Anglický zabiják

1 LONDÝN CURYCH Kdysi solventní společnost Isherwoodova výtvarná galerie sídlila svého času v okázalé komerční budově na New Bond Street v londýnské čtvrti Mayfair. Potom však londýnský trh s realitami prožil renesanci a New Bond Street – neboli Novou Bondstrasse, jak ji lidé z branže posměšně nazývali – zaplavily špičkové mód− ní značky jako Tiffany a Gucci, Versace a Mikimoto. Julian Isher− wood a ostatní obchodníci, kteří se specializovali na kvalitní díla starých mistrů, byli nuceni uchýlit se do exilu ve čtvrti St. James – do bondstreetské diaspory, jak ji s oblibou označoval Isher− wood. Nakonec se usadil v rozpadajícím se viktoriánském skla− dišti v poklidném nádvoří zvaném Masonův dvůr. Jeho podnik sousedil s londýnskou kanceláří řecké zasilatelské a rejdařské spo− lečnosti a s hospodou, již navštěvovaly snad jen pohledné slečny, které pracovaly pro zmíněnou společnost a jezdily do zaměstnání na skútrech.

Mezi krvesmilnými vyhnanci ze St. James, kteří kolem sebe šířili uštěpačné a jedovaté pomluvy, byla Isherwoodova výtvarná galerie považována za slušnou scénu. Nabízela drama a napětí, komedii i tragédii, omračující nadoblačné výšiny i zdánlivě be− zedné hlubiny. Do značné míry šlo o důsledek majitelovy osob− nosti. Na obchodníka s uměním trpěl téměř fatální povahovou vadou – raději umělecká díla vlastnil, než je prodával. Pokaždé, když stěny jeho nádherného výstavního sálu opustil nějaký obraz, se Juliana Isherwooda zmocnila zloba a hrůza současně. V důsled− ku této osudové rány vlekl na svých bedrech zátěž v podobě apokalyptického inventáře, který se skládal z toho, co lidé z oboru nazývají láskyplně mrtvé zboží – z obrazů, za které žádný kupec nezaplatí férovou cenu. Ta díla byla v podstatě neprodejná. Spá− lená, jak rádi říkají lidé z Duke Street. Topinky. Kdybyste Isher− 15

wooda požádali o vysvětlení tohoto zdánlivě nevysvětlitelného selhání zdravého podnikatelského úsudku, s největší pravděpo− dobností by zavedl řeč na svého otce, přestože si svatosvatě slí− bil, že o otci nebude nikdy – A tím myslím nikdy, můj milý – mlu− vit.

V dané chvíli plul na vrcholu vlny. Vznášel se. Oplýval penězi.

Přesněji řečeno, na jeho kontě v Barcalays Bank v klidu a míru odpočíval rovný milion liber, a to díky benátskému malíři, který se jmenoval Francesco Vecellio, a nerudně vypadajícímu umělec− kému restaurátorovi, který teď kráčel po vlhké dlažbě Masonova dvora.

Isherwood si oblékl plášť do deště. Jeho anglický vzhled a striktně anglický šatník maskovaly skutečnost, že nebyl – alespoň technicky vzato – Angličan. Ano, podle národnosti a cestovního pasu jste ho mohli pokládat za Angličana, ale rodem byl Němec, výchovou Francouz a náboženskou vírou žid. Jen málokomu by− lo známo, že jeho příjmení vzniklo pouhým fonetickým překrou− cením původní podoby. A ještě méně lidí vědělo, že dlouhé roky prokazuje občasné služby jednomu holohlavému muži, který pra− cuje pro jistou tajnou službu se sídlem v Tel Avivu. Když tento muž volal Isherwoodovi do galerie, představoval se jako Rudolf Heller. Šlo o vypůjčené jméno, stejně vypůjčené jako jeho modrý oblek a gentlemanské chování. Ten muž se ve skutečnosti jmeno− val Ari Shamron. „Člověk si v životě musí zvolit, nemyslíte?“ řekl Shamron ve chvíli, kdy Juliana Isherwooda verboval. „Člověk nezrazuje svou adoptivní vlast, své kolegy nebo svou jednotku, člověk brání svou krev a svůj kmen, aby se další rakouský šílenec nebo řezník z Bagdádu nepo− kusil udělat z nás všech mýdlo, nemyslíte, Juliane?“ „Slyšme, slyšme, Herr Heller.“ „Nezaplatíme vám ani haléř. Vaše jméno se neobjeví v našich zá− znamech. Čas od času mi prokážete službu. Velmi specifickou službu pro velmi speciálního agenta.“ „Výborně. Paráda. Co mám podepsat? O jakou službu půjde? Nic podezřelého nebo nezákonného, jestli tomu dobře rozumím, že?“ „Řekněme, že ho budu chtít poslat do Prahy. Nebo do Osla. Nebo do Berlína, bůh mě netrestej. V tom případě bych ocenil, kdybyste tam 16

pro něho našel legitimní práci. Restaurování obrazu. Ověření pravosti díla. Odbornou konzultaci. Prostě něco vhodného na dobu, po kterou se zdrží.“ „Žádný problém, Herr Heller. Mimochodem, má ten váš agent ně− jaké jméno?“ Ten agent vystupuje pod mnoha jmény, pomyslel si Julian Is− herwood, když teď pozoroval, jak přechází nádvoří. Ve skuteč− nosti se jmenoval Gabriel Allon a povahu jeho tajné práce pro Shamrona prozrazovaly drobné detaily jeho momentálního cho− vání. Způsob, jakým se ohlédl přes rameno, když proklouzl pa− sáží z Duke Street. To, že navzdory vytrvalému dešti ne jednou, ale dvakrát obešel nádvoří kolem dokola, než přistoupil k zabez− pečeným dveřím galerie a stiskl tlačítko Isherwoodova zvonku.

Chudák Gabriel. Ve své profesi patří mezi absolutní světovou špičku, ale nemůže ujít ani pět kroků rovně. A proč ne? Po tom, co postihlo jeho manželku a syna ve Vídni… Po takové hrůze by žádný člověk nezůstal stejný.

Byl – pro někoho překvapivě – pouze prostředního vzrůstu a pohyboval se tak nenápadně a hladce, že přes Duke Street ke Greenově restauraci, kde si Julian Isherwood rezervoval stůl k obědu, proplul jako neviditelný. Posadili se a Gabriel přeletěl jídelnu očima jako pátracími reflektory. Měly mandlový tvar a nepřirozeně zelenou barvu a byly úžasně rychlé. Dívaly se na svět nad širokými hranatými lícními kostmi a tmavými rty pod ostrým nosem, který vypadal jako vyřezaný ze dřeva. Nadčasový obličej, pomyslel si Isherwood. Vynikal by se stejně na lesklé obálce pán− ského módního magazínu jako na temném Rembrandtově por− trétu. Současně to byla tvář člověka, který mohl pocházet z nej− různějších končin světa – mimořádný přínos pro jeho utajené povolání.

Isherwood si objednal nadívaný jazyk a sancerreské víno, Gab− riel černý čaj a misku vývaru. Připomínal Julianovi pravoslavného poustevníka, který se živí zkyslým tvarohem a tvrdými plackami; Gabriel však nežil v řeckém klášteře, nýbrž v odlehlém koutu Cornwallu v malebném domku na břehu říčky, kde se díky blíz− kosti moře silně projevoval vliv přílivu a odlivu. Isherwood ho nikdy neviděl jíst pořádný sytý pokrm, nespatřil jeho úsměv, 17

nezažil, že by obdivně komentoval atraktivní ženské nohy. Nikdy netoužil po hmotných statcích. Měl pouze dvě hračky, starý spor− tovní kabriolet značky MG a dřevěnou dvoustěžňovou plachetni− ci s přívěsným motorem. Poslouchal operní hudbu, kterou si pou− štěl z úděsného přenosného CD přehrávače pokrytého skvrnami od barev a fermeže. Utrácel pouze za pomůcky, které potřeboval pro svou práci a jeho ateliér v Cornwallu se mohl pochlubit doko− nalejším technickým vybavením, než mělo k dispozici restaurá− torské oddělení Tateovy galerie.

Od jejich prvního setkání před pětadvaceti lety se Gabriel prakticky nezměnil. Snad jen kolem pozorných očí přibylo vrásek a hubená postava se neznatelně zaoblila. Tehdy to byl sotva odrostlý mladík, tichý jako kostelní myška. Ale už tehdy mu vlasy na spáncích prokvétaly stříbrem, znamení chlapce, který vykonal čin muže. „Juliane Isherwoode, seznamte se s Gabrielem,“ řekl v onen památný den Shamron. „Mohu vás ujistit, že Gabriel je mi− mořádně nadaný a schopný muž.“ Mimořádně nadaný a schopný, to jistě, ale jeho život vykazo− val mnohé mezery – například chybějící tři roky mezi promocí na prestižní umělecké škole Bezalel v Jeruzalémě a nástupem do učení u mistrovského uměleckého restaurátora Umberta Contiho v Benátkách. „Gabriel dlouho cestoval po Evropě,“ vysvětlil struč− ně Shamron. To bylo poprvé a naposled, kdy se téma Gabrie− lových evropských dobrodružství dostalo na přetřes. Julian Isher− wood nemluvil o tom, co se stalo jeho otci, a Gabriel Allon mlčel o své práci pro Ariho Shamrona, alias Rudolfa Hellera, mezi roky 1972 a 1975. Sám pro sebe je Isherwood označoval termínem ztra− cená léta.

Julian sáhl do náprsní kapsy saka a vylovil z ní šek. „Tvůj podíl na prodeji Vecellia. Sto tisíc liber.“ Gabriel jediným plynulým pohybem šek složil a schoval do kapsy. Měl ruce kouzelníka a dovedl jimi vytvořit dokonalou ilu− zi. Šek zde byl, šek zde nebyl. „Kolik dělal tvůj podíl?“ „Řeknu ti to, ale nejdřív mi musíš slíbit, že tu částku nepro− zradíš žádnému z těch supů.“ Rozmáchlé gesto zahrnulo celou Greenovu restauraci.

18

Gabriel mlčel, což si Isherwood vyložil jako krvavou přísahu věčného mlčení. „Milion.“ „Dolarů?“ „Liber, můj milý. Liber.“ „Kdo ho koupil?“ „Velmi solidní galerie na americkém Středozápadě. Ujišťuju tě, že ho velmi vkusně vystavili. Umíš si to představit? Koupil jsem ho za šestnáct tisíc v zaprášené prodejně starožitností v Hullu na základě předtuchy – a byl to zatraceně divoký výstřel naslepo –, že jde o chybějící oltářní obraz z kostela Svatého Spasitele v Be− nátkách. A nemýlil jsem se! Tak skvělý tah přichází jednou za ži− vot, dvakrát, když máš mimořádné štěstí. Na zdraví.“ Připili si – sklenka na dlouhé nožce cinkla o čajový šálek z jem− ného porcelánu. V tom okamžiku se u jejich stolu vynořil baculatý růžovolící mužík, jehož tváře barevně ladily s košilí, a sotva po− padal dech. „Juliane!“ „Nazdar, Olivere.“ „Po Duke Street se povídá, že jsi za svého Vecellia zinkasoval rovný milion.“ „Kdes to sakra slyšel?“ „Tady se nic neutají, kamaráde. Jenom mi řekni, jestli je to pravda, nebo pobuřující špinavá lež.“ Otočil se ke Gabrieli, jako kdyby si ho teprve teď všiml, a napřáhl k němu masitou tlapu se zlatem embosovanou navštívenkou mezi buřtovitými prsty. „Oli− ver Dimbleby, Dimblebyho umělecká galerie.“ Gabriel mlčky převzal vizitku. „Nechceš si přisednout, Olivere?“ pozval příchozího Isher− wood.

Gabriel mu pod stolem položil podpatek na špičku boty a tvr− dě zatlačil. „Teď nemůžu, můj milý. To nohaté stvoření tamhle v boxu slí− bilo, že mi bude šeptat do ouška nemravnosti, když jí koupím další sklenku šampaňského.“ „Díky bohu,“ procedil Isherwood sevřenými rty.

19

Oliver Dimbleby se odkolébal a Gabriel povolil tlak na Ju− lianovu nohu. „Tolik k tvému tajemství.“ „Supi,“ zopakoval Isherwood. „Teď jsem nahoře, ale v mo− mentě, kdy zakopnu, zase se slétnout a budou čekat, že co nejdřív zemřu, aby mně mohli oklovat kosti.“ „Možná by sis tentokrát měl své peníze hlídat o něco peč− livěji.“ „Obávám se, že v tomto směru jsem beznadějný případ. Víš, rozhodl jsem se…“ „Ach, bože.“ „…že si příští týden zajedu do Amsterdamu a podívám se na jeden obraz. Je to prostřední část triptychu, autor údajně nezná− mý. Ale dostal jsem jedno ze svých tušení. Domnívám se, že by mohl pocházet z dílny Rogiera van der Weydena. Ve skutečnosti jsem ochoten na to vsadit značnou sumu.“ „Autorství Rogiera van der Weydena se určuje mimořádně obtížně. Na světě existuje jen hrstka děl, které mu lze připsat s ab− solutní jistotou. Své práce nikdy nepodpisoval ani nedatoval.“ „Jestli ten obraz pochází z jeho dílny, budou na něm otisky je− ho prstů. A jestli na světě žije člověk, který je dokáže odhalit, jsi to ty.“ „Rád se na něho v tvém zájmu podívám.“ „Pracuješ teď na něčem?“ „Právě jsem dokončil jednoho Modiglianiho.“ „Měl bych pro tebe práci.“ „Jakého druhu?“ „Před pár dny mi volal jistý právník. Jeho klient má obraz, který potřebuje vyčistit. A tento klient si přeje, abys mu ho vyčis− til ty. Prý královsky zaplatí.“ „Jak se ten klient jmenuje?“ „To mi neřekl.“ „Co je to za obraz?“ „To mi taky neřekl.“ „A jak má tedy akce proběhnout?“ „Budeš na obraze pracovat ve vile, kde je uložen. Majitel ti uhradí ubytování v hotelu a ostatní výlohy.“ 20

„Kde?“ „V Curychu.“ Za Gabrielovýma zelenýma očima bleskla vidina, letmá vzpo− mínka. Isherwood horečně prohledával zásuvky své daleko méně spolehlivé paměti. Poslal jsem ho někdy do Curychu na příkaz pana Hellera? „Nějaký problém s Curychem?“ „Ne. Curych mi vyhovuje. Jaký bude honorář?“ „Dvojnásobek toho, co jsem ti právě předal – pokud začneš okamžitě.“ „Dej mi adresu.“ Gabriel neměl čas vracet se do Cornwallu pro své věci, takže po obědě vyrazil nakupovat. V Oxford Street si pořídil dvě kom− pletní sady ošacení a malou koženou kabelu. Pak zamířil do Great Russell Street, kde navštívil úctyhodný obchod s uměleckými po− třebami L. Cornellissen & Son. Plavovlasý anděl jménem Pene− lope mu pomohl sestavit cestovní soupravu štětců, barev a ředi− del. Dívka ho znala pod jeho pracovním pseudonymem a Gabriel s ní bezostyšně flirtoval, přičemž se mu do řeči vkradl lehký přízvuk italského exulanta. Zabalila mu věci do hnědého papíru a převázala provázkem. Políbil ji na tvář. Vlasy jí voněly kakaem a kadidlem.

Gabriel věděl o terorismu a dodržování bezpečnostních zásad na letištích tolik, že se zřekl pohodlnějšího cestování letadlem.

Odjel metrem na nádraží Waterloo a chytil odpolední Eurostar do Paříže. Na Gare de l’Est, Východním nádraží, přesedl na noční ex− pres do Curychu a druhý den v osm ráno již kráčel po mírně se stáčející Bahnhofstrasse.

Jak elegantně maskuje Curych své bohatství, pomyslel si.

V bankovních trezorech pod jeho nohama ležela značná část svě− tových zásob zlata a stříbra, ale nikde se netyčily ošklivé věže kancelářských budov, které by vytyčovaly hranici finanční čtvrti, žádné pomníky vydělávání peněz. Jen záměrné podcenění, dis− krétnost a klam. Opovrhovaná žena, která skrývá svou hanbu. Švýcarsko.

21