Prolog 8o37’ SEVERNÍ ŠÍŘKY, 88o22’ VÝCHODNÍ DÉLKY INDICKÝ OCEÁN, 250 MIL VÝCHODNĚ OD SRÍ LANKY SEVEROVÝCHODNÍ ANURA Noc byla dusná. Vzduch měl teplotu lidského těla a téměř se nepohnul. Večer se sice spustil chladivý deštík, ale nyní ze všeho sálalo horko, snad dokonce i ze stříbřitého půlměsíce, jehož tvář občas zakryly chuchvalce mraků. Z džungle samotné jako by vy− cházel teplý vlhký dech dravce číhajícího na kořist. Šajem se neklidně zavrtěl ve svém plátěném křesílku. Věděl, že v tomto ročním období je to na ostrově Anura celkem obyčejná noc: na začátku monzunové sezony bývá vzduch vždycky ztěžklý před− zvěstí čehosi zlého. Ticho však narušovali jedině neúnavní komáři. V půl druhé ráno si Šajem spočítal, že drží stráž už čtyři a půl ho− diny. Za tu dobu tudy projelo přesně sedm motoristů. Kontrolní stanoviště sestávalo ze dvou rovnoběžných ohrad z ostnatého drátu postavených na silnici pětadvacet metrů od sebe. Strážní Šajem a Arjun seděli před dřevěnou budkou u cesty. Dva jejich kolegové měli hlídat na druhé straně kopce, ale už se dlouho neozývali. Zřej− mě si zdřímli stejně jako muži v provizorních kasárnách o pár set metrů dál. Přes všechna důrazná varování nadřízených si dny a noci monotónní nudy vybíraly svou daň. Severovýchodní provincie Kenna měla i v nejlepších dobách jen řídké osídlení, a časy teď byly zlé. Větřík náhle přivál z dáli jakési bzučení. Byl to hřmot motoru vytočeného do vysokých obrátek. Šajem pomalu vstal. Zvuk se blížil. „Arjune,“ houkl na kolegu. „Ar−jun−ne. Jede sem auto.“ Arjun líně otočil hlavu a snažil se rozhýbat strnulý krk. „V tuhle hodinu?“ Promnul si oči. Ve vlhkém vzduchu mu kůži pokrývala silná vrstva potu připomínajícího spíš olej. V temnotě mezi stromy Šajem nakonec spatřil reflektory. Kromě řvoucího motoru uslyšel i rozjařené halekání. „Pitomí spratci z farmy,“ zavrčel Arjun.
7