Ďáblova slza

1 Ve městě je Hrobař.

Vypadá jako vy, vypadá jako já. Chodí po mrazivých ulicích stejně jako kdokoliv jiný, s rameny schoulenými před vlhkým prosincovým vzduchem.

Není vysoký a není malý, není tlustý a není štíhlý. Jeho prsty v tmavých rukavicích jsou možná zavalité a možná nejsou. Zdá se, že má velkou nohu, ale třeba je to jen velikostí bot.

Když se mu podíváte do očí, nevšimnete si jejich tvaru ani bar− vy; zjistíte jen, že se nezdají být příliš lidské. A když se Hrobař po− dívá na vás, mohou být jeho oči poslední věcí, kterou v životě uvi− díte.

Chodí v dlouhém černém plášti nebo v plášti tmavě modrém a na ulici si ho nevšimne ani živáček, přestože se zde prochází mnoho svědků – ulice Washingtonu jsou přeplněné, neboť zde právě probíhá ranní špička.

Je silvestr a ve městě je Hrobař.

V ruce drží nákupní tašku z Fresh Fields, vyhýbá se dvojicím, jednotlivcům i rodinkám a neustále kráčí dál. Před sebou vidí sta− nici metra. Dostal příkaz, aby tam přesně v devět hodin ráno byl, a tak tam přesně v devět hodin ráno bude. Hrobař se nikdy ne− opozdí.

Taška v jeho možná zavalité ruce je těžká. Váží pět kilogramů, ale než se Hrobař vrátí do hotelového pokoje, bude podstatně leh− čí.

Nějaký muž do něj vráží, usmívá se a říká: „Pardon.“ Jenže Hrobař se na něj nedívá. Hrobař se nikdy na nikoho nedívá a ne− přeje si, aby se někdo díval na něj. „Ať ti nikdo…“ Cvak. „…nevidí do tváře. Dívej se stranou. Ro− zumíš?“ 9

Rozumím.

Cvak.

Dívej se na světla, říká si, dívej se na… cvak… novoroční vý− zdobu. Otylé dítě na praporcích, starý Rok odchází.

Legrační ozdoby. Legrační světla. Legrační, jak jsou hezká.

Tohle je DuPont Circle, domov peněz, domov umění, domov mladých a elegantních. Hrobař to ví, ale ví to jen proto, že mu to o DuPont Circle prozradil muž, který mu všechno říká.

Blíží se ke vchodu do stanice metra. Je zataženo a vzhledem k ročnímu období se město halí do zvláštního šera.

Hrobař v takových dnech myslí na svou ženu. Pamela neměla ráda tmu a zimu, a tak… cvak… často… Co že dělala? Jistě. Pěs− tovala červené květiny a žluté květiny.

Hrobař pohlíží do metra a myslí na obraz, který kdysi viděl.

Byli s Pamelou v muzeu. Dívali se na starý lept. „Strašidelné,“ řekla Pamela. „Pojďme.“ Byl to obraz vstupu do pekla.

Vchod do metra mizí dvacet metrů pod zemí. Pasažéři vyjíž− dějí, pasažéři sjíždějí. Úplně jako v tom obraze.

Vstup do pekla.

Jsou tu mladé ženy s nakrátko ostříhanými vlasy a s kufříky.

A jsou tu mladí muži s mobilními telefony a sportovními taškami.

A pak je tu Hrobař s nákupní taškou.

Možná je tlustý, možná je štíhlý. Vypadá jako vy, vypadá jako já. Nikdo si ho nevšimne, což je jeden z důvodů, proč je tak dobrý v tom, co dělá. „Jsi nejlepší,“ řekl loni muž, který mu všechno říká. Jsi… cvak, cvak… nejlepší.

V 8:59 Hrobař přichází k hornímu konci sestupného eskaláto− ru, který je plný lidí mizejících v prázdnotě.

Sahá do tašky a provléká prst pohodlnou rukojetí samopalu, který může nést značku Uzi, značku Mac−10 nebo možná značku Intertech, ale rozhodně váží pět kilogramů a je opatřen zásobní− kem s rovnou stovkou dlouhých kulek ráže 0,22.

Hrobař má chuť na polévku, ale zahání ji.

Protože je… cvak… nejlepší.

10

Dívá se směrem k davu, ale ne přímo na něj. Lidé čekají, až na ně přijde řada a budou moci nastoupit na eskalátor, který je od− veze do pekla. Hrobař se nedívá na dvojice, nedívá se na jednot− livce, nedívá se na muže s telefony ani na ženy s účesem od Supercuts, kam chodila i Pamela. Nedívá se na rodinky. Tiskne si nákupní tašku na prsa, jak by to dělal kdokoliv jiný, kdyby ji měl plnou svátečních lahůdek. Jednu ruku drží na spoušti zbraně bůh− víjaké značky, zatímco druhou rukou objímá s taškou cosi, co se dá pokládat za bochník chleba výborný k polévce, ale co je ve sku− tečnosti těžký tlumič s gumovými přepážkami, vycpaný skelnou vatou.

Jeho hodinky pípají.

Devět hodin.

Hrobař mačká spoušť.

Ozývá se syčivý zvuk, jak si proud kulek začíná razit cestu skrz pasažéry na eskalátoru. Pod palbou přepadávají dopředu. Štěkavý zvuk zbraně náhle přehlušují výkřiky. „Ach bože co se to děje ježíši kristepane jsem raněná umírám.“ A tak.

Ra ta ta.

A pak příšerný třeskot zbloudilých kulek – kulek narážejících do kovu a obložení. Tenhle zvuk je velice hlasitý. Zvuk zásahů je daleko tišší.

Všichni se rozhlížejí a nikdo neví, co se děje.

Hrobař se rovněž rozhlíží. Všichni se mračí. I Hrobař se mračí.

Nikdo netuší, že se po nich střílí. Domnívají se, že někdo spa− dl a spustil řetězovou reakci lidí, kteří padají na eskalátoru jako domino. Ozývá se třeskot a břinkot, jak obětem padají z rukou te− lefony, kufříky a sportovní tašky.

Sto nábojů je za pár vteřin pryč.

Nikdo si Hrobaře nevšimne, neboť Hrobař se rozhlíží kolem sebe stejně jako všichni ostatní.

Mračí se. „Zavolejte sanitku policii policii bože můj ta dívka potřebuje pomoc potřebuje pomoc někdo je mrtvý ach bože prokrista její no− ha podívejte na její nohu moje dítě moje dítě…“ 11

Hrobař sklopí nákupní tašku, která má na dně jediný otvor od vylétávajících kulek. V tašce leží všechny horké mosazné náboj− nice. „Vypněte je vypněte ty schody ježíšikriste podívejte zastavte ho někdo zastavte ten eskalátor vždyť je to rozdrtí…“ A tak.

Hrobař se dívá. Protože se dívají všichni.

Ale je těžké dohlédnout až do pekla. Dole je jen hromada vrší− cích se těl, kupí se na sebe, svíjejí… Některá jsou živá, jiná mrtvá, některá se snaží vyprostit se z drtivého uvěznění shluku údů a trupů, který na dolním konci eskalátoru neustále narůstá.

Hrobař ustupuje zpátky do davu. A pak je náhle pryč.

V mizení je velice dobrý. „Když odcházíš, měl by ses chovat ja− ko chameleon,“ řekl muž, který mu všechno říká. „Víš, co to je?“ „Ještěrka.“ „Jo.“ „Co mění barvy. Viděl jsem ji v televizi.“ Hrobař se prodírá po chodníku plném lidí. Utíkají semhle a pak zase tamhle. Legrační.

Legrační…

Hrobaře si nikdo nevšimne.

Hrobaře, který vypadá jako vy a vypadá jako já a vypadá jako dřevěná hračka. Jeho tvář je bílá jako ranní obloha. Nebo taky čer− ná jako vstup do pekla.

A jak tak prochází – pomalu, neutíkat, nikdy neutíkat –, myslí na hotel. Kde znovu nabije zbraň, doplní tlumič ježatou skelnou vatou a sedne si do pohodlného křesla se sklenicí vody a miskou polévky vedle sebe. Bude sedět a odpočívat až do odpoledne a pak – pokud mu muž, který mu všechno říká, nenechá vzkaz, aby to nedělal – si znovu oblékne svůj dlouhý černý nebo modrý plášť a půjde ven.

A udělá to znovu.

Je silvestr a ve městě je Hrobař.

Zatímco se sanitky řítily k DuPont Circle a záchranáři se pro− bírali přízračnou haldou těl ve stanici metra, Gilbert Hawel kráčel asi tři kilometry odtud směrem k městské radnici.

12

Na rohu Čtvrté a D se za javorem zastavil, otevřel obálku a na− posledy si přečetl vzkaz.

Starosto Kennedy, ‘ konec se plíží. Hrobař je ve městě a není spůsob ho zastavit.

Bude zabíjet znovu – ve čtyři,‘ v 8 a o Půlnoci‘ –, pokud nezaplatíte. Žádám 20 milionů ‘ ‘ dolarů v hotovosti,‘ které vložíte do tašky a necháte je tři‘ kilometry jižně ‘ ‘ od silnice ‘ ‘ 66 na Západní straně Beltway. Uprostřed pole. Zaplaťte mi‘ ty peníze do 12.00 hodin. ‘ Jenom já znám, jak Hrobaře zastavit. ‘ Pokud mě xxxx uvězníte, bude vraždit‘ dál. Pokud mě zabijete, ‘ bude vraždit‘ dál.

Kdybyste si‘ mysleli,‘ že to nemyslím vážně, tak některé Hrobařovy kulky jsou natřené načerno. Vím to jenom já.

Tohle je nejdokonalejší nápad, jaký kdo mohl vymyslet, po− myslel si Hawel. Měsíce plánování. Příprava na všechny možné reakce ze strany policie a FBI. Šachová partie.

Uchvácen svou myšlenkou vrátil vzkaz do obálky, uzavřel ji, aniž by ji zalepil, a vyrazil po ulici. Kráčel sehnutě a se sklopený− ma očima, jako by tím chtěl zmenšit svou stopětaosmdesáticenti− metrovou postavu. Nebylo to pro něj lehké – raději chodil vzpří− meně a shlížel na ostatní z výšky.

Bezpečnostní opatření městské radnice byla směšná. Hawel prošel kolem těžko popsatelné kamenné budovy na náměstí a za− stavil se u automatu na noviny. Zastrčil obálku pod stojánek, po− malu se otočil a odešel směrem k ulici E. Na silvestr je docela teplo, pomyslel si. Vzduch páchl podzi− mem – shnilé listí a kouř z vlhkého dřeva. Hawel pocítil nával těž− ko definovatelné nostalgie. Zastavil se u telefonního automatu na rohu, vhodil do něj pár mincí a vytočil číslo. „Městská radnice,“ ozval se jakýsi hlas. „Ostraha.“ Hawel přidržel u mluvítka kazetový magnetofon a zmáčknul přehrávání. Z magnetofonu se začal linout počítačem generovaný hlas: „Obálka před budovou. Pod automatem na Washington Post.

Přečtěte si ji. Je o střelbě v metru.“ Hawel zavěsil, přešel přes uli− ci, strčil magnetofon do papírového pytlíku a vyhodil ho do od− padkového koše.

13

Vešel do malého bistra a posadil se ke stolku u okna, odkud měl dobrý výhled na automat a boční vchod do radnice. Chtěl si být jistý, že obálku někdo sebere – stalo se to dříve, než si vůbec stačil sundat kabát. Kromě toho chtěl vidět, kdo půjde uvědomit starostu. A jestli se dostaví novináři.

U jeho stolku se objevila servírka. Hawel si objednal kávu a i přes poměrně časnou ranní hodinu také biftekový sendvič, nej− dražší jídlo na jídelníčku. Proč ne? Vždyť již brzy bude velmi bo− hatý muž.

14