1 Mluvím pravdu. Oni lžou. Jsem silný. Oni jsou slabí. Jsem dobrý. Oni jsou špatní. Doyle by svou práci popsal jako zbytečnou, ale dostával za ni zaplaceno. Nikdy nepochopil, proč někdo vyhazuje patnáct babek na hodinu, a to tři hodiny denně pětkrát za týden, za práci, jež obnáší kontrolu prázdného skeletu monstrózní stavby, kterou si nechal stavět nějaký potrhlý boháč. Obhlídka mu trvala patnáct minut. Když šel pomalu. Zbývající čas jen tak proseděl, snědl si svačinu a poslouchal hudbu z walkmanu. Myslel na to, že mohl být opravdovým policistou. Kdyby nebylo toho proklatého kolena. Firma přikázala, aby tam šel, a on šel. Z invalidního důchodu nedokázal vyjít, vzal práci na částečný úvazek bez příplatků. Platil si dokonce praní vlastní uniformy. Jednou uslyšel, jak se ostatní baví za jeho zády. Ten mrzák může být rád, že vůbec něco má. Jako by to byla jeho chyba. Neměl ani 0,05 promile v krvi, takže se ani neblížil k zákonem stanovené hranici. Ten strom se před ním objevil zničehonic. Přízvisko mrzák mu vždy vehnalo horkost do tváře i hrudníku, ale držel jazyk za zuby, jako to dělal vždycky. Ale jednoho dne… Zaparkoval taurus na prašné cestě hned za plotem a ještě pečlivěji si zastrčil košili do kalhot. Bylo sedm ráno a kolem vládlo ticho, přerušované jen krákáním těch pitomých vran. 7
Stavba stála v bohaté čtvrti, ale obloha nad ní byla stejně hnusně šedivá jako obloha v Burbanku, kde měl Doyle byt. V Borodi Lane bylo mrtvo, nikde nezaznamenal jediný pohyb. Těch pár lidí, které tam kdy viděl, byli zahradníci a služky. Ti pitomí boháči platili za to, aby mohli žít v bohaté čtvrti, ale doopravdy tam nebydleli. Jedna monstrózní vila střídala druhou, všechny je zakrývaly vzrostlé stromy a vysoké ploty. Ulici ani nelemovaly chodníky. K čemu to všechno bylo? Jednou za čas proběhla prostředkem ulice nějaká blondýna v upnutém běžeckém oděvu zakoupeném na Rodeo Drive a se ztrápeným výrazem ve tváři. Nikdy to nebylo před desátou ráno. Takové typy vstávají pozdě, nasnídají se v posteli, dají si masáž a bůhvíco ještě. Polehávají v saténovém povlečení a nechávají se obskakovat služkami a sluhy, až nasbírají dostatek energie, aby mohly rozhýbat své kostnaté zadky a hubené nohy. Občas se taky prostředkem ulice prohnal burácející rolls-royce. To by bylo něco! Doyle vytáhl z kufru svačinovou krabičku s maskovacím vzorkem a zamířil k dvoupatrovému skeletu obloženému překližkou. Druhé patro tvořila ta hloupá napodobenina hradu – věžička. Nedokončená konstrukce domu, který měl být velký jako… jako… zámek z Disneylandu. Říše fantazie. Doyle si hned první den odkrokoval rozměry a odhadl ho na minimálně osmnáct set čtverečních metrů. Dvou-, možná dvouapůlakrový pozemek. Vztyčili konstrukci a obložili ji překližkou. Pak se z nějakého důvodu, který se Doylovi nepodařilo zjistit, stavba zastavila a zůstala jen šeď, špína a olupující se překližka pruhovaná od odkapávající rzi. Mezi hnijícími trámy prosakovala dovnitř protivně šedivá obloha. V horkých dnech se Doyle musel skrčit v rohu, aby našel úkryt před sluncem. Vzadu za plochou srovnanou buldozerem stála zapomenutá stará toaletní budka. V záchodu dosud zůstaly zbytky chemikálií. Dveře se nedaly dovřít a Doyle občas uvnitř našel kojotí trus nebo myší bobky. Když potřeboval na malou, jednoduše se vyčural do té špíny. 8
Někdo zaplatil spoustu peněz, aby si nechal vybudovat svou říši fantazie, a pak to nedokončil. Připomínalo mu to film Go figure. Dnes si vzal dobrou svačinu, sendvič s rostbífem od Arbyho. Škoda, že nebylo kde ho ohřát. Otevřel krabičku a začichal. Nevoněl špatně. Došel k bráně z drátěného pletiva. Co to… Křídlo brány bylo otevřené, kam až dovoloval řetěz zámku, to znamená asi na šedesát, sedmdesát centimetrů. Takovou dírou se mohl protáhnout každý, až na nějakého nemotorného tlusťocha. Řetěz byl moc dlouhý na to, aby držel bránu opravdu zavřenou, takže zámek vlastně nebyl k ničemu, ale Doyle se každý den, když odcházel, pokusil namotat řetěz tak, aby aspoň vzbuzoval dojem bezpečného uzamčení. Nějaký blbec si s tím hrál. Doyle už o řetězu informoval firmu, ale ti ho ignorovali. K čemu pak bylo najímat si profesionálního hlídače, když stejně neposlouchají jeho rady? Protáhl se mezerou a upravil řetěz tak, aby brána vypadala pevně zamčená. Nechal krabičku se svačinou ležet na horním schodu betonového schodiště a vydal se na rutinní obhlídku. Zastavil se uprostřed přízemí, křikl „haló“ a poslouchal ozvěnu svého hlasu. Udělal to stejně jako první den, co přijal tuhle práci. Líbila se mu ozvěna, znělo to, jako by troubil v tunelu. Teď už se z toho stal zvyk. Netrvalo mu dlouho a ubezpečil se, že v přízemí je všechno v pořádku. Byl to obrovský prostor, velký jako… jako… Některé místnosti už měly vztyčené stěny, ale většina byla otevřená a nabízela rozhled kolem dokola. Doyle měl pocit, jako by koukal skrz kostru nějakého dinosaura. Uprostřed prostoru, který by byl nejspíš vstupní halou, se zvedalo mohutné příkré dvojité schodiště. Bylo postaveno jen z dřevotřískových desek a nemělo zábradlí, takže Doyle si musel dávat pozor, aby nespadl a nezchromil si nějakou další část těla. A je to tady, co schod, to bolest v koleni. Schodiště příšerně vrzalo, ale vypadalo stále pevně. Člověk si mohl jen představovat, jaké by to bylo, kdyby mělo mramorový povrch. Jako… velké schodiště v zámku. Celkem devatenáct schodů. 9
První patro bylo stejně prázdné jako přízemí. Jaké překvapení. Zastavil se a promnul si bolavé koleno a rozhlédl se. Pokračoval k zadní části, opět se zastavil a znovu si masíroval koleno, ale příliš mu to nepomohlo. Šel dál dozadu až k malému schodišti. Mělo třináct schodů, ale ostře se stáčelo a bylo skryté za úzkou zdí, takže člověk musel vědět, kde ho hledat. Ať už za tohle všechno zaplatil kdokoli, byl to pořádně bohatý idiot, který vůbec nedokázal ocenit, co má. Kdyby měl Doyle jen setinu, možná dvě setiny něčeho takového, děkoval by každý den Bohu. Jednou se ve firmě zeptal, komu stavba patří. Bylo mu doporučeno, ať se nevyptává. Vyškrábal se po točitém schodišti. Každý schod mu vrážel do kolena dýku, bolest stoupala až k boku a Doyle jako pokaždé začal schody hlasitě odpočítávat, aby odvedl myšlenky od řeřavé bolesti. Když zavolal „devět“, uviděl to. Panebože. Srdce mu poskočilo a v ústech mu náhle vyschlo. Couvl o dva schody a sáhl si na pravou stranu opasku. Ruka nahmatala pouze vzduch. Uvědomil si, že teď se chová jako idiot on. Už dlouho zbraň nenosil, od té doby, kdy přestal hlídat obchody s klenoty v centru města. Firma mu poskytla jen baterku a tu měl zavřenou v kufru auta. Přinutil se vrátit pohledem k tomu místu. Byli dva. Nikdo další. Věžička měla jednu velkou výhodu – měla kulatý půdorys a byla téměř nezakrytá, takže se nedalo nikam schovat. Doyle se stále díval. Cítil, jak se mu zvedá žaludek. Z toho jak leželi – on na ní, ona s nohama nahoře a s jednou zaháknutou na jeho zádech – bylo nad slunce jasné, co spolu dělali. Než… Doylovi se náhle nedostávalo dechu, jako by ho někdo dusil. Úporně se pokoušel nadechnout, až se mu to podařilo. Zašmátral po telefonu. Měl ho v kapse. Aspoň něco bylo v pořádku. 10