1 Chtěl jen bednu piva. Ale vypadalo to, že si ji bude muset obstarat sám. Aspoň mu to tak vysvětlil Stile. „Vzadu na yamaze ti bednu labattsů přivezu jen těžko.“ „Nevadí,“ řekl Pellam do mobilního telefonu. „Kdybys chtěl karton, tak to nějak zvládnu. Jenže se mi roz− viklal nosič. Myslím, že ti dlužím novej. Sorry.“ Motocykl patřil filmové společnosti – ta ho poskytla Pellamo− vi, který ho pro změnu zapůjčil Stileovi. Stile byl kaskadér. Pellam raději nedomýšlel, co Stile s motorkou dělal, když zničil zadní nosič. „Nevadí,“ řekl znovu. „Někde si tu bednu seženu.“ Ukončil hovor, z přední skříňky karavanu Winnebago vytáhl hnědou koženou bundu a pokusil se rozpomenout, kde zahlédl prodejnu se zlevněnými nápoji. Lahůdkářství Riverfront sice ne− bylo daleko, ale datum příští zálohy ano a Pellam neměl moc chu− ti platit 26 dolarů 50 centů za bednu piva, ani kdyby ho dovezli až z Kanady. Vešel do kuchyňky v karavanu, zamíchal chilli a strčil do malé trouby kukuřičný chléb. Přemýšlel, zda nemá uvařit něco jiného. Nikdo si snad zatím nevšiml, že kdykoliv se partie pokeru koná u Pellama, je k jídlu chilli. Někdy ho Pellam podával s hot dogy, někdy s rýží, ale vždycky to bylo chilli. Plus ústřicové sušenky. Nic jiného Pellam připravit neuměl. Přemýšlel, že se zkusí obejít bez piva – zavolá Stileovi a řekne mu, ať tedy přiveze karton. Pak ovšem všechno propočítal a do− spěl k závěru, že šest piv rozhodně nebude stačit a že přece jen potřebuje celou bednu. Bude jich hrát pět a partie potrvá šest ho− din, což znamená, že i bedna vyjde jen o fous. Už takhle bude mu− set otevřít meskal a whisky.
9
Vyšel ven, zamkl dveře karavanu a vyrazil po silnici táhnoucí se podél šedé vodní plochy řeky Missouri. Bylo pozdní odpoledne podzimního pracovního dne, takže zde podle všech zásad měla panovat dopravní špička. Svažující se a opět stoupající silnice však byla zcela opuštěná. Vysoký a štíhlý John Pellam měl dnes na sobě džínsy a pečlivě zapnutou bundu. Pod ní se skrývala pra− covní košile, která kdysi bývala černá, zatímco dnes měla skvrnitě šedou barvu. Jeho kovbojské boty vydávaly na vlhkém asfaltu hlasité šoupavé zvuky. Pellam litoval, že si dnes nevzal kšiltovku s emblémem Lakers nebo alespoň stetsona. Od řeky se totiž zve− dal chladný vítr prosycený slaně rybím zápachem. Pellama z něj pálily oči a bolely uši. Kráčel po silnici rychlým tempem. Měl strach, že se Danny – scenárista filmu, který právě natáčeli – dostaví o něco dříve. Pel− lam nedávno nechal ve vaně jeho hotelového pokoje pětikilového sumce a Danny mu pohrozil, že mu za to na oplátku přivaří dveře karavanu. Čtvrtým hráčem pokeru byl jeden kulisák ze San Diega, který vypadal úplně jako námořník, jímž kdysi skutečně býval – včetně tetování. Posledním, kdo měl přijít, byl jistý advokát ze St. Louis, muž s jestřábím výrazem a podbradkem. Losangeleská pobočka filmové společnosti si ho najala, aby dojednal s místními lidmi smlouvy o pozemcích a komparsech. Neustále žvanil o washing− tonské politice, jako by někdy kandidoval na prezidenta a neuspěl jen proto, že byl ze všech kandidátů jediný poctivý. Jeho řečnění se sice nedalo vystát, ale zato byl ideálním pokerovým protihrá− čem – hodně sázel a roztomile prohrával. Pellam nyní s rukama v kapsách odbočil od řeky na Adams Street a zadíval se na strašidelnou a opuštěnou budovu maddox− ských železáren, postavenou z červených cihel. Je vlhko, napadlo ho. Možná začne pršet. Snad se filmování v tomhle zatraceném městě příliš neprotá− hne. Nepřipálilo se to chilli? Opravdu zavřel plyn? Vzpomněl si na bednu piva.
10
„Takže Gaudia půjde po Třetí ulici, jasný? Většinou dělá do šesti nebo do půl sedmé, ale dneska půjde ještě na panáka s něja− kou holkou, kterou vůbec neznám.“ „A proč je vlastně v Maddoxu?“ zeptal se Philip Lombro Ral− pha Balese. „Zrovna vám to říkám. Staví se ještě na panáka v Jolly Rogue. Znáte to tam? A pak půjde do Callaghan´s na stejk.“ Philip Lombro poslouchal se skloněnou hlavou. Dvěma prsty roztaženými do tvaru V se dotýkal své podlouhlé opálené tváře. Opálení však u Lombra neznamenalo bronz; jeho pleť byla spíše stříbrná jako platina, což dobře ladilo s hustou hřívou pečlivě nalakovaných bílých vlasů. „A co Gaudiova gorila?“ zeptal se. „Ta tady nebude. Gaudia si myslí, že Maddox je bezpečný. O půl osmé má rezervaci. Je to pět minut chůze – změřil jsem to – a ve čtvrt na devět už zase odejde.“ Ralph Bales seděl na předním sedadle světle modrého lincolnu a hovořil s Lombrem. Devětatřicetiletý Bales byl svalnatý a chlu− patý po celém těle s výjimkou hlavy. Jeho obličej byl naprosto nepřiměřeně odulý, jako by měl na hlavě latexovou masku pro speciální efekty. Nebyl vysloveně ošklivý, ale vzhledem k vrstvě tuku působila jeho tvář poněkud těstovitě. Dnes měl na sobě koši− li s červenými a černými pruhy, modré džínsy a koženou bundu. „Je na Třetí ulici, jasný? Táhne se tam boční ulička, která vede na západ. Je úplně tmavá. Stevie v ní bude předstírat bezdomovce.“ „Bezdomovce? V Maddoxu žádní bezdomovci nejsou.“ „No tak nějakého burana. Burani v Maddoxu jsou,“ pozname− nal Ralph Bales. „Dobře.“ „Má u sebe berettu dvaadvacet. Ta ani nepotřebuje tlumič. A já budu mít rugera. Stevie na něj zavolá, on se zastaví a otočí. A Ste− vie ho pěkně zblízka odpráskne. Já se budu pro všechny případy držet opodál. Odstřelíme ho, nasednem do Stevieho auta za řekou a mizíme.“ „A já budu před tou uličkou,“ prohlásil Lombro. „Na Třetí.“ Ralph Bales chvíli neříkal nic a upřeně se na Lombra díval. Viděl jeho skobovitý nos, laskavé oči, elegantní oblek, kašmírovou kravatu… Bylo to zvláštní, ale více se toho na Lombrovi nedalo
11
vypozorovat. Člověk by si myslel, že se dá Philip Lombro snadno zařadit do nějaké škatulky, jako by o něm jeho stříbrné vlasy, do− konale naleštěné mokasíny se střapci a otlučené rolexky mohly vypovědět naprosto vše. Jenže z těchto detailů se dal v Lombrově případě těžko poskládat jakýkoliv výsledný obraz. Byl jako fotka v časopise People. Nyní Lombro poklidně opětoval Balesův pohled a řekl: „Ano? Je v tom snad nějaký problém?“ Ralph Bales usoudil, že kdyby chtěl, mohl by souboj v přetla− čování pohledem vyhrát, ale začal si raději prohlížet chomáč chlu− pů na hřbetě své ruky. „Prostě si myslím, že není moc dobrej ná− pad, abyste se tam taky ochomejtal. Ale to už jsem vám říkal.“ „Ano, říkal.“ „Pořád si myslím, že to není dobrej nápad.“ „Chci vidět, jak umře.“ „Uvidíte fotky. V Post−Dispatch určitě nějaké otisknou. A v Re− porteru taky. Barevné.“ „Budu tam od čtvrt na osm.“ Ralph Bales zabubnoval prsty na kožené sedadlo lincolnu. „Já se z toho zjevím.“ Lombro se podíval na hodinky. Sklíčko bylo zažloutlé a odře− né. Šest padesát. „Můžu si na tu práci najít někoho jiného.“ Ralph Bales chvíli mlčel. „To nebude nutné. Jestli chcete bejt u toho, je to vaše věc.“ „Ano, je to moje věc.“ Ralph Bales bez odpovědi otevřel dveře auta. A pak se to stalo. Doprdelepráce… Ozvalo se bouchnutí, náraz skla o sklo a pak několik tlume− ných ran. Ralph Bales spatřil štíhlého muže v hnědé kožené bun− dě, který stál opodál se sklopenou hlavou a kyselým úsměvem na tváři. Já věděl, že se něco takového přihodí, říkal ten úsměv. Ze dna lepenkové bedny, která ležela na chodníku, vytékalo zpěněné pivo. Muž pohlédl na Ralpha Balese a pak za něj do auta. Ralph Bales zabouchl dveře a odešel pryč. „Hej, moje pivo…,“ řekl muž s žalostným úšklebkem.
12
Ralph Bales si ho nevšímal a pokračoval po Adams Street. „Hej, moje pivo!“ Ralph Bales ho ignoroval. Muž vykročil směrem k němu. „Mluvím s váma. Hej!“ „Jdi do hajzlu,“ řekl Ralph Bales a odbočil za roh. Vysoký muž za ním dlouho civěl s ústy zkroucenými do roz− hořčeného úšklebku. Nakonec se sklonil, přiložil si ruce podél očí a zadíval se do okénka lincolnu. Zaklepal na sklo. „Hej, váš ká− moš… Hej…“ Zaklepal znovu. Lombro zařadil rychlost a hbitě vyrazil vpřed. Muž uskočil a díval se, jak lincoln svižně mizí. A pak zkormouceně poklekl ke zraněné bedně, z níž prýštilo do odpadního žlábku pivo jako z uraženého požárního hydrantu. Pochůzkář maddoxské policie Donald Buffett sledoval, jak na ulici vytéká poslední pivo, a přemýšlel, že kdyby se tohle stalo na Cabriniho sídlišti na západní straně města, už dávno by dobrá desítka chlapů chlemtala zlatý mok rovnou ze strouhy nebo by nad rozbitými střepy sváděla souboje na nože. Opřel se o cihlovou zeď a díval se, jak ten muž – Buffettovi při− padal jako kovboj – otevírá bednu a zachraňuje, co se dá, jako když se dítě probírá hračkami. Po chvíli se kovboj postavil a na− počítal snad dvanáct či patnáct zachráněných lahví. Lepenková bedna byla nasáklá pivem a pomalu se rozpadávala. Buffett očekával, že se kovboj na muže vystupujícího z lincol− nu vrhne a uštědří mu ránu. Bývaly doby – ještě před službou u policie, ještě před akademií –, kdy by si to i sám Buffett vyřídil s tím chlápkem ručně a stručně. Teď se však jen díval, jak kovboj narovnává neporušené lahve do stínu Neumanova skladu nábyt− ku a ukrývá je. Nejspíš plánoval, že se vrátí do prodejny pro no− vou bednu. Odhodil krabici do popelnice a otřel si ruce do kalhot. Buffett se odrazil od zdi a vyšel na ulici. „Dobrý večer, pane,“ řekl. Kovboj vzhlédl a zavrtěl hlavou. „Viděl jste to?“ řekl. „Věřil byste tomu?“ „Pohlídám vám je, jestli si chcete zajít pro tašku nebo tak.“ „Jo?“ „Jasně.“
13
„Tak díky.“ Kovboj zmizel na liduprázdné ulici. O deset minut později se vrátil s plastikovou nákupní taškou, která již obsahovala dva kartony. Kromě toho nesl nevelký papí− rový pytlík, který teď podal Buffettovi. „Jednoho labattse bych vám nabídl, ale nejspíš máte na pití ve službě nějaký předpis. Takže vám nesu jen kafe a koláček. Uvnitř máte dva cukry.“ „Děkuji vám, pane,“ řekl Buffett škrobeně a pocítil rozpaky, že mluví tak formálně. „To jste nemusel.“ Kovboj začal zvedat piva a ukládat je do nákupní tašky. Buf− fett se nenabídl, že mu pomůže. Nakonec se kovboj vztyčil a řekl: „John Pellam.“ „Donnie Buffett.“ Oba kývli, aniž by si podali ruce. Buffett zvedl kávu jakoby na přípitek a odešel. Za sebou usly− šel jemné zacinkání lahví, když kovboj vyrazil směrem k řece. Toho večera v sedm hodin dvacet minut se Vincent Gaudia zadíval do hlubokého výstřihu bílých šatů své světlovlasé společ− nice a řekl: „Je čas dát si něco k jídlu.“ „Měls na mysli něco konkrétního?“ zeptala se blondýna šepta− vě a úsměv jí jemně zvrásnil několikamikronovou vrstvu líčidla. Gaudia byl na podobných ženách až chorobně závislý. Přesto− že se na ně díval jako na pouhou komoditu, snažil se k nim necho− vat povýšeně či blahosklonně. Některé z jeho milenek byly velice inteligentní, jiné duchovně založené, a některé dokonce strávily mnoho hodin charitativní činností s nějakým bohulibým účelem. A ačkoliv Gaudiovi ani náhodou nešlo o jejich mysl, duši či svě− domí, dychtivě jim naslouchal, když hovořily o svých zájmech, a činil tak s nepředstíranou zvědavostí. Na druhé straně od této dívky ze všeho nejvíce chtěl, aby se nechala odvézt do jeho apartmá, kde jí řekne, aby už přestala klá− bosit o duchovních rádcích a klekla si na všechny čtyři, a on jí pak prsty nadzvedne podvazkový pás a bude za něj tahat jako za otěže. Zvedl ruku, která strategicky spočívala na jejích ňadrech, a řekl: „Prozatím jsem měl na mysli večeři.“ Dívka se zahihňala.
14
Odešli z Jolly Rogue a zamířili přes River Road ke Třetí uli− ci směrem do centra Maddoxu – kolem zlověstně vyhlížejících skladišť, výkladů zaplněných ušmudlaným a rozpadajícím se po− užitým nábytkem, přízemních kanceláří a pochybných kaváren. Blondýna se v chladu ještě více přitiskla ke Gaudiovi. Mrazivý vzduch připomněl Vincentu Gaudiovi dětství strávené v Cape Girardeau, kdy cestou ze školy brouzdal střevíci v listí a připravo− val karamelové jablko nebo cukroví na Halloween. Během těchto svátků vždy vyváděl ty nejbláznivější kousky, a tak v něm nyní vůně chladného podzimního vzduchu nemohla nevyvolat příjem− né vzpomínky. „Cos dělávala o Halloweenu?“ zeptal se své spo− lečnice. „Myslím jako dítě.“ Blondýna zamžourala a soustředila se na odpověď. „No, vždycky jsme si užili spoustu zábavy. Většinou jsem se převlíkala za princezny a tak podobně. A jeden rok jsem byla čarodějnice.“ „Čarodějnice? To ani náhodou. Ty bys nemohla být čarodějni− ce, ani kdyby ses sebevíc snažila.“ „Lásko… A pak jsme vždycky dostávali sladkosti. Tuny slad− kostí. Já měla ráda čokoládové Baby Ruth, a tak jsem si jednou vy− hlídla dům, kde je rozdávali, a pořád jsem se tam vracela. Během jednoho Halloweenu jsem jich dostala dvanáct. Ale musela jsem si dávat pozor, aby mě nepoznali. Měla jsem tehdy spoustu uhrů.“ „Dneska už děti po domech moc nechodí. Je to nebezpečné. Slyšelas o tom chlapovi, který jim do jablek nastrkal jehly?“ „Já jablka nikdy neměla ráda. Brala jsem jenom čokoládové tyčinky.“ „Baby Ruth,“ vzpomněl si Gaudia. „Kam to jdeme? Tahle čtvrť je pěkně odporná.“ „Stejně jako celé město. Ale mají tu nejlepší biftekárnu ve státě, když nepočítám Kansas City. Jmenuje se Callaghan´s. Máš ráda bifteky?“ „Jo, mám ráda bifteky. S mořskýma potvorama. Jenže jsou dra− hé,“ dodala blondýna upejpavě. „Myslím, že s mořskýma potvorama je tady dělají taky. Jestli chceš biftek s mořskýma potvorama, tak si ho objednej. Můžeš mít všechno, nač si vzpomeneš.“
15