1 H
arry Bosch se díval přes uličku do kukaně svého parťáka a sledoval, jak Ignacio Ferras provádí svůj každodenní rituál: nejprve sklepal hromádky spisů na stole, poté uklidil lejstra před sebou a nakonec uložil do zásuvky opláchnutý kávový šálek. Bosch se podíval na hodinky a zjistil, že je teprve půl čtvrté a deset minut. Zdálo se, že Ferras zahajuje tento rituál každý den o minutu či dvě dříve než den předtím. Dnes bylo teprve úterý, první den po prodlouženém víkendu se státním svátkem, a on už to balil dřív. Této proceduře přitom vždy předcházel telefonát z domova, kde na něj čekala manželka s batoletem a čerstvě narozenými dvojčaty. Sledovala hodiny stejně bedlivě, jako majitel cukrárny sleduje obézní děti. Potřebovala trochu odpočinku a ten jí měl zajistit manžel. Přestože v nové místnosti detektivů dělila Bosche od Ferrase ulička a více než metrová protihluková příčka, slyšel Bosch obvykle obě strany parťákova telefonátu. Ferrasova manželka vždy začínala rozhovor otázkou: „Kdy přijedeš domů?“ Když měl Ferras na stole všechno urovnáno, podíval se přes uličku na Bosche. „Tak já už to pro dnešek balím, Harry,“ řekl. „Chci se vyhnout zácpě. Má mi ještě volat pár lidí, ale všichni mají můj mobil. Kvůli tomu nemusím trčet tady.“ Během řeči si Ferras třel levé rameno. I to byla součást jeho každodenní rutiny. Detektiv tím Boschovi nenápadně připomínal, že ho předloni postřelili, takže si dřívější odchod zaslouží. Bosch pouze přikývl. Nebylo pro něj podstatné, zda jeho parťák odejde z práce dřív nebo co si zaslouží. Podstatná byla jeho oddanost policejní práci a otázka, zda bude k dispozici, až je konečně zase k něčemu povolají. Před návratem do práce podstoupil Ferras devítiměsíční léčbu a rehabilitaci. Během roku, kdy opět docházel do místnosti detektivů, však k práci přistupoval
9
s nechutí, která už Bosche začínala unavovat. Nebyl zapálený a Bosche už nebavilo na něj věčně čekat. A také už ho nebavilo čekat na čerstvou oběť. Od jejich posledního případu uplynuly už čtyři týdny a ve městě panovala vlna pozdně letních veder. Bosch proto věděl, že čerstvá oběť je stejně jistá jako vítr, který se každoročně žene z horských průsmyků do Santa Any. Ferras vstal a zamkl si stůl. Právě když si bral z opěradla židle sako, si však Bosch všiml, že z kanceláře na protější straně místnosti detektivů vychází Larry Gandle a kráčí jejich směrem. Když se oddělení loupeží a vražd před měsícem přestěhovalo z chátrající budovy s názvem Parker Center do nové Policejní administrativní budovy, směl si Bosch coby služebně starší parťák vybrat stůl jako první. Většina detektivů třetího stupně si vybrala kukaně orientované naproti oknům s výhledem na městskou radnici. Bosch si však zvolil protější stůl. Nechal parťákovi výhled a dal přednost kukani, ze které mohl sledovat, co se děje v sále. Když nyní spatřil blížícího se poručíka, instinktivně věděl, že jeho parťák dnes dříve domů neodjede. Gandle držel v ruce kus papíru vytrhnutý z bloku a kráčel nezvykle rázně. Boschovi to prozradilo, že čekání je u konce. Bylo to tady. Čerstvá oběť. Harry Bosch začal vstávat. „Boschi, Ferrasi, jste na řadě,“ řekl Gandle, jakmile došel až k nim. „Potřebuju, abyste převzali jeden případ od jižního oddělení.“ Bosch viděl, jak jeho parťák věší ramena. Nevšímal si toho, natáhl se pro papír, který Gandle držel v ruce, a podíval se na adresu. South Normandie Avenue. Už tam jednou byl. „Je to prodejna alkoholu,“ vysvětlil Gandle. „Zastřelený prodavač, hlídka zadržuje svědkyni. Víc toho nevím. Můžete tam zajet?“ „Můžeme,“ odpověděl Bosch dříve, než jeho parťák začne skuhrat. Jenže to nepomohlo. „Poručíku, my jsme speciální oddělení vražd,“ řekl Ferras, otočil se a ukázal na kančí hlavu pověšenou nade dveřmi místnosti detektivů. „Proč máme brát obyčejnou vloupačku v prodejně
10
s alkoholem? Dobře víte, že to udělal nějaký gangster a že kluci z jižáku by to dokázali do půlnoci vyřešit – nebo aspoň označit pachatele.“ Svým způsobem měl Ferras pravdu. Speciální oddělení vražd mělo řešit složité a zašmodrchané případy. Bylo to elitní oddělení, které vyšetřovalo obtížné případy s nelítostností divočáka vyhrabávajícího z hlíny lanýže. Loupežná vražda v prodejně alkoholu ležící na gangsterském území do této kategorie spadala jen těžko. Gandle, jenž díky plešaté hlavě a zasmušilému výrazu vypadal jako dokonalý úředník, rozpřáhl ruce v gestu, které neobsahovalo ani špetku účasti. „Minulý týden jsem vám to všem říkal na poradě. Až do neděle vypomáháme jižáku. Do čtrnáctého mají spoustu lidí na školení o vraždách a během té doby jedou na minimální provoz. Přes víkend přitom chytili tři případy a dneska ráno další. Takže jsou s minimálním provozem v háji. My jim vypomáháme a ta vloupačka zkrátka vyšla na vás. Tečka. Nějaké další dotazy? Hlídka čeká s tou svědkyní.“ „Jsme připraveni, šéfe,“ ukončil diskusi Bosch. „Takže budu čekat, až se mi ozvete.“ Gandle zamířil zpátky do kanceláře. Bosch sebral z opěradla židle sako, oblékl si je a otevřel prostřední zásuvku svého stolu. Vytáhl ze zadní kapsy kalhot kožený zápisník a vyměnil blok linkovaného papíru za nový. Čerstvá vražda si vždy zasloužila nový blok. Byl to jeho zvyk. Podíval se na odznak detektiva vyražený na chlopni a vsunul zápisník zpátky do kapsy. Jemu osobně bylo úplně jedno, jaký typ případu na ně vyšel. Chtěl prostě něco řešit. S detektivní prací to bylo stejné jako se vším ostatním. Jakmile člověk vyšel ze cviku, ztratil nadhled a razanci. A to si Bosch nepřál. Ferras stál s rukama v bok a díval se na hodiny visící na zdi nad vývěskami. „Sakra,“ ulevil si. „Takhle je to vždycky.“ „Jak to myslíš ,vždycky‘?“ zeptal se Bosch. „Vždyť jsme už měsíc žádný případ neměli.“ „No jo, začínal jsem si na to zvykat.“
11
„Hele, jestli se ti na vraždách nelíbí, tak můžeš vždycky dělat od devíti do pěti v kanclíku na dopravním.“ „Jo, to zrovna.“ „No tak pojď.“ Bosch vyšel z kukaně do uličky a zamířil ke dveřím. Ferras vyrazil za ním a cestou vytáhl z kapsy mobilní telefon, aby mohl zavolat manželce a sdělit jí špatnou zprávu. Před odchodem z místnosti detektivů oba muži zvedli ruku a pro štěstí plácli kance přes placatý rypák.
12