Carevnina dcera

Prolog 15. listopadu 1989 Jmenuji se Darja Gradova a žiji v Yellow Rain ve státě Saskatche­ wan. Jsem vdova. Můj drahý Michail zemřel, naštěstí mám nablízku svou rodinu. Starají se o mě, hlavně syn Nikolaj a jeho chlapci.

Nenapadlo by je, že by se mohli jmenovat jinak než jejich otec – Gradov. Jejich pravé, po předcích zděděné jméno však zní Roma­ nov. Ještě to nevědí, ale jsou dědici carského trůnu.

Teď, když svět jásá nad pádem berlínské zdi a já slavím třiade­ vadesáté narozeniny, nadešel čas, abych vyprávěla příběh své sku­ tečné rodiny. Jako dar dětem a vnukům. A snad i jako akt pokání za to, že jsem se obrátila zády ke svým kořenům a tolik dlouhých let skrývala pravdu o svém původu.

Vždyť Darjou Gradovou jsem se stala až v roce 1918, kdy jsme Michail a já nastoupili do vlaku, jenž nás odvezl do Murmanska.

Měla jsem falešné papíry. Nikdo neměl tušení, že ve skutečnos­ ti jsem Taťána, druhá nejstarší dcera cara Mikuláše II. a carevny Alexandry. To děvče bylo mrtvé, zastřelili je s její matkou, otcem, sestrami a bratrem v podzemí zchátralého sibiřského domu. Jen Mi­ chail, já a pár spolehlivých lidí vědělo, že ta dívka, co tam zemřela, nebyla Taťána.

Já jsem Taťána.

A teď musím vyprávět, o sobě a o své rodině. Uvedu tím na pravou míru letité omyly a svět konečně pozná pravdu. 

KAPITOLA PRVNÍ Můj příběh, pokud si dobře pamatuji, začíná jednoho zasněže­ ného lednového odpoledne. Tehdy mi bylo šest let a zdálo se mi, že slyším zvony snad všech petěrburských kostelů.

Vzpomínám si, že mě otec zvedl, takže jsem se mohla dívat přes balkonové zábradlí a cítila na tváři mrazivý vítr. A v nažloutlé mlze jsem zahlédla takové moře lidí, jaké jsem nikdy předtím neviděla.

Přišlo mi, že se zástupy, které zpívaly, křičely a mávaly vlaj­ kami a transparenty, tísní všude, kam jen oko dohlédlo. Zaplnily nejen Palácové náměstí, nýbrž i okolní široké třídy, ba i mosty přes řeku. „Báťuško! Báťuško!“ jásaly ty davy. „Tatíčku!“ Zdálo se, že i tak se jejich hlasité volání rozplývá v halasném vyzvánění zvonů a zpěvu ,Bože, cara chraň‘.

Bylo to někdy okolo mého svátku, či snad přímo v den, kdy se v kalendáři připomíná svatá mučednice Taťána Římská, která žila v době císařů, a já si nejdříve myslela, že všichni volají a zpívají na počest mých jmenin, a tak jsem mávala a usmívala se. A taky mě na­ padlo, jak moc jsou milí, že o mém svátku projevují takovou radost.

Ovšemže neslavili mé jmeniny, nýbrž něco mnohem důležitější­ ho, jak jsem zjistila později.

Otec mě postavil na zem, já se však nepřestala dívat mezerou v kamenné balustrádě a pořád jsem poslouchala tu neskutečnou vřavu. Lidé začali zpívat ,Svatá Rusi‘, křičeli ,Ať žije ruská armáda a flotila!‘ a tleskali do rytmu, i když jim holé ruce musely tuhnout mrazem. Matka nás skleněnými dveřmi odvedla zpět do Bílé síně a my se snažili ohřát u krbu.

Carevnina dcera

7

Usmívala se na nás, když nám nabízela horké mléko a talíře s teplými brioškami s medem a polevou. Toho dne jsme byli všichni šťastní, protože nám právě prozradila nádherné tajemství: že se nám brzy narodí bratříček.

Té zimy roku 1904 jsme v rodině byla už čtyři děvčata. Mně bylo šest, jak už jsem se zmínila, Olga nedávno oslavila osmé naroze­ niny, Marii byly čtyři a nejmladší Anastázii dva a půl. Každý říkal, že potřebujeme bratra, a maminka nás ujišťovala, že už ho brzy budeme mít bez ohledu na to, co vykládá babička Minnie. (Ta se k mamince nechovala vlídně a neustále jí předhazovala, že přivádí na svět jen samá děvčata.) „To proto, že je náš bratříček na cestě, všichni ti lidé volají a zvo­ ny hlaholí?“ zeptala jsem se. „Ne, Táňo. Proto, že milují Rusko a hlavně tvého drahého ta­ tínka.“ „Slyšela jsem, jak Čemodurov říká, že je to kvůli válce,“ prohlá­ sila Olga rádoby dospělým, přemoudřelým hlasem. Čemodurov byl komorníkem mého otce a v té době jediným zdrojem Olžiných informací. „Pššt! Nechme takové věci vašemu otci,“ zarazila ji matka a po­ dívala se na ni tak, že se má sestra zamračila a zatvářila jak čert, i když jí nezbývalo nic jiného než poslechnout a být zticha. „Jak se ti dařilo při hodině tance, Táňo?“ změnila maminka téma rozhovoru. „Povedlo se ti nešlapat Olze po nohách?“ „Profesor Leitfelter říká, že tancuji dobře,“ pronesla jsem hrdě. „Vůbec se mi nepletou nohy.“ Olga a já jsme dvakrát týdně chodily do Voroncovova ústavu pro mladé šlechtičny na hodinu tance. Se čtyřiceti dalšími děvča­ ty, oblečeny jako ony do stejných dlouhých bílých říz a růžových plátěných spodniček, jsme zkoušely kroky, otočky, chůzi a úklony.

Hrál nám k tomu klavír a náš taneční mistr chodil sem a tam, opra­ voval naše postoje a vždy hněvivě tleskl do dlaní, když jsme něco popletly.

Tancování jsem měla ráda. Líbilo se mi na něm úplně všech­ no, od nádherného, vysokého zářivě bílého tanečního sálu, v němž výuka probíhala, s ohromnými mramorovými sloupy a honosnými

8

Carolly Erickson

lustry, přes portréty ve zlacených rámech, jež na nás shlížely ze stěn, zatímco jsme tancovaly, po grácii nejlepších žákyň a pocit vol­ nosti, který ve mně pohyb vyvolával.

Uprostřed ostatních jsem přestávala být velkokněžnou, obska­ kovanou chůvami a sloužícími. Byla jsem jednou ze čtyřiceti stej­ ných dívek a nikdo se mnou nejednal jinak jen proto, že jsem ca­ rova dcera. (Profesor Leitfelter byl přísný na všechny.) Po dobu trvání taneční lekce jsem se celá šťastná nechávala unášet a kolébat hudbou.

Následujícího dne se na Palácovém náměstí a v jeho okolí zase shromáždil početný dav. Kostelní zvony se opět rozezněly a lidé zpívali a volali a otec nás všechny odvedl na balkon, abychom při­ jali jejich hold. „Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ řekl nám onoho odpoled­ ne u čaje. „Takové mohutné projevy podpory, ty výlevy náklonnosti a lásky k národu…“ „A k dynastii. Na to nezapomínej,“ přerušila jej matka. „Patří Ro­ manovcům a tobě, Nicky.“ Otec se přívětivě usmíval jako vždy, když si uvědomil, že je car a lidé ho velebí a uctívají. „Můj lid je loajální,“ prohlásil. „Možná reptají, možná stávkují a demonstrují, třebas i házejí bomby, když je však vlast potřebuje, vyslyší ji. Dozvěděl jsem se, že stejné davy jako tady se scházejí i v jiných městech,“ pokračoval. „Muži se dobrovolně hlásí do armá­ dy. Sbírky vynášejí desítky tisíc rublů, kdekdo chce přispět. A to vše proto, že jsme ve válce s Japonskem.“ „Vyhrajeme, že ano, papá?“ zeptala jsem se. „Jistěže, Táňo. Jen Britové mají lepší lodě než my. I když bratra­ nec Willy má taky spoustu dobrých plavidel.“ Maminčin bratranec Willy byl německý císař Vilém. Viděla jsem jeho podobiznu v mat­ čině pracovně, byl to statný, nasupeně se tvářící muž. Maminka ho neměla v lásce.

Po řadu dní se na náměstí scházely davy, provolávaly slávu a zpívaly a my vycházeli na balkon, usmívali se a mávali. Jenže ta­tínek, který vždy vypadal trochu posmutněle, pokud se zrovna ne­procházel na čerstvém vzduchu, nejezdil na kole či neštípal dříví,

Carevnina dcera

9

se začal tvářit ještě chmurněji a zanedlouho zpívání a volání ustalo, i když na Palácovém náměstí dosud postávalo dost lidí. Dívali se směrem k balkonu nebo si povídali mezi sebou.

Olga mi prozradila, že Japonci potopili několik našich křižníků.

Mnoho mužů se utopilo, říkala. Není divu, že se tatínek tváří tak smutně, pomyslela jsem si. „To je válka. Hrozná válka. A my prohráváme. Čemodurov to tvrdí.“ Pamatuji si, jak jsem byla zmatená a jakou lítost jsem pociťovala při pohledu na otcovu zasmušilou tvář (protože se uměl i velmi ra­dovat). A má další vzpomínka se týká dne, kdy se mi narodil brat­říček.

Onoho rána nás děvčata poslali nahoru do dětských pokojů, ať nepřekážíme, a řekli nám, že maminka si šla lehnout do ložnice babičky Minnie, do její postele. „Všichni ruští carové se narodili v té posteli,“ prozradila nám chů­va. „Váš otec a dědeček, který byl statný jako býk, a váš svatý pradědeček, ten, co ho ti strašní lidé roztrhali na kousky.“ Netrvalo dlouho a děla na Petropavlovské pevnosti začala dunět a nám bylo jasné, že bratříček už je na světě. Dovolili nám, aby­ chom se šly dolů podívat na maminku a děťátko. Maminka ležela s hlavou opřenou o měkké polštáře a vypadala velmi unaveně, jako když ji bolívala hlava. Přesto se mi zdála nádherná, s půvabnou tváří poznamenanou námahou, s bohatou hřívou tmavě plavých vla­sů rozprostřenou po krajkou zdobeném polštáři. Usmála se na nás a vztáhla k nám ruce.

Vedle postele se ve slunečních paprscích leskla pozlacená ko­ lébka. U ní seděla jedna z chův a opatrně s ní pohupovala nohou.

Vzpomínám si, jak jsem nakoukla dovnitř a uviděla svého nového bratříčka, jak spí pod dečkou z purpurového, zlatem vyšívaného sametu. „Alexej,“ prohlásila tiše maminka. „Budeme mu říkat Alexej.

Osmý Romanovec, který usedne na trůn vší Rusi. Teď máme důvod k oslavě.“