Hostinec

1 „Cože, Hostinec je prodaný?! To nemyslíš vážně!“ Josette si popostrčila na nose brýle, rázně odhrnula tažné provázky od salámů, které jí překážely ve výhledu, a překvapeně upřela zrak na ženu, jež jí přišla zvěstovat největší novinu, jakou obyvatelé Fogas slyšeli od chvíle, kdy byl…, inu, kdy byl místní velebníček před dvaceti lety přistižen v nedbalkách s paní Sentenakovou, a to nikým jiným než právě panem Sentenakem, jenž měl v rukou pušku a v očích smrt. Velebníček nechal milenku milenkou, vyskočil oknem a dal se na úprk. A farnost zůstala od té doby bez pastýře.

Jenže tohle! Tohle bylo něco docela jiného! „Ano, prodaný,“ potvrdila vysoká zákaznice za pultem.

Poštmistrová Véronique si vychutnávala dramatickou pauzu, přehodila bagetu z pravé ruky do levé a významně si oklepla ze svet­říku mouku, která na ní ulpěla. Odložit bagetu na prosklený pult, v němž se skvěly lovecké nože, by se neodvážila. Už v okamžiku, kdy vstoupila do obchodu, jí oči jen plály, na rtech jí hrál tajuplný úsměv a Josette poznala, že Véronique má nějaký pořádný drb. A bylo jasné, že ho míní servírovat se vší parádou.

Véronique si ještě upravila křížek na krku a teprve potom se uvolila sdělit víc. „Už mají podepsanou předběžnou kupní smlouvu.“ Neuvěřitelné sdělení mělo ještě jednoho svědka, tedy nepočítáme-li Jacqua. Byla to Fatima Souquetová, manželka místostarosty Fogas, a ta překvapením jen hekla. Což byl jasný doklad, že 5

Véronique je v umění vyšťárat podstatné novinky ve městě lepší než ona. „Ale jakpak to vlastně víte?“ opáčila Fatima a jen těžko skrývala zlost, což Josette pobavilo.

Véronique se škodolibě usmála a uvolila se poodhalit roušku tajemství víc. „Protože jdu zrovínka z radnice a tam jsem zaslechla, jak starosta telefonuje s notářem! Minulý týden byla podepsána předběžná kupní smlouva a ani ne za měsíc bude mít hostinec U Dvou údolí nové majitele.“ Všechny tři mlčky pohlédly přes výlohu k impozantní kamenné budově, která stála u řeky na konci městečka. Po okapech se divoce pnuly dávno nezastřihované vistárie, některé okenice se houpaly na jednom pantu a celý dům byl viditelně zanedbaný. „A to není všechno,“ pokračovala Véronique a z jejího hlasu bylo patrné, že teď teprve přijde ta pravá bomba. „Novým majitelem není starostův švagr.“ To už bylo na Fatimu příliš. Prudce otočila hlavu a ve tváři se jí zračil nelíčený šok. „Cože?!“ vyhrkla. „Vždyť už to byla hotová věc! Jeho švagr s tím přece najisto počítal, a dokonce už si nechal vytisknout nové vizitky!“ „Pche!“ ohrnula nos Véronique, čímž Fatimu dorazila. „Ty si může strčit za klobouk. Na poslední chvíli ho prostě někdo pře­ platil.“ Josette teprve v ten okamžik pocítila první příznaky nervozity.

Jestli má Véronique pravdu – a ona ji obvykle mívá –, pak to městečku nepřinese nic dobrého, protože starostův hněv je v kraji pověstný. Mrkla na Jacqua, který se jako obyčejně schovával v nejtmavším koutě krámku. Na pozadí regálů s konzervami cassouletu, podpalovačů a tkaniček do bot jen svítila svatozář jeho bílé hřívy. Srdce se jí nad ním sevřelo lítostí. Vypadal tak bezmocně a rozčileně. Potíže v komuně byly to poslední, co by ještě potřeboval. Josette si ale najednou nebyla jista, jestli to je kvůli té novině, nebo proto, že ve svém milovaném obchodě nemůže vystát Fatimu Souquetovou. „Inu, to jsou věci,“ povzdychla si a mimoděk přeleštila rukávem sklo vitrínky s noži, kvůli níž se Jacques tolik narozčiloval. „Aspoň 6

se Hostinec zase otevře. Vařit se v něm bude určitě líp než za předchozího majitele.“ „Ha! Tak to si jenom myslíš!“ vytasila se Véronique s hlavním trumfem. „Ti noví majitelé jsou totiž ANGLIČANI!“ Fatima zavrávorala a rozrušeně se chytila skleněné vitrínky, aby neupadla. Tentokrát jí to prošlo, protože Josette měla co dělat sama se sebou, aby jí brada nespadla až na zem.

Hostinec že prodali Angličanům? Z toho se komuna tedy jen tak nevzpamatuje!

Merde, merde a ještě jednou merde! Serge Papon znovu bouchl pěstí s klouby zkřivenými artritidou do volantu, až to s jeho vozem na úzké cestě z Fogas do La Rivière povážlivě smýklo ke krajnici.

Ale Serge měl s jízdou ve vzteku – a ještě častěji pod parou – zkušenosti, a tak rychle strhl volant dřív, než auto stihlo sjet ze silnice a zřítit se do hluboké strže.

Tohle přijde někomu draho, na to může vzít jed. Hučel do Gerarda Loubeta celého půl roku, jen aby přistoupil na nabídku jeho švagra a Hostinec mu prodal. Dokonce tomu starému darebákovi odpustil letošní místní daně, poněvadž se mu zdálo, že Hostinec už má prakticky v kapse. A najednou se Loubet splaší a prodá mu hospodu přímo před nosem! A zmizí si k moři. A co hůř, on ji klidně prodá Angličanovi!

Hrůza!

Serge se při pomyšlení na takovou drzost třásl zlostí. Trochu nešikovněji než obvykle se prosmýkl kolem románského kostelíku, jenž poněkud překážel v ostré zatáčce na začátku městečka La Rivière, a div o něj auto neodřel.

V La Rivière se stýkala dvě údolíčka vedoucí z horských vesniček Fogas a Picarets, takže právě zde se utvořilo přirozené centrum komuny Fogas. Dostat se z jedné vesnice do druhé nebylo možné jinak, než právě sjet do La Rivière a vyjet zase nahoru, takže se městečko stalo takovým styčným bodem, kde se usmiřovaly znesvářené strany z obou vesnic, které spolu odpradávna soupeřily o nadřazené postavení. Jenže Serge Papon byl v takové náladě, že k jeho 7

uklidnění byl zapotřebí mnohem silnější diplomatický argument, než jen smířlivá zeměpisná poloha.

Před ním se objevila pošta, a když kolem ní Serge Papon projížděl, skřípal zuby. Poštmistrová Véronique Estaquová měla přes oběd zavřeno, takže bezpochyby už běhala po celém městě, roztrušovala nejnovější drb a celé město se Paponovi smálo. A to ještě bude muset sdělit tu zprávu své sestře, na což se tedy rozhodně netěšil.

Serge sevřel volant ještě křečovitěji a naklonil baňatou hlavu k přednímu sklu.

Však on jim všem ještě ukáže. Ne nadarmo je starostou Fogas.

Má za sebou celou váhu svého úřadu a nebude se bát ji využít. Řízl poslední zatáčku a dupnul na brzdu u výjezdu na hlavní silnici. Pohlédl doleva, jestli něco nejede, a do očí mu padla plechová cedule na domě o kus dál. Vánek s ní trochu houpal.

Hostinec U Dvou údolí.

Serge Papon se na něj zamračil, jako kdyby mu ten ubohý dům něco provedl.

Zavrčel, vyjel na hlavní a něco si pro sebe nespokojeně brblal.

Tohle přijde někomu setsakramentsky draho.

Koloniál se stále ještě nevzpamatoval z šokující novinky, když vtom do výlohy třísklo pár drobných kamínků, jak před vchodem prudce zastavilo auto a rozčíslo panující ticho.

Josette se vzpamatovala jako první. „To je starosta!“ sykla a rychle máchla rukou na obě ženy, s kterými předtím probírala čerstvou novinku. Obě se rychle napřímily a odskočily od sebe. Véronique se velice pozorně zadívala do skříňky se sýry a prohlížela si půlbochníčky sýra bethmale a rogallais, zatímco Fatima zarazila hlavu mezi podpalovače. Josette si jen stihla všimnout, že Jacques se zamračil ještě víc, jak se k němu Fatima přiblížila, ale to už se rozlétly dveře a vstoupil starosta, který zjevně nebyl v nejlepším rozmaru. „Pastis!“ vyštěkl na Josette a prošel přes krám do druhé místnosti, která sloužila jako výčep. Dvou zákaznic, které se snažily být téměř neviditelné, si nevšímal.

8

Josette šla za ním a chystala mu pití, zatímco starosta šacoval kapsy a hledal mobil. Pak si vytáhl židli nejblíž u krbu a s rozhorleným zafuněním na ni dosedl. Hněvivě bušil do tlačítek, ale správné číslo se mu dařilo vyťukat až naponěkolikáté. Měl totiž tlusté prsty a krom toho tvrdošíjně odmítal nosit brýle. Pak si připlácl telefon k uchu. „Christiane? Christiane?“ hulákal. „Seber se a hned přijeď.

Na­léhavá schůzka… Cože? To je mi úplně fuk, že máš ruku až po rameno krávě v zadku! Budeš okamžitě tady. A toho idiota Pascala vezmi s sebou,“ dodal starosta a zavěsil, aniž by se namáhal poslouchat další námitky z druhé strany.

Když nesla Josette tácek s pitím ke starostovu stolu, zahlédla ve dveřích krámu Fatimin kyselý obličej. Dozajista ji rozčililo, jak se starosta vyjádřil o jejím manželovi Pascalovi – a že to musela vyslechnout i Véronique, jí taky radosti nepřidalo, pomyslela si Josette a postavila skleničku s pastisem na stůl. Vedle dala džbán s vodou a trošičku z něj neopatrně vyšplíchla, protože si naráz všimla, že Jacques si přesedl do výklenku u krbu hned za starostu. Vůbec mu nevadilo, jak oheň žhnul, a už se tolik nemračil. Už mu hrál kolem úst lehoučký úsměv. Ale starosta ani nevzhlédl. Přitáhl k sobě sklenici, přilil do ní hlt vody a dal si pořádný lok. Pastis se ve sklenici jen leskl. Starosta přimhouřil lišácké oči a hluboce se zamyslel.

Christian Dupuy sebral z poličky klíčky od auta a vyšel ven. Ze dveří a ještě i přes dvůr se za ním nesl matčin hlas a Christianovi se zdálo, jako by se odrážel i od zasněžených vrcholků na obzoru. „Ten chlap je darebák, Christiane, nic jiného! Aťsi má za lubem, co chce, ty se do toho koukej neplést!“ nakazovala mu a utěrkou zaháněla slepice, které chtěly využít situace a nepozorovaně proklouznout do domu. „No jo, mami,“ zahuhlal Christian a soukal se do fiatu. Opravdu bych potřeboval větší auto, pomyslel si, a zaklínil kolena pod volant své pandy. Jenže jestli to půjde s farmou tak jako doposud, letos žádné nové auto nebude. „Máma má pravdu,“ houkl otec ze stodoly, kde se vrtal ve starém traktoru. Na mlatě už byla hromada součástek. Christian 9

se zadíval, jak na rostoucí hromadu přibyl další odmontovaný díl, a bylo mu jasné, že večer se bude táta holedbat, jak traktor spravil, a přitom tam ta hromada pořád bude ležet. „Ale když tak koukám, že jedeš do města, nemohl bys tam koupit hasičák?“ Christian zvedl obočí a tázavě pohlédl k matce, která si nasupeně založila ruce v bok. „No bóže, tak jsem zas něco připálila. Ale tentokrát jsem to uhasila včas.“ Christian se rezignovaně pousmál a otočil klíčkem v zapalování.

Ke své lítosti měl v poslední době čím dál silnější pocit, že on je ten rozumný rodič, zatímco jeho máti s otcem jsou jako děti. Nebylo dne, aby máti v kuchyni něco nespálila, a otec zase hltal veškeré zpravodajství o politice radikální levice, místo aby se řádně staral o farmu. A ještě ke všemu Christianovi věčně předhazovali, že je ve čtyřiceti letech pořád svobodný.

Povzdychl si, zařadil jedničku a vyjel na silnici směrem k La Rivière. V duchu se zaobíral tím, jestli se přece jen nezpronevěřit svému levicovému přesvědčení a nezačít kupovat akcie výrobce hasicích přístrojů, které musel pravidelně shánět. Při matčině spotřebě by mu to mohlo vynášet mnohem víc než farma.

Projel vesnicí Picarets a kochal se pohledem na úžasné panorama, které se před ním otevřelo. Domečky přilepené na úbočí hor, jež strmě klesalo do hlubokého údolí, a na obzoru majestátní vrcholky Pyrenejí. Mohl touto cestou jezdit sebečastěji, ale tenhle pohled se mu nikdy neomrzel. Jakmile se auto vnořilo do lesa a cesta se kroutila do údolí, vrátil se Christian v myšlenkách zase ke starostovi Paponovi.

Co mu to zase přeletělo přes nos? Proč má naráz všeho nechat a pospíchat do koloniálu?

Josette právě přinesla starostovi druhý pastis, když vtom se otevřely dveře a nad nimi zahrkal stařičký zvoneček. Znělo to spíš, jako kdyby si omluvně pšoukl. Už se na něj nedalo spolehnout, někdy totiž hrkal zbytečně protivně a jindy se zase ani neozval.

Josette věděla, že je nejvyšší čas ho vyměnit, ale ze sentimentálních 10

důvodů to pořád odkládala. Hlavně když už to nemohl udělat sám Jacques. „Bonjour,“ hlasitě pozdravil obrovitý Christian na prahu výčepu a sevřel drobnou Josette v náručí. „Kde se tak couráš?“ zavrčel starosta. Ani pastis mu zatím náladu nevylepšil.

Christian na to nic, držel Josette za ruce a upřeně se jí zadíval do tváře. „Jak se ti daří?“ „Dobře…, dobře…,“ chabě ho ujišťovala a maně pohlédla do výklenku. Jacques se na Christiana usmíval. Neměl syna, ale Chris­ tian mu ho nahrazoval. „Některé dny jsou lepší, některé horší.“ Christian pokýval hlavou. „Kdybys potřebovala s něčím pomoct, dej mi vědět.“ „Samozřejmě,“ lhala Josette, něžně mu odstrčila ruce a zamířila do obchodu, než ji jeho laskavost rozteskní k slzám.

Véronique se mezitím u pultu posadila na stoličku a udělala si pohodlí. Teď, když to začalo být zajímavé, nemínila jen tak odejít.

Ale jakmile spatřila Josette, rychle zase vstala. „Pojď si sednout, Josette,“ pokynula jí na uvolněnou židli. „Já se o hosty postarám. Vždyť se celá třeseš.“ Josette se usmála. Věděla, že Véronique mínila svou nabídku upřímně, ale že ji zároveň hnala neukojitelná zvědavost, aby jí něco ve Fogas neuteklo. Josette si ovšem ráda sedla. Musela si přiznat, že je unavená. Sundala si brýle a promnula spánky. Možná na ni jen doléhalo pomyšlení, že komuně hrozí rozbroje, ale tak či onak, svých sedmašedesát let už na sobě začínala pořádně cítit. „Kde je Fatima?“ uvědomila si naráz, že v obchodě je nějak prázdno.

Véronique kývla směrem k výloze a ušklíbla se. „Utíkala varovat mužíčka jako vždycky.“ A skutečně. Fatima dostihla Pascala u městské vývěsky na konci ulice vedoucí k poště. Z lokálu tam nebylo vidět. Fatima mu všechno vykládala a divoce u toho gestikulovala. Na Pascalovi bylo znát, že mu dělá potíže vstřebat tolik informací naráz, když se současně 11

musel pořád vyhýbat četným psím hovínkům, aby si neumazal vypulírované lakýrky.

Fatima do něj konečně přestala hučet a Pascalův očistec s hovínky skončil. Ještě naposledy mrkl do okénka svého auta, uhladil si patku a vykročil k lokálu. Rozhodl se, že do něj raději vstoupí přímo, a ne přes koloniál.

Josette se potutelně uchechtla. Chudák Pascal. Ještě pořád se obchodu vyhýbal, protože ho Jacques neměl rád a ani se nenamáhal to skrývat. Podle Jacqua patřil Pascal mezi nejhorší sortu chalupářů, co jich v kraji bylo. Tvrdili o sobě, že jsou jako místní, ale to jen proto, že se tu narodili jejich rodiče, zatímco oni sem jezdili jen v dětství na prázdniny. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, že se nastěhovali zpátky do domů po svých rodičích, jenže oni trpěli přehnanou sentimentalitou a nechtěli, aby se v komuně cokoli měnilo. Odmítali pochopit, že změny potřeba jsou, jinak nebude mít komuna za chvíli co nabídnout mladé generaci.

A když si Pascal zajistil podporu dalších chalupářů, jako byl on sám, stal se s jejich pomocí místostarostou. Jacqua to hrozně naštvalo. Trošku ho uchlácholilo jen to, že druhým místostarostou se stal Christian Dupuy, který přece jen trochu krotil sobecké zájmy Pascala a jeho ženy a nekonečné pletichaření starosty Papona. Ale Jacques se stejně o budoucnost komuny bál.

Když si Josette všimla, že se Fatima usadila v autě tak, aby do lokálu dobře viděla, napadlo ji, že Jacques se možná nebál nadarmo. „Kde se couráš?“ zavrčel Serge, když Pascal vstoupil do výčepu.

Pascal mu podal ruku jako leklou rybu, což Serge úplně nesnášel.

Nemít klouby zkroucené artritidou, byl by mu stiskl pracku tak, že by se místostarostovi ten jeho trapný pečetní prsten zařízl až do masa.

Pascal naštěstí neměl o starostových choutkách ani tušení.

Obrátil se k Christianovi, nabídl leklou rybu i jemu a vytáhl si židli.

Pečlivě z ní otřel prach, usedl, přehodil nožku přes nožku a vystavil na odiv nažehlené puky.

Serge jen funěl vzteky. Jako by nestačilo, že musí řešit patálii kolem Hostince, navíc se musí denně potkávat s tímhle nafintěným 12

panákem, a to už bylo skoro nad jeho síly. Mimoděk stiskl skleničku s pastisem a snažil se trochu uklidnit. Vdechoval nosem a vydechoval pusou, jak to viděl u své ženy, když cvičila jógu.

Dobré světlo dovnitř, špatné ven. Dobré světlo dovnitř, špatné ven. Dobré světlo dovnitř… „Sergi? Není ti něco?“ promluvil na něj Christian a jeho znepokojený výraz starostu probral, takže se zase rychle vrátil myšlenkami do lokálu. Byl o poznání klidnější. „Ne, ehm, takže, ehhhrrrm,“ odkašlal si Serge, vypil poslední lok pastisu a rovnou mávl na Véronique. „Pastis, pivo a kir!“ poručil, než stihli ostatní dva něco namítnout. Přece nebude pít sám! „Máme tady průšvih – a pořádný,“ začal zhurta, aby Pascal s Christianem dávali pozor. „Hostinec prodali někomu úplně cizímu.“ Serge si oba bedlivě prohlédl a hned viděl, že Christian to slyší prvně, zatímco Pascala už bezpochyby informovala ta jeho fretka, protože byla v krámě u Josette a Véronique. Ale to je fuk.

S Christianem bude větší práce, a tak je lepší, když je v nevýhodě a neví k tomu nic podrobnějšího. Serge si byl jistý, že ho dokáže zmanipulovat. „Ale já myslel, že ho kupuje tvůj švagr?“ namítl překvapeně Christian a všiml si, jak se Pascal škodolibě ušklíbl. „To já taky,“ zavrčel Serge. „Ale ten mizera Loubet se naráz splašil a prodal Hostinec cizincům. Bez ohledu na to, jaký dopad to bude mít na komunu!“ „Na komunu?“ nechápal Christian a zaklonil se, aby uvolnil místo Véronique, která mezitím přinesla pití. Snažil se jí přitom nezírat na pozadí, když se naklonila přes stůl a podávala starostovi pastis. Radši se podíval zpátky zase na starostu, jenže Pascal všechno viděl a šklebil se ještě víc. Aby ho čert vzal! Christian se rozpačitě podrbal na hlavě a pomyslel si, že by měl asi víc chodit mezi lidi. Jestli už se mu začíná líbit i pobožná Véronique v nemožných šatech, tak už je asi opravdu zoufalec. „Poslužte si,“ pravila Véronique kousavě a šla pryč. Christian upadl do ještě větších rozpaků, jenže pak si uvědomil, že Véronique 13

naráží na to, že jí ani nepoděkovali za pití, a ne na to, že jí Christian zíral na zadek.

Serge ji přehlížel úplně, jako ostatně každou ženu. „No jistě!

Když se prodal Hostinec cizincům, bude to mít na život ve Fogas negativní vliv!“ „V jakém smyslu?“ „Protože zkrachuje,“ vložil se do toho Pascal tónem, jako kdyby mluvil s retardovaným dítětem. „A dobří obyvatelé komuny se nebudou mít kde najíst.“ Serge se opřel a se zájmem přihlížel tomuto nečekanému vývoji situace. Manželka Pascala správně připravila. Zjevně pochopila, na jakou strunu starosta míní hrát, a rozhodla se, že její muž musí tvrdit muziku. Ale copak má Fatima asi za lubem, pomyslel si a usoudil, že si to nechá projít hlavou v noci, až nebude moct spát bolestí v kloubech a jeho žena bude pochrupovat vedle něj. Zatím je potřeba vzít rozum do hrsti a soustředit se, aby docílil výsledku, který si předsevzal. „Ale proč by měl zkrachovat jen proto, že ho koupili cizinci?“ nenechal se odbýt Christian. „Protože,“ pokračoval afektovaně Pascal, „ti noví majitelé jsou Angličani!“ Christian pohlédl na Pascala, pak na starostu a sáhl po pivu. „Do háje!“ ulevil si. „Tak to je teda průšvih.“ Serge přiložil ke rtům sklenici s pastisem, aby zakryl spokojený úsměv. Pomyslel si, že to bylo nakonec lehčí, než čekal.

Minulo několik hodin a padla řádka dalších pastisů, než mohla Josette starostu a jeho pomocníky vyprovodit ze dveří a začít zavírat.

Oknem viděla mihotavá světla komuny v kopcích na druhém břehu řeky, dalšího ostrůvku civilizace. Naopak ulice, která vedla od lokálu ven z La Rivière, se ztrácela ve tmě a ve stínu mohutné hory Cap de Bouirex. Josette spíš jen tušila obrysy Hostince na konci vsi, kam dopadaly jen zbytečky světla z poslední pouliční lampy.

Takže věci se daly do pohybu. Podle Véroničiných informací svolal starosta na zítřejší večer na radnici mimořádné zasedání městské rady, což byl volený správní orgán komuny Fogas. Starosta něco 14

chystá, pomyslela si Josette, ale těžko říct, jestli z toho pro komunu vzejde něco dobrého.

Povzdychla si, zamkla oba zámky na dveřích a zkontrolovala ještě západky nahoře i dole. Najednou vedle ní stál Jacques a hleděl do tmy směrem k Hostinci. „Tak už zase kuje pikle, jako zastara,“ řekla mu.

Jacques neodpověděl, jen se dál díval na Hostinec. „Ale aspoň máme na radnici Christiana a ten už snad starostu klepne přes prsty.“ Jacques se při zmínce o Christianovi usmál a Josette by přísahala, že lehce kývl hlavou. „Tak já jdu spát, jsem opravdu unavená. Uvidíme se zase zítra?“ Jacques se k ní otočil, usmíval se a Josette se zdálo, jako by jí chtěl něco říct. Také se usmála, aby skryla rozrušení, a pak se odvrátila a s těžkým srdcem se vypravila do ložnice. Bylo to hrozně obtížné. Když Jacqua ztratila, bylo to zlé. Ale mít ho za takových okolností zase zpátky bylo snad ještě horší.

Došla přes lokál ke schodišti a po něm nahoru do ložnice, kde na ni čekala prázdná manželská postel. Posledního půl roku se jí zdálo, jako by byla s každým dnem větší a větší.

Jacques držel černou hodinku u okna v lokále a už se neusmíval.

Díval se do noci, tvář měl zasmušilou a přemýšlel, jaké starosti je čekají.

15