Bourneův princip

Prolog Vězeňský tábor s přísnou ostrahou číslo 13, Nižnyj Tagil, Rusko / Campione d’Italia, Švýcarsko Čtyři trestanci se opírali o špinavé kamenné stěny vězeňského dvora, jejichž chlad už ani nevnímali, a čekali na Borju Makse.

Přitom klábosili a pokuřovali drahé cigarety z hrubého tureckého tabáku koupené na černém trhu, jako by neměli na práci nic jiného než nabírat do plic čpavý kouř a vydechovat jej v obláčcích, jež v mrazivém vzduchu doslova tuhly před očima. Nad hlavou měli jasné nebe bez mráčku, které se lesklo v záři hvězd jako nezměrná perleťová lastura. Velký vůz, Rys, Honicí psi, Perseus – stejná souhvězdí zářila i nad Moskvou ležící přes tisíc kilometrů na jihozápad, ale zdejší život byl úplně jiný než ten, který kypěl v bujarých vyhřátých klubech v Trjochgorném valu a Sadovnické ulici.

Ve dne vězni z Tábora číslo třináct vyráběli součástky pro ruské bojové tanky T-90. Ale o čem si povídali muži bez svědomí a citu v noci? Kupodivu o rodině. V návratu k manželce a dětem, které vymezovaly jejich předchozí životy, tak jako tlusté stěny přísně střežené věznice ohraničující jejich současné bytí, nacházeli pevný bod. Uměli jen lhát, podvádět, krást, vydírat, mučit a zabíjet. Tím vším si vydělávali na živobytí. Kdyby své řemeslo neovládali dobře, nemohli by přežít. Jejich život se odehrával mimo civilizaci, kterou znala většina lidí. Myšlenka na návrat do tepla k ženě, k domáckým vůním červené řepy, vařeného zelí, dušeného masa a samozřejmě k ohnivé vodce byla útěchou, která v nich vyvolávala velkou nostalgii. Tento pocit je spojoval stejně silně jako cejch jejich temné profese.

Mrazivý noční vzduch prořízlo tiché hvízdnutí. Jejich myšlenky se rázem vypařily jako terpentýn z olejomalby. Když se objevil Borja Maks, noc ztratila všechny vysněné barvy a zůstala jen modrá a černá. Maks byl urostlý chlap, který od svého uvěznění 9

každý den hodinu posiloval a pak ještě hodinu a půl skákal přes švihadlo. Jako nájemný vrah Kazaňské skupiny, odnože ruské mafie obchodující s drogami a kradenými auty, měl mezi patnácti sty trestanci Třináctého tábora výsadní postavení. Strážní se ho báli a pohrdali jím. Předcházela ho pověst temná jako stín při soumraku. Podobal se ohnisku hurikánu, kolem něhož skučí vichry násilí a smrti. Bez ohledu na to všechno však čtveřice vězňů věděla, že Makse je třeba ztrestat, jinak jsou jejich dny v tomto táboře sečteny.

Všichni se na Makse usmáli. Jeden mu nabídl cigaretu, další mu ji zapálil a zakryl drobný plamínek dlaní před větrem. Zbylí dva ho popadli za ocelové ruce a vězeň, který mu dal cigaretu, vymrštil proti Maksově břichu podomácku vyrobený nůž pečlivě nabroušený ve vězeňské dílně. Maks ho na poslední chvíli dokonale nacvičeným pohybem odrazil. Chlap s hořící zápalkou mu vzápětí uštědřil tvrdou ránu pěstí do brady.

Maks odlétl na hruď dvou vězňů, kteří mu svírali paže, ale současně jednomu z nich dupl levou patou na nárt. Vyprostil levou ruku, prudce se otočil a vrazil loket do žeber chlapovi, jenž ho držel za pravačku. Na chvíli získal svobodu a opřel se zády o stěnu zahalenou stínem. Čtveřice ho zlověstně obstoupila jako smečka šelem, které si jdou pro jistou kořist. Ten s nožem vykročil do čela, další si navlékl na prsty zakřivený kus kovu.

Začal opravdový boj s bolestným sténáním, sprškami potu a šmouhami krve. Maks byl silný a hbitý, jeho pověst nelhala.

I když si však počínal zdatně, měl proti sobě čtyři odhodlané nepřátele. Když jednoho srazil na kolena, jeho místo zaujal jiný a dva další ho pořád bili. Ti čtyři si nedělali iluze, že je čeká lehký úkol. Věděli, že si s Maksem neporadí rychle. Měli v plánu postupně ho unavit. Nedopřávali mu žádný oddych, sami si přitom mohli alespoň na chvíli odpočinout.

A zdálo se, že jim to vychází. Byli zakrvácení a potlučení, ale neúnavně pokračovali v útoku, dokud Maks nesekl muže s nožem hranou dlaně a nerozdrtil mu prstencovou chrupavku. Zatímco útočník padl nazad do rukou svých druhů a lapal po dechu jako ryba na háčku, Maks mu vyrval nůž. Chlap obrátil oči 10

v sloup a ochabl. Zbylí tři oslepeni vztekem a touhou po krvi zaútočili na Makse.

Téměř se jim podařilo překonat Maksovu obranu, on jim však velice účinně a s profesionálním klidem vzdoroval. S vyboulenými svaly na rukou se otočil a nastavil jim levý bok, aby nebyl tak odhalený, a přitom po nich šlehal nožem, jímž způsoboval četné rány, které sice nebyly nijak hluboké, ale hodně krvácely. To byl také Maksův záměr, odpověď na snahu útočníků ho vyčerpat. Únava je totiž jedna věc, ale ztráta krve je horší.

Jeden z vězňů se vrhl dopředu, uklouzl však na vlastní krvi a Maks ho srazil na zem. Toho využil chlap s podomácku vyrobeným boxerem a udeřil Makse do krku. Ten okamžitě ztratil dech i sílu. Zbývající muži se na něj sesypali a málem by ho ubili k smrti, kdyby z přítmí nevystoupil strážný a nezahnal je dřevěným kyjem, který byl mnohem nebezpečnější než nějaký malý kus železa.

Tvrdý dřevěný nástroj dopadl zkušeným úderem na rameno jednoho z útočníků, které okamžitě prasklo, a dalšímu prorazil lebku. Třetí se dal na útěk, ale dostal ránu přímo do třetího křížového obratle, který se při úderu roztříštil a záda ztratila oporu. „Co to děláte?“ zeptal se Maks bachaře, zatímco se pokoušel popadnout dech. „Myslel jsem, že ti hajzlové podplatili všechny stráže.“ „Taky že jo.“ Strážný vzal Makse za loket. „Tudy,“ ukázal lesklým koncem kyje.

Maks přimhouřil oči. „Tudy se ale k celám nejde.“ „Chcete odsud vypadnout, nebo ne?“ zeptal se ho bachař.

Maks souhlasně přikývl a oba muži se rozběhli opuštěným dvorem. Strážný se držel blízko u zdi a Maks ho napodoboval.

Rozvážným tempem se pohybovali mimo paprsky toulavých reflektorů. Uvažoval, co je ten bachař vlastně zač, ale na dlouhé přemýšlení nebyl čas. Podvědomě navíc něco takového očekával.

Věděl, že jeho šéf, vůdce Kazaňského klanu, ho nenechá shnít ve Třináctém táboře, na to pro něj byl příliš cenným spolupracovníkem. Kdo by mohl nahradit velkého Borju Makse? Možná jen jeden: Leonid Arkadin. Jenže Arkadin, s nímž se žádný z Maksových známých v životě nesetkal ani nespatřil jeho tvář, by pro 11

Kazaňský či jiný gang nepracoval. Byl to vlk samotář, poslední z vymírající rasy solitérů. Pokud tedy vůbec existoval, o čemž Maks upřímně pochyboval. Rusové se z nějaké zvrácené pohnutky vyžívají ve strašení dětí, a tak i on vyrůstal v zajetí pohádek o nadpřirozených bytostech s neuvěřitelnou mocí. Nikdy však na duchy neuvěřil, nikdy se jich nebál. Neměl proto ani žádný důvod děsit se přízraku Leonida Arkadina.

Strážný otevřel dveře uprostřed zdi. Vešli dovnitř právě ve chvíli, kdy se světlo pátracího reflektoru proplížilo přes kameny, k nimž se ještě před chvílí tiskli.

Po několika odbočkách se ocitli v chodbě, která vedla do společných pánských sprch, za nimiž, jak Maks věděl, byl jeden ze dvou vchodů do vězeňského traktu. Jak je chtěl strážný protáhnout kontrolami, bylo záhadou, Maks ovšem neplýtval energií na její řešení. Jeho průvodce až doteď přesně věděl, co a jak. Proč by to teď mělo být jinak? Ten chlap byl zjevně profesionál. Dokonale znal věznici a zřejmě za ním stál někdo mocný, jinak by se sem vůbec nedostal. Všechno ukazovalo na Maksova šéfa.

Jak pokračovali dál chodbou ke sprchám, Maks se zeptal: „Kdo jste?“ „Na tom nesejde,“ odvětil bachař. „Důležité je, kdo mě poslal.“ Maks mu naslouchal v nepřirozeném tichu vězeňské noci.

Strážný hovořil bezvadnou ruštinou, zkušenému Maksovu oku však nepřipadal jako Rus, Gruzínec, Čečenec, Ukrajinec ani Ázerbájdžánec. Proti Maksovi byl malý, ale to se dalo říct v podstatě o každém. Měl ovšem vypracované tělo a vybroušené reakce. Čišel z něj nadpozemský klid dokonale spoutané energie. Nedělal žádné zbytečné pohyby a vynakládal přesně tolik energie, kolik bylo potřeba, ani o špetku víc. Maks byl také takový, a proto snadno zachytil jemné známky, které by jiným unikly. Strážný měl světlé oči a pochmurný věcný výraz chirurga na operačním sále. Měl husté světlé vlasy, které měl nahoře rozcuchané tak, jak to Maks znal ze svých oblíbených zahraničních časopisů a filmů.

Na první pohled by Maks řekl, že strážný je Američan. Ale to bylo vyloučeno. Maksův šéf Američany nezaměstnával.

12

„Takže vás poslal Maslov,“ pronesl Maks. Dimitrij Maslov byl hlavou Kazaňského klanu. „Už bylo načase. Patnáct měsíců v téhle díře je jako patnáct let.“ To už došli ke sprchám. Strážný znenadání máchl kyjem a udeřil Makse do spánku, aniž by se k němu pořádně otočil. Zaskočený Maks zavrávoral a padl na betonovou podlahu umývárny, která páchla plísní, dezinfekcí a muži postrádajícími správnou hygienu.

Bachař se pro něj elegantně sklonil, jako by nabízel rámě své vyvolené, a pak se opět ohnal kyjem, téměř ležérně. Zasáhl Makse do levého bicepsu, a tím ho odrazil zpátky k řadě sprch trčících z vlhké zadní stěny. Maks se však nechtěl nechat zatlačit do kouta, nikdy a nikým. Když kyj znovu zasvištěl obloukem dolů, vykročil dopředu a nastavil úderu předloktí. Díky tomu pronikl obranou strážného a získal výhodu pro svůj další postup.

Vymrštil levou ruku, ve které třímal podomácku vyrobený nůž. Když se strážný pokusil útok odrazit, švihl čepelí nahoru a zavadil o kůži. Mířil na svazek žil na spodní straně předloktí.

Kdyby se mu podařilo je přetnout, znehybnil by protivníkovi celou ruku. Bachař měl však stejně rychlé reflexy jako on sám, a tak čepel sice rozpárala rukáv kožené bundy, ale nepronikla kůží tak, jak měla. Maks si sotva stihl uvědomit, že bunda musí být podšitá kevlarem nebo jiným odolným materiálem, a vzápětí mu strážný seknutím mozolnaté ruky vytloukl nůž ze sevření.

Další rána ho srazila dozadu. Zakopl o jeden z odtokových kanálů, propadl se do něj patou a strážný ho v téže chvíli ze strany nakopl do kolena. Ozvalo se hrozivé křupnutí a Maksovi se podlomila pravá noha.

Strážný k němu přistoupil a řekl: „Neposlal mě Dimitrij Maslov, ale Petr Zilber.“ Maks se snažil vyprostit patu, kterou už necítil, z výpusti v podlaze. „Já vám asi nerozumím.“ Bachař ho popadl za košili. „Zabil jste jeho bratra Alexeje. Dostal kulku do zátylku. Našli ho v řece Moskvě.“ „Byl to kšeft,“ zasténal Maks. „Nic víc.“ „Možná, ale tohle je osobní záležitost,“ odtušil strážný a vrazil mu koleno do rozkroku.

13

Maks se zlomil v pase. Když se bachař sehnul, aby ho narovnal, Maks ho temenem hlavy udeřil do brady. Strážný se kousl do jazyka a z úst mu vytryskla krev.

Maks využil chvilkové výhody a vrazil mu pěst do boku těsně nad ledvinami. Strážný vytřeštil oči – což byla jediná známka, že něco cítí – a kopl Makse do zraněného kolena. Maks padl na zem a zůstal ležet. Zalila ho vlna nevýslovné bolesti. Snažil se ji nevnímat, ale bachař ho znovu nakopl. Maks ucítil, jak mu praskají žebra, a přitiskl se tváří ke smrduté betonové podlaze. Byl omráčený a nemohl vstát.

Strážný si dřepl vedle něj. Když Maks uviděl jeho úšklebek, pocítil jisté uspokojení, to však byla jediná útěcha, kterou mu osud dopřál. „Mám peníze,“ zasípal slabě. „Zakopal jsem je na bezpečném místě, kde je nikdo nenajde. Když mě odsud dostanete, zavedu vás k nim. Polovina je vaše. Dělá to přes půl milionu amerických dolarů.“ To však strážného jen rozběsnilo. Praštil Makse do ucha tak silně, až mu před očima létaly hvězdičky. V hlavě mu duněla bolest, jakou by snad nikdo jiný nesnesl. „Myslíte, že jsem jako vy? Že nevím, co je to čest?“ Plivl Maksovi do tváře. „Vraždou toho kluka jste udělal osudovou chybu. Lidi jako Petr Zilber nikdy nezapomínají. A mají na to, aby pohnuli nebem i zemí a dostali to, co chtějí.“ „Dobře,“ zašeptal Maks, „dostanete všechno. Víc než milion dolarů.“ „Petr Zilber vás chce mrtvého, Maksi. Přišel jsem vám to říct.

A taky vás zabít.“ Jeho výraz se mírně změnil. „Ale postupně.“ Natáhl Maksovi levou ruku, přišlápl mu zápěstí k hrubému betonu a vytáhl zahradnické nůžky s tlustými čepelemi.

To Makse vytrhlo z bolestné letargie. „Co děláte?“ Strážný uchopil Maksův palec, na jehož hřbetu byla vytetovaná stejná lebka, jakou měl ve větším provedení na prsou. Byl to doklad Maksova vysokého postavení mezi nájemnými vrahy. „Petr Zilber chtěl, abyste věděl, kdo si vaši smrt objednal. Ale žádá i přímý důkaz, Maksi.“ 14

Bachař přiložil nůžky pod Maksův palec a silně stiskl rukojeti.

Maks zavřeštěl jako malé dítě.

Strážný zabalil prst do čtverce voskovaného papíru, stáhl jej gumičkou a pak uložil do igelitového sáčku. Ani řezník by to neudělal líp. „Kdo jste?“ vypravil ze sebe Maks. „Arkadin,“ představil se strážný. Rozepnul si košili a odhalil hruď, kde měl vytetované dvě svíce. „Ale pro vás jsem Smrt.“ Pohybem, jemuž nescházela elegance, pak zlomil Maksovi vaz.

Campione d’Italia, malou italskou enklávu zasazenou do dokonalé švýcarské krajiny, ozařovalo ostré alpské slunce. Díky ideální pozici na východním okraji Luganského jezera toto malebné místo přímo vyzývá, aby se zde člověk usadil. Stejně jako Monako je daňovým rájem pro boháče, kteří vlastní nádherné vily a tráví čas hraním v Casino di Campione. Peníze a cennosti se dají uložit ve švýcarských bankách pověstných svými diskrétními službami, kam všetečné oči mezinárodního práva nedohlédnou.

A právě toto nepříliš známé idylické místo si Petr Zilber vybral k prvnímu osobnímu setkání s Leonidem Arkadinem. Z různých bezpečnostních důvodů nechtěl kontaktovat nájemného vraha přímo, a tak jej oslovil přes prostředníka. Už v raném věku se Petr naučil, že opatrnosti není nikdy dost. Vyrůstal v rodině opředené tajemstvím a to na něj kladlo velké nároky.

Z vyhlídky kousek od Via Totone se Petrovi otevíralo úchvatné panoráma střech s červenohnědými taškami, náměstí lemovaných palmami, blankytně modré vody jezera a hor, jejichž hřebeny se halily do mlžného pláště. Jak tak seděl ve svém šedém BMW, občas k němu dolehlo vzdálené vrčení motorových člunů zanechávajících pěnivě bílou brázdu. V duchu však už myslel na svou nadcházející cestu. Když získal onen kradený dokument, odeslal jej na dlouhou pouť sítí svých spolupracovníků až ke konečnému cíli.

Byl šťastný, že tu může být. Těšil se, až se mu dostane zasloužených poct, zvláště od otce. Stál na pokraji báječného triumfu.

15