1 „Kdy přesně se vám tahle konkrétní vzpomínka vybavila, pane Bourne?“ zeptal se doktor Sunderland. Jason Bourne nedokázal klidně sedět, a tak přecházel komfortně zařízenou místností připomínající spíš pracovnu v rodinném domě než lékařskou ordinaci. Krémové stěny, mahagonové obložení, starý stůl z tmavého dřeva s ohýbanýma nohama, dvě křesla a malá pohovka. Zeď za stolem doktora Sunderlanda zdobila úctyhodná řada diplomů a mezinárodních ocenění za novátorské léčebné postupy v oblasti psychiatrie a psychofarmakologie, které se týkaly jeho oboru: paměti. Bourne si je zblízka prohlížel a pak si na doktorově stole všiml fotky ve stříbrném rámečku. „To je vaše žena?“ zeptal se Bourne. „Jak se jmenuje?“ „Káťa,“ odpověděl doktor Sunderland po drobném zaváhání. Psychiatři nikdy nechtějí vyzrazovat soukromé informace o své osobě a rodině. Ale v tomto případě, pomyslel si Bourne… Káťa byla oblečená v lyžařské kombinéze. Na hlavě měla pruhovaný pletený kulich s bambulkou. Měla blonďaté vlasy a byla velice krásná. Evidentně se uměla pohybovat před fotoaparátem. Usmívala se do objektivu a v očích se jí odráželo slunce. Kolem nich měla vějířky vrásek, jež jí propůjčovaly zdání zranitelnosti. Bourne cítil, že se mu do očí derou slzy. Kdysi by řekl, že jsou to slzy Davida Webba. Ale tyto dvě svářící se osobnosti – David Webb a Jason Bourne, den a noc jeho duše – nakonec splynuly v jednu. David Webb, někdejší profesor jazykovědy na Georgetownské univerzitě, se sice stahoval stále víc do ústraní, ale na druhé straně současně ohladil Bourneovy paranoidní a antisociální hrany. Bourne nedokázal žít ve Webbově normálním světě, stejně jako by Webb nepřežil v Bourneově zvráceném světě stínů. Hlas doktora Sunderlanda ho vytrhl z rozjímání. „Pane Bourne, posaďte se, prosím vás.“ Bourne uposlechl, alespoň se mohl odpoutat od té zneklidňující fotografie. 25
Doktor Sunderland nasadil výraz plný upřímného soucitu. „Ty vzpomínky zřejmě začaly po smrti vaší ženy, viďte. Taková rána nutně…“ „Ne, tehdy ne,“ vyhrkl Jason Bourne překotně. Byla to však lež. Střípky paměti se mu skutečně vynořily té noci, kdy spatřil Marii. Vzbudily ho ze spánku – ze zlého snu, který neustal ani v jasu lamp, které rozsvítil. Krev. Všude samá krev. Měl ji na rukou i na hrudi. Byla i na tváři ženy, kterou nesl v náruči. Marie! Ne, to není Marie! Je to jiná žena. Mezi pramínky krve jí prosvítají jemné křivky krku. Život, který z ní neúprosně vytéká, skrápí Bourneovu kůži i dlážděnou ulici, po které běží. Je chladná noc a on ztěžka oddechuje. Kde je? Proč utíká? A kdo je proboha ta žena? Prudce vstal, a třebaže bylo uprostřed noci, oblékl se, vyšel z domu a běžel jako zběsilý kanadským venkovem, až ho rozbolely kyčle. Bělostný měsíc ho pronásledoval stejně jako krvavé střípky paměti. Ani jednomu nemohl uniknout. A teď lhal svému lékaři. Ostatně, co by ne? Nedůvěřoval mu, i když mu ho doporučil jeho přítel Martin Lindros, druhý nejvyšší muž v CIA, jenž opěvoval jeho kvality. Jenže Sunderlandovo jméno našel na seznamu, který mu dodala kancelář ředitele CIA. Bourne se na to ani nemusel ptát: jméno Anny Heldové v zápatí každé stránky to jasně dosvědčovalo. Anna Heldová byla asistentkou ředitele a jeho přísnou pravou rukou. „Pane Bourne?“ popíchl ho doktor Sunderland. Ale co na tom záleželo? Viděl Mariinu bledou a neživou tvář a poslouchal hlas patologa, který mu v Lindrosově přítomnosti s francouzským přízvukem sděloval: „Virový zápal plic se rozšířil příliš rychle, nemohli jsme ji zachránit. Může vám být útěchou, že netrpěla. Usnula a už se neprobudila.“ Patolog vzhlédl od mrtvé ženy ke zničenému manželovi a jeho příteli. „Škoda že se nevrátila z lyží o trochu dřív.“ Bourne se hryzl do rtu. „Starala se o děti. Jamie si při poslední jízdě vymkl kotník. Alison se strašně bála.“ „To s tím nešla k doktorovi? Co kdyby byl v tom kotníku výron – nebo byl zlomený.“ 26
„To byste nepochopil. Moje žena – její celá rodina jsou přírodní lidé, rančeři, drsňáci. Marie byla od útlého dětství zvyklá postarat se o sebe v divočině sama. Vůbec ničeho se nebála.“ „Někdy,“ namítl koroner, „trocha strachu neuškodí.“ „Nemáte právo ji soudit!“ vykřikl Bourne zlostí a žalem. „Trávíte moc času s mrtvými,“ pokáral Lindros patologa. „Měl byste se naučit jednat s lidmi.“ „Omlouvám se.“ Bourne zatajil dech, otočil se k Lindrosovi a řekl: „Telefonovala mi, myslela si, že je to jen nachlazení.“ „Celkem logická domněnka,“ pravil přítel. „Každopádně vždycky myslela hlavně na děti.“ „Takže, pane Bourne, kdy se vám ty vzpomínky začaly vybavovat?“ Angličtina doktora Sunderlanda měla zřetelný rumunský přízvuk. Byl to muž s vysokým a širokým čelem, pevnou bradou a výrazným nosem, k němuž mohl člověk snadno pocítit důvěru a svěřit mu svá tajemství. Měl brýle s ocelovou obroučkou a vlasy poněkud starosvětsky ulízané dozadu. Takoví lidé nepoužívají kapesní počítače, ani za chůze neposílají textové zprávy. A hlavně: nikdy neřeší víc věcí najednou. Měl na sobě oblek s vestičkou z tlustého tvídu a červeno-bílou tečkovanou kravatu. „Ale no tak.“ Doktor Sunderland naklonil svou velkou hlavu, takže najednou připomínal sovu. „Odpusťte, ale je na vás jasně vidět, že – jak jen to říci – něco skrýváte.“ Bourne okamžitě zbystřil. „Cože…?“ Doktor Sunderland vytáhl krásnou peněženku z krokodýlí kůže, z níž vyjmul sto dolarů. Pozvedl bankovku a řekl: „Vsadím se, že ty záblesky paměti začaly hned po tom, co jste pochoval svou ženu. Sázka však bude neplatná, pokud mi odmítnete sdělit pravdu.“ „Jste snad detektor lži?“ Doktor Sunderland moudře mlčel. „Dejte ty peníze pryč,“ zavrčel Bourne nakonec. Vzdychl. „Máte pravdu, samozřejmě. Ty vzpomínky se začaly objevovat v den, kdy jsem viděl Marii naposledy.“ „Jakou měly podobu?“ 27
Bourne zaváhal. „Díval jsem se na ni – ležela v pohřebním ústavu. Sestra a otec už potvrdili její totožnost a nechali ji převézt z patologie. Díval jsem se na ni – a vůbec jsem ji neviděl…“ „Co jste viděl, pane Bourne?“ Hlas doktora Sunderlanda byl tichý, nezúčastněný. „Krev. Viděl jsem krev.“ „No a?“ „Ale tam žádná krev nebyla. Tedy ve skutečnosti. Byla to jen vzpomínka, která se vynořila bez varování a…“ „Takhle je to vždycky, že?“ Bourne přikývl. „Ta krev… byla čerstvá a lesklá. Ve světle pouličních lamp měla modravý nádech. Měla ji na tváři.“ „Kdo?“ „Já nevím…, nějaká žena…, ale Marie to nebyla.“ „Můžete tu ženu popsat?“ zeptal se doktor Sunderland. „To je právě ono. Nejde to. Já nevím… A přece ji znám. Vím, že ji znám.“ Nastalo krátké ticho, do něhož doktor Sunderland položil zdánlivě nesouvisející otázku. „Povězte mi, pane Bourne, kolikátého je dneska?“ „Takové problémy s pamětí zas nemám.“ Doktor Sunderland sklonil hlavu. „Udělejte to pro mě. Prosím.“ „Úterý třetího února.“ „Čtyři měsíce od pohřbu, tedy od chvíle, kdy začalo vaše trápení s pamětí. Proč jste čekal tak dlouho, než jste vyhledal pomoc?“ Na nějakou dobu se znovu rozhostilo ticho. „Před týdnem se něco stalo,“ odpověděl Bourne až po chvíli. „Potkal jsem…, potkal jsem jednoho starého přítele.“ Alex Conklin kráčel po ulici Starého Města v Alexandrii, kam vzal Jamieho s Alison, byl to na dlouhou dobu jejich poslední výlet. Právě vyšli z cukrárny, obě děti třímaly v rukou velké kornouty se zmrzlinou – a najednou se před nimi zjevil Conklin. Alex Conklin: jeho učitel, stvořitel Jasona Bournea. Těžko říct, kde by bez Conklina skončil. Doktor Sunderland naklonil hlavu. „Asi vám nerozumím.“ „Ten můj přítel před třemi lety zemřel.“ 28