1 Aranžér byl varován, že i když sem přijde hluboko po půlnoci a navíc během víkendu o svátcích Díkůvzdání, je dost pravdě− podobné, že ve firmě budou ještě stále pracovat advokáti i asis− tenti. A tak měl po ruce zbraň obrácenou ostřím dolů. Byla to podivná věcička – ani ne tak nůž, jako spíše sekáček na led, ovšem delší a vyrobený z černé tvrzené oceli. Aranžér ho nesl s jistotou člověka, který s podobným předmě− tem umí velmi dobře zacházet. A který ho již dříve použil. Hřmotný plavovlasý muž s baseballovou kšiltovkou na hlavě a v šedé kombinéze s emblémem smyšlené firmy zabývající se aranžováním a čištěním záclon a závěsů se nyní zarazil, a když zaslechl kroky, vklouzl do prázdné kanceláře. Nastalo ticho. Po chvíli muž pokračoval v cestě přes stíny, přičemž se vždy jednou za čas nadlouho zastavil a ztuhl jako liška před hnízdem bezsta− rostných ptáků. Pohlédl na plánek firmy, odbočil do jedné chodby a pokračo− val v chůzi, přičemž stále svíral rukojeť zbraně v ruce, jež byla stejně svalnatá jako zbytek jeho těla. Když se přiblížil k hledané kanceláři, zastavil se a přetáhl si přes ústa papírovou masku. Ne proto, že by se obával prozrazení, nýbrž proto, že nechtěl na místě zanechat kapičku slin, která by se dala separovat a použít při testu DNA. Kancelář patřící Mitchellu Reeceovi se nacházela na konci chodby nedaleko od hlavního vchodu do firmy. Stejně jako ve všech ostatních kancelářích byla i zde rozsvícena světla, takže si aranžér nemohl být jist, zda je místnost skutečně opuštěná. Když však rychle nakoukl dovnitř, spatřil prázdnou místnost, a tak vstoupil dál.
7
Kancelář byla plná knih, pořadačů, diagramů a tisícovek nej− různějších papírů. Přesto našel aranžér skříň se spisy snadno – byla to jediná skříň se dvěma zámky v místnosti. Přikrčil se, na− sadil si gumové rukavice a vytáhl z kapes kombinézy potřebné nástroje. Odložil zbraň stranou a pustil se do zámků. Šála, pomyslel si Mitchell Reece, když si osušoval ruce na toaletě vyvedené v mramoru a dubovém dřevě. Zapomněl jsem si vlněnou šálu. Vlastně byl překvapen, že si vůbec vzpomněl na kabát a kuf− řík. Vychrtlý třiatřicetiletý Reece dorazil do firmy po čtyřech ho− dinách spánku včera kolem osmé hodiny ráno a pracoval nepře− tržitě až do chvíle, kdy usnul za stolem. Před pár okamžiky ho však z tohoto neklidného spánku cosi vyrušilo. Reece se probral a rozhodl se, že se pojede domů na pár hodin vyspat na staromódní způsob – horizontálně. Sebral kabát a kufřík, ale ještě před odchodem si udělal krátkou „zastávku v depu“. Bez šály však vyjít ven nehodlal – v rádiu před chvílí hlásili, že je venku minus pět stupňů a očekává se další pokles. Mitchell Reece vstoupil do tiché chodby. Přemýšlel o advokátní kanceláři uprostřed noci. Zdejší prostory byly stinné, ale ne tmavé; ztichlé, ale přesto na− plněné jakýmsi bílým hlukem vzpomínek a moci. Advokátní kan− celář byla jiná než banky, firemní sídla, muzea nebo koncertní sály; jako by zůstávala ve střehu i ve chvíli, kdy zaměstnanci její prostory opustili. V této široké chodbě pokryté tapetami visel portrét muže s přísnými kotletami, muže, který se vzdal podílu ve firmě, aby se stal guvernérem státu New York. V malém předsálí ozdobeném živými květinami visela nád− herná Fragonardova olejomalba, kterou nechránilo žádné bezpeč− nostní zařízení. V sále za ním se pak vyjímali dva Haringsové a jeden Chagall. V zasedací místnosti ležely stohy dokumentů obsahující kou− zelná slůvka, jimiž se podle zákona formulovala žaloba za poruše−
8
ní smlouvy v hodnotě tří set milionů dolarů, a v podobné míst− nosti o něco dále zase ležela přibližně stejně velká hromada doku− mentů uložených v okázalých modrých složkách, které zakládaly dobročinný fond pro financování soukromého výzkumu choroby AIDS. Uzamčený sejf v téže místnosti obsahoval poslední vůli a závěť třetího nejbohatšího člověka na světě – jehož jméno většina lidí nikdy neslyšela. Mitchell Reece přikládal tyto své filozofické úvahy spánkové− mu deficitu. V duchu si podobné myšlenky zakázal a vyrazil na chodbu vedoucí do jeho kanceláře. Blížily se kroky. Aranžér s instinkty vojáka vmžiku vyskočil, uchopil sekáček na led do jedné ruky a sadu nástrojů do druhé. Postavil se za dve− ře Reeceovy kanceláře a co nejvíce ztišil dech. V této branži se pohyboval již celá léta. V řadě soubojů utrpěl zranění, ale celkově svým protivníkům způsobil obrovskou bo− lest. Zabil sedm mužů a dvě ženy, avšak ani tato minulost neotu− pila jeho city. Srdce mu nyní zběsile tlouklo, dlaně se mu potily a upřímně doufal, že dnes večer nebude muset nikomu ublížit. I lidé jako on se zabíjení raději vyhýbali. Což ovšem neznamenalo, že by jen na okamžik zaváhal, po− kud by ho zde někdo odhalil. Kroky se přiblížily. Mitchell Reece se vrávoravým krokem vyčerpaně šoural po chodbě. Jeho boty pleskaly na mramorové podlaze, ale jejich zvuk na mnoha místech tlumily turecké koberce pečlivě rozmístěné po celé kanceláři (a stejně pečlivě připevněné k protiskluzovým pás− kám: advokátní kanceláře si dávají mimořádný pozor na žaloby za zavinění pádu). Hlavou se mu honil sáhodlouhý seznam úkolů, které je třeba splnit před započetím procesu plánovaného na pozítří. Reece absolvoval právnickou fakultu Harvardovy univerzity jako čtvrtý ve třídě do značné míry díky podobným seznamům – dokázal se na zkoušky nabiflovat celé objemné svazky s precedentními pří−
9
pady, zákony a nařízeními. Dnes byl ze stejného důvodu nej− úspěšnějším zaměstnancem kanceláře specializovaným na soudní pře. Všechny aspekty daného sporu – v tomto případě soudní pře mezi firmami New Amsterdam Bank & Trust, Ltd. a Hanover & Stiver, Inc. – včetně zdánlivě nejbezvýznamnějších detailů byly obsaženy v komplikované řadě seznamů, které Reece v duchu neustále revidoval a upravoval. Předpokládal, že právě kvůli podobné revizi seznamů si před chvílí zapomněl vzít z kanceláře šálu. Došel ke dveřím a vstoupil dovnitř. Ano, tady je, béžová kašmírová šála, kterou mu věnovala bý− valá přítelkyně. Ležela přesně na místě, kde ji zanechal, totiž ved− le ledničky v kuchyňce sousedící s kanceláří. Když sem Reece ráno dorazil – přesněji řečeno včera ráno –, nejprve se zastavil v kuchyňce, aby si uvařil kávu, a přitom nechal šálu ležet na stole. Nyní si ji uvázal kolem krku a vyšel na chodbu. Zamířil k hlavnímu východu z firmy, stiskl tlačítko elektrického zámku, a když uslyšel uspokojivé cvaknutí, které díky tisícovkám večerů strávených v kanceláři tak důvěrně znal, vyšel na chodbu a přivo− lal výtah. Během čekání se mu zdálo, že někde ve firmě zaslechl hluk. Snad slabé vrznutí závěsu dveří. A po něm stejně slabé cinknutí dvou kovových předmětů o sebe. Pak už ovšem přijel výtah. Reece do něj nastoupil a znovu si začal v duchu odříkávat seznamy povinností. „Myslím, že je to nějaké nedorozumění,“ řekla Taylor Lock− woodová. „To není,“ odpověděl jí ve sluchátku rovněž ženský, ale mno− hem starší hlas. Taylor se posadila na rozvrzanou židli a odsunula se ke stěně. To není? Co jen tohle znamená? „Jsem vedoucí asistentka na té uzávěrce SCB. Která je ve čtyři odpoledne.“ Nyní bylo půl deváté ráno v úterý po svátcích Díkůvzdání a Taylor před chvílí dorazila do práce po několikahodinovém spánku. Většinu večera totiž strávila ve firmě upravováním, sesta− vováním a tříděním stovek dokumentů pro odpolední uzávěrku.
10
„Byla jste přeřazena na jinou práci,“ trvala na svém paní Stricklandová na druhém konci linky. „Jde o něco naléhavého.“ Pokud bylo Taylor známo, nic podobného se ještě nikdy nesta− lo. Bylo všeobecným pravidlem – stejně platným jako Newtonovy zákony –, že podílník advokátní kanceláře není schopen zvlád− nout obchodní uzávěrku bez přítomnosti asistenta, který dohodu vypracoval. Právo stojí a padá s detaily a právní asistenti jsou děl− níci drobností. Jediným důvodem pro toto přeřazení na poslední chvíli mohl být nějaký velký průšvih. Taylor Lockwoodová však nic neprošvihla a ani po zběžném přezkoumání své úmorné práce na případu v posledních několika týdnech na ní neodhalila žádné mouchy, jejichž náprava by nutně vyžadovala její okamžité odstavení od celé věci. „Co teď můžu dělat?“ zeptala se paní Stricklandové, která působila jako vedoucí právních asistentů. „Upřímně řečeno,“ odpověděla Stricklandová a přehnaně pro− táhla poslední slabiky, „nemáte na vybranou.“ Taylor se otočila na židli na jednu stranu a poté na druhou. Rána na prstu z předchozí noci, kdy se pořezala o hranu papíru jedné zástavní smlouvy, jí opět začala krvácet, a tak si omotala prst ubrouskem s potiskem krocana, který byl připomínkou fi− remního večírku z předchozího víkendu. „Proč…?“ „Mitchell Reece potřebuje vaši pomoc.“ Reece? pomyslela si Taylor. Takže budu hrát s velkýma kluka− ma… Dobrá zpráva, ale přesto podivná. „Proč zrovna já?“ zeptala se. „Nikdy jsem pro něj nepracovala.“ „Vaše reputace vás zřejmě předešla.“ Paní Stricklandová mlu− vila ostražitě, jako by až dosud netušila, že Taylor nějakou re− putaci má. „Chtěl vás a nikoho jiného.“ „A je to dlouhodobá práce? Příští týden mám dovolenou. Mám v plánu jet na lyže.“ „To si můžete dohodnout s panem Reeceem. Zmínila jsem se mu o vaší dovolené.“ „A jak reagoval?“ „Nezdálo se, že by mu to dělalo starosti.“
11
„A proč taky? On lyžovat nejede.“ Krev prosakovala přes ubrousek a barvila rozesmátou krocaní hlavu. Taylor ubrousek vyhodila. „Za hodinu se hlaste v jeho kanceláři.“ „A co je to za projekt?“ Nastala pauza, během níž paní Stricklandová zřejmě vybírala z přehršle citlivých slov. „Nic konkrétního neuvedl.“ „A mám zavolat panu Bradshawovi?“ „O všechno už je postaráno.“ „Co prosím?“ zeptala se Taylor. „O co je postaráno?“ „O všechno. Byla jste přeřazena na jinou práci a s panem Brad− shawem již spolupracuje další asistent – vlastně rovnou dva.“ „Už?“ „Za hodinu se hlaste v kanceláři pana Reece,“ zopakovala paní Stricklandová. „No dobře.“ „Jo, a ještě něco.“ „Copak?“ „Pan Reece říkal, že se o tom nemáte nikomu zmiňovat. Prý je to velmi důležité. Nikomu.“ „No tak nebudu.“ Obě ženy zavěsily. Taylor prošla kolem koberci pokrytých kójí na oddělení asis− tentů k jedinému oknu v této části firmy. Za oknem se právě fi− nanční čtvrť halila do tlumeného ranního světla. Okolní scenérie však dnes Taylor nezajímala. Bylo v ní až příliš mnoho špinavých kamenných zdí, které připomínaly zvětralá a přízračná horstva. V jednom okně budovy na protější straně ulice se právě jakýsi údržbář usilovně snažil postavit vánoční stromek. Symbol Vánoc však v rozlehlém mramorovém vestibulu působil poněkud nepat− řičně. Taylor zaostřila pohled na okno před sebou a uvědomila si, že se dívá na svůj vlastní odraz. Taylor Lockwoodová nebyla obézní, ale stejně tak nebyla ani módně vychrtlá nebo kostnatá. Sama sebe by nejspíš označila za zemitou. Když se jí někdo dotázal na výšku, odpověděla, že měří metr šedesát tři (ve skutečnosti to bylo metr šedesát jedna), ale
12
měla husté černé zapletené vlasy, které jí pět centimetrů přidáva− ly. Jeden její přítel kdysi prohlásil, že když si své kudrnaté vlasy rozpustí, vypadá jako postava z prerafaelitského obrazu. Když měla dobrou náladu, věřila, že připomíná mladou Mary Pickfordovou. Ve špatných dnech se cítila jako třicetiletá dívka s nohama do x, která netrpělivě čeká na příchod vyzrálosti, roz− hodnosti a autority. Byla přesvědčena, že ze všeho nejlépe vypadá ve zkresleném odrazu, například v načerno natřených výlohách. Nebo v oknech wallstreetské advokátní kanceláře. Odvrátila se od okna a zamířila zpět ke své kóji. Bylo již krátce před devátou a kancelář se probouzela k životu. Panoval zde stále větší ruch a jako by ji vtahoval do sebe. Bývalo tomu tak velmi často, neboť Taylor Lockwoodová obvykle dorazila do kanceláře jako jedna z prvních. Ostatní asistenti mířili ke svým kójím, pokři− kovali po sobě pozdravy, varovali se před blížícími se krizemi a vyměňovali si válečné historky o zmatcích v metru a o doprav− ních zácpách. Taylor seděla na židli a přemýšlela, jak náhle se mů− že člověku změnit celý život, nadto z rozmaru jedné jediné osoby. „Pan Reece říkal, že se o tom nemáte nikomu zmiňovat. Prý je to velmi důležité. Nikomu.“ „No tak nebudu.“ Taylor si prohlédla pořezaný prst, vstala a vyrazila pro ná− plast.
13