1 LEDEN 197– „Attention! Le train de sept heures à destination de Zurich partira du quai numéro douze.“ Vysoký Američan v tmavomodrém baloňáku zvedl oči k obří kopuli ženevského nádraží a snažil se najít skryté reproduktory. V ostře řezané tváři měl zmatený výraz. Oznámení zaznělo ve fran− couzštině, tedy v jazyce, jímž mluvil velmi špatně a rozuměl ještě hůř. Rozeznal však slůvko Zurich. Bylo to znamení, na které čekal. Odhodil si světle hnědé vlasy z čela, kam mu s otravnou pravidel− ností padaly, a vykročil k severnímu konci nádraží. V budově bylo rušno. Lidé spěchali kolem Američana všemi směry. Hrnuli se k nástupištím, aby mohli začít svou pouť do množství různých stanic. Zdálo se, že nikdo nevěnuje pozornost hlasitým oznámením, jež se s kovovou jednotvárností rozléhala horními prostory budovy. Cestující na ženevském nádraží měli jasný cíl. Byl konec týdne. Na horách napadl nový sníh a vzduch venku byl svěží a mrazivý. Každý měl vlastní program: zajet na lyže, na návštěvu známých… Proč ztrácet čas? Všichni spěchali. Pospíchal i Američan. Také on měl svůj program a musel něko− ho navštívit. Ještě před oznámením si zjistil, že vlak do Curychu odjíždí z dvanácté koleje. Podle plánu měl sejít na nástupiště, odpočítat sedm vagonů odzadu a pak nejbližšími dveřmi nastou− pit. Uvnitř měl znovu počítat, tentokrát pět kupé, a dvakrát zakle− pat na páté dveře. Pokud nic nepokazí, otevře mu sám ředitel La Grande Banque de Genève, což bude znamenat vyvrcholení dva− nácti týdnů příprav. Příprav, k nimž patřily záměrně mlhavé tele− gramy, zámořské telefonáty z aparátů, které musely být na přání švýcarského bankéře sterilní, a hlavně naprosté utajení. Netušil, co má ředitel La Grande Banque de Genève na srdci, ale domýšlel se, proč bylo zapotřebí tolik bezpečnostních opatření. Ten Američan se jmenoval Noel Holcroft. Holcroft však nebylo jeho rodné jméno. Narodil se v Berlíně v létě roku 1939 a v zápise o po−
9
rodu stálo „Clausen“. Jeho otcem byl hlavní stratég třetí říše Hein− rich Clausen. Finanční mág, který dal dohromady seskupení růz− norodých ekonomických sil, jež zajistily vládu Adolfa Hitlera. Heinrich Clausen sice získal zemi, ale ztratil manželku. Althene Clausenová byla Američanka. Především to však byla svéhlavá žena s vlastními normami etiky a morálky, která usoudila, že ná− rodním socialistům chybí obojí. Byla to banda paranoiků, vedená šílencem a podporovaná finančníky, jimž šlo jen o zisk. Jednoho teplého srpnového odpoledne dala Althene Clause− nová manželovi ultimátum: buď já, nebo oni. Řekla mu, že se musí těm bláznům postavit dřív, než bude pozdě. Nacista ji nevěřícně vyslechl. Pak se zasmál a výzvu své manželky odbyl jako pomatené blouznění čerstvé matky či snad pokřivený úsudek ženy vychova− né v pochybném slabém systému, který už brzy bude pochodovat krokem Nového řádu. Nebo skončí rozdrcen pod jeho botou. Té noci se matka sbalila, vzala dítě a nasedla do jednoho z po− sledních letadel do Londýna. Byla to první etapa její cesty zpět do New Yorku. O týden později Němci zahájili bleskovou válku proti Polsku. Tisíciletá říše vykročila svou vlastní cestou, která nakonec od prvního výstřelu trvala asi patnáct set dní. Holcroft sešel po schodech na dlouhé betonové nástupiště. Čtyři, pět, šest, sedm… Sedmý vagon měl pod oknem vlevo od ote− vřených dveří malý modrý kroužek. Byl to symbol oddělení ještě lepšího než první třída. Patřila k němu zvětšená kupé dokonale vybavená pro jednání za jízdy nebo tajné schůzky důvěrného cha− rakteru. Soukromí bylo zaručeno. Jakmile se vlak rozjel, ke dveřím na obou koncích vagonu se postavila ozbrojená železniční ochranka. Holcroft nastoupil a dal se chodbičkou doleva. Prošel kolem řady zavřených dveří až k pátým. Dvakrát na ně zaklepal. „Herr Holcroft?“ Hlas za dřevěnou deskou byl pevný, avšak tichý. Přestože byla ta dvě slova míněna jako otázka, hlas se ve skutečnosti neptal. Konstatoval. „Herr Manfredi?“ odpověděl Noel a náhle si uvědomil, že na něj malým kukátkem uprostřed dveří zírá čísi oko. Byl to děsivý a zároveň trochu komický pohled. V duchu se usmál a pomyslel si, že Herr Manfredi bude možná vypadat sveřepě jako Conrad Veidt v jednom z anglických filmů ze třicátých let.
10
V zámku dvakrát cvaklo a následoval zvuk uvolněné západky. Dveře se otevřely a obraz Conrada Veidta vzal za své. Ernst Man− fredi byl malý zavalitý mužík, na první pohled už dost přes še− desát. Byl úplně plešatý a měl sympatickou vlídnou tvář. Z bledě− modrých očí zvětšených sklem brýlí s kovovou obrubou však čišel chlad. „Pojďte dál, Herr Holcroft,“ vyzval ho Manfredi a pousmál se. Jeho výraz se však vzápětí změnil. Úsměv se vytratil. „Musíte mi prominout. Měl bych říct Mister Holcroft. Herr vás možná uráží. Omlouvám se.“ „Není třeba,“ odvětil Noel a vešel do dobře zařízeného kupé. Byl tam stůl a dvě židle, postel však nikoli. Stěny byly obložené dřevem a okna zakrývaly rudé sametové závěsy, jež účinně tlumily zvuky postav spěchajících venku. Na stole stála lampička s třás− ňovým stínítkem. „Do odjezdu máme asi pětadvacet minut,“ řekl bankéř. „To by mělo stačit. A nebojte se – dostaneme včasné varování. Vlak neod− jede, dokud nevystoupíte. Do Curychu jet nemusíte.“ „V životě jsem tam nebyl.“ „Pevně doufám, že se to brzy změní,“ pravil bankéř záhadně a pokynul Holcroftovi, aby se posadil ke stolu naproti němu. „Na to bych si nevsadil.“ Noel přijal místo. Rozepnul si plášť, ale neodložil si. „Promiňte, to ode mě byla trochu drzost.“ Manfredi usedl a po− hodlně se opřel. „Musím se ještě jednou omluvit. Budu potřebovat vaše doklady. Váš pas, prosím. A váš mezinárodní řidičský průkaz. A další dokumenty, kde se popisují tělesné znaky, očkování a po− dobně.“ Holcrofta se zmocnila zlost. Už tak měl potíží dost, a teď ještě bankéřovo povýšenecké chování. „Proč bych to dělal? Přece víte, kdo jsem. Neotevřel byste dveře, kdybyste to nevěděl. Určitě o mně máte víc informací než naše ministerstvo zahraničí.“ „Buďte tak laskav a vyhovte starému člověku,“ požádal ho bankéř a provinile pokrčil rameny. „Dozvíte se, proč to všechno.“ Noel zdráhavě sáhl do kapsy saka a vytáhl kožené pouzdro, v němž měl pas, zdravotní potvrzení, mezinárodní řidičský průkaz a dva dopisy od svazu architektů, které dokládaly, že je projektant. Podal pouzdro Manfredimu. „Je tam všechno. Poslužte si.“
11
Bankéř přijal doklady s ještě větší zdráhavostí. Aspoň to tak vypadalo. „Připadám si jako čmuchal, ale myslím…“ „To je taky na místě,“ odsekl Holcroft. „Já o tuhle schůzku ne− žádal. Upřímně řečeno, přišla ve velice nevhodnou dobu. Chci se totiž co nejdřív vrátit do New Yorku.“ „Ano, jistě. Chápu,“ hlesl Švýcar a pročítal si dokumenty. „Povězte mi, jaká byla vaše první stavební zakázka mimo USA?“ Noel v sobě potlačil podrážděnost. Zašel už tak daleko, že v da− nou chvíli neměl důvod neodpovědět. „Bylo to v Mexiku,“ odvětil. „Pro řetězec hotelů Alvarez severně od Puerto Vallarta.“ „A druhá?“ „V Kostarice. Vládní zakázka. Budova pošty v roce 1973.“ „Jaký měla vaše newyorská firma vloni hrubý příjem?“ „Do toho vám nic není.“ „To samozřejmě víme.“ Rozčilený Holcroft rezignovaně zavrtěl hlavou. „Sto sedmdesát tři tisíc dolarů a nějaké drobné.“ „Když uvážíme nájem kanceláře, platy, zařízení a výdaje, tak to není bůhvíjak vysoká cifra, že?“ nadhodil Manfredi s očima upře− nýma na papíry, které měl v rukou. „Je to moje vlastní firma a zaměstnanců mám málo. Nemám obchodní partnery, manželku, ani zásadní dluhy. Není to tak nejhorší.“ „Ale mohlo by to být i lepší,“ řekl bankéř a pohlédl na Hol− crofta. „Zvlášť pro člověka s takovým nadáním.“ „To mohlo.“ „Ano, to jsem si právě myslel,“ pokračoval Švýcar. Vrátil papíry do koženého pouzdra a podal ho Noelovi. Pak se mírně předklonil. „Víte, kdo byl váš otec?“ „Vím, kdo je můj otec. Z právního hlediska je to Richard Hol− croft z New Yorku, manžel mojí matky. Ještě zdaleka neumřel.“ „Je v důchodu,“ doplnil ho Manfredi. „Bankéř jako já, ale ke švýcarské tradici má dost daleko.“ „Měl výbornou pověst. A pořád má.“ „Díky rodinným penězům, nebo pro své profesionální kvality?“ „Řekl bych, že pro obojí. Mám ho rád. Pokud k němu máte výhrady, tak si je laskavě nechte pro sebe.“
12
„Jste velice loajální. To je vlastnost, kterou vám chválím. Hol− croft se objevil v době, kdy vaše matka byla na dně. Mimochodem, je to neuvěřitelná žena. Ale každý mluvíme o něčem jiném. Na Hol− crofta teď na chvíli zapomeňte. Já měl na mysli vašeho pravého otce.“ „Jistě.“ „Před třiceti lety učinil Heinrich Clausen jistá opatření. Často cestoval mezi Berlínem, Curychem a Ženevou, samozřejmě v uta− jení. Vznikl jistý dokument, proti němuž jsme my jako“ – Manfredi se s pousmáním odmlčel – „…jako zapřísáhlí neutrálové nemohli nic namítat. K dokumentu byl přiložen dopis, který Clausen napsal v dubnu 1945. Adresoval ho vám. Svému synovi.“ Bankéř sáhl na stůl pro tlustou žlutou obálku. „Tak moment,“ řekl Noel. „Šlo v těch opatřeních o peníze?“ „Ano.“ „Nemám zájem. Dejte to na charitu. Aspoň tak částečně splatí svůj dluh.“ „Až uslyšíte sumu, možná to budete vidět jinak.“ „Kolik?“ „Sedm set osmdesát milionů dolarů.“
13