KAPITOLA PRVNÍ
O
tcovi sloužící přiložili do ohně další otepi klestí.
Plameny zapraskaly a vylétly vzhůru do houstnoucího vzduchu. Z plápolajících oranžových jazyků se valil šedočerný kouř. Žár rozhořelé hranice přinutil mě a mého mladšího bratra Franka couvnout ze strachu, že by i nás mohly ožehnout či popálit plameny. Kvůli puchu škvařícího se masa jsme si nos i ústa zakryli ru- kou, abychom se chránili před štiplavým, nesnesitelným smradem. Neutekla jsem, zůstala jsem na svém místě, i když ke mně dolé hal Jocelynův srdceryvný nářek. Zatajila jsem dech, zavřela oči a modlila se, prosila Boha, aby seslal déšť. Prosím, Pane, uhas ten oheň. Bylo podmračené, chladné ráno. Zatažená, temná obloha napovídala, že se každým okamžikem dá do deště, a pár kapek už na mě dopadlo. Pomyslela jsem si, že k uhašení ohně by stačila nepříliš vydatná přeháňka. Prosím, ať začne pršet! Rameno mi sevřela silná, široká dlaň – přes rukáv šatů jsem cítila, jak je drsná. Čísi ruka mě tlačila dozadu. „Ustup, Lettie! Nevidíš, že se oheň šíří? Zůstaň vzadu, vedle svého bratra!“ „Ale otče,“ žadonila jsem, „vždyť je to Jocelyn. Náš Jocelyn. Modlím se, aby Pán seslal déšť a zachránil ho!“ Hlas se mi téměř ztrácel v hukotu plamenů a ostrém praskotu roští a polen.
8
Carolly Erickson
Zadívala jsem se do otcova ustaraného obličeje. Jeho přísné rysy zkřivilo utrpení, jak jsem si stihla všimnout. Naklonil se ke mně a pošeptal mi chraplavým hlasem: „I já se za něj modlím. A teď mě poslechni!“ Žár ohně zesílil. Potila jsem se a zrudlý obličej mi jen hořel, byť bylo chladno a na líci jsem znovu ucítila dešťovou spršku. Couvla jsem, postavila se vedle bratra, který plakal a hlasitě vzlykal, a vzala ho za ruku. Zkraje se ze všech sil snažil chovat zmužile, odolat silnému pohnutí, jež se nás všech zmocnilo. Jenže Jocelyn byl jeho preceptor, náš preceptor. Učil nás číst a psát a později nás zasvětil do tajů latiny a řečtiny. Strávila jsem s ním sedm let a Frank téměř šest. Milovali jsme ho. A teď jsme se museli dívat, jak umírá. Upálí ho za kacířství. Za to, že se přichýlil k nové víře jako my. Neuposlechl příkazu královny Marie, že všichni její poddaní musí chodit na mši, uctívat papeže a zavrhnout Lutherovo učení, k němuž se přiklonili její otec Jindřich i zesnulý bratr Eduard. Ti se ostře postavili proti zavedenému katolickému náboženství. Někteří lidé se zachovali jako Jocelyn, ovšem většina své přesvědčení skrývala a raději chodila na mši. Můj otec, jenž nepostrádal zdravý selský rozum, se zařídil podle královniných příkazů a nám řekl, abychom učinili totéž. „Nesejde na tom, co děláme navenek,“ prohlásil. „To, čemu věříme v hloubi duše, z nás dělá stoupence pravé víry. Hospodin vidí do našich srdcí, chrání nás a podporuje.“ Jenže Jocelynovi, báječnému a nadmíru vzdělanému učenci z Magdaléniny koleje, který zkoumal starobylá církevní díla, se to příčilo. Předstírat oddanost papeži a chodit na mši je špatné, říkal. I skrývat pravdu. A tak mluvil proti královně a její katolické víře. Zatkli ho a uvrhli do žaláře. A teď, dnešního dne, má zemřít. Prohlížela jsem si ho, když ho vedli vlhkou trávou k místu, kde navršili polena a chrastí do výše kolen. Jocelyn vypadal přepadle a ztrhaně. Uprostřed hranice stála třínohá stolička, na niž ho přiměli vylézt. Ještě předtím se však sklonil, zvedl pár větviček a uctivě je políbil.
Královnina sokyně
9
„Podívejte, jak žehná chrastí! Jak vítá své mučednictví!“ ozývalo se z davu. „Určitě se dostane do nebe, k našemu Pánu!“ Lidé mluvili potichu, vždyť komu by se chtělo do vězení. Každý si uvědomoval, že kolemstojící biřici a vojáci natahují uši a že by ho za rouhavá slova proti papeženské církvi neminulo přísné potrestání. Pak k chrastí a polenům přiložili louč. Vyšlehly plameny a Jocelyna, který se hlasitě modlil za královnu, jež ho odsoudila, a za mého otce i za sloužící, již vystavěli hranici, nakonec přemohla bolest a začal nelidsky křičet. Zaslechla jsem otce, jak na něho volá a naléhavě prosí za odpuštění. Jedinou odpovědí mu však bylo hlasité, srdceryvné úpění. Viděla jsem, jak můj hrdý, přísný otec stěží zadržuje slzy. I přes své mládí – bylo mi sotva šestnáct, když Jocelyna odsoudili k smrti – jsem si uvědomovala, že spolu s naším učitelem potrestali i mého otce. Trpěl, a mohla za to královna Marie. Dobře věděla, že vždy věrně sloužil koruně. Už jako jinoch se stal panošem v soukromých komnatách krále Jindřicha a po smrti starého krále vyslancem a rádcem jeho nástupce. Byl neochvějně oddán trůnu – ovšem v hloubi duše se odklonil od staré víry. Královna mu to měla za zlé. A byla mstivá, jak kdekdo tvrdil. A teď mohla dát otci pořádně za vyučenou. Přinutila ho vykonat rozsudek smrti nad mladíkem, jehož si, jak dobře věděla, oblíbil, Jocelynem Palmerem. Náhle zadul silný vítr a zvedl mi sukně. Cítila jsem, jak se mi opírá o zátylek. Na chvíli jsem pustila Frankovu dlaň. Odtáhl se ode mě, aby se vyhnul žhnoucím jiskrám, které vylétly naším směrem. Oheň pod náporem větru skomíral. Odvážila jsem se podívat na Jocelyna. Vlasy mu shořely stejně jako valná část oblečení, sežehnutá kůže v obličeji mu zčernala, rty se však hýbaly. Zpíval jakýsi velebný nápěv. Hlas měl ochraptělý, ale tu melodii jsem znala. Pár lidí se k němu připojilo. Plameny dohasínaly. „Milý Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou,“ vykřikl Jocelyn. „Ať už to skončí!“ Vojáci popošli k otci a něco mu říkali. Stáli u něj tak blízko, že jsem nemohla zachytit jejich slova. Podívala jsem se nahoru na potemnělou oblohu. Určitě co nevidět začne pršet, spustí se liják. Znamení Boží milosti.
10
Carolly Erickson
Pak otec rozkázal, aby sloužící donesli další klestí a polena a rozdmýchali skomírající oheň. Předtím se však k Jocelynovi přiblížil rozložitý biřic a uvázal mu k pasu dva nafouklé ovčí měchýře. „Ne,“ křičela jsem na otce. „Ušetři ho! Nech ho žít!“ Opět mě uchopil za paži a sklonil se ke mně, abych jeho slova slyšela jen já. „Musím se řídit královninými rozkazy. Jinak skončíme všichni jako Jocelyn. Ale mohu mu prokázat poslední službu. Ty měchýře jsou naplněny střelným prachem. Až k nim dorazí plameny, vybuchnou a on zemře. Nebude tolik trpět.“ Ke dřevu přiložili pochodně a oheň se opět rozhořel, ač jsem cítila, že začalo pršet. Konečně padal déšť, za nějž jsem se modlila. Z ohně se vyvalil dým, černý, štiplavý kouř, který nám vítr vháněl do tváří spolu se zápachem Jocelynova masa. To se nedá vydržet, blesklo mi hlavou. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Odvrátila jsem hlavu. Nohy mi ztěžkly a sotva jsem popadala dech. Čas ubíhal. Slyšela jsem, jak kolem mě lidé pláčí, zpívají a kašlou z houstnoucího dýmu. Podívala jsem se na Franka. Zavřel oči a sklonil hlavu. Ruce měl zaťaté v pěst. Ozvalo se hlasité zapraskání a objevil se jasný záblesk. Měchýře se střelným prachem se rozletěly na kousky, Jocelynovo utrpení však nezkrátily. Výbuch mu utrhl paži, zbytek zčernalého těla však zůstal nedotčen. Dodnes jsem nepochopila, kde se ve mně vzala odvaha, abych se na umírajícího učitele podívala. Nohy měl sežehnuté na troud, z prstů jediné ruky mu kapala krev a po očích zůstaly jen vypálené důlky. Mezi tím, co zbylo z jeho dásní, se však hýbal naběhlý jazyk a já věděla, že se Jocelyn modlí. „Pane na nebi,“ zaslechla jsem otcův zlomený hlas, „buď milostiv jeho duši!“ Pak se s hlasitým zahřměním otevřela nebesa a spustil se déšť. Hustý liják zkrápěl trávu, zhášel plameny a proměnil půdu pod našima nohama v těžké, mazlavé bláto. Tolik jsem se modlila, aby začalo pršet, jenže teď bylo příliš pozdě. To, co zbylo z Jocelynova těla, viselo zkroucené a znetvoře-
Královnina sokyně
11
né u kůlu, obličej – jejž jsem měla tak ráda – sežehnutý natolik, že bych nedovedla říci, komu patřil. Frank mě opět uchopil za ruku. Přitiskli jsme se k sobě a zůstali stát, promočení až na kost, dokud se dav nezačal rozcházet a otec nerozkázal, aby tělo zabalili do rubáše a odnesli pryč.