1 Jaro 1819 „K čertu s tím, jsem přece markýz, a ne žádná zatracená chůva.“ Thomas Effington, markýz z Helmsley a budoucí vévoda z Roxborough, naráz vyprázdnil sklenku a promptně si nalil další brandy. Randall, vikomt Beaumont, po něm loupl očima přes okraj sklenky. „To už jsi dnes večer říkal. A několikrát.“ „Stojí to za zopakování.“ Thomas klesl do ušáku, stejného jako ten, v němž si hověl jeho přítel. Obě křesla stála před bytelným dubovým stolem, jenž sloužil vévodům z Roxborough již po osm generací. Thomas zauvažoval nad tím, zda by se neměli přesunout na pohovku před krbem na opačné straně dlouhé domácí knihovny v domě Effingtonů. Navzdory přívětivým jarním dnům zůstávaly večery ještě chladné a teplo krbu bylo stále vítané. Z křesel bylo nicméně blíže ke skříňce, v níž se nacházely zásoby pálenky, a to bylo nyní podstatnější než pouhé fyzické pohodlí. Thomas se dlouze, labužnicky napil. Ve sklence s brandy se skrývalo veškeré teplo, které mohl potřebovat. „Něco mi pověz, Randalle. Jak může má rodina čekat, že si naleznu nevěstu – což je ovšem jejich nápad, nikoli můj –, když si mám hrát na guvernantku?“ „Ale to po tobě přece nechtějí. Nebo jsem tomu špatně porozuměl.“ Randall upřel potměšilý pohled do své sklenky. „Možná mi unikly některé delikátní detaily tvého problému.“ „Je to vcelku prosté.“ Thomas si zkroušeně povzdychl a pustil se do vysvětlování. Měl dojem, že se již opakuje, jistý si tím ale nebyl. „Má sestra Gillian se loni provdala za Richarda, hraběte z Shelbrooku. Myslím, že ho znáš, mám pravdu?“ 7
„Slyšel jsem o něm.“ „Slíbil svým třem sestrám – které vyrostly na venkově – sezonu v Londýně se vším, co taková událost pro dívky obnáší. Má matka…“ „Ovšem, vévodkyně z Roxborough,“ skočil mu do řeči Randall. „Žena, s níž není radno si zahrávat, alespoň podle londýnských fám.“ „Totéž platí i o všech ostatních ženách z naší rodiny. Od mé babičky až po mé nejmladší sestřenky jsou všechny umíněné a paličaté až běda.“ Thomas zatočil se sklenkou. „Má matka se nabídla, že se Richardových sester ujme, a dokonce pro ně uspořádala ples. Byla patrně velmi zklamaná, když se má sestra provdala hned po své první sezoně, a vidina, že by mohla bezpečně provést všemi krásami i úskalími první sezony ne jen jednu, ale hned tři dívky, ji očividně nadchla. A já jsem nadto konečně souhlasil, že si najdu nevěstu.“ Přimhouřil oči. „Matka byla bez sebe nadšením.“ Randall se uchechtl s těžko skrývaným pobavením. Thomas se ponořil hlouběji do křesla. „Mí rodiče bohužel nejsou v Anglii, a tak jsem byl přinucen dočasně převzít roli hlavy rodiny i se všemi povinnostmi a potížemi, které to s sebou nese.“ „Škoda. Zvládneš to?“ „Se záležitostmi, které se týkají rodinného panství, obchodních podniků či mých vlastních financí, si poradím snadno. Muži z našeho rodu se možná věnují po nocích pochybným radovánkám, ale jde-li o udržování a rozšiřování rodinného jmění, jsou překvapivě schopní. To platí odedávna.“ S úsměvem zvedl sklenku k přípitku. „Ani mí nejzhýralejší předkové nerozházeli majetek, který si nakradli.“ Randall se smíchem pozvedl sklenku. „Tak tedy na předky Effingtonů.“ Beze spěchu se napil. „Škoda, že se o Beaumontech nedá tvrdit totéž. Ale pověz mi, kam že se to vévoda s vévodkyní vydali?“ „Do Ameriky.“ Thomas se zazubil. „Zdědili v té bohem zapomenuté zemi rozsáhlé pozemky a z nějakého nepochopitelného důvodu se rozhodli, že je musejí vidět na vlastní oči. A jako by to nestačilo, Gillian je těhotná.“ 8
„To je od vévody krajně nezodpovědné.“ „Já vím. A to si říká kamarád.“ Thomas se dlouze napil a zamyslel se nad událostmi uplynulého roku. Když se jeho nejlepší přítel zamiloval do jeho sestry, byl nadšený. A nikdo nemohl mít větší radost ze zprávy, že jim spadlo do klína velké dědictví. Nyní ovšem začínal litovat, že se Richard neodhodlal k činu v příhodnější dobu. „Když se má matka před necelým měsícem dozvěděla, že Gillian čeká dítě, raději s ní zůstala v Americe, než aby ji vystavila riziku spojenému s cestou. Je to pochopitelné, bude to první vnouče.“ „A vévoda jel s ní?“ Thomas přikývl. „Ještě nikdy v Americe nebyl, a očividně má mnohem dobrodružnější povahu, než jsem si kdy připouštěl.“ „To je smůla. Měl jsem vždy za to, že Anglie se Effingtony jen hemží. Copak se nenajde jiný příbuzný, nebo ještě lépe příbuzná, která by mohla dívky sezonou provést?“ „Je to k nevíře, ale zdá se, jako by se tenhle rok všichni rozprchli do všech koutů světa. Jedna část rodiny objevuje starodávné ruiny, tuším v Řecku. Richardova nejstarší sestra odjela se svým manželem do Paříže, a všichni ostatní mají tolik vlastních starostí, že mi nijak pomoci nemohou. Zkrátka jsem v pasti, příteli. Nezbude mi než přijmout zodpovědnost a provést ty tři dívky divokými vodami londýnské společnosti.“ Thomas si nešťastně povzdechl. „A k tomu si během sezony najít nevěstu.“ „Co tě to jen posedlo?“ „Co by? Obvyklé důvody,“ opáčil Thomas chmurně. „Je mi třiatřicet. Otec, matka, a dokonce i sestra mi neustále připomínají, že musím rodu zajistit dědice.“ „Víš o nějaké nevěstě?“ „Zatím ne, ale mám přesnou představu o tom, jakou bych si přál.“ Opřel se hlavou o opěradlo křesla a zadíval se na strop. „Chci ženu, která bude poslušná a jemná. Takovou, která ke mně bude vzhlížet. Která vyhoví mým touhám a nebude zpochybňovat má rozhodnutí.“ Randall se zasmál. „Čili úplný opak žen z rodu Effingtonů.“ „Správně.“ „A jak takovou dokonalou choť najdeš?“ 9
„To sice ještě nevím, ale myslím, že by to nemělo být obtížné. Ženy Effingtonů jsou výjimka, nikoli pravidlo. A přestože si s nimi jejich muži vždy dokázali poradit, já bych nerad strávil zbytek života v neustálých dohadech a přetahování. Nicméně,“ dopil brandy a zvedl se, „jestliže budu mít na starosti Richardovy sestry, dvořit se nějaké ženě bude zatraceně těžké.“ Přistoupil ke skříňce, vzal z ní karafu a znovu se usadil. „Nemám ovšem na výběr. Minulý týden jsem dostal dopis od Richarda. Prý si je jistý, že se o jeho sestry postarám stejně dobře, jako by to učinil on sám. Napsal, že se mu ulevilo, že jsou v tak dobrých rukách. A poděkoval mi za ochotu.“ „Máš pravdu. Jsi v pasti.“ Randall zvedl skleničku a Thomas mu dolil. „Kdy přijedou?“ „Ale ony už jsou tady. Celých čtrnáct dní.“ Sám si naplnil sklenku, odložil karafu na stolek mezi sebou a Randallem, aby na ni oba snadno dosáhli, a vydatně si lokl. „Opravdu?“ Jeho přítel povytáhl obočí. „Vždyť přinejmenším stejně dlouho tě vídám každý večer u Whiteů nebo někde jinde. Nezdá se mi, že by tě nějak omezovaly.“ „Jednoduše jsem se jim naučil vyhýbat. Během dne je to snadné. Mají spoustu práce se zkoušením u krejčové, nakupováním, tanečními lekcemi a bůhví čím ještě. Přivezly si i gardedámu, věčně zakaboněnou, umíněnou tetičku. Je to krajně nepříjemná, uječená osoba, která na mě zírá, jako bych byl vyhlášený prznitel nevinných dívek.“ Potřásl hlavou. „A už jen to je dost dobrý důvod, abych se jim nepletl do cesty. Nicméně za tři dny se koná ples, který uspořádala má matka. Dokonce dívkám zajistila vstupenky do Almacku.“ Randall tiše sykl. „Nezávidím ti. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že sám hledáš nevěstu, nemusel bys to všechno stejně podstoupit?“ „Nepochybně, jenže bych alespoň nebyl vázaný žádnými povinnostmi. A proto…“ Thomas Randalla okamžik pozoroval, jako by se snažil poznat, zda jeho přítel vypil už dost alkoholu na to, aby přijal jeho návrh, nebo mu má dolít další skleničku. „Proto jsem vymyslel plán.“ „Nepovídej.“ 10
„Skutečným cílem každé sezony je nalézt si vhodný protějšek. Richard zajistil svým sestrám nemalé věno, takže by pro ně nemělo být těžké dobře se provdat, a to velmi rychle a bez zbytečného rozruchu.“ „Možná máš pravdu.“ Randall se zamyšleně napil a upřel na Thomase pátravý pohled. „Pokud ovšem nejsou ošklivé jako noc.“ „Kdepak, to nejsou,“ ujistil ho Thomas rychle. „Se všemi jsem se setkal, byť jen krátce, a musím říci, že jsou půvabné. Ta nejstarší – tuším, že se jmenuje Maria, nebo tak nějak – je sice trochu upjatá, ale stále velmi půvabná, i když je jí už téměř dvaadvacet. Má světlé vlasy a myslím, že modré oči, ačkoli tím si nemohu být jistý, jelikož nosí brýle. Prý je velmi inteligentní.“ „Tu provdáš raz dva. O upjaté staré panny s brýlemi se muži jen perou,“ odtušil jeho přítel. Thomas ho neposlouchal. „Druhá – ani její jméno si nepamatuji – je z nich nejkrásnější a jistě všechny oslní. I ta nejmladší je krasavice. Prý výtečná jezdkyně. Miluje koně a přírodu. A má psa,“ dodal s hraným nadšením. „Obrovské chundelaté zvíře, na které by byl každý muž hrdý. Přivezla si ho s sebou.“ „Úžasné.“ Randall nechápavě svraštil obočí. „Ale proč mi to všechno povídáš?“ „Říkal jsem si, že ještě nebyly uvedeny do společnosti, takže v tuto chvíli,“ Thomas se k příteli naklonil, „by sis mohl kteroukoli z nich vybrat.“ „Vybrat?“ zopakoval Randall nevěřícně. „Ovšem, vybrat si tu, která se ti bude líbit.“ „Copak jsi zešílel? Co bych si s ní počal?“ „Ale no tak, Randalle,“ chlácholil ho Thomas. „Není už na čase, aby sis i ty našel nevěstu? Jsme přibližně stejně staří a stejně jako já i ty musíš zajistit rodu dědice.“ „Jsi moc laskavý, ale já se zatím ženit nechci,“ odtušil Randall pobaveným tónem. „Inu, to nechce nikdo z nás, nemám pravdu?“ Thomas sáhl po karafě, aby příteli dolil, ten ale odmítl. Škoda. Měl by se ještě napít. „V životě každého muže přijde ovšem okamžik, kdy musí dostát svým povinnostem.“ 11
„Ten tvůj možná už přišel, můj ale ne.“ Randall dopil brandy, odložil sklenku na stůl a zvedl se. „Je ovšem nejvyšší čas, abych odešel.“ Thomas se postavil. „Zklamal jsi mě, Randalle. Myslel jsem, že jsme přátelé.“ „Tak blízcí ne.“ Randall zamířil ke dveřím. „Kdybys byl na mém místě, milerád bych si jednu vzal, abych ti pomohl,“ prohlásil Thomas káravě a následoval přítele stále se sklenkou v ruce. Druhý muž se zasmál. „Tomu sám nevěříš.“ „Já věděl, že tě nepřesvědčím. Říkal jsem si ale, že za pokus to stojí.“ Thomas si odevzdaně povzdechl. „Mohl bys mi alespoň pomoci najít pro ně ženichy.“ „Moc rád bych ti poskytl pomoc, nebo alespoň všechno sledoval, nicméně i v tomto případě musím odmítnout.“ Randall sáhl po klice a otevřel. „Bohužel musím pryč z Londýna a netuším, kdy se vrátím. Možná přijdu o celou sezonu. Obávám se, kamaráde, že si budeš muset poradit sám.“ „Víš jistě, že se s nimi nechceš alespoň seznámit?“ zazněla místností markýzova otázka. Marianne Sheltonová sledovala jeho odraz v mosazném kozlíku u krbu a na rty se jí drala další z nejméně tuctu jízlivých poznámek, jež jí za posledních několik minut přišly na mysl. Helmsley a jeho přítel – jehož si nestihla prohlédnout – opustili místnost a dveře se za nimi zaklaply. Marianne vydechla úlevou a konečně se protáhla. Jelikož si původně chtěla jen prolistovat knihu, nestarala se příliš o to, zda sedí pohodlně. Přišla do knihovny v tak pozdní hodinu proto, aby si vybrala něco zajímavého ke čtení. Neměla v úmyslu tu zůstat, ale na chvíli usnula a vzbudil ji teprve příchod Helmsleyho a jeho přítele. Jakmile pochopila, že o její přítomnosti nemají nejmenší tušení, a zjistila, o čem že se to baví, zkameněla a ani nedutala. Teď se narovnala, posunula si brýle na nose a promnula si ztuhlý krk. Markýz je naprosto nesnesitelný, pomyslela si vztekle. Mluvil o ní a jejích sestrách, jako by nebyly nic víc než zátěž, jíž je třeba 12
se co nejrychleji zbavit. Nebyl to přece jejich nápad takhle se mu vnutit. Ne, ve skutečnosti za všechno mohla jeho matka. Původně měly Marianne, Jocelyn, Becky a tetička Louella přebývat u Richarda a Gillian, ale když se ukázalo, že se novomanželé do začátku sezony nevrátí, a tetička pohrozila, že celou cestu zruší, vévodkyně je pozvala do městského domu Effingtonů. Její Milost dokonce počítala s námitkou, že by mohlo být považováno za nepatřičné, aby nezadané dívky pobývaly pod stejnou střechou jako svobodný gentleman, a prohlásila, že je to velmi velká střecha a krom toho pod ní bydlí i početné služebnictvo, takže dívky nebudou mít nouzi o potřebné garde. Dále podotkla, že jsou přece všichni v podstatě příbuzní, a kde jinde by tedy měly bydlet, když ne u své rodiny? Marianne vyhlídka na takovou změnu nijak nenadchla, a po všem, co vyslechla dnes večer, se jí celá situace zdála ještě nepřívětivější. V jednom ale s markýzem souhlasila: Richard si skutečně nemohl vybrat nevhodnější dobu. Zvedla se a protáhla si ruce nad hlavou. Nuže, s ní si Helmsley nemusí dělat starosti. Žádného manžela hledat nebude, letos ani nikdy jindy. U svých rodičů moc dobře viděla, jak takový manželský svazek může vypadat. Matka zemřela, když bylo Marianne šest let, a dívka si ji pamatovala jako vlídnou a milující, avšak slabou jak na těle tak na duchu. A přestože si ji otec prý vzal z lásky, Marianne žádný důkaz takového citu nikdy neviděla. Alespoň ne z jeho strany. Po smrti ženy už se Mariannin otec o děti příliš nezajímal. Zbytek života vyplnil hazardním hraním, alkoholem a rozhazováním rodinného jmění, jež musel spolu s dobrým jménem znovu získat Richard. Po tak dlouhých letech, kdy museli vyjít s málem, nebylo teď snadné znovu přivyknout skutečnosti, že nemusejí počítat každý šilink. Marianne natáhla ruce ke krbu, aby se ohřála, a zamyšleně se zadívala do žhavých uhlíků. Ne, manželství, tak jak ho měla možnost poznat, ji ani trochu nelákalo. Svět pro ni skrýval příliš mnoho lákavých dobrodružství, než aby se jich vzdala ve prospěch šedé vidiny rodinného života. Ve všech příbězích, od Shakespeara 13
po Jane Austenovou, se setkávala s kurážnými hrdinkami a šlechetnými hrdiny, kteří zažívali velké věci. A Marianne si nepřála nic jiného, než se sama takovou hrdinkou stát. Oproti tomu hrdinové – pokrčila rameny – pro ni nebyli o nic skutečnější než slova, v nichž ožívali. Měla za to, že existují jen v románech a ve snech. Až na vzácné výjimky platilo podle ní totéž o lásce. Vzala si knihu, kterou si vybrala, a zamířila ke dveřím. Měla samozřejmě v úmyslu užít si plnými doušky vše, co jí sezona v Londýně nabídne, ale spřádala si potají i jiné plány. Koneckonců, nebude-li se věnovat hledání ženicha, měla by si najít jiný zájem. Takový, díky němuž by získala nezávislost tolik potřebnou pro svá vysněná dobrodružství. Takový, který by jí zajistil dostatek peněz. Marianne měla už přesnou představu, co by to mělo být. Netušila zatím, zda se jí to podaří, ale čím víc nad svým plánem uvažovala, tím víc se jí zamlouval. V tu chvíli se otevřely dveře a Marianne ztuhla. Do místnosti vešel Helmsley, rázným krokem, který vypovídal stejnou měrou o prohýřeném večeru jako o nemalém sebevědomí. Aniž jí věnoval jediný pohled, došel ke stolu a posadil se za něj, načež před sebe položil list papíru, namočil pero do inkoustu a pustil se do psaní. Marianne využila možnosti pozorně si ho prohlédnout. Musela uznat, že není ošklivý, samozřejmě pokud si člověk potrpěl na vysoké tmavovlasé muže se širokými rameny a pravidelnými rysy. Přestože strávila pod jeho střechu dva týdny, zatím se s ním sotva setkala, takže ho začínala podezírat, že se svým hostům úmyslně vyhýbá. Dnes večer poprvé slyšela z jeho úst něco víc než jen zdvořilý pozdrav. Nyní se zarazil a se zamyšleně nakrabaceným obočím vzhlédl. Díval se přímo na ni, přesto se zdálo, jako by ji vůbec nevnímal. Copak je tak ponořený do práce? Nebo mu nadmíra alkoholu rozostřila zrak? Pravda, knihovna byla dobře osvícená jen na obou koncích a Marianne stála v šeru uprostřed. Tak či tak teď raději ani nedýchala. 14