Kleopatra

Úvod

Životopisec poslední egyptské vládkyně smí na svou hrdinku nahlížet z několika různých úhlů. Lze ji pojmout například jako osobu veskrze zkaženou, jako lehkomyslnou hříšnici, ale také jako víceméně ušlechtilou dámu v obtížné situaci.

Arthur Weigall: Život a doba egyptské královny Kleopatry

Kolem roku 3100 př. n. l. vytvořily nezávislé městské stá­ ty v úzkém nilském údolí a přilehlé deltě rozsáhlou sjedno­ cenou říši. Novému království zpočátku vládla řada bájných polobožských panovníků, po boku každého z nich přitom ne­ ochvějně stála překrásná, oddaná a většinou též bezejmenná královna. Pokud vladař nevynikl hrdinstvím mytologických roz­ měrů a jeho choti se nedostávalo nadpozemského půvabu, na věci se nic neměnilo – o nápravu se postarala královská pro­ paganda. Egyptské oficiální umění zobrazovalo všechny krále bez výjimky jako tělesně dokonalé a zdatné bohatýry, jejich manželky pak coby nevýbojné, láskyplné bytosti se světlou pletí. Panovnický pár tedy vždy přetrval v paměti svých pod­ daných v ideální podobě. Za tři tisíce let dynastické éry se na trůně Obou zemí, to jest jednotného Horního a Dolního Egyp­ ta, vystřídaly tři stovky panovníků, kteří se oženili úhrnem s několika tisícovkami královen. Kleopatře VII. připadlo čestné poslední místo.

Na dlouhém seznamu egyptských královských manželek nalezneme neobyčejně vlivné dámy a přinejmenším tři vlád­ 17

noucí panovnice, jimž se poddaní klaněli jako ženské podobě božského faraona.*) Jak dokládají hrobky, chrámové zdi, palá­ cové archivy, zádušní svatostánky či monumentální skulptury, odkaz slavných panovnic zapustil do historické paměti Egyp­ ta hluboké kořeny. Dynastie střídala dynastii, století plynula, vzpomínky bledly, pradávné obřady ztrácely na významu, ve­lebné stavby se obracely v prach, umění hieroglyfického písma upadalo. Dlouhá a bohatá historie faraonského Egypta sice zůstala vytesána do rozdrolených kamenných zdí, nena­ šel se však mudrc, který by zdejší záhadné nápisy dokázal přečíst. Novověcí evropští učenci se tedy s tajuplnou, a proto přitažlivou minulostí země na Nilu seznamovali především pro­ střednictvím neúplných či zkreslujících zmínek v bibli nebo v dílech antických autorů, například Homéra a Hérodota. Exis­ tence vlivných královen vyšla najevo teprve po vzniku moderní egyptské archeologie, jejíž počátky klademe do devatenáctého století.

Na jistou kategorii panovnic však historie přece jen neza­ pomněla. Králové z rodu makedonského vojevůdce Ptolemaia vládli nezávislému Egyptu po tři staletí – od smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. do roku 30 př. n. l., kdy si zemi faraonů podmanila vojska římského státníka Octaviana. Příběh posledních Ptolemaiovců se stal nedílnou součástí římských dějin, a neunikl proto pozornosti antických dějepisců, kteří jej zaznamenali v latině i řečtině. Největšímu zájmu se přitom zákonitě těšila právě Kleopatra VII. Nepatřila k nejúspěšnějším ani k nejdéle žijícím představitelkám svého rodu, zato dokázala *) K mimořádně vlivným manželkám egyptských faraonů dnes badatelé řadí především královny Meritneit, Chentkaus, Anchnesmeripepi II., Tetišeri, Ahhotepu, Atmose Nefertari, Teje a Nefertiti. Třemi vládnoucími panovni­ cemi mám na mysli královny Sobeknofru, Hatšepsutu a Tausretu. Egyp­ tologové dále vedou akademické spory ohledně možné existence čtvrté ženy na trůně, a to koncem amarnského období. Královna Neitokret, známá z období Staré říše (podle Manéthóna „nejkrásnější a nejušlechtilejší žena své doby, jež vynikala mléčnou pletí a ruměnými líčky“), patří spíše do legend. Seznam egyptských králů z doby 19. dynastie, zvaný též Turínský, sice připisuje Neitokretě krátkou vládu – trvala dva roky, měsíc a den –, patrně však půjde o omyl vzniklý chybným přepisem jména jiného panovníka.

18

ovlivnit myšlenky a činy dvou nejvýznamnějších Římanů své doby, tedy i vývoj římského impéria. Její příběh nepřežíval jen v polozapomenutém díle oficiálních dějepisců, dokázal mno­ hem více. Širší veřejnost považovala královnu a její tajuplnou vlast, obestřenou přitažlivě dekadentní aurou, za téma, které je v nejmodernějším smyslu toho slova velmi sexy. Mravní úpadek, vášnivá láska, zoufalá sebevražda, to vše utvářelo neo­ dolatelné drama, podkreslené působivým střetem dvou proti­ chůdných sil – svůdná, leč ustupující moc magického Egypta čelila houževnatému, disciplinovanému Římu. Kleopatřin tra­ gický osud vábil další a další generace básníků, spisovatelů, dramatiků, umělců všeho druhu, její příběh s lety košatěl, pod­ léhal nejrůznějším proměnám a vzdaloval se skutečnosti, až se z poslední egyptské královny vyvinula jakási všeobecně známá, bezmála legendární postava.

Přesto lze zasvětit život studiu starého Egypta, aniž by­ chom se s ní jedinkrát setkali. Laická veřejnost sice Kleopa­ tru zhusta považuje za symbol, ba vtělení všech egyptských královen, zato pravověrní egyptologové ji mnohdy úmyslně přehlížejí. Jejich badatelské úsilí se soustředí na původních jednatřicet dynastií, které zemi na Nilu vládly před vítězným tažením Alexandra Makedonského, panovníkům z Ptolemaio­ va rodu pak věnují sotva okrajovou pozornost. Ptolemaiovců se sice ujali klasičtí archeologové, ovšem zasadili je do helé­ nistického, nikoliv egyptského kontextu, a Kleopatře VII. se shodně s egyptology raději vyhýbají. Dějiny utvářené velký­ mi osobnostmi se dnes totiž považují za přežitek, vytěsnilo je pojetí zaměřené na výdobytky celých národů. Řada vědců se též snaží vyhnout nařčení z podbízivosti – Kleopatru si přece již dávno přisvojila populární kultura.

Osobně jsem těmto racionálním argumentům dlouho dáva­ la za pravdu. Makedonští Ptolemaiovci panovali Egyptu v době z hlediska tamní prastaré historie relativně nedávné, od éry skutečných faraonů je oddělovalo nepříjemné období perské nadvlády, dokonce ani uznávaní starověcí dějepisci se nenamá­ 19

hali přiřadit jejich rodu pořadové číslo – dynastické dějiny pro ně končily smrtí faraona Nachthareheba (řecky Nektaneba).*) Jako by to nestačilo, právě Ptolemaiovci dovolili, aby jedineč­ nou egyptskou kulturu všemožně rozmělnily, pokřivily a znečis­ tily řeckořímské vlivy, klaněli se podivným hybridním bohům, razili vlastní mince, nemluvili egyptsky, nýbrž řecky. Po letech zasvěcených studiu „plnohodnotných“ staroegyptských králo­ ven mě nicméně badatelská zkušenost přiměla původní názor přehodnotit. Úporná snaha odsunout panovníky z Ptolemaiova rodu kamsi do kulturního ústraní podle mého mínění postrádá opodstatnění a za současného stavu poznatků je neudržitel­ ná. Kleopatra vystupovala jako příkladná egyptská královna, čerpala z bohatého odkazu a symboliky svých význačných předchůdkyň, její poddaní (a nejen oni) v ní ctili svrchovanou panovnici. Což vůbec lze příslušnici rodu, který v Egyptě vládl po tři staletí, zarputile označovat za cizinku? Pokud ano, jak by s podobným přístupem dopadla britská panovnická rodina?

Skutečně nám Kleopatra nemá co říci k lepšímu pochopení úlohy staroegyptských královen?

Když jsem si udělala jasno, začala mě tato dáma neoby­ čejně zajímat. Vzbudila mou profesionální zvědavost a nutno dodat, že moje úcta s každým novým poznatkem rostla. Jako schopná a prozíravá vládkyně si dokázala stanovit splnitelné cíle, téměř se jí podařilo založit novou, velkolepou dynastii a pozvednout upadající Egypt na místo světové velmoci. „Hra na kdyby“ samozřejmě náleží k pošetilým radostem historiko­ vy práce, při důkladnější racionalizaci nikdy neobstojí, odolat přesto nelze. Co by se stalo, kdyby Caesar unikl vražedným úkladům, co kdyby Marcus Antonius zvítězil při parthském tažení? Výsledkem mého zvídavého bádání se stala právě tato kniha. Jako konzervativně založená egyptoložka bych Kleo­ *) Otec egyptského dějepisectví Manéthó vytvořil své klíčové dílo za vlády Ptolemaia II. Zavedl členění, které končí právě posledním panovníkem 30. dy­nastie Nachtharehebem. Pozdější dějepisci sice přidali k jeho seznamu ještě 31. perskou dynastii, avšak Ptolemaiovce, z jejichž popudu dílo vzniklo, do svého výčtu nezahrnuli.

20

patru ráda vrátila jejímu převážně staroegyptskému prostředí.

Dramatům, jež svého času otřásala Římem, ať jde o Caesarovu smrt, Antoniův vzestup a pád či Octavianův triumf, se proto věnuji jen v nejnutnějším rozsahu. Více prostoru jsem dopřála detektivní práci historiků a archeologů, což v životopisných knihách tohoto druhu nebývá právě obvyklé.

Základní osnovu příběhu poslední egyptské královny – její politická spojenectví, milostné vztahy, děti, tragický konec – známe více než dobře, nelze ji tedy nijak zpochybnit. Avšak generace badatelů, umělců a nadšenců si suchou historickou kostru obalily líbivou vypravěčskou tkání, která spadá do zcela jiné kategorie. Každá verze Kleopatřiných pohnutých osudů nám královnu představí jako výrazně odlišnou osobnost. Zběž­ né pročtení jejího životopisu odhalí ctižádostivou, ba tvrdou ženu, jejíž nelítostné skutky (dala zabít svou sestru, pravdě­ podobně též bratra) mnohdy zůstávají ve stínu kasovně při­ tažlivějšího milostného života. Poslední egyptská vládkyně žila v nejisté době, a pokud se rozhodla navázat úzká osobní přá­telství s vlivnými Římany, jistě se jednalo o postup podmí­ něný rozumovou úvahou, nikoliv něžným citem, ten se často naopak vykládal jako slabost. Vždy šlo o spojení na nejvyšší politické úrovni, kde není pro romantickou lásku místo. Ně­ které čtenáře patrně překvapí informace, že Kleopatra formál­ ně nikdy nevládla sama, její panování ve skutečnosti tvořila řada plynule navazujících spoluvlád. Nejprve stanul po jejím boku bratr Ptolemaios XIII. (51–47 př. n. l.), později další souro­ zenec Ptolemaios XIV. (47–44 př. n. l.), nakonec její vlastní syn Ptolemaios XV. Caesar, řečený Kaisarion (44–30 př. n. l.). Jiné zaskočí, jaký důraz kladla na roli božské matky. Naše představa Kleopatry coby neodolatelné svůdkyně skutečně příliš nejde dohromady s mateřským údělem, ale nesmíme zapomínat, že dala život čtyřem dětem. Kult egyptské mateřské bohyně Isidy a mystického řeckého Dionýsa navíc za její vlády představoval nebezpečnou konkurenci pro spořádanější Olympany. V srd­ ci nilského království sice přetrvávala prastará víra udržovaná tradičním kněžstvem, většina zemí při pobřeží Středozemní­ 21

ho moře však konzervativní hodnoty staromilských Egyp­ťanů nesdílela. Lidé aktivně vyhledávali náboženská mystéria, touži­ li po osvícení, dychtivě vyhlíželi příchod spasitele – podle pra­ starých proroctví se měl zrodit kdesi na východě, aby se pak vítězně chopil světovlády. Kleopatra ze svého mateřství zdatně a bez skrupulí těžila. Poddaní v ní ctili jednak smrtelnou matku egyptského vládce, jednak božskou rodičku mladého vtělené­ ho Hora*), v přeneseném smyslu pak také královskou matku všeho egyptského lidu.

Osudy poslední egyptské panovnice známe převážně z pí­ semných pramenů, hmotné památky se zachovaly vzácně.

Většinou bohužel vzaly zasvé s helénistickou Alexandrií, již dí­lem pohltilo Středozemní moře, dílem novodobá zástavba.

Z původního města dnes zbylo několik pohřebišť, ale jen jedi­ né významnější naleziště světského charakteru. Kóm ed-Dikka, nepříliš rozlehlá oáza egyptské archeologie v poušti moder­ ních staveb, sice skýtá neobyčejný pohled na část starověkého města, včetně římského amfiteátru, nadšencům, kteří putu­ jí po stopách královny Kleopatry, však nabízí zoufale málo.

Tu­ristům nezbývá než usednout na promenádě a upřít zrak na vínovou mořskou hladinu, pod níž se ukrývá královnin ztra­ cený palác. Také se mohou prodrat zarostlým katolickým hřbi­ tovem k Alabastrové hrobce připisované Alexandru Velikému, strávit dopoledne v nádherné nové knihovně a dopřát si chvíli zaslouženého odpočinku nad chlazeným pivem v hotelu Cecil, kde – mají-li zájem – smějí ve vysokých zrcadlech hledat stíno­ vé odlesky nepřekonatelné Justiny, hrdinky skvostného Ale­ xandrijského kvartetu Lawrence Durella. Kdyby jejich odhod­ lání přesto nepolevilo, pátrání po Kleopatřině památce, třebas zlomkovité, by je stálo nemalé úsilí. Mimo Alexandrii, tedy *) Hor, egyptský bůh se sokolí hlavou, byl synem dobré bohyně Isidy a jejího zavražděného manžela Osirida. Živoucí vládce Egypta představoval Horovo pozemské vtělení a po smrti splynul s jeho otcem Osiridem, symbolem všech zesnulých faraonů. Řekové Hora někdy ztotožňovali s Erótem jako s prapůvodní všeobjímající tvořivou láskou, ten zase postupem času získal matku v bohyni Afrodité.

22

v „egyptštějším“ Egyptě, se situace jeví o poznání příznivěji.

Jako tradiční královská manželka, zpodobená způsobem, jímž egyptští umělci odedávna vzdávali hold nepomíjející důstoj­ nosti panovnického majestátu, zdobí stěny Hathořina chrámu v Dendeře (řecké Tentyře). Její tvář se zdá příjemná, leč nevý­ razná, schází jí jakákoliv osobitost. Z téhož svatostánku známe Kleopatřin nejkrásnější portrét, který dnes badatelé shodně označují za padělek. Poslední z Ptolemaiovců však nenávrat­ ně zmizela z Athén, Tarsu, Efesu i Říma. Dokonce i v tros­ kách římského chrámu Venuše Genetrix (Rodičky), kde kdysi Caesar nechal k všeobecnému pohoršení vztyčit skulpturu pozemské královny vedle sochy nesmrtelné bohyně, budeme marně pátrat po ženě, nad jejímž počínáním kdysi tajil dech celý civilizovaný svět.*) Naše základní znalosti Kleopatřiných osudů vycházejí z his­ torických, tedy písemných pramenů. K odkazu ptolemaiovské­ ho Egypta patří úctyhodná řada monumentálních nápisů, tisí­ ce úředních papyrů, písemností důvěrnější povahy i zběžných záznamů na keramických střepech nebo na úlomcích vápence – říká se jim ostraka. Velké knihovny patřící státu či některé­ mu svatostánku, včetně proslulé alexandrijské, bohužel padly za oběť času. S nimi se nenávratně ztratily též oficiální anály, které mohly, ale také nemusely, popisovat Kleopatřiny stát­ nické činy. Nešťastnou shodou okolností se právě z doby vlá­ dy nejslavnější ptolemaiovské královny zachovalo nepoměrně méně papyrů než z jiných období, tím ovšem výčet nepřízni­ vých jevů zdaleka nekončí. Alexandrie se vyznačuje vyšší hla­ dinou spodní vody, v archeologické praxi to bohužel znamená, že těžko objevíme ucelený soubor zdejších papyrů. Jedinou ukázku Kleopatřina údajného rukopisu představuje řecké slo*) Leckdo by si zde dovolil nesouhlasit. Například takový Carlo Maria Franzero, autor knihy Život a doba královny Kleopatry (The Life and Times of Cleopatra, The Philosophical Library, New York 1957), která inspirovala Josepha L. Mankiewitze k natočení známého historického velkofilmu s Eli­ zabeth Taylorovou v hlavní roli, tvrdí o chrámu Venuše Rodičky následující: „Pohled na ony tři překrásné sloupy mi poskytl klíč k uchopení Kleopatřina tajemství.“

23

vo ginesthó (staniž se), vepsané na konec úředního doku­ mentu. Kdyby se nakrásně podařilo prokázat jeho pravost, o níž skeptičtí odborníci namnoze pochybují, musíme jeho informa­ tivní hodnotu při nejlepší vůli označit za nepatrnou. Kleopatra nezůstavila budoucím pokolením vlastní verzi pohnutých udá­ lostí, nesepsala paměti, neexistuje ani moderní, nezaujatá stu­ die zasvěcená jejímu životu a skutkům. Julius Caesar, státník, který ji znal nejdůvěrněji, královně ve svém písemném odkazu věnoval mizivou pozornost. Níkoláos z Damašku, učitel Kleo­patřiných dětí, se omezil na pár vět. Nejucelenějším a také nejcitovanějším zdrojem poznatků se proto stal Plútarchův Životopis Marka Antonia. Autor podle vlastního pyšného tvr­ zení četl ztracené paměti královnina osobního lékaře Olympa, svá zásadní díla však tvořil počátkem druhého století našeho letopočtu, stěží jej tedy smíme považovat za očitého svědka.

Totéž platí pro jeho kolegu Diona Cassia, který sepsal slavné Římské dějiny v letech 200 až 222 našeho letopočtu. Pozdější historici se Ptolemaiovské době vzdálili ještě více, vesměs také hojně čerpali právě z Plútarcha a Diona. V tomto ohledu jsem si dovolila následovat jejich příkladu, a to nikoliv bezdůvodně, jde přece o zásadní prameny, od nichž se odvíjí současné vní­ mání Kleopatřiny osobnosti, života i doby. Při jejich pročítání však opatrnosti nikdy nezbývá. Postrádáme informace z první ruky, nikdy se nedozvíme, jak na klíčové události pohlížela sama vládkyně. Vždy ji budeme vnímat pouze zprostředko­ vaně, očima těch, jejichž nestranný úsudek zastřela politická propaganda, předsudky a více či méně oprávněné spekulace jiných autorů. Málokdo by si přál, aby jej příští generace soudi­ ly podobným způsobem.

S přihlédnutím k nedostatku autentických historických podkladů nelze při psaní Kleopatřiny biografie postupovat standardním způsobem – schází nám mnoho důležitých údajů.

S vynaložením dobré vůle, trpělivosti a odhodlání ale můžeme dospět k několika podstatným závěrům, snad dokážeme roz­ krýt i něco z královniných pohnutek, aniž bychom sklouzli k líbivému, ale jinak zcela nevhodnému koketování s historic­ 24

kou beletrií. Nakolik se mi podařilo postihnout alespoň zlomek Kleopatřiny osobnosti, nechť posoudí laskaví čtenáři. Pokusy o psychoanalýzu starověkých osobností samozřejmě naprosto postrádají smysl, musíme je šmahem odsoudit jako nemoud­ ré a bezpředmětné, jistý povahový rys však královně přesto upřít nelze. Jednalo se o výjimečně silnou, houževnatou ženu, schopnou nejen přežít, ale také ovládnout a zastínit všechny kolem sebe. Její otec Ptolemaios XII. Aulétés snad obstojí jako samostatná osobnost, totéž platí pro královniny vlivné řím­ ské současníky Julia Caesara, Marka Antonia nebo Octaviana, zato tři jinak velmi schopné Římanky Fulvia, Octavia a Livia sehrály ve velkolepém dramatu spíše podružné role. Kleopa­ třina vlastní rodina – ať šlo o její předchůdkyni Kleopatru V., o dvě tvrdohlavé sestry Bereníké IV. a Arsinoé IV. nebo o bratry a manžele Ptolemaia XIII. a Ptolemaia XIV. – dopadla o poznání hůř, její představitele známe vesměs jen jako položky z histo­ rických přehledů. Zástup vladařů pojmenovaných shodně Pto­ lemaios situaci ještě komplikuje, mnohdy netušíme, kterého si s Kleopatrou v danou chvíli spojit, Ptolemaia XII., XIII., XIV. nebo snad XV.? Stejná nesnáz vyvstane, kdykoliv se pokusíme zařadit mince připsané jednoduše „králi Ptolemaiovi“. Jistému zjednodušení se zkrátka nevyhneme, jakkoli je do značné míry nespravedlivé především vůči Kleopatřiným kurážným ses­ trám. Podobně nelze věnovat zaslouženou pozornost králov­ ninu rodinnému zázemí, třebas by snad přispělo k pochopení některých jejích rozhodnutí. Na druhou stranu, pokud by se na trůně udržel jiný Ptolemaiovec, znali bychom ji také jen z poznámky pod čarou v jeho vlastním životopise. Kleopatřini vzdálenější předkové překvapivě vynikli nezlomnou vůlí, již její bližší příbuzní zřejmě postrádali. S jejich životopisy se tedy čtenáři mohou blíže seznámit ve stručném, ale fascinujícím přehledu na konci této knihy.

V příběhu královny Kleopatry nicméně figuruje hrdinka, kterou nelze snadno pominout – Alexandrie, pozoruhodný os­ trůvek řecké vzdělanosti přenesený na egyptské pobřeží. Slav­ ná knihovna plná zasněných filozofů zde sousedila s kypícími 25

tržišti, kde pragmaticky smlouvali obchodníci ze všech koutů známého světa. Právě v Alexandrii sídlil ptolemaiovský krá­ lovský dvůr, vyhlášený nepředstavitelným přepychem, a v je­ jích ulicích se srocoval popudlivý dav, jenž v příhodné chvíli dokázal svrhnout i dosadit vládce. Alexandrie sehrála v živo­ tě poslední egyptské panovnice podstatnou úlohu, nemusím se tedy ospravedlňovat za to, že jsem této pulzující metropoli zasvětila celou kapitolu.

Dobré vyprávění obvykle tvoří úvod, stať a závěr. Konec Kleopatřina příběhu se však zdá v nedohlednu, vždyť ani dva tisíce let po její smrti neztratil nic na mimořádné přitažlivosti.

V poslední kapitole jsem se tedy rozhodla sledovat kulturní stopu, již po sobě královna zanechala v dílech antických auto­ rů, renesančních dramatiků nebo novodobých filmových tvůr­ ců. Spíše než o vyčerpávající pojednání mi šlo o stručný úvod do problematiky, Kleopatřin život po životě by totiž vydal na samostatnou publikaci o několika svazcích. Já jsem si kladla za cíl usnadnit čtenářům orientaci v pramenech, z nichž při sestavování ucelené biografie slavné panovnice čerpá většina badatelů. Zároveň jsem se pokusila upozornit na úskalí plynou­ cí ze zaujatosti, jednostrannosti a nevyváženosti dostupných historických prací.

Okouzlení Kleopatrou dodnes nepolevuje, v představách širší veřejnosti přitom osudově krásná královna vystupuje spí­ še jako populární celebrita, nikoliv jako historická osobnost.

Pro příklad nemusím chodit daleko. Po dopsání předchozího odstavce jsem pustila rádio – shodou okolností se tak stalo ve středu 14. února 2007, na den svatého Valentýna – a ve stručném přehledu zpráv vzápětí zaznělo Kleopatřino jméno.

Sbírka Společnosti starožitníků v Newcastlu údajně vydala překvapivé tajemství, totiž stříbrnou minci s portrétem, kte­ rý pozná každý, kdo si letmo prostudoval relativně početné numismatické nálezy z doby posledních Ptolemaiovců. Tento bez nadsázky vzrušující objev bohužel přiměl novináře k hlub­ šímu ponoru do ptolemaiovského bájesloví. Podrobně rozebí­ rali Kleopatřin půvab, přesněji jeho „šokující nedostatek“, jako 26

by hovořili o současné filmové hvězdě. Starověká královna i po dvou tisíciletích hravě získá palcové titulky, většina „nespor­ ných historických skutečností“, jež na nás chrlí sdělovací pro­ středky, však má s ověřenými fakty pramálo společného.*)

*) Když deník Guardian uveřejnil čtrnáctého února zprávu nazvanou Anto­ nius a Kleopatra, nález mince mění tvář historie, musel o dva dny po­zději přijít s opravou – poslední egyptská královna nepatřila k potomkům Alexandra Velikého a bitva u Aktia se skutečně neodehrála při egyptském pobřeží. Jiná periodika si s maličkostmi hlavu nelámou, ponechávají chyby bez opravy, čtenáři setrvávají v omylu a mýty kolem Kleopatry utěšeně narůstají.

27