1 Londýn, červen 1878
,,T
o je ona,“ zamumlal lord Ranelagh před obrazem spoře oděné odalisky v Královské akademii. „Tahle ňadra bych poznal mezi všemi.“ „Na tom obraze, co jsi ho koupil v Paříži, měla na sobě mnohem více šatů,“ řekl hrabě z Airlie s pohledem upřeným na svůdnou ženskou postavu. „Vypadá to, jako by byla ještě více… emancipovanější.“ Samuel Lennox, vikomt Leighton, dědic hrabství a velkého majetku, který byl už i tak dost bohatý, se skepticky podíval na svého přítele. „Jako kdyby všechny modelky nežily bohémským způsobem života. Spíše mě však napadlo, že pokud ji maloval Leighton, neznamená to snad, že ona dáma žije v Londýně?“ „Proč se nezeptáš Leightona? Jelikož obraz není na prodej, zřejmě k němu má osobní vztah.“ „Ty ho znáš?“ „Já ne, ale můj bratranec ano. Řeknu Georgeovi, aby nás seznámil.“ „Teď?“ Edward McDonal se zamračil. „Myslel jsem, že jsme chtěli zajít do klubu.“ „Jak dlouho nám může trvat zastavit se u Leightona a zjistit její jméno? Kromě toho chci ten obraz koupit.“ „Je tady zřetelná cedulka Není na prodej,“ poukázal jeho přítel. Vikomt se cynicky pousmál. „Všechno je na prodej, Eddie. A ty to moc dobře víš.“ 7
¬
¬
¬
O hodinu později je strohý majordomus uvedl do ateliéru Frederica Leightona, a to navzdory nevhodné době, umělcovu zvyku přijímat jen pozvané hosty, a dokonce i navzdory tomu, že malíř urputně pracoval, poněvadž se obával, že za chvíli přijde o vhodné sluneční světlo. Majordomus totiž věděl, že Leighton se teď, když byl pasován na rytíře, snaží navázat styky s urozenými gentlemany. Obrovskou místnost zdobily bohaté římsy, pozlacené vlysy a mozaikové ornamenty. Hýřila všemi barvami a přímo z ní čišel luxus a opulence. Jednu dlouhou stěnu lemovala úctyhodná knihovna, východní strana byla prosklená barevnými tabulemi zdobenými orientálními motivy, zatímco severní okna, u nichž malíř pracoval, byla vysoká a čirá, aby dovnitř vpouštěla co nejvíce slunečního světla. Když muži vešli dovnitř, Leighton se obrátil od svého stojanu, a když poznal George Howarda a jeho doprovod, přestal se mračit a uvítal gentlemany s uhlazenou důstojností a se zdvořilým úsměvem. Lord Ranelagh si jejich hostitele skoro ani nevšiml, poněvadž jeho pohled ihned upoutal obraz, na němž Leighton právě pracoval – nahá žena v provokativní póze, s korunou vysoce vyčesaných vlasů. „Skvostné, sire Leightone,“ řekl a hlavou kývl ke stojanu. „Barva její pokožky je dokonalá.“ „Stejně jako sama dáma. Mohu hovořit o štěstí, že se rozhodla věnovat umění.“ „Žije v Londýně?“ „Občas. Pokud budete mít zájem, mohu vás představit.“ „To tedy nemůžeš, Fredericu. Jasně jsme se dohodli, že jsem tady inkognito,“ ozval se pobavený ženský hlas a o chvíli později zpoza pestrobarevné zástěny vystoupila Alexandra Ionidesová. Měla na sobě šaty z tmavě modrého hedvábí, které její pokožce dodávaly na dokonalosti. Jejich živůtek byl ještě stále rozepnutý a odhaloval obliny plného poprsí. Netrvalo však dlouho a hbité prsty zapnuly tři poslední knoflíčky, čímž Ranelaghovi upřely úchvatnou podívanou. 8
„Jste to vy,“ vydechl vikomt tiše. Měla hluboké fialkově modré oči, v nichž se zračil neskrývaný údiv. „Prosím?“ „Alex, dovol, abych ti představil vikomta Ranelagha,“ řekl Leighton. „Lorde, Alexandra Ionidesová, hraběnka St. Albansová a paní Couttsová.“ „Paní Couttsová?“ „Jsem vdova. Oba mí manželé zemřeli.“ Měla skoro radost, když to říkala, a to kvůli reakci, kterou svým prohlášením vyvolala, kvůli potěšení sledovat údiv, jenž se zračil ve tvářích lidí. „Mohu se zeptat, jak zemřeli?“ otázal se vikomt podmanivým hlasem, jako by byli v místnosti zcela sami. „Ne ve své posteli, jestli to je to, nač jste myslel.“ Znala Ra nelaghovu pověst a ihned pochopila, kam svou otázkou mířil. „Myslel jsem na to, jak to pro vás muselo být těžké. Jsem rovněž vdovec.“ „Já vím.“ Pochybovala však o tom, že to pro něho bylo těžké. Promiskuitní lady Ranelaghová zemřela velmi příhodně při do pravní nehodě v kočáře. Říkalo se, že kdyby se tak nestalo, její manžel by ji musel zabít nebo se s ní nechat rozvést. „Právě jsme si s Alex chtěli na chvíli sednout a dát si sklenici šampaňského. Nepřidáte se k nám?“ Leighton ukázal k výklenku s několika pohovkami. „Jsem zvyklý se na sklonku dne za svou práci náležitě odměnit,“ dodal se spokojeným úsměvem. Na mramorové desce stolu už stála připravená láhev šam paňského, a tak pokud by Alexandra chtěla odmítnout, Leighton jí to zcela znemožnil. Ranelagh se nenechal dvakrát pobízet, Eddie nikdy neodmítl skleničku a George Howard to jako většina mužů jeho postavení považoval za příjemně strávený čas. Sam se k Alexandřině nelibosti posadil hned vedle ní. Neměla v oblibě muže jeho typu, kteří hledali povyražení v ložnicích dam. Připadalo jí to jako plýtvání možnostmi, které mu poskytoval život aristokrata. „To, že jsem vás dnes odpoledne potkal, mě skoro nutí věřit na osud,“ řekl tiše. „Přišel jsem, abych zjistil jméno nádherné modelky z Leightonova obrazu v Královské akademii, a vy jste zde.“ 9
„Jenže já na osud nevěřím, lorde Ranelaghu, poněvadž když jsem dnes přišla, myslela jsem si, že zde budu mít naprosté soukromí, a najednou jste se tady všichni objevili.“ Usmál se. „A vy byste nás nejraději poslala do horoucích pekel.“ „Přesně tak, lorde.“ Ještě nikdy ho žádná žena takhle přímo neodmítla a místo toho, aby se cítil dotčen, byl jí přímo fascinován. Znal jen ochotné ženy a pomalu ho začínaly nudit. „Možná, kdybyste nás – nebo mě – lépe poznala, snad by vám má společnost nebyla tak nepříjemná,“ dodal sotva slyšitelným hlasem. Jejich pohovka stála trochu stranou od ostatních a jejich tři společníci naproti nim byli v živé diskusi o nejlepší cestě přes pohoří Atlas. „Ráda bych mezi námi hned zpočátku udělala jasno, lorde Ranelaghu, a přitom vás nikterak neurazila. Byla jsem dvakrát vdaná, což znamená, že ve věcech života nejsem žádný nováček. Svou nezávislost beru velmi vážně a mám averzi k mužům, jako jste vy, lorde, kteří se domnívají, že ženy byly stvořeny jen proto, aby se oni mohli bavit. Takže proto vás nechci poznat lépe. Ale přesto vám děkuji za nabídku.“ Její vlasy, které byly vyčesané vysoko na temeni hlavy, měly ten nejsytější kaštanový odstín, jaký kdy viděl, a on cítil velké pokušení zvednout ruce, vytáhnout jí z účesu ozdobné spony a pozorovat, jak se bujné kadeře uvolní a v bohatých kaskádách jí dopadnou na ramena. „Možná někdy jindy,“ řekl a myslel na to, že ještě nikdy neviděl tak dokonalou pokožku a tak nádherné oči. „Žádné jindy nebude, lorde.“ „Kdybych byl muž, který se rád sází…“ „Ale to vy přece jste.“ Stejně jako jeho pověst sukničkáře byla známá i jeho vášeň pro vysoké sázky. Právě teď se v Londýně nemluvilo o ničem jiném než o jeho výhře padesáti tisíc, které získal včera v prvním dostihu v Ascotu. Usmál se. „To je jen zdání. Mám vás oslovovat paní Couttsová, nebo hraběnko?“ „Dávám přednost svému dívčímu jménu.“ 10
„Pak tedy, slečno Ionidesová, chtěl jsem říct, že kdybych byl mužem, který se rád sází, vsadil bych všechno na to, že z nás budou dobří přátelé.“ „Jste příliš arogantní, Ranelaghu. Není mi osmnáct a jen tak si nenechám poplést hlavu, a to dokonce ani takovým krasavcem, jako jste vy.“ „Zatímco já nejsem jen okouzlen vaší krásou, ale přímo fascinován nekonvenčním způsobem vašeho pohledu na ženskou nahotu.“ „Takže vy předpokládáte, že protože pózuji nahá, tak jsem lehce k mání?“ Na jeho rtech se mihl letmý úsměv. „Takhle neomaleně bych to nikdy neřekl, slečno Ionidesová.“ „Předpokládám, že nemáte zájem o to, abyste mě pozval na čaj.“ „Cokoliv si budete přát,“ odpověděl. Jeho hlas byl plný slastných příslibů, a právě v tom byl problém. „Kolem sebe máte celý houf dychtivých žen, Ranelaghu. Věřím, že vám nebudu scházet.“ „Víte to jistě?“ zeptal se. „Nemohu vás přimět, abyste změnila názor?“ „Ne, rozhodně ne,“ odvětila ostře. „Škoda.“ „Mluvte za sebe. Já vedu plnohodnotný a uspokojivý život. Pokud mě omluvíš, Fredericu,“ řekla a podívala se na jejich hostitele. „Mám ještě nějakou důležitou schůzku.“ Vikomt ihned vyskočil z pohovky. „Mohu vás doprovodit?“ Pomalu si ho prohlédla od hlavy až k patě. „Ne, to rozhodně nemůžete.“ „Jsem zničen,“ podotkl a ušklíbl se. „Jsem si jistá, že ne na příliš dlouho,“ odvětila jízlivě. Pak kývla hlavou k ostatním gentlemanům a otočila se k odchodu. Všichni ji sledovali pohledem, a jen co za sebou zavřela dveře, pokračovala živá konverzace. „Je opravdu překrásná,“ řekl George Howard. „Chápu, proč jste se rozhodl, že ji budete malovat.“ „To ona se rozhodla, že ji mohu malovat,“ opravil ho Leighton. „Jsem jí velmi vděčný, poněvadž stojí modelem jen velmi zřídka 11
a jen podle svého uvážení. Alma-Tadema ji chtěl získat pro svůj nový projekt.“ Hořce se usmál. „Takže o ni právě teď soupeříme.“ „Divím se, že se žena jejích předností znovu neprovdala.“ „Díky svým dvěma zesnulým manželům je neobyčejně bohatá a před manželstvím dává přednost svobodě,“ vysvětlil Leighton. „Nebo tak to aspoň tvrdí.“ „Podle tónu vašeho hlasu bych řekl, že jste ji požádal, aby se stala vaší milenkou,“ podotkl Eddie. „A že vás odmítla.“ Leighton souhlasně kývl. „Alespoň že nejsem sám. Říká se, že většinou odmítá všechny nabídky.“ „Většinou?“ Sam pozoroval malíře skrz dlouhé řasy. „Občas má nějaké aférky.“ „S kým?“ zeptal se Ranelagh tiše. „S kým se baví?“ Jeho hlas byl stále naléhavější. „Přesně to nevím. Jednou to je nějaký mladý malíř.“ Pokrčil rameny. „Pak zase bankéř jejího manžela. Někdo tvrdí, že dokonce kněz.“ Zakroutil hlavou. „Všechno to však jsou jen dohady. Chápejte, Alex svůj soukromý život drží v naprosté tajnosti.“ „A přesto se nechává malovat zcela nahá.“ „Je dostatečně bohatá, aby dělala to, co se jí zlíbí…, čemuž vy zcela jistě dobře rozumíte,“ dodal Leighton s chápavým úsměvem. „Jako modelka si přeje zůstat v naprosté anonymitě.“ „Takže se jedná o madam X.“ Leighton znovu pokrčil rameny. „Tak nějak. Alex je ve své podstatě vlastně umělkyně. Dívá se na nahotu zcela jiným pohledem než ostatní.“ „Jen zbytečně marníš čas, Same.“ Eddie kývl rukou se šampaňským ke dveřím, kterými před chvílí vyšla Alex. „Tuhle nedostaneš.“ Vikomt povytáhl tmavé obočí. „Uvidíme.“ „Tenhleten tvůj tón hlasu mě vždycky znervózňuje. Když jsi naposledy řekl, že uvidíme, skončili jsme v tureckém žaláři, z něhož jsme se dostali jen proto, že britský velvyslanec byl blízkým přítelem sultánova ministra. Nikdy jsem nepochopil, jak tě mohlo napadnout, že se dostaneš přes zástup stráží hlídajících harém.“ „Skoro se nám to podařilo.“ „Skoro nás to stálo život.“ 12
„Máš zbytečné obavy.“ „Zatímco ty se nebojíš vůbec ničeho.“ „Samozřejmě že se bojím. Minulý týden jsem se bál, že manžel lady Duffinové vyrazí dveře dřív, než budeme hotovi.“ „Tak proto s tebou Charles nemluví.“ Vikomt pokrčil rameny. „Stejně toho nikdy moc nenamluvil.“
13