Kapitola první
N
Londýnský Tower 19. května 1536
emohla jsem pochopit, že se chystají zabít královnu. Příčilo se mi přihlížet tomu, jak Annu Boleynovou zkrátí o hlavu, přesto jsem vystoupila ze člunu, jenž připlul po zčeřené Temži, a spolu s dalšími přizvanými vešla Vodní branou do Toweru. Svíral se mi žaludek a srdce pukalo žalem. Vstoupili jsme dovnitř a zanechali za sebou jarní slunko i svěží větřík vanoucí od řeky. Za vysokými kamennými zdmi se vše nořilo do šera a vzduch se ani nehnul. Ukázali nám naše místo na konci malého davu. Díkybohu nebudu stát příliš blízko k dřevěnému popravišti, připravenému pro nadcházející hrůzostrašnou podívanou. Říkala jsem si, že raději zavřu oči, abych nic neviděla, a jelikož jsem tak vzadu, nikdo si toho nevšimne. A teď jsem civěla přímo před sebe, aby mi nic neuteklo. Ačkoliv jsem byla dobrých dvacet stop daleko, přišlo mi, že se slámou pokryté popraviště s dřevěnými schody hrozivě tyčí přímo nad mou hlavou. Jak vůbec Anna, bezostyšná, pošetilá, leč nevinná Anna, nyní zbavená svého titulu, moci, dcery i chotě, dokáže zvládnout tu hrůzu, jež ji čeká? Vždy prohlašovala, že neochvějně věří v Boha. Třeba jí to pomůže.
6
Karen Harper
Toužila jsem zmizet z toho pochmurného místa. Málem jsem se přestala ovládat. Do očí mi vstoupily slzy, ale povedlo se mi je zadržet. Dav zahučel, když bývalá královna vyšla na světlo. Doprovázel ji velitel Toweru, sir William Kingstone, a za nimi kráčely čtyři dámy. Alespoň není na poslední cestě sama. Byl tam i její almužník a jako ona držel v ruce modlitební knížku. Anna upírala oči k nebesům a rty se jí pohybovaly v němé modlitbě. Zdálo se mi, že opakují slova žalmu: „I kdybych šel údolím stínu smrti…“ Než dorazila k popravišti, vystoupilo na něj několik mužů, jako by ji chtěli přivítat. Londýnský starosta, který se přesně před třemi lety postaral o nádherný průvod lodí při její korunovaci, a několik konšelů v šarlatových hávech. A také francouzský mistr popravčí v černé kápi a jeho pomocník, kteří přicestovali z Calais. Když Anna spatřila svého kata, svěsila hlavu. Žena, jež bývala anglickou královnou, na chvíli pod schody zaváhala, pak vykročila nahoru. Na sobě měla svrchní šat z černého damašku s hlubokým výstřihem, vroubený kožešinou, a purpurovou spodničku. Tutéž barvu má krev mučedníků, napadlo mě. Nádherné tmavé vlasy si zakryla síťkou, na ni si však posadila čelenku ve tvaru půlměsíce posázenou perlami, jež ji tak proslavila. Nezahlédla jsem v její ruce žádný papír. Ani se nepodívala dolů, když začala jasným hlasem odříkávat slova, jež se zjevně naučila nazpaměť: „Dobří křesťané, přišla jsem, abych zemřela dle zákona, a tudíž proti tomu neřeknu ani slůvka. Nechci na tomto místě nikoho vinit ani mluvit o skutcích, jichž jsem se měla dopustit.“ Věděla jsem, že ona kajícnost je součástí její dohody s královým nohsledem Cromwellem. Šlo i o cenu, již musela zaplatit, abych dnes mohla být s ní. Hrozně se mi to příčilo. Ale kvůli ní jsem stála s hlavou vztyčenou a nespustila z ní oči. Když se dokáže ovládat ona, zrazená a opuštěná, svedu to též. „Přišla jsem,“ pokračovala Anna, přičemž se podívala přímo mým směrem a kývla hlavou, ač si ostatní mohli myslet, že tím jen chtěla zdůraznit svá slova, „abych zemřela, a tak se pokorně skláním před vůlí svého pána a krále.“
Královnina guvernantka
7
K čertu s ním, zaklela jsem v duchu, byť i jen pouhé takové pomyšlení se rovnalo velezradě. Žádný muž, ba ani velký Jindřich Tudor, nemá právo zavrhnout a dát popravit ženu, jíž se dvořil. Toužil po ní a zplodil s ní dítě, malou Alžbětu, již jsem znala a tolik milovala. Hrozná obvinění proti Anně byla smyšlená od začátku do konce, jenže jsem se to neodvážila říci. Na jazyk se mi drala slova plná hněvu, toužila jsem vyskočit na popraviště a zachránit ji – ale místo toho jsem stála jak solný sloup, ochromená hrůzou a zděšením. Pak, jelikož za mnou nikdo nebyl, jsem si troufla zvednout ruku, v níž jsem svírala drobný poklad, jejž mi svěřila. Možná ho neviděla, třeba si myslela, že jí mávám na rozloučenou, ale udělala jsem to a pak opět připažila. „Prosím Boha, aby ochránil krále,“ pokračovala s dalším kývnutím hlavy. Třeba mi dává znamení, říkala jsem si v duchu, že zahlédla mé gesto. „Nechť vám dlouho vládne, neboť jde o nejbohabojnějšího a nejlaskavějšího vladaře ze všech. Ke mně se vždy můj pán a vládce choval dobře a vlídně.“ Ozvalo se šoupání nohou, davem projel záchvěv netrpělivosti. Někdo si tlumeně odfrkl. Nejen já jsem věděla, že nejde o nic jiného než o klam a lež. Určitě tak mluvila proto, aby chránila budoucnost své dcery, nepatrnou možnost, že by král opět zařadil Alžbětu – tu nebohou tříletou holčičku teď prohlásili za levobočka – mezi dědice trůnu, pokud se mu nenarodí manželský syn nebo se úplně nesmíří se svou katolickou dcerou Marií. V duchu jsem přísahala, že budu Alžbětě vždy dobře sloužit a budu ji ze všech sil chránit před tyranskou vládou mužů. Alespoň že Anna Boleynová odchází do lepšího světa. Opět jsem zatoužila zavřít oči, ale nesvedla jsem to. V životě už mě potkalo tolik strašných věcí a jejich konec je v nedohlednu. Nepomůže mi, když se budu krčit a utíkat před nimi. Anna pronesla pár slov ke svým dámám a ty jí svlékly plášť. Předala jim náhrdelník, náušnice, prsten a modlitební knížku, zatímco já jsem se dotýkala tajného daru, jejž mi svěřila. Popravčímu vtiskla do ruky minci a dle starého obyčeje ho požádala, aby se svého úkolu
8
Karen Harper
zhostil rychle. Pak prohlásila, že k němu nechová zášť za to, co musí udělat. Poklekla a uhladila si sukni. Dokonce jedné ze svých dam, jež se celá chvěla, pomohla upravit šátek, jímž jí zavazovala oči. Její ženy se odvrátily stranou a daly se do pláče, ale kromě nich rušil naprosté ticho jen křik racka kroužícího nad Temží. Uvědomila jsem si, že zadržuji dech. Dýchala jsem přerývaně, moc nechybělo a funěla bych jako pes. Anna s odhaleným hrdlem klečela s hlavou vztyčenou, jako by na ní dosud spočívala koruna svatého Eduarda jako při její korunovaci ve Westminsterském opatství. Pak začala chvatně opakovat: „Ó Pane, smiluj se nad mou duší, ó Pane, smiluj se nad mou duší…“ Zdalipak v posledních horečných chvílích myslí na malou Alžbětu? Unikl mi ostrý povzdech lítosti nad tím, že to dítě si nebude na matku pamatovat. Já alespoň tu svou poznala předtím, než zemřela – stejně jako Anna sešla ze světa násilnou smrtí, aby nějaká jiná mohla dostat jejího manžela. Myšlenky mi zabloudily k matčinu skonu, rovněž zbabělému a zákeřnému… „Ó Pane, smiluj se nad mou duší, ó Pane, smiluj se nad mou …“ Kat vylovil ze slámy dlouhý stříbrný meč a jediným mávnutím jí srazil hlavu. Dav naráz vydechl a někdo vykřikl. Vytryskl proud krve a Annino štíhlé tělo se sesulo k zemi. Popravčí zvedl do výše její hlavu. Rty se dosud hýbaly. Ochromená hrůzou jsem nabyla přesvědčení, že úplně nakonec chtěla vykřiknout: „Ó Pane, smiluj se nad mou dcerou!“
Kapitola druhá
Poblíž Dartingtonu, Devon 4. dubna 1516
„B
ůh buď milostiv její duši. Skonala,“ pronesl otec. „Pane, smiluj se nad ní.“ „Matko! Matko! Prosím, vzbuď se! Prosím, vrať se!“ křičela jsem stále dokola a stříkala jí do obličeje vodu z řeky, dokud mi otec nesevřel ramena a nezatřásl se mnou. „Nech toho!“ poručil mi. Čelo měl svraštěné a oči se mu leskly zadržovanými slzami. Klečeli jsme v bujné trávě u bublající říčky Dart, kde leželo matčino tělo, přikryté mokrou zástěrou její přítelkyně Maud Wickerové, neboť šaty na ní téměř shořely. Nepřestala jsem volat hlasitě jako racci nad řekou, dokud mě otec neokřikl: „Tak dost, Kat!“ Na rozdíl od matky mě tak oslovoval málokdy. Říkala mi tak od té doby, co jsem jako malé děcko nedokázala správně vyslovit své jméno. To sladké, něžné slůvko mě téměř ukonejšilo, jenže otec dodal: „V životě se budeš muset smířit i s horšími věcmi, tak se seber, děvče.“ Nešlo to. Nedokázala jsem se ovládnout a naprosto bez sebe jsem nemohla popadnout dech. Jen kdybychom si o chvíli pospíšili! Sotva jsem se vrátila z Dartington Hallu, kde jsem hlídala dceru
10
Karen Harper
lorda Barlowa, o jehož úly se staral můj otec, sháněl nás v našem domě místní pobuda. Pak jsem spěchala s otcem přes pastvinu k řece a nad hlavou nám s varovným křikem poletovali racci. Konečně jsem se utišila, tváře zbrázděné slzami, čelo zachmuřené. Otec poplácal Maud po rameni, pak jí stiskl ruku a vstal. Odvrátil pohled, svěsil hlavu a pevně se přitiskl ke stromu. Tvářil se odevzdaně, ale nezdálo se, že by to s ním otřáslo. Proč? Jeho žena Cecily Champernowneová, stará dvacet osm let, se uhodila do týla a tmavé vlasy měla slepené krví. Celé její tělo bylo popálené a zčernalé, dokonce i obličej, tak podobný mému. (Přešly roky a já si stále dokola opakovala, že muži obvykle truchlí nenápadně, jenže i krutý král Jindřich srdceryvně naříkal nad smrtí své třetí ženy, královny Jany, a William Cecil vzlykal, když jeho druhorozený syn – ani ne jeho dědic – zemřel.) „Já… já jsem úplně vyřízená,“ hlesla Maud. Ta slova patřila stejně otci jako mně. „Šaty jí musely chytnout od ohně z krbu.“ Seděla opodál na patách a mnula si ruce. Zmáčené spodničky měla zamazané od šedých sazí a hnědého říčního bahna. Po růžových lících jí stékaly slzy kanoucí z modrých očí s dlouhými řasami. „Šla jsem ji navštívit a byla jsem jen pár kroků od domu, když jsem ji zaslechla křičet. Vrávoravě vyběhla ven. My-myslím si, že se uhodila o kamennou římsu, když se pokoušela uniknout ohni. Bůh je mi svědkem, že jsem se ji snažila povalit na zem a plameny uhasit. Jenže se v bolestech a rozrušení rozběhla k řece. A navíc foukal vítr. A já… Pak ona skočila do řeky. Myslím, že nakonec neuhořela, utopila se, i když jsem se ji snažila vytáhnout. Ať odpočívá v pokoji.“ Otec zamumlal cosi o Boží vůli. V duchu jsem si říkala, že kdybych byla na jejím místě, rychle bych ty plameny uhasila. Onoho dne zemřelo i něco ve mně – celé mé dětství, abych řekla pravdu. Bylo mi deset. Zlobila jsem se na Boží vůli a ještě více se hněvala na otce, že mě zdaleka neutěšuje tolik, jako Maud Wickerovou. Za čtyři měsíce se z teprve osmnáctileté Maud Wickerové stala má macecha. Byla jednou ze šesti dcer muže, který pro mého otce
Královnina guvernantka
11
pletl úly z pevného proutí. Máčel jej v řece, aby se dalo snadno ohýbat. Hotové úly vždy vozila Maud otci na káře a smála se jeho hloupým řečem, zatímco máti jen otáčela oči v sloup. Na jejich manželství bylo z mého pohledu dobré jedině to, že hádky mezi rodiči nyní nahradila medová slůvka. Otec nikdy na svou druhou ženu nevztáhl ruku, ačkoliv měla prchlivější povahu než matka. Maud dokázala být pěkně protivná, byť se tak chovala jen ke mně. Jak jsem rostla a musela snášet její příkazy – a šťouchance a políčky, když otec nebyl doma –, občas jsem se v duchu ptala, zda macecha nebyla s matkou, když na ní vzplály šaty, ne že zrovna přicházela, jak tvrdila. Onoho dne se za domem objevily dva nové úly a v blátě zůstaly čerstvé stopy po kolech. Jenže ty kára zanechala i na louce, jako by ji Maud tlačila k řece. Když jsem se jí na to jednou zeptala, protože tudy cesta k nim domů nevedla, prohlásila, že se jen tak toulala po okolí, aby jí její otec nemohl dát další práci. Jenže když jsem té noci, co zemřela máti, vymetala krb, našla jsem jasně zelenou stužku a Maud Wickerová si ráda podobnými cetkami zdobila zlaté kadeře. Schovala jsem tu pentli do tajné skříňky spolu s usušenými květy a pytlíkem sladkostí, který mi věnovala lady Barlowová z Dartington Hallu. Ten by mi jinak Maud sebrala. Je to dar, prohlásila lady Barlowová, za mou pomoc, že se starám o její Sarah, když se učí se svým starším bratrem Percym. Chudák Sarah, občas ji vozili v kolečkovém křesle. Jazyk jí visel z úst a tělo se třáslo, když ji postihl záchvat. Pomáhala jsem jí držet brk a psát na papíře písmena. Uvnitř zmrzačeného těla se však skrýval důvtipný mozek a – stejně jako já – se ráda učila. Do té skříňky, již jsem schovala do hustého živého plotu za domem, jsem uložila i dva oblázky z říčky Dart, z místa, kde zemřela máti, a čtyřlístek z čarodějného kruhu v bažinách, přes nějž se nestačil přehnat strašlivý pekelný pes. Každý v okolí věděl, že v noci se na blata nechodí. Občas jsem si nebyla jistá, zda se místo křiku racků ze slatí zahalených mlhou neozývá kvílení ztracených duší. Ve skříňce rovněž býval matčin granátový náhrdelník, ale Maud jej z otce vymámila, když přivedla na svět jejich druhé dítě, dcerušku. Jejího Simona a Amelii jsem měla moc ráda, byli to takoví nevinní andílci, dokud
12
Karen Harper
se nezačali chovat jako jejich matka a nevztekali se, když něco chtěli stůj co stůj. Přesto jsem k nevlastním sourozencům necítila zášť jako k Maud. Nemohli za to, co prováděla. Spíše jsem je litovala, stejně jako otce, jenž se choval jako tvrdohlavý beran v říji. Jak si kdo ustele, tak si lehne. A jemu se to očividně zamlouvalo. Maud – již jsem oslovovala paní, a nikoliv matko, ať prskala sebevíc – by mě určitě nechala celý den dřít, kdyby Barlowovi otci neplatili za to, že se starám o jejich Sarah. Nikdy se nedozvěděli, že bych s radostí pomáhala jejich dítěti zadarmo, jelikož jsem se přitom naučila číst a psát. Když mi macecha vlastně ukradla náhrdelník, staly se teď nejdůležitější věcí v mé tajné schránce tyto zápisky. Kolem dvanácti let už jsem uměla obstojně psát. Občas, když Sarah odpočívala ve svém pokoji, půjčila jsem si z jejího stolu brk a papír a sepisovala svůj příběh v naději, že mi to jednou k něčemu bude. Za ta léta jsem vyrostla a zmoudřela a čas od času jsem se k záznamům vrátila a trochu je poopravila. A také jsem si vedla seznam stop, o nichž jsem přemýšlela a jež měly prokázat, že Maud měla cosi společného s matčinou nehodou. Jenže kdo by mi věřil, vždyť by to bylo její slovo proti mému. Bez mých povinností v Dartington Hallu a každodenních procházek do pěkného sídla z šedého kamene a zpět bych neměla čas ukrýt tyto stránky či vyšetřit chvilku pro sebe – carpe diem, můj první citát v latině. Bez laskavých Barlowových bych se nikdy nedozvěděla o světě za naší doškovou chalupou z cornwallské žuly s přistavěným chlévem, v němž jsme chovali šest krav. Nikdy bych nepoznala krásné výšivky, perské koberce a gobelíny, ani lahůdky jako nákyp z holoubat místo tlustého špeku, ani latinská, ba ani anglická úsloví. Nedoslechla bych se o jiných hrabstvích za odlehlým Devonem, o vzdáleném světě, kde král vládne svému lidu z nádherných paláců. Bez doby strávené v Dartington Hallu bych nic z toho nezjistila a nevěděla. Jenže mi to nestačilo a toužila jsem utéci – ale kam? „Většina mužů kolem má o své budoucí ženě jiné představy. To se ti povedlo, zůstaneš na ocet. Tedy pokud Její Milost nenajde mezi svými sloužícími nějakého šikovného mládence, který by se s tebou
Královnina guvernantka
13
oženil,“ plísnila mě jednoho dne paní Maud. „Příliš mnoho přejemnělého učení ti vlezlo do hlavy. Mluvíš vznešeně jako Barlowovi a vypadáš jako bílá vrána mezi černými. Jistě, tady v okolí žije spousta Champernowneů. O těch by se dalo uvažovat, ale většinou jde o tvé bratrance. Možná bys měla raději sedávat v koutě.“ Zanedlouho jsem měla oslavit devatenácté narozeniny, ale byla jsem pořád v jednom kole – a když jsem pro sebe vyšetřila chvilku, trávila jsem ji o samotě –, že jsem na vdavky neměla ani pomyšlení. Kromě toho se Maud povedlo poznenáhla mě přesvědčit, že nejsem, jak jednou prohlásila, „dost přitažlivá, abych ulovila nějakého mužského“. I po dvou dětech a devíti letech manželství vypadala Maud k světu a dobře to věděla. Při pohledu na její plavé kadeře a modré oči jsem se se svou nepoddajnou hřívou kaštanových vlasů a očima, jež lady Barlowová kdysi označila za „tříslově hnědé“, cítila méněcenná. Připadalo mi, že mám docela hezký obličej s rovným nosem a plnými, svěžími ústy, byť tváře a nos mi sluníčko často zbarvilo do ruda. Jenže já si zrovna nepotrpěla na to, abych se prohlížela ve vyleštěném měděném zrcadle, které si Maud koupila. I Sarah měla podobné ve svém pokoji. Kromě toho se macecha pyšnila pružnou, ztepilou postavou. Jaký rozdíl od mých kyprých tvarů! I lady Barlowová byla štíhlá. Ráda jsem ji pozorovala, jak se prohání na koni podél zdí Dartington Hallu s manželem a synem, zatímco já a Sarah jsme jim mávaly. Jednoho dne, přísahala jsem v duchu, se také naučím jezdit. Dlužno podotknout, že byť by to znamenalo žít s Maud, raději bych četla či jezdila na koni, než abych se vdala – ledaže by mi manžel koupil koně a odvezl mě do Londýna. Po celé ty roky jsem si byla jistá, že mi náš Pán sešle nějaké znamení. Určitě mě čekají lepší věci než starost o domácnost a péče o děti. Často jsem kvůli těm hříšným myšlenkám prosila za odpuštění, ale pak jsem si pomyslela, že Všemohoucí stvořitel mi cosi dluží, protože jsem jako malá ztratila matku. Jak jsem však měla poznat, že to, co jsem pokládala za dar od Boha a co mi přineslo vysvobození, pochází místo toho od bran pekelných?