1 „Kdy přesně se vám tahle konkrétní vzpomínka vybavila, pane Bourne?“ zeptal se doktor Sunderland. Jason Bourne nedokázal klidně sedět, a tak přecházel komfortně zařízenou místností připomínající spíš pracovnu v rodinném domě než lékařskou ordinaci. Krémové stěny, mahagonové obložení, starý stůl z tmavého dřeva s ohýbanýma nohama, dvě křesla a malá pohovka. Zeď za stolem doktora Sunderlanda zdobila úctyhodná řada diplomů a mezinárodních ocenění za novátorské léčebné postupy v oblasti psychiatrie a psychofarmakologie, které se týkaly jeho oboru: paměti. Bourne si je zblízka prohlížel a pak si na doktorově stole všiml fotky ve stříbrném rámečku. „To je vaše žena?“ zeptal se Bourne. „Jak se jmenuje?“ „Káťa,“ odpověděl doktor Sunderland po drobném zaváhání. Psychiatři nikdy nechtějí vyzrazovat soukromé informace o své osobě a rodině. Ale v tomto případě, pomyslel si Bourne… Káťa byla oblečená v lyžařské kombinéze. Na hlavě měla pruhovaný pletený kulich s bambulkou. Měla blonďaté vlasy a byla velice krásná. Evidentně se uměla pohybovat před fotoaparátem. Usmívala se do objektivu a v očích se jí odráželo slunce. Kolem nich měla vějířky vrásek, jež jí propůjčovaly zdání zranitelnosti. Bourne cítil, že se mu do očí derou slzy. Kdysi by řekl, že jsou to slzy Davida Webba. Ale tyto dvě svářící se osobnosti – David Webb a Jason Bourne, den a noc jeho duše – nakonec splynuly v jednu. David Webb, někdejší profesor jazykovědy na Georgetownské univerzitě, se sice stahoval stále víc do ústraní, ale na druhé straně současně ohladil Bourneovy paranoidní a antisociální hrany. Bourne nedokázal žít ve Webbově normálním světě, stejně jako by Webb nepřežil v Bourneově zvráceném světě stínů. Hlas doktora Sunderlanda ho vytrhl z rozjímání. „Pane Bourne, posaďte se, prosím vás.“ Bourne uposlechl, alespoň se mohl odpoutat od té zneklidňující fotografie. 25