1 S každým ujetým kilometrem její srdce uprchlo o kousek dál. Devítiletá dívka seděla schoulená na předním sedadle a otírala prst o ošoupanou béžovou opěrku hlavy. Pramínek světlých vlasů jí povlával v průvanu z otevřeného okna před obličejem. Odhrnula si ho a vzhlédla k vážně se tvářícímu šedovlasému muži kolem čtyři− cítky. Muž opatrně řídil a zabodával přitom oči před dlouhou bílou kapotu auta. „Prosím,“ řekla dívka. „Ne.“ Složila si ruce do klína. Možná se jí podaří vyskočit, až zastaví na červenou. Možná kdyby dostatečně zpomalil… Jestlipak by to bolelo, přemýšlela dívka, kdybych vyskočila z auta do vysoké trávy vedle silnice? Představila si, jak klopýtá přes zelené šlahouny a na tváři a na rukou cítí chladnou rosu. Ale co pak? Kam by utíkala? Její myšlenky přerušilo první cvaknutí vyhozené směrovky a dív− ka sebou trhla, jako by někdo vystřelil z pistole. Auto zpomalilo a zhouplo se, když přední kola vyjela na příjezdovou cestu vedoucí k nízké cihlové budově. Dívka si uvědomila, že se jí rozplynuly i po− slední naděje. Zaštkaly brzdy a auto zastavilo. „Dej mi pusu,“ řekl muž, natáhl se a stiskem knoflíku jí uvolnil bezpečnostní pás. Ten se začal navíjet, ale dívka se ho držela jako tonoucí stébla. „Já nechci. Prosím.“ „Sáro.“ „Jenom dneska. Prosím tě.“ „Ne.“ „Nenechávej mě tu.“ „Běž ven.“ „Já nejsem připravená!“
11