Byznys

1 1978 Mary Dooleyová uklízela. Uklízení pro ni byla činnost, jakou je pro jiné spaní – bezmyšlenkovitá. Očima neustále rejdila sem a tam a hledala smítka prachu nebo skvrny. Zrcadla měla nablýskaná, až zářila, podlahy naleštěné jako zrcadlo, až by se člověk bál, že uklouzne. Vnímala to jako své nezadatelné právo, své svaté právo, protože si uvědomovala, že právě čistotností se tomu, jenž jí toto právo udělil, v tomto životě dostane nejblíže.

Když Mary zrovna neuklízela, vařila – vařila obrovské porce vydatných jídel, které její rodina konzumovala, aniž by jim věnovala náležitou pozornost. Stravovali se tak koneckonců celý život. Vařila postaru – bramborová kaše utopená v másle, propečené kýty, které předtím, než je se zbožnou úctou naservírovala na své talíře s vrbovými vzory, nechala naložené ve vlastní šťávě. Pekla křehké pečivo a hutné dorty s griliášem, které byly napěchované rozinkami-sultánkami a přímo si říkaly o to, aby si na ně člověk namazal silnou vrstvu másla, pustil se do nich a zapíjel je oslazeným čajem. Stačila jí trocha tuku, hovězí kližka a už dokázala dělat zázraky. Dokázala připravit plátek masa, nad kterým by se olizoval sám papež, jak s oblibou zdůrazňoval její manžel, když trochu přebral.

Mary jeho komplimenty svým obvyklým šťavnatým jazykem dů­razně odmítala. Opovrhovala novým trendem, který velel konzumovat saláty a střežit se živočišných tuků, a všelijakými dalšími nesmysly, které ohrožovaly její existenci. Ona prostě sytila svou rodinu a sytila ji jediným způsobem, jaký znala.

Infarkty? Ano, samozřejmě. Ale jak říkala její vlastní matka, na něco se umřít musí. Že člověk nemusí umírat dříve, než přijde jeho čas, že rodině svou přehnanou láskou a vyvářením připravuje pomalou smrt, ji nenapadlo. Vnímala to jako jakési spiknutí proti sobě 19

a všem dalším ženám jako ona, které zažily válku a nouzi a nehodlaly dopustit, aby se vrátila doba omezených přídělů.

Další její vášní byl čaj. Celý den nechávala na plotně vařit velkou kovovou konvici, dokud se čaj nevylouhoval dočerna, a tak jej i pila – černý a příšerně sladký. Tvrdívala, že ji takový čaj vzpruží, a měla pravdu. Zároveň jí ale po něm páchlo z pusy a měla bílý jazyk, což moc nešlo dohromady s tím, že jinak byla jako ze škatulky, bezvadně čistá a upravená jako celá její domácnost – od hustých dlouhých blonďatých vlasů spletených do francouzského copu, které si nyní každých šest týdnů barvila, když rodina spala, po dobře padnoucí šatstvo, které jí obepínalo dokonalou štíhlou postavu. Na ženu, jíž už bylo hodně přes padesát, vypadala pořád dobře – mohly za to vysoké lícní kosti a hluboko posazené tmavě modré oči. Měla hezké drobné nohy, na které byla potají pyšná a jež každé léto stavěla na odiv v levných, ale vkusných sandálech. To byl její jediný zdroj marnivého potěšení.

Ruce měla drsné, sice pěstěné, ale přesto se na nich podepsala dlouhá léta, kdy přicházely do styku s bělicími prostředky a sodou na praní. Každý večer si kůži drhla glycerínovým mýdlem a nanášela na ni silnou vrstvu pleťového krému. Zdálo se, že to funguje, protože na svá léta zdaleka nevypadala. I její chování a držení těla odpovídalo mnohem mladší ženě.

Měla jedinou neřest – kouření. Z úst nalíčených do srdíčka jí věčně visela cigareta, a kdykoliv měla plné ruce, musela vytrvale mžourat, aby ji v očích neštípal neustávající kouř. Její manžel žertoval, že tajemství její dobré kuchyně spočívá právě v oné špetce cigaretového popela, který jí – jak všichni věděli – tu a tam do těsta nebo do omáčky odpadl. Smála se tomu stejně hlasitě jako její rodina – na občasné chvilce nepozornosti neviděla nic špatného. Otrávit se tím koneckonců nemohli, tak co?

Skládala vyprané prádlo. Dělalo jí dobře, jak je měkké a voní čistotou. Byla vysazená na svou pračku se ždímačkou, kterou by za všechny ty dnešní hypermoderní vynálezy nikdy nevyměnila. Jak jednou řekla sousedce Phillipsové: Co vidí všechny ty mladé holky na tom, že si zjednoduší život, vždyť co má ženská v životě jiného dělat, když ne domácí práce?

20

Letmo pohlédla na kuchyňské hodiny a přestala skládat. Bylo pondělí, půl deváté ráno, většina členů rodiny už odešla do práce a ji čekala cesta do kostela na mši v devět. Shora slyšela spláchnutí záchodu a zhluboka si povzdychla. Její jediná dcera – její opožděný dárek, jak o ní mluvila, neboť se jí narodila, když jí bylo přes čtyřicet – se konečně vyhrabala z postele.

Nalila jí do hrnku čaj a vzala jej s sebou nahoru, neboť si z šatníku stejně potřebovala vzít kabát a klobouk. K tomuto dítěti se chovala jinak než k chlapcům a v hloubi duše si to uvědomovala, ale nikdy by to samozřejmě nepřiznala. Měla je ráda všechny bez rozdílu, alespoň navenek, ale Imelda byla benjamínek a v tom byla ta potíž, to Mary věděla až moc dobře.

Její dceři vždycky všechno prošlo. Mary věděla, že by tomu tak být nemělo, ale nedokázala jí říci ne. Imelda byla její nejmladší, její maličká, a tak si mohla dovolit víc než všichni ostatní dohromady.

Mary se dennodenně modlila, aby dcera důvěru, kterou v ni vkládala, nezklamala, ale moc vysoké naděje si při vší upřímnosti nedělala. Když ji vychovávala, nadělala spoustu chyb a zdálo se, že se začínají projevovat.

Imelda Dooleyová jako by matce z oka vypadla, jako jediná z jejích dětí byla drobné postavy a mohla spořádat cokoliv, aniž by přibrala jediné kilo.

Měla po ní blonďaté vlasy a malá ústa, k tomu velké modré oči po otci, což dohromady tvořilo dokonalou harmonii. Zračila se v nich nevinnost i moudrost zároveň. Jemně klenuté obočí a malá za­špičatělá brada jí ubíraly pár let, silné líčení nanášené zručnou rukou však působilo právě opačně. Muži se za ní začali ohlížet, když jí bylo dvanáct. Prsa jako by jí narostla ze dne na den. Kdyby její otec nebyl místní velké zvíře a neměla bratry pověstné svou prchlivou povahou, přišla by o poctivost daleko dříve, uvědomovala si nyní.

Bývala taková naivka, taková dětina.

Upíjela čaj, který jí matka přinesla, a přemýšlela, jak to všechno vybalí. Dříve či později to udělat musela. Její matka tajemstvím nepřála, a kdyby to nějaká sousedka vyčenichala dřív, než se to dozví ona, rozpoutala by hotové peklo.

21

Imelda měla zlou předtuchu a bylo jí mizerně. Byla tehdy moc povolná a tohle byl výsledek. Matka ji opakovaně varovala, ale její rady vyzněly naprázdno. Všechno si to uvědomovala, jako už tolik dívek před ní.

Teď byla zbouchnutá, doopravdy zbouchnutá, a věděla, že tuhle věc jí matka neodpustí.

Mísily se v ní pocity strachu a vzrušení; myšlenka, že jí dítě naruší život, ji děsila více než pomyšlení, že umře. Ve skutečnosti by raději tisíckrát zemřela, než aby musela čelit matčinu hněvu a zahanbení. A právě těm měla být vystavena, věděla to stejně jistě, jako že se Imelda jmenuje. Ani dnes, ani v tomto věku nebylo u irské katolické dívky přípustné, aby měla dítě jako svobodná matka, ať by to byla u ostatní irské mládeže sebevětší móda. V tomto domě se život klidně mohl zastavit v devatenáctém století, protože tehdejší hodnoty zde stále zůstávaly v platnosti.

A pokud šlo o otce, ten v téhle polízanici představoval největší překážku – Imelda neměla ponětí, jak takovou zprávu přijme a co rozčilením a zklamáním vyvede.

Opět se málem rozbrečela a strachem se jí znovu udělalo mdlo.

Kdyby šlo pouze o bratry, zvládla by to. Oba by tuhle její poslední eskapádu brali jen jako další důkaz, že je rozmazlený fracek. To matky a otce se obávala, protože od nich se očekávalo, že šlamastyku vyřeší. A šlamastyka to tedy byla.

Pustila si desku Elvise Costella a zesílila zvuk na maximum. Její matka byla na mši a Imelda měla celý dům pro sebe. Mělo-li všechno prasknout, aspoň si nejdřív pořádně užije.

Gerald Dooley byl pořízek, obrovitý kliďas, Ir s rukama jako lopaty a modrošedýma očima. Jeho svalnatá postava působila impozantně. Měl pověst poctivého chlapa, jemuž však přesto není radno zkřížit cestu. Rád se napil a rozhodně ho to neporazilo. Jednou týdně chodil na mši, stejně jako jeho děti, už dospělé, a tu a tam si vsadil na dostihy. Také na plný úvazek pracoval pro místního bossa Michaela Hannona – vybíral dluhy, bez větších výhrůžek doručoval vzkazy a obecně byl pověstný tím, že dokázal všechno zařídit. Znamenalo to, že pobíral plat, platil daně a navrch dostával menší prémie. Jeho rodině se žilo dobře a lidé si jí vážili stejně jako jeho.

22

Jeho výhodou byly fyzické rozměry i to, že měl přehled, jak se s každým věci mají. Své silné stránky si uvědomoval už od dvanácti a už tehdy je začal využívat. V tomto světě mu náleželo význačné postavení, zatímco mimo něj byl prostě jenom další vymahač. Pomocí zastrašování a vrozené vychytralosti se mu dařilo pohybovat se na správné straně zákona, čímž zároveň dělal dobrý dojem na svého zaměstnavatele. Když prohlásil, že něco nejde, byla to pravda. Ale Geraldovou předností bylo, že si dokázal poradit s každou překážkou.

Byl-li někdo dost pošetilý na to, aby nedbal jeho varování, která vždy přicházela s přátelským úsměvem, znamenalo to, že je trouba a zaplatí za to. O jednom muži, několik let nezvěstném, se například šuškalo, že byl naposledy spatřen, jak hovoří s Geraldem Dooleym.

Taková historka jen podtrhovala jeho hrůzostrašnou pověst muže, který dosáhne svého za každou cenu.

Nyní se měl tento fakt znovu potvrdit. Gerald vystoupil ze svého jaguáru před činžovním domem v Barkingu. Jako obvykle byl oblečený neformálně, ale vkusně. I poté, co dovršil šedesátku, na něm často spočinula pohledem nejedna žena bez ohledu na věk – takhle u muže působila pověst, zejména v podobném prostředí. A muž, který se mohl pochlubit slušným vozem, chodil pěkně ošacen a neměl problém se porvat, byl zrovna v téhle čtvrti pro ženu bez partnera žádaným zbožím, protože z něj koukalo pár liber, rodina a sousedé vám dali pokoj a ještě jste měli zaručeno, že vás párkrát vezme mezi lidi.

Gerald si toho byl moc dobře vědom, a přestože ani jemu se pokušení nevyhnulo, nikdy mu nepodlehl. Vždycky mu stačila vlastní žena a žil jenom pro rodinu. Když byl mladý, tu a tam si vyšel s jinou, ale pokaždé se mu to více méně příčilo. Hryzlo jej špatné svědomí, připadal si, jako by se mu při kázání na hlavu snášelo knězovo spílání, a záhy dospěl k názoru, že je vlastně spokojený tak, jak je. S přibývajícími léty toto rozhodnutí docenil, protože viděl, jak spousta jeho vrstevníků obětovala rodiny za chvilkové potěšení s mladší ženou. Gerald by věrnost a dlouholetý vztah za žádného zajíčka nevyměnil, byť by to mělo zřejmé výhody. Ne, jeho Mary byla příkladná manželka a Gerald dokázal ocenit, že si jej váží, je k němu milá a má ráda jeho i děti. Věděl, že je tak zbožná, že by do kostela 23

chodila po kolenou, kdyby bylo třeba. A to pro něj znamenalo víc než cokoliv jiného.

Dnes s sebou vzal na pochůzku nového mladíka, s jehož otcem se už dlouhé roky přátelil. Syn sice zrovna nepobral veškerou mou­ drost světa, ale do značné míry to dokázal nahradit snaživostí. Navíc to byl svalnatec, a kdyby si ho člověk vypiplal, měl potenciál stát se dobrým vymahačem.

Podobní mládenci Geraldovi usnadňovali život a důvod ke spokojenosti měli i oni sami. Každý, kdo se řemeslu naučil u Geralda, měl o dobré živobytí postaráno a obecně se mělo za to, že lepšího učitele ani mít nelze. Mladý Declan možná nebyl největší vědátor, na kterého kdy Gerald narazil, ale snažil se a nechyběla mu ani určitá bystrost a mazanost, bez které se člověk v jejich oboru v žádném případě neobešel. Ergo, prachy z člověka dostal, ať to stálo, co to stálo. Akorát u něj bylo zapotřebí vypilovat pár detailů a už se v životě neztratí.

Dorazili ke vstupním dveřím bytu, kam chtěli zavítat – zanedbaného příbytku se špinavými záclonami v oknech a odřeným nátěrem na zdech. Gerald Dooley téměř neznatelně kývl. Mladý Declan se neobtěžoval s klepáním a vykopl dveře z pantů. Nebylo to pro něj nic obtížného. Vevnitř ucítili pach sálajícího ústředního topení a hašišový dým a spatřili nájemníka stát v kuchyni s konvicí v ruce.

Druhou ruku měl zastrčenou v pyžamových kalhotách. „Brý ráno, koukám, že přicházíme zrovna včas na čaj. Udělej mi ale nejdřív laskavost, jo?“ Muž otupěle přikývl. V tváři zbledl jako stěna. Začínala jej jímat hrůza a cítil, jak se chvěje. Věděl totiž, že tentokrát je po něm do­ opravdy veta. „Buď té dobroty a nejdřív si umyj pracky.“ Jason Parks kráčel po ulici rozjasněné paprsky jarního slunce jako muž, jemuž patří svět. Byl přesvědčen, že v jeho případě tomu tak skutečně je. Čerstvě se sem přistěhoval, bylo mu devatenáct a celý svět mu ležel u nohou. Na svědomí už měl tři ozbrojené loupeže a vyloupení klenotnictví na Bond Street. Jeho život se odvíjel ve vyjetých kolejích a Jason spokojeně pozoroval, kam se po nich ubírá.

24

Od přírody se otáčel za každou sukní a pak tu byl také jeho otec, to od něj se naučil zbožňovat ženy, peníze a prestiž – přesně v tomto pořadí. Prestiž zajišťovala peníze a s nimi to měl zase jednodušší u žen, jak věděl z vlastní zkušenosti. Ženy jej milovaly od útlého věku, v patnácti totiž vypadal na dvacet a už tehdy měl to štěstí, že si mohl vybírat. Při své první zkušenosti s pětatřicetiletou učitelkou francouzštiny zjistil, že většina žen to chce stejně jako jejich mužské protějšky a že se chovají, jako by neměly zájem, pouze kvůli veřejnému mínění. Většina ženských, s nimiž měl tu čest, by si to ve skutečnosti klidně rozdala s kdekým, pokud má slušný ohoz a fáro.

Jason měl navíc dobře proříznutou pusu, což mu u žen pomáhalo.

Vykládal o sobě, jak se to s ním každé líbí, a opakovaně zjišťoval, že je schopen těm řečem dostát. Sex, nebo spíše i jen příslib sexu, to byl celý jeho život a na rozdíl od většiny romantiků mu dělalo radost ženu uspokojit, užíval si, když křičela, když viděl, jak jí dělá dobře.

Vzrušovalo ho to stejně jako svádění.

Jakožto pohledný mladík s urostlým tělem a hezkou tváří si byl dobře vědom toho, že ženy přitahuje – ženy všech věkových kategorií, rozměrů, tvarů i typů se na něj slétaly jako vosy na med.

A na všech nacházel něco, co mohl zbožňovat. O věneček připravil celou řadu dívek a domníval se, že se mu to daří s grácií. V osobních a soukromých záležitostech se považoval za jejich učitele a tato role se mu zamlouvala.

Užíval si riziko spojené s vdanou paní i nevinnost dívky, kterou do této hry teprve zasvěcoval. Líbilo se mu poznávat jejich těla, líbilo se mu, jak zkušená žena umí muže navést do svých nejtajnějších zákoutí, vlhkých a teplých a vděčně přijímajících dotyky jeho těla.

Nebezpečí jej přitahovalo a Jason si toho byl vědom.

Nyní se s potutelným úsměvem na rtech kradl do malého řadového domku v Bow, jedné z městských částí londýnského East Endu. Žila zde manželka nechvalně známého bankovního lupiče a ten byl momentálně u soudu kvůli několika nezaplaceným pokutám.

V době, kdy měl pokuty platit, byl sice zrovna v chládku, ale to už si musely vyřešit odpovědné orgány. Jason akorát věděl, že má nyní několik hodin k dobru, než se manžel vrátí domů, a v těch několika hodinách hodlal jeho ženě ukázat něco, na co do konce života nezapomene.

25