Moje druhé já

1 Vždycky jsem nenáviděl večírky a oslavy a za normálních okolností bych na oslavu, která se konala jednou v sobotu, nikdy nešel.

Ale můj život byl jeden velký zmatek. Dal jsem pohov svým zavedeným pravidlům. A ocitl jsem se v noční můře.

Ve čtvrtek ráno jsem se jako dobrý lékař soustředil na své pacienty a byl jsem rozhodnutý nedopustit, aby se mi strasti, které jsem měl v hlavě, pletly do práce.

Nespouštěl jsem z chlapce oči.

Dosud nedospěl do fáze, kdy trhal panenkám hlavy. Sledoval jsem, jak opět bere do rukou autíčka a rozjíždí je proti sobě, vstříc nevyhnutelné kolizi. „Bum!“ Zvonivý náraz kovu o kov na chvíli přehlušil bzučení videokamery. Chlapec autíčka odhodil, jako by ho začala pálit v prstech. Jedno se převrátilo na střechu a pohupovalo se jako bezmocná želva. Chlapec do něj strčil prstem a pak vzhlédl ke mně.

Dožadoval se povolení.

Přikývl jsem a on popadl autíčka. Obracel je v rukou, prohlížel si lesklé podvozky, točil kolečky, simuloval zvuk túrovaného motoru. „Brrm, brrm, vůůů. Bum.“ Bylo mu něco přes dva roky, byl na svůj věk velký a robustní a jeho plynulá koordinace pohybů předpovídala dobré sportovní výkony. Měl blond vlasy, buldočí výraz, oči v barvě rozinek, které mi připomínaly sněhuláka, a nosík a baculaté tváře kropenaté světlými pihami.

Dítě z obrazů Normana Rockwella; syn, na kterého by byl každý rusovlasý americký otec pyšný.

Jeho otec byl už jen rezavá skvrna na středním dělicím pásu kolem dálnice Ventura. „Brrm, brrm, bum!“ 11

Během šesti návštěv se už dostal tak blízko, že mohl každou chvíli promluvit. Přemýšlel jsem o tom, přemýšlel jsem o jisté prázdnotě, která mu koukala z očí.

Druhá kolize přišla náhle a byla silnější. Chlapcova soustředěnost vzrostla. Za chvíli přijdou na řadu panenky.

Jeho matka, která seděla v rohu místnosti, vzhlédla. Během minulých deseti minut četla stále stejnou stránku v brožovaném výtisku knihy Buďte úspěšní! Snahu o předstírání uvolněnosti zrazovala řeč jejího těla. Na židli seděla zpříma a ztuhle, škrábala se na hlavě, potahovala se za prameny dlouhých tmavých vlasů, jako by česala přízi, pak si je střídavě namotávala na prsty a zase je pouštěla. Špičkou nohy bezmyšlenkovitě vyťukávala do podlahy čtyřdobý rytmus. Záchvěvy se přenášely vzhůru svalem měkkého bledého holého lýtka až pod lem jejích letních šatů.

Při třetím nárazu sebou trhla. Spustila ruce s knihou do klína, podívala se na mě a prudce zamrkala. Nebyla příliš hezká – byla ten typ ženy, jejíž krása rozkvete na střední škole a pak rychle vybledne. Usmál jsem se na ni a ona rychle sklonila hlavu a vrátila se ke knize. „Bum!“ Chlapec zavrčel, vzal do každé ruky jedno autíčko, bouchl jimi o sebe jako činely a po nárazu je pustil. Autíčka odlétla různými směry. Chlapec se za nimi s funěním odbatolil. „Bum.“ Zvedl je a prudce hodil na zem. „Brrm! Bum!“ Stejným způsobem pokračoval ještě několikrát, pak mrskl autíčky do kouta a začal se rozhlížet po místnosti. Vrhal kolem sebe hladové, prudké pohledy. Hledal panenky, ačkoli jsem je pokaždé dával na stejné místo.

Měl potíže s pamětí, nebo odmítal realitu? V tomhle věku se to dá jen těžko posoudit.

Což jsem taky řekl Malu Worthymu, když mi případ popisoval a žádal mě o konzultaci. „Určitě nedostaneš pádný důkaz.“ „O to se ani nepokouším, Alexi. Dej mně jen něco, s čím budu moci pracovat.“ „A co jeho matka?“ „Přesně jak bys očekával, je úplně mimo.“ 12

„Kdo s ní pracoval?“ „Teď právě nikdo. Pokoušel jsem se ji přimět, aby někoho navštívila, ale ona odmítla. Pro začátek se pokus udělat něco pro Darrena, a jestli se přitom uskuteční i malá terapie pro matku, nebudu rozhodně proti.

Bůh ví, že ji potřebuje – když se něco takového stane někomu v jejím věku.“ „Jak ses vůbec dostal k tomu případu?“ „Druhé manželství. Chlapcův otec pro mě pracoval jako údržbář.

Pomáhal jsem mu s rozvodem, jako laskavost. Ona je jeho druhá žena a měla na mě dobré vzpomínky. Vlastně jsem se zpočátku pustil do soukromého vyšetřování. Nebylo špatné na chvíli se k tomu vrátit. Řekni, cítíš se na práci s tak malým dítětem?“ „Už jsem měl i menší. Jak je na tom s mluvením?“ „Jestli mluví, nevím, protože já jsem ho nikdy mluvit neslyšel. Matka o něm tvrdí, že před tou nehodou dokázal poskládat pár slov dohromady, ale nemám dojem, že by mu zrovna šetřili na školné na prestižní univerzitě. Pokud ale prokážeš ztrátu IQ, dokážu to převést na dolary.“ „Male…“ Ze sluchátka se ozval jeho smích. „Já vím, já vím – promiň, doktore Mravopočestný. Jsem taky dalek…“ „Rád jsem si s tebou popovídal. Řekni té matce, ať zavolá, domluvíme si návštěvu.“ „… pokusů o ovlivňování expertního posudku. Ale zatímco budeš rozebírat celou situaci, zkus si představit, co to pro ni bude znamenat, když bude vychovávat dítě sama, bez vzdělání, bez peněz. A přitom žít s takovými vzpomínkami. Právě jsem dostal fotografie té nehody – málem jsem se nedobrovolně zbavil právě pozřeného oběda. V tomhle případu se vyskytuje pár hodně plných kapes, Alexi, a ty si zaslouží, aby do nich někdo hrábl.“ „Ha!“ Chlapec objevil panenky. Tři muže, ženu a malého chlapce. Panenky byly malé, vyrobené z měkkého růžového plastu. Měly nevýrazné, nevinné tváře, anatomicky korektní těla a oddělitelné končetiny. Vedle nich ležela další dvojice aut, větších, než byla ta první autíčka. Jedno bylo červené a jedno modré.

Na zadním sedadle modrého auta byla umístěna dětská autosedačka.

13

Vstal jsem, nastavil jsem kameru tak, aby byla namířena na stůl, a pak jsem si sedl na podlahu vedle chlapce.

Vzal modré auto a posadil do něj panenky v obvyklém pořadí: jednoho muže za volant, druhého vedle něj, ženu za řidiče a dítě do autosedačky. Červené auto zůstalo prázdné. Jedna panenka – muž – zůstala ležet na stole.

Chlapec zamával rukama a potáhl nosem. Natáhl ruku s modrým autem co nejdál od sebe a upřeně hleděl jiným směrem.

Pohladil jsem ho po rameni. „Všechno je v pořádku, Darrene.“ Nadechl se, hlasitě vydechl, vzal červené auto a postavil obě vozidla na podlahu, necelý metr od sebe, čelem k sobě. Znovu se zhluboka nadechl, nafoukl tváře, hlasitě zaječel a vší silou narazil auty proti sobě. Spolujezdec a žena vylétli z kabiny a dopadli na koberec. Malý chlapec, kterého přidržovaly pásy sedačky, se sesunul a hlava mu přepadla dopředu na prsa.

Chlapcova pozornost se ale upřela na řidiče – ten byl zhroucený na předním sedadle, protože jeho let zabrzdil volant. Chlapec se ho s funěním a hekáním pokoušel vyprosit. Tahal za tělo a kroutil jím, pak začal zklamaně vrčet, ale nakonec se mu podařilo panáčka uvolnit. Držel ho co nejdál od sebe, zkoumal jeho plastovou tvář a pak mu utrhl hlavu. Tu pak položil vedle malého chlapce.

Z druhého konce místnosti se ozvalo vyjeknutí. Otočil jsem se a Denise Burkhalterová rychle schovala hlavu za knihu.

Chlapec si její reakce vůbec nevšiml. Upustil na zem bezhlavé tělo, zvedl ženu, přitiskl ji k sobě, odložil ji. Pak obrátil pozornost k panáčkům představujícím muže – k bezhlavému řidiči a spolujezdci z předního sedadla. Zvedl je nad hlavu a mrštil jimi proti stěně. Koukal, jak narazily a spadly na zem.

Podíval se na chlapce visícího v popruzích sedačky a zvedl řidičovu hlavičku, která ležela vedle něj. Chvíli ji válel v dlani a pak ji odhodil. Popošel k panáčkovi, kterého se dosud ani nedotkl – k řidiči druhého auta. Udělal další krůček, ztuhl a začal couvat. V místnosti bylo ticho, až na bzučení kamery. Uslyšel jsem zašustění otáčené stránky. Chlapec chvíli nehybně stál, ale pak se ho zmocnila hyperaktivita tak divoká, že zelektrizovala celou místnost.

14

Hihňal se, houpal se sem a tam, točil a mával rukama, prskal a plival. Pak začal běhat od stěny ke stěně, kopal do polic s kni­hami, do židlí, do stolu, šoupal nohama o dřevěnou podlahu, zatínal prstíky do omítky a zanechal na ní krátké mastné šmouhy.

Jeho smích byl čím dál hlasitější a pak přešel v sípavé štěkání, následované proudem slz. Vrhl se na podlahu, chvíli tam sebou házel, pak se stočil do fetální polohy a jen tak ležel a cumlal si palec.

Jeho matka zůstala ukrytá za knihou.

Přistoupil jsem k chlapci a vzal ho do náruče. Cítil jsem, jak je napjatý. Usilovně si cucal palec. Držel jsem ho na klíně, říkal mu, že je všechno v pořádku, že je hodný kluk. Na chvilinku otevřel oči, ale hned je zase zavřel. Mléčně sladký dech se mísil s pachem dětského potu, který nebyl nijak nepříjemný. „Chceš k mamince?“ Ospale přikývl.

Matka se ani nepohnula. „Denise,“ oslovil jsem ji. Nic. Opakoval jsem její jméno.

Strčila knížku do kabelky, pověsila si kabelku přes rameno, vstala a vzala si ode mě chlapce.

Vyšli jsme z knihovny a zamířili do přední části domu. Než jsme došli ke dveřím, chlapec spal. Podržel jsem otevřené dveře.

Dovnitř zavanul chladný vzduch. Mírné léto neustále vyhrožovalo prudkým oteplením. Odkudsi z větší dálky přicházel zvuk motorové sekačky. „Nechcete se mě na něco zeptat, Denise?“ „Ne.“ „Jak tento týden spal?“ „Stejně.“ „Šest nebo sedm nočních můr?“ „Asi. Nepočítala jsem to – ještě pořád musím?“ „Pomohlo by mi to poznat, co se děje.“ Neodpověděla. „Část hodnocení potřebná pro soud je za námi, Denise. Pro pana Worthyho už mám dost informací. Ale Darren s tím stále zápasí – což je úplně normální vzhledem k tomu, čím prošel.“ Opět neodpověděla.

15

„Už urazil dlouhou cestu,“ pokračoval jsem, „ale stále nedokáže hrát roli… toho druhého řidiče. Je v něm spousta strachu a zloby. Pomohlo by mu, kdyby je vyjádřil. Rád bych ho ještě viděl.“ Koukla na strop. „Ty panenky,“ řekla. „Já vím. Není snadné se na to dívat.“ Skousla si dolní ret. „Ale Darrenovi to pomáhá, Denise. Příště vás zkusíme nechat venku. Už je na to připravený.“ „Je to sem k vám daleko,“ řekla. „Špatná doprava?“ „Díry.“ „Jak dlouho vám to sem trvá?“ „Hodinu a tři čtvrtě.“ Z Tujungy do Beverly Glen. Pětačtyřicetiminutová jízda.

Pokud zvládnete dálnici. „Silnice jsou ucpané?“ „Jo. A cesta sem nahoru se moc točí.“ „Já vím. Někdy, když…“ Najednou začala couvat. „Proč bydlíte tady, kde se k vám nedá dostat? Jestli chcete pomáhat lidem, proč jim to sakra tak ztěžujete!“ Chvíli jsem počkal s odpovědí. „Vím, že je to pro vás obtížné, Denise. Jestli byste se se mnou příště raději setkala u pana Worthyho…“ „Ale ne, zapomeňte na to!“ vyštěkla a vyšla ven.

Díval jsem se, jak nese svého syna po dřevěné verandě a ze schodů dolů. Šla kolébavou chůzí, prohýbala se pod váhou chlapcova těla. Její nemotornost ve mně probouzela potřebu seběhnout dolů a pomoci jí. Místo toho jsem stál a sledoval její namáhavý sestup. Nakonec se jí podařilo dostat až k vypůjčenému autu a pokoušela se otevřít jednou rukou zadní dveře. Předklonila se a s námahou usadila chlapcovo ochablé tělo do autosedačky. Zabouchla, obešla auto a trhnutím otevřela přední dveře.

Strčila klíček do zapalování, sklonila hlavu, opřela si ji o volant a nechala ji tam spočívat. Chvíli nehybně seděla a pak otočila klíčkem.

16