Hra na lásku

1 Nebylo pochyb, že je to skvělá příležitost, které by nevyužil jen hlupák. Gideon Pearsall, vikomt Warton, se za hlupáka nepovažoval.

Domníval se, že v přeplněném salonku lady Dinsmoreové, v němž se jako každý měsíc konal hudební a literární večer, si nenápadného odchodu lady Chesterové nikdo nevšiml. Opravdu pochyboval, že této okouzlující vdově někdo jiný věnuje tolik pozornosti jako on. Ne, všichni mohli oči nechat na bezvýrazném synovci hostitelky, který si nejprve čímsi osvěžil dech, několikrát si odkašlal a nyní se chystal oblažit přítomné svou poezií pochybné kvality, ale zato plnou vášně. Proto Gideon doufal, že když bude lady Chesterovou následovat, nikdo si nevšimne ani jeho.

V duchu děkoval prozřetelnosti, že myslel i na svůj únik a stoupl si do zadní části místnosti.

Vyklouzl bočními dveřmi, a když pohlédl na konec chodby, zahlédl cíp modré saténové sukně lady Chesterové. Stejně jako kdokoliv jiný, kdo se někdy pokusil uniknout nekonečným a ne zrovna povedeným pokusům hostitelčiných příbuzných na poli hudby a literatury, i Gideon dobře věděl, že chodba vede na te­rasu.

Možná lady Chesterová zatoužila po čerstvém vzduchu – v salonku bylo nepříjemné dusno. Také bylo možné, že se chce s někým setkat. Terasa lady Dinsmoreové byla nejen vítaným útočištěm, ale také vhodným místem pro dostaveníčka. O tom však teď Gideon pochyboval – pro vdovy neplatila tak přísná společenská pra­vidla jako pro neprovdané ženy, lady Chesterová tedy nemusela svá setkání tajit. Krom toho se zdálo, že ji docela těší, když se o ní mluví. A podle nejnovějších klepů, které pravděpodobně jako obyčejně nebyly daleko od pravdy, žádného ctitele nyní neměla.

Výtečně. Gideon se pro sebe usmál. Usoudil, že ani jemu trocha čerstvého vzduchu neuškodí.

10

Znal lady Chesterovou již dlouho, ačkoliv o ní vlastně nevěděl téměř nic. Občas na sebe kývli na ulici nebo si vyměnili pár zdvořilostí, ale nic víc. Teprve na Tříkrálovém plese, který pořádala před měsícem, se taková nezávazná konverzace bez varování změnila v něco vážnějšího a naprosto nepopsatelného. Tato událost ho zasáhla jako blesk. Nejasně tušil, že možná potkal spřízněnou duši, že ho možná čeká nečekané dobrodružství nebo zažije přitažlivost, kterou si do té doby nedokázal představit. Jeden z jeho přátel tu noc prohlásil, že je ve vzduchu cosi zvláštního.

Cosi magického. To byl samozřejmě nesmysl. Přesto se mu ten okamžik neustále připomínal a znovu a znovu čeřil poklidné vody jeho spořádaného života. Za jiných okolností by neváhal a mladou vdovu by navštívil, ale něco ho nabádalo k opatrnosti, což bylo velmi neobvyklé. Gideon se do ničeho nevrhal bezhlavě, ale nikdy se nedokázal donutit k opatrnosti, pokud šlo o ženy. Na to pro něj byly příliš neodolatelné.

Otevřel skleněné dveře na terasu a v nose ho zaštípal chladný únorový vzduch, ale tomu teď nevěnoval pozornost. Noc byla neobvykle jasná a silueta lady Chesterové se rýsovala proti hvězdnému nebi. Stála pouhé tři metry od něj a hleděla do tmy. Vykročil k ní, ale pak se zarazil, protože poprvé za dlouhé roky si nebyl jistý sám sebou. „Taky se vám zdálo, že je tam tak dusno, nebo jen nemáte rád špatnou poezii jako já?“ zeptala se lady Chesterová s neskrývaným pobavením, aniž by se otočila. „Patrně obojí.“ Gideon se přidušeně zasmál. „Ale považujete za moudré kritizovat dnešní zábavu, když nevíte, kdo za vámi stojí? Mohla by to být lady Dinsmoreová, aby vás nahnala zpět do houfu.“ Zasmála se nádherným zvučným smíchem, jasným jako noc, do které se rozlehl. „Věděla jsem docela přesně, kdo za mnou stojí, mylorde.“ „Opravdu?“ Přistoupil k ní a srdce mu s každým krokem tlouklo rychleji. „Jak je to možné?“ „Jestliže si někdo stoupne poblíž toho nejméně nápadného východu, místo aby se připojil ke své tetičce, bezpochyby čeká 11

na první příležitost, aby mohl prchnout. Krom toho“ – otočila se k němu – „jste mne celý večer sledoval.“ „Skutečně?“ „Ano.“ „A vy jste to věděla?“ „Jistě.“ „Protože jste pozorovala i vy mě?“ „Zajisté.“ Zasmála se. „Ale domnívám se, že jsem byla mnohem rafinovanější.“ „Tak?“ „Nevšiml jste si, že vás pozoruji, zatímco já…“ Rozesmál se. „Chápu.“ Okamžik ho pozorovala v matném světle svící za okny. „Proč jste mne nenavštívil?“ S úsměvem na ni pohlédl. „Chtěla jste, abych to udělal?“ „Ano.“ „Bohužel jsem k tomu nenašel odvahu.“ Zatvářil se smutně. „Nejsem ani zdaleka tak troufalý, jak by se mohlo zdát.“ „O tom pochybuji. Děsím vás snad?“ „Ano,“ odpověděl dříve, než se stačil rozmyslet. Rychle zavrtěl hlavou. „Ne, neřekl bych, že mne děsíte.“ Naklonila hlavu a vzhlédla k němu. „A co tedy?“ „Fascinujete mne. Přitahujete. Naháníte mi hrůzu.“ Odmlčel se. „Připadáte mi tajemná.“ „Tajemná?“ Zasmála se. „Prozatím zapomenu na to, že vám naháním hrůzu, ale řekněte mi, proč si myslíte, že jsem tajemná.

Mám pocit, že můj život je otevřená kniha, ve které si každý čte po­dle libosti. Dokonce bych řekla, že už o mně vědí všichni všechno.“ „Všechno?“ „Téměř. Jistá tajemství si ještě uchovávám. Každá žena by měla mít nějaké tajemství. Víte, mylorde, strávila jsem těch deset let vdovství v ústraní, ale nikoli“ – odmlčela se, jako by hledala to správné slovo – „sama, jestli mi rozumíte.“ „Toho jsem si vědom,“ odpověděl prostě. Skutečně věděl, že po smrti svého manžela lady Chesterová nežila suchopárným životem celibátu. Jeden z jeho nejstarších přátel se s ní před něko12

lika lety zapletl, a ať už na tom měl zásluhu on nebo ona, zůstali dobrými přáteli. „A s vámi i zbytek Londýna. Jak už jsem říkala, můj život je otevřená kniha,“ dodala a tázavě na něj pohlédla. „Tak proč bych vám měla připadat záhadná?“ „Možná proto, že jsem se ještě nesetkal se ženou, o níž bych jedním dechem také prohlásil, že mi nahání hrůzu.“ V nastalém tichu najednou vyřčená slova získala závažnost, kterou jim nemínil dát. Stejně jako nezamýšlel promluvit s takovou upřímností.

Zhluboka se nadechla. „Mohu se vám k něčemu přiznat?“ „A bude se mi to líbit?“ Přistoupil k ní blíž. „Nebo mne jen chcete vykázat do patřičných mezí? Odehnat mne od sebe, abych se někde o samotě pokusil zhojit své raněné srdce?“ tázal se laškovně, přestože ho smích pomalu přecházel. „Pochybuji, že existuje žena, která by dokázala ranit vaše srdce,“ odpověděla sarkasticky. „Jste přece vikomt Warton, jste známý svým kousavým humorem a bezohledným jednáním. Říká se o vás, že jste chladný a arogantní…“ „Arogantní?“ pohoršil se naoko.

Lady Chesterová přikývla. „Bezpochyby. Nebo chcete-li to na­ zvat jinak, tak povýšený nad nás obyčejné smrtelníky.“ „Ujišťuji vás, že se tak nechovám záměrně.“ Usmál se. „Většinou.“ „Přiznáváte tedy, že jste namyšlený a povýšený?“ „Velmi rád bych to popřel, nicméně“ – pokrčil rameny – „by to byla lež. Jsem si vědom svých chyb stejně jako všech světlejších stránek své povahy. Ty samozřejmě převažují.“ Pobaveně se usmála. „Opravdu?“ „Pouze skromnost mi brání, abych se o nich zmiňoval.“ Usmál se způsobem, v němž nebylo skromnosti ani za mák. „Velmi rád ale pro vás podrobný seznam všech svých neocenitelných vlastností sepíšu.“ Zasmála se. „Měl bych vás ale varovat, že mezi ony vlastnosti patří i tvrdohlavost.“ Na okamžik se odmlčel. „Pokud se dobře pamatuji, zmínila jste se o jistém přiznání.“ 13

„Skutečně?“ Pokrčila rameny. „V tom případě mi muselo docela vyklouznout z paměti. Nemám nejmenší tušení, k čemu jsem se vám chtěla přiznat.“ „Jste si tím jistá?“ Přistoupil těsně k ní. „Nic vás nenapadá?“ „Vůbec nic.“ Vzal ji za ruku a zvedl ji ke rtům. „Na něco byste si zcela jistě dokázala vzpomenout. Na nějaké tajemství, o něž byste se ráda podělila se spřízněnou duší.“ „Ať už je vaše duše jakkoli spřízněná, nemyslím, že vás znám natolik dobře, abych se vám s čímkoli svěřovala.“ Lehce políbil její ruku skrytou v rukavičce a přál si, aby jí mohl vidět do očí. Byli ale příliš daleko od světla. Škoda. Vybavoval si, že jsou temně modré. „Svěřit se cizímu člověku je přece o tolik snazší.“ „Pouze pokud s jistotou víte, že cizím i zůstane.“ Zachytil v jejím hlase zvláštní tón, skrývající možná výzvu, možná vybídnutí nebo jen čiré pobavení. „Má drahá lady Chesterová.“ Obrátil její ruku a vtiskl jí polibek do dlaně. „Nemám v úmyslu zůstat pro vás cizím člověkem.“ „A co máte v úmyslu?“ „To záleží na vás.“ Napadlo ho, jak by asi reagovala, kdyby ji vzal do náruče. Bylo by to naprosto nevhodné. Skutečně se zatím téměř neznali. „Na mně?“ zeptala se zamyšleně. „Zajímavé.“ „Proč?“ Nevzpomínal si, že by někdy políbil neznámou ženu.

Ta představa pro něj měla jistou přitažlivost a ve spojení s touto ženou obzvlášť velkou. „Přemýšlím, zda to opravdu záleží na mně.“ Odtáhla od něj ruku. „Nebo na něčem jiném. Na silách, které se už dávno daly do pohybu.“ Povytáhl obočí. „Máte na mysli osud, postavení hvězd nebo něco podobného?“ „Vlastně jsem mluvila spíš o vášni, přitažlivosti a chtíči,“ odvětila s jistou dávkou ironie v hlase. „O chtíči?“ Pomalu přikývl, aniž by na sobě dal znát překvapení nad jejími slovy. Koketoval ve svém životě už se spoustou žen často jen proto, že je chtěl dostat do své postele, přesto se 14

nikdy nesetkal se ženou tak přímou, jako byla lady Chesterová.

A to ho fascinovalo. „Chtíč vskutku může mít mocný vliv na lidský život.“ „A také nebezpečný.“ „Nikdy bych vám neublížil.“ „Nebezpečí mi nikdy nevadilo.“ „Ani bych vás neobtěžoval, kdyby má přítomnost nebyla ví­ tána.“ „Nenapadlo mě…“ Naklonil se těsně k ní a tlumeným hlasem dodal: „A pokud bych neměl vaše výslovné svolení, nepokoušel bych se vzít vás do náruče a líbat vás tak dlouho, až byste prosila, ať nepřestávám.“ „Svolení bezpochyby podnícené chtíčem.“ Zhluboka si vzdychla a prsty zlehka přejela po klopách jeho kabátu. „Sám vidíte, že chtíč je velmi nebezpečný.“ „A přesto“ – zachytil její ruku – „ne tak docela nepříjemný.“ „Ne, milý lorde Wartone.“ Vzhlédla k němu a otřela se svými rty o jeho tak lehounce, že si ani nebyl jistý, zda se jich vůbec dotkla, a odtáhla se dřív, než se stačil pohnout. „Ba naopak. Krom toho, právě ono nebezpečí je na tom přece tak zábavné. Nemyslíte?“ „Zajisté.“ Jen stěží odolal pokušení splnit svou výhružku a políbit ji. Po ničem netoužil víc, než přitisknout své rty na její, a byl přesvědčený, že ona si přeje totéž. Ale na téhle hře rozehrané pod chladným pláštěm zimní noci na zšeřelé terase bylo cosi až příliš vzrušujícího, než aby ji ukončil tak brzy. Bral ji jako pikantní první chod nebo smyslný prolog, jako příslib. A jako takovou ji nechtěl uspěchat. „Pak tedy“ – pronesl váhavě a pečlivě přitom volil každé slovo – „pokud se rozhodneme podlehnout vábení touhy nebo osudu, ať už to nazveme jakkoli, dovolíte mi, abych vás znovu vyhledal? Prokázala byste mi tu čest a povečeřela se mnou? Řekněme pozítří.“ „Pozítří už mám bohužel jiné závazky.“ „Tak tedy o den později?“ Zavrtěla hlavou. „I na ten večer jsem již zadaná.“ „Dobrá, tak za čtyři dny. Nebo za pět. Nebo příští týden, pokud to pro vás bude přijatelnější.“ 15

„Tohle má být ta tvrdohlavost, o níž jste mluvil před chvílí?“ Pobaveně se na ni podíval. „Jak se vám líbí?“ „Je velmi působivá. Tak tedy za pět dnů, souhlasíte?“ „Výtečně. Pošlu pro vás drožku…“ „Kdepak. Povečeříme u mě doma.“ „U vás?“ „Ano. Ať už se jedná o jakoukoli hru, vždy je lepší ponechat si výhodu domácího hřiště.“ Zasmál se. „Dobrou hru jsem nikdy nedokázal odmítnout.

Budu se těšit. Nuže.“ Nabídl jí rámě. „Je příliš chladno, než abychom tu setrvávali déle. Obávám se, že zanedlouho bychom docela prochladli.“ „Zvláštní, až doteď jsem si neuvědomila, jaká je zima.“ „To proto, že vás hřála má přítomnost,“ dodal s hranou skromností. „Ano, máte naprostou pravdu,“ odpověděla vesele, ale pak se na něj pátravě podívala. „Jste jiný, než jsem čekala.“ „A to je dobře?“ „Tím si ještě nejsem jistá. Mimoto, kdybych řekla, že je, stouplo by vám to do hlavy, což by jenom posílilo už tak vážné nedostatky ve vašem charakteru.“ „To nesmíme dopustit,“ zasmál se. „Smím vás teď doprovodit zpět na večírek, než tu oba nadobro zmrzneme?“ „Místo večírku bych raději použila slovo trest, ačkoli snášet vý­ plody neteří a synovců lady Dinsmoreové je jen nepatrná cena za její přátelství. Její večírky jsou zábavné a pokaždé se na nich sejde velmi rozmanitá společnost, byť zábava samotná v člověku vyvolává jistý pocit neuspokojení. To bych jí ale samozřejmě nikdy neřekla. Nicméně“ – zavrtěla hlavou – „bude asi lepší, když se vrátíme tak, jak jsme odešli. Každý sám.“ „Snad se nebojíte toho, co by se mohlo říkat, kdyby nás viděli spolu?“ Lady Chesterová se zasmála. „Toho se vskutku nebojím. Naopak, často mě mrzí, že toho lidé nenavykládají daleko víc, přestože uznávám, že zkazky o mých dobrodružstvích jsou přinejmenším přehnané.“ „A to vás netrápí?“ 16

„Ani trochu.“ Mávla nad jeho otázkou rukou. „Pokud má člověk mít nějakou pověst, měl by se snažit, aby byla co nejzajímavější. Navíc jsem se ještě tak docela nedostala za hranice slušnosti.“ „Jistě, jste diskrétní.“ „Zajisté. Užívám si své postavení ve společnosti a nerada bych se o něj připravila nadmíru pohoršujícím chováním.“ „Nadmíru pohoršujícím chováním?“ Zasmál se. „Pohoršující by vám nestačilo? Průměrně pohoršující? Nebo snad pouze pohoršující?“ „Vidím, že mě chápete. Je pozoruhodné, jak lidé do­kážou být shovívaví, pokud je člověk dostatečně zámožný a nechová se příliš výstředně.“ Řekla to téměř škrobeně, ale on tušil, že jen stěží potlačuje smích. „Mně zůstal majetek po rodičích a manželovi. Mo­ hu si dělat, co se mi zlíbí, a mám dost inteligence, abych rozpoznala, co lidé budou tolerovat a co už ne.“ Odmlčela se. „Ochotně přiznávám, že existují určité hranice, které jsem nikdy nepřekročila a překročit nehodlám.“ „Ahá! Konečně. Přiznání.“ Spiklenecky se zasmál. „Je příjemné takhle se vyzpovídat, viďte?“ „Spadla mi z ramen obrovská tíha,“ odvětila ironicky. „Jak už jsem říkala, neobávám se klevet, které se rozšíří, pokud nás ve společnosti lidé uvidí spolu, ale závazků spojených s takovým počínáním.“ „Závazků?“ Pokrčila rameny. „V okamžiku, kdy se o nás bude mluvit ve stejných klepech, budou nás lidé spojovat. A v tom je jistý závazek, na nějž ještě nejsem připravená.“ „Chápu,“ odtušil, přestože si nebyl jistý, jestli jí skutečně rozumí. „Pak si tedy nepřejete…, ehm… Měl jsem dojem, že…“ „Budu se těšit na náš společný večer, mylorde,“ přerušila ho blahosklonně a on jenom čekal, že ho jemně poklepe po hlavě jako neposedné děcko. „A nyní mne omluvte.“ Lady Chesterová se otočila a zamířila ke dveřím. „Ještě okamžik, prosím,“ zvolal za ní rychle.

Zastavila se a přes rameno se na něj ohlédla. „Snad jste pochopila, že mám v úmyslu vás svést.“ 17

„Skutečně?“ Zasmála se zvonivým smíchem, plným rozkoše a očekávání. „Ano. A co víc, mám za to – ne, jsem si jistý –, že vám tahle představa není nijak nelibá.“ „Jste si jistý, že je taková sebedůvěra na místě?“ Vrhl na ni troufalý pohled. „Taková sebedůvěra je vždycky na místě.“ „A přesto, kdybych potvrdila vaši domněnku, nebyla by to pro vás už pražádná výzva a já soudím, že máte výzvy rád. Nebo spíše“ – odmlčela se, aby poslední slovo zdůraznila – „tajemství.“ „Výzvy možná, ale na tajemství jsem si nikdy nepotrpěl.“ „Trochu ho tedy poodhalím. Můžete to považovat za jakýsi dar.“ Otevřela dveře a otočila se k němu. „Důležitější než jestli, mylorde, je kdy. Přeji vám pěkný večer.“ Kývla na něj, vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Okamžik za ní zmateně hleděl, pak si však uvědomil, co její slova znamenají. Rty mu zvlnil lehký úsměv.

Lady Chesterová pro něj skutečně bude výzvou. Ne proto, že by bylo těžké ji svést, tím si byl už teď jist, ale zatímco u jiných žen jeho snažení končilo, jakmile je dostal do své postele, měl neodbytný pocit, že u této dámy to bude pouhý začátek.

18