Ludvík XIV. a jeho osudové ženy

Kapitola 1

Dar z nebes Spatřili v náruči královny Anny, o níž věděli, že snášela nesmírné ústrky s velkou neochvějností, jejich dětského krále jako dar seslaný z nebes v odpověď na jejich modlitby. paní de Motteville, Paměti

P

rvní ženou v životě Ludvíka XIV. – a patrně tou nejdůležitěj­ší – byla jeho matka Anna Rakouská. Ludvík, její první dítě, se narodil 5. září 1638 krátce předtím, než tato francouzská královna španělského původu*) oslavila třicáté sedmé narozeniny.

To byl věk, kdy královny spíše počítaly s tím, že se stanou babičkami (Anna sama se vdávala ve čtrnácti). Naproti tomu francouzská královna prožila dvacet dva let v bezdětném svazku. Jak se svěřila jisté důvěrnici, dokonce se obávala zrušení svého manželství, protože neplodnost byla podle katolické církve jedním z možných důvodů zapuzení. V takovém případě by se bývalá španělská princezna, dcera Filipa III., buď vrátila do své vlasti, nebo by ji poslali, aby vládla tzv. Španělskému Nizozemí**) tak, jako před ní jiné princezny z jejího královského domu, naposledy zbožná teta Isabella Klára Evženie.

Narození dítěte, a především syna (ženy nemohly podle sálského zákona ze 14. století zdědit francouzskou korunu) přineslo úplnou změnu postavení jeho královské matky. Nešlo jen o obvyklou *) Čtenáři dobře znají Annu Rakouskou z Dumasových Tří mušketýrů. Výraz „Ra­ kouská“ označuje, že pocházela ze španělské linie tzv. „rakouského domu“, tj.

Habsburků. **) Jednalo se o státní útvar, jenž zahrnoval zhruba dnešní Belgii a některá další území, která jsou dnes součástí Francie. Ten tehdy ovládalo Španělsko.

12

Antonia Fraser

radost ženy ze „zázraku v době, kdy se čekal nejméně“, jak napsaly oficiální noviny Gazette de France. Ve hře byla i tradičně silná pozice jakékoliv francouzské královny, která porodila následníka trůnu – dauphina. V zemi, kde panoval sálský zákon, to byl zajímavý paradox. Toto postavení vyplývalo z nároku královny stát se regentkou, pokud by manžel zemřel v době nezletilosti jejich syna.

Bylo tomu tak v případě Marie Medicejské, matky Ludvíka XIII., která byla regentkou po smrti Jindřicha IV., nebo panovačné Kateřiny Medicejské v předchozím století.

S touto možností se dokonce počítalo již při zásnubách Anny Rakouské v roce 1612. Básnickou mluvou byla budoucí královna popisována jako Měsíc a její manžel jako Slunce. „Stejně jako si Mě­síc půjčuje své světlo od Slunce…“, skon panovníka znamená, že „hasnoucí Slunce uvolňuje cestu Měsíci a předává mu moc vyzařovat světlo v jeho nepřítomnosti“. (Oběma budoucím snoubencům bylo v té době deset let.) O čtvrt století později byla realita méně poetická. Ludvík XIII. se netěšil dobrému zdraví a regentství v následujících třinácti letech, což byl věk, kdy francouzský panovník dosahoval zletilosti, se zdálo velmi pravděpodobné. Kolik času uplyne, než se Anna (stejně jako Kateřina Medicejská) prosadí jako symbol uctívaného mateřství, jež ve svých rukách soustřeďuje moc?

Díky tomu se také změnila dynastická mapa Evropy. Předpokládaný dědic francouzské koruny, králův mladší bratr Gaston, vévoda Orleánský, musel při pohledu na „fyzické důkazy“ o pohlaví dítěte připustit, že jeho stoupající naděje na trůn byla osudově zmařena. Gaston však měl jen dcery. Dalšími dědici byli francouzští prin­ cové královské krve,*) především kníže de Condé a jeho dva sy­nové, vévoda d’Enghien a kníže de Conti. I jejich naděje nyní pohasly.

Na druhé straně narození prince nejen zmařilo některé naděje, ale také podnítilo ctižádostivé úvahy o jeho budoucím sňatku. Anna Marie Luisa de Montpensier, Gastonova dcera z prvního manželství, byla nejbohatší francouzskou dědičkou díky majetku zděděnému *) Princové královské krve, někdy též známí jako pokrevní princové – jednalo se o příslušníky vedlejších linií rodu Bourbonů, které vznikly před nástupem Jindřicha IV. na francouzský trůn.

Ludvík XIV. a jeho osudové ženy

13

po matce, která zemřela při porodu. Věkový rozdíl jedenácti let jí vů­bec nebránil v tom, aby si nepohrávala s představou dauphina jako „svého manžílka“. Ještě významnějším pro budoucnost bylo stejně vznešené narození ve Španělsku. Pět dní poté, co přešťastná královna Anna porodila Ludvíka, její švagrová, manželka Filipa IV., přivedla na svět princeznu.

Tyto dvě urozené děti byly ve skutečnosti bratranec a sestřenice z otcovy i matčiny strany (měly stejné prarodiče), jelikož bratr a sestra z Francie si vzali bratra a sestru ze Španělska. Na rozdíl od Francie mohla ve Španělsku zdědit trůn i žena a Anna Rakouská se při svatbě musela vzdát svých následnických práv. Existovala přinejmenším teoretická možnost, že by infantka Marie Tereza nebo její děti mohly v budoucnu zdědit španělský trůn. Naskýtala se i další eventualita, již královna Anna nikdy nespouštěla ze zřetele, že by se totiž Marie Tereza mohla později provdat za Ludvíka.

Vzhledem k těmto okolnostem se dá snadno pochopit, proč byl kojenec Ludvík nazýván „Dieudonné“ či „Deodatus“ – Bohem seslaný. Dokonce ani po letech se nezapomínalo na zdánlivě zázračnou povahu jeho zplození a narození. Jistý německý diplomat připomene královo „zcela mimořádné zrození“ ještě čtyřicet let po této události.

Jak zázračné bylo toto narození – tak nečekané a ohromující – pro matku? Jak léta plynula, určitě zasvětila velkou část svých mod­ liteb právě jemu. Účastnila se procesí do svatyní, jak se patřilo na královnu, která po celý svůj život nacházela největší potěšení v návštěvách klášterů a svatých míst. Proti neplodnosti se dovolávala pomoci svatého Leonarda, poustevníka, který měl v 6. století založit klášter blízko Limoges, a díky jehož přímluvě prý došlo k mnoha zázrakům. (Kromě toho byl také svatým patronem vězňů – a koneckonců královna úpěla ve vězení své neplodnosti.)

Anna se rychle blížila věku, kdy se samotné těhotenství pokládalo za málo pravděpodobné. V té době panovalo všeobecné přesvědčení, že ženy stárnou rychleji než muži a dříve ztrácejí svou svěžest. „Žádná žena není krásná, je-li jí víc než dvaadvacet“ – tak zněla oblíbená průpovídka. Po třicítce to s ženskou krásou šlo ještě více z kopce. A kromě toho, do královniných šestatřicátých narozenin,

14

Antonia Fraser

připadajících na 22. září 1637 – přičemž pětatřicet se často pokládalo za „konečnou“ –, prošly její vztahy s manželem a adoptivní francouzskou vlastí skutečně dlouhou a pohnutou historií.

Svatba dvou královských dětí se konala na svátek svaté Kateřiny, 25. listopadu 1615. Manželství bylo patrně okamžitě naplněno a pak následovala více než tříletá pauza. 25. ledna 1619 bylo nadějné datum, kdy došlo k dalšímu završení královského svazku, jak oznámil časopis Mercure Français (koneckonců se jednalo o státní záležitost stejně jako v případě sňatku). V průběhu 20. let se několikrát objevily hlasy, že královna je těhotná, a sám Ludvík XIII. se později svěřil benátskému velvyslanci, že královna měla čtyři „mizerné potraty“.

I když manželství nebylo podle královských standardů – notoricky nízkých – vyloženě nevydařené, bylo určitě dost nešťastné. Anna byla mimořádně atraktivní, dokonce krásnou ženou s plnou, smysl­ nou postavou, nádhernými světlehnědými vlasy, zářivě bílou pletí a tmavýma očima se zelenými záblesky, které jim dodávaly zvláštní jiskru. Nepostrádala ženskou samolibost a byla zvlášť pyšná na své obdivované bělostné ruce, které se zdály hodny toho, aby „třímaly žezlo“. Její povaha byla plná protikladů. Anna bezpochyby milovala zábavy – měla slabost pro divadlo a hraní karet – a zároveň byla výjimečně zbožná.

Měla rovněž romantickou duši a muži snadno podléhali jejímu kouzlu. „Její úsměv dobyl tisíce srdcí,“ napsala její dvorní dáma paní de Motteville. Byla rovněž galante*), podle tehdy velmi důležitého a hojně používaného výrazu, jemuž se přikládaly rozličné významy. V případě královny to znamenalo flirtování dvorským, v zásadě nevinným způsobem dobře hlídané španělské infantky, jíž kdysi bývala. Když měl pohledný vévoda z Buckinghamu, galantní v každém smyslu tohoto slova, „odvahu“ se jí dvořit ve slavné zahradní scéně, královna se upřímně zděsila. Nicméně podle názo*) Výraz galant, galante se dá do češtiny přeložit jako dvorný, způsobný, zdvořilý, ale i elegantní, milostný, záletný… Toto slovo je odvozeno od zastaralého slovesa galer, jež znamená radovat se, bavit se, hrát si.

Ludvík XIV. a jeho osudové ženy

15

ru paní de Motteville, důležitého zdroje pro pochopení Anniných niterných pocitů, protože rozuměla španělskému světu, „pokud by úctyhodná žena mohla milovat jiného muže než svého manžela, pak by to byl Buckingham, kdo by se jí líbil“. Kněžna de Conti na to pohlížela poněkud cyničtěji. Mohla se zaručit za královninu ctnost od pasu dolů, ne však od pasu nahoru.

Milostný život manžela této romantické a citově frustrované ženy by se dle dnešních měřítek dal označit za problémový. Ludvík XIII. se vyznačoval melancholickou náklonností k ženám i k mužům: na konci života se jeho oblíbencem stal markýz de Cinq-Mars. V jistém okamžiku se však Ludvík toužebně zamiloval do Marie d’Hautefort (prý se následkem toho zvýšil počet nocí, které strávil s Annou).

Když se mu však jeho přítel vévoda de Saint-Simon nabídl za prostředníka, krále to šokovalo. „Čím více mi mé postavení krále nabízí možnost uspokojení,“ prohlásil, „tím více se musím vystříhat hříchu a skandálu.“ Jaký tedy byl Ludvík XIII., který tvořil druhou polovinu tohoto neslučitelného páru? Trudnomyslný a ochotně se podřizující svému prvnímu ministrovi kardinálu de Richelieu.

Kromě toho, že se manželství nepostaralo o bourbonsko-habsburského dědice, nestalo se ani zárukou míru mezi bourbonskou a habsburskou říší. Nedlouho poté, co Anna dorazila do Francie, vypukl dlouhý a složitý konflikt nazývaný později třicetiletou válkou, který rozvrátil celou Evropu. V tomto zápase stáli na popud kardinála de Richelieu Francouzi a Španělé na opačných stranách.

Anna odmítala představu, že v srdci zůstala španělskou princeznou.

Její vkus možná zůstal španělským, od sklonu k ponocování po zálibu v chlazených nápojích a čokoládě, ale jinak se pyšnila tím, že se z ní stala Francouzka. Naproti tomu Ludvík XIII. podezíral svou ženu z neloajálnosti a po celou dobu manželství byl přesvědčen, že „má velkou vášeň pro zájmy Španělska“.

To byla situace, jež trvale ohrožovala dcery velkých panovníků, které se provdaly do ciziny, kde měly podporovat zájmy své původní vlasti. Je nutno ocenit, jak moudře se k této věci vyjádřil v 16. století Erasmus Rotterdamský. Ve své Výchově křesťanského vládce poukázal na nesmyslnost takových svazků, jež ve skutečnosti nikdy

16

Antonia Fraser

nevedou k mezinárodnímu míru, a radil králům a knížatům, aby se místo toho ženili se svými poddanými.

Různá opoziční hnutí v zemi se snažila získat na svou stranu králova bratra – a po mnoho let i předpokládaného dědice trůnu – Gastona Orleánského. Anna byla rovněž v podezření, že se s ním paktuje, a při posledním údajném spiknutí před její šťastnou proměnou v matku syna ji obvinili, že se po králově smrti chtěla za Gastona provdat. Přestože měla francouzské srdce, stále vládla španělským perem, jelikož si dopisovala s bratrem Filipem IV. Když se na to přišlo, upadla Anna v létě roku 1637 v nemilost. Kardinál Richelieu ji přinutil k pokořujícímu prohlášení, které podepsala 17. srpna. Během procesu zatkli a mučili jednoho z Anniných sloužících – dveřníka Pierra de La Porte, ten ale odmítl svou paní jakkoli kompromitovat. Dá se tudíž pochopit, proč La Porte ve svých pamětech sarkasticky uvádí, že Ludvík byl „spíše synem mého mlčení než modliteb královny a zbožných slibů celé Francie“. Není rozhodně divu, že za těchto nepříznivých okolností mnozí skutečně věřili v zázračnou povahu Ludvíkova zplození.

Samozřejmě i tehdy – stejně jako vždycky – se objevili šprýmaři, kteří tvrdili, že ten zázrak měl mnohem pozemštější vysvětlení.

Gaston Orleánský byl podle svých slov docela ochoten věřit, že Bohem seslaný Ludvík vyšel z královnina lůna, neměl však tušení, čí zásluhou se tam k čertu ocitl. Obecně rozšířené klevety téměř ihned dosadily na toto místo kardinála de Richelieu, prostě kvůli jeho politické moci (bylo to absurdní nepochopení vztahů mezi ním a Annou). Objevily se rýmovačky, že král se každý den dovolával „všech svatých, mužů i žen“, a Richelieu také, ale „s mnohem větším úspěchem“.

Duchovní a řeholníci, kteří se modlili za královninu plodnost, si chtěli podobně jako obchodníci s deštěm přivlastnit úspěšný výsledek. Jistá jeptiška, bývalá oblíbenkyně Ludvíka XIII. jménem Louise Angélique de La Fayette, prý požádala svého kněze, aby zvolil nějaký velký církevní svátek – podle všeho svátek Neposkvrněného početí připadající na 8. prosinec – a připomněl jejímu platonickému obdivovateli jeho manželské povinnosti. Výsledkem bylo bezprostřední početí pozemštějšího rázu.

Ludvík XIV. a jeho osudové ženy

17

Jedna historka se výrazně liší od ostatních tím, že jí věřila sama královna Anna a později i její syn. Jednalo se o proroctví mnicha jménem bratr Fiacre, jemuž se v jistém pařížském klášteře zjevila 3. listopadu 1637 Panna Marie. Ta mu sdělila, aby oznámil královně, že brzy přijde do jiného stavu. Poté mnich poučil královskou dvojici, aby se zúčastnila tří novén*) v katedrále Notre-Dame a v kostele Panny Marie Vítězné v Paříži – a především ve svatyni Panny Marie Milosrdné, zapadlé kapli v Cotignaku v Provence. (Cotignac byl možná jednou ze starých pohanských svatyní, které byly zasvěceny zapomenutým bohyním plodnosti a potom se změnily v místo uctívání Panny Marie.)

Nakonec ten, kdo vykonal pouť do Cotignaku, byl sám bratr Fiacre za doprovodu podpřevora svého řádu. Předtím bratra Fiacra přijal královský pár dne 10. února 1638, a to již královna byla těhotná. To znamená, že zájem se nyní soustředil ani ne tak na zplození jako na žádoucí mužské pohlaví dítěte. Význam mise bratra Fiacra podtrhovalo to, že král vydal rozkazy, aby oběma poutníkům byla při jejich cestě poskytnuta strava a ubytování zdarma.

Je zřejmé, že na královnu udělala při jejich setkání velký dojem upřímnost bratra Fiacra. O šest let později si k sobě mnicha povolala a řekla mu: „Nezapomněla jsem na mimořádnou milost, již jste vyprosil od Bohorodičky, která mi dala syna. Nechala jsem namalovat velký obraz, kde je (Ludvík) vypodobněn před Matkou Boží, jíž nabízí svou korunu a žezlo.“ A mnich znovu odcestoval s obrazem do Cotignaku. Ani to však nebyl konec jejich styků. Bratr Fiacre měl dokonce i ve stáří k Ludvíkovi přednostní přístup kvůli roli, kterou, jak se věřilo, sehrál při „šťastném narození Vašeho Veličenstva“. Když mnich zemřel, z příkazu tehdy již dospělého krále (který zaplatil výlohy) dopravili jeho srdce do svatyně Panny Marie Milosrdné v Cotignaku.

Zbožná královna se nejspíše přikláněla k zásahu Prozřetelnosti, což vysvětluje i úctu, již chovala k bratru Fiacrovi. Mnohem přízemnější vysvětlení nabízí historka o Ludvíku XIII. a jeho lovec-

*) Jedná se o devítidenní pobožnost.

18

Antonia Fraser

ké výpravě do okolí Paříže přerušené nenadálou bouřkou. Jelikož jeho komnaty v Louvru nebyly připraveny, musel tehdy, v noci 5. prosince 1637, vyhledat útočiště u své ženy… Výsledkem tohoto neplánovaného setkání byl Ludvík, který se narodil přesně o devět měsíců později. Bohužel Gazette de France, oficiální zdroj informací o královských přesunech den po dni, nepotvrzuje společný pobyt v Louvru této určité noci (i když je pravda, že Anna tam byla).

Král a královna však spolu strávili od 9. listopadu tři týdny v paláci v Saint-Germain. Dvojice se 1. prosince přesunula do Louvru, poté král odjel lovit do Crône a od 5. prosince pobýval na svém loveckém zámečku ve Versailles. To dlouhé příznivé období v listopadu vedlo lékaře k tomu, aby určili termín porodu na konec srpna.

Ponecháme-li stranou nadpřirozeno a vzhledem k tomu, že údaje o bouřce nesedí (jedině, že by král udělal krátkou a nezaznamenanou zastávku v Louvru při své cestě do Versailles), byla pravda mnohem prozaičtější. Manželské styky mezi králem a královnou se nikdy neřídily obvyklými pravidly zalíbení, přitažlivosti či hněvu a nechuti.

Touha po dědici nikterak nezeslábla a někdy na podzim po letní roztržce došlo prostě k opětovnému sblížení se šťastným výsledkem.

Ale přesto, že sám Ludvík XIII. podrážděně, i když pochopitelně poznamenal: „Těžko se dá mluvit o zázraku, když manžel, který spí se svou ženou, jí udělá dítě,“ okolnosti zplození, po němž následovalo narození vytouženého syna, se do značné míry pokládaly za mimořádné. Matka dítěte si to myslela určitě. „Bohem seslaný“ – tento náhled na sebe jako na člověka s výjimečným osudem bude Anna budoucímu Ludvíku XIV. neustále připomínat.