1 Žena se tvářila vyplašeně. Bledýma očima s povislými vnějšími koutky hleděla do neviditelné kamery. V jejím pohledu se zvláštním způsobem zračil vzdor kombinovaný s porážkou. Nehýbala se. Nehýbala se ani kamera. Zeď za ženinými zády měla zahnědlý modrý odstín, barvou připomínala blednoucí modřinu. Pohovka, na níž seděla, byla šedá. Žena byla hezká, i když strach jí na kráse ubíral. Měla nepřirozeně zvednutá ramena a její krk vypadal, jako by jí pod kůží vedly elektrické kabely. Zpod černých šatů bez rukávů jí jako z výkladní skříně vykukovaly bílé paže. Až moc světlé vlasy spadaly zplihle na ramena. Uběhla chvíle ticha. Nic se nedělo. V jiné situaci bych možná přihodil vtip o starých antifilmech Andyho Warhola – o těch nekonečných statistických studiích Empire State Building nebo spícího člověka. Když vám ale takový film přinese poručík z oddělení vražd, je lepší se podobných připomínek zdržet. Milo stál za mnou. Černé vlasy měl rozcuchané a pršiplášť uválený. Kabát byl levný, zelený a pomačkaný tak, že už nestál za záchranu. Vycházel z něj podivný, i když ne nepříjemný zemitý odér. Milo položil na stůl krabici s obří plněnou kukuřičnou plackou, kterou si koupil k snídani, ale zatím se jí ani nedotkl. Když mě přijde navštívit, jeho první cesta většinou vede k lednici, vyprázdní krabici s nějakým nápojem a prošmejdí přihrádky, zda neobsahují nějakou kalorickou bombu k zakousnutí. Dnes ráno zamířil do mé kanceláře a rozmáchlým pohybem zastrčil disk do přehrávače. „Udělej si názor.“ Blanche, má fenka francouzského buldočka, seděla vedle mě a chovala se netypicky vážně. Vyzkoušela svůj obvyklý psí úsměv na přivítanou, ale uvědomila si, že je něco jinak, když se u ní Milo nezastavil, aby se s ní pomazlil. 7
Pohladil jsem ji po hrbolaté hlavičce. Vzhlédla ke mně a pak obrátila pozornost zpátky k monitoru. Žena pohnula rty. „Konečně,“ reagoval Milo. Na obrazovce se opět rozhostilo ticho. „Tak jsem se spletl,“ usoudil. Žena promluvila. „Jmenuji se Elise Freemanová. Jsem učitelka na Windsorské přípravné akademii v Brentwoodu.“ Mluvila chraplavým hlasem. Propletla prsty a ruce složila do klína. „Tuto nahrávku pořizuji proto, abych zdokumentovala neustávající šikanu ze strany členů učitelského sboru Windsorské přípravné akademie v Brentwoodu, kterou budu dále zkráceně nazývat přípravkou.“ Zhluboka se nadechla. „V uplynulých dvou letech jsem byla na přípravce vystavena opakovanému, nevyprovokovanému, agresivnímu a ponižujícímu sexuálnímu obtěžování ze strany tří jedinců. Jejich jména jsou…“ Zvedla pravou ruku a vztyčila palec. „Enrico Hauer. H-A-U-E-R.“ Pak vztyčila ukazováček. „James Winterthorn.“ Pomalu a důrazně to jméno odhláskovala, načež zvedla třetí prst. „Pat Skaggs.“ Spustila ruku do klína. „Minulé dva roky mi Enrico Hauer, James Winterthorn a Pat Skaggs dělali ze života hotové peklo. Jejich sexuální chování vůči mně bylo brutální a výhrůžné. Tuto nahrávku pořizuji, aby v případě, že se mi něco stane, příslušné instituce věděly, kam se podívat. Nevím, co jiného dělat, protože se cítím v pasti, bojím se a nemám nikoho, na koho bych se obrátila. Doufám, že tahle nahrávka se nikdy nebude muset dostat na světlo, ale pokud ano, jsem ráda, že jsem ji pořídila.“ Pevně zavřela oči. Neslyšně pohybovala rty a celá se schoulila. Pak najednou vystrčila bradu a napřímila se. Teď z ní vyzařoval spíš vzdor než porážka. Tvrdě se zadívala do kamery. „Děkuji, že jste si to poslechli.“ Obrazovka zmodrala. „Jako by to vypadlo z nejpodřadnějšího filmu,“ řekl Milo. „Přesto jsi s tím přišel za mnou. Byla zavražděna?“ „Možná. Je u ledu.“ „Nedodělávka soudních patologů?“ 8
Krátce a nevrle se zasmál. „Ne, dnes ráno žádné dvojsmysly. Myslím tím suchý led, oxid uhličitý. Byla nalezena u sebe doma, ležela ve vaně plné suchého ledu.“ Pokusil jsem se představit si tu světlovlasou ženu jako zmrzlou mrtvolu. Obrázek, který má představivost vytvořila, se mi ani trochu nelíbil, takže jsem se raději vrátil do role pana doktora Nápomocného. „Někdo se pokusil zakamuflovat čas smrti? Nebo jde možná o psychopata, který přišel s novým způsobem, jak předvést své dílo.“ Milo sebou trhl, jako by mu ty možnosti působily bolest. Vysunul disk a strčil ho zpátky do průhledného plastového obalu. Neobtěžoval se nasazováním rukavic; z disku už byly sňaty otisky prstů a patřily pouze Elise Freemanové. „Kam s tím máš namířeno?“ zeptal jsem se ho. Ohlédl se po mně. „Máš kafe? A možná i topinku?“
9
2 Vyšli jsme z domu s cestovními kelímky naplněnými černou kávou a s šesti krajíčky žitného chleba se sezamem, štědře namazaného máslem. Když chce Milo přemýšlet, telefonovat, posílat textové zprávy nebo spát, obvykle mě požádá, abych se ujal řízení auta. Je to sice proti předpisům losangeleské policie, ale to platí o spoustě věcí. Ujeté kilometry mi proplácí například tím, že za mě zaplatí útratu v restauraci. Když jsem viděl, jak je zcela zaujatý toastem, nabídl jsem se, že pojedeme mou sevillou. Zavrtěl hlavou, až mu od pusy odlétly drobky, a šel dál až ke svému nejnovějšímu neoznačenému policejnímu autu. Tentokrát šlo o bronzový chevrolet Malibu, který se už při nastartování rozkašlal únavou. Milo najel na Beverly Glen a zamířil k severu. Jednou rukou řídil a druhou si cpal do úst chleba. Policejní rádio nechal vypnuté. Na zadním sedadle se vezla krabice s plněnou kukuřičnou plackou, která naplnila vnitřek vozu vůní a` la smažené frijoles. Milo polkl a promluvil. „Abych odpověděl na tvou otázku, řeknu jen, že je to příliš komplikované.“ „Tohle je v mém seznamu připravených otázek až někde dole. Aktuální otázka zní, kam jedeme?“ „Tam, kde zemřela. Do Studio City.“ „To nespadá pod Západní L. A., a přesto na tom případu děláš.“ „Oficiálně nejde o vraždu, a přesto na tom dělám.“ Hlavní rozdíl mezi zkušeným a začínajícím psychologem je v tom, že ten první ví, kdy je lepší mlčet. Opřel jsem se a napil se kávy. „Možná tam bude mikrovlnka, ve které si budu moct ohřát to burrito.“ 10
n n n Elise Freemanová bydlela v zeleném domku s dehtovou střechou v klikaté uličce stíněné stromy, východně od Laurel Canyonu a severně od bulváru Ventura. Domek stál natolik blízko hlavních dopravních tepen, že k němu doléhal jejich hluk, ale vzrostlá vegetace a větší domy ho od města odklonily. Stavení, které připomínalo velkou zelenou krabici, stálo na konci dlouhé prašné příjezdové cesty, rozdělené betonovým pruhem. Kousek od hlavních dveří parkoval šedý sedan. I když byl dost velký, nedokázal zakrýt zchátralost stavení, která byla se zmenšující se vzdáleností stále zřetelnější. Z počasím omšelého obložení místy oprýskal nátěr až na surové dřevo, šindele se kroutily a zřetelný náklon k pravé straně prozrazoval klesající základy. Nikde jsem nezahlédl policejní pásku ani hlídajícího uniformovaného policistu. „Kdy ji našli?“ zeptal jsem se. „Včera večer ji objevil její přítel. Povídal, že s ní před třemi dny mluvil telefonicky, ale pak mu přestala telefon zvedat. Podle koronerova odhadu zemřela před osmačtyřiceti hodinami. Pravděpodobně až k ránu, brzy ráno. Suchý led netaje, ale sublimuje – vypařuje se do vzduchu, takže tam nezůstala voda, podle které by se dal odhadnout čas. V chladicím boxu je rychlost sublimace zhruba dva a půl až pět kilogramů za den, ale při normální pokojové teplotě probíhá rychleji.“ „Zůstaly tam nějaké pytle na led?“ „Nezbylo tam vůbec nic.“ Někdo tam uklidil. „Zůstalo místo činu netknuté?“ Milo se zamračil. „Vůbec jsem neměl příležitost si ho prohlédnout, protože mě k tomu přivolali až dnes o půl šesté ráno. Zástupce šéfa Weinberg mě probudil z neobyčejně pěkného snu. O deset minut později mi pak kurýr doručil dévédéčko, klíč od domu a vše, co by se mohlo hodit do spisového materiálu.“ „Vysoké intriky a mimořádné porušení procedurálních postupů,“ řekl jsem. „Zavání to příkazem shora.“ 11