PROLOG Jediné, co Gustavu Schultzovi na jeho zjevu vadilo, byla uni forma wehrmachtu, kterou musel denně nosit. Žena na chodníku na ni vrhla rychlý pohled a přidala do kroku, aby ji německý důstojník nedohonil. Kvůli uniformě od něj odvraceli ostatní zrak a vyděšené pařížské děti si ho bázlivě a s nedůvěrou prohlížely. Kdykoli vyšel na ulici, mohl si v očích kolemjdoucích přečíst slova, která ho vždy ranila: okupant, katan, nácek, Němčour… Toho dne však neměl na podobně nepříjemné úvahy čas. V životě Gustava Schultze došlo k nečekanému zvratu. Jak dlouhou cestu urazil od onoho dne v roce 1933, kdy na berlínské Hochschule für Musik, vedené slavným Adolfem Buschem, získal první cenu! Byla to nádherná léta, plně zasvěcená hudbě a houslím, nástroji, který ovládal tak mistrovsky, že přestával být pouhým předmětem a stával se v jeho rukou živoucí bytostí, jeho druhým já. Do hudby byl ponořen natolik, že vůbec nevnímal vzestup nacionálního socialismu a neodvratně se blížící válku. Pod přívalem vzpomínek zrychlil krok. Neměl v úmyslu dohonit onu neznámou ženu, jeho cílem byla Schola Cantorum, proslavená pařížská hudební škola, založená koncem 19. století Vincentem d’Indy. Když v ní objevil vzácné dokumenty, zmocnil se ho nádherný pocit, jaký dosud nepoznal. Takovou radost pociťuje bezpochyby zlatokop, když narazí na zlatou žílu, nebo matematik, který po letech namáhavé práce přijde na novou, obecně platnou poučku. Jeho objev proslaví Říši. 7
Když došel ke vchodu Scholy Cantorum, pustil neznámou ženu úplně z mysli. Rychle přeběhl dvůr a schody vedoucí k jeho kanceláři bral po čtyřech. Čekalo ho překvapení, které mu živě připomnělo léta na konzervatoři, období, kdy ještě neměl tušení, co ho v budoucnu čeká, a kdy se před ním teprve rýsovala řada slibných možností. Franz Becher se po fyzické stránce vůbec nezměnil, i když onoho dne z něj vyzařovala autorita, zvýrazněná uniformou poručíka a naleštěnými holínkami, jejichž podpatky se ležérně opíral o desku psacího stolu. Když Schultz vstoupil do místnosti, vyskočil Franz rovnýma nohama do pozoru, jakoby vymrštěn neviditelnou pružinou. Naposledy se oba setkali dávno před začátkem války. Po jejím vypuknutí se Becher stal příslušníkem wehrmachtu. V jeho řadách udělal skvělou kariéru a nakonec byl povýšen na pobočníka vrchního velitele německých ozbrojených sil, polního maršála Keitela. Schultz si uvědomil, jaký mezi nimi panuje rozdíl. Kdyby on sám musel zanechat houslí, způsobilo by mu to hluboké vnitřní utrpení, Franz Becher však především toužil po moci. Jakmile pochopil, že se nikdy virtuosem nestane, bez váhání dal svému životu zcela jiný směr. Oba muži se chvíli beze slova pozorovali a poté se vřele objali. Neopomněli se však nejprve formálně pozdravit Heil Hitler! Gustav by se bez tohoto pozdravu klidně obešel, v přítomnosti Keitelova pobočníka si však takové faux pas nesměl dovolit. „Paříž ti svědčí,“ poznamenal Becher a přátelsky položil ka marádovi ruce na ramena. „Není úžasné, že když se zde setkáme, připadáme si jako u nás doma?“ Vyzařovalo z něj uspokojení dobyvatele i muže s naplněnými ambicemi. Becher podle všeho nepatřil k lidem, kteří by si na ulici všímali pohledů dětí a reakcí dospělých Pařížanů. „Žádný talent se nemá zahodit,“ pokračoval, jako by uhodl, jaké myšlenky se Schultzovi honí hlavou. „Máš housle s sebou?“ Tentokrát se houslista upřímně rozesmál a sám Becher si uvědomil, jak je jeho otázka nesmyslná. Schultz bez svého nástroje nikdy nikam neodjížděl a každý den pilně cvičil. Housle z dílny proslulého houslaře Klotze mu věnovali rodiče poté, co 8
v soutěži získal první cenu, která mu vynesla Becherovu úctu. Nebyly sice tak známé jako stradivárky, měly však jemný, jasný zvuk, srovnatelný se zvukem houslí vyráběných v Itálii. „Máš půl hodiny na to, aby sis sbalil věci. Dnes večer budeš hrát před vysokými pohlaváry na jednom venkovském zámku. Osobně tě tam odvezu.“ „Ale…“ „Žádné ale, Gustave,“ přerušil ho Becher autoritativním tónem, který u něj Schultz dosud neslyšel. „A na nic se nevyptávej, stejně bych ti nemohl dát odpověď, která by tě uspokojila. Pamatuj, že co týče tvé kariéry, máš dnes jedinečnou příležitost. Večer bu deš mít koncert – je to státní zájem. Franz Becher na přátele nezapomíná, a proto jsem zde. Kde máš věci?“ „Doma, v ulici Pyramides,“ ušklíbl se houslista. „Tak tam zajedeme. A nezapomeň na nic, co budeš při vy stoupení potřebovat, protože vracet se v žádném případě ne můžeme.“ Před odchodem z pracovny si Gustav Schultz uložil do aktovky dokumenty s výsledky dlouholetého pátrání v archívech. Franz Becher netušil, že svými slovy uhodil hřebík na hlavičku. Schultz si uvědomil, že konečně dostane možnost požádat o přeložení do Benátek, kde by si mohl ověřit to, co pokládal za svůj objev. Právě v tomto dóžecím městě se před třemi staletími odehrály nejdůležitější etapy celé události. Nejprve Paříž, potom Benátky. Zdálo se, že pro Gustava Schultze se válka zredukuje na řadu výzkumných cest… Za Orleánskou branou přidal řidič plyn a černý Mercedes-Benz začal neúnavně polykat kilometry venkovských cest vedoucích na jih Francie. Při pohledu na luxusní limuzínu, ztělesňující v Schultzových představách nadcházející slavnostní chvíli, se houslista hrdě napřímil. Ve voze se rozhostilo ticho, přerušované jen předením motoru. I přes projevy přátelství, jimiž ho Franz Becher zahrnoval, si Schultz nepřestával být plně vědom vážnosti okamžiku. Pouzdro s houslemi položil opatrně na sedadlo mezi Bechera a sebe, koženou aktovku s nesmírně cennými dokumenty, které 9
měl v úmyslu předložit k posouzení nejvyšším pohlavárům Třetí říše, si postavil na podlahu vozu k nohám. V duchu si s jistým neklidem představoval onen osudný okamžik, kdy Keitelovi přednese svoji žádost. Bude vůbec ochoten ho vyslechnout? V případě odmítnutí by veškeré Schultzovy naděje na cestu do Benátek byly nenávratně zmařeny. Houslista zvažoval, zda by se přece jen neměl svěřit Becherovi, nakonec však od svého nápadu upustil. Obával se, že jeho přítel, voják zvyklý na přesné plnění rozkazů a nepřítel jakékoli improvizace, by se ho spíše snažil od jeho úmyslu odradit. Nakonec by mu poradil, aby se věnoval tomu, co umí nejlépe – hře na housle. „Vím, řekneš, že stačí, když vezmu housle a zahraji,“ ozval se nakonec Schultz ve snaze urovnat si myšlenky. „Ale před publikem jsem nevystupoval už několik týdnů. To, že dnes mám hrát před polním maršálem, mi na klidu nepřidává.“ „Nevykládej mi tu pohádky,“ odrazil ho Becher žertovným tónem. „Vždyť jsi získal první cenu!“ I přes zdánlivě lehký tón pocítil Keitelův pobočník v nitru podivnou trpkost. Umění svého přítele sice obdivoval a byl spokojen i se svou kariérou ve wehrmachtu, s neúspěchem na hudebním poli se přesto nikdy úplně smířit nedokázal. Gustavu Schultzovi to neušlo a už nepromluvil. Navíc si uvědomil, že veškerou pozornost věnoval svému plánu, vůbec však nepřemýšlel o tom, co bude hrát. Nakonec se rozhodl, že jako obvykle zahraje Bacha a snad také nějaký kousek od Monteverdiho, kterého d’Indy nazýval „italským Wagnerem“. A kdyby si snad publikum vyžádalo přídavek, zahraje něco od Rossiho. Pak uloží housle do pouzdra a bude se věnovat své záležitosti… „Podle toho, cos mi řekl, potrvá cesta pět hodin. Budu úplně vyřízený… Kam vlastně jedeme?“ „Brzy se to dozvíš. Vzpomeň si, že Mozart cestoval po Evropě obyčejným dostavníkem, navíc po hrbolatých cestách. Nocoval v nepohodlných přepřahacích stanicích, a když dorazil na místo, okamžitě usedal k piánu, které mělo velmi často k dokonalému hudebnímu nástroji daleko.“ „Já ale nejsem Mozart! A život, jaký vedl, mu ostatně nešel příliš k duhu. Víš přece, že zemřel v pětatřiceti letech.“ 10
Oba se znovu odmlčeli. Rozhovor nepříjemně přehlušovalo vrčení motoru. Řidič jel plynule, takže se oba cestující raději v klidu věnovali svým myšlenkám. Jednotvárnou jízdu přerušovaly pou ze povinné kontroly u závor. Na každém kontrolním stanovišti se odehrála stejná scéna. K vozu se přiblížil voják, aby ověřil totožnost cestujících, uctivě zasalutoval a požádal o doklady. Jakmile však zjistil, kdo je majitelem černého mercedesu, okamžitě je vrátil šoférovi a vůz propustil. Asi po hodině jízdy směrem na Lyon vybral řidič ostře zatáčku a pokračoval na Nevers. Navzdory suchému, slunečnému počasí se zdálo, že cesta nikdy neskončí. Ticho nakonec prolomil Becher, jenž nepatřil k lidem, kteří vydrží dlouho mlčet a zaobírat se jen svými myšlenkami. S jistou nostalgií zavzpomínal především na léta strávená na konzervatoři a na hodiny houslí, ale také na členství v Hitlerjugend, na německý sen, na vstup do strany a nakonec na svou kariéru v armádě. „Uvidíš,“ řekl nadšeně po krátké odmlce, „že Německo brzy ovládne celý svět. Se svým vzděláním a talentem se bezpochyby staneš významnou osobností. Hitler tě patrně jmenuje ředitelem hudební akademie v Berlíně. Dnešní koncert můžeš pokládat za předehru ke svému povýšení.“ Gustav Schultz pochybovačně zavrtěl hlavou. Přítele a jeho líčení budoucnosti poslouchal rád, v hloubi duše však válku proklínal. Becher se podíval na hodinky. „Za půldruhé hodiny jsme u cíle,“ prohlásil spokojeně. Podzimní dny se pomalu krátily. V podvečerním šeru stačily modře maskované reflektory vozu ozářit jen krátký úsek silnice. Schultz se snažil skrýt nervozitu a utěšoval se nadějí, že Keitel skutečný význam jeho bádání pochopí. Když vůz zastavil před zámeckou mříží, byla už temná noc. Do cesty se mu postavila hlídka se samopalem na hrudi. Voják namířil baterku na poznávací značku, potom na vnitřek vozu. Když světlo ozářilo cestující, rychle se napřímil, uctivě zasalutoval a ustoupil stranou. Prostranství před hlavní budovou, kde už parkovalo několik prázdných aut, střežili vojáci. Příslušníci SS, uvědomil si houslista s jistou nechutí. Jejich počet naznačoval, že 11
sem zavítala vysoce postavená osobnost. Koho asi Keitel pozval na zámek v departementu Nie`vre, jemuž vévodila mohutná silueta hradní věže? Ze všech budov dokázal Schultz v temné noci rozeznat jedině její majestátní obrysy. Mercedes zastavil. Rozhodující chvíle se neodvratně blížila. Se svíravým pocitem v žaludku a pouzdrem na housle křečovitě sevřeným v podpaždí vystoupil Schultz z auta na štěrkem vysypané nádvoří. Schultze ubytovali v pokoji v druhém poschodí, s výhledem na zadní trakt zámku. Ve dne byl patrně z oken nádherný výhled, avšak v oné chvíli si mohl houslista pouze domýšlet, jak vypadá krajina, ukrytá pod pláštěm noční tmy. Jeho pozornost zato upoutaly odlesky přileb, zbraní a naleštěných holínek hlídkujících strážných, z nichž někteří vedli na vodítku psa. Taková přehlídka síly mu klidu nedodala. Pozvolna nabýval jistoty, že Becher mu neřekl plnou pravdu a že Keitel není onou velevýznamnou osobností, na jejíž počest byl koncert uspořádán. Netrpělivě, se špatně skrývanou úzkostí, přecházel sem a tam od lůžka k oknu jako lev v kleci. Aby se uklidnil, snažil se při způsobit rytmus kroků toku svých myšlenek. Becher mu stručně nastínil průběh večera. Jakmile zazní zvon, sejde do jídelny v suterénu, kde se podává večeře. Po jídle bude v prvním poschodí následovat degustace likérů a koncert. Nic víc se nedozvěděl. Chvíle zkoušky nadešla. Schultz si opláchl obličej, svlékl uniformu armádního šikovatele a oblékl frak. Nakonec se, jak bylo jeho neměnným zvykem, postříkal kolínskou, aby nebyl cítit potem. Když toaletu dokončil, vytáhl slavnostně z kožené aktovky složku se vzácnými dokumenty. Rukou popsané stránky rozložil na desce dubového stolku a v duchu si už po několikáté opakoval důvody, jimiž chtěl svoji žádost o cestu do Benátek podpořit. Jakmile si ujasnil, co řekne, otevřel pouzdro s houslemi, vyňal z něj vzácný nástroj a začal ho ladit. Na procvičení prstů přidal ještě několik stupnic a byl připraven. Po skončení cvičení se cítil mnohem lépe. Tóny zaplňující pokoj ho uklidnily. S hudbou si připadal všude jako doma. 12
Konečně zazněl zvon. Schultz uložil housle do pouzdra, vrhl poslední letmý pohled do zrcadla a vyšel z pokoje. Po velkém točitém schodišti v hradní věži sestoupil do pří zemí, kde ho míjeli hosté, směřující v řadě do jídelny. Ustoupil stranou, aby dal přednost několika důstojníkům, a odpovídal na sporadické pozdravy, když tu náhle pocítil, jak pod ním pod klesávají kolena. Asi špatně vidí, mýlí se, tady ve Francii to není možné, uklidňoval sám sebe. Když ho však minuli poslední důstojníci, nebylo už pochyb. Schultz znovu pocítil, jak v něm narůstá panika při pohledu na Vůdce, který opodál rozmlouval se svým pobočníkem. Gustavu Schultzovi se roztřásla kolena a v duchu proklínal Bechera za to, že mu zatajil pravdu. Sice mu už cestou v černém mercedesu něco podobného kmitlo hlavou, brzy však svou domněnku zapudil jako absurdní. Nezbývalo mu však než se smířit se skutečností. Bude hrát před Adolfem Hitlerem. Při tomto pomyšlení se roztřásl strachy. Nakonec v něm zvítězil houslista nad vojákem. V duchu si říkal, že rozptýlení příštího vládce světa bude pouze otázkou jeho obratnosti a hbitosti prstů. Významné státníky, s výjimkou Poláka Paderewského, hudba příliš nezajímala. Hitler nebyl výjimkou a kromě Wagnera, pro něhož měl skutečně slabost, neznal ani ty nejslavnější skladatele. Wagner však žádnou skladbu pro housle nenapsal. Schultze se náhle zmocnily pochyby, zda pro večerní koncert vybral vhodné kousky. Co by měl zahrát, aby neupadl v nemilost? Ještě si to ani nestačil rozmyslet, když ho Vůdce oslovil: „Vy budete patrně ten houslista, který se dnes večer pokusí zušlechtit naše mravy…“ Pod knírem se mu rty zvlnily úsměvem. Schultzovi připadlo, že se v něm zračí jistá nesmělost, která ho k jeho vlastnímu údivu téměř příjemně překvapila. Namáhavě polkl a potom se pokusil o duchaplnou odpověď. Vždyť Hitler je koneckonců bývalý malíř, tudíž by mu umění mělo být blízké. „Ach, to je jen maličkost ve srovnání s důležitými úkoly, které stojí před vámi,“ vykoktal nakonec. 13