Královské poklesky

JINDŘICH II. 1133–1189 Vládl v letech 1154–1189

J

indřich II. se narodil ve francouzském Anjou. Byl prvním krá­ lem dynastie Plantagenetů, mocným panovníkem, jenž si dokázal podmanit svárlivé anglické barony a vytvořil schopnou vládu. Cti­ žádostivý a inteligentní, často však zbrklý, až to hraničilo s bezo­ hledností, přežil války a povstání a stal se jedním z nejúspěšnějších středověkých vladařů – podle předsedy vlády Winstona Churchilla největším králem v dějinách Anglie.

Jeho matkou byla císařovna Matylda, dcera Jindřicha I., která si jako vnučka Viléma Dobyvatele činila nárok na anglický trůn.

Během jeho dětství se o korunu svářily znepřátelené strany. Anglic­ ký král Štěpán z Blois, rovněž Vilémův vnuk, prohlašoval, že jeho předchůdce, strýc Jindřich I., mu ji na smrtelné posteli odkázal, a tudíž by trůn měli zdědit jeho potomci. Jenže za Matyldou stálo mnoho místních šlechticů a rytíři se širokými meči a stovky ozbro­ jenců v jejich službách se rozhodně nedaly podceňovat. V roce 1153 došlo ve Wallingfordu k podpisu smlouvy mezi Štěpánem a Matyldou, jež zaručila následnictví jejímu synovi Jindřichu II. Jeho korunovace se konala 19. prosince 1154. Ke svému nové­ mu království připojil Normandii (již zdědil po otcově smrti v roce 1151) a Akvitánii, kterou získal sňatkem s Eleonorou Akvitánskou dne 18. května 1152. V té době to, co dnes nazýváme Francií,

14

Královské poklesky

nebylo než jedním z několika území oné zeměpisné oblasti západní Evropy. Mnohá z nich v průběhu století získali a pak zase ztratili angličtí panovníci.

Eleonora Akvitánská byla původně manželkou francouzského krá­le Ludvíka VII., s nímž se rozvedla. Porodila Jindřichovi osm dě­tí, jejich synové se však rvali jako psi o prvenství v otcově krá­ lovství a snažili se ho připravit o korunu. Matka je občas naváděla a pomáhala jim.

Pihovatý, ryšavý Jindřich s chraplavým hlasem byl zapáleným a velmi nadaným politikem, který mnohdy viděl dále než jeho nej­ spolehlivější rádci. Některá jeho opatření udivují svou prozíravostí.

Například právě on si uvědomil, jak důležité je poskytnout ve svém království ochranu Židům – ne proto, že by se nějak zajímal o jejich víru, nýbrž proto, že potřeboval jejich peníze a jejich um, přede­ vším ve finančních záležitostech.

Během jeho panování vznikly první soudní dvory a peněžní od­ vody nahradily vojenskou službu jako první povinnost vazala vůči králi.

Jindřich se osvědčil jako schopný vladař a vynikající válečník, jenže u něj často nabyla vrchu prchlivá povaha. Nejvíce jej patrně proslavil spor s bývalým kancléřem a nejvěrnějším přítelem To­ mášem Becketem v otázce církevních výsad. Když si Jindřich na­ hlas stěžoval, že jsou s Becketem potíže, a neprozřetelně prohlásil: „Cožpak mě nikdo nezbaví toho vzpurného kněze?“, čtyři jeho pří­ vrženci jej naneštěstí vzali vážně. Když 29. prosince 1170 zavraždili Becketa v canterburské katedrále a svým činem se hrdě pochlubili králi, zničený Jindřich hořce litoval svých slov a oděl se do hávu kajícníka, skoro jako by on sám pozvedl smrtící meče.

V červnu roku 1189 za pomoci francouzského krále Filipa Au­ gusta Jindřichův nejstarší žijící syn, proslulý křižák známý jako Ri­chard Lví srdce, zaskočil Jindřichovu armádu u Le Mans. 4. čer­ vence blízko Azay-le Rideau byl churavějící král přinucen podepsat ponižující mírovou smlouvu. O dva dny později zemřel. Byl po­ hřben v kostele kláštera ve Fontevrault. Eleonora zesnula v roce 1204 ve věku osmdesáti dvou let a spočinula po jeho boku. Na trůn nastoupil jejich syn jako Richard I.

Plantageneti

15

JINDŘICH II. a Rosamunda de Clifford 1150–1176

R

„Růže světa“*), byla dcerou Wal­ tera de Clifford, jednoho z Jindřichových tzv. hraničářů. Ti se ve třech hrabstvích na pomezí Anglie a Walesu starali o ochranu krá­ lovských statků. Clifford se právě účastnil jednoho z králových vojenských tažení, když se cesty jeho šestnáctileté dcery a jeho pána zkřížily.

Jindřich byl notorický sukničkář, jenže v případě Rosamundy nešlo o přelétavou známost, nýbrž o něco mnohem hlubšího. Ve skutečnosti se jednalo o velkou lásku a jejich vztah trval ce­lých deset let až do Rosamundiny smrti v roce 1176. Zprávy se ve dvanáctém století šířily pomalu – nebo si ze strachu před po­ sti­hem klevetníci dávali pozor, protože veřejnost se o králově dlouhodobém poměru s Rosamundou de Clifford dozvěděla až v roce 1174, osm let poté, co se do sebe zamilovali. Jindřichův dvůr však jistě věděl své.

Gerald z Walesu, soudobý kronikář, tento poměr určitě neschva­ loval, když napsal: „Král, jenž předtím hřešil vskrytu, s tím přestal dělat tajnosti a otevřeně a nestydatě obcoval nikoliv s Růží světa, jak byla falešně a velmi lehkomyslně nazývána, nýbrž, pravdivěji, s Růží nečistou.“ Vypadalo to ovšem, že Jindřich si z ostrých výpadů svých kriti­ ků nic nedělá. Jako vládce z Boží milosti s mimořádně vyvinutým smyslem pro své výjimečné postavení si vesele užíval a na mínění ostatních se příliš neohlížel. V té době neexistoval bulvární tisk a ta­ kovými malichernostmi se mohlo každopádně zabývat jen pár lidí.

Jeho popularitu či moc to nijak neohrozilo. A navíc se mu vzhledem k jeho horkokrevné povaze raději všichni klidili z cesty. osamunda, někdy nazývaná

*) Slovní hříčka, založená na překladu jejího jména z latiny. Rosa munda zna­ mená v latině „čistá růže“, rosa mundi pak „růže světa“. Její kritici ji nazýva­ li „Rosa imunda“ čili nečistá, necudná růže.

16

Královské poklesky

Pletka Rosamundy de Clifford s Jindřichem II. se notně zajídala nejobávanější ženě té doby, jeho manželce, nezkrotné a oslnivé Eleonoře Akvitánské. S hořkostí svou sokyni nazývala „krásnou Ro­ samundou“.

Jindřich byl jejím druhým manželem. Jako mladičkou ji provdali za francouzského krále, jejího bratrance Ludvíka VII. Domáhala se zrušení sňatku kvůli příbuzenskému vztahu čtvrtého stupně a na­ konec uspěla, ovšem pravým důvodem bylo, že jim to neklapalo v posteli.

V roce 1152, pouhých šest týdnů po prohlášení manželství za neplatné, se duchaplná Eleonora provdala za náruživého Jindřicha II. a přinesla Anglii věnem akvitánské vévodství. Velmi vlivná královna porodila Jindřichovi za třináct let pět synů a tři dcery.

Zavedla v Anglii soudy lásky s jejich nabubřelým důrazem na ry­ tířskost, poezii a hudbu; aktivně rovněž zasahovala do státních zá­ ležitostí.

Jenže koncem roku 1166, poté co porodila osmé dítě, se možná Eleonora cítila k smrti unavená. Jindřichovo poblouznění šestnác­ tiletou plavovlasou Velšankou ji vyvedlo z míry. Čtyřiačtyřicetiletá královna pochopitelně tento vztah nesla nelibě jako většina žen, jejichž manžel si našel nějakou mladší, zachovalejší, bez vrásek, někoho, kdo jej nezná jako své boty.

Dokud si nezačal s Rosamundou, choval se Jindřich při svých milostných eskapádách v podstatě diskrétně. Tentokrát však ne­ mohla Eleonora přecházet jeho nevěru bez mrknutí oka, protože Jindřich se s Rosamundou nijak netajil. Jeho vášeň k ní byla tak očividná – a zjevně opětovaná, až jí jeden ze současníků vymyslel šprýmovnou přezdívku a označil ji za „Rosa imunda“ čili „Necud­ nou růži“.

V královském manželství to povážlivě skřípalo a v roce 1167 nechala Eleonora naložit většinu majetku na lodě a zamířila do Argentanu na druhém břehu Lamanšského průlivu. Oslavila tam s Jindřichem Vánoce a pak zjevně souhlasila s nějakou formou ofi­ ciální odluky, protože se brzy se svým bohatstvím odebrala do své­ ho rodiště, Poitiers.

Plantageneti

17

Jenže jí to dlouho nevydrželo. V roce 1173 nechal Jindřich Eleo­ noru uvěznit, neboť měla prsty v tom, že mu jejich synové vyhlásili ve Francii otevřený boj. Následujících patnáct let života strávila na různých místech Anglie.

Během prvních tří let Eleonořina zajetí se Rosamunda těšila z tepla královského lože, zatímco královna se musela spokojit se studenou podlahou v nehostinných hradech.

V říjnu 1175 se král nadále se svým vztahem s Rosamundou nijak netajil. Možná doufal, že tím královnu přiměje, aby požádala o zrušení manželství. Jenže ta byla moc mazaná na to, aby návnadu spolkla. Dobře věděla, že když Jindřichovi dovolí, aby se jí zbavil, může ji nechat zavřít do kláštera. Kdyby ji přinutil, aby se zřekla světského žití a vzdala pozemských statků, přišla by o svůj titul a o území, jež vlastnila v zámoří (například Akvitánii). Vše by při­ padlo anglické koruně.

Eleonora nepatřila ke královnám, jež se pokorně podřizovaly svým manželům. Byla schopna všeho a snažila se vyhrát za každou cenu – ve válce i v lásce. Vzhledem k její pověsti kolovaly řeči, že měla prsty v náhlém úmrtí své romantické sokyně v roce 1176.

V historkách, jež získaly popularitu o čtyři staletí později, v alžbě­ tinské době, se tvrdilo, že žárlivá Eleonora Rosamundu otrávila, jenže těmto dohadům vždy scházely jakékoliv konkrétní důkazy.

Není sporu, že dozajista pokládala Rosamundu za hrozbu pro svou moc, ne-li rovnou trůn. Avšak z různých důvodů se dá pochy­ bovat, že měla s úmrtím své sokyně něco společného. Především, od roku 1173 byla přísně střežena, takže se dá téměř vyloučit ja­ kýkoliv osobní podíl na Rosamundině skonu, což potvrdila i sama Eleonora. „Co se její smrti týče, Bůh ví, že jsem nevinná. Když jsem ji mohla poslat na smrt, neudělala jsem to; a když ji Pán moudře povolal na onen svět, neustále mě hlídali Jindřichovi špehové.“ Téměř vše, co se o Rosamundě napsalo, patří spíše do říše smyš­ lenek. Podle některých pramenů porodila Jindřichovi dva syny, jen­ že uváděná data narození nedávají příliš smysl, když se porovnají s jejím. Historici se v případě jejího narození liší o třináct let. Zvo­ lila jsem pozdější termín, tj. rok 1150, což se zdá logičtější, hlav­ ně když se vezme v úvahu Jindřichova slabost pro mladá děvčata.

18

Královské poklesky

Rovněž úvahy o tom, jaké stopy zanechal v Anglii její milostný poměr s králem, postrádají pevnou půdu pod nohama. Podle jed­ né z legend nechal Jindřich postavit na její počest ve Woodstocku loveckou chatu a tamní labyrint nazval „Rosamundiným altánkem“.

Po Woodstocku nezbyla ani památka, stál však nedaleko dnešního Blenheimského paláce a určitě se nejedná o domněnku. Zda však byl vybudován speciálně jako královské hnízdečko lásky či jako dar pro Jindřichovu milenku, se prokázat nedá. Všichni se však patrně shodnou na tom, že Rosamunda de Clifford byla velkou láskou jeho života a (když královna Eleonora seděla ve vězení za podněcování vzpoury synů proti Jindřichovi) veřejně spolu žili.

Byť víme, že Rosamunda zemřela v roce 1176, protože to potvr­ zují záznamy převorství, zůstává důvod, proč vstoupila do kláštera v Godstowu, záhadou stejně jako valná část jejího života. Buď ze­ snula v pouhých dvaceti šesti letech, nebo se jí povedlo dožít se téměř čtyřicítky, záleží na tom, z jakého zdroje se vychází. Příčina smrti je zahalena tajemstvím. Avšak legenda o jejím životě se šířila dál a krásná Rosamunda se po smrti stala proslulejší než zaživa.

Krátce po jejím skonu se náhrobek, jejž jí Jindřich objednal a nechal umístit před hlavním oltářem v Godstowu, stal poutním místem.

Zesnulá královská favoritka se proměnila v téměř kultovní postavu a samotný hrob ve věčnou připomínku nehynoucí věrnosti jejího vznešeného milence. Návštěvníci pokládali na náhrobek květiny a zapalovali svíce, jako by se jednalo o pomník Pravé lásky.

Jenže lincolnský biskup Hugh, který Godstow navštívil v roce 1191, dva roky po Jindřichově smrti, si na pohádky nepotrpěl a po­ kládal Rosamundu za poběhlici. Náhrobek dal odstranit a její ostat­ ky přenést mimo kostelní zdi jako výstrahu všem budoucím pad­ lým ženám. Nové místo pro svůj věčný spánek našla na hřbitově u klášterní kapituly. Tak tomu bylo až do vlády Jindřicha VIII., kdy její hrob padl za oběť zákonu o zrušení klášterů. Ze samotného godstowského převorství se do dnešní doby zachovaly pouhé zří­ ceniny.

Plantageneti

19

JINDŘICH II. a Alys (či Alais), hraběnka z Vexinu, 1160–1220

D

ruhá proslulá milenka Jindřicha II., Alys (či Alais), přišla na svět jako dcera francouzského krále Ludvíka VII. a jeho druhé manželky Konstancie Kastilské, jež zemřela při jejím narození. Ludvíkovou první ženou byla Eleonora Akvitánská, která si později vzala právě horkokrevného Jindřicha.

Alys je čítankovým příkladem, jak ve středověku princezny slou­ žily coby politické zástavy. Podle dohody uzavřené mezi Francií a Anglií v roce 1169 poslali teprve devítiletou Alys do Británie, kde se měla později provdat za Jindřichova syna Richarda (známého jako Richard Lví srdce). Na Jindřichově dvoře vyrostla do krásy, a když v roce 1176 Jindřich ztratil milovanou Rosamundu, spočinul jeho pohled na půvabné šestnáctileté francouzské princezně. Nijak se neohlížel na smlouvu, již v roce 1169 uzavřel s jejím otcem, a na­ prosto jej nezajímalo, co si o tom myslí či co cítí Richard. Jednoduše mu Alys přebral a učinil z ní svou milenku.

Nakonec – i když o to vlastně nešlo – by Alys patrně s Richar­ dem žádné štěstí neudělala. Jistě, princ byl mladý a silný, dobře stavěný a pohledný, vynikající jezdec a ještě lepší válečník, ale ženy ho téměř jistě nezajímaly.

Sňatek byl Eleonořin nápad. Richarda měla ze svých dětí nejra­ ději a neustále hledala cestičky, jak rozhojnit jeho bohatství a posílit jeho politickou a vojenskou pozici v západní Evropě. Alys měla přinést věnem hrabství Vexin, strategicky důležité území jak pro Francii, tak pro Anglii.

Avšak představa, že by mohlo Jindřichovi připadnout díky Alysi­ nu dynastickému sňatku s Richardem, bledla při pohledu na její tělo – mladé, pevné a zjevně povolné. Jindřich se celkem brzy oklepal z Rosamundina předčasného skonu. Už v roce 1177, pouhý rok po její smrti, se o jeho skandálním poměru s Alys mluvilo za hranicemi Anglie. Kolovaly řeči, že Jindřich uvažuje o rozvodu, aby se mohl

20

Královské poklesky

s novou milostnicí oženit. Její pověst tím značně utrpěla. Šuškalo se, že mu porodila syna (jenž zemřel před rokem 1190), a navíc se povídalo, že se už dříve nechovala zrovna ctnostně.

Král Ludvík byl bez sebe zlostí, že dcera spí s otcem svého snoubence. Místo aby si vzala syna a stala se časem anglickou krá­ lovnou, změnila se v královskou děvku. A kromě toho se do skan­ dálního koktejlu sexu a politiky vložili církevní hodnostáři. Vysla­ nec papeže Alexandra III. kardinál Pietro di San Crisogono hrozil, že na anglických územích ve Francii vyhlásí interdikt (což by ve skutečnosti vyobcovalo z církve všechny Jindřichovy poddané, kte­ ří tam žili), pokud Jindřich nevystrojí Richardovi a Alys svatbu, jak bylo ujednáno.

Nakonec, když Ludvík požadoval dceřin návrat, pokud ke svat­ bě nedojde, Jindřich neochotně souhlasil, že francouzské princezně dovolí, aby si Richarda vzala, jenže jaksi pozapomněl určit datum, a to ani výhledově, této šťastné události.

V roce 1189 churavějící Jindřich slíbil jejímu bratru Filipovi, nyní francouzskému králi, že se devětadvacetileté milenky vzdá a zařídí, aby zůstala pod dohledem jednoho z pěti mužů (jež měl vybrat Ri­ chard) a nakonec se provdala za jeho syna, až se ten vrátí z křížové výpravy do Svaté země.

Jenže když Jindřich onoho roku zemřel, jeho (patrně homose­ xuální) křižácký syn, nyní král Richard I., použil rozšířenou (a pří­ hodnou) povídačku, že Alys porodila jeho otci dítě, jako záminku pro vypovězení dohody o sňatku. Alys, jež prožila v nejistotě šest let, kdy byl Richard politickým vězněm vévody Leopolda Rakou­ ského, poslali v roce 1195, krátce po jeho návratu do Anglie, domů do Francie. Ve stejném roce jí bratr dohodl sňatek s Vilémem III. Talvasem, hrabětem z Ponthieu, jenž byl o osmnáct let mladší než ona. Filip nejspíš doufal, že se z toho manželství nenarodí děti a jemu tak spadne do klína strategicky umístěné Ponthieu. Alys mu však zkřížila plány, protože hraběti porodila tři dcery, z nichž jedna, Marie, zdědila hrabství po otcově smrti v roce 1221.

Alys, hraběnka z Ponthieu, zemřela patrně v roce 1220 jako še­ desátiletá. Okolnosti jejího skonu nejsou známy.