PROLOG Severní oblasti, Pákistán pátek 18. května 08:10 Kolem Cottona Malonea zasvištěla kulka. Vrhl se k zemi a snažil se aspoň jakžtakž krýt mezi řídkými topoly. Cassiopeia Vittová udělala totéž. Doplížili se ostrým kamením k balvanu, který byl dost velký na to, aby se za ním oba schovali. Přilétly další střely. „Začíná jít do tuhého,“ utrousila Cassiopeia. „Že by?“ Až do téhle chvíle probíhala jejich pěší túra nerušeně. Obklopovala je nejvelkolepější hradba horských štítů na zeměkouli. Střecha světa vzdálená přes tři tisíce kilometrů od Pekingu, nejzazší jihozápadní výspa čínské autonomní oblasti Sin-ťiang nebo součást Severních oblastí Pákistánu – přijde na to, s kým zrovna mluvíte. Kraj kolem hranice, o kterou se vedou vášnivé spory. Tím se vysvětlovala přítomnost vojáků. „Nejsou to Číňané,“ prohlásila Cassiopeia. „Zahlédla jsem je. Určitě jsou to Pákistánci.“ Rozeklané, sněhem pokryté vrcholky vysoké až šest tisíc metrů čněly nad ledovci, flíčky zelenočerných lesů a svěžími údolími. Tady se propojovala pohoří Himálaj, Karákóram, Hindúkuš a Pamír. Země černých vlků, modrokvětého máku, kozorožců a sněžných levhartů. Země, kde se scházejí víly, vzpomněl si Malone na postřeh jednoho dávného pozorovatele. Dost možná inspirovala Jamese Hiltona k jeho knize Šangri-La. Ráj vysokohorských turistů, horolezců, raftařů a lyžařů. Bohužel si na něj dělá nárok Indie i Pákistán, nachází se ve vlastnictví Číny a všechny tři vlády o tu pustou končinu už celá desetiletí svádějí boje. „Zřejmě věděli, kam máme namířeno,“ konstatovala Cassio peia. n 15
„Už mě to taky napadlo.“ Neodpustil si, aby nedodal: „Já ti říkal, že je syčák.“ Měli na sobě kožené bundy, džíny a vysoké boty. Přestože se nacházeli v nadmořské výšce dva a půl tisíce metrů, bylo tu překvapivě příjemně. Malone odhadoval teplotu na nějakých patnáct nad nulou. Byl rád, že s sebou oba mají čínské poloautomatické pistole a pár náhradních zásobníků. „Musíme jít tamhletudy,“ ukázal dozadu. „A ti vojáci jsou dost blízko, aby nám pořádně zatopili.“ Pátral ve své eidetické paměti po tom, co potřebovali. Včera si prostudoval zdejší místopis a zjistil, že tomuhle kousíčku země, ne o moc většímu než New Jersey, se kdysi říkalo Hunza. Přes devět set let býval knížecím státem, dokud po roce 1970 definitivně neztratil nezávislost. O jeho obyvatelích se světlou pletí a očima se říkalo, že jsou potomky vojáků z armády Alexandra Velikého, která sem vtrhla před dvěma tisíci lety. Kdo ví? Tahle země zůstávala po staletí izolovaná, až do osmdesátých let minulého století, kdy tu postavili karákóramskou dálnici spojující Čínu s Pákistánem. „Musíme mu věřit, že si s tím nějak poradí,“ řekla Cassiopeia po chvilce. „Ty si mu věř, ale po mně to nechtěj. Běž první. Budu tě krýt.“ Sevřel čínskou dvojčinnou pistoli. Nebyla to špatná zbraň. Patnáct nábojů, poměrně přesná. Cassiopeia si také připravila svou. Tohle se mu na ní líbilo – jednala pohotově v každé situaci. Tvořili dobrý tým a ta hezká Španěloarabka ho nemálo přitahovala. Tryskem se rozběhla ke skupince jalovců. Zamířil pistolí přes balvan a připravil se zareagovat na sebemenší pohyb. Napravo v pruhu světla, které prosakovalo jarním listím, postřehl za kmenem záblesk hlavně. Vypálil. Hlaveň zmizela. Rozhodl se toho využít. Vystartoval za Cassiopeiou a hlídal si, aby ho před pronásledovateli clonil balvan. Dohnal ji a oba pádili dál a co nejvíc se kryli za dalšími stromy. Zarachotila palba. Kolem nich zahvízdaly kulky. 16 n
Stezka se stočila pryč od stromů, nahoru do příkrého, ale zdolatelného srázu posetého volně ležícím kamením. Krýt se tam moc nedalo, ale neměli na vybranou. Malone viděl, že kolem jsou úžlabiny tak hluboké a sevřené, že do nich pronikne světlo leda v pravé poledne. Napravo spadala dolů jedna taková rokle, běželi přímo po jejím okraji. Do černých břidlicových skal na druhé straně se opíralo oslepivě zářící slunce. Třicet metrů pod stezkou se řítil a kolotal dravý vodní proud zešedlý pískem a rozstřikoval do vzduchu spršky pěny. Vydrápali se po srázu nahoru. A tam uviděl most. Přesně jak jim bylo řečeno. Nebyla to žádná pořádná konstrukce, jen vratké sloupy zaklíněné mezi balvany a nahoře spojené příčným trámem, mezi nimiž se z jedné strany na druhou táhla tlustá konopná lana. Visutý prkenný chodníček pohupující se nad řekou. Cassiopeia dorazila na konec stezky. „Musíme to přejít.“ Maloneovi se ta představa moc nezamlouvala, ale věděl, že Cassiopeia má pravdu. Jejich cíl leží na druhé straně. V dálce zarachotila střelba a Malone se ohlédl. Vojáci nikde. Dělalo mu to starost. „Třeba je odvádí někam pryč,“ řekla Cassiopeia. Ochromovala ho nedůvěra, cítil se v defenzivě, ale neměl čas analyzovat situaci. Zastrčil si pistoli do kapsy. Cassiopeia udělala totéž a vkročila na most. Pustil se za ní. Prkna nad burácející říčkou vibrovala. Odhadoval, že na druhý břeh je to jen asi třicet metrů, ale ocitnou se vysoko ve vzduchu v otevřeném prostoru, bez sebemenšího krytí, a budou se přesouvat ze stínu do světla. Naproti stezka pokračovala, táhla se sutí k dalším stromům. Ve skále nad ní zahlédl vytesanou postavu dobrých pět metrů vysokou – zpodobení Buddhy, přesně jak mu bylo řečeno. Cassiopeia se po něm otočila. Měla tvář Zápaďanky, ale hleděly z ní východní oči. „Ten most už má svoje lepší dny za sebou.“ „Doufám, že mu ještě aspoň jeden zbývá.“ n 17
Chytila se kroucených lan, na kterých byl most zavěšen. I Malone sevřel jejich drsné prameny v dlaních a rozhodl se. „Půjdu první.“ „Proč?“ „Jsem těžší. Když unese mě, unese i tebe.“ „Tak pádné logice se nedá vzdorovat. Posluž si.“ Ustoupila stranou. Předešel ji a přizpůsobil chůzi houpání mostu. Po pronásledovatelích ani stopy. Usoudil, že bude lepší zrychlit a nedat prknům čas prasknout. Vtom se nad burácející říčkou ozval nový zvuk. Hluboké basové tóny. Přicházely z dálky, ale sílily. Klap. Klap. Klap. Rychle zalétl pohledem doprava a zaregistroval pohyb – stín sunoucí se po skalní stěně asi o dva kilometry níž, v místě, kde rokli, kterou přecházeli, protínala jiná. Byl už v půli cesty a zdálo se, že most drží, i když zplesnivělá prkna byla nasáklá jako houba. Zlehka se přidržoval provazového zábradlí, připraven chytit se ho vší silou, pokud mu dřevo pod nohama povolí. Vzdálený stín narostl a nabral nezaměnitelný tvar útočné helikoptéry AH-1 Cobra. Vyrobili ji Američané, ale záchranu nepřinášela. Tenhle typ používali i Pákistánci – Washington jim helikoptéry poskytl jakožto údajným spojencům ve válce s terorismem. Cobra se hnala přímo k nim. Dvoumotorový bojový vrtulník s dvoulistovými rotory, vybavený dvacetimilimetrovým kanónem, protitankovými řízenými střelami a raketami vzduch-země. Rychlý jako jestřáb a právě tak obratný. „Na pomoc nám neletí,“ utrousila Cassiopeia. Byl stejného názoru, ale nemělo cenu připomínat jí, že měl celou dobu pravdu. Úmyslně je sem nahnali – a právě kvůli tomuhle. Ten zatracený hajzl… Cobra začala střílet. Zasypala je vytrvalým deštěm dvacetimilimetrových nábojů. 18 n
Plácl sebou na břicho, překulil se na bok a přitom zahlédl, že Cassiopeia dělá totéž. Cobra se řítila k nim, turbohřídelové motory nasávaly průzračný suchý vzduch. Střely zasáhly most a zuřivě drtily dřevo a provazy. Následovala další salva. Zaměřila se na třímetrový prostor mezi Malonem a Cassio peiou. Malone viděl, jak se Cassiopeii vztekle blýsklo v očích. Sáhla po pistoli, zaklekla a vystřelila po kabině vrtulníku. Maloneovi bylo jasné, že opancéřovanému monstru ženoucímu se rychlostí přes dvě stě sedmdesát kilometrů za hodinu nijak neublíží. „K zemi, sakra!“ zařval. Další dávka soustředěné palby roztříštila pruh mostu mezi nimi napadrť. Jednu chvíli tam byla prkna a provazy, a vzápětí nic než gejzír trosek. Malone se vymrštil na nohy. Uvědomil si, že konstrukce každou vteřinou povolí. Zpátky nemohl, a tak vystartoval kupředu, aby zdolal těch zbývajících šest metrů. Zatínal ruce do provazů a utíkal, zatímco mu most klesal pod nohama. Cobra přes ně přelétla směrem k opačnému konci rokle. Ozval se praskot a Malone se chytil provazů jako klíště. Most se rozlomil, obě poloviny se zhouply k bokům rokle a Malone prolétl vzduchem. Narazil do skály, odrazil se od ní a konečně se zastavil. Nedopřál si čas na strach a pomalu vyšplhal ten kousek nahoru ke stezce. Od řevu divoké říčky a hřmění rotorů mu zaléhalo v uších. Zadíval se přes rokli a hledal Cassiopeiu. Doufal, že se jí povedlo dostat na druhou stranu. Srdce se mu sevřelo, když ji uviděl, jak se oběma rukama zuby nehty drží zbytku mostu, který se pohupuje u kolmé skály. Rád by jí pomohl, ale neměl šanci. Byla třicet metrů daleko a mezi nimi nebylo nic než vzduch. Cobra se v rokli otočila, nabrala výšku a zamířila zpátky k nim. „Dokážeš vyšplhat nahoru?“ křikl do toho rámusu. Cassiopeia zavrtěla hlavou. „Udělej to!“ zařval. Vykroutila krk za sebe, aby na něj viděla. „Padej odtud.“ n 19
„Bez tebe ne.“ Cobra se přiblížila, už od nich byla jen něco málo přes kilo metr. Každou vteřinou může znova spustit palbu. „Šplhej,“ zakřičel. Přehmátla jednou rukou výš. A pak se z patnáctimetrové výšky zřítila do burácející řeky. Malone netušil, jaká je tam hloubka, ale balvany, které z vody trčely, mu nenechávaly moc naděje. Cassiopeia zmizela v rozvířené vodě, která určitě neměla daleko k bodu mrazu, protože pocházela z horského sněhu. Čekal, až se vynoří. Někde, nějak. Jenže se nevynořila. Upíral oči na řvoucí šedý příval unášející s sebou v hrozivém zpěněném proudu bahno a kamení. Nejradši by skočil za ní, ale chápal, že to nemá smysl. Ani on by ten pád nepřežil. Jen stál a nevěřícně zíral. Po tom všem, čím spolu v posledních třech dnech prošli… Cassiopeia Vittová byla pryč.
20 n