1 H
arry Bosch se díval přes uličku do kukaně svého parťáka a sledoval, jak Ignacio Ferras provádí svůj každodenní rituál: nejprve sklepal hromádky spisů na stole, poté uklidil lejstra před sebou a nakonec uložil do zásuvky opláchnutý kávový šálek. Bosch se podíval na hodinky a zjistil, že je teprve půl čtvrté a deset minut. Zdálo se, že Ferras zahajuje tento rituál každý den o minutu či dvě dříve než den předtím. Dnes bylo teprve úterý, první den po prodlouženém víkendu se státním svátkem, a on už to balil dřív. Této proceduře přitom vždy předcházel telefonát z domova, kde na něj čekala manželka s batoletem a čerstvě narozenými dvojčaty. Sledovala hodiny stejně bedlivě, jako majitel cukrárny sleduje obézní děti. Potřebovala trochu odpočinku a ten jí měl zajistit manžel. Přestože v nové místnosti detektivů dělila Bosche od Ferrase ulička a více než metrová protihluková příčka, slyšel Bosch obvykle obě strany parťákova telefonátu. Ferrasova manželka vždy začínala rozhovor otázkou: „Kdy přijedeš domů?“ Když měl Ferras na stole všechno urovnáno, podíval se přes uličku na Bosche. „Tak já už to pro dnešek balím, Harry,“ řekl. „Chci se vyhnout zácpě. Má mi ještě volat pár lidí, ale všichni mají můj mobil. Kvůli tomu nemusím trčet tady.“ Během řeči si Ferras třel levé rameno. I to byla součást jeho každodenní rutiny. Detektiv tím Boschovi nenápadně připomínal, že ho předloni postřelili, takže si dřívější odchod zaslouží. Bosch pouze přikývl. Nebylo pro něj podstatné, zda jeho parťák odejde z práce dřív nebo co si zaslouží. Podstatná byla jeho oddanost policejní práci a otázka, zda bude k dispozici, až je konečně zase k něčemu povolají. Před návratem do práce podstoupil Ferras devítiměsíční léčbu a rehabilitaci. Během roku, kdy opět docházel do místnosti detektivů, však k práci přistupoval
9