Heydrich: Konečné řešení židovské otázky

1 „Objasnit základní otázky“ Reinhard Heydrich a založení „jednotného útvaru obrany státu nového typu“ I. Reinhard Heydrich se narodil v roce 1904 v Halle v rodině hu­ debníka. Jeho otec Bruno Heydrich, hrdinný tenor, byl představite­ lem především Wagnerových hrdinů a v roce 1890 obdržel dokonce pozvání k účinkování na scéně v Bayreuthu. Měl za sebou úspěšnou kariéru, během níž vystupoval také na operních jevištích ve Výmaru, Magdeburgu, Frankfurtu, Braunschweigu, Praze a Vídni. Přestože si Bruno Heydrich získal jméno, musel se smířit s tím, že v Bayreuthu neprorazil. Rozhodl se, že nadále bude působit jako učitel hudby, a kromě toho se bude věnovat svým dvěma koníčkům – dirigování a skládání. Po sňatku s dcerou Eugena Krantze, zakladatele a ředi­ tele v té době velmi populární drážďanské hudební školy, si mohl Bruno Heydrich otevřít vlastní hudební školu v Halle, rodném měs­ tě Georga Friedricha Händela. Zde spatřili světlo světa tři potomci manželů Heydrichových – Maria (1901), Reinhard a Heinz Siegfried (1906). Životopisci prý rádi zdůvodňují jednání a činy každého člověka jeho zážitky z dětství. Podle nich se Reinhard Heydrich stal jedním z největších zločinců v dějinách, protože žil s otcem údajně posed­ lým neúspěchem v pěvecké kariéře a matkou přesvědčenou, že jako dcera úspěšného a váženého učitele hudby si sňatkem s Brunem Heydrichem společensky pohoršila. Její manžel byl navíc protestant, zatímco ona byla horlivou katoličkou. Zrod politického zločince vel­ kého formátu tak podmínila výchova v rodině, kde vládl ctižádos­

12

HEYDRICH: Konečné řešení židovské otázky

tivý, zneuznaný otec a nespokojená matka, vedoucí své potomky k přísnému katolicismu. Hodnocení kterékoli osobnosti od konce ži­vota je však pastí, v níž uvízne mnoho životopisců. Pokud by­ chom v předvečer první světové války nebo těsně po jejím skončení požádali jasnozřivého psychologa, aby naznačil, jakým směrem se bude nadále ubírat život Reinharda Heydricha a jeho bratra Heinze Siegfrieda, určitě by nebyl schopen – navzdory silnému charakteru prvního bratra a nesmělé povaze druhého – předpovědět Reinhar­ dův oslnivý vzestup ve strukturách totalitního státu třicátých let ani sebevraždu, kterou Heinz Siegfried spáchal v listopadu 1944 ve sna­ ze uniknout zatčení a výslechu na gestapu poté, co byl obžalován, že opatřil Židům doklady, aby mohli uprchnout do Dánska a Švéd­ ska. Podle jiné verze údajně zpronevěřil finanční prostředky Propa­ gačního oddělení wehrmachtu (Abteilung Wehrmachtpropaganda), které ho pověřilo nákupem šatstva pro sovětské zajatce, pracující pro jeho jednotku.1) Studium Heydrichových osobních dokumentů ukazuje, jak myl­ né je zdůvodňovat život a povahu člověka jeho zážitky z dětských let. Důkazy na podporu teorie o Heydrichově dětství prožitém v ro­dině zmítané pocity zneuznání a trpkosti neexistují. Víme na­ opak, že Reinhard strávil šťastné dětství s otcem, který se sňatkem finančně zabezpečil tak, že si mohl otevřít vlastní hudební školu.

Kromě toho se Bruno Heydrich zapsal do dějin hudby. Byl sice jen druhořadým skladatelem, nicméně byl znám jako autor stovky opusů, mezi nimi několika oper.2) V Halle se Heydrichova rodina brzy zařadila mezi vážené občany. Brunovi a Elisabeth Heydricho­ vým mnozí dokonce záviděli úspěch jejich hudební školy, která se zásluhou usilovné práce majitelů těšila až do roku 1914 vynikající pověsti.3) A přestože se historikové často zmiňují o Brunu Heydri­ 1) Za to, že jsme se dozvěděli o této druhé verzi, patří náš dík profesoru Breitmanovi, kterému ji sdělil Heydrichův bývalý pobočník Pomme.

2) Operu Amen uvedl Bruno Heydrich v Kolíně nad Rýnem v roce 1895. Střídavě v ní vystupoval jako zpěvák nebo dirigoval. Další opera Frieden (Mír) byla uve­ dena v roce 1907 v Mohuči a ve Wormsu, komická opera Zufall (Náhoda), v níž skladatel vystoupil zároveň jako představitel hlavní role, pak v roce 1914 v Halle.

3) V době narození Reinharda Heydricha zabírala hudební škola čtyřpatrovou bu­ dovu v centru Halle. V předvečer první světové války byla umístěna v prostornější budově, navštěvovalo ji 400 žáků a vyučovalo na ní 35 učitelů.

OBJASNIT ZÁKLADNÍ OTÁZKY

13

chovi jako o arogantním maloměšťákovi, který se dočkal skvělé ka­ riéry, a o chladu a povýšeném chování jeho ženy, přísné katoličky, bylo by odvážné zdůvodňovat životní dráhu jejich syna právě těmito vlastnostmi. Anonymní svědek, bývalý Heydrichův spolužák, ostat­ ně potvrzuje, že Bruno Heydrich byl kromě jiného nadaný vypravěč se smyslem pro humor, který výtečně ovládal hru na různé hudební nástroje. Byl také schopným ředitelem hudební školy, z níž za nece­ lých deset let vybudoval výnosný, i když nepříliš rozsáhlý podnik.

Z dětství zůstalo Reinhardu Heydrichovi nadání pro hru na hous­ le. Podle svědků byl talentovaným houslistou, schopným zapůsobit na city posluchačů. V dobách nacistické éry však hrával většinou pou­ze pro vlastní potěšení. Tento povahový rys se stal pravděpo­ dobně jednou z příčin, které historiky odrazovaly od psaní jeho ži­ votopisu. Heydrich se nám jeví jako typický představitel příslušníků SS, na jedné straně lidí vzdělaných, na druhé straně vrahů, milovní­ ků Mozarta i lidí schopných zorganizovat vyhlazovací masakry, kteří podle známého výroku paradoxně změnili „vlast básníků a myslite­ lů“ (Heimat der Dichter und Denker) na „vlast soudců a katů“ (Heimat der Richter und Henker)“.

Není sporu o tom, že nacistický svět, v němž se Reinhard Hey­ drich pohyboval, čerpal stejně jako v Hitlerově případě sílu a nadše­ ní z wagnerismu, směsice skvělé hudby, zuřivého antisemitismu,4) germánského novopohanství i gnostického křesťanství.5) V této sou­ vislosti nelze pominout fakt, že Bruno Heydrich, který se ve své pěvecké kariéře specializoval na postavy wagnerovských hrdinů, skládal nejen opery na počest velkého skladatele, ale že jeho syn za první ze svých křestních jmen vděčí hrdinovi otcovy opery nazvané Amen. Také jeho druhé jméno – Tristan – mluví samo za sebe.

4) Srv. Richard Wagner: Das Judentum in der Musik (Judaismus v hudbě), in Neue Zeitschrift für Musik (NZM), Lipsko, 1850. Jde o esej věnovanou Giacomu Meyerbeerovi a Felixi Mendelssohnovi. (Pozn. překl.)

5) Opera Parsifal představuje křesťanství bez kněží, v němž keltská legenda na­ hrazuje Starý, a dokonce i Nový zákon. Na druhé straně je opera založena na le­gendách o Máří Magdaleně, svatém grálu a vykoupení, na němž má zásluhu Erós, což jsou odnepaměti neměnné prvky gnostického křesťanství, zřetelně se projevující v katarství (nebo spíše v našich představách o tomto hnutí) nebo v „arijském, keltském či germánském křesťanství“. Přestože Heydricha vyváděly Himmlerovy náboženské spekulace z míry, svět, v němž se Himmler pohyboval, mu zcela cizí nebyl.

14

HEYDRICH: Konečné řešení židovské otázky

Otci, kterého postupně světová válka a následná ekonomická krize přivedly na mizinu, projevoval Heydrich až do konce života upřímnou oddanost. V předvečer atentátu, který ukončil jeho život, dal otcovy skladby uvést v Národním divadle v Praze a Himmlerovi, který ho navštívil na smrtelném loži, deklamoval na rozloučenou část libreta z otcovy opery.6) Naproti tomu vztahy s matkou, jak do­kazuje soukromá korespondence z počátku třicátých let, značně ochladly. Elisabeth Heydrichová synovi zazlívala odklon od katoli­ cismu a silně proti mysli jí byla také přítomnost hostů v nacistických uniformách na synově svatbě. Ke zhoršení vztahu mezi matkou a sy­ nem přispěla i katastrofální finanční situace rodiny, neboť Heydri­ chově matce se po prodeji hudební školy v Drážďanech, patřící její­ mu otci, nepodařilo získat část dědictví, která jí podle jejího názoru náležela. Synovi vyčítala, že neplní roli hlavy rodiny a své rodiče příliš nepodporuje.7) Ani napjatou situací mezi matkou a synem však nelze zdůvodnit Heydrichovu nenávist ke všemu, v co věřila jeho matka. Stal se tak zarputilým pronásledovatelem katolické církve, že ho musel mírnit sám Hitler. Pikantní je skutečnost, že Heydrich, který si s otcem rozuměl mnohem lépe než s matkou, pronásledoval usilovně také svobodné zednáře, přestože Bruno Heydrich byl členem zednář­ ské lóže.8) Nelze pominout ani Heydrichův výrazný antisemitismus, k němuž se vrátíme podrobněji v rámci pojednání o podílu Židů na 6) Výňatek z opery Amen: „Ano, svět je jen flašinetem, / jehož klikou otáčí náš Pán./ A každý musí tančit podle melodie, / kterou právě hraje.“ 7) 17. 11. 1933 žádá Elisabeth Heydrichová syna o peníze, vyčítá mu nezájem; 21. 11. 1933 posílá Heydrich matce poukázku na 50 říšských marek; 22. 11. 1933 telefonuje Elisabeth synovi a vyčítá mu, že poslední dopis, který jí napsal, je ze 17. 11. Následuje Heydrichova odpověď (23. 11.): „Na tento dopis nelze odpovědět, neboť obsahuje naprosto překroucené skutečnosti a urážlivé výroky. Přede dvěma dny jsem poslal poukázkou 50 říšských marek. Vy si však neuvědomujete mé postavení ani výši mých příjmů. Posílám Vám dalších 50 marek, více však už nemohu. Jsem ochoten Vám vše vysvětlit, nelze však dříve, dokud nepodám zprávy svým nadřízeným (v pondělí). Dnes na čtyři dny služebně odjíždím, doprovázím říšského vůdce SS. Reinhard.“ 8) Bruno Heydrich byl členem lóže „Zu den drei Degen im Orient“ společně s Reinhardovým kmotrem gynekologem Juliem Herrmannem Lüdickem, který pracoval v katolické nemocnici svaté Barbory. Reinhard si uvědomoval, že nepřátelství mezi katolíky a svobodnými zednáři je pouhou fámou, a obě skupiny pokládal za spojence, kteří se dali do spolku s „židovskou rasou“.

OBJASNIT ZÁKLADNÍ OTÁZKY

15

německé kultuře a hudební tvorbě a vlivu na ně a o fámě, podle níž byl Bruno Heydrich Žid. Zdá se, že Reinhard Heydrich urputně pronásledoval i některé osoby ze svého nejbližšího okolí, v němž vyrostl. Prožil šťastné dětství ve světě očividného blahobytu, a když se tento svět zhroutil, přičítal vinu za jeho pád „cizím vetřelcům“, před nimiž se jeho rodiče neměli dostatečně na pozoru.

Když se Heydrich stal v roce 1935 nejvyšším velitelem politic­ ké policie Třetí říše, objasnil Carlu J. Burckhardtovi, švýcarskému his­torikovi a diplomatovi s mezinárodním mandátem k vyšetřování kon­centračních táborů, že „svobodní zednáři jsou nástroji židovské od­vety. Před svatostánkem, umístěným v zadní části jejich svatyně a zahaleným černým závěsem, za nějž mají vstup povolen pouze zasvěcení, stojí šibenice. Za závěsem je napsáno pouze jediné slovo – Jehova – a toto jméno samo o sobě vypovídá více než vše ostatní“.

A velitel SD9) dodal, že pokud svobodní zednáři mají převahu nad nacisty, je to proto, že se oddávají „orgiím krutosti“, vedle nichž lze „přísnost Adolfa Hitlera pokládat za beránčí mírnost“. Švýcarský historik nevycházel z překvapení, když ho dva dny po této rozmluvě sám Heydrich doprovodil při návštěvě Muzea svobod­ ného zednářství v Prinz-Albert-Strasse, kde sídlilo gestapo. Podle sdělení velitele gestapa byl v první místnosti uložen seznam „všech svobodných zednářů na celém světě“. Druhá, černě vytapetovaná síň bez oken tonula v naprosté tmě. „Heydrich zapálil lampu, z níž se linulo fialové světlo, a ze tmy se začaly vynořovat kultovní před­ měty svobodných zednářů. On sám, v tomto sinalém světle mrtvolně bledý, přecházel po místnosti a mluvil o světovém spiknutí, stupních zasvěcení a samozřejmě o Židech, stojících v čele žebříčku těch, kdo usilují o zničení celého lidstva. V dalších místnostech, těsných a nízkých, takže se daly projít jen v předklonu, byly umístěny kostry, které se mechanicky pohybovaly a kostnatými prsty chytaly návštěv­ níky za rameno.“ Zdá se to neuvěřitelné! Budoucí organizátor konference ve Wann­see dal v sídle gestapa vybudovat model zednářské lóže, aby 9) SD (Sicherheitsdienst) byla bezpečnostní služba nacistického Německa. Od roku 1939 plnila funkci politické rozvědky a kontrarozvědky jako součást Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt, RSHA). (Pozn. překl.)

16

HEYDRICH: Konečné řešení židovské otázky

tak podpořil své neochvějné přesvědčení o „celosvětovém židov­ ském spiknutí“! Heydricha bychom proto mohli směle zařadit k po­ stavám, které přitahují pozornost Oskara Mazeratha, hrdiny románu Günthera Grasse Plechový bubínek. Oskar zůstává po fyzické strán­ ce dítětem, a podle libosti tak může pozorovat svět dospělých, kteří naopak zůstávají dětmi po stránce psychické. Přestože Heydrich zís­ kal moc nad životem a smrtí miliónů lidí ve třiceti letech, část jeho osobnosti ustrnula na konci dětského věku – v době, kdy vstup Německa do války zarazil rozvoj země, který, jak se zdálo, nemohlo až do té doby nic ohrozit.

II. V dějinách národa, zformovaného a stmeleného Bismarckem, se první světová válka stala historickým mezníkem. V mírových do­ bách bylo průmyslově vyspělé Německo s dynamicky se rozvíjejícím hospodářstvím, které je za čtyřicet let vyneslo na první místo mezi světovými ekonomikami, schopno úspěšně odolávat všem pohro­ mám i tlakům. Dosáhlo rychlé, ale křehké rovnováhy, označované termínem Sonderweg, představující specifickou cestu k průmyslové modernizaci, po níž se vydalo před první světovou válkou. Aktivní politickou úlohu sehrála pozemková šlechta, která přispěla k mo­ dernizaci zemědělství. Navzdory průmyslovému rozvoji země před­ stavovalo rolnictvo v té době ještě 35 % obyvatelstva. Také buržoazie projevovala sympatie ke znovuvzkříšeným hodnotám mytizovaného venkovského života za Starého režimu (Kultur). Vyzdvihovala pře­ devším smysl pro pospolitost (Gemeinschaft) a stavěla ho do ostré­ ho protikladu k atomizovaným společnostem (Gesellschaft) Západu, který pokládala za příliš individualistický a rovnostářský, protože finanční zájmy upřednostňoval před smyslem pro čest.

Historikové, ovlivnění rozpoutáním násilí, k němuž v německé společnosti docházelo v letech 1914 až 1918, často kladli paradoxně rovnítko mezi bismarckovské období a nacistickou éru. Zdá se však, že pro pochopení pruské aristokracie devadesátých let 19. století je stejně vhodný román Theodora Fontaneho Stechlin jako Wehlerovo dílo Gesellschaftsgeschichte. Hans-Ulrich Wehler líčí pruskou šlechtu

OBJASNIT ZÁKLADNÍ OTÁZKY

17

jako společenskou vrstvu snažící se v době průmyslové revoluce za každou cenu o zachování svých třídních privilegií, i když tím risku­ je, že Německo zavede na „slepou kolej“. Tím méně lze chápat, že Fontane naopak tutéž společenskou třídu staví spíše do příznivého světla nebo že na počátku devadesátých let 19. století se příslušní­ ci šlechty z bývalého významného panství v Pomořansku dokážou s humorem vyrovnat se skutečností, že jejich kandidát neodolal tla­ ku sociální demokracie a ve volbách prohrál. Večer po volbách utápí pomořanská šlechta svůj žal v šampaňském, jehož popíjením vzdává poctu francouzskému sousedovi, o němž se tvrdí, že také dokáže prohrávat se ctí. U těchto junkerů se nesetkáme s nepřekonatelným strachem z příštích událostí nebo s nenávistí k tradičnímu nepříteli, ale ani s náznakem osnovaného spiknutí.

Byla tedy společnost v Německu let 1890–1910 klidnější a vyrov­ nanější, než jak ji líčí historická díla sedmdesátých a osmdesátých let?

Spolužák Reinharda Heydricha popisuje domácnost Heydrichových takto: „Bydleli ve slušném bytě, zařízeném v čistě měšťanském stylu, kde se každý cítil jako doma. Celý byt působil útulným dojmem.

Prostorné místnosti s táflovanými stěnami zdobily kousky jemného porcelánu, při stolování se používalo cizelované stříbrné stolní ná­ činí a příbory. V budově na protější straně dvora se nacházel pro­ storný, dobře vybavený sál s jevištěm. Několikrát jsem na něm viděl vystupovat debutanty a debutantky. Pán domu Bruno Heydrich se­ dával u piana.“ Bruno byl muž statné postavy (vážil přes 120 kg).

Z tohoto malého světa dýchal stejně jako jinde v Evropě klid a po­ hoda, dobré společenské postavení i rodinné štěstí.

Buržoazie vilémovského Německa byla samozřejmě hrdá na to, čeho Německo za Bismarcka dosáhlo, a její nadšený obdiv patřil především armádě. Mladý Reinhard byl typickým dítětem své doby, které uchváceně přihlíželo přehlídkám 75. pluku polního dělostře­ lectva, přechodně ubytovaného v Halle, nebo zaníceně obdivovalo lodě císařské flotily, proplouvající kolem baltského přístavu Swine­ münde, kde rodina trávila léto. Lze však proto tvrdit, že se lišil od miliónů svých anglických nebo francouzských vrstevníků? Byl snad Napoleonův kult koncem 19. století v kruzích francouzské buržoa­

18

HEYDRICH: Konečné řešení židovské otázky

zie méně populární než kult Bedřicha II. nebo Bismarcka mezi ně­meckou buržoazií?

Typičtějším znakem pro Sonderweg bylo bezesporu ideologické vření na venkově. Venkovský svět byl odhodlán dát o sobě vědět, a to tím spíše, že si ve společnosti poznamenané mohutně se rozví­ jejícím průmyslem udržoval významné postavení. V devadesátých letech 19. století začíná na německém venkově klíčit nacionalismus s prvními náznaky antisemitismu. Přesto lze jen stěží tvrdit, že ně­ mecká venkovská a průmyslová elita se na zatažení země do války podílela výrazněji než elita francouzská nebo britská, potažmo ruská nebo rakousko-uherská. Podle Hannah Arendtové se iracionalistic­ ké, antisemitské, rasistické, imperialistické, nacionalistické a milita­ ristické tendence projevovaly mezi částí společenské elity všech evropských zemí. V neméně významné míře – především v Němec­ ku – se však projevovaly i názory opačné. V disertaci, zaměřené na válečné hospodářské cíle jednotlivých mocností v době první světo­ vé války, načrtává Georges-Henri Soutou10) obraz německé ekono­ mické a politické elity, která ještě dávno po vypuknutí válečného konfliktu mluvila o poválečném období jako o době znovunastolení světového liberálního řádu.

Před rokem 1914 těžila německá ekonomická elita z hospo­ dářské rovnováhy, nastolené zásluhou Bismarckova umírněného protekcionismu, chránícího vnitřní trh před zahraniční konkurencí.

Po jeho odchodu v roce 1890 došlo ke zrušení protisocialistické­ ho zákona, posledního článku přispívajícího k narušení rovnováhy v ze­mi. Dělnický svět byl reprezentován stranou katolickou nebo stranou socialistickou, v níž reformistické zásady vítězily nad princi­ py marxistickými. Všeobecné volební právo, zavedené Bismarckem v roce 1871, umožňovalo účast ve volbách stále většímu počtu obča­ nů. V roce 1912 se nejsilnější stranou zastoupenou v Říšském sněmu (Reichstag) stala SPD.11) 10) G.-H. Soutou: L‘Or et le Sang. Les buts de guerre économiques de la Premie`re Guerre mondiale, Fayard, Paříž, 1989.

11) Sozialdemokratische Partei Deutschlands (Sociálnědemokratická strana Němec­ ka). (Pozn. překl.)

OBJASNIT ZÁKLADNÍ OTÁZKY

19

Atmosféru v tehdejším Německu nejlépe vystihl Jean Jaurès, je­ hož osobitá analýza německých poměrů se blíží názorům Theodo­ ra Fontaneho. Jaurès, na slovo vzatý znalec Německa, se od roku 1905 ostře stavěl proti válečným náladám ve Francii – zvláště proti spojenectví s Ruskem. Dobře si totiž uvědomoval, že demokratické hnutí v Říši, využívající fakticky, i když ne podle práva, parlamen­ tárního uspořádání zavedeného Bismarckem, potřebovalo mír, aby se mohlo postavit na odpor zpátečnickým silám. Válka, po níž by nevyhnutně následovalo potlačení občanských svobod, by podle Jaurèse umožnila junkerům posílit svůj vliv ve společnosti, kdež­ to v míru museli čelit nezadržitelnému vzestupu moderních politic­ kých názorů a jejich praktickému uplatňování. Vyhlášením války by skončil jednotný boj Internacionály za mír, neboť němečtí socialisté by své spojení s vilémovskými imperialisty zdůvodnili opozicí proti carskému režimu.

Věrným obrazem rozporů panujících v tehdejším Německu je osobnost Viléma II. Rozhodně se nelze divit, že v roce 1907 uvedl Bruno Heydrich na počest císařových čtyřicátých osmých narozenin svoji operu Mír (Frieden). Vnuk Viléma I. bojoval totiž za mír se stejným zápalem, s jakým se účastnil vojenských přehlídek. Byl stej­ ným přítelem dělníků jako při volbách do pruského Landtagu horli­ vým zastáncem hlasování založeného na volebním censu. Na jedné straně se vydával za křesťanského panovníka, smiřovatele katolíků a protestantů, na druhé straně projevoval nadšený souhlas s rasis­ tickou teorií o nadřazenosti nordické rasy. V roce 1905 provokoval Francii kvůli Maroku, ale o dva roky později – v roce představení opery Mír – snil o tom, že bude předsedat slavnostnímu zasedání představitelů evropských zemí, které by ukončilo spory o kolonie.

Liboval si v častých a dlouhých projevech, nevydržel dlouho na jednom místě, proslul výbuchy zlosti vůči Židům. Jednoho dne do­ konce napsal, že má chuť „poslat všechny Židy do plynu“. Kvůli těmto vlastnostem lze Viléma II. pokládat do jisté míry za Hitlerova předchůdce, který však na druhé straně pod bezprostřední hroz­ bou války bojoval zuby nehty za mír. Nakonec však své úsilí vzdal a podřídil je byrokratické logice, že jednou zahájenou mobilizaci už nelze v žádném případě zastavit.

20

HEYDRICH: Konečné řešení židovské otázky

Heydrichovy rodiny se válka dotkla jen vzdáleně. Bruno měl na odvod příliš vysoký věk, Reinhard a jeho bratr zase příliš nízký.

Přesto v roce 1916 došlo k události, která celou rodinu krutě zasáh­ la. Za zásluhy o hudbu se Brunu Heydrichovi dostalo vytoužené pocty – jeho jméno bylo uvedeno v Musiklexikonu Huga Riemanna, encyklopedii pokládané v oblasti hudby za skutečné Who is Who. Když však Bruno Heydrich otevřel vydání encyklopedie, v němž se jeho jméno objevilo poprvé, s hrůzou si přečetl: „Heydrich, Bruno (ve skutečnosti Süss)…“ Podle redaktorů encyklopedie patřilo jmé­ no uvedené v závorce Heydrichovým židovským předkům. Přestože byla závorka na naléhání poškozeného v dalších vydáních odstraně­ na, fáma se zrodila a měla se k čile k světu.

O tom, jak potupná poznámka vznikla, nebylo pochyb. Bruno­ va matka Ernestina Wilhelmina Lindnerová (1840–1923) se po smrti Brunova otce Carla Heydricha (1837–1874) provdala podruhé za jis­ tého Gustava Roberta Süsse (1853–1931). Ve vilémovském Německu se však jméno Süss objevovalo nejen u Židů, ale také u obyvatel nežidovského původu. Fáma o židovských předcích Heydrichovy rodiny se však rychle rozšířila a nebylo možné ji zastavit. Roznášeli ji dokonce i blízcí přátelé, kteří si najednou povšimli, že Brunův vzhled, do té doby pokládaný za umělecký, prozrazuje židovské ry­ sy. Na snímku uveřejněném vedle článku v Lommatscher Anzeiger und Tagesblatt, vydaného na oslavu Brunových pětašedesátých na­ rozenin, má totiž oslavenec na očích brýle, které mu dodávají vzhled intelektuála, v pohledu se mu zračí hudba, vyplňující jeho vnitřní svět, kudrnaté, umělecky rozcuchané vlasy prozrazují génia, stejně jako mírně nakřivo posunutý límec. V roce 1840 by ho v Německu označili za romantika, v roce 1916 ho pokládali za Žida. Řeči o židovském původu provázely Reinharda Heydricha i na gymnáziu a neutichly ani po jeho povýšení na námořního důstoj­ níka. O jejich absurditě svědčí skutečnost, že Bruno Heydrich se narodil v roce 1863, tedy ještě za života svého otce Carla – pokud nepředpokládáme, že byl plodem matčiny lásky k neznámému mi­ lenci. Přesto krátce po převzetí moci Hitlerem, ještě před tím, než si dal Reinhard Heydrich sestavit rodokmen pro SS, ho kvůli židov­

OBJASNIT ZÁKLADNÍ OTÁZKY

21

skému původu udal jeden ze stranických kolegů v Halle, závidící mu rychlý postup. Šíření fámy ostatně nezabránil ani podrobný ro­ dokmen a ještě v roce 1940 byl Heydrich nucen vést soudní spor s pekařem jménem Pabst, který byl za šíření nepravdivé zprávy od­ souzen na rok do vězení. Po Heydrichově smrti pošpinil znovu po­ věst svého bývalého nejbližšího podřízeného Himmler, když fámu o Heydrichově židovském původu pustil opět do oběhu, a před svým masérem prohlásil, že tím šéfa RSHA „dostal“. Není vylouče­ no, že rozšířením této fámy měl říšský vůdce SS v úmyslu přenést část odpovědnosti za vyhlazení Židů na Žida. Stejně se po válce zachovali příslušník abwehru Helmut Maurer, bývalý důstojník SD Wilhelm Hottl, tajemník říšského ministerstva vnitra a účastník kon­ ference ve Wannsee Wilhelm Stuckart nebo historikové, kteří toto tvrzení převzali. Avšak Karin Flachowská po systematickém pátrá­ ní v saských farních matrikách s konečnou platností prokázala, že Heydrich židovský původ neměl.12) Co dodat? Dreyfusova aféra ve Francii, antisemitské vystupová­ ní politika Karla Lügera v Rakousku nebo pogromy na Židy v car­ ském Rusku svádějí historiky k podceňování projevů antisemitismu ve vilémovském Německu. Fáma o židovském původu Reinharda Heydricha se zrodila z informace (mimochodem pravdivé), podle níž Bruno Heydrich posílal občas poštovní poukázkou peníze jisté paní Süssové.

Svým způsobem je významné, že v hudbymilovném Německu se snahy zabránit úspěchům Bruna Heydricha na hudebním poli projevovaly právě klepy o jeho židovském původu. Antisemitis­ mus posvětil dokonce Richard Wagner, aniž vzal v úvahu, že mnozí z umělců, kteří na poli hudby sklízeli skvělé úspěchy, byli asimilova­ ní Židé. V hudebním světě, oblasti německé kultury par excelence, se nejvýrazněji odrážely napjaté vztahy mezi příslušníky vysokých společenských vrstev bismarckovského a vilémovského Německa, rozpolcenými mezi Goethovým a Beethovenovým ideálem světo­ občanství a nadšeným uctíváním „německého ducha“, uzavřeného 12) Také Martin Bormann musel v dubnu 1936 čelit obvinění Wilhelma Kubeho, gauleitera pro Bělorusko, který chtěl zarazit jeho kariéru tvrzením, že Bormannova matka je Židovka.

22

HEYDRICH: Konečné řešení židovské otázky

vnějším vlivům. Rozhodujícím impulsem k šíření těchto tendencí se stala válka.

Pokud by byl Bruno Heydrich horlivým antisemitou, mohl na­ rážky závistivých kolegů, které popudil jeho společenský vzestup a kteří ho pokládali za příliš ctižádostivého, hned zpočátku rázně umlčet. Zdálo se však, že je prost všech předsudků, neboť udržoval srdečné vztahy se svým židovským sousedem, a především s uči­ telem zpěvu v židovské synagoze v Halle. Tvrdá rána, kterou rodi­ ně zasadilo heslo ve výše zmíněném hudebním lexikonu, potvrzuje to, co jsme se dozvěděli z jiných pramenů o nacionálně liberálním smýšlení jejích členů, mezi tehdejší německou buržoazií značně roz­ šířeném. Obava z toho, že bude pokládán za Žida, přiměla Bruna Heydricha k pasivnímu přijímání představ o Židech, šířených jeho protižidovsky naladěnými spoluobčany, které vytvořily úrodné pod­ houbí pro pronásledování Židů rozpoutané v letech 1933–1938.

Válka ve skutečnosti znamenala definitivní zpřetrhání vztahů mezi Židy a ostatními Němci. Historikové už delší dobu uvádějí, že zatímco ve Francii byla v důsledku prvního celosvětového konfliktu Dreyfusova aféra překonána, v Německu představuje vypuknutí války první etapu protižidovských nálad vedoucích k roku 1933.

V roce, kdy byl Bruno Heydrich uveden v Riemannově Musiklexikonu jako údajný Žid, zadal generální štáb pruské armády studii, s jejíž pomocí hodlal vyvrátit stále rozšířenější předsudek, že Židé jsou „váleční ulejváci“. Přestože šetření pravdivost tohoto předsudku nepotvrdilo, výsledky nebyly nikdy zveřejněny.

V každém případě je zřejmě nesmírně obtížné dokázat, že právě v Heydrichově případě se fáma o jeho židovském původu stala hyb­ nou pákou jím organizované genocidy Židů. Logičtější se naopak zdá názor, že u šéfa SD, vyznávajícího antisemitismus z hluboké­ ho vnitřního přesvědčení a poháněného touhou ničit, byla nenávist k Židům snahou smýt pohanu údajného židovského původu pouze umocněna. Ještě počátkem dvacátých let se prý Heydrich jako mla­ dý námořní důstojník obtížně rozhodoval, zda se má v rozhovorech s přáteli raději vystavit jejich posměchu tím, že bude o svém otci mluvit jako o synovi cikána, kterého Carl Heydrich adoptoval kvůli obdivuhodnému hudebnímu talentu, nebo zda má před nimi dát průchod svému vyhraněnému antisemitismu.