8:30 „Osm šedých ptáků sedí ve tmě. Fouká chladný vítr, není vlídný.“ Malý žlutý školní autobus překonal strmé stoupání a chvíli ne− bylo vidět nic než tisíce mil širokou plochu nezralé pšenice, která se vlnila pod šedivou oblohou. A pak se autobus opět spustil z kop− ce a obzor náhle zmizel. „Sedí na drátě, pak roztáhnou křídla, odplují do dálky na pestrých oblacích.“ Melanie se zarazila a pohlédla na dívky, které účastně přikývly. Uvědomila si, že zírala na bohaté lány pšenice a vůbec si nevšímala obecenstva. „Jste nervózní?“ zeptala se Shannon. „Neptej se jí na to,“ nabádala Beverly. „Nosí to smůlu.“ Melanie vysvětlila, že není nervózní. Znovu se zadívala na pole táhnoucí se podél silnice. Tři dívky podřimovaly, ale ostatních pět bylo vzhůru a čekalo, až bude Melanie pokračovat. Melanie začala znovu, ale než stihla odrecitovat první verš básničky, přerušila ji Kielle. „Co – co je to za ptáky?“ zeptala se zamračeně. „Neskákej jí do řeči,“ napomenula ji sedmnáctiletá Susan. „Lidi, co skáčou do řeči, jsou filištíni.“ „To já nejsem!“ odsekla Kielle. „Co to vůbec je?“ „Totální imbecilové,“ vysvětlila Susan. „A kdo jsou ,imbecilové‘?“ naléhala Kielle. „Nech ji to dokončit!“ Melanie pokračovala:
9
„Osm malých ptáčků vysoko na nebi, celou noc letí ke slunci vstříc.“ „Technická poznámka,“ zasmála se Susan. „Včera to bylo pět ptáčků.“ „A teď skáčeš do řeči ty,“ neodpustila si hubená a rozpustilá Shannon. „Sama seš filipín.“ „Filištín,“ opravila ji Susan. Baculatá Jocylyn začala energicky přikyvovat, jako by si Mela− niina přeřeknutí také všimla, ale bála se na ně upozornit. Jocylyn se bála dělat spoustu věcí. „Jenže vás je osm, a tak jsem to změnila.“ „A to se smí?“ divila se Beverly. Ve čtrnácti letech tu byla dru− hou nejstarší studentkou. „Je to moje básnička,“ odpověděla Melanie. „Můžu si vymyslet, kolik ptáků chci.“ „Kolik lidí tam bude? Při tom recitování.“ „Asi sto tisíc.“ Melanie se tvářila docela vážně. „Ne! Opravdu?“ ujišťovala se nadšeně osmiletá Shannon, za− tímco daleko vyspělejší osmiletá Kielle obrátila oči v sloup. Melaniin pohled znovu upoutala posmutnělá krajina střední části Kansasu. Jedinou pestrou barvu zde představovala občasná modrá sila společnosti Harvestore. Byl červenec, ale venku byla zi− ma a zataženo; každou chvíli se mohl spustit déšť. Projížděli kolem obrovitých kombajnů a autobusů se sezonními dělníky, za nimiž poskakovaly zapojené vlečky. Míjeli majitele půdy i obyčejné ná− jemce, kteří řídili své mohutné zemědělské stroje. Melanie si před− stavovala, jak nervózně teď asi vzhlížejí k obloze – sklizeň ozimé pšenice byla v plném proudu a jediná bouřka mohla zničit osm měsíců namáhavé práce. Melanie se otočila od okna a rozpačitě si prohlédla nehty na rukou, které si večer co večer s až nábožnou pečlivostí upravovala a pilovala. Měla na nich nevýrazný šedý lak, takže vypadaly jako dokonalé perleťové šupinky. Zvedla ruce a přednesla ještě několik dalších básniček, přičemž elegantně ukazovala jednotlivá slova znakové řeči. Všechny dívky již byly vzhůru – čtyři se dívaly
10
z okna, tři sledovaly Melaniiny prsty a boubelatá Jocylyn Weider− manová hltala očima každičký pohyb paní učitelky. Tyhle lány snad nikde nekončí, pomyslela si Melanie. Susan sle− dovala její pohled. „To jsou kosi,“ ukázala rukama. „Nebo havrani.“ Měla pravdu. A nebylo jich pět ani osm, nýbrž dobrých tisíc, by− lo jich celé hejno. Všichni se dívali na zem, na žlutý autobus i za− taženou oblohu s šedým a temně fialovým nádechem. Melanie se podívala na hodinky. Ještě nebyli ani na dálnici. V Topece budou tak za tři hodiny. Autobus sjel do dalšího pšeničného údolí. Vtom Melanie zavětřila problémy – ucítila je ještě dříve, než si uvědomila jejich jediný konkrétní náznak. Po chvíli dospěla k ná− zoru, že nešlo o žádné okultní sdělení ani předtuchu – to jen velké červené prsty paní Harstrawnové znepokojeně sevřely volant. Ruce v pohybu. A pak tahle starší žena nepatrně přivřela oči. A pohnula rame− ny. A hlava se jí o milimetr naklonila na stranu. Tyhle drobné po− hyby těla prozrazují, co se člověku zrovna honí hlavou. „Holky spí?“ Otázka byla pádná a neuhlazená a prsty paní Harstrawnové se okamžitě vrátily zpátky na volant. Melanie vyra− zila dopředu a ukázala, že ne. Dvojčata Anna a Suzie, jemná jako pápěří, se vsedě napřímila, naklonila se dopředu a zahleděla se před sebe. Paní Harstrawnová ucítila na širokých ramenech jejich dech a gestem je zarazila. „Nedívejte se. Posaďte se a dívejte se z protějšího okna. No tak. Šup! Z levého okna.“ A pak Melanie uviděla auto. A krev. Spoustu krve. Doprovodila dívky zpátky na sedadla. „Nedívejte se,“ nařídila jim. Srdce jí divoce bušilo a její paže náhle vážily snad tisíc kilogramů. „A zapněte si pásy.“ Stěží ta slo− va dokázala zformulovat. Jocylyn, Beverly a desetiletá Emily okamžitě uposlechly. Shan− non se zašklebila a vykoukla z okna, zatímco Kielle Melaniin příkaz okázale ignorovala. Susan se prostě musela podívat, jak sama po− dotkla. Proč by nemohla? Z obou dvojčat to byla Anna, která utichla, složila ruce do klína a zbledla více, než bylo obvyklé – na rozdíl od své sestry, jejíž tvář
11
byla naopak ořechově snědá. Melanie pohladila dívku po vlasech. Ukázala z okna na levé straně autobusu. „Koukej na pšenici,“ roz− kázala. „Dokonale zajímavé,“ odvětila Shannon sarkasticky. „Chudáci lidi.“ Dvanáctiletá Jocylyn si otřela z odulých tváří vydatný příval slz. Vínově červený cadillac najel přímo do kovového zavlažovacího hrdla. Z přední části vozu stoupala pára. Řidič středního věku ležel bezvládně napůl vypadlý z auta a jeho hlava spočívala na asfaltu. Melanie nyní spatřila také druhé auto, šedý chevrolet. K havárii došlo přímo na křižovatce. Zdálo se, že cadillac měl přednost v jíz− dě a narazil do šedého chevroletu, který nejspíš přejel stopku. Chevrolet pak zřejmě sjel z cesty do vysoké pšenice. Uvnitř auta ni− kdo nebyl; celý předek byl pokroucený a z chladiče se kouřilo. Paní Harstrawnová zastavila autobus a sáhla po ohmatané chromové rukojeti dveří. Ne! pomyslela si Melanie. Jeďte dál! Zajeďte k nějakému kolo− niálu, k 7−Eleven nebo k domu. Už hezkých pár mil sice na nic ne− narazili, ale určitě mají něco před sebou. Nezastavujte. Jeďte dál. Melanie si tyhle věci pouze myslela, ale ruce se jí přitom zřejmě hýbaly, protože Susan odpověděla: „Ne, musíme zastavit. Vždyť je zraněný.“ Ale co ta krev? pomyslela si Melanie. Neměly by s ní přijít do styku. Ten člověk může mít AIDS a spoustu jiných nemocí. Tihle lidé potřebují pomoc, ale potřebují oficiální pomoc. Osm šedých ptáků sedí ve tmě… Susan, která byla o osm let mladší než Melanie, vystoupila z au− tobusu jako první a okamžitě se rozběhla ke zraněnému muži. Dlouhé černé vlasy tančily kolem ní v poryvech větru. A pak vystoupila paní Harstrawnová. Melanie stále váhala a zírala na incident. Řidič ležel jako loutka vycpaná pilinami a jednu nohu měl ohnutou do příšerného úhlu. Hlava mu bezvládně visela a ruce měl tučné a bledé. Melanie nikdy předtím neviděla mrtvolu. Ale on samozřejmě není mrtvý. Ne, ne, je to jen škrábnutí. Vlastně to nic není. Akorát omdlel.
12
Mladší dívky se jedna po druhé začaly otáčet k protějšímu oknu a zíraly na bouračku – Kielle s Shannon pochopitelně jako první. A pak i křehká Emily s rukama sepjatýma v modlitbě. (Její rodiče trvali na tom, aby se každý večer modlila za navrácení sluchu. Emily se s tím svěřila Melanii, ale nikomu jinému to neřekla.) Be− verly se chytla za srdce, ovšem v jejím případě se jednalo spíše o instinktivní gesto – žádný infarkt jí prozatím skutečně nehrozil. Melanie vystoupila z autobusu a vykročila ke cadillaku, ale uprostřed cesty zpomalila. V kontrastu se šedivou oblohou, šedi− vou pšenicí a bledou silnicí byla krev až neskutečně červená – a by− la na všem: na mužově lysé hlavě, na jeho prsou, na dveřích auta, na žluté kožené sedačce. Srdce jí v návalu strachu poskočilo a spadlo kamsi ke kolenům. Paní Harstrawnová byla matkou dvou dospívajících chlapců; vážná, bystrá a spolehlivá žena, nadto pevná jako pryž. Sáhla si pod pestrobarevný svetr, rozepjala si halenku, kus z ní odtrhla a vytvořila provizorní obvaz, který omotala kolem hluboké rány v mužově otlučené hlavě. Sklonila se, zašeptala muži cosi do ucha, stlačila mu hrudník a dýchla mu do úst. A pak se zaposlouchala. Já neslyším, pomyslela si Melanie, a tak mu nemůžu pomoci. Nemůžu nic dělat. Vrátím se do autobusu a dohlédnu na holky. Nával strachu trochu pominul. To je dobře, moc dobře. Susan se rovněž sklonila, přikryla ránu na mužově krku a za− mračeně se podívala na paní Harstrawnovou. „Proč tolik krvácí?“ ukázala zkrvavenými prsty. „Podívejte na krk.“ Paní Harstrawnová ho prozkoumala, také se zamračila a za− vrtěla hlavou. „Má v krku díru,“ ukázala užasle. „Jako od kulky.“ Při tomto sdělení Melanie jen zalapala po dechu. Vozík na hor− ské dráze strachu se znovu propadl kamsi do hlubin a zanechal Melaniin žaludek někde úplně jinde – vysoko, až příliš vysoko nad sebou. Melanie se zastavila. A pak zahlédla kabelku. Tři metry před sebou. S vděčností za jakékoliv rozptýlení, které odpoutá její pohled od zraněného muže, přistoupila ke kabelce a prohlédla si ji. Řetězový
13
vzor na látce pocházel od nějakého návrháře. Melanie Charrolová – farmářská dívka, která jako učitelka hluchoněmých bez předchozí praxe vydělávala šestnáct tisíc pět set dolarů ročně – se ve svých pětadvaceti letech nikdy ani nedotkla módního doplňku od ná− vrháře. Zdálo se, že kabelka je cenná právě tím, že je tak malá. Jako zářící drahokam. Byla to taková ta kabelka, kterou si žena přehodí přes rameno, když vchází do kanceláře přímo v centru Kansas City nebo dokonce na Manhattanu či v Los Angeles. A kterou pak po− loží na stůl a vytáhne z ní stříbrné pero, aby jím napsala pár slov, jež rázem uvedou sekretářky a asistenty do pohybu. Když se však Melanie upřeně dívala na kabelku, zrodila se v je− jí mysli drobná myšlenka, která v ní rostla tak dlouho, až jí vykvet− la před očima: Kde je žena, které ta kabelka patří? V tom okamžiku na ni padl stín. Ten muž nebyl vysoký ani tlustý, ale působil dojmem statného chlapíka. Svaly na těle se mu rýsovaly podobně jako koňům – měl je těsně pod kůží, napjaté a dobře zřetelné. Melanie zalapala po de− chu a zadívala se mu do hladké mladistvé tváře. Na hlavě měl na− pomádovaného ježka a jeho oblečení bylo šedé jako mraky, které se jim honily nad hlavami. Při širokém úsměvu cenil bílé zuby, ale Melanie jeho úšklebku ani na vteřinu neuvěřila. Jejím prvním dojmem bylo, že tenhle muž je liška. Ne, napadlo ji po chvíli, spíš kuna nebo lasička. Za opaskem pytlovitých kalhot měl zastrčenou pistoli. Melanie zalapala po dechu a zvedla ruce. Ne až k obličeji, nýbrž na úroveň prsou. „Neubližujte mi, prosím,“ ukázala bezmyšlenkovitě. Muž se podíval na její hýbající se ruce a zasmál se. Koutkem oka Melanie viděla, jak Susan s paní Harstrawnovou znepokojeně přešlapují. Přímo k nim rázně kráčel další muž – stat− ný, tlustý a vysoký. Také on měl na sobě šedé seprané oblečení. Navíc měl neostříhané vlasy, chyběl mu zub a jeho úšklebek byl hladový. Medvěd, pomyslela si Melanie automaticky. „Jdeme,“ ukázala na Susan. „Pojďme. Hned.“ S očima upřený− ma na žlutou karoserii autobusu vyrazila směrem k sedmi nešťast− ným mladým tvářičkám, zírajícím překvapeně z oken kabiny. Lasička ji popadl za límec. Plácla ho po ruce, ale jen velmi opa− trně – bála se ho udeřit, bála se jeho hněvu.
14
Muž křikl něco, čemu nerozuměla, a zalomcoval s ní. Jeho ús− měv se změnil v to, čím ve skutečnosti byl – v chladný pronikavý pohled. Jeho obličej celý potemněl. Melanie hrůzou zavrávorala a svěsila ruku. „Co … tohle?“ řekl Medvěd. „Myslím, že na to … potom.“ Melanie byla postlingválně hluchá. Sluch začala ztrácet v osmi letech, kdy se již u ní rozvinuly jazykové schopnosti. Díky tomu odezírala ze rtů lépe než většina dívek. Jenže odezírání ze rtů je vel− mi nespolehlivá dovednost, daleko složitější než pouhé sledování rtů. Tenhle proces zahrnuje interpretaci pohybů úst, jazyka, zubů, očí i dalších částí těla. Skutečné výsledky přináší pouze tehdy, když dobře znáte osobu, jejíž slova se pokoušíte rozluštit. Jenže Medvěd se pohyboval v úplně jiném světě než Melanie se svým nábytkem ve staroanglickém stylu, čaji Celestial Seasonings a školou v malém městečku na americkém Středozápadě. Neměla ani potuchy, o čem ten člověk mluví. Medvěd se zasmál a odplivl bílou spršku slin. Jeho oči jí pře− jížděly po celém těle – po jejích prsou pod vínovou halenkou s vy− sokým výstřihem, po její dlouhé černošedé sukni, po černých pun− čocháčích. Melanie neohrabaně zkřížila paže. Medvěd znovu obrá− til pozornost na Susan a paní Harstrawnovou. Lasička se zatím nakláněl dopředu a něco říkal – nebo spíš křičel, což lidé často dělávají (a což je jenom dobře, protože když křičí, mluví pomaleji a pohyby jejich rtů jsou výraznější). Melanie poznala, že se ptá, kdo je v autobuse, ale ani se nepohnula. Ne− mohla. Zpocenými prsty si svírala bicepsy. Medvěd se podíval na potlučený obličej zraněného muže, lho− stejně mu poklepal po hlavě botou a sledoval, jak se hlava klátí sem a tam. Melanie popadla dech; nenucenost a naprostá svévolnost Medvědova kopání byla úděsná. Začala plakat. Medvěd odstrčil Susan s paní Harstrawnovou před sebe směrem k autobusu. Melanie pohlédla na Susan a vystřelila ruce do vzduchu. „Ne, nedělej to!“ Jenže Susan se už dala do pohybu. Její dokonalá postava a tělo běžkyně. Jejích šedesát kilogramů svalů. Její silné ruce.
15