Mýty a legendy starého Egypta

1 ÚSVIT: DEVATERO BOHŮ Z HÉLIOPOLE Na počátku nebylo nic než hluboké a temné vody praoceánu zvaného Nun. Neexistovalo nebe ani země, bohové ani lidé, světlo ani čas, svět pokrývala nekonečná, nehybná hladina.

Kdesi v hlubinách stojatého pravodstva se však vznášelo dokonalé vejce, v němž doutnala jiskřička života. Jednoho krásného dne náhle praskla skořápka, živoucí jiskra se prodrala z křehkého vězení a příval životní síly vyzdvihl nad hladinu prvotní pahorek. Trůnil na něm bůh Atum, ten, který stvořil sám sebe. Když se rozzářil jako slunce, přinesl novému světu světlo.

Na prvotním pahorku se cítil osaměle, pustil se proto do tvoření dalších bytostí. Uchopil svůj božský pohlavní úd, přivodil si vzrušení a z jeho tělesných tekutin se zrodila božská dvojčata – vládce suchého vzduchu Šu a bohyně vlhkosti Tefnut. Dlouho vespolek šťastně žili uprostřed praoceánu, pak došlo k neblahé nehodě – Šu s Tefnutou se zřítili do temných vod a záhy se za úzkostného nářku ztratili svému stvořiteli z dohledu.

Atum, oslepen slzami, přivolal své Božské oko a požádal je, ať ztracená dvojčata nalezne. Vševidoucí zornice misi 49

úspěšně naplnila, objevila dítka v hlubinách temného Nunu, přivedla je otci, Atumův žalostný pláč se tedy rázem změnil v slzy radostné. Hojně zkrápěly zemi, a kdekoliv se jí dotkly, daly vzniknout prvnímu lidskému pokolení. Nadešel Zlatý věk, šťastná doba, kdy lidé i bohové sdíleli v dokonalém souladu prvotní pahorek uprostřed prapůvodních vod. Šu s Tefnutou se do sebe zamilovali, z jejich láskyplného vztahu vzešly dvě děti – pohledný bůh země Geb a překrásná bohyně nebes Nut. Geb se rozprostřel pod svou sestrou, stal se žírnou půdou, stvořil pole, mokřiny i velkou řeku Nil, z jeho žeber vyrašilo obilí, jeho bedra obrostla zeleným houštím, jeho smích působil zemětřesení, hněv zase hladomor.

Milující Nut dala svému bratrovi houfec dětí – jasné hvězdy, které zdobí noční oblohu. Tehdy opět udeřilo strašlivé neštěstí. Nepříčetná hladová šelma někdy pozře vlastní mláďata, podobně Nut v nevyzpytatelném záchvatu šílenství spolykala všechna hvězdná dítka. Geba se zmocnil zběsilý hněv, země se ukrutně otřásala, vyděšená Nut se nad ním vzepjala, prsty rukou i nohou se přitom zapřela o východní, západní, jižní a severní obzor. Nato prozíravý Šu rozdělil znesvářené potomky vlastním tělem, poklekl na žírnou zemi, pozvedl ruce k obloze, a zamezil tak všem příštím hádkám.

Od těch dob se mezi pozemským světem a chaotickými vodami praoceánu klenulo tělo nebeské bohyně Nuty. Její smích zněl lidem jako dunění hromu, její pláč dopadal na zemi v podobě dešťových kapek, v noci zářily na jejím těle hvězdy a měsíc, ve dne na něm planulo slunce, které každého večera polkla, aby je za úsvitu znovu zrodila.

PRVOTNÍ PAHOREK Kněží, kteří v héliopolském velechrámu sloužili slunečnímu bohu, měli o stvoření světa naprosto přesnou představu. Místní mýtus o Atumovi a prvotním pahorku se nicméně nezacho50

val v jediné ucelené verzi. Badatelé jej museli rekonstruovat na základě zmínek či odkazů ve výtvarném umění, slunečních chvalozpěvech a zádušních textech, v nichž se stvoření připodobňuje ke znovuzrození zesnulého. Zásadní pramenný materiál k tomuto tématu tvoří Texty pyramid z období Staré říše, o něco mladší Texty rakví ze Střední říše, řada zádušních písemných památek z Nové říše a konečně ptolemaiovský Papyrus Bremner-Rhindův, dnes v majetku Britského muzea. Nejpůvodnější verze tohoto bájeslovného příběhu však vznikla patrně již v dávných prehistorických časech.

Héliopolský mýtus svědčí o víře ve sférickou podobu vesmíru – nad bohem země Gebem se klenula obloha zastoupená krásnou Nutou, oba principy rozdělovala atmosféra ztělesněná bohem vzduchu Šuem. Přesně ohraničenou oázu života obtékaly temné a bezbřehé vody praoceánu – známe jej pod jménem Nun nebo jen Nu –, v nichž číhala nepředstavitelná nebezpečí. Třebas o tom příběh mlčí, v prapůvodní oáze se nepochybně nacházela též Říše mrtvých neboli Duat, kterou za dne ozařovaly hvězdy a za nocí naopak slunce. Egypt, domov božského řádu, se zcela samozřejmě stal srdcem nového světa. Na dalekém jihu, až za pohraničním městem Asuánem, se z předvěkého pravodstva odděloval životodárný Nil, plynul na sever, na konci své pouti se vléval do moře, jeho pozemský tok přitom z obou stran svírala úrodná Černá země obklopená nehostinnou Rudou zemí. Hornatá poušť účinně oddělovala spořádaný Egypt od cizích národů, které vesměs podléhaly nevyzpytatelnému chaosu. Faraon se pak zcela přirozeně považoval za vládce celého známého světa, ačkoliv musel čas od času zahraničním „poddaným“ svou božskou svrchovanost co nejdůrazněji připomenout.

Héliopolské pojetí světa a vesmíru výrazně ovlivnilo monumentální sakrální architekturu, která propůjčila každému svatostánku podobu prvotního pahorku. Vysoké zvlněné obvodové zdi chránily chrámový komplex před silami (nebo vodami) chaosu, velkolepé vstupní brány – pylony – symbolizovaly 51

pohoří na východním horizontu, strop hlavní síně zase nadnášely sloupy ve tvaru papyrových stvolů nebo lotosových květů, zastupující bujné prvotní mokřady. Vnější průčelí velebné chrámové brány směl obdivovat všechen lid, dovnitř však vstupovali pouze očištění kněží. Kdykoliv se vydali do útrob svatostánku, opouštěli vezdejší svět i denní světlo, místo toho se jim otevíralo tajuplné příšeří, které směrem k nejsvětější svatyni houstlo, souběžně se pozvolna zvyšovala podlaha, jako by se jim pod nohama zvedal bájný prapahorek. Strop zdobily pěticípé hvězdy nebo astronomické výjevy reprezentující noční oblohu, na vnitřních stěnách mezi pahorkem (zvednutou podlahou) a nebesy (stropem) se zase skvěly rituální nebo přírodní scenerie příkladného života v dokonale harmonickém chrámovém světě. K posvátnému okrsku často patřila umělá jezírka, tedy kontrolovaná forma pravodstva určená rituálním účelům, ústřední svatostánek zhusta obklopovaly menší kaple zasvěcené spřízněným božstvům. Chrám se v představách zbožných Egypťanů stával jednak prapahorkem, jednak příbytkem příslušného boha – zastupovala ho kultovní soška uložená v nejsvětější a nejskrytější svatyni. Přístupná nebo částečně přístupná vnější prostranství tedy přecházela v zapovězené vnitřní prostory vyhrazené zasvěceným a bohu. Totéž uspořádání se projevilo na rozvržení královských paláců nebo soukromých sídel.

Mýtus o bohu Atumovi připouští existenci bájného věku před vznikem vesmíru, času před vším časem, kdy nebylo nic než praoceán Nun, který nevznikl ani jej nikdo nestvořil.

Znenadání se z nekonečného chaosu nevysvětlitelně vynořil prvotní pahorek, podobně jako každého roku zúrodněná egyptská pole povstávala z životodárných záplavových vod.

Oba jevy se však v jedné zásadní věci lišily. Pozvednutí prapahorku proběhlo náhle a provázel je nápor životodárné energie – sexuální podtext přitom starým Egypťanům nemohl uniknout –, načervenalá záplavová voda však opadala postupně, navíc po sobě zanechávala štědrou vrstvu úrodného bahna 52

či velkorysé množství ryb. Jak obyvatelé nilského království z vlastní zkušenosti věděli, vlahá žírná půda při správném hospodaření většinou vydala hojnou úrodu, již jim záviděl celý starověký svět. Představa blahodárného prvotního pahorku pronikla i na pouštní pohřebiště. Egypťané začali vršit nad hroby svých blízkých mohyly, symboly smrti i znovuzrození. Z těchto jednoduchých pahorků se vyvinul ustálený typ hrobky, dnes konvenčně nazývaný arabským slovem mastaba, jejž tvořily podzemní pohřební komnaty (substruktura) a čtverhranná nadzemní stavba z kamene nebo nepálených cihel (superstruktura). Právě hrobky typu mastaba představují přímé předchůdce slavných královských pyramid.

Nun, bezpohlavní, bezbřehý, nečleněný praoceán nadaný skrytou životodárnou silou, vystupuje ve staroegyptském výtvarném umění v podobě muže s dlouhým stočeným vousem a těžkou parukou, na některých vyobrazeních třímá v pozvednutých pažích Reovu dlouhou sluneční bárku. Za Střední říše si jako „Ten, jenž vznikl sám ze sebe“ přisvojil titul otce bohů, byť ho k Atumovi ani k jeho potomkům nevázal žádný zjevný příbuzenský vztah. Nová říše v něm ctila Pána věčnosti, avšak Pozdní doba mu přidělila roli mocnosti spíše hrozivé a nevyzpytatelné, patrně proto si ho první křesťané po přelomu letopočtu ztotožnili s propastí pekelnou. Mohl se prokázat i ženskou složkou, s jejíž pomocí povýšil na boha-stvořitele.

Povětšinou ji ztělesňovala bohyně Mehetueret (Velká plavky­ ně nebo Velká záplava), božská kráva vzešlá z pravodstva, která v prvotních mokřadech dala život Reovi a potom ho na rozích vyzvedla k nebi. Obě božstva, Nun i Mehetueret, se sice těšila značné úctě po celé zemi, přesto jim Egypťané nikdy nevystavěli zvláštní chrám ani nevyčlenili kněžský sbor.

ATUM, PÁN VEŠKERENSTVA Tento nezměrně mocný bůh se mohl prokázat nebezpečně dvojakou povahou. Vynikal obdivuhodným kreativním poten53

ciálem, avšak vše, co jednou stvořil, zároveň předurčil k neodvratnému zániku. Egypťané považovali Atuma za původce veškerých bytostí, zároveň za prvního božského krále Horního i Dolního Egypta, proto ho většinou zobrazovali v lidské podobě. Jeho hlavu obvykle zdobila spojená koruna Obou zemí, dlouhý, dole stočený posvátný vous stvrzoval vladařské důstojenství. Na některých výjevech ho zastupuje had, skarabeus, muž s beraní hlavou, vzácněji promyka, lev, býk, ještěrka nebo opice, ovšem dokázal se vtělit i do prapůvodního prvotního pahorku. Úctyhodnou tvůrčí moc mu Egypťané přisuzovali už od počátků Staré říše, významnou úlohu získal i v Textech pyramid, které provázely zesnulé krále na nelehké cestě ke splynutí se slunečním bohem. Když se od tohoto druhu zádušní literatury upustilo, staly se Atumův kult i mytologie součástí bájeslovného okruhu boha Rea. Postavení významné božské tvořivé síly si však zachoval po celou dynastickou éru.

Protože patřil k božstvům solárním, nemusel novému světu věnovat slunce, osvětloval jej vlastní září. Pozdější verze téhož mýtu přinesla personální posun – prvotní pahorek vyzdvihl nad hladinu pravodstva samotného Rea (tedy slunce), případně synkretické božstvo Rea-Atuma. Zatímco Re ztělesňoval především polední slunce v plné síle, Atum nabral podobu slunce starého, zapadajícího. Tato okolnost přispěla k posílení jeho vazby na mrtvé a zádušní kult. Jako znovuzrozené jitřní slunce se pak nad východním obzorem zjevoval posvátný brouk Cheprer, opět obdařený titulem „Ten, který vznikl sám ze sebe“. Tři různá zjevení slunečního boha – houževnatý Cheprer, svrchovaný Re, slábnoucí Atum – ztělesňovaly ráno, poledne a večer, tři hlavní části dne, a to nikoliv jen staroegyptského.

Cheprerovi přiřkli staří Egypťané podobu skarabea, objevuje se však také jako muž nebo sokol s posvátným chrobákem místo hlavy. Božský skarabeus představoval nebeskou formu přičinlivého pozemského brouka, jen místo těžké kuličky trusu před sebou valil sluneční kotouč. Výkaly samozřejmě 54

skrývaly vajíčka, z nichž se dříve či později vylíhli noví brouci, prodrali se na svět a odletěli. Z toho starověcí myslitelé usoudili, že skarabeové – podobně jako Atum – patří ke vzácným bytostem nadaným schopností samooplození. Plútarchos, zaujatý podivnými bohy se zvířecí hlavou, popisuje tuto rozšířenou a pevně zakořeněnou víru následovně: Zmíněný druh brouků úplně postrádá ženské pohlaví. Samečci vstřikují své pohlavní šťávy do hrudky zvláštního složení, tu pak valí před sebou, podobně jako se slunce stáčí po obloze, jen v opačném směru – od západu na východ.

(Moralia, O Isidě a Osiridovi) Každého večera potkala Cheprera smrt, rozsekali jej na kusy a pohřbili, přesto se každého jitra znovu celistvý zrodil na východním obzoru. Záviděníhodné regenerační schopnosti učinily ze skarabea patrně vůbec nejužívanější magický symbol na staroegyptských amuletech, sošky v podobě posvátného brouka chránily živé i mrtvé obyvatele země na Nilu po celou dynastickou éru, počínaje První přechodnou dobou.

Menší chrobáci s plochou rubovou stranou sloužili jako pečetidla, větších, takzvaných památečních skarabeů zase využil Amenhotep III. ke královské propagandě – nechal je opatřit stručným oslavným textem, potom je po způsobu dnešních oběžníků rozeslal do všech koutů Egypta. Cheprer sice nevlastnil zvláštní svatostánek, jeho kolosální kamenné sochy nicméně nacházíme v chrámových komplexech jiných božstev. Za nejznámější exemplář tohoto druhu lze jistě považovat obrovského kamenného skarabea při posvátném jezírku na území Amenreova thébského velechrámu, tedy v dnešním Karnaku. Fotogenická skulptura se mezi turisty těší neutuchající popularitě, není divu, že ji obestírá novodobá mytologie. Dokáže prý plnit lidská přání, neplodným pak zajistí úspěšné početí.

55