Lekce smrti

1 S každým ujetým kilometrem její srdce uprchlo o kousek dál.

Devítiletá dívka seděla schoulená na předním sedadle a otírala prst o ošoupanou béžovou opěrku hlavy. Pramínek světlých vlasů jí povlával v průvanu z otevřeného okna před obličejem. Odhrnula si ho a vzhlédla k vážně se tvářícímu šedovlasému muži kolem čtyři− cítky. Muž opatrně řídil a zabodával přitom oči před dlouhou bílou kapotu auta. „Prosím,“ řekla dívka. „Ne.“ Složila si ruce do klína.

Možná se jí podaří vyskočit, až zastaví na červenou.

Možná kdyby dostatečně zpomalil…

Jestlipak by to bolelo, přemýšlela dívka, kdybych vyskočila z auta do vysoké trávy vedle silnice? Představila si, jak klopýtá přes zelené šlahouny a na tváři a na rukou cítí chladnou rosu.

Ale co pak? Kam by utíkala?

Její myšlenky přerušilo první cvaknutí vyhozené směrovky a dív− ka sebou trhla, jako by někdo vystřelil z pistole. Auto zpomalilo a zhouplo se, když přední kola vyjela na příjezdovou cestu vedoucí k nízké cihlové budově. Dívka si uvědomila, že se jí rozplynuly i po− slední naděje.

Zaštkaly brzdy a auto zastavilo. „Dej mi pusu,“ řekl muž, natáhl se a stiskem knoflíku jí uvolnil bezpečnostní pás. Ten se začal navíjet, ale dívka se ho držela jako tonoucí stébla. „Já nechci. Prosím.“ „Sáro.“ „Jenom dneska. Prosím tě.“ „Ne.“ „Nenechávej mě tu.“ „Běž ven.“ „Já nejsem připravená!“

11

„A dělej, co umíš.“ „Já se bojím.“ „Není proč se…“ „Nenechávej mě tu!“ „Podívej…“ Jeho hlas nabral kamenný tón. „Vždyť já budu neda− leko. Hned tady v Blackfoot Pond. Je to sotva kilometr odtud.“ Její zásoba výmluv byla vyčerpána. Sára otevřela dveře auta, ale zůstala sedět. „Dej mi pusu.“ Naklonila se, rychle políbila otce na obličej, vystoupila z auta a postavila se do studeného jarního vzduchu silně prosyceného auto− busovými exhaláty. Učinila tři kroky k budově a dívala se, jak auto− mobil vyjíždí z příjezdové cesty. Náhle si vzpomněla na kocoura Garfielda připevněného na zadním skle rodinného stejšnu. Vzpo− mněla si, že když hračku na sklo upevňovala, musela přísavky nej− prve olíznout. Z nějakého důvodu v ní tato vzpomínka vyvolala plač− tivost.

Možná ji táta zahlédne ve zpětném zrcátku, rozmyslí si to a vrá− tí se.

Auto zmizelo za kopcem.

Sára se otočila a vstoupila do budovy. Přitiskla si krabici s obě− dem na prsa a šoupavě procházela jednotlivými chodbami. Ačkoliv byla stejně vysoká jako kterékoliv z dětí, které se rojily kolem ní, při− padala si oproti nim mnohem mladší.

Drobnější. A slabší.

Před učebnou čtvrté třídy se zastavila a nakoukla dovnitř. Cítila, jak jí planou nozdry a kůže se jí ježí strachem. Na krátký okamžik zaváhala, pak se otočila a rezolutně vyrazila z budovy ven, přičemž si musela strkavě klestit cestu skrz neutuchající proud křičících, hýka− jících a smějících se dětí.

Necelých deset metrů od místa, kde včera v noci našli tělo, uviděl Bill Corde vzkaz.

Kus papíru propíchnutý stonkem divoké růže v barvě zaschlé krve se třepetal ve vlhkém větru a vysílal Morseův signál do nízkého ranního slunce.

Bill Corde se prodíral skrz změť mladých jalovců, javorů a nepod− dajných šlahounů forzýtií k papíru.

12

Copak si ho předtím nevšimli? Jak je to možné?

Odřel si holeň o skrytý pařez, tiše zaklel, ale stále pokračoval k povalujícímu se útržku.

Corde měřil sto osmdesát pět centimetrů a jeho vlasy měly šedý odstín perské kočky, což – vzhledem k faktu, že měl zanedlouho pře− kročit pouhou čtyřicítku – působilo poněkud předčasně. Jeho pokož− ka byla bledá, jelikož se psal teprve duben a Corde byl v letošní sezoně na rybách pouze dvakrát. Zdálky působil štíhlým dojmem, ale jeho opasek se vydouval ven o něco více, než mu bylo milé; nej− namáhavějším Cordeovým sportem byl v poslední době softbal se starými pány. Dnes ráno byla jeho košile úřadu šerifa města New Lebanon jako obvykle čistá a naškrobená jako kus čerstvé balzy a jeho béžové kalhoty nepostrádaly přeostré puky.

Corde byl hodností poručík a specializací detektiv.

Vzpomněl si, jak toto místo vypadalo před dvanácti hodinami – včera v noci, kdy je osvětlovaly pouze baterky detektivů a ostrá záře půlměsíce na obloze. Corde vyslal své muže, aby prohledali půdu.

Byli mladí a strozí (muži s armádním výcvikem), případně mladí a arogantní (absolventi státní policejní akademie), ale všichni si počí− nali svědomitě.

Přestože se policisté pokládali za virtuosy v oboru zatýkání pod− napilých řidičů, bezohledných řidičů a domácího násilí, znalosti o vraždách si povětšinou osvojili z šestákových detektivek a z tele− vize – podobně jako své znalosti o zbraních nezískali na státní střelni− ci v Higginsu, nýbrž uprostřed podzimních strnišť. Když však nyní dostali příkaz ohledat místo činu, učinili tak s nevídanou zarputilostí a zápalem.

Ani jeden z nich však nenalezl kousek papíru, k němuž se nyní Bill Corde namáhavě prodíral hustým křovím.

Ach, nebohá dívka… …jež leží na úpatí třímetrové rybniční hráze. …jež leží v tomto mrazivém vlhkém loži z bahna, nízké trávy a mod− rého kvítí. …jejíž tmavé vlasy jsou odhrnuty na stranu, jejíž obličej je podlouhlý a hrdlo silné. Její okrouhlé rty se nápadně špulí a obě její uši obsahují tři zlaté kroužky tenké jako drátek. Její prsty na nohou jsou štíhlé a nehty ztemnělé vínově červeným lakem.

13

…jež leží na zádech s rukama složenýma na ňadrech, jako by už ji srov− nal soudní patolog. Růžovou halenku s květinovým vzorem má zapnutou až ke krku a její sukně se cudně táhne pod kolena, i když je na stehnech shrnutá. „Máme její jméno. Takže… je to nějaká Jennie Gebbenová. Studentka.“ Včera v noci Bill Corde s praskajícími koleny podřepl vedle těla a přiložil obličej k dívčině tváři. V jejích mrtvých, ale stále nezeskel− natělých oříškově hnědých očích se zračil perleťový půlměsíc. Corde cítil trávu, hlínu, olej z převodovky, mátu z jejích rtů a kořenitý par− fém, jenž stoupal z její chladné pokožky.

Vstal a vyškrábal se na vršek hráze, která zadržovala kalné vody Blackfoot Pondu. Otočil se a pohlédl na ni. Měsíční světlo mělo pří− zračný bledý odstín, jaký se používá snad pouze ve filmech. Jennie Gebbenová jako by se v tomto světle hýbala. Nikoliv však živoucími lidskými pohyby – spíše jako by se scvrkávala, choulila a vpíjela do země. Corde zašeptal směrem k ní – či spíše k tomu, co z ní zbylo – několik slov a pak už pomohl mužům prohledávat okolí.

Dnes v prozářeném ránu se prodral posledním chomáčem for− zýtií, přistoupil k růžovému keři, strčil ruku do igelitového sáčku a sebral z červenohnědého trní papír. „Celý todlencto?“ zavolal na něj Jim Slocum.

Corde mu neodpověděl. Hoši z oddělení včera v noci přece jen nebyli nepozorní. Tento kus papíru nemohli najít jednoduše proto, že to byl výstřižek z dnešního Registeru. „Celé, ehm, místo?“ zeptal se Slocum znovu.

Corde zvedl hlavu. „Jo, celé.“ Slocum zabručel a pokračoval v odvíjení žluté policejní pásky ko− lem pásu vlhké půdy, na níž bylo nalezeno dívčino tělo. Slocum byl po Cordeovi druhým nejvýše postaveným zástupcem newlebanon− ského šerifa. Byl to svalnatý muž s kulatou hlavou a velkýma ušima.

V roce 1974 si zvolil krátký účes s kotletami a od té doby mu zůstával věrný. S výjimkou zábavních parků, loveckých výletů a Vánoc u tchá− na s tchyní Slocum jen zřídkakdy opouštěl hranice okresu. Nyní odmotával pásku a broukal si přitom jakýsi univerzální popěvek.

U silnice stála malá skupinka reportérů. Corde by jim stejně nic neprozradil, ale uznával, že se tihle venkovští novináři chovají sluš− ně: všichni se zdáli naplněni obvyklou reportérskou horlivostí, ale zároveň ponechávali oba policisty víceméně v klidu a spokojili se

14

s fotografováním a zkoumáním místa činu. Corde odhadoval, že na− sávají atmosféru pro zítřejší články, které budou překypovat pří− davnými jmény a líčením plíživé hrozby.

Odložil novinový výstřižek, který již vězel v igelitovém sáčku, a rozhlédl se kolem sebe. Napravo od něj přecházela hráz v rozlehlý les přeťatý silnicí 302, která vedla do nákupního centra, na dvanáct dalších okresních komunikací, na šest státních silnic, na dvě dálnice a nakonec do devětačtyřiceti dalších států a dvou cizích zemí, v nichž se uprchlý vrah mohl ukrývat až do konce svých dní.

Corde přecházel sem a tam a s pevně sevřenými rty si prohlížel les. Dorazili se Slocumem před pěti minutami, přesně v osm třicet.

Register přitom začal do stánků a za vrátka domů přicházet kolem čtvrt na osm. Člověk, který zde výstřižek zanechal, tak tudíž musel učinit během poslední hodiny.

Bill Corde poslouchal šumění větru nad nataženým ostnatým drátem a prohledával půdu pod růžovým keřem. Pravděpodobně ji rozryly dvě šlépěje, které však byly příliš neostré, než aby se daly identifikovat. Corde kopl do kmene, jenž zde podle všeho spadl te− prve nedávno. Zpod kmene se rozuteklo hejno hmyzu připomína− jícího drobné pásovce. Corde dokráčel na vrchol hráze a položil ruce na zelené kovové trubky zapuštěné do hlíny jako zábradlí.

Silně se zachmuřil a zadíval se skrz příliv ranního slunce, které se odráželo od větrem bičované hladiny rybníka. Na protější straně se táhly lesy, nekonečné akry uvězněné v pronikavé záři.

Poslouchej…

Corde naklonil hlavu a zaostřil sluch směrem k proudu světla.

Kroky!

Znovu se zadíval do srdce lesa. Přiložil si ruku k čelu, aby si zastínil zrak, ale světlo ho přesto oslepovalo a pálilo v očích. Viděl všechno a zároveň neviděl nic.

Kde? Když svěsil dlaň, spočinula na rukojeti jeho služebního revolveru.

Většinu cesty utíkala.

Trasa z newlebanonské základní školy k Blackfoot Pondu měřila po silnici 302 (po níž měla zakázáno chodit) plných pět kilometrů, ale lesem to trvalo pouhou půlhodinu, a tak se rozhodla pro tuto mož− nost.

15

Vyhýbala se bažinatým oblastem, ne snad kvůli nebezpečí – Sára znala každou stezku ve všech lesích kolem New Lebanonu –, nýbrž prostě proto, aby si neumazala od bláta boty, které jí otec před− chozího večera vycídil do lesku ptačích křídel, nebo růžové pod− kolenky, které jí k Vánocům darovala babička. Držela se stezky vi− noucí se mezi duby, jalovci, borovicemi a trsy kapradí. Kdesi v dálce zacvrlikal pták. Áá−úúú−ííííí. Sára se zastavila, aby ho našla. Bylo jí teplo, a tak si sundala bundu, vyhrnula si rukávy bílé halenky, ro− zepnula si u krku knoflík a běžela dál.

Když se přiblížila k Blackfoot Pondu, všimla si, že na protější stra− ně rybníka, asi šedesát až devadesát metrů skrz nejhustší úsek lesa, stojí její otec s panem Slocumem. Oba měli sklopené hlavy, takže to vypadalo, jako by hledali ztracený míč. Sára vyrazila směrem k nim, ale sotva vystoupila zpoza javoru, opět se zarazila. Ocitla se v tak jas− ném paprsku světla, že ji bezmála oslepil. Světlo bylo magické – jeho zlatožlutou barvu vyplňoval prach, pára a droboulinké tečky jarního hmyzu, který žhnul v řece zářivého svitu. Zarazilo ji však něco jiné− ho. V houštině za stezkou totiž spatřila – zdálo se jí, že spatřila – člově− ka, který se předkláněl a pozoroval jejího otce. Její oči však kvůli svět− lu nedokázaly rozpoznat, zda je to muž, nebo žena, dítě, nebo dospělý.

Možná to byl jen chomáč listí a větviček.

Ne. Zahlédla ten pohyb. Byl to člověk.

Její zvědavost náhle ustoupila neklidu, Sára se otočila a vyrazila ze stezky dolů k rybníku, odkud mohla podél břehu dojít až k hrázi.

Její obezřetné oči přitom setrvávaly na opodál stojící postavě, a když vykročila kupředu, uklouzla její naleštěná černá bota na složených novinách ukrytých pod hromadou uschlého listí.

Z úst se jí vydral krátký výkřik a Sára v panice natáhla ruce. Její drobné prsty však nahmataly jen šlahouny vysoké trávy, které se snadno odtrhly od země a sledovaly její klouzavý pohyb k vodě jako fáborky. „Neslyšels odtamtud někoho?“ zavolal Corde na Slocuma. „Zdálo se mi, že možná jo.“ Slocum si nadzvedl kšiltovku s mo− tivem medvídka Smokeyho−ochránce lesů a otřel si čelo. „Nějaké kroky nebo zašustění.“ „A co teď?“ „Ne.“

16

Corde počkal čtyři až pět minut, poté přešel k úpatí hráze a zeptal se: „Skončil jsi?“ „Ano,“ odpověděl Slocum. „Vracíme se?“ „Já zaletím kostitřasem do St. Louis a promluvím si s otcem té holky. Měl bych být zpátky kolem třetí. Chci, abychom se ohledně toho případu všichni sešli ve čtyři nebo o půl páté v kanceláři. Ty zůstaň tady, než se objeví hoši z ohledávačky.“ „Chceš, abych jen tak čekal a nic nedělal?“ „Mají přijet každou chvíli. Neměl bys čekat dlouho.“ „Ale znáš tenhle okres. Může to být i hodina.“ Slocumovým způ− sobem protestu bylo zásobovat člověka podobnými informacemi. „Musíme nechat to místo zapečetěné, Jime.“ „Když myslíš…“ Slocum se nezdál potěšen, ale Corde nehodlal nechat místo činu bez dozoru, zvláště když opodál číhalo hejno re− portérů. „Akorát se nechci dostat do situace, kdy tady budu celý den jen tak sedět.“ „Já myslím, že to…“ V porostu se ozvalo zapraskání a jejich směrem se začaly blížit kroky.

Policisté se obrátili čelem k lesu a Cordeova dlaň znovu spočinula na revolveru. Slocum upustil pásku, která dopadla na zem, začala se odmotávat a zanechala za sebou dlouhý tlustý žlutý pás. Také on hmátl po zbrani.

Hluk nyní zesílil. Policisté neviděli jeho zdroj, ale každopádně vycházel přibližně od růžového keře, který obsahoval výstřižek. „Tati!“ Sára k němu zadýchaně vyrazila – vlasy jí vlály ve větru a na jejím špinavém obličeji se leskly krůpěje potu. Jedna podkolenka se jí shrnula téměř až ke kotníku a na jedné noze a paži se jí táhla tlustá zablácená šmouha. „Sáro!“ Dobrý Bože! Jeho vlastní dcera. A on držel ruku na revolveru a stačilo pět vteřin, aby ho vytasil! „Sáro! Co tady děláš?“ „Promiň, tati. Cítila jsem se nějak divně. Šla jsem do školy, ale pak se mi zdálo, že na mě něco leze.“ Z jejích úst se monotónně linula nacvičená slova.

17

Kristepane…

Corde se k ní přikrčil. Cítil vůni šamponu, který dcera nedávno dostala ve velikonočním košíčku. Fialkový šampon. „Nikdy, nikdy nesmíš chodit tam, kde táta pracuje. Rozumíš? Nikdy! Pokud tě tam nezavedu sám.“ Její obličej se zdál nafouklý kajícností. Pohlédla si na nohu a zved− la špinavé předloktí. „Spadla jsem.“ Corde vytáhl ostře nažehlený kapesník a setřel jí z končetin bláto.

Když viděl, že dcera není nikde pořezaná ani poškrábaná, zadíval se jí do očí. V hlase se mu stále ozýval vztek, když se jí zeptal: „Nevi− dělas tam někoho? Nemluvilas v tom lese s někým?“ Její pád nevzbudil v otci takové sympatie, jaké očekávala. Jeho reakce ji spíše vyděsila. „Odpověz mi!“ zopakoval.

Jaká je nejbezpečnější odpověď? Zavrtěla hlavou. „Neviděla jsi nikoho?“ Zaváhala a polkla. „Ve škole se mi udělalo špatně.“ Corde chvíli zkoumal její zastřené oči. „O tomhle už jsme mluvili, miláčku. Tobě se nedělá špatně. Ty se tak jen cítíš.“ Jeden mladý reportér zvedl fotoaparát a vyfotil Cordea, jak odhrnuje z dceřiných očí pramen světlých vlasů. Corde ho zpražil pohledem. „Jako bych měla v bříšku vidle.“ „Musíš do školy.“ „Já nechci! Já školu nenávidím!“ Mýtinou se rozlehl její pronikavý hlas. Corde pohlédl na reportéry, kteří této výměně názorů přihlíželi s různým stupněm zájmu a účasti. „Pojď. Vlez si do auta.“ „Ne!“ zakňourala Sára. „Já nejedu. Nemůžeš mě nutit.“ Cordeovi se chtělo křičet zoufalstvím. „Nasedni si do toho auta, mladá dámo. Nebudu ti to říkat znovu.“ „Prosím.“ Její hlas byl prosycen nesmírným zklamáním. „A šup.“ Když Sára viděla, že její plán nezabere, přešla ke Cordeovu slu− žebnímu autu. Corde ji sledoval a napůl byl přesvědčen, že dívka střelhbitě vyrazí do lesa. Ona se však zastavila a pozorně si prohlížela jednotlivé stromy. „Sáro?“

18

Dívka ani neotočila hlavu. Nastoupila do auta a zabouchla za sebou dveře. „Děti,“ povzdechl si Corde. „Našel jsi něco?“ zeptal se Slocum.

Corde právě připevňoval evidenční kartu k sáčku s nalezeným novinovým výstřižkem. Podepsal se na ni a předal sáček Slocumovi.

Krátký článek se týkal včerejší vraždy. Editorovi se podařilo vtěsnat na stránky před uzávěrkou celkem pět odstavců. Zpráva byla z novin vystřižena s až přízračnou precizností – tahy byly dokonale rovné, jako by někdo článek vyřízl žiletkou.

Studentka z Audenu znásilněna a zavražděna, hlásal titulek.

Fotografie doprovázející zprávu nicméně nebyla pořízena na mís− tě činu, nýbrž převzata z několik měsíců staré reportáže, která pojed− návala o pikniku v kostele, jehož se zúčastnil i Corde s rodinou. Po− pisek pod fotografií oznamoval: „Detektiv William Corde, hlavní vy− šetřovatel případu, na snímku z března tohoto roku se svou ženou Diane a dětmi Jamiem (15) a Sárou (9)“. „Zatraceně, Bille.“ Slocum ukázal na slova připsaná červeným inkoustem vedle foto− grafie.

Neúpravným rukopisem oznamovala: JENNIE MUSELA UMŘÍT. JE TO MŮŽE POTKAT TAKY.

19