Mrazivá noc

1 Zdání vždycky klame.

Garáž byla označená žlutou policejní páskou a měla být prázdná, ale Beam koutkem oka za jedním ze zaparkovaných aut zahlédl pohyb a vyrazil za ním.

Sotva stačil udělat krok, postava, která se schovávala za za­ parkovaným mercedesem, vyrazila a běžela k výjezdu. Beam po­ dle pohybů usuzoval, že je to mladý muž, asi tak kolem dvaceti.

Beamovi bylo třiapadesát a vzhledem ke svému věku by měl za uprchlíkem zaostávat. Jenže on byl v dobré kondici, a místo aby se zadýchaně zarazil, pomalu začínal mladého muže dohánět.

Tělo oběti už odvezli. Technici a ostatní detektivové odje­ li. Beam měl ve zvyku na chvíli zůstat o samotě na místě činu a v hrobovém tichu a strnulosti, která následovala po násilné smr­ ti, vstřebat co nejvíc dojmů. Občas takhle na něco přišel.

Stejně jako teď. Jeho zjištění mělo zásadní význam – nejspíš zahlédl vraha.

Běžel jako o život. „Stůj! Policie!“ zařval.

Pachatel se rozběhl ještě rychleji. Byl to hubený mladík v džín­ sech, tmavém kulichu a černé bundě. Mohutně zabíral rukama do vzduchu a dělal mílové kroky. Mířil k obrovskému obdélníku světla, který představoval únikovou cestu z garáže na svobodu.

Jakmile se tam dostane, zmizí v zalidněných newyorských uli­ cích. Beam na něho zatím nemůže vystřelit a pomalu ho ztrácí z dohledu. Mládenec nejspíš zabil obsluhu garáže a teď uniká před spravedlností.

Nesmí mu utéct!

Beam musel rychle zareagovat, jinak riskoval, že se nestrefí, jeho kulka se odrazí ode zdi a vyletí ven na chodník. „Stůj, nebo střelím!“ Má dát jenom výstražnou ránu do stropu? Anebo má prchají­ cího mladíka složit dřív, než bude pozdě? Musí se rychle rozhod­ nout, jestli se kvůli tomu nechá rozcupovat v médiích.

9

„Tak sakra stůj!“ Podezřelý přidal do kroku. Adrenalin ho poháněl vpřed rych­ lostí raketového motoru.

Beam se zastavil, doširoka se rozkročil a napřáhl pravou ruku s revolverem. Levou rukou zbraň přidržoval v ose.

Nastal čas rozhodnutí.

Beamovi ale nepatřil.

Prchající sklouzl po betonové podlaze garáže a na místě se zarazil. Otočil se a klekl si na jedno koleno. Pohyboval se ladně, jako by tančil. Něco takového dokáže jenom mladý člověk.

Ozval se výstřel.

Jako by Beama praštili do stehna kladivem.

Ani nevěděl, jak se ocitl na tvrdém betonu. V pravé noze ucí­ til palčivou bolest. Natáhl krk a zadíval se k výjezdu z garáže.

Mladík mu unikal.

Zvenku zaslechl kvílení pneumatik a tupý úder. Jakási žena se rozkřičela a pořád opakovala cosi, čemu Beam nerozuměl.

Sáhl po pageru. Kdyby ten zatracený krám fungoval i v gará­ ži, mohl by přivolat pomoc a toho hajzla možná ještě dostat.

Bolest mu odčerpávala sílu.

Pak se mu zatmělo před očima.

Lani…, pomyslel si Beam.

10

2 „Jak dlouho jsi doma, bráško?“ zeptala se Beama jeho sestra Cassandra. „Týden?“ „Devět dní,“ opravil ji Beam. Před devíti dny ho propustili z nemocnice a na cestu domů mu hezky svítilo slunce. Pravá noha nepřestávala bolet a byla mnohem slabší než levá. Během polehá­ vání v nemocnici shodil přes devět kilo a oblečení na něm viselo, jako by ho zdědil po starším bratrovi.

Měl na sobě světle šedou košili s vyhrnutými rukávy. Jeho po­ hublý obličej připomínal lišáka. Zářily z něj dvě modré oči, které dokázaly druhé očarovat i vyděsit. Beamova tvář měla neustále zvědavý výraz a byla trochu nesouměrná, protože mu chyběl pra­ vý ušní boltec, o nějž přišel při hospodské rvačce v prvním roce služby u policie. Zkrátka vypadal jako člověk, se kterým se život moc nemazlí.

Kulka, jež ho zasáhla v garáži, příliš nepoškodila kost, takže Beam bude brzy schopen chodit bez hole. Právě se svou sestrou Cassií obědval v restauraci poblíž její psychiatrické ordinace u zá­ padní části Central Parku. Od centra města, kde vyrostli, to bylo dost daleko.

Stoly v restauraci byly malé, kulaté a pokryté bílými krajkový­ mi ubrusy. Podnik se koupal v jasném slunečním světle. Čekali, až jim obsluha přinese obložené croissanty. Beamovi připadalo, že nic jiného tu ani nepodávají.

Od stolu u okna pozorovali davy kolemjdoucích. Bylo to snaz­ ší než konverzace. „Stejně jsi chtěl jít do důchodu,“ řekla Cassie.

Beamova starší sestra se rodičům moc nepovedla. Na rozdíl od svého vysokého, šlachovitého bratra byla malá a zavalitá. Po­ stavu si nedokázala vylepšit ani dietami. Měla i tmavší oči, které teď na Beama upírala zpod černé ofiny. „Chtít a opravdu něco udělat jsou dvě různý věci,“ odpověděl Beam.

11

Cassie se na něho usmála. Měla velké mezery mezi zuby. „To říkáš ty mně?“ Beam se také neubránil úsměvu. „Promiň. Občas zapomínám, čím se živíš.“ „Postřelení takhle brzo po Lani, to je jako dvojitej direkt.“ „To má být nějaká psychoanalytická hantýrka?“ otázal se Beam. „Dvojitej direkt?“ Cassie se napila z láhve limetkové minerálky. „Teď nemluvím jako psychoanalytička, ale spíš jako sestra. Nějaká analýza by ti určitě prospěla, ale musel by ji s tebou dělat někdo jinej.“ „Já to zvládnu sám,“ ujistil ji Beam. Jeho žena Lani po třia­ dvaceti letech manželství z nejasných důvodů skočila z balkónu kamarádčina bytu, kam byla jako obchodní partnerka pozvaná na charitativní večírek. Pět měsíců nato Beama během vyšetřo­ vání ozbrojeného přepadení a vraždy překvapil hlavní podezře­ lý a střelil ho do nohy. Mladíkovi bylo teprve dvaadvacet, ale v trestním rejstříku už měl záznam za ozbrojené přepadení a lou­ pež. Když vyběhl z garáže, srazilo ho auto. Byl na místě mrtvý. Žádného dalšího zločince už Beam nedopadne.

Pro legendárního detektiva z newyorského oddělení vražd Arte­mise Beama to nebyl zrovna nejlepší závěr kariéry. Proslavil se jako policajt, který dokáže přesně odhadnout myšlenkové po­ chody sériových vrahů, a díky tomu je chytit. Měl hodnost kapi­ tána a najednou ho bez okolků penzionovali. Nemohl kvůli tomu spát, a tak večer polykal prášky. Ve dne pak zmateně bloumal od ničeho k ničemu a nevěděl, co si má jako důchodce počít.

Cassie mu jako první řekla, že se neumí přizpůsobit změně­ ným životním podmínkám. Měla dar dopředu vycítit nadcháze­ jící potíže a věděla, že Beam se v důchodu zblázní. Jako obvykle měla pravdu.

Beam pořád oplakával Lani.

Noha ho nepřestávala bolet.

Chybělo mu vzrušení z honu na pachatele.

Servírka před něj položila croissanty.

12

3 Látka byla heboučká jako motýlí křídla.

Lois Bannerová stála před rolí husté tkaniny a znovu na ní uhladila sotva viditelný záhyb. Látka obsahovala vysoký podíl vlny, a přesto byla neuvěřitelně měkká. Měla tmavě šedou barvu s nenápadnými černými skvrnami a dokonale by se hodila na ně­ které podzimní modely, které Lois minulý týden viděla na módní přehlídce. Výrobce látku velice trefně nazval Večerní Paříž. Lois si při pohledu na ni vybavila své rozpustilé mládí, které v koketním městě prožila.

Kdysi pracovala jako modelka. Teď jí bylo skoro čtyřicet a vá­ žila o osm kilogramů víc, než bylo na molu přípustné. V někte­ rých modelech pro příští sezónu by ale stejně vypadala dobře.

Vlastně skvěle. Pořád měla ostře řezané rysy a její krásné modré oči neztratily nic ze svého lesku. Tmavé vlasy nosila uhlazené dozadu, aby vynikly její vystouplé lícní kosti. V době největší slá­ vy svému okolí připadala exotická. Vlastně taková zůstala, jen stačilo, aby se příslušně oblékla. Jenomže ji to přestávalo bavit.

Lois se radši než svému vzhledu věnovala sledování módních trendů a obchodování s nádhernými látkami. Z předešlých dob si uchovala hodně kontaktů a její zákazníci u ní rádi nakupovali ve velkém, aby se mohli blýsknout žhavými novinkami. Ve světě módy se neustále objevovaly nové trendy, což pro Lois mělo zá­ sadní význam. Ústředí firmy Loisiny látky sídlilo na Sedmé ulici. Sklad s pro­ dejnou se nacházel v ateliéru kancelářské budovy na Západní čtyřicáté šesté. Většina rolí s navinutými látkami stála, aby se ušetřilo místem. Lois se svými sto sedmdesáti osmi centimetry všechny štočky lemující velkou místnost převyšovala. Nastal ve­ čer a venku se setmělo. Část ateliéru obrácená do ulice se utápěla ve stínu. Tu a tam ho narušoval paprsek světla pronikajícího do­ vnitř nemytými okny. Zbytek prostoru tlumeně osvětlovaly staré 13

mosazné lustry zavěšené od stropu na řetězech. Lois by si sem v žádném případě nepořídila zářivky. Příšerně zkreslují barvy.

Dnes večer na sobě měla jednoduché pohodlné oblečení, které sestávalo z černých capri kalhot a halenky. K tomu si vzala bílé sportovní boty bez ponožek. Kreace na ní vypadala dražší, než ve skutečnosti byla.

Na holé kotníky jí zavanul chlad, jako by někdo otevřel dveře.

Do ateliéru se ale dalo dostat jenom výtahem. Jediné dveře vedly na únikové schodiště na jižní straně budovy.

Nenápadná změna teploty Lois osvěžila paměť. Podívala se na drahé náramkové hodinky, které kdysi dostala od jednoho ob­ divovatele. Bylo skoro osm hodin. Lois měla v devět schůzku se zákazníkem. Za hodinu sotva stihne dojet domů, osprchovat se a převléct.

Měla by už jít. Nedokázala odolat a ještě jednou pohladila Večerní Paříž.

Najednou zaslechla tichý zvuk a podívala se doleva.

Prudce se nadechla. Mezi vysokými rolemi látek uviděla tem­ nou postavu. Vypadá skoro jako hlídač kukuřičného pole. Venkovský obrázek, který se jí zjevil před očima, ji překvapil a nepříjemně jí připomněl dětství v Ohiu. Začala se bát. Patří sem! Do New Yorku nebo do Paříže, do Berlína. Už dávno není malou Lois Banionovou. Ta přestala existovat. „Kdo…,“ začala přiškrceně.

Postava se k ní přiblížila. Byl to muž. V pravé ruce držel ne­ foremný předmět, ve kterém Lois rozeznala pistoli s tlumičem.

Přinutila se promluvit: „Jestli chcete peníze, tak tady žádné nenajdete.“ Muž jí cosi nesrozumitelně odpověděl. „Cože?“ „Spravedlnost,“ pronesl tiše a zvedl pistoli. Vyčítavě ji na ni namířil jako zdvižený ukazovák. „Proboha,“ řekla Lois tenounkým hláskem. „Co jsem proved­ la?“ A co jsem neprovedla?

Ježíšikriste, zapomněla jsem něco udělat?

Pistole v mužově ruce poskočila, Lois na hrudi ucítila horko a pak už nic. Skácela se na zem. Celá vyděšená se pokusila vstát, 14

ale zamotala se do látky. Znovu se snažila postavit na nohy. Přála si žít dál. Chtěla vstát.

Světlo pomalu dohasínalo. Lois zírala na visací mosazný lustr.

Připadal jí jako vzdálená hvězda, která jí pozvolna mizí z dohle­ du.

Uvědomila si, že vůbec necítí bolest. To je neuvěřitelné! Necítím bolest! Byla vděčná aspoň za to.

Když mě nic nebolí, čeho bych se bála?

Večerní Paříž ji zahalila jako krásný, teplý rubáš.

15