Úvod
S Němci je to tak, že když tě chytí za prst, jsi ztracený, protože brzy donutí člověka dělat věci, které by nikdy neudělal, kdyby se tomu mohl vyhnout. Viktors Arājs, velitel lotyšského Arājsova komanda*) Opravdu je mým záměrem sklízet germánskou krev po celém světě, získávat ji a třeba ji krást všude, kde budu moci. Heinrich Himmler**)
V létě roku 1944 dostal rasový antropolog ve službách SS oberscharführer doktor Bruno Beger neobvyklý úkol. Podle rozkazu měl odcestovat do Bosny a Hercegoviny, v té době součásti loutkového chorvatského státu, a připravit tam podklady pro studii na téma „rasy ve válce“. Měl se soustředit na bosenské muslimy, kteří sloužili v divizi vojsk SS zvané Handschar (handžár je tradiční arabská bodnosečná zbraň). Oficiálně byla tato jednotka označována jako 13. horská divize SS (1. chorvatská).***) V létě roku 1943 se do ní nechalo – za tichého souhlasu jeruzalémského velkého muftího hadžiho Amína al-Husejního, arabského nacionalistického lídra, jenž v té době žil v Berlíně – naverbovat více než 10 000 bosenských muslimů. Dostali standardní uniformu SS, ale měli dovoleno nosit na hlavě fez se smrtihlavem a orlicí. Himmler ve spolupráci s muftím získal a nechal vycvičit divizní duchovní, imámy, *) Citováno v Ezergailis (1996), str. 194. **) NARA, T-175, 104/2626381, Gruppenführerbesprechung am 8. Oktober, 1938 [Porada u gruppenführera dne 8. října 1938]. ***) Mezi rokem 1941 a koncem války prošlo názvosloví divizí SS mnoha často matoucími změnami. Používám nejběžnější označení.
28
Úvod
kteří kázali rekrutům doktrínu nenávisti k Židům. Následujícího roku, když se vojenská situace na Balkáně změnila pro Němce k horšímu, byl Beger přeložen k jiné muslimské divizi, která působila v severní Itálii – označovala se jako Osttürkischer Verband (Východoturecký svaz) a její příslušníci pocházeli z Kavkazu. Divize SS Handschar za sebou v posledních letech druhé světové války zanechala na Balkáně krvavou stopu vražd a ničení. Německá invaze do Jugoslávie, která začala v dubnu 1941, rozpoutala masivní represe a sérii vzájemně se překrývajících občanských válek, jež sužují tento těžce zkoušený region dodnes. Na zvěrstva spáchaná Němci podporovanými milicemi, jako byla například chorvatská Ustaša, či muslimskou divizí Handschar místní obyvatelé nikdy nezapomenou ani jim neodpustí. Proč však elitní zbraně SS verbovaly bosenské muslimy, příslušníky národnosti považované nacistickou doktrínou za méněcennou, aby se zapojili do totální vyhlazovací války, jak ji nazval samotný Hitler? Proč, když už jsme u toho, vyzbrojovaly také Lotyše, Ukrajince, kosovské Albánce, Estonce a příslušníky mnoha jiných neněmeckých národností? Jistě, zahraniční vojáci, pejorativně označovaní za žoldáky, se ve většině historicky zaznamenaných válek verbovali zcela běžně. Například v armádě, kterou v pátém století před Kristem shromáždil perský vládce Xerxes, sloužili ozbrojenci z celého starověkého světa a byli mezi nimi Židé, Arabové, Indové, Babyloňané, Asyřané a Féničané.*) A v nedávné historii se Napoleonova Grande Armée pyšnila divizemi a brigádami složenými z Němců, Rakušanů, Holanďanů, Italů, Chorvatů, Portugalců a Švýcarů zverbovaných po celém francouzském impériu a jeho vazalských či spojeneckých zemích.**) Ozbrojené síly Třetí říše svou etnickou různorodostí Napoleonovu Velkou armádu dalece přesahovaly. To však není hlavní důvod, proč nám fakt, že v nacistickém vojsku bojovalo tolik příslušníků neněmeckých národností, připadá tak překvapující a paradoxní. Dogmatem i praktickou politikou Třetí říše byl rasismus tak radikální, že vyvrcholil masovým vražděním v dosud nevídaném měřítku. Hitler charakterizoval nacionální socialismus jako „lidovou a politickou filozofii založenou na myšlence přirozeně výlučné rasy“.***) Cílem války, kterou Hitler a jeho generálové v září 1939 rozpoutali, bylo zahájit likvidaci rasových nepřátel Říše, obvykle označovaných termínem židobolševici, a zotročení slovanských podlidí. Teoretickým výsledkem se pak mělo stát vytvoření nové Velkogermánské říše a totální poněmčení obrovských *) Viz Farrokh, K.: Shadows in the Desert: Ancient Persia at War [Stíny v poušti: Starověká Persie ve válce], 2007. **) Zamoyski, A.: 1812: Napoleon’s Fatal March on Moscow [Napoleonovo osudné tažení na Moskvu], 2004, str. 84-87. ***) Domarus (editor): Hitler, 1990, str. 1146.
29
Hitlerovi zahraniční katani
oblastí eurasijského kontinentu. Jinými slovy, německý imperiální projekt byl svou podstatou rasový. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler chtěl vybudovat zbraně SS jako elitní úderné jednotky tohoto rasového imperialismu, apoštoly germanizace. Proč potom verboval zjevně neárijské Lotyše, Ukrajince a Bosňany? Většina historiků vysvětluje esesáckou náborovou strategii jako sobecký zájem, jenž fatálně narušil elitní status ozbrojených SS. Autor nejnovějšího zpracování dějin SS Adrian Weale prohlašuje: „V roce 1940 se [zbraně SS] mohly oprávněně považovat za elitu… V červnu 1944… ovšem nelze [o drtivé většině ozbrojených složek organizace], alespoň ne ve vojenském smyslu, mluvit jako o elitním sboru.“*) Tohle je zatím poslední přeformulování názoru opakovaného až do omrzení prakticky všemi historiky SS. Stručně řečeno tvrdí, že Himmler prostě potřeboval navléct do uniforem SS co nejvíce mužů, které by vrhl proti postupující Rudé armádě. Byla to jednoduše hra čísel – nutné zlo. Já v této knize nabízím odlišné vysvětlení. Verbování neněmeckých národností nejen vyhovovalo požadavkům nacistické rasové teorie, jak se v průběhu války vyvinula, ale bylo také důležitou složkou hlavního plánu, který v tajnosti vytvořily expertní komise SS. Mnozí příslušníci nacistické elity Himmlerem pohrdali a pokládali jej za servilního a hnidopišského byrokrata – a řada moderních historiků se s tímto hodnocením ztotožňuje. Tento dojem byl však pouze zdánlivý. Himmler se vyznačoval rezervovanou, ovšem současně také bezbřehou a smrtelně nebezpečnou představivostí. Jeho krycím hlavním cílem bylo vybudování Velkogermánské říše, jíž by však nevládli Hitler a nacistická strana (NSDAP), nýbrž SS. Výstavba esesácké Evropy vyžadovala kompletní fyzickou likvidaci všech rasových nepřátel Říše. Himmler a jeho kádr expertů SS současně navrhli, jak od základů přetvořit národnostní tvář Evropy. Aby zajistil schválení a následné provedení tohoto monstrózního plánu, přeměnil Himmler SS v ohromný militarizovaný aparát neváhající prolévat krev a obětovat životy. Policejní pluky a divize vojsk SS se staly ozbrojenými aktéry perverzní revoluce, jejímž výsledkem byla rasová utopie. Říšský vůdce SS o těchto nápadech přirozeně nemluvil otevřeně, ale jisté dráždivé stopy záměrů SS nalézáme například v záznamu jeho rozhovoru s norským arcibiskupem Avindem Berrgravem. Himmler prohlásil, že verbování do SS není otázkou počtů – chce nejlepší z nejlepších, špičku germánských národů: „Vezměme jako příklad pluk Nordland [divize SS],“ říká Himmler. „Domníváte se, že tyto muže potřebujeme jako vojáky? Klidně se bez nich *) Weale (2010), str. 307.
30
Úvod
obejdeme! Ale nesmíme jim bránit v intenzivním naplňování jejich tužeb. Mohu vás ujistit, že se vrátí jako svobodní a přesvědčení zastánci našeho režimu.“*)
Tohle nebyl Hitlerův plán. Zatímco Himmler snil o budoucí Evropě SS, Hitler se držel přízemnějších myšlenek kasárenské bigotnosti. Ač nerad, obdivoval britskou schopnost ovládat s malými silami početné masy domorodců tmavé pleti v koloniích. Indického nacionalistu Subhase Chandru Boseho, jenž utekl do Berlína a žádal o německou pomoc proti Britům, Hitler vyloženě nesnášel a návrh na vytvoření Indické legie pod patronací německé armády zavrhl jako „vtip“. Himmler ovšem považoval Boseho a jeho indické rekruty za příslušníky árijského bratrstva. Říšský vůdce SS podporoval německou vědeckou expedici do Tibetu, kde měla pátrat po rasovém spojení mezi evropskými národy a tibetskou aristokracií. A Evropa SS byla jen začátkem. V dopise z roku 1943 se Himmler těší, až se za několik desetiletí vytvoří „politicky německá světová Germánská říše“. Zdůrazněme, že říšský vůdce SS ve svém hlavním plánu počítal pouze s nordickými národy západní a střední Evropy. Stejně jako Hitler pokládal východ za temnou doménu slovanských hord, jejichž zdegenerovaná krev představuje smrtelnou hrozbu evropského přežití. Válečná zkušenost jej však přiměla přehodnotit své názory a vedla k radikální přeměně dlouhodobé strategie SS. Koncem června 1941 vtrhla Hitlerova vojska do Sovětského svazu. Do německého zajetí padly miliony sovětských vojáků, kteří byli nahnáni do obrovských táborů pod širým nebem, narychlo zbudovaných v okupovaném Polsku. Tyto tábory se staly nástrojem masových vražd. Následkem nemocí, záměrného vyhladovění nebo kulkami popravčích čet zahynuly více než dva miliony sovětských zajatců, mnozí z nich jen proto, že „vypadali jako Židé“.**) Ovšem německému antropologovi Wolfgangu Abelovi, jenž pracoval v Rasovém a osídlovacím úřadu SS, poskytovaly tyto pekelné lágry nevyčerpatelnou studnici materiálu pro pseudovědecké výzkumy. Abel se svými spolupracovníky mohl v zajateckých táborech zkoumat a proměřovat stovky živých „exemplářů“ posbíraných ze všech koutů sovětského impéria. A brzy přišly první překvapivé výsledky. Abelovo úzkostlivě pečlivé antropometrické zkoumání odhalilo, že germánská krevní linie pronikla daleko na východ do *) Citováno v „Viking and Wehrbauer: SS Ideology and the Recruitment of Norwegians into the Waffen-SS“ [Viking a branný rolník: Ideologie SS a nábor Norů do zbraní SS], nepublikovaný článek Terje Emberlanda. **) Berkhoff, K. C.: „The Mass Murder of Soviet Prisoners of War and the Holocaust: How Were They Related?“ [Masové vraždy sovětských válečných zajatců a holokaust: Jaký byl mezi nimi vztah?], Kritika: Zkoumání ruské a euroasijské historie, roč. 6, č. 4 (podzim 2005, nová série), str. 789-96.
31
Hitlerovi zahraniční katani
pobaltských zemí, na Ukrajinu a ještě dál. V „Generálním plánu východ“, který vznikl po německé invazi do Sovětského svazu, navrhli učenci SS kompletní poněmčení dobytých východních území. Nepřikrášleným jazykem mluvili o likvidaci původního obyvatelstva a o jeho nahrazení německými usedlíky. Odhalení, která přinesla „Abelova mise“, však situaci značně zkomplikovala. Ukázalo se, že dosavadní dělicí čára mezi germánskými a slovanskými národy je příliš zjednodušující a vyžaduje důkladné zpřesnění.*) Antropologické objevy naznačovaly, že příslušníkům některých východních národů koluje v žilách dostatečné množství germánské krve, aby se kvalifikovali jako budoucí občané Říše. Později Himmler překvalifikuje rasový charakter balkánských národů, například Bosňáků, bosenských muslimů. Jak však tuto „germánskou krev“ (termín používaný v instruktážní brožurce SS) využít? Lze tuto „ztracenou krev“ nějak vrátit do Říše, kam patří? Ve zvrácené logice německé rasové ideologie měla germánská krev jen potenciální, latentní kvalitu. Jistě, byla to velmi mocná substance, ale sama o sobě ještě nezaručovala, že její nositel bude věrně sloužit budoucí Říši. Himmler přišel s radikálním řešením: bude tuto ztracenou germánskou krev „sklízet“ prostřednictvím bojové služby a krvavé oběti. Říšský vůdce SS choval v úctě pseudovědecké myšlenky antropologů jako Hans F. K. Günther, jenž vysvětloval rasu ve striktně biologickém smyslu, současně však obdivoval názory Güntherova protivníka psychologa Ludwiga Ferdinanda Clausse a jeho následovníků. V knize Rasse und Seele (Rasa a duše) vydané roku 1926 představil Clauss poněkud kacířskou teorii, podle níž různé rasy mají odlišnou duši. Například Němci vykazují atributy vznešené nordické duše, kdežto prokletí Židé mají materialistické semitské duše. Detaily této mlhavé spekulace nás nemusí zajímat, avšak myšlenka rasové duše oddělené od fyzických atributů napovídala, že rasu lze do jisté míry přetvářet. Pro říšského vůdce SS byla rasová identita také záležitostí vůle, která může za jistých okolností změnit biologické dědictví. Podle zkrachovalého vojáka a povahovým založením zbabělce Himmlera znamenala nejvyšší projev vůle válečníkova dobrovolná ochota zabíjet a být zabit. Své Waffen-SS označoval za „údernou sílu nové Evropy“. Věřil, že vojenská služba, oběti vojáků, a především fanatické ničení rasových nepřátel Třetí říše budou těmi správnými prostředky, jak přetvořit rasovou duši neněmeckých rekrutů – a otevřít jim dveře k členství ve vyšší germánské komunitě. Hlavní plán neplatil pouze pro Waffen-SS, tedy pro ozbrojené SS. Rychlá expanze Himmlerova panství a jeho bezpečnostní služby SD (Sicher*) Siedlung, Rasse, deutsches Blut: das Rasse- und Siedlungshauptamt der SS und die rassen politisches Neuordnung Europas [Osídlení, rasa a německá krev: Rasový a osídlovací úřad SS a nový rasově politický řád Evropy], Heineman (2003), str. 533–5.
32
Úvod
heitsdienst), z níž později vznikla RSHA, datuje svůj počátek do poloviny 30. let, kdy pod svá křídla převzal německé policejní složky. Himmler neviděl žádný podstatný rozdíl mezi říšským policistou a vojákem zbraní SS. Ať už rekrut oblékal zelený stejnokroj německé policie nebo asfaltově šedou uniformu zbraní SS, vždy to byl bojovník bránící bezpečí Říše, jehož Kampfgeist (bojový duch) bude vždy oddán „nelítostnému vyhubení nepřítele“.*) I v první vlně náboru cizinců do SS po roce 1939 byli příslušníci neněmeckých národů zařazováni do pomocných policejních oddílů zvaných Schutzmanschaften, zkráceně Schuma. Pod velením důstojníků SD rozpoutali tito muži vražednou kampaň proti svým spoluobčanům. Od léta 1943 Himmler schvaloval nábor cizinců do jednotek Waffen-SS a do nových divizí přešli mnozí dřívější pomocní policisté. Himmlerův plán přinesl ohromující výsledky. V létě 1942 povolil vybudování estonské divize SS a následujícího roku zahájil nábor Lotyšů. Roku 1943 bylo do vojsk SS zařazeno více než 15 000 bosenských muslimů. O další rok později, v létě 1944, sloužilo ve zbraních SS více než padesát procent vojáků, kteří se nenarodili v Německu. Zahraniční rekruty přijímala každá divize SS a v devatenácti z nich převažovali co do početního stavu cizinci.**) Ke konci války absorbovaly SS více než milion sovětských Osttruppen (východních vojáků) a do Himmlerových cizineckých legií vstoupilo mnoho muslimů, Indů, Arabů, Albánců, Chorvatů, Osetinců, Tádžiků, Uzbeků, Bosňanů, Ukrajinců, Ázerbájdžánců, a dokonce i mongolských buddhistů. Koncem dubna 1945, když německý vůdce prožíval poslední minuty svého života, jen několik set metrů od jeho berlínského podzemního bunkru pod říšským kancléřstvím bojovali po boku brigád Volkssturmu a Hitlerovy mládeže také francouzští, belgičtí a lotyšští členové SS a marně se snažili zastavit nezadržitelný příval Stalinových vojsk. Ve stejné době prchalo přes 10 000 ukrajinských esesáků na západ v naději, že uniknou do spojeneckého zajetí a vyhnou se zatčení pomstychtivými fanatiky z praporů NKVD. Po celé Evropě musely cizinecké legie Třetí říše čelit kruté realitě porážky. Vrhaly dlouhé stíny. Zdá se, že skutečnost verbování cizinců do SS zpochybňuje hypotézu Daniela Goldhagena, že motorem holokaustu, masového vyvražďování evropských Židů, byl německý ničivý antisemitismus. Oslavovaná Goldhagenova kniha Hitlerovi ochotní katani vyšla poprvé v roce 1996. Podobně jako Christopher Browning ve svých Obyčejných mužích, publikovaných o čtyři roky dříve, i Goldhagen se soustředil na německé policejní pohotovostní skupiny, *) Daluegeho direktiva, USHMMA, RG 06.025.63, archiv KGB, schránka 59. **) Viz seznam divizí Waffen-SS v příloze.
33
Hitlerovi zahraniční katani
které masově střílely Židy v okupované východní Evropě. Goldhagen tvrdí, že muži, kteří v těchto jednotkách sloužili, byli typičtí Němci, prosycení antisemitskou nenávistí, která z nich udělala ochotné katany. Odvozuje z toho závěr, že každý Němec, pokud by dostal stejnou příležitost zabíjet, by se zachoval stejně jako policisté, které zkoumal. Podle Goldhagena byl tedy holokaust německým zločinem, „přímým důsledkem… Hitlerova ideálu vyhladit veškerou židovskou moc“.*) Hitler vyhlásil, že chce zabít všechny Židy – a vykročil k dosažení tohoto cíle za nadšeného souhlasu německých občanů. Goldhagen tvrdí, že většina Němců v 30. a 40. letech s Hitlerovými záměry sympatizovala. V tomto smyslu byl holokaust „národním projektem“. Goldhagen tyto takzvané „dobré Němce“ charakterizoval jako „osamělé a nenápadné postavy na orgastickém karnevalu“. Dospívá k závěru, že „obecným přesvědčením“, které sdílela většina Němců, byla „nesmírná nenávist, jakou dosud pravděpodobně žádný národ k jinému národu necítil“.**) Žádná jiná kniha o Třetí říši nevyprovokovala tak vášnivou debatu – ani tak intenzivní pátrání v duši vlastního národa, když byla přeložena do němčiny a vydána v nově sjednoceném Německu. Když Goldhagen vyrazil na německé turné, na každém kroku jej pronásledovala armáda žurnalistů a fotografů. Říkalo se o něm, že vypadá jako Tom Hanks, a stal se prestižním hostem většiny významných televizních talk-show. Jako by se nová generace Němců chtěla vykoupat ve vině svých prarodičů. Ale po velkém turné me diální vzrušení opadlo a vystřídala je střízlivá analýza. Brzy se ukázalo, že jako historik stojí Goldhagen na hliněných nohou. Čelil obvinění ze zkreslení výsledků výzkumu, který prováděli jiní vědci, zejména Browning, a z ignorování všech údajů, které neodpovídaly jeho teorii. Historik Eberhard Jäckel nazval tohoto syna rodičů, kteří přežili holokaust, „harvardským chuligánem“ a jeho dílo Hitlerovi ochotní katani odsoudil jako „prostě a jednoduše špatné“. Ale po více než deseti letech vzrušených debat Goldhagenova myšlenka „velkého třesku“ pořád zarytě odmítá tiše zemřít. Kniha přinutila historiky k vážným úvahám o pachatelích genocidy i o strašlivém osudu milionů jejich obětí. Otázka, kterou chci v této knize položit, je docela prostá. Vysvětluje Goldhagenova teorie německého ničivého antisemitismu masové vyvražďování Židů a jiných nepřátel Třetí říše v Chorvatsku, Rumunsku, v pobaltských zemích, v Bělorusku, na Ukrajině a v mnoha jiných oblastech východní Evropy po roce 1939 rukama místních milicí? Jak vysvětlí dychtivé nadšení, s nímž *) Goldhagen, D.: Hitlerovi ochotní katani, Nakl. Lidové noviny, Praha, 1997, str. 165. O Hitlerových zahraničních katanech dnes již existuje bohatá literatura. Její základní přehled v německém i anglickém jazyku je uveden v bibliografii na konci knihy. **) Tamtéž, str. 386.
34
Úvod
se po červnu 1941 statisíce příslušníků neněmeckých národností hlásily do ozbrojených sil Třetí říše, především ke zbraním SS? Nebyli snad tito zahraniční kolaboranti rovněž ochotnými katany? Co když holokaust vůbec nebyl německým zločinem, ale celoevropským jevem? V případě východní Evropy se první velký pogrom války odehrál v rumunském městě Iaşi. Když německé armády, následované vraždícími pohotovostními skupinami vedenými důstojníky SD, vtrhly do Pobaltí, Běloruska a na Ukrajinu, Lotyši, Litevci a Ukrajinci se chopili šance vybít své židovské sousedy v orgiích zdánlivě spontánního masového vraždění. Východní Evropu popadl záchvat násilí, který pohltil více než pět milionů Židů, zatímco ve Francii, Belgii, Skandinávii a Nizozemí kolaborantské milice udávaly a zatýkaly své židovské spoluobčany a deportovaly je do německých koncentračních táborů. Na holokaustu se podílelo mnoho neněmeckých pachatelů. Nemusíme tedy přirozeně dospět k závěru, že tito neněmečtí muži a ženy byli rovněž ochotnými katany? Vypadá to, že se Goldhagen prostě a jednoduše mýlil. Člověk nemusel být Němec, aby se stal tím, co francouzští historikové označují pojmem génocidaire. Mnozí zahraniční kolaboranti Třetí říše vyrůstali v prostředí národní kultury, která byla stejně prosáklá antisemitskou nenávistí jako ta německá. Ovšem motivace desítek tisíc pomocných policistů a vojáků zbraní SS byla nutně velmi rozdílná a lze ji obtížně definovat. Obhájci dobrovolníků Waffen-SS tvrdí, že byli vojáci „jako každý jiný“. Vojenští historikové se většinou nezajímají o ideologii – a v případě druhé světové války jen s velkou nechutí mluví o holokaustu. Ovšem bojovat v německých ozbrojených silách, ať už v pravidelné armádě, v pomocných policejních jednotkách nebo ve svazku zbraní SS, znamenalo upsat se boji ve válce, která nebyla „jako každá jiná“ – předtím ani potom. Generál Erich Hoepner shrnul německou vojenskou etiku takto: „[Válka] je odvěkým bojem germánských národů… za odražení židobolševismu…, a v důsledku toho musí být prováděna s bezpříkladnou tvrdostí. Nepřítele je nutno bez milosti totálně vyhladit… Nelze šetřit příznivce stávajícího ruského bolševického režimu.“*) Nepřítel nebyl definován jako uskupení ozbrojených protivníků, nýbrž jako „příznivci režimu“. Podle perverzní nacistické ideologie každý Žid nějakým způsobem podporoval bolševický režim prostě tím, že byl Žid. Tato etika nutně sankcionovala „kolektivní násilná opatření“, což v praxi znamenalo masové vyvražďování civilistů, jejichž pokračující existence ohrožovala blaho Třetí říše. Podle etiky vyhlazení se již zabíjení neozbrojených civilistů, mužů, žen i dětí, nepovažovalo za „vedlejší škody“, ale za integrální součást vojenské strategie. Zahraniční *) Citováno v Boog a kol. (2000), roč. 4, str. 445. Hoepner byl po atentátu na Hitlera v roce 1944 popraven jako účastník tohoto spiknutí.
35
Hitlerovi zahraniční katani
dobrovolníci, kteří se přihlásili k různým složkám ozbrojených sil Třetí říše, tuto etiku německé války zcela zřejmě chápali. Když Hitlerova vojska vtrhla do Sovětského svazu, Reinhard Heydrich, šéf bezpečnostní služby SS, zahájil rozmísťování domorodých pomocných policistů, aby provedli sebeočistu své vlasti. Myslel tím masové vyvraždění všech Židů a komunistických funkcionářů. Příslušníci SD a jejich domácí kolaboranti se přehnali přes starobylé židovské komunity na východě Evropy se sveřepou brutalitou. Heydrich a jeho podřízení dobře věděli, že východoevropští nacionalisté pokládají své židovské sousedy za agenty bolševismu. Toto ira cionální splynutí Židů a bolševiků v jedinou entitu, v které věřili Němci i jejich spolupracovníci, znamenalo rozsudek smrti pro miliony lidí. Ke konci roku 1941 postříleli příslušníci německé policie a jednotek Schuma ve východní Evropě a na okupovaném území Sovětského svazu nejméně milion Židů. V průběhu následujícího roku padlo za oběť kulkám vrahů nebo zmizelo ve vyhlazovacích táborech v rámci akce Reinhard dalších 700 000 lidí. Miliony zemřely v pustých lesích a loukách kdesi na východě nebo v Osvětimi.*) A jejich vrahy nebyli jen němečtí esesáci, nýbrž také Lotyši, Ukrajinci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří sloužili Třetí říši. Když genocidu převzaly vyhlazovací tábory jako Treblinka, Sobibor a Osvětim-Březinka (zde byl i pracovní lágr), ztratily místní oddíly Schuma práci. Právě během tohoto přechodného období autorizoval Himmler vůbec poprvé zformování východních legií či divizí zbraní SS. Muži, kteří se z policistů stali vojáky, ovšem nepřestali vraždit Židy. Válka je svou podstatou krvavá záležitost, takže mužům v uniformě se mnohé excesy většinou odpouštějí. Jak píše Ian Kershaw, historikové mají „tendenci oddělovat vojenské dějiny války [z let 1939–45] od strukturální analýzy nacistického státu“.**) Jiná skupina historiků vedená Omerem Bartovem začala demontovat umělou dělicí zeď, která vyrostla mezi politikou, ideologií a masovým vražděním. Bartov tvrdí, že válka na východě „vyžadovala naprosté duchovní podvolení, absolutní poslušnost a vytrvalé ničení nepřítele“.***) Termín „vytrvalé ničení“ dostatečně popisuje válku, kterou Německo vedlo v letech 1939–45. A účast v ní nenapravitelně a velmi hluboce narušila mravní integritu těch, kdo v ní bojovali, ať už to byli Němci, Francouzi, Lotyši nebo Bosňáci. *) Viz důležitý esej Timothyho Snydera, otištěný v „Holocaust: the Ignored Reality“ [Holokaust: opomíjená skutečnost], New York Review of Books, roč. 56, č. 12. Svou knihu jsem dokončil ještě před vydáním Snyderova monumentálního díla Bloodlands [Krvavá země], 2010. **) Předmluva ke knize Tapping Hitler’s Generals [Odposlouchávání Hitlerových generálů], Frontline Books, 2007. ***) Bartov (1991), str. 102.
36
Úvod
Tato kniha není obecným přehledem dějin SS ani zbraní SS a jejím cílem není poskytnout vyčerpávající „katalog“ všech neněmeckých policejních praporů nebo bojových divizí. Místo toho detailněji analyzuje některé specifické případy, které ilustrují nábor neněmeckých kolaborantů jako pachatelů genocidy. První část začíná německou invazí do Polska a simultánním vývojem nové válečné doktríny a „ozbrojených SS“, které Hitler pověřil zajištěním bezpečnosti na dobytých územích. Podle nacistické doktríny závisela bezpečnost na likvidaci rasových nepřátel Říše. Od samého počátku války využíval Himmler policejní oddíly a jednotky zbraní SS jako předvoj a hybnou sílu systematického masového vraždění. V průběhu krátkého polského tažení nasazovali nacisté neněmecké síly jen v omezené míře, v podstatě pouze etnické Němce a Ukrajince. Po útoku na Balkán na jaře 1941 se do vyhlazovacích kampaní proti židovskému obyvatelstvu zapojily místní milice, například chorvatská Ustaša a rumunská Železná garda, podporované Němci, jimž tyto pogromy poskytly důležitou lekci o tom, jak nasazovat a využívat neněmecké katy. Je to silný argument na podporu teorie, že vražedné řešení „židovské otázky“ vykrystalizovalo, přinejmenším částečně, ještě před létem 1941. Balkánské pogromy posloužily jako generální zkouška genocidy – a povzbudily SS ke kultivaci ultranacionalistických frakcí v Pobaltí a na Ukrajině. V druhé části této knihy zjistíme, že jen několik dní po německém vpádu do Sovětského svazu 22. června 1941 začaly Himmlerovy pohotovostní jednotky verbovat vhodné Lotyše, Litevce a Ukrajince, aby jim pomáhali plnit obtížný úkol masového vraždění. V téže době zformovala německá vojenská zpravodajská služba pod velením admirála Wilhelma Canarise dva ukrajinské bojové prapory známé pod označením Roland a Nachtigall, které se rovněž podílely na masových vraždách ukrajinských Židů. Přestože je Němci rychle rozpustili, tyto prapory prokázaly, že bojové jednotky mohou být použity na katovskou práci a vyvražďování neozbrojených civilistů označených za nepřátele Říše. Východní Evropa se stala geografickým ohniskem nejhorší genocidy v dějinách lidstva. Právě tady byla nasazena vražedná komanda SD, právě tady vybudovali Němci nejstrašnější koncentrační tábory. Přímým důsledkem je nezvratný fakt, že se do vyhlazovacích operací pod dozorem esesáckých velitelů aktivně zapojili východoevropští kolaboranti. Avšak západní dobrovolníci SS z Francie, Belgie a Nizozemska prokázali stejně neochvějnou ideologickou oddanost zničení židobolševismu. Nábor těchto Germánů začal již v roce 1940, ale tempo nabral až po přepadení Sovětského svazu. Detailněji probírám případ nechvalně proslulého belgického kolaboranta Leona Degrellea, abych odhalil složitou motivaci těchto „křižáckých bojovníků proti 37
Hitlerovi zahraniční katani
bolševismu“. V létě roku 1942 začal Himmler povolovat nábor do neněmeckých divizí Waffen-SS na východě, nejprve v Estonsku. Tato nová fáze náboru akcelerovala po porážce německé 6. armády u Stalingradu a současně tím signalizovala změnu v esesáckém pojímání rasy. V této době vnímal Himmler nábor jako prostředek germanizace. Když sovětští partyzáni, pejorativně označovaní jako bandité, začali úspěšně napadat německé jednotky a ohrožovat bezpečnost dobytých území, využíval Himmler východní legie zejména k protipartyzánským operacím. A protože termínem „bandité“ popisovali Němci rovněž Židy, znamenalo to, že zahraniční divize SS pokračovaly ve vraždění těch Židů, kteří jakýmsi šťastným řízením osudu unikli zabijáckým komandům SD a operaci Reinhardt. Třetí část nás uvádí do léta roku 1944, kdy Himmlerovy SS tvořily militarizovaný stát ve státě, charakterizovaný přebujelým náborem příslušníků neněmeckých národností. Navzdory kalamitním vojenským neúspěchům na všech frontách Himmler nadále uvažoval v intencích Velkogermánské říše, bráněné pangermánskou armádou zocelenou bojem a fanatickým masovým vražděním. Říšský vůdce SS začal přemýšlet o tom, co bude po Hitlerovi. Představa Himmlera, jak se utvořila krátce po válce po prvním vydání stěžejního díla Hugha Trevor-Ropera Poslední dny Hitlerovy, totiž jako führerova nejvěrnějšího paladina a jeho, alespoň v Himmlerově mysli, právoplatného dědice, byla jen málokdy zpochybněna. V poslední části této knihy naznačuji komplexnější a možno říci i protichůdnou interpretaci. Pro Himmlera byla totiž věrnost obchodní značkou, způsobem, jak v záludně zrádném a nebezpečném prostředí Hitlerova dvora získat nástupnictví a upevnit vůdčí postavení svých SS. Neustálé potvrzování loajality mohlo být tomuto tajuplnému byrokratovi psychickou potřebou a nezbytností, ovšem Himmler moc dobře věděl, že jakékoliv veřejné zpochybnění Hitlera by nevyhnutelně skončilo katastrofou. V sérii sotva znatelných kroků začaly Himmlerovy ambice překonávat ty Hitlerovy. Jeho tajný plán se zrodil z pružné pseudovědecké logiky, která – jakkoliv nám to dnes může připadat šílené – inspirovala vizi, v níž nacistická strana a její vůdce zůstali daleko vzadu. Germanizace znamenala jednak masové vyhlazování, jednak také souběžné angažování vhodných neněmeckých Evropanů jako „psích vojáků“ dobývání a okupace. Pro Hitlera byla válka prostředkem k získání životního prostoru ve východní Evropě a k nastolení německé hegemonie. Pro Himmlera byla pouhou předehrou etnické transformace Eurasie na nordickou říši. V březnu 1945, kdy se „tisíciletá Říše“ hroutila pod drtivými spojeneckými údery, na sebe tato dvě velmi odlišná pojetí konečně narazila. Hitler Himmlera exkomunikoval a odsoudil k smrti. Zpřetrhání pout způsobila zpráva o Himmlerových marných kontaktech se západními Spojenci. Zápalná 38
Úvod
šňůra však vzplála již o několik let dříve a tiše hořela pod povrchem až do samého pádu Třetí říše. Himmler přestal být „věrným Heinrichem“, ale zbylo mu jen žalostně málo času, aby se mohl těšit ze světa bez Hitlera. Zavržen provizorní vládou admirála Karla Dönitze bezcílně bloudil severním Německem. Ke konci května 1945 padl v převleku za příslušníka polní policie do britského zajetí. Jeho poslední zaznamenaná slova, která pronesl, než roz kousl kapsli s kyanidem ukrytou v ústech, zněla: „Jsem Heinrich Himmler.“
39