Kellerova karma Lawrence Block Kellerova karma je jediná přetištěná povídka v této knize, ale bez Lawrence Blocka a jeho Kellera se antologie o zabijácích dost dobře obejít nemohla. Vždyť jde patrně o jedinou regulérní „zabijáckou“ sérii vůbec. Obě knihy, v nichž Keller vystupuje, Hit Man (Zabiják, BB art, 1998) a Hit Men, jsou sbírkami povídek. Lawrence Blocka asi natolik zaměstnávají série s Berniem Rhodenbarrem a Mattem Scudderem, že nemá čas – anebo chuť? – udělat z Kellera hlavní postavu románu. Nedávno si ale našel chvilku na návštěvu v televizní Late, Late Show Craiga Fergussona a zhostil se své role nadmíru úspěšně. Nejnovějším Blockovým dílem je román All the Flowers Are Dying s detektivem Mattem Scudderem.
Keller seděl s Dot v kuchyni ve White Plains už dvacet minut. V televizi běžel teleshoppingový program. „Koukám na to v jednom kuse,“ poznamenala Dot. „Ale nikdy si nic nekoupím. Na co bych potřebovala falešný diamanty?“ „Tak proč na to teda koukáš?“ „To bych taky ráda věděla, Kellere. Sama netuším, ale přinejmenším jedno se mi na tom fakt líbí. Že to nepřerušujou.“ „Že to nepřerušujou?“ „Jo. Necpou do toho žádný reklamy.“ „Vždyť je to celý jedna nekonečná reklama,“ namítl Keller. „To je něco jinýho,“ prohlásila Dot. Rozdrnčel se domácí telefon. Dot zvedla sluchátko, chvilku poslouchala, pak významně kývla na Kellera. Odkráčel nahoru za starým pánem a strávil u něj deset nebo patnáct minut. Cestou zpátky se zastavil v kuchyni a natočil si sklenici vody. Zůstal stát u dřezu a pomalu upíjel. Dot 7
pohodila hlavou směrem k televizi. „Samý šperky. Kdo si je všecky kupuje? Co s tím vším drekem dělá?“ „Nemám páru,“ pokrčil rameny Keller. „Můžu se tě na něco zeptat?“ „Jasně.“ „Není mu nic?“ „Proč myslíš?“ „Jen tak mě to napadlo.“ „Stěžoval si na něco?“ „Ne, to ne. Jenom vypadá utahaně, to je všecko.“ „Všichni jsme utahaný,“ řekla Dot. „Život není žádnej med, dává člověku šeredně do těla. Jinak mu nic není.“ Keller dojel vlakem na newyorské nádraží Grand Central a odtamtud se svezl taxíkem domů. Nelson ho přišel přivítat ke dveřím s vodítkem v tlamě. Keller se zasmál a připjal mu vodítko na obojek. Musí si vyřídit pár telefonátů, naplánovat cestu, ale to všechno počká. Ze všeho nejdřív zajde vyvenčit psa. Zamířil k řece. Nelsonovi se tam líbilo – jenže Nelsonovi se líbilo všude. Dlouhé procházky miloval a přímo sršel energií. Nikdy se neutahal. Člověk po návratu padal únavou, ale Nelson by po deseti minutách klidně šel zase. Třeba je to tím, že má oproti lidem dvakrát tolik nohou, říkal si Keller. Určitě to hraje roli. „Musím odjet,“ oznámil Nelsonovi. „Ne nadlouho, aspoň doufám, i když člověk nikdy neví. Občas ráno odletím a večer jsem zpátky, občas se to protáhne na týden. Ale ty se neboj. Jakmile se vrátíme domů, zavolám Andrii.“ Když pes zaslechl dívčino jméno, našpicoval uši. Nelson byl australský ovčák; Keller netušil, jak je na tom tahle rasa s inteligencí ve srovnání s ostatními plemeny, ale odhadoval, že musí být někde na špici. Nelsonovi to ohromně pálilo. „Stejně tě měla jít zítra venčit,“ dodal Keller. „Možná by stačilo položit jí k vodítku papírek s instrukcemi, ale jistota je jistota. Až přijdem domů, tak jí brnknu.“ Andria, která si vydělávala tím, že lidem venčila psy a zalévala kytky, chodila Nelsona venčit vždycky v úterý ráno a 8
v pátek odpoledne. Keller jí za to platil padesát dolarů týdně; Andria tvrdila, že to je víc, než kolik si obvykle účtuje. Když Keller musel odcestovat, platba se zvýšila na padesát dolarů denně a Andria se ujala i dalších povinností, krmila Nelsona a měnila mu vodu v misce. Protože Andria na tom byla s bydlením stejně pochybně jako s kariérou, Keller měl číslo jenom na pípátko, které u sebe nosila. Ozval se jí, jakmile dorazil domů, a během čtvrt hodiny mu zavolala zpátky. „Ahojky,“ pozdravila. „Jak se má můj nejmilejší pesan?“ „Má se fajn,“ odpověděl Keller, „ale bude potřebovat společnost. Zítra ráno musím odjet.“ „Na jak dlouho?“ „Těžko říct. Možná na den, možná na týden. Vadí to?“ Obratem ho ujistila, že vůbec ne. „Vlastně se mi to perfektně hodí,“ dodala. „Bydlím u kamarádů, jenže to mezi náma skřípe. Slíbila jsem jim, že se zítra spakuju a vypadnu, a řešila jsem, co si počnu. Není úžasný, jak osud člověku vždycky něco přihraje?“ „Úžasný,“ přitakal Keller. „Teda pokud by ti nevadilo, kdybych se k tobě nastěhovala na dobu, co budeš pryč. Už jsme to tak dřív dělali, ale třeba se ti to tentokrát nehodí.“ „Ne, to je v pohodě,“ ujistil ji Keller. „Aspoň tu Nelson nebude sám. Proč by mi to mělo vadit? Nejsi bordelářka, takže mi neobrátíš byt vzhůru nohama.“ „Naučili mě nedělat loužičky, stejně jako Nelsona.“ Zasmála se a po krátké odmlce dodala: „Fakt si toho vážím. Těm kamarádům, co jsem se u nich ubytovala, to navzájem neklape, a já trčím uprostřed. Z ní se stala žárlivá fúrie a jeho asi napadlo, že jí teda aspoň zavdá k žárlivosti důvod. Včera jsem jednomu chudákovi dlouhosrstýmu jezevčíkovi div neuchodila tlapky, abych zůstala mimo bojovou zónu. Takže budu bez sebe blahem, když odtud ráno vypadnu.“ „Poslyš,“ vypadlo z Kellera, „proč čekat? Klidně přijď už dneska večer.“ „Ale ty odjíždíš až ráno.“ 9
„No a co? Budu dlouho do večera pryč a hned brzo ráno zmizím, takže se nebudeme plést jeden druhému pod nohy. A ty aspoň dřív vypadneš od těch kamarádů.“ „Páni,“ vydechla, „to by bylo bezva.“ Když Keller zavěsil, došel do kuchyně a udělal si kafe. Nešlo mu do hlavy, proč jí to nabídl. Takhle se obvykle nechoval. Co je mu do toho, jestli ta holka bude muset ještě jednu noc snášet zlobné pohledy manželky a roztoulané ruce manžela? Dokonce zaimprovizoval, aby jí usnadnil nabídku přijmout – vymyslel si, že večer bude pryč a že letadlo mu letí brzo ráno. Ve skutečnosti si ještě žádný let nezamluvil a na večer neměl žádný program. Nejvyšší čas zarezervovat si letenky. A něco si na večer naplánovat. Na rezervaci stačil jediný telefonát a večer si naplánoval téměř stejně snadno. Zrovna se převlékal, když Andria dorazila; měla na sobě pruhované lacláče a na zádech tmavozelený batoh. Nelson byl bez sebe radostí; Andria shodila batoh a dřepla si na bobek, aby mu přivítání oplatila. „No,“ řekl Keller, „až se vrátím, asi už budeš spát. A ráno vypadnu, než se probudíš. Takže se radši rovnou rozloučím. Co a jak s Nelsonem, to pochopitelně víš a zrovna tak víš, kde co najdeš.“ „Fakt si toho vážím,“ řekla Andria. Keller si zajel taxíkem do restaurace, kde si domluvil rande s Yvonnou. Sešli se spolu už třikrát nebo čtyřikrát od chvíle, kdy se seznámili v kurzu „Odhalování tajemství baltské kuchyně“. Shodli se, že největším tajemstvím je, jak se ty blafy vůbec někdo opovažuje kuchyní nazývat. Od té doby si spolu zašli do několika restaurací, ani jedna nebyla baltská. Dneska se rozhodli pro italskou a dlouze si pochvalovali, jaká je to nádhera večeřet v italské restauraci, a ne třeba v lotyšské. Pak si zašli do kina a odtamtud se svezli taxíkem k Yvonně domů; bydlela nějakých osmnáct bloků severně od Kellera. Když zastrčila klíč do zámku, otočila se k němu. Dospěli k momentu, kdy se sluší dát polibek na dobrou noc, a Keller na ní 10
viděl, že s tím počítá, ale zároveň vycítil, že se jí do toho moc nechce, a ani jemu se do toho moc nechtělo. Oba měli k večeři česnek, ale o vzájemné ohledy nešlo. Keller sám nevěděl, odkud se ta nechuť bere, ale rozhodl se jí řídit. „Dobrou noc, Yvonno,“ řekl. Zatvářila se zaraženě, jako by ji zaskočilo, že se ji nechystá políbit, ale rychle se vzpamatovala. „Dobrou noc,“ kamarádsky mu stiskla ruku. „Dobrou, Johne.“ Dobrou noc naposledy, říkal si, když odcházel po Druhé Avenue. Už jí nezavolá a ona nebude na jeho telefonát čekat. Nespojovalo je nic než odpor k baltské kuchyni a na tom se dá těžko vybudovat hlubší vztah. Prostě mezi nimi nezafungovala ta správná chemie. Yvonna byla atraktivní, ale neměli nic společného, nepřeskočila mezi nimi jiskra. To se mu stávalo často. Cestou domů se zastavil v baru na První Avenue. Potřeboval mít ráno čistou hlavu a už si dal předtím k večeři víno, a tak se nechtěl zdržet dlouho, jen si objednal sklenici piva, poslouchal jukebox a prohlížel si sám sebe v zrcadle za barem. Tak co, ty osamělej parchante, oslovil v duchu svůj odraz. Když se mu hlavou začaly honit podobné myšlenky, věděl, že je načase jít domů. Jenže se nechtěl vrátit, dokud Andria neusne, a kdoví, kdy obvykle chodívá spát. Zůstal v baru, pomalu dopil pivo a pak si ještě zaskočil na kafe. Když dorazil domů, v bytě vládla tma. Andria ležela na pohovce, buď spala, anebo to aspoň předstírala. Nelson, který jí podřimoval stočený u nohou, se zvedl, otřepal se a tiše přiběhl ke Kellerovi. Keller zamířil do ložnice, Nelson s ním. Když za sebou Keller zavřel dveře, pes vydal zvláštní zvuk, slabě hrdelně zavrčel. Keller netušil, co to má znamenat, ale dovtípil se, že to nějak souvisí s tím, že dveře jsou zavřené a Andria je na druhé straně. Zalezl do postele. Pes stál u zavřených dveří, jako by čekal, až mu otevře. „Pojď sem, kluku,“ vybídl ho Keller. Pes se na něj podíval. „Pojď sem, Nelsone,“ zopakoval Keller a pes vyskočil na postel, třikrát se rituálně zatočil do kolečka a uvelebil se na 11
svém obvyklém místě. Kellerovi připadalo, že se netváří dvakrát spokojeně, ale pes stejně v mžiku usnul. A Keller nakonec taky. Když se vzbudil, pes byl pryč. Andria a vodítko jakbysmet. Keller se oholil a oblékl a odešel, ještě než se vrátili. Nechal se odvézt taxíkem na letiště LaGuardia a v poklidu stihl svůj let do St. Louis. U Hertze si půjčil Ford Tempo a nechal si poradit, kudy se nejlíp dostane k hotelu Sheraton. „Za nákupním centrem zahněte doprava,“ radila mu dívka za přepážkou. Dojel k nákupnímu centru, zaparkoval a pečlivě si vepsal do paměti, kde auto stojí. Před pár lety jednou takhle zaparkoval auto z půjčovny na předměstí Detroitu a nijak zvlášť se nezaobíral tím, kde zastavil a jak přesně auto vypadá. Ani by se nedivil, kdyby tam stálo dodneška. Procházel nákupním centrem a rozhlížel se po obchodě se sportovními potřebami, kde by mohli prodávat lovecké nože. Předpokládal, že tu takový obchod někde bude; bylo tu kdeco včetně několika klenotnictví, pastiček na ty, kdo se nenabažili umělých diamantů v televizi. Ale dřív narazil na obchod s domácími potřebami a padly mu do oka kuchyňské nože. Vybral si vykosťovací nůž s dvanácticentimetrovou čepelí. Mohl si přivézt nějaký svůj vlastní, jenže to by znamenalo, že by si musel nechat odbavit zavazadlo. A to nedělal, pokud nemusel. Je snazší obstarat si, co potřebuje, přímo na místě. Nejobtížnější bylo přesvědčit prodavače, že opravdu nepotřebuje ostatní nože do sady, a ignorovat přednášku o tom, že tenhleten vydrží celé roky bez broušení. Vždyť se ho chystá použít jenom jednou, proboha. Našel svůj ford, našel hotel Sheraton, našel místo k zaparkování. Tašku si nechal v kufru auta. Přišlo by mu vhod, kdyby měl na nůž pouzdro, jenže ke kuchyňským nožům se pouzdro neprodává, a tak mu nezbylo než improvizovat. Když odcházel z obchoďáku, sebral u východu kartonovou obálku kurýrní služby. Teď schoval nůž dovnitř, zastrčil si ji do podpaží a vešel do vstupní haly hotelu. 12
Obálka mu vnukla nápad. Mrkl se na papírek zastrčený v peněžence. St. Louis, Sheraton, pok. 314. „Ten chlap je odborářský funkcionář,“ informoval ho starý pán ve White Plains. „Někdo má strach, že by mohl vyklopit, co ví.“ Pár lidí ve státem dotovaném rehabilitačním programu na léčbu drogové závislosti v Bronxu taky nedávno dostalo strach, že by jejich účetní mohla vyklopit, co ví, a tak zaplatili dvěma teenagerům sto padesát dolarů, aby ji zabili. Ti dva si na ni počíhali, až půjde z práce, sledovali ji a dva bloky od kanceláře ji jeden z těch šestnáctiletých výrostků střelil do hlavy. Během čtyřiadvaceti hodin se oba ocitli ve vazbě a za dva dny je následoval i ten génius, co je najal. Keller si říkal, že každý dostane službu odpovídající tomu, kolik za ni zaplatí. Došel k hotelovému telefonu a vytočil číslo 314. Telefon vyzváněl tak dlouho, až si říkal, že v pokoji asi nikdo není. Pak ho konečně někdo zvedl a ve sluchátku se ozval mužský hlas: „Ano?“ „Kurýr,“ oznámil Keller. „Cože?“ „Kurýrní služba. Něco vám přišlo.“ „To je blbost,“ řekl ten chlap. „Pokoj 314, ano? Hned jsem u vás.“ Muž namítal, že žádnou poštu nečeká, ale Keller ho ani nenechal domluvit, zavěsil a vyjel výtahem do třetího patra. Chodba zela prázdnotou. Došel k pokoji 314 a rázně zaklepal na dveře. „Kurýr,“ zaintonoval. „Něco pro vás mám.“ Zpoza dveří se ozvaly tlumené zvuky. Pak se rozhostilo ticho a Keller se užuž chystal znovu zaklepat, když vtom muž promluvil: „Co to má hergot znamenat?“ „Přišla vám zásilka,“ odpověděl Keller. „Kurýrní službou.“ „To je omyl,“ prohlásil muž. „Asi jste si spletl číslo pokoje.“ „Pokoj 314. Tak to stojí na obálce a tak to stojí na těchhle dveřích.“ 13