Prolog Před zapálením ohně Gwenyth zaslechla kroky a cinkot kovu a bylo jí jasné, že k její cele míří stráže. Její dny jsou sečteny. Přestože od začátku věděla, že je odsouzena k smrti, přestože hodlala zemřít důstojně, s hlavou hrdě vztyčenou a se sžíravým po hrdáním v očích, zamrazilo ji po celém těle a krev jí ztuhla v žilách. Je snadné tvářit se předem jako hrdinka, ale když teď doopravdy udeřila nemilosrdná realita, opanoval ji děs. Zavřela oči a pokoušela se sebrat sílu. Aspoň půjde po svých. Nebudou ji muset k hranici dovláčet jako tolik těch nešťastníků, které „dovedli“ k přiznání. Ti, kdo si u výslechu na vlastní kůži zakusili bezmeznou krutost v podobě palečnic, natahování na skřipec a dalších technik, kterými z vězňů páčili připuštění jejich viny, se většinou už na nohy nepostavili. Ona hned na začátku dala vyslýchajícím, co si přáli, uchovala si hrdost a doufala, že její sarkastické přiznání působilo jako výsměch. Ušetřila tím království hromadu peněz – ti netvoři, kteří mučili vězně ve snaze vytáhnout z nich pravdu, totiž dostávali za svou příšernou práci zaplaceno. A sama sebe ušetřila té potupy, že by ji k hranici museli vléct – polámanou, zkrvavenou a znetvořenou. Zase cinkl kov o kov a kroky se blížily. Zhluboka dýchej, poručila si. Umře důstojně. Nepochroumali ji, a když viděla, čeho jsou schopni, měla by být vděčná, že může jít na popravu po svých. Ale stejně ji jímala hrůza… Stála tam vzpřímená jako svíce, ne z hrdosti, ale protože se do ní dala taková zima, že jí připadalo, jako by měla tělo z ledu 7
a nedokázala se ohnout. Ale to dlouho nepotrvá, vysmála se v duchu sama sobě. Ten led už co nevidět roztaje ve vřelém smrtícím objetí plamenů. Oheň neměl znásobit utrpení odsouzenců, neměl umocnit agónii nešťastníků, které poslali do jeho plamenné náruče – měl zkrátka zajistit, že ti zatracenci dojdou naprostého zničení, že se obrátí v prach a popel. Než došlo k podpálení hranice, většinou odsouzence uškrtili. Většinou. Ale když soudci zmítal vztek, mohli nechat hranici podpálit okamžitě, aniž kat stihl urychlit odsouzencův konec a umenšit jeho utrpení. Gwenyth si nadělala spoustu nepřátel. Zastávala se ostatních, bojovala sama za sebe. Obávala se, že nezemře rychle. Právě to, že si znepřátelila tolik lidí, vyústilo v její obvinění a blížící se smrt. Když ji zatkli, bylo pro ně snadné, vyrovnat si s ní účty. Spousta lidí věřila v ďábla a byla přesvědčena, že příčinou vše ho zla ve světě je čarodějnictví – patřila mezi ně koneckonců i krá lovna, které Gwenyth tak věrně sloužila. Zastávali přesvědčení, že lidské bytosti jsou slabé, že se mezi ně v noci vkrádá Satan, že se mu upisují vlastní krví a na nevinné uvrhují kletby a zlá kouzla. Věčnou duši může zachránit jen přiznání, jediná cesta zpět do náruče Všemohoucího vede přes trýznivé mučení a smrt. Popravdě řečeno, tuhle víru zastávala většina lidí – ve Skotsku i ve skoro celé Evropě bylo čarodějnictví hrdelním zločinem. Gwenyth se čarodějnictví nedopustila a její soudci to věděli. Provinila se loajalitou, láskou ke královně, která jim svými ne uváženými kroky všem přivodila zkázu. Ale teď nemá cenu zaobírat se pravým důvodem obvinění ani vztekat se nad zmanipulovaným soudem a krutým rozsudkem, který vůči ní vynesl. Brzo zemře. To je to jediné, na čem v tuhle chvíli záleží. Neztratí odvahu? Co se stane, až ji olíznou žhavé plameny? Nerozkřičí se? Jistěže se rozkřičí, vždyť bude trpět jako zvíře. Chovala se spravedlivě a čestně. Ale nebylo jí to moc platné. A do strachu ze smrti a z bolesti se mísila ještě lítost. Neuvědomila si, co všechno dává v sázku, když se zarputile držela svých ideálů. Teď ji trýznilo pomyšlení, co tu za sebou nechává; uhnízdilo se 8
v jejím rozbolavělém srdci a pálilo ji, jako by jí někdo do rozjitřené rány sypal sůl. Nic z toho, co se chystají provést jejímu tělu, se nemohlo rovnat agónii, která jí rvala duši. Protože až zemře… Co se stane s Danielem? Nic, určitě nic. Bůh přece nemůže být tak krutý. Soud a poprava mají umlčet jen ji, o to jediné jim jde. Danielovi nic nehrozí. Je u lidí, kteří ho milují, a jeho otec určitě nedopustí, aby mu kdokoli ublížil. Bez ohledu na to, co udělala a jak se k němu zachovala. Kroky se neúprosně přiblížily a zastavily se před její celou. Na okamžik ji oslepily pochodně, kterými si příchozí v temných podzemních kobkách svítili na cestu. Rozeznala, že jsou tři, ale nic víc. Postupně se její oči světlu přizpůsobily a srdce se jí rozbušilo jako zvon. Stál tam on. Určitě si nepřeje, aby její život skončil takhle. Navzdory tomu, jak se na ni hněval, jak ji varoval a jak jí vyhrožoval, by jí určitě neprovedl tohle. Častokrát jí říkával – a měl pravdu, to musela uznat –, že se až moc podobá královně, které slouží; vyčítal jí, že otevřeně říká, co si myslí, a neohlíží se na to, jaká rizika s sebou taková upřímnost nese. Ale přes to přese všechno by se přece nepodílel na téhle šarádě, na tomhle intrikánství a ukázce politické nespravedlnosti. Vždyť ji svíral v náručí, na kratičký tetelivý okamžik jí dal zahlédnout, jaké to je, když srdce vládne nad myslí, když vášeň zvítězí na rozumem, když láska odplaví veškeré racionální uvažování. Sdíleli toho spolu tak moc. Tak hrozně moc. Ale přesto… Muži se navzájem zrazují stejně často, jako se mění směr větru. Aby si uchránili život, aby dosáhli vyššího postavení, aby zbohatli, aby si zajistili lepší budoucnost. Že by se na téhle zrůdnosti opravdu podílel? Nešálil ji zrak, skutečně za ní přišel Rowan. Stál tam ve vší své velkoleposti. Vlasy barvy zralého obilí mu v mihotavém světle pochodní zlatě zářily a byl dokonalým ztě lesněním urozenosti – oděný v kiltu v rodových barvách a splývavém plášti olemovaném kožešinou, který zdůrazňoval jeho široká ramena. Tyčil se před ní a po boku mu stáli její soudce a kat. V ostře řezaných rysech tváře měl ponurý odsuzující výraz, v potemnělých 9
očích bezcitný opovržlivý pohled. Srdce jí sevřely ledové prsty hrůzy. Byla pošetilá, když si myslela, že ji přišel zachránit. Nepřišel jí na pomoc, přišel ji zatratit. Ani on není imunní vůči politickým intrikám. Stejně jako většina šlechticů si během let krveprolévání vybrousil dovednost obkročmo balancovat na zídce a v pravou chvíli se přehoupnout na vítěznou stranu – ať už na bojišti, anebo ve vladařských síních. Stála bez hnutí a jen se na něj dívala, ostatní muže vůbec ne vnímala. Přiměla se nemyslet na to, v jak zbídačeném stavu se na chází – oblečení měla potrhané a zavlhlé, pokryté škraloupem špíny ze zatuchlé cely. Zakázala si uhnout před jeho pohledem. Přestože na sobě měla cáry, stála tam hrdě vzpřímená a nehybná jako socha; byla odhodlaná skoncovat se životem ve vší důstojnosti. Měřil si ji pohledem a sálající modré oči mu překypovaly pohrdáním, až jí připadaly jako jámy pekelné, kam bude uvržena, sotva vydechne naposled a přetrpí si agónii v plamenné výhni. Odbojně čelila jeho pohledu a sotva vnímala, že soudce čte obvinění a rozsudek a informuje ji, že nadešel čas ho vykonat. „… budiž upálena na hranici…, popel rozprášen do větru…“ Ani se nehnula, ani nezamžikala, hlavu držela zpříma. Povšimla si, že za ostatními se vynořil reverend Martin. Skoro ji pobavilo, že na ni poštvali svého veleváženého poskoka, aby v ní probudil bezbřehou hrůzu a znovu ji přiměl k doznání, dokonce i na hranici. Když se jim povede přesvědčit shromážděné davy, že je ďáblova pomocnice, že má skutečně na svědomí všemožné nepředstavitelné hrůzy, pak se ze šepotu, že je nevinná a že se jen stala obětí mocenských intrik, nestane mocný křik, který by burcoval masy po celé zemi a zvedal vlny odporu. „Lady Gwenyth MacLeodová, přiznejte se před shromážděnými a ulehčíte si tím umírání,“ řekl jí pastor. „Přiznejte se a modlete se, protože když se budete upřímně kát, náš nebeský Otec vás třeba ušetří trýznivých muk v hlubinách pekelných.“ Nedokázala odtrhnout zrak od Rowana, přestože na ni hleděl s takovým odporem. Převyšoval ostatní, vyjímal se mezi nimi jak svou výškou, tak svým tvrdým, neúprosným výrazem. Doufala, že v jejím pohledu vítězí pohrdání nad strachem. 10
„Dávejte si pozor, reverende,“ řekla tiše. „Odsoudili jste mě, ale jestli teď před shromážděnými promluvím, řeknu jim, že jsem se ničím neprovinila. Nebudu před všemi těmi lidmi lhát, jinak mě můj nebeský Otec navždy zavrhne. Půjdu na smrt a pak se odeberu do nebe, protože dobrý Bůh ví, že jsem nevinná a že zneužíváte jeho jméno, abyste se zbavili politického protivníka. To vy budete navěky hnít v pekle.“ „To je rouhání!“ Nemohla věřit vlastním uším, protože tu větu vykřikl Rowan. Dveře cely se zuřivě rozlétly. Než se nadála, popadl ji, neurvale jí vpletl prsty do vlasů a donutil ji, aby k němu vzhlédla. Druhou rukou se dotkl její tváře a ona se ocitla úplně bezmocná, bez možnosti uniknout. „Nesmí se jí dovolit, aby veřejně promluvila. Dobře ví, že její duše má namířeno do pekel, a pokusí se stáhnout s sebou do Satanovy jámy i ostatní,“ prohlásil, hlas prodchnutý nenávistí a hlubokým přesvědčením. „Věřte mi, já znám ty její čáry až příliš dobře.“ Jak může vypouštět z úst taková slova? Vždyť svého času pří sahal, že ji bude navěky milovat. Odpřisáhl jí svou lásku před Bohem. Srdce jí pukalo při pomyšlení, že se na její útrapy přišel nejen podívat, ale vlastnoručně se na nich podílet. Měl velké ruce s dlouhými prsty, pozoruhodně jemnými na to, že byl zvyklý ohánět se mečem. Zase ji zabolelo u srdce, když si vybavila, jak ji kdysi těmi prsty něžně hladil. A ty jeho oči… Hledívaly na ni s potěšením, s pobavením, občas i s hněvem, ale především s nespoutanou vášní, která ji uměla zasáhnout do hloubi duše, jak by to nedokázal žádný tělesný dotek. Jenže teď je měl temné a nemilosrdné. Jak ji tak úplně bezmocnou svíral a shlížel na ni, trochu se pohnul a Gwenyth došlo, že jí něco přistrkuje. Spatřila, že je to drobná skleněná lahvička; přitiskl ji k jejím rtům, naklonil se k ní ještě blíž a zašeptal tak tiše, aby ho slyšela jen ona: „Vypij to. Teď hned.“ Bezvýrazně na něj hleděla. Věděla, že nemá na vybranou, a skoro se usmála, protože v jeho očích – tak zvláštně modrých, že barvou předčily moře i nebe – cosi spatřila. Sama nevěděla co 11
přesně. Čišelo mu z nich zoufalství, ale ještě něco dalšího. A vtom se jí rozbřesklo. On to jen hraje. Neopustil ji. „Pro Kristovy rány, vypij to,“ ucedil. Zavřela oči a vypila obsah lahvičky. V tu ránu se s ní místnost začala točit a Gwenyth blesklo hlavou, že v něm přece jen zůstala kapka milosrdenství, že úplně nezapomněl na vášnivé chvíle, které spolu prožili, protože jí podal jed, aby ji ušetřil těch nelidských muk, až jí budou plameny stravovat tělo, pohlcovat ho, až z něj nezbude nic než popel, který se rozletí ve větru. „Je to děvka Satanova! Všem se nám chce vysmát!“ zavrčel a ona cítila, jak se jí jeho ruce svírají kolem hrdla. Chce, aby si mysleli, že ji uškrtil – ne ze soucitu, ale proto, aby ji umlčel a zabránil jí promluvit před lidmi. Před očima se jí zatmívalo a údy jí ochabovaly. Už se neudržela na nohou, zhroutila se na něj a byla ráda, že zemře, než se ocitne na hranici. Ale přesto přese všechno se v těch posledních chvílích nebyla s to srovnat s mučivou skutečností, že jí bere život muž, kterému tolik věřila a na kterém jí záleželo víc než na sobě samotné, muž, se kterým prožila vrcholnou extázi a který jí ukázal ráj. Zase mu pohlédla do očí planoucích jasně modrým plamenem a přemítala, jestli ji ty zářivé modré majáky budou pronásledovat i po smrti. Přiměla se pohnout rty. „Ty parchante,“ řekla mu. „Na viděnou v pekle, paní,“ opáčil. Pronesl to šeptem, ale ona věděla, že i jeho hlas stejně jako oči ji bude provázet až na věčnost. Zdá se jí to, anebo mu rty hrají úsměvem? Že by se jí vysmíval, i když ji zabíjí? Zrak se jí zamžíval, ale přesto pátrala v jeho očích po ujištění a spatřila v nich smutek a ještě něco víc, jako by se jí snažil sdělit cosi, co má ostatním zůstat utajeno. Hleděla mu do očí, dokud to šlo, snažila se vysledovat, co se v nich tají, a zároveň mu předat vlastní vzkaz. Daniel… Chtěla to jméno vyslovit, ale neodvažovala se. Věděla – ani v nejmenším o tom nepochybovala –, že Rowan bude jejich syna milovat, že Danielovi nebude nikdy nic chybět. Rowan se o to 12
postará. Na rozdíl od ní se nestane obětí vrtkavosti moci. Je rozený politik a nepřátelé nikdy nepodceňují jeho sílu – ani jeho oblibu. Čím dál víc se propadala do temnoty, ale necítila bolest. Litovala, že si lépe neosvojila státnické umění. A že si ho lépe neosvojila královna. Přemítala, jestli se stejně jako Marie nechávala příliš často unášet vášnivým zanícením a neochvějným přesvědčením o své vlastní pravdě, o tom, co je dobré a co špatné. Existoval snad lepší způsob, jak si mohla stát za svým a přitom pomáhat té ženě, které také hrozí vážné nebezpečí? I královna je v ohrožení života; už se musela vzdát všeho, pro co stojí za to žít. Jenže jak to mohla tušit? Jak to mohl tušit kdokoli z nich? Vždyť na začátku se všechno jevilo tak růžově, bylo to jako nádherný a velkolepý sen. I teď, když se světlo valem vytrácelo, si pamatovala, jak kdysi oslnivě zářilo.
13