1 Smrt se mi dnes jeví co žhavý uhlík doutnající v temnotách, co ulice zmáčená krví, jež rudě plane na bílém kameni. Smrt se mi zjevuje podobna dýmu z hořící hranice. Připomíná horký dech pouštního větru i bolest v otevřené ráně. Slova prastaré básně se mi derou na rty často, zhusta zaznívají v ozvucích mého srdce, na zvláštní palčivosti však získala především včerejší noci, kdy mě probudil srdceryvný nářek – přicházel přímo od řeky. Napadlo mě, co se asi stalo, hned zrána jsem si tedy vyšel na procházku. Ostražití kušitští žoldnéři mě doprovodili za bránu nevelkého, zato výstavného a elegantního sídla, které se mi stalo domácím vězením, potom jsme společně zamířili k Nilu. K místu, kde ze svažitého břehu kyne výhled na svěží zeleň houževnatých papyrových houštin, zúrodněných žírným záplavovým bahnem. „Taky jsme to slyšeli,“ bručel žoldnéřský kapitán. Neodpověděl jsem, se svými vězniteli zapřádám hovor jen v nejnutnějších případech. Většinu času trávím zaznamenáváním pravdy, nebo přinejmenším toho, co za ni považuji. Sepisuji kroniku Slunečního věku, Převratných změn, Času hyeny, tak se nyní totiž mluví o letech, kdy faraon Achnaton nasto13
lil jediného boha Atona a v naději na vytvoření lepšího světa založil nové hlavní město. Tehdy se celý Egypt – naše milované království Obou zemí, požehnané bohy – ustrašeně chvěl a choulil před plamenným pohledem kacířského vládce. Jedni dějepisci připodobňují Achnatonovo panování k prchavému temnému stínu, druzí jeho vládu vynášejí jako záblesk oslnivého slunečního jasu. Ať si každý říká, co chce, na skutečnosti nic nezmění. Nil nadále pravidelně vystupuje z břehů a po čase se vrací do svého koryta, egyptská země přesto zůstává skrz naskrz prosáklá krví. Ale dosti o tom! Když jsem tedy dnešního jitra kráčel podél břehu, všiml jsem si chuchvalců karmínově rudé pěny a kusů rozervaného masa – pluly na mělčině prorostlé rákosovými stvoly. Řeka si zas a znovu žádala čerstvé oběti. Tentokrát si krokodýli počíhali na hrošici, která se chystala ve zdejším houští přivést na svět nový život, na milost nevzali ani novorozené mládě. Museli se dosyta nažrat, vždyť ještě po ránu stoupaly k hladině vzdušné bubliny rudé jako víno a hutnou vůní procitajících mokřadů prostupoval nezaměnitelný pach krve. Do panského domu mě pak provázely vzpomínky na slova jistého svatého muže. Přirovnal kdysi společenství živých tvorů ke stupňovité pyramidě. Podle jeho mínění dosáhne každá nehmotná bytost, chcete-li duše nebo ka, jiného stupně. Jedna se stane rostlinou, druhá ptákem nebo jiným zvířetem, třetí člověkem. Podobnému výkladu bych docela dobře uvěřil. Vždyť jsem zmarnil celý život mezi lidskými krokodýly, lovil se smečkou lítých hyen, kroužil v hejnu krvelačných supů nad bojišti, na která nás nahnal nesmlouvavý osud, a surově drásal těla padlých nepřátel. Slyšte tedy můj příběh! Jmenuji se Mahu, zplodil mě Medžaj Senusret, býval jsem milovaným přítelem Jeho Veličenstva a velitelem policie, pyšnil se titulem Oči a uši faraonovy. Náležel mi úřad představeného tajemství panovnického domu i strážce tajností královského srdce, spatřil jsem na vlastní oči… Žádný strach, vylíčím vám, co všechno jsem vlastně spatřil. Ostatně, moji věznitelé nedají jinak. Nový představený tajemství ve službách nynějšího vladaře, nechť 14
bohové žehnají jeho jménu, si vyžádal moji úplnou a zevrubnou zpověď. Z jeho vůle sepisuji svůj životní příběh, podoben kajícníkům, již šeptem svěřují své hříchy kněžím ze Svatyně božského ucha. Jen a pouze proto mě teď vězní v blankytných síních stinného sídla uprostřed líbezných zahrad, chtě nechtě tedy musím zadaný úkol završit. Sedím ve své komnatě, hledím z okna – sluhové ohleduplně otevřeli okenice, aby dovnitř proudilo denní světlo i chladivý vánek od řeky –, můj zrak poutá hned třpytivé chvění na hladině zahradního jezírka, hned zase zeleň rozmanitého stromoví, akácií, řečíků či sykomor. V okolním poklidu tu a tam rušivě zazní přízračný křik neviditelných tvorů, co chvíli se mimoděk zachvěji při nenadálém záblesku barev, když z nedalekého porostu vyrazí k nebi pestrý pták. Podvědomému jednání mě naučil čas krutých bitev, ostražité oko a bdělá mysl se tehdy musely mít na pozoru před smrtícím zahvízdáním nepřátelského šípu nebo pohyblivým stínem dopadajícího ostří. Za okamžik si naštěstí vzpomenu, že válečnické doby dávno minuly, v mé duši opět zavládne mír, napjaté svalstvo se uvolní. Slunce se sklání k západu, do zahrady se vkrádají temné stíny, komnata prochází magickou proměnou. Stěny se před mým vnitřním zrakem rozestupují, náhle nesedím ve venkovské pracovně, jejíž stěny zdobí fresky oddělené pásem zelené a sytě rudé barvy, ocitám se v rozlehlé podsvětní sluji obývané zrádně proměnlivými přízraky. Pozvedám číši, abych připil duším mrtvých, které nikdo nevolal, přesto mě přicházejí pozdravit. Řadí se jedna za druhou, zaujímají náležité pozice, svůdně se usmívají nebo naopak nepřátelsky kaboní. Čestné místo připadlo samotnému velkokacíři, pomýlenému a veskrze hříšnému králi Achnatonovi. Dnes, za vlády prozíravějších faraonů, se nikdo neodváží vyslovit ani jeho jméno, považují je za proklaté a nečisté. Mým uším však zní liběji než zpěv harfy nebo flétny, vždyť přivolává hořce sladké vzpomínky! Achnaton, Zrůda, Ošklivec, Zahalený… Dobře si vybavuji jeho nestvůrně pokroucené tělo, žensky široké boky, propadlou hruď, neohrabané ruce a nohy, kostnaté, nepřirozeně dlouhé prsty. 15
Kněz ze Svatyně času jej nazývá Pavoukem, ale copak smí ten nicotný pozemský červ soudit? Mezi nohama se nemá čím chlubit, v hlavě mu zbylo ještě méně. Achnatonův nevšední majestát, jeho velkolepé myšlenky a novátorské činy pravda nedokázaly oslovit každého. Představuji si jej jako velebnou sochu z červeného křemence vztyčenou v chrámovém přítmí. Hra světla a stínu dává vyniknout výrazným lícním kostem, zbloudilé paprsky jiskří v šikmých pronikavých očích, které králi vždy dodávaly podmanivý dravčí pohled, vzápětí se ale kamenný portrét mění v živoucí lidskou tvář. Vladař vyzařuje nadpozemskou moc, tmavé oči žhnou horečnou vášní, jejíž příčinu jsem při nejlepší snaze nikdy nepochopil, brada se zachvívá náporem nepříčetného vzteku, rudé, vzdorně našpulené rty prskají kletby palčivější než Horův oheň, jenž dokáže sežehnout miliony provinilých duší. Ve stínu kacířského faraona kráčí Aje, panovníkův tchán a nejkrutější z lidských krokodýlů. Božský otec, velitel královských vozatajů, strážce diadému, nosič vějíře po vladařově pravici, ale také lhář, cizoložník, vrah a prostopášník, který spal s vlastní dcerou i vnučkou, jinými slovy vůdce smečky krvelačných hyen. Aje, ta úkladná promyka, vynikal chytrou tváří přívětivého učence, krásnýma očima, pěkně tvarovanými rty, štíhlou postavou, příjemným vystupováním i okouzlujícím úsměvem, ale běda tomu, kdo by mu uvěřil! Pod líbivým zevnějškem se skrývala jedovatá kobra. Za Ajem postupuje Haremheb, statný, ramenatý vojevůdce v kožené vojenské kazajce. Jeho zápěstí a paže zdobí široké náramky, v jedné ruce třímá kyj, ve druhé dýku, z masité tváře rozhodně vystupuje hranatá brada, na rtech hraje nevlídný úsměv, bojovný pohled nikdy nepolevuje v ostražitosti. Haremheb, čestný muž, který se dopustil nejhanebnějších skutků, protože mu ctižádost spalovala útroby prudkým ohněm. Za ním se opatrně plíží ten, kdo se dnes prohlašuje za otce králů, tehdy – a píšu čistou pravdu – ovšem vystupoval coby pouhé Haremhebovo temnější druhé já. Ramses. V hubeném, šlachovitém, poněkud zašpičatělém obličeji nápadně vystupuje orlí 16
nos, oči planou nenávistí, již si od počátku láskyplně hýčkal jako matka vymodlené robátko. Lstivý a úkladný Ramses, odvážný bojovník a nelítostný nepřítel, kráčí v čele dalších dítek královského Domu naučení, takřečeného Kapu. Někdejší školní druhové povstávají z nicoty, aby mě pozdravili. V jejich společnosti jsem vyrůstal z rozhodnutí sestry mého otce, tety Isithie. Ta bezcitná čarodějnice měla duši temnější než půlnoc a její tlející srdce čpělo prastarým hříchem, kdykoliv se mi tedy v zástupu duší zjeví, přehlížím ji! Kdo dál? Maja, náš tlusťoučký pan Maja. Prozradila jej hebká pleť, buclaté, silně nalíčené tváře, oči obkroužené kohlem a rty potřené křiklavou rumělkou po způsobu chrámových nevěstek. Zahalil se do bohaté řízy vroubené zdobným lemem a přepásané vyšívanou stuhou, na šíji se mu třpytí záplava skvostných zlatých náhrdelníků. Strážce pokladu Maja sice působil jako žena v mužském těle, pronikavým úsudkem však předčil nejprotřelejší dvořany. Jeho schopnost shromažďovat stříbrné či zlaté poklady vešla do přísloví, pro jediný valoun drahého kovu by dokázal přeskupit i pouštní písky. Vnitřním zrakem vidím, jak spokojeně usedá, usmívá se na mě a hladí si plné břicho. Stejně si počínal zaživa, snad už tehdy tušil, co se mu stane osudným. Po Majově boku stojí jediný člověk, jediná duše, již kdy dokázal nezištně milovat – můj nejlepší přítel Sobek. Vpadlé tváře a vyhaslé oči připomínají ukrutné vězení ve vyprahlé trestanecké oáze, v mládí totiž Sobka stihl krutý trest za prchavé milostné dobrodružství s nevýznamnou konkubínou Amenhotepa Skvělého, Achnatonova otce. Když se mu z žaláře podařilo uprchnout, ve vší tajnosti se směle vrátil do stobranných Théb, skrýval se v chudinských brlozích, zabíjel psy a jejich balzamované ostatky pak prodával zbožným poutníkům jako dar pro některé božstvo. Přijalo jej společenstvo jemu podobných vyděděnců – zlodějů, lupičů, pouštních kočovníků a námezdních hrdlořezů –, splynul se špínou velkoměsta, která se drží poblíž přístaviště a v přilehlých nuzných uličkách, rozeného bojovníka však nezapřel. Neúnavně se prodíral vzhůru, 17
nakonec se vyšvihl na místo vládce vlastního podsvětního království, pochmurné říše Amduat. Můj nepokojný vnitřní zrak již ale míří vstříc dalšímu příchozímu, je jím Sobkův dokonalý protiklad, uhlazený dvořan Huj. V jeho moudré vrásčité tváři vyniká špičatá brada a hlouběji posazené oči, štíhlé tělo halí netknutá říza, na hlavě trůní zkadeřená paruka, prsty, paže i šíje se lesknou vkusnými zlatými šperky, odznaky mimořádného postavení. Huj, řečený Velkolepý, zastával hodnost představeného Domu vyslanců a nic mu neleželo na srdci tolik jako vzestup egyptské moci a slávy. Coby mistr zahraniční diplomacie také dokázal nemožné – srdce našich odvěkých nepřátel se bázlivě chvěla jen při vyslovení jména Obou zemí. Do vzpomínek se mi vetřel též velekněz Merire, na rtech modlitbu, v očích výsměch. Nenechte se oklamat jeho svatouškovskou tváří, kulatou a hladkou jako oblázek, ani zdvořilým vystupováním nebo úslužným pohledem! Merire patřil k nejnebezpečnějším lidem, které jsem kdy poznal. Hle, za ním se plouží ustaraný tajnůstkář menšího vzrůstu, poznávám v něm lékaře Pencua. Tvář má úzkou, ramena nahrbená, oči úzkostné, rty neustále pootevřené. Ó ano, mou minulost zalidňují přepočetné zástupy. Stěny mé pracovny opět procházejí náhlou proměnou, zničehonic připomínají trůnní síň chetitského královského paláce. Zatímco upíjím vína, moje duše putuje k Západnímu obzoru, na Nivy blažených však vstoupit nesmí – vznáší se mimo čas a prostor, na tajuplných místech mezi nebem a zemí. Pátrám v temných zákoutích svého starého srdce, vyhlížím jej v řadách těch, které jsem kdysi miloval, bojoval s nimi, zradil je nebo je zabil. Kráčí po jejich boku, přesto se drží trochu stranou, podoben vzdálenému plamínku lampy za temné noci. Samozřejmě mluvím o božském dítku, o požehnaném chlapci, o zlatém králi a miláčku bohů Tutanchamonovi. Achnatonova syna povila mitannská princezna Kija, jediná úctyhodná soupeřka krásné Nefertiti. Stalo se, uniklo mi její jméno, nemohu je vzít zpět. Nefertiti, Kráska, přichází! Nikdy jsem nepochopil, proč narození jednoho dítěte způsobilo tolik zla. Vždyť otřáslo Nefertitinou 18
láskou a rozmetalo snový svět jejího kacířského manžela jako smrtonosná žhnoucí hvězda, která se ohnivým obloukem řítí noční oblohou. Dodnes vidím nevinné oči zářící v Tutanchamonově vyrovnané, poklidné a chlapecky půvabné tváři, cítím jejich zvědavý pohled. Připomínal zakletého koloucha, jenž nehybně sleduje, jak se k němu stahuje smečka ctižádostivých hyen. Její jméno už padlo, nemohu si je tedy déle odpírat, třebas dnes její duše nepřichází sama, přivádí s sebou svou dceru Anchesenamon. Každá se zdá jiná, já však vroucně miloval obě. Nefertitina pleť mívala zlatavý odstín, ve tváři jí jasně zářily modré zorničky, půvabné rysy rámovala bohatá a nespoutaná rusá hříva. Zjevuje se mi v mnoha podobách. Někdy mě škádlí a svádí jako zlomyslná uličnice, jindy ke mně důstojně kráčí coby vtělení královského majestátu, zlehka přitom zaklání hlavu korunovanou nezaměnitelným modrým diadémem a zpytavě mhouří oči. Za jejími zády se krade mladší Anchesenamon, podobna zrádným mokřadům, jejichž svůdně zelený travnatý porost vlákal do záhuby duši nejednoho statečného bojovníka! Ani stařecké neduhy mi nedaly zapomenout na její oválnou smyslnou tvář, pronikavé zorničky, ústa jako stvořená pro líbání. Stačí pomyslet na princeznino žensky oblé tělo a pocítím záchvěv vzrušení, srdce se mi nebezpečně rozbuší. Kéž bych směl znovu laskat onu hebkou kůži, vzít její tvář do dlaní, líbat její plné rty! Nyní se duchové minulosti dostavili v plném počtu, nikdo neschází, mohu tedy začít. Chápu se rákosového pera a kladu si zásadní otázku. Kde nejlépe navázat? Jak začít znovu? Můj život připomíná bojiště – v oblacích zvířeného prachu rachotí kola válečných vozů, koně se vzpínají, cválají do útoku, armády se stráží, vojáci bez milosti zabíjejí. Náhle se však mlha zvedá, ve slunečních paprscích se chvějivě třpytí zlato, stříbro i elektron. Slyším hvízdání napínaných postrojů, zpěv polnice, lidské volání i křik, řinčení zbraní. Dusání nestvůrných chodidel napovídá, že sám bůh války zatoužil po čerstvé krvi. Výprava do vlastní minulosti vždy připomíná cestu bojištěm. Kde tedy začít? Válečná řež 19
se obvykle rozhoří po poklidných časech, kdy bojovní hřebci nabírají sil ve stájích a meče smírně spočívají v pochvách. Uvedu tedy své vyprávění posledním měsícem doby zrání peret – představte si mocný tok Nilu, který v plné síle omývá oba břehy Černé země a osvěžuje je svou vláhou –, právě tehdy totiž uplynul celý rok od chvíle, kdy Nefertiti přijala z mých rukou pohár s otráveným vínem a vypila ho. Přihlížel jsem, jak její životní jiskra pohasíná, její překrásné tělo se mi přitom chvělo v náručí…
20