Krvavá Marie

Kapitola 1

J

ednoho pěkného únorového dne roku 1511 vyrazili na kolbiště

Westminsterského paláce stavební dělníci, aby opravili zá− pasiště, štolbové připravovali brnění a postroje na koně a další sloužící zdobili dřevěnou tribunu gobelíny a zlatým suk­ nem. Chystalo se slavnostní klání na počest Jindřichova novo­ro­ zeného dědice, maličkého prince Jindřicha, vévody z Richmondu a Somersetu, největší naděje tudorovské dynastie.

Královna Kateřina Aragonská zaujala na tribuně čestné místo pod malým zlatým baldachýnem. Své kypré tvary maskovala tma­ vou róbou s černozlatými rukávy. Na krku se jí houpal její znak, španělské granátové jablko, a stejný symbol zdobil i dřevěné zá­ bradlí kolem celé tribuny. Z obou stran seděly vyšňořené dvorní dámy, příslušníci vysoké šlechty a dvorští hodnostáři v sametu a se zlatými řetězy na krku, ovšem středem pozornosti Londýňanů byla Kateřina. Poprvé po porodu se opět objevila na veřejnosti, usmívala se jako vždy a líčka měla zrůžovělá pýchou. Konečně splnila úkol, kvůli němuž ji sem před deseti lety ze Španělska po­ slali. Porodila dědice anglického trůnu.

Heroldi na koních zatroubili slavnostní fanfáry a oznámili za­ hájení rytířského turnaje. Na jednom konci kolbiště – dlouhého a poměrně úzkého prostranství podélně rozděleného pevnou dře­ vě­nou bariérou – se rozestoupili sloužící v livrejích a stráže, aby mezi nimi mohl projet ohromný, nádherně nazdobený alegorický vůz. Šířkou zabral skoro celé kolbiště a tyčil se až ke tribuně.

Vypadal jako ohromné pojízdné jeviště i s herci a rekvizitami.

Kulisy ze zeleného damašku a pestrobarevného hedvábí a atlasu představovaly lesy na úbočích hor, skalnaté štíty a rozkvetlé hor­ ské louky. Mezi kašírovanými stromy v popředí neslo šest lesníků v zeleném sametu turnajové dřevce a uprostřed hájku stál zlatý

12

Carolly Erickson

zámek. Před zámeckou bránou seděl v hedvábném kapradí jakýsi velmož a splétal růžové věnce pro malého prince. Celou složitou scénu táhla dvě ohromná kašírovaná zvířata, lev ze zlatého da­ mašku a stříbrná antilopa se zlatými rohy. K vozu byli připoutáni silnými pozlacenými řetězy. Na hřbetě lva a antilopy seděly dvě krásné dívky a zvířata vpředu vedli za uzdu lesní muži.

Když lesní scenérie dorazila až ke královně a k dámám, lesníci zaduli na lesní rohy, „skály“ se na čtyřech místech otevřely a z nich vyjeli na kolbiště čtyři „Rytíři divého lesa“. Všichni čtyři byli v brnění, na hlavě helmici s chocholem a v rukou dřevce.

Tváře jim sice zakrývalo hledí, ale diváci ihned poznali, že ten nejvyšší rytíř je jejich krásný devatenáctiletý král. Koně měli na čabrakách vyšité přezdívky čtyř obránců: Věrné srdce, Statečná touha, Pravé hrdinství a Veselá mysl. Dav přivítal obránce nadšeným jásotem a za zvuků trub a víření bubnů vyjeli z protější strany na kolbiště vznešení útočníci. Jejich koně měli čabraky ze šarlatového atlasu vyšívané zlatými granátovými jablky. Turnaj mohl začít.

Rytíř Věrné srdce – jak se král nechal toho dne přezdívat – byl rozhodně nejlepším bojovníkem tohoto klání a roztříštil víc dřev­ ců než kterýkoli z jeho soupeřů i spolubojovníků. Pokud byl toho dne v dobré formě, zchvátil alespoň čtyři nebo i pět koní. Podle různých dobových záznamů Jindřich nevítězil jen proto, že ho protivníci nechali jako krále vyhrávat, ale protože je silou i ši­ kovností opravdu předčil. Na svou dobu byl velmi vysoký. Do jeho brnění, které se dochovalo v londýnském Toweru, se vejde muž vysoký 190 centimetrů nebo dokonce vyšší. Podobně jako Richard Lví srdce a jeho dědeček z matčiny strany Eduard IV. převyšoval Jindřich většinu svých dvořanů a strážců, a proto ho každý už zdálky poznal. Byl nejen vysoký, ale i robustní, měl široká ramena a svalnaté ruce i nohy a jako mladík ještě netrpěl nadměrnou tělnatostí jako ke konci života. „Je dobře stavěný, vy­ soký a mohutný,“ napsal o něm jeden současník, když bylo králi jednadvacet let, „a když kráčí, zem se pod ním třese.“ U Jindřicha se zřejmě dobře snoubila ohromná fyzická síla s dobrou koordinací pohybů a neobyčejnou obratností. Turna­

Krvavá Marie

13

jové dovednosti cvičil pravidelně dvakrát týdně a patřila k nim i přesná muška a schopnost vydržet opakované prudké zásahy do hrudníku a do hlavy. K výhře v turnaji totiž nestačilo jen zlo­ mit co nejvíce dřevců, ale pokud možno zasáhnout helmice sou­ peřů, nikoli jejich brnění nebo sedlo. Pokud někdo více než dva­ krát trefil plachtu či dřevěnou bariéru, zasáhl koně místo jezdce nebo dvakrát ztratil helmu, byl diskvalifikován. Stejný trest a krom toho nevýslovnou potupu by si vysloužil ten, kdo by za­ útočil na neozbrojeného rytíře či na jezdce otočeného zády.

Klání trvalo až do soumraku a útočníci, mezi nimiž figurovali například hrabě z Essexu a lord Tomáš Howard, byli čtyřmi Rytíři divého lesa nakonec poraženi. Obecenstvo králi po každém střetu nadšeně tleskalo a provolávalo mu slávu. Po posledním po­tlesku odjel Jindřich z kolbiště – stále v přestrojení za rytíře Věrné srdce. Svým vítězstvím si získal srdce všech diváků. Lidé ho uctívali jako boha. Vyjížděl na kolbiště ne jako jejich král, ale jako šampion, zbožňovaný rytíř z tajemného lesa. A díky své udatnosti se stal skutečným hrdinou dne.

Nazítří zahájil souboje okázalý průvod rytířů, na jehož konci na kolbiště slavnostně vjel pod královským baldachýnem sám Jindřich, tentokrát již bez masky. Královna a její dámy zaujaly svá místa na tribuně, trubači zatroubili do zbraně a procesí rytířů projelo dvakrát kolem kolbiště, aby předvedlo své koně a výstroj.

Za nimi vyjela skupina lordů v sivorudém a zlatém sukně a po­ tom skupinka rytířů ve stejných barvách. Následoval pěší průvod mé­ně významných šlechticů v hedvábném šatu a zemanů v rudých damaškových kalhotách a žlutých čapkách. Obklopili krále a cho­pili se malého baldachýnu ze zlatofialového sametu, pod nímž král jel. Na něm byla vyšitá zlatá královská koruna a kolem dokola se třpytily třásně z tenkých zlatých drátků.

Baldachýn byl pošit replikami královnina monogramu K, odlitými z pravého zlata. Jindřich jel v nablýskaném brnění na bujném oři, jenž měl na sobě zlatou čabraku a uprostřed hlavy připevněný roh, aby při­pomínal jednorožce. Jak brnění, tak čabraka byly zdobeny zla­tými písmeny, vyšívanými srdci a granátovými jablky,

14

Carolly Erickson

a když Jindřich pobídl koně, aby se vzepjal a uklonil, blýskal se ve slunečních paprscích zlatý chochol na královské helmici.

Pak na kolbiště vjeli tři rytíři v přestrojení, které už diváci znali z předchozího dne. Všichni měli nad sebou menší rudofialový baldachýn se zlatým písmenem K a doprovázelo je padesát pěších sloužících. A aby společnost nezapomněla na maličkého prin­ce, který se oslavy samozřejmě ještě neúčastnil, přivedli štolbové na scénu dvanáct těžkých válečných koní, na nichž seděli krásně nastrojení malí příslušníci „čestného doprovodu krá­lov­ského syna“. Králova družina byla nyní v plném počtu.

Pak diváci pohlédli k opačnému konci kolbiště, odkud měli přijet soupeři v čele s Karlem Brandonem, vévodou ze Suffolku, nejlepším přítelem krále Jindřicha. Publikum však náhle vydechlo překvapením. Namísto fanfár a rytířů v brnění se před nimi ob­ jevil jediný jezdec, který rovnou zamířil ke tribuně, kde seděla Ka­teřina. Ovšem nebyl to žádný rytíř, nýbrž jakýsi mnich nebo poustevník v hnědé sutaně a s kápí přes hlavu. Před královnou zarazil koně a požádal ji o svolení účastnit se turnaje s tím, že po­ kud mu je ráčí udělit, on se ihned pustí do boje, a pokud ne, odjede, tak jak přijel. Když s úsměvem přikývla, shodil ze sebe plášť a pokynul svým pomocníkům, ať mu přinesou brnění. Ta­ jemným urostlým mnichem ovšem nebyl nikdo jiný než sám Bran­don a nadšení diváci už potom jen dychtivě sledovali, jak si obléká krunýř, nasazuje helmici a bere do ruky dřevec. Když štolbové připravili k souboji i jeho koně, odjel na start. Za Bran­ donem dorazil malý alegorický vůz s kulisou hradní věže, z níž vyjel ve stříbrohnědém brnění Jindřich Guildford, hlavní obránce dne. I on spolu se svými pomocníky požádal Kateřinu o svolení k účasti v turnaji a po něm tak učinil ještě markýz z Dorsetu a Tomáš Boleyn, kteří se dostavili v přestrojení za poutníky vrace­ jící se z pouti do španělské svatyně svatého Jakuba v Compostele.

Oba měli jen poutnickou hůl a zlaté mušle jako symbol svatyně.

Na jiném alegorickém voze, nazvaném „Spásné útočiště“, přijel hrabě z Wiltshiru. Uprostřed vozu se tyčil veliký zlatý marhaník s gra­nátovými jablky, pod jeho rozložitými větvemi stál dům a před ním rytíř ve stříbrném hávu.

Krvavá Marie

15

Jakmile se shromáždili všichni obránci, turnaj mohl začít.

A když skončil, král se svými spolubojovníky opět triumfoval. Ať už to bylo proto, že roztříštil nejvíce dřevců, anebo proto, že se mu podařil husarský kousek – srazit k zemi jak jezdce, tak koně, což o něm máme potvrzeno v záznamech o jistém turnaji roku 1515, Jindřich si rozhodně „vedl velmi udatně“ a získal cenu pro vítěze.

Vítězství v turnaji na počest prince bylo však jen pouhou třešničkou na dortu v porovnání s tím, že princ vůbec přišel na svět. Bezpečnost každého království a věrnost poddaných výraz­ ně závisela na tom, zda panovník své zemi zajistil mužského dě­ dice, který bude panovat po něm. Jakmile se Jindřich tohoto úko­ lu zhostil, mohl si chvíli klidně vydechnout. Mohl si dokonce dovolit plánovat budoucnost. Z prince za čas vyroste král Jin­ dřich IX., třetí Jindřich z rodu Tudorovců a devátý v řadě Jindři­ chů, která se táhla anglickou historií již pět set let: Jindřich I., syn Viléma Dobyvatele; Jindřich II. Plantagenet, přítel a nakonec i vrah Tomáše Becketa a vládce nad polovinou Francie; Jin­ dřich III., patron vzdělání a stavitel katedrál; Jindřich IV., dobro­ druh a zakladatel osudem pronásledované lancasterské linie; Jindřich V., milovaný princ Jindra a legendární vítěz od Azin­ courtu; Jindřich VI., jehož dlouhá vláda skončila v krvi hrozných válek dvou růží; Jindřich VII. Tudor, který tyto války ukončil ví­ těz­stvím na Bosworthském poli; a nakonec vynikající turnajový bojovník, energický Jindřich VIII., jenž si své vojenské, diploma­ tické a panovnické ostruhy měl teprve vydobýt.

Jindřich byl zatím jen královský učeň. Většina ostatních pa­ novníků na evropských trůnech byla dvakrát tak stará jako on a pohlížela na něj se směsicí blahosklonnosti a pohrdání. Mladý anglický král se dosud aktivně neúčastnil evropské politiky, přes­ tože ho jeho tchán Ferdinand Aragonský vehementně vybízel, ať vrhne nesmírnou anglickou vojenskou sílu a velké bohatství proti dominantním Francouzům. O Jindřichovu podporu se ucházel i výbojný papež Julius II., který válčil s Francouzi na území Itálie.

O necelý rok dříve poslal Jindřichovi tradiční zlatou růži, pomaz­ anou svatým korunovačním olejem a napuštěnou proni­ka­vou

16

Carolly Erickson

pižmovou vůní, která měla symbolizovat dlouholeté hluboké pouto mezi papežským státem a anglickým trůnem.

O přihlouplého a ožebračeného císaře Maxmiliána, kterému se pro jeho chudobu vysmívala celá Evropa, se Jindřich nemusel zajímat a stárnoucí francouzský král Ludvík XII. se zase naprosto neobával, že by ho mladý a nezkušený anglický panovník mohl jakkoli ohrozit v jeho smělých plánech. Počátkem roku 1511 byla hlavním evropským bojištěm Itálie, kde už po několik generací bojovaly armády Francie a Španělska o zbytky renesančních měst­ských států. Právě měla navrch Francie, ale papež byl jakož­ to významný místní vládce odhodlán vyhnat Francouze ze své­ ho poloostrova. Přestože zuřila zima, Julius vedl svá vojska sně­ hovými závějemi na severu Itálie a pokračoval v urputném tažení proti Francouzům.

Jindřich se zatím jako voják ani diplomat neprosadil, ale měl jednu nesmírně silnou politickou zbraň, kterou mu mohli ostatní jen závidět – plnou pokladnici. Náklady na okázalé kostýmy, tur­ naje a dvorní veselice dosud nijak neohrozily královskou pokla­ dnu, již mu po sobě zanechal otec. A evropské státy se chystaly tohoto bohatství co nejdříve využít. Jindřich se velice rychle stal jakýmsi královským lichvářem a poskytoval ohromné půjčky, za něž mu dlužníci ručili drahými kameny nebo v jednom případě dokonce brněním slavného vévody z patnáctého století, Karla Smělého. O čtyři měsíce dříve napsal benátský vyslanec své vlá­ dě, že anglický král se uvolil poskytnout benátské republice půjčku ve výši 150 tisíc dukátů, za něž se mělo ručit klenoty.

Novorozený princ představoval pro Jindřicha další důležitou zbraň. Angličtí diplomaté měli co nejdříve začít vyjednávat na ev­ ropských dvorech o jeho zasnoubení. Uvažovalo se o manželské smlouvě s Francií, Portugalskem nebo s rakouskými Hab­sburky, což by Jindřichovi vyneslo obrovský diplomatický ka­pitál.

Z prince jistě vyroste hezký a šikovný muž, který jednou zdědí stabilní království. Jindřich měl tedy nejlepší předpoklady sjednat pro svého syna vynikající sňatek. Diplomaté už líčili po celé Evropě, jaké nákladné oslavy provázejí křest malého Jin­dřicha a že mu král jmenoval všechny důležité služebníky, hodnostáře

Krvavá Marie

17

a státní radu. Jistě dopodrobna vylíčí i grandiózní turnaj a chrab­ré vystupování jeho vítěze.

Nebylo divu, že se Jindřich nyní nechává slastně unášet představami a plány do budoucna, protože už začínal mít obavy, jestli mu manželka vůbec nějakého syna porodí. V prvním man­ želství byla bezdětná, potom často churavěla a minulý rok potra­ tila, takže už se zdálo, že nakonec vůbec nebude mít děti.

Kateřina Aragonská žila v Anglii již deset let. Přijela, když byl Jindřich ještě malý chlapec, a provdala se za jeho staršího bratra Artura. Sňatek tudorovského dědice s mladší dcerou španělských králů Ferdinanda a Isabely nesmírně posílil mezinárodní prestiž Anglie, ale jen nakrátko. Kateřina neotěhotněla – a později do­ konce prohlásila, že jejich manželství ani nebylo naplněno – a již v šestnácti letech ovdověla, neboť následník anglického trůnu ze­ mřel. Jindřich VII. si ji ponechal v Anglii jako rukojmí, dokud její otec nezaplatí poslední splátku věna, k čemuž se Ferdinand ovšem zjevně neměl. Kateřina tak strávila osm let v nejistotě, co s ní vlastně bude dál. Zůstal jí pouze nejasně vymezený titul prin­ cezna vdova, neměla peníze a krom své maličké španělské dru­ žiny ani žádné přátele. Navíc věděla, že je značně na obtíž jak svému tchánovi Jindřichu VII., tak svému otci Ferdinandovi. Me­ zitím také zemřela její milovaná matka, statečná královna Isabela.

Nejoblíbenější sestra Johana jí zprvu občas psala, ale potom ve­ škerý písemný kontakt mezi nimi ustal.

Kateřina se ve své zoufalé osamělosti obrátila k Bohu. V ne­ce­ lých dvaceti letech se rozhodla odvrátit se od světských požitků a podřídit se přísným pravidlům asketického života. Kdosi u dvora si toho všiml, a protože se obával, že by se takový způsob života mohl velmi neblaze projevit na jejím chatrném zdraví, napsal pa­peži, který jí obratem nařídil zmírnit přísný režim půstů a mod­ liteb, aby se nevystavovala nebezpečí, že nebude moci mít v bu­ doucnosti děti. Zdravotní potíže ji totiž provázely už od puberty – například třetidenní zimnice a nepravidelný menstruační cyk­ lus, kvůli němuž se později během manželství s Jindřichem několikrát mylně domnívala, že otěhotněla.

18

Carolly Erickson

Když se po otcově smrti roku 1509 stal Jindřich králem, po­ žádal papeže o dispens, který mu povoloval sňatek s vdovou po bratrovi, a ze stejných diplomatických důvodů jako Artur se s Kateřinou v červnu oženil. Nesmírně se mu ulevilo, když mu záhy po svatbě komorné oznámily, že je Kateřina těhotná. Již v lednu následujícího roku se však předčasně narodila mrtvá hol­ čička. Nešťastnou událost se podařilo před veřejností víceméně ututlat, takže se o ní dozvěděl pouze král, dvě Španělky, králov­ nin lékař a tajemník. Královna dál předstírala těhotenství a při­ pravovaly se porodní a dětské komnaty, kam se Kateřina také v březnu oficiálně uchýlila. Déle už se však lhát nedalo. Aby se zabránilo ostudě, pokusil se situaci zachránit Kateřinin zpovědník a oznámil, že královna čekala dvojčata, z nichž jedno se narodilo mrtvé, a nyní se čeká na narození druhého. Jenže španělský vy­ slanec od svých zvědů zjistil, že královna zase začala menstruovat a splasklo jí břicho. Zavládl zmatek, Jindřich se hněval a rádce celá ta nechutná záležitost velmi pobouřila. Měli ovšem dostatek taktu, aby z této „chyby“ neobvinili Kateřinu, nýbrž její komorné.

Do stejné doby se datuje i první Jindřichova zaznamenaná nevěra. Zamiloval se do sestry vévody z Buckinghamu, která žila i s manželem v královském paláci. Když se o milostném románku dozvěděla její sestra, neprodleně informovala vévodu i sestřina manžela. Král se s Buckinghamem ostře pohádal a výsledkem bylo, že vévoda odešel smrtelně uražen z paláce, královu milen­ ku zavřeli do kláštera a zakázali jí veškeré návštěvy. Jindřich si vylil vztek na její příliš zvědavé sestře a vykázal ji nadosmrti od krá­lovského dvora. To ovšem zase rozčílilo Kateřinu, protože dívka patřila k jejím dobrým přítelkyním. Podle zápisků dvořanů vládla mezi králem a královnou poměrně dlouho velice napjatá atmo­sféra, kterou bylo nesnadné rozptýlit.

Víc než domácích roztržek se však Kateřina obávala hněvu svého otce. Teprve koncem května se odhodlala mu napsat, že porodila mrtvé dítě. Nenapsala mu prý dříve proto, že porod mrt­ vého dítěte se v Anglii považuje za „špatné znamení osudu“, a prosila Ferdinanda, aby se na ni nezlobil, neboť k neštěstí prý

Krvavá Marie

19

došlo „z vůle Boží“. Neopomněla také zdůraznit radostnou no­ vinu, že je patrně znovu těhotná.

Tentokrát už k žádné „chybě“ nedošlo. Dítě přišlo bez pro­ blémů na svět a porod probíhal normálně. Pochybnosti, zda může královna rodit děti, byly rozptýleny. Na Nový rok, kdy si dvořané podle zvyku vyměňovali drahé dárky, dala Kateřina Jin­ dřichovi dar nejcennější – syna.

Když turnaj skončil a rozdaly se ceny, svlékli rytíři brnění a po nešporách se konala hostina, jíž se kromě krále a královny, dvor­ ních dam a dvořanů účastnili i všichni zahraniční vyslanci. Po večeři odnesli sloužící stoly a celá společnost se shromáždila v hodovní síni a čekala na další zábavu. Z hrubých lavic a lešení sledovaly veselici davy lidí z okolí. Mužský sbor z Jindřichovy kaple, který prý pěl jako chóry nebeské, zazpíval několik písní napsaných na objednávku právě pro tuto příležitost. Potom dal Jindřich zavolat irského velmože O’Donnella a v přítomnosti vy­ slanců ho pasoval na rytíře. Pak pokynul minstrelům a začalo se tančit.

I král se vrhl do kola a bral k tanci střídavě všechny Kateřininy dvorní dámy. Královna ještě tančit nemohla a jenom se na buja­ rého Jindřicha zpovzdálí shovívavě usmívala. Jindřich každého předčil nejen v turnaji, ale i při veselé saltarelle. Když byla taneč­ ní zábava v nejlepším, podařilo se mu nepozorovaně pro­klou­ znout ven. Všimla si toho jen Kateřina a několik málo zasvěce­ ných. Král s oblibou takto nenápadně mizel ze scény, aby se pak tajně vrátil v přestrojení, třeba jako principál herecké společnosti a kapelník, nebo jako hlavní herec v nějaké maškarádě. Velice rád přiváděl dvořany do rozpaků, protože si nikdy nemohli být zcela jisti, za jakou maskou se král skrývá. S radostí přímo škodo­ libou vyváděl lidi kolem sebe z míry. Všechno se odehrávalo v žertu, ale král tím naháněl svým poddaným trochu strach, protože si lidé uvědomovali, jak snadno s nimi Jindřich dokáže manipulovat a jak úzká je hranice mezi hrou a hrozbou.

Několik minut poté, co Jindřich zmizel z hodovní síně, hudba náhle zmlkla a trubači fanfárami ohlásili, že přijíždí další alego­ rický vůz. Vjel však do síně jen z poloviny, zatímco ta druhá

20

Carolly Erickson

zůstávala schovaná za gobelínem. Na scéně byla umělá zahrada, z níž vystoupil krásně oděný muž, aby publiku nastínil téma výjevu. Vysvětloval, že za ním stojí letohrádek rozkoší a kolem jsou ve zlatých besídkách dámy a pánové, kteří prosí o dovolení tro­chu pobavit královnu a její dámy. Kateřina odvětila, že už jsou na her­ce v besídkách všichni zvědaví a ať tedy ukáží, co umí.

V ten okamžik se gobelínový závěs rozhrnul a celý vůz vjel až dovnitř.

Diváky oslnila záře pochodní a chvíli se jim zdálo, jako by přímo před jejich očima v hodovní síni ožil pohádkový svět rytíř­ ských románů. V zahradě rozkoší rostly hlohy, šípkové růže a psí víno a pod nimi se rozprostíral koberec květin. Všechno bylo ušito z barevného damašku, hedvábí a atlasu a obklopeno sloupo­vím pošitým zlatým suknem. V pozlacené besídce stálo šest dam ve stříbrozelených róbách, na jejichž sukních se skvěly prople­tené krajkové ornamenty z písmen K jako Kateřina a H ja­ ko Hen­ry neboli Jindřich. Šaty a paruky dam a kabátce jejich šesti muž­ských protějšků se blýskaly třpytivými flitry a pánové měli na čapkách a fialových atlasových kalhotách zlaté iniciály svých jmen: Věrné srdce (to byl král), Pravé hrdinství, Velká naděje, Sta­ tečná touha, Pravá víra a Věrná láska.

Když se společnost dosyta vynadívala, všech dvanáct hlavních představitelů výjevu sestoupilo na zem a vůz se posunul na opač­ ný konec sálu, aby nepřekážel tanci. Minstrelové v podobných kostýmech začali hrát a šest párů se pustilo do složitých taneč­ ních variací, které se krok po krůčku učili několik týdnů. Ještě nebyli zdaleka u konce, když se několik desítek lidí vrhlo z tri­ bun na vůz a začalo z něj otrhávat zlaté a stříbrné ozdoby.

(Předcho­zího dne odvezli sloužící do hodovní síně alegorický vůz s kulisami lesa, ale vtrhli tam královi strážci a dvořané, roz­ trhali všechny stromy a keře umně ušité z drahých látek a cennější kousky roz­kradli. Vůz hlídalo několik mužů, ale dva skončili s ro­ zbitými hlavami a ostatní se spasili útěkem. Králi prý zbyla jen holá dře­věná konstrukce, napsal hlavní tvůrce alegorie.) Nyní se do davu prodral nejvyšší královský hofmistr a hlavní dvorští hodnostáři a křičeli, ať jim přijdou na pomoc stráže, ale protože

Krvavá Marie

21

hrozilo, že by celý bál skončil krvavou bitkou, nakonec ustoupili stranou a bezmocně se dívali, jak se zahrada rozkoší ztrácí před očima.

Jindřich však tančil dál, a když skončil, rozhlédl se po roz­ bouřeném davu na protější straně síně a zavolal na dámy a vy­ slance, ať si i oni přijdou otrhat z jeho kostýmu zlatá písmena, aby měli něco na památku. Ovšem „příležitosti se chopil obecný lid“, jak píše kronikář, „rozběhl se ke králi, otrhal mu kabátec i kalhoty a jeho přátelům jakbysmet“. Jeden z jeho společníků, Tomáš Knevet, se chtěl zachránit útěkem na tribunu, ale diváci ho záhy dostihli „a rovněž odstrojili“. Teprve když se rozjaření hosté vrhli na dámy a chtěli je svlékat, zavolal Jindřich stráže. Okamžitě se seběhli vojáci a zatlačili dav ke zdi, aby mohl Jindřich s Kateřinou a s dámami utéct postranními dveřmi.

Večeře pro všechny, komu se podařilo z potyčky ve zdraví uprchnout, se pak podávala v Jindřichových komnatách nahoře v paláci. Král se na nezbedné diváky příliš nezlobil, rvačka ho spíše pobavila. Své společníky dokonce žertem nabádal, aby se na celou situaci podívali s nadhledem a ztráty utrpěné v boji s di­ váky raději považovali za štědré dary a čestné medaile, které dobrovolně rozdali. Patrně se mu skutečně podařilo přenést na dvořany svou dobrou náladu, protože večeře se prý výtečně vydařila a dva dny oslav skončily „bujarým veselím“.

I „sprostí hrubiáni“, kteří si v hodovní síni nakradli zlaté cetky, měli důvod k radosti. Zjistili, že až na pár výjimek je většina ozdob z pravého zlata. Jindřich na ně totiž nařídil roztavit část prutů mincovního zlata z královské pokladnice. Řada ozdob měla proto vysokou hodnotu. Jeden námořník, jemuž se podařilo uko­ řistit několik zlatých písmen, je později prodal zlatníkovi a dostal za ně skoro čtyři libry, což byla přímo horentní suma, neboť námořní kapitán tehdy vydělával tři libry ročně.

Onen námořník, stráže i služebnictvo na tento turnaj jistě do konce života nezapomněli a s úsměvem vzpomínali, jak jejich milovaný král nejprve bojoval na koni, pak je bavil jako herec a nakonec se nechal poblázněným davem svléknout téměř do na­ ha. Ale malý princ, na jehož počest se oslavy konaly, dopadl

22

Carolly Erickson

mno­hem hůře. Přes veškerou péči kojné a chův v Richmond− ském paláci začal najednou chřadnout a za osm dní po turnaji zemřel.

Kateřina nebyla k utišení. Zemřelo jí dítě a s ním jí odumírala i naděje na šťastné mateřství. Jindřich byl smutkem a vzteky celý bez sebe, křičel, plakal a spílal všem kolem sebe. Maloval si pro syna grandiózní budoucnost a nakonec se všechno zhatilo. Chvíli utěšoval svou ženu, pak vsedl na koně a jel si vybít hněv a zá­ rmutek na kolbiště.