1 Hlas v telefonu šeptal. Možná proto zněl tak naléhavě, téměř zoufale. Henry Pierce řekl volajícímu, že má špatné číslo. Hlas však naléhal dál. „Kde je Lilly?“ ptal se. „Nevím,“ odpověděl Pierce. „Žádnou Lilly neznám.“ „Ale je to její číslo, ne? Má ho na svý webový stránce.“ „Říkám vám, že je to omyl. Tady žádná Lilly není a o její webové stránce nic nevím. Jasné?“ Muž konečně zavěsil. Také Pierce položil sluchátko. Vlastně jím vztekle praštil. Sotva před čtvrt hodinou zapojil nový tele− fon a už musel vzít dva hovory pro jakousi Lilly. Položil přístroj na zem a rozhlédl se po bytě. Zatím byl skoro prázdný, Pierce měl zde jen černý kožený gauč, na němž seděl, v ložnici šest krabic s oblečením a nový telefon. A vypadalo to, že právě s ním budou problémy. Všechno ostatní – nábytek, knihy, cédéčka i dům na Amalfi Drive si nechala Nicole. Vlastně ne, nechal jí to on, zřejmě jako odškodnění za to, že dopustil, aby věci došly tak daleko. Nový byt byl pěkný, vysoký standard luxusu a bezpečnosti, jeho prv− ní adresa v Santa Monice. Přesto věděl, že mu bude dům na Amalfi Drive chybět. A hlavně žena, která v něm zůstala. Hleděl na telefon položený na béžovém koberci a uvažoval, zda nemá Nicole zavolat a říct jí, že se už odstěhoval z hotelu a má nové telefonní číslo. Pak zavrtěl hlavou. Ne, už jí přece poslal e−mail. Kdyby jí zavolal, porušil by pravidla, jež si stanovila, a on slíbil, že je bude dodržovat. Vtom znovu zadrnčel telefon. Pierce se sklonil a tentokrát se podíval na displej identifikace volajícího. Opět Casa Del Mar –
9
tentýž chlap jako před chvílí. Uvažoval, že to nechá vyzvánět tak dlouho, až se hovor přepne na hlasovou schránku, kterou si nechal k novému číslu zřídit. Pak ale přece jen sáhl po sluchátku a stiskl tlačítko pro příjem hovoru. „Poslyšte, vážený, nevím, v čem je problém, ale už jsem vám jednou řekl, že máte špatné číslo. Tady žádná Lilly…“ Volající bez jediného slova zavěsil. Pierce sáhl do batůžku a vytáhl žlutý blok, do něhož mu jeho asistentka napsala instrukce pro aktivaci hlasové schránky. Všechny formality kolem nového čísla a příslušných služeb mu zařídila právě Monika Purlová, protože on měl celé dny spou− stu práce v laboratoři s přípravou prezentace na příští týden. Ostatně na tyhle věci přece člověk osobní asistentku má, ne? Snažil se její poznámky rozluštit, dokud na ně vidí. Slunce se před chvílí schovalo za hladinu Pacifiku a brzy bude v pokoji tma, jelikož si ještě nestačil pořídit lampu. Ve většině nových bytů se sice nachází stropní světlo, ale tento k nim nepatřil. Šlo o nově renovované byty s novými okny a novou kuchyní, ale samotný dům byl starý, měl betonové stropy bez vnitřní elek− trické instalace a prý by stálo moc peněz dodělávat ji. Na to Pierce nepomyslel, když si byt pronajímal. Žádnou tragédii v tom však neviděl, jen si bude muset koupit lampy. Rychle si přečetl instrukce, jak zacházet s identifikací vola− jícího, s adresáři a dalšími vymoženostmi, protože Monika ho vybavila jakýmsi komfortním balíčkem, který obsahoval vše, co lze v dnešní době od telefonu žádat. Nakonec připojila po− známku, že poslala oznámení o novém čísle všem z první úrovně jeho seznamu e−mailových adres. Už tam měl dobře osmdesát položek – lidí, u nichž usoudil, že neuškodí, když budou mít možnost kdykoliv se s ním spojit. Většinou to byli kolegové z branže nebo ti, které řadil mezi své přátele. Znovu vyťukal číslo, na němž si podle Moniky mohl na− vrhnout a uložit program své hlasové schránky. Pak už postu− poval podle instrukcí elektronického hlasu a zřídil si přístupový kód. Zvolil si 92102, tedy datum dne, kdy mu Nicole sdělila, že jejich vztah po třech letech skončil.
10
Rozhodl se, že nebude nahrávat úvodní ohlášení svým vlast− ním hlasem, a raději se skryl za ohlášení generované elektro− nicky, které pouze oznámilo číslo a sdělilo volajícímu, že může zanechat krátký vzkaz. Bylo to sice neosobní, ale dnes je celý svět neosobní. Není čas dělat všechno osobně. Jakmile celou proceduru skončil, ozval se jiný elektronický hlas a oznámil mu, že už má ve schránce devět vzkazů. Překva− pilo ho takové množství, vždyť jeho nové číslo platilo teprve od dnešního rána. Vzápětí ho napadlo, že by alespoň jeden ze vzkazů mohl být od Nicole. Jeden, nebo třeba několik. Okam− žitě si představil, jak vrací všechen nábytek, který mu Monika internetem objednala, a stěhuje krabice s oblečením zpátky do domu na Amalfi Drive. Ne, od Nicole nic. Ani od kolegů z branže nebo přátel. Navíc byl jen jeden vzkaz určený jemu – již známý elektronický hlas ho vítal „do systému“. Zbývajících osm vzkazů patřilo Lilly, které se už dožadovali volající, jejichž telefonáty vzal osobně. Vždy chtěli jen Lilly, nikdo neuvedl příjmení. Všichni volající byli muži a ve vzkazu většinou udali jméno hotelu a číslo, na něž jim může Lilly zavolat. Jen dva nebo tři sdělili číslo mobilu nebo přímé linky do kanceláře. Pierce si všechny vzkazy poslechl, vymazal je, pak vytáhl zápisník a napsal si jméno. Chvíli uvažoval. Lilly. Ať byla, kdo byla, zřejmě měla před ním jeho nové číslo, přestala ho používat a telefonní společnost ho teď přidělila jemu. A ještě něco. Z toho, že zájemci o ni byli pouze muži a většina z nich volala z hotelu a jejich hlasy poznamenala nervozita a očekávání, usoudil, že tajemná Lilly bude nejspíš prostitutka. Anebo nájemná společ− nice, pokud je mezi tím nějaký rozdíl. To v něm vzbudilo zvě− davost, možná dokonce zájem. Připadal si, jako by se dověděl nějaké tajemství, do něhož neměl být zasvěcen. Cítil se podob− ně, jako když si v práci zobrazil na počítačovém monitoru záběry bezpečnostních kamer a tajně sledoval, co se děje na chodbách a ve společných prostorách budovy. Uvažoval, jak dlouho mohlo být číslo nepoužívané, než ho znovu přidělili jemu. Tak velký počet hovorů za jediný den na−
11
značoval, že je Lilly stále někde inzeruje – zřejmě na webové stránce, o níž se pár volajících zmínilo – a zájemci o ni si myslí, že pořád platí. „Máte špatné číslo,“ řekl nahlas, třebaže netrpěl samomlu− vou ani ve chvílích, kdy civěl na obrazovku počítače nebo pra− coval sám v laboratoři. Vrátil se v bloku o stránku zpět a znovu se začetl do Mo− ničiných instrukcí. Pamatovala i na číslo na zákaznické služby telefonní společnosti. Může tam tedy zavolat, aby mu číslo změ− nili. Může a musí. Bylo mu jasné, že z toho vyplyne určitý zmatek, protože bude muset Moniku požádat, aby rozeslala e−mailem další změnu jeho čísla. Vtom ho něco napadlo. Co kdyby o tu změnu nepožádal? Musel si přiznat, že znovu pocítil zvědavost. Kdo ta Lilly asi je? A kde je? A proč to číslo nechala na svých webových stránkách, když je přestala používat? To nemělo logiku. Možná ho právě tohle tak upoutalo. Jak může prostitutka provozovat svůj „byz− nys“, když nabízí klientele na webových stránkách špatné číslo? Jediná rozumná odpověď zněla, že nemůže. Něco tu nehrálo a Pierce chtěl vědět co a proč. Byl pátek večer. Rozhodl se, že nechá věc uležet do pondělí, pak zavolá na zákaznické služby a požádá o změnu čísla. Vstal a přešel přes prázdný pokoj do ložnice, kde měl šest krabic s oblečením a rozbalený spací pytel. Už téměř tři roky spacák nepotřeboval, naposledy v něm nocoval, když si s Nicole udělali výlet do Yosemitského národního parku, tedy v době, kdy měl ještě na podobné zábavy čas – předtím, než začal ten hon, než jeho život ovládlo jediné téma. Přistoupil k oknu a zíral na chladnou modř oceánu. Na− cházel se v jedenáctém poschodí a směrem na jih se před ním rozprostíral výhled na Venice, zatímco z oken na opačné straně viděl jižní svahy hor nad Malibu. Slunce už zapadlo, ale na obloze po něm zůstaly oranžové a purpurové šmouhy. Tady nahoře byl vánek od moře docela chladný a osvěžující. Pierce si zastrčil ruce do kapes. Prsty levé ruky nahmátly minci. Vytáhl ji. Desetník. Další připomínka, v co se jeho život změnil.
12
V dálce na santamonickém molu blikala v pravidelném rytmu neonová světla ďáblova kola. To mu připomnělo dobu před dvěma lety, kdy si jeho společnost pronajala celý zábavní park mola pro soukromý večírek na oslavu první řady jejich patentů v oboru molekulární paměťové architektury. Žádné vstupenky, žádné fronty, žádné vystupování z kolotoče na konci jízdy, když se člověk bavil. Zůstal tehdy s Nicole v jedné otevřené gondole ďáblova kola nejméně půl hodiny. I tenkrát bylo docela chladno a oni se k sobě tiskli a pozorovali, jak slunce pomalu sestupuje k hladině. K čertu! Teď se na to molo nemohl podívat, aniž by pomyslel na Nicole. Dokonce i západ slunce mu ji připomínal. Teprve nyní si uvědomil, že si pronajal byt s výhledem na symbol jejich vztahu a zřejmě se vzpomínek na Nicole jen tak lehce nezbaví. Možná je v tom jakási podvědomá patologie, kterou raději nechtěl zkoumat. Položil si desetník na nehet palce, cvrnkl jej do vzduchu a sledoval, jak mizí ve tmě. Dole byl park, pás zeleně mezi bu− dovou a pláží. Už si všiml, že se tam na noc stahují bezdomovci a spí pod stromy v potrhaných spacích pytlích. Možná někdo z nich ten desetník najde. Uslyšel telefon. Otočil se a vrátil se do obývacího pokoje. V šeru zářil maličký displej. Sklonil se k němu. Volal někdo z hotelu Century Plaza. Pierce nechal přístroj ještě dvakrát za− zvonit, pak zvedl sluchátko a bez ohlášení promluvil. „Voláte Lilly?“ zeptal se. Dlouho bylo ticho, přesto Pierce věděl, že na druhém konci linky někdo je. V pozadí slyšel zvuk televize. „Haló? Ptám se, jestli voláte Lilly?“ Konečně se ozval mužský hlas. „Jo. Je tam někde?“ „Právě teď tu není. Můžu se zeptat, kde jste k tomuhle číslu přišel?“ „Na webový stránce.“ „Na jaké?“ Muž zavěsil. Pierce držel ještě chvíli bezdrátové sluchátko u ucha. Přešel pokoj, aby sluchátko odložil, ale než to stačil
13
udělat, zazvonil telefon znovu. Aniž se obtěžoval podívat na displej, stisklo tlačítko pro příjem hovoru. „Máte špatné číslo,“ řekl. „Moment, Einsteine, to jsi ty?“ Pierce se usmál. Volající měl správné číslo. Poznal hlas Co− dyho Zellera, jednoho z těch, jimž poslal oznámení. Zeller mu často říkal Einsteine. Šlo o jednu z mála přezdívek ze studijních let, kterou Pierce snášel. Zeller byl především kamarád, a teprve pak kolega z branže. Působil jako konzultant v oboru zabez− pečení počítačové sítě a za dobu, co se Pierceho společnost rozrůstala a rozpínala do čím dál většího prostoru, pro ně na− vrhl spoustu systémových opatření. „Promiň, Code,“ řekl Pierce. „Myslel jsem, že to je někdo jiný. Pořád mi sem kdosi volá a chce nějakou ženskou, kterou vůbec neznám.“ „Nový telefon, nový byt… Chceš říct, že jsi znovu volný, svobodný, prostě čistý list?“ „Vypadá to tak.“ „Hrome, to jsou věci. A co se stalo s Nicki?“ „Nevím. Nechce se mi o tom mluvit.“ Věděl, že jakmile začne probírat rozchod s Nicole před ka− marády, bude to, jako by k němu přidal razítko definitivy. „Já ti to klidně řeknu,“ nedal se odbýt Zeller. „Moc času v la− boratoři a málo v posteli, to se stalo. Člověče, já jsem tě va− roval.“ Zeller se zasmál. Vždycky, když hrozilo nebezpečí, že roz− hovor zabředne do vod trapnosti, našel způsob, jak z něj vyjít pomocí rádoby žertovných keců. A jeho smích teď jasně říkal, že se svým přítelem příliš velkou účast necítí. Zeller byl svobodný a Pierce si nevzpomínal, že by měl někdy nějaký dlouhodobější vztah. Kdysi během studentských let si ještě s několika dalšími kamarády slíbili, že nikdy nebudou praktikovat monogamii. Zeller znal Nicole. Jako expert na bezpečnost počítačových sys− témů vypracovával pro Pierceho posudky na žadatele o zaměst− nání a potenciální investory, protože dokázal svými metodami špičkového hackera zjistit podstatné informace z jejich minu− losti. A v této roli jednu dobu úzce spolupracoval i s Nicole
14
Jamesovou, která zastávala funkci jakéhosi zpravodajského dů− stojníka společnosti. „Jistě, jistě… Máš samozřejmě pravdu,“ zabručel Pierce, třebaže tohle už vůbec nebylo téma, které by měl chuť s Zel− lerem probírat. „Měl jsem tě poslechnout.“ „To měl. Ale na druhou stranu ti to dává šanci, abys zase jednou vytáhl prkno a sešel se se mnou někdy po ránu v Zumě. Co ty na to?“ Zeller bydlel v Malibu a každé dopoledne surfoval. Bylo to už skoro deset let, co s ním Pierce pravidelně chodil na vlny, a nyní si uvědomil, že v domě na Amalfi Drive zůstalo také jeho prkno. Leželo uložené pod střechou garáže. „Nevím, Code. Víš, že jsem pořád až po uši v tom projektu. Pochybuju, že budu mít víc času jen proto, že jsme se s Ni− cole…“ „Jasně, chápu, byla to jen tvoje milenka, ne projekt.“ „Takhle jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že nejspíš ne− budu…“ „A co tak dnes večer? Přijedu a vyrazíme někam do města jako za starých dobrých časů. Vezmeš si černý džíny a jde se, člověče.“ Zeller se zasmál, jako by ho chtěl povzbudit. S Piercem to nehnulo. Na tyhle staré dobré časy nikdy nebyl. Rád nosil modré džíny, ne černé. A také dával přednost večerům v labo− ratoři a civění do mikroskopu před sexuálními hrátkami v ně− jakém klubu, kde ti, co nemají co na práci, pohánějí svůj motor aktivity alkoholem. „Asi tě zklamu. Mám spoustu práce, potřebuju ještě dnes zajet do laboratoře.“ „Proboha, Hanku, člověče, dopřej těm svým molekulám ně− kdy pohov. A sobě taky. Jeden večer prostě vypneš. Uvidíš, že ti to pomůže. Provětráš si hlavu a bude ti to líp myslet. Povy− právíš mi, co se stalo mezi tebou a Nicki, a já se budu tvářit, že tě lituju. Slibuju ti to.“ Zeller byl jediný na této planetě, kdo mu říkal Hanku, pře− zdívkou, kterou Pierce nesnášel. Nemělo však smysl se proti to−
15
mu ohrazovat. Kdyby to udělal, Zeller by mu už nikdy jinak neřekl. „Dnes to vážně nejde, Code. Domluvíme se někdy jindy, jo?“ Zeller neochotně ustoupil a Pierce mu slíbil, že si nechá příští víkend volný na noční tah. Ohledně surfování neslíbil nic. Ukončili hovor, Pierce vzal batůžek a zamířil k venkovním dveřím.
16