Arktická mise

Prolog Kanadská Arktida 5. března 1953 Ten ostrov byl úplně mrtvý. Nic by na něm nepřežilo.

Rozeklaný skalní masiv vystupoval z ledu a mrazivých vod Severního ledového oceánu nedaleko od magnetického pólu Země.

Jeho podlouhlé tělo se táhlo z východu na západ do délky dvace­ ti kilometrů. V nejširším místě dosahovalo tří kilometrů, zatím­ co v cípech se výrazně zužovalo a v tom západním se nacházely jakési drobné zátoky. Z úzkého pruhu pobřeží posetého balvany vybíhaly dva výrazné vrcholy, oddělené ledovcovým sedlem.

Na rozpukaných skalách bojovaly o holý život lišejníky a ná­ hodné trsy zakrslých travin spálených mrazem. Za krátkého po­ lárního léta sem snad usedlo pár racků či buřňáků. Na oblázkové pláže občas vylezl tuleň nebo mrož a chladnými mlhami se jako majestátní přelud mihl lední medvěd. Žádný z nich tu však nežil trvale.

Ostrov byl jedním z nesčetných drobků pevniny rozházených mezi severním pobřežím Kanady a severním pólem. Souhrnně se jim říkalo Ostrovy královny Alžběty a všechny byly stejně pusté, ponuré a ošlehané vánicemi.

Po většinu své existence zůstal ostrov člověku utajen. Jeho vrcholky stoupající z mořského oparu možná kdysi v dálce na obzoru spatřil zatoulaný eskymácký lovec. Pokud se tak někdy skutečně stalo, nutnost zajistit obživu sobě i svému kmeni ho spo­ lehlivě odradila od dalšího průzkumu.

Nějaký polárník z viktoriánské éry si při marném pátrání po Severozápadní cestě mohl rukou schovanou v huňaté rukavici načrtnout ostrov do jednoduché mapy. Jestli ano, pak jeho loď pat­ řila k těm, jež navěky uvízly v ledu a domů už se nevrátily.

Ostrov a jeho bratříčci vstoupili do světa lidí až s příchodem období trefně nazvaného „studená válka“. Koncem čtyřicátých 7

let nafotilo Ostrovy královny Alžběty americké letectvo budující systém včasného varování proti vzdušným útokům. Právě tehdy dostal ostrov jméno. Znuděný vojenský kartograf, který jej přidal do map světa, ho pokřtil Středa. Nějak ho pojmenovat musel a pří­ slušný záznam mu přistál na stole shodou okolností uprostřed týdne.

Zanedlouho poté ostrov Středa uvítal první návštěvu.

Počínající temnotou polární zimy fičel ledový vichr od sever­ ního pólu. Proudy vzduchu olizovaly vrcholky ostrova a strháva­ ly sníh ze severních stěn, jejichž černý čedič byl vydán na milost a nemilost bouřícím živlům.

Snad právě proto zůstal ostrov tak dlouho bez povšimnutí.

A pak už bylo pozdě.

Vítr ze severu přivál ozvěnu silných leteckých motorů, která rychle nabývala na hlasitosti. Nikdo však neslyšel, když stroj pro­ létal nízko nad pobřežní čárou ostrova. Příliš nízko. Hřmot moto­ rů náhle zesílil do zoufalého nářku.

Vzápětí se ozval ohlušující náraz a věčné větry vítězoslavně zaburácely.

O ostrov Středa se dalšího půl století nikdo nezajímal.

8

1 Kanadská Arktida Současnost Tři postavy oblečené v oranžových reflexních bundách a tep­ lých kombinézách zdolávaly s pomocí cepínů a lana poslední met­ ry k cíli. Ti tři vylezli jižní stranou skalního hřebene, jehož masa je chránila před převládajícím větrem. Když se však vysoukali na skalní plošinku na vrcholu, naplno je zasáhl závan polárního vzduchu obtékajícího horské štíty. Teplota se rázem propadla hlu­ boko pod bod mrazu.

Na ostrově Středa panovalo příjemné podzimní odpoledne.

Bledý nehřející kotouč slunce se koulel po jižním horizontu a naplňoval zdejší svět podivnou šedavou září vytrvalého arktic­ kého šera.

Při pohledu dolů bylo těžké rozlišit pevninu od moře. Ostrov obklopovaly plovoucí kry, na plážích se vršily kupy nového živé­ ho ledu. Jen za většími ledovci na obzoru se táhly temné pásy vol­ né vody, které odolávaly mrazivému krunýři přicházející zimy.

Prudké vichry hnaly sněhové bouře přes vzdálenější východní konec ostrova a rozmazávaly druhou vysokou horu do zlověstně temné masy, jež se dala tušit za potrhanou oponou mlhoviny.

Jako by se člověk díval do pekla s vyhaslými kotli. Trojici, jíž se ten pohled naskytl, však takové scény naplňovaly radostí.

Vůdce družstva pohodil hlavou, zavyl jako vlk a nastavil tvář větru. „Prohlašuji tuto horu za zdolanou a tímto ji křtím… Jak ji sakra pojmenujeme?“ „Byl jsi nahoře první, Iane,“ prohodila nejmenší ze tří postav. Ženský hlas tlumila maska proti větru. „Takže by se měla jmeno­ vat Mount Rutherford.“ „Ne, ne, dovolím si nesouhlasit!“ zaprotestoval třetí člen lezecké výpravy. „Naše milá slečna Brownová je první ženou, která vystou­ pila na tento významný vrchol. Nazvěme ho Mount Kayla.“ 9

„To je od tebe sice hezké, Stefane, ale dole na stanici ti stejně nedovolím víc než podání ruky.“ Ian Rutherford, biolog s titulem z Oxfordu, se usmál. „Řekl bych, že nemá cenu se tady dohadovat. Ať ten kopec pojmenujeme jakkoliv, stejně mu budeme říkat Západní vrchol, jak jsme to dělali vždycky.“ „Jsi hrozně přízemní, Iane,“ zazubil se Stefan Kropodkin z McGillova výzkumného programu kosmického záření do tlusté vlněné šály, která mu zakrývala spodní část tváře. „Myslím, že držet se při zemi nám rozhodně neuškodí,“ po­ dotkla Kayla Brownová, studentka geofyziky na univerzitě Pur­ due. „Máme hodinu zpoždění a doktor Creston nebyl zrovna nad­ šený z toho, že sem nahoru vůbec jdeme.“ „Další člověk bez kouska romantiky v duši,“ zavrčel Kropod­ kin. „Čas na pár fotek ale máme,“ odvětil Rutherford a shodil batoh ze zad. „Proti tomu by Cresty určitě nic nenamítal.“ Když opatrně postupovali po obvodu malé plošiny, spatřili cosi zvláštního. Jako první si toho všimly bystré oči budoucí geo­ fyzičky z Indiany. „Hele, kluci. Co to je? Tam dole na ledovci.“ Rutherford se zadíval do sedla mezi vrcholy. V bělostné sně­ hové záři se cosi slabě rýsovalo. Zvedl si brýle na čelo a vytáhl z pouzdra dalekohled. Přiložil si jej k očím tak, aby se chladný kov nedotýkal kůže, a pozorně se zadíval. „Sakra, něco tam fakt je!“ Podal polní dalekohled kolegovi. „Co bys řekl, Stefane?“ Středoevropan hleděl hodnou chvíli, pak sklopil dalekohled. „Je to letadlo,“ vydechl užasle. „Letadlo na ledu.“

10

2 Vojenské výcvikové středisko Huckleberry Ridge Mountain Podplukovník americké armády a zároveň lékař Jonathan „Jon“ Smith se zády k okraji útesu naposledy rozhlédl.

Nahoře bylo krásně. Nabízel se odsud výhled na jih podél západních svahů Kaskádového pohoří, na nichž se mísila šedo­ modrá skaliska s bělostnými sněhovými ostrůvky a věčně zelenými lesy. Nad nižšími svahy se vznášel ochranný příkrov mlhy a mezi vrcholky na hřebenu proudila zlatavá záře vycházejícího slunce.

Když člověk otočil hlavu, mohl v dáli spatřit zhroucený kužel hory Svaté Heleny, v jejímž zejícím kráteru ležel řídký mlžný opar.

Smithovi to připomnělo dávno minulá léta v Yellowstonském národním parku, když plný klukovského nadšení vyrazil poprvé s tatínkem a strýčkem Ianem do přírody.

Hlavně ten vzduch, studený, sladký a svěží. Naposledy se na­ dechl, labužnicky jej vychutnal a vyrazil zpátky dolů.

Obzor se pootočil o devadesát stupňů a horolezecký úvazek, jehož karabinami procházelo silné zelené lano, mu poskyto­ val uklidňující oporu. Jeho váhu držela slaňovací brzda a hrubé pod­rážky bot Danner Fort Lewis, jimiž se opíral o svislou stěnu z černého čediče se skvrnami lišejníku. Ten zážitek pro něj byl tak nový, že se rozjařeně usmál. Panečku, tohle je větší zábava než práce v laboratoři! „Dobře, podplukovníku,“ ozval se megafonem zesílený hlas instruktora zespodu skály. „Odražte se a hezky klidně.“ Smithovi spolužáci odění ve stejných maskovacích úborech, na něj shlíželi z okraje útesu. Byla to velká hloubka: musel slanit padesát metrů. Naposledy brnkl do volného lana, jež za ním vlálo, pak vykopl nohy, odrazil se od skály a nechal provaz procházet brzdou.

11

Smith byl voják, ale také vědec, lékař a špion. Tyto protiklad­ né stránky vlastního života se vždycky snažil vyvažovat a horský výcvikový kurz do jeho úsilí výborně zapadal.

Během posledních tří týdnů s velkou chutí podrobil své tělo náročnému tréninkovému režimu v divočině a vyčistil si hlavu od problémů za zdmi laboratoří armádního Lékařského výzkumného institutu infekčních chorob ve Fort Detricku.

Oživil si ochablé bojové dovednosti a naučil se novým. Orien­ tace v drsném terénu, přežití v nepřátelském prostředí, masko­ vání, střelba z výšky. A osvojil si základy horolezectví. Dozvěděl se, jak používat mačky, skoby a cepín, ale hlavně jak svěřit svůj osud lanu a úvazku a potlačit přirozený lidský strach z pádu a vý­ šek.

Slaňovací lano svištělo ocelovými kroužky, dlaň Smithovy tlus­ té rukavice se zahřívala a jeho boty narážely do skály už téměř o deset metrů níž. Cítil, jak se mu přivírají oči a napíná obličej.

Zaplavila ho další vlna adrenalinu. Znovu se odstrčil a klesl o dal­ ších patnáct metrů. „Pomalu, pane,“ varoval ho hlas zdola.

Potřetí se prudce odrazil a skočil do hlubin. Lano zasténalo a ze slaňovací brzdy se kouřilo. „Pomalu, pane… Pomalu… Pomalu…! POVÍDÁM POMALU, SAKRA!“ Smith ostře zabrzdil a zastavil pád. Napřímil se a opatrně spus­ til boty na polštář jedlového jehličí u paty útesu. Vyvlékl spod­ ní ko­nec lana a třel si rozpálené rukavice o stehna maskovacího obleku.

Zezadu k němu přistoupil podsaditý seržant v pískovém bare­ tu. „Promiňte, pane podplukovníku,“ řekl kysele, „ale račte si uvě­ domit, že důstojník si tady může rozbít hubu úplně stejně jako vojín nebo civil.“ „Vezmu si to k srdci, Tope,“ zasmál se Smith. „Takže když řeknu POMALU, PANE, tak to myslím vážně!“ Instruktor horolezectví měl za sebou dvacetiletou službu u 75. pluku rangerů a věhlasné 10. horské divize a jako takový měl po­měrně vysoké postavení a mohl si troufnout i na podplukov­níka.

12

Smith zvážněl a rozepnul si řemínek helmy. „Rozumím, seržan­ te. Trochu jsem se tam nahoře nechal unést. Moje chyba. Příště to bude podle předpisů.“ Obměkčený instruktor kývl. „Dobře, pane. Sice jste trochu zdi­ vočel, ale jinak vám slanění celkem šlo.“ „Díky, Tope.“ Instruktor odešel dohlédnout na dalšího žáka a Smith vykročil k okraji mýtiny pod skalou. Sundal si helmu i horolezecký úvazek a vytáhl z kapsy měkkou polní čepici, vyklepal ji do správného tvaru a teprve poté si ji nasadil na své krátké tmavé vlasy.

Na to, že mu už bylo přes čtyřicet, vypadal Jon Smith velice dobře. Měl široká ramena, úzký pas a pevné svaly, a to díky své­ mu životnímu stylu i čerstvému výcviku. Vyzařovala z něj mužná krása a rysy jeho opálené tváře byly souměrné, klidné a zvláštně nehybné. Taková tvář umí držet tajemství. Oči ve vzácném odstí­ nu tmavomodré se dokázaly podívat přes celou místnost s proni­ kavostí, jež jiné muže znepokojovala a ženy naopak přitahovala.

Smith se znovu zhluboka nadechl čistého horského vzduchu a posadil se u kmene vzrostlé Douglasovy jedle. V takovém světě kdysi žil. V dřívější etapě kariéry, než se vrhl na vědeckou drá­ hu, sloužil u zvláštních sil americké armády jako vojenský lékař nasazovaný do terénu spolu s jednotkami. Byly to hezké časy plné výzev a kamarádství. Byla to však rovněž doba provázená stra­ chem a zoufalstvím. Přesto stála za to.

V posledních dnech se mu do hlavy stále víc vkrádala nutkavá myšlenka. Co se znovu pustit do terénu a zkusit si službu u zvlášt­ ních jednotek? Co se na chvíli vrátit do opravdové armády?

Sám pro sebe to považoval za nesplnitelnou představu. Na takové věci už byl moc starý. Zvládl by nanejvýš práci v kanceláři, rozmisťování sil, a to by musel sedět ve Washingtonu.

Připustil si, že v odpovědné roli vědce sklízí úspěchy. Insti­ tut infekčních chorob byl první obrannou linií Ameriky proti bio­ terorismu i čím dál bohatší sbírce nebezpečných nemocí a Smith se pohyboval přímo v jádru dění. Šlo o důležitou práci, o tom nemohlo být sporu.

A konečně, dopředu ho poháněl ještě jeden závažný důvod, o němž jeho osobní materiály mlčely. Ten důvod vycházel z hrůz­ 13

ného projektu Hádes a ze smrti doktorky Sophie Russellové. Milo­ vané ženy, kterou si zamýšlel vzít. Pokud chtěl mít klidné svědo­ mí, nemohl se tohoto závazku jen tak zříct.

Smith se volně opřel o kmen porostlý mechem a sledoval, jak jeho kolegové postupně sestupují ze skály. Nebylo špatné být vojákem, alespoň pro dnešek.

14