali rozhovor, který vyšel jak v časopise ZVUK (kde jsi publikoval i řadu svých článků), tak potom v mé knížce „Rád jsem vás poznal 3“. Jsem šťastný, že tam jsi. 14
Zdeňku, tohle Ti píšu vlastně tam, odkud není návratu. (Pánbů či Příroda jsou mocní čarodějové a já věřím, že tento dopis tam dostaneš.) Ubýváte mi, přátelé nejbližší a kamarádi, nemám už svého osobního guru univ. prof. dr. Jiřího Skaličku a jeho ženu Evu, zlínského doc. dr. Jardu Bartoška, taky jednoho z exkomunikovaných z olomoucké UP (po r. 1989 zakladatele a pak po léta šéfa katedry žurnalistiky FF UP), doc. dr. Jiříka Stýskala a jeho skvělou Lidušku, výtvarníka Zdeňka Červinku-Targuse (zastavoval jsem se v jeho domku ve Starém Městě, měli jsme se rádi, třebaže dokázal být hodně výstřední), hradišťského primáše Jožku Kučeru původem z Horňácka (v jehož Cimbálové muzice Viléma Zahradníka jsem asi 20 let hrával). Zatímco Tys měl v oblibě hlavně tzv. hudbu vážnou a myslím, že koncertů zlínské filharmonie, na nichž jsi nebyl, bylo pramálo. Bohužel stále roste řada dalších blízkých mně duší, mizících do nenávratna. A teď? Na stole přede mnou leží smuteční oznámení o skonu PhDr. Zdeňka Dostála, v posledních desetiletích přednosty Okresního úřadu a primátora města Zlín. Moc Ti přeju, aby Ti tam na výsostech bylo líp než v posledním období tady mezi živými. Budu na Tebe v hluboké úctě a přátelsky stále vzpomínat… Tvůj Bohuslav Matyáš
Pan přednosta, pan primátor MALÁ VZPOMÍNKA NA ZDEŇKA DOSTÁLA ZDENĚK POKLUDA
Obnovení demokracie po listopadu 1989 vzrušovalo každým dnem novými událostmi. Den za dnem, týden za týdnem se měnilo snad skoro všechno, jak nám to připadalo. Do popředí se do15
Zdeněk Dostál. Foto © Bohuslav Matyáš. stávali noví lidé, ujímali se funkcí ve veřejném životě, vnášeli nový duch do institucí a úřadů. Mezi nimi tehdy byl také pan doktor Zdeněk Dostál. Na sklonku roku 1990 převzal funkci přednosty zlínského okresního úřadu a svým jednáním zosobňoval novou éru – obnovenou demokracii. Jako bystrý a vzdělaný člověk si utvářel vlastní úsudek. Díky životním zkušenostem jednal s nadhledem. Uměl vyslechnout, uměl promluvit. Dal najevo pochopení, neřešitelné nebo nepříjemné věci uměl pojmenovat nekonfliktně, stravitelně. Pro nás, pracovníky okresního archivu na Klečůvce, byla Dostálova éra (1990–1998) skvělou dobou. Z předchozích let utrmácení vleklými vyjednáváními, kdy nešlo pohnout s prostorovými potížemi archivu, pojednou jsme zažívali něco jako zázrak – naráz naopak všechno šlo. Dostálovo vedení okresního úřadu věnovalo archivu potřebnou pozornost a věci se rychle hýbaly kupředu. Dokonce jsme dohnali i slovenské kolegy s jejich budováním archivních novostaveb. Už na OSOBNOSTI
jaře 1994 byla zahájena přístavba nové archivní budovy a hned o rok později následovala velkoryse pojatá, důkladná rekonstrukce klečůvského zámku. A tak zde v roce 1996 stálo rozšířené a modernizované pracoviště, ve kterém jsme konečně mohli bez ostychu a s nově nabytým sebevědomím přivítat lidi z celého světa a v pěkné studovně jim předložit naše zlínské archivní poklady. Mít dobrého šéfa je požehnáním. Pana doktora Dostála jsem takto poznal. Jsem rád, že na tehdejším okresním úřadu jsem s panem přednostou a jeho blízkými spolupracovníky zažil atmosféru tvořivé spolupráce. Na podzim 1998, po komunálních volbách, převzal dr. Dostál úřad zlínského primátora. Ukončil působení na okresním úřadu a při jeho odchodu jsem pociťoval lítost. Zároveň jsem mu ale přál, aby se mu v novém poslání – tentokrát ve prospěch města Zlína – dařilo neméně dobře.
… nás polibte JAROSLAV ZAPLETAL, ANTONÍN SOBEK
A kam přesně, řekl legendární primáš souboru Hradišťan Jaroslav Václav Staněk (20. 4. 1922 – 28. 2. 1978), když jemu a Janu Vančurovi v roce 1974 papaláši oznamovali, že z politických důvodů už nesmí veřejně vystupovat se souborem, který od roku 1950 vedl od doby poplatných agitek až k tvůrčím vrcholům svobodných, umělecky svébytných nových podob tradiční lidové hudby a tanců. Platí o něm okřídlené Horatiovo ,,Non omnis moriar“ – v tom smyslu opravdu nezemřel. Spolu s přáteli muzikanty Otakarem Horkým a Jaroslavem Čechem stáli na počátku krystalizace obecného vkusu a mentality široké veřejnosti (a nejen) v Uherském Hradišti, kde pořád publiOSOBNOSTI
kum všech generací jako niternou potřebu přijímá a pěstuje „druhý život folkloru“. K té mentalitě patří i příkladné hrdé gesto, jak napsal Staňkův přítel, folklorista Karel Pavlištík – zásada, že „chlap má vědět, co chce, a má umět stát za svým“. Slyšel jsem to od něj mnohokrát, i když v méně vznešené podobě. Kdy a kde to bylo, přesně si už nevzpomínám. Zato velice přesně si pamatuji, kdy a kde jsem si tento výrazný rys jeho povahy uvědomil: Bylo to na mařatickém hřbitově, když hrál nad rakví Ladi Vaculky, klidně a soustředěně, vzdor aroganci estébáků, pořizujících i tam svou fízlovskou dokumentaci, aby Staňkovi i ostatním „zpestřili“ už tak dost pestrý normalizační úděl. Folklorista, muzikant, choreograf, scénograf a malíř J. V. Staněk zemřel v necelých padesáti šesti letech na následky nemoci, kterou trpěl od mládí. A na stesk po muzice, kterou už nesměl rozdávat lidem. Nad hrobem v Mařaticích mu poslední písničku zahrála jeho muzika. Ale sjeli se na rozloučenou s ním hudci, zpěváci a tanečníci, kamarádi z mnoha folklorních souborů a kroužků. Byl mezi nimi i primáš a ředitel strážnického Ústavu lidového umění, Slávek Volavý. Když ho upozorňovali, že hřbitov je plný estébáků s fotoaparáty, vzal housle a prohlásil: „Ti mně možú polúbit...“ Totéž, co před třemi léty myslel Staněk. Celoživotní dílo i osudy tohoto muže se podařilo zdokumentovat i zhodnotit v knize redaktora Jiřího Jilíka a jeho autorského kolektivu „Primáš Jaroslav Václav Staněk“. V roce 1998 ji vydal Klub kultury v Uherském Hradišti. Vyšla až za dlouhých dvacet let po Staňkově smrti. Stojí za připomínku, že vůbec první pokus o uveřejnění textu k jubileu jeho úmrtí se uskutečnil v roce 1988. Antonín Sobek napsal do Svobodného slova článek, který už byl dokonce připraven do tisku. Ale nakonec za16
sáhla cenzura a šel do stoupy. Dnes jej, i jako doklad toho, co všechno se nesmělo, uveřejňujeme: Památce přítele, malíře a výtvarníka, sběratele lidových písní, uměleckého vedoucího, choreografa a primáše Hradišťanu, nezapomenutelného Jaroslava Staňka, od jehož úmrtí – v poslední únorový den – nás dělí deset let, věnoval prosté verše Staňkův generační druh, básník a novinář, spoluzakladatel a muzikant Hradišťanu, dnes taktéž už nežijící Otakar Horký: „... v nehybném tichu/ mezi odletem havranů/ a návratem vlaštovek/ z dola z hlíny/ cifry tvých houslí/ /luna, tvá paleta/ už nevypluje z beránků javorových/ tvůj hybný smyčec/ – ramínko v prázdné skříni/ /… ovšem i beze mne budou kvést/ a zpěvem ševelit vinné búdy...“ Verše okamžiku jakoby naznačily cestu pravdy a její tváře, promlouvající k nám při vzpomínce na tvůrčí uměleckou dráhu Jaroslava Staňka. Dvěma láskám – výtvarné činnosti a folklornímu souboru Hradišťan – zůstal věrný po celý veskrze plodný život. Jestliže Staňkovo výtvarné dílo, vyrůstající z hlíny domova, je neseno prvky smyslového vnímání a myšlenkové invence, pak v muzice, lidové písni, z každého radostného i tklivého tónu vyzařuje citová euforie, jemnost, něha jeho čisté duše. Zemitou paletu barev a jedinečnou řeč hudebního a písňového materiálu prodchnul krásou, která přitahovala po desítky let milovníky výtvarného umění, přátele lidové písně, diváky a posluchače. Zformoval jednu dlouhou etapu v umělecké činnosti Hradišťanu. Je zdobena zaslouženými úspěchy s řadou ocenění doma i v zahraničí. Pohyboval se nejraději tam, jak sám říkával, kde se něco dobrého děje; kde se lidé umí společně bavit a radovat, a to všechno dobré je požehnáno nejchutnějším vinným mokem. Jeho majestátnou 17
postavu, obličej s rozzářeným úsměvem, zrcadlícím se v pomněnkových očích, postavu s neodmyslitelným malířským nádobíčkem v podpaží znali lidé snad ze všech koutů Slovácka. Ani mámivé strážnické noci, prožité na slavnostech za zpěvu a tance, nelze odmyslet od Staňka a jeho muziky. V měsíčním údolí pod širým nebem na Smraďavce u Buchlovic, kde trávil svůj vzácný volný čas na OSOBNOSTI
J. V. Staněk s muzikou Hradišťanu hraje na pohřbu Vladislava Vaculky. Foto © Miroslav Potyka. chatě, uplatňoval vypravěčské umění i osobitý smysl pro humor v kruhu rodiny a blízkých přátel. Méně známé však je, že byl nejen pozoruhodný malíř a muzikant, ale i stejně výborný kuchař, znalý rozmanitých gastronomických tajů. Jím připravená kuřata na rožni nebo salátové mísy prezentovaly nejen kuchařský um, ale i notnou dávku estetického zaujetí. Připomínáme-li si památku Jaroslava Staňka v době „mezi odletem havranů a návratem vlašOSOBNOSTI
tovek“, činíme tak s vědomím platnosti neokoralé lidské paměti. V ní stále silně září trojhvězdí slavných primášů Jožky Kubíka, Jaroslava Václava Staňka a Vítězslava Volavého. Jejich muzikantské a písňové skvosty. Nespočetně je jich zachyceno na gramofonových deskách, magnetofonových záznamech a rozhlasových nahrávkách. Až bude letošní „jaro kvést a zpěvem ševelit vinné búdy“, nejen symbolicky rozezvučme „hybný smyčec“ a na počest jednoho z nich nechme zaznít nenapodo18
bitelné cifry houslí legendárního primáše Staňka. Slastný pocit ze svátečního prožitku nám bude odměnou. (Antonín Sobek, Hradiště 12/1/1988)
EXCERPTA Z KNIHY „PRIMÁŠ JAROSLAV VÁCLAV STANĚK“ „Ponecháváme prostor staňkovskému mýtu, který v našem kraji žije. A bude dle našeho soudu ještě dlouho žít, neboť Staněk byl umělcem, který v přelomové době, jakou polovina našeho století byla, otevřel folklorní tvorbě cestu do dnů příštích. A konečně – učinil folklorní tvorbu na jevišti záležitostí nikoliv pouze citu, ale i intelektu. Předjímal tak a zpětně sám ovlivnil vývoj tohoto kulturního fenoménu.“ Jiří Jilík, str. 17. „Ať již však hrál Jaroslav Staněk měřeno současnýma očima jakkoliv, ve své hře nesl jeden prvek, který pro ni byl nejpodstatnější a snad byl tím „tajemstvím“, které přispělo ke vzniku legendy. Všechny dílčí znaky jeho primášské osobnosti – houslová technika a tón, dirigentské gesto, „skladatelská“ cifra a dramaturgický cit, spoluvytvářely jednotu muzikantského poselství, které vznikalo v mysli a srdci člověka, jenž miloval život a své pozitivní sdělení předával dál. Jak prosté a složité zároveň.“ Jiří Pavlica, str. 31. „Jaroslav Staněk nebyl etnograf ani folklorista v odborném smyslu slova, přestože lidovou kulturu poznal v některých momentech zblízka a příležitostně pořizoval sběratelské zápisy. Národopisný materiál ctil po svém. Nesnažil se o rekonstrukce (naopak, některé taneční prvky sám vymýšlel), netoužil po autentickém znění. Mám za to, že si plně uvědomoval (a někdy to mohla být intuice), že něco podobného na jevišti si ani nelze představit (a nejen proto, že interpreti v souboru byli lidé, kteří se k živému folkloru za celý 19
Členky souboru Hradišťan u primášovy rakve. Foto © Antonín Sobek. svůj život ani nedostali). Vytušil, že síla předávané tradice tkví v něčem zcela jiném než ve věrném kopírování tanečního kroku nebo hudební variace. Poučit se z minulosti, navázat na ni, ale zároveň ji obohatit a vložit do ní něco ze sebe, co osloví ostatní – tak by se možná dalo shrnout krédo Staňkovy taneční práce. Snad není nadsazené, že právě tento odkaz Staňkovy choreografické činnosti se stal pro jeho následovníky určitou výzvou.“ Martina Pavlicová, str. 40–41. „Dovedu si představit, do jakých bitev musel Staněk proti sobě vytáhnout, když chtěl v sobě smířit ty dvě umělecké kategorie, aniž by jedna podlehla druhé, jak neúprosný k sobě musel být, aby divoká láska k písni a lidovému uměleckému projevu vůbec nepohltila i jeho výtvarnou touhu.“ František Kožík, str. 47. „Mladý umělec působí od roku 1945 jako výtvarník a scénograf ve Slováckém divadle. Hledá své místo v probouzejícím se poválečném výtvarném životě Uherskohradišťska, kde ještě žijí projevy figurálního a plenérového realismu, zaměřené OSOBNOSTI
Slávek Volavý (druhý zprava) primášuje poslední písničku u Staňkova hrobu. Foto © Antonín Sobek. tradičně na lidopisný žánr a náladovou krajinomalbu, ale současně nastupuje nová umělecká garnitura přinášející na Slovácko modernu. Jaroslav Staněk zvažuje z jedné strany hluboký osobní poměr k tradici, z druhé strany tíhne k modernosti. Přes kompromisy, kterým se tu a tam nevyhne, dává největší průchod své mladé výtvarné senzibilitě podněcované příkladem takových autorů, jakými byli Vladislav Vaculka anebo Vladimír Vašíček. Jejich tvorba mu dodává odvahu ke zpracování folklorních témat a inspiraci tohoto kraje moderními výtvarnými prostředky.“ Jaroslav Pelikán, str. 46. „Vlastně jsme objevovali dávno zapomenuté, mizející a někdy vedle nás žijící hodnoty, kterých jsme si nevážili, nechtěli jsme je vidět, nebo je dokonce odmítali jako starou veteš. Těch, kteří odmítali folklor, a také těch, kteří jej vulgarizovali, zneužívali, bylo vždycky dost. Stálo proti nám mnoho nepřátel. Formovali odpor proti našemu pohledu na tradici. Pronášeli kritiku na naši novou tvorbu, na zpracování tance, rekonstrukce krojů, které OSOBNOSTI
jsme vraceli do původní klasické podoby, na hudební zpracování a odmítali nás jako celek.“ Jaroslav Staněk (z memoárů Budu upřímný), citované dílo, str. 79. „V den pohřbu byla hrozná zima. Když spustili rakev do země a muzikanti zahráli Kolem Jarošova…, náhle vyšlo slunce a zaplavilo celý hřbitov. A kde se vzaly, tu se vzaly, kolem hrobu se rozbzučely včely…“ Josef Pilát, str. 106. A co říct na závěr? Letos od toho 4. března, kdy byl pochováván legendární primáš, uplynulo čtyřicet let. Sice pořád ještě nemá pamětní desku na Slovácké búdě ve Smetanových sadech, ale hluboko v povědomí Hradišťáků pořád jako líbezná melodie zní nejen jeho hudební umělecký odkaz, ale i to protimocné: … nás polibte.
20
Na shledanou na věčnosti TRAGICKÝ KONEC UHERSKOHRADIŠŤSKÉHO ODBOJÁŘE VIKTORA ZÚBKA RADOVAN JANČÁŘ
Po vytvoření celostátně působící Obrany národa se okruh osob soustředěných v Uherském Hradišti kolem dr. Václava Najbrta, bývalého ruského legionáře, zapojil do nové podzemní organizace. Velitelem oblasti Východní Morava II. byl další bývalý ruský legionář a podplukovník československé armády Vladimír Štěrba, který začal strukturu organizace vytvářet již v březnu 1939. Díky jeho osobním vlastnostem, iniciativě, neúnavnosti a píli se mu podařilo spoluvytvořit organizaci, o níž vypovídají následující čísla. Do září 1939 bylo v kraji vytvořeno 40 praporů s dnes již velmi těžko odhadnutelným počtem asi 18 000 členů. Jeho zástupcem byl zvolen známý uherskohradišťský advokát a další z řady bývalých ruských legionářů Jan Vančura. K dalším čelným představitelům oblastního velitelství v Uherském Hradišti patřili podplukovník Gustav Dufka, rotmistr Vladimír Hrabec a Vladislav Perutka. Koncem listopadu 1939 pozatýkalo brněnský štáb Obrany národa gestapo. Krátce nato byla zasažena i síť na Slovácku. Velitel Vladimír Štěrba byl zatčen 30. listopadu a s ním i většina jeho štábu. Jeho zástupce Jan Vančura přežil první vlnu zatýkání bez úhony, ale bylo mu jasné, že dříve nebo později se gestapo při výsleších zatčených členů dozví jeho jméno a potom bude jenom otázkou času, kdy si gestapo přijde i pro něj. Zatčení unikl doslova o vlásek, podařilo se mu dostat za hranice a zapojil se do československé armády na Středním východě. 21
Mladý muž Viktor Zúbek. Foto © rodinný archiv H. Šuranské. V bytě již zatčeného profesora Karla Nigrina nalezlo gestapo deník (označovaný jako Odboj Moravského Slovácka), ve kterém byla řada jmen z Obrany národa. Tento deník se později stal důkazem v procesu s jejími členy. Během roku 1940 bylo zatčeno jenom v Uherském Hradišti více než 500 členů Obrany národa. K rozsáhlému zatýkání došlo také v Kunovicích, Mařaticích, Starém Městě, Jarošově a Uherském Brodě. Za této situace byla činnost Obrany národa ochromena a definitivně ustala poté, co v květnu 1940 odešel JUDr. Jan Vančura a další členové do zahraničí. OSOBNOSTI