Nebezpečné ženy

Improvizace Ed McBain „Co takhle někoho zabít?“ nadhodila.

Byla blondýnka, jak jinak; vysoká a štíhlá jako vrbový proutek, na sobě přiléhavé černé koktejlky s kratičkou sukní a hlubokým výstřihem. „To je pro mě stará vesta,“ opáčil Will. „Už jsem si toho užil až kam.“ Vykulila oči, jejichž pronikavá modř ostře kontrastovala s černí šatů. „Ve válce v Zálivu,“ objasnil. „To se nedá srovnávat,“ namítla, vytáhla z martini olivu a strčila si ji do pusy. „Já mluvím o vraždě.“ „Tak o vraždě, vida. Koho chceš zabít?“ „Co třeba tu holku, co sedí tamhle u baru?“ „Aha, náhodná oběť,“ pokýval hlavou. „V čem se to liší od bojových akcí?“ „Specificky zvolená náhodná oběť,“ opravila ho. „Tak zabijem ji, nebo ne?“ „Proč?“ zeptal se. „Proč ne?“ opáčila.

Will se s tou ženskou znal horko těžko dvacet minut. Ani nevěděl, jak se jmenuje. Zkusil to na ni s otřepanou větičkou, na kte­rou balil ženské už nesčetněkrát: „Tak co, jak se dneska večer povyrazíme?“ A blondýnka opáčila: „Co takhle někoho zabít?“ Nepronesla to šeptem, dokonce ani neztlumila hlas. Prostě se usmála přes okraj sklenice martini a normálním konverzačním tónem prohodila: „Co takhle někoho zabít?“ Specificky zvolená náhodná oběť, o které mluvila, byla nenápadná žena v nenápadném hnědém saku, hnědé hedvábné blůzce a o odstín tmavší hnědé sukni. Vypadala na uhoněnou úřednici nebo druhořadou sekretářku; vlasy v barvě myší hnědi, apatické n 15

oči za skly nemoderních brýlí, tenké rty, mírný předkus. Naprosto nezajímavá ženská. Žádný div, že tu osaměle posedává nad sklenicí bílého vína. „Dejme tomu, že ji fakt zabijeme,“ řekl Will. „Co provedeme se zbytkem večera?“ Blondýnka se usmála.

A přehodila si nohu přes nohu. „Jmenuju se Jessica,“ řekla.

Podala mu ruku.

Potřásl jí. „Já jsem Will,“ představil se.

Usuzoval, že její dlaň je tak studená od nápoje s ledem, který v ní držela.

Will neměl onoho mrazivého prosincového večera tři dny před Vánoci sebemenší chuť zabíjet tu kancelářskou myšku na konci baru – ani kohokoli jiného. Před lety si užil zabíjení ažaž, bohatě to stačilo, díky. Samé byly specificky zvolené náhodné oběti; specificky zvolené na základě toho, že nosily uniformu irácké armády, což je pasovalo na nepřátele. To ve válce jako specifikace stačilo.

Stačilo to jako záminka, aby je zahrnovali buldozery v těch jejich zákopech. Stačilo to jako záminka k vraždění, ať už si Jessica hledá mezi bojovou akcí a vraždou rozdílů, kolik chce.

Willovi bylo jasné, že je to celé jenom hra, variace na seznamovací rituály, jaké se odehrávají v každém manhattanském baru pro nezadané večer co večer. Člověk se k někomu přitočí s fikaným oslovením, a jakmile z reakce vyčte zájem, rozbalí to naplno. Docela by ho zajímalo, kolikrát už Jessica vyrukovala s tím svým „Co takhle někoho zabít?“ Každopádně to byl troufalý přístup, možná až nebezpečný – co kdyby pohazovala těma svýma výstavníma nohama před někým, z koho by se vyklubal Jack Rozparovač? Co kdyby sbalila chlapa, kterému by fakt připadalo jako vrchol zábavy odpravit tu osamělou chuděru u baru? Bezva nápad, Jess, jdem na to! On sám sice mezi řádky naznačil totéž, ale Jessica pochopitelně ví, že je to jenom hra, ne? Určitě je jí jasné, že neplánují vraždu doopravdy. „Kdo za ní půjde?“ zeptala se.

16 n

„Asi bych měl já,“ řekl Will. „Hlavně si, prosím tě, odpusť to svoje ,Tak co, jak se dneska večer povyrazíme?‘“ „Myslel jsem, že se ti to líbilo.“ „Taky že jo – když jsem to slyšela poprvé. Někdy před pěti šesti lety.“ „A já si myslel, bůhvíjak nejsem originální.“ „Před naší malou Alicí se snaž být ještě originálnější, jo?“ „Tak se podle tebe jmenuje?“ „Na co bys ji tipoval ty?“ „Na Patricii.“ „Fajn, teď budu chvíli za Patricii já,“ řekla. „Zkusíme si to přehrát.“ „Promiňte, slečno,“ spustil Will. „Prima začátek,“ pochválila ho Jessica. „Všimli jsme si s kamarádkou, že tu sedíte úplně sama, a napadlo nás, jestli byste si k nám nechtěla přisednout.“ Jessica se rozhlédla, jako by se pokoušela zahlédnout tu kamarádku, o které je řeč. „Koho myslíte?“ zeptala se s vykulenýma očima, ztělesněný údiv. „Tu krásnou blondýnku, co sedí tamhle,“ odvětil Will. „Jmenuje se Jessica.“ Jessica se usmála. „Krásná blondýnka, povídáš?“ „Úchvatná blondýnka.“ „Sladké řečičky,“ prohlásila a překryla mu ruku na barpultu svou dlaní. „Dejme tomu, že naše milá Patty pozvání přijme. Co dál?“ „Opijeme ji lichotkami a alkoholem.“ „A co pak?“ „Odvedeme ji do temné uličky a přetáhneme ji něčím přes hlavu.“ „Mám v kabelce lahvičku jedu,“ řekla Jessica. „Nebylo by to lepší?“ Will zúžil oči jako gangster. „Paráda,“ prohlásil. „Odvedeme ji do temné uličky a otrávíme.“ n 17

„Nebylo by to lepší někde v bytě?“ A v tu chvíli mu došlo, že Jessica možná vůbec nemluví o vraždě, ať už vážně nebo nevážně. Nezachtělo se jí náhodou milování ve třech? „Běž si s tou dámou promluvit,“ vybídla ho. „Pak budeme improvizovat.“ Will nebyl na balení holek po barech žádný přeborník.

Popravdě řečeno, kromě větičky „Tak co, jak se dneska večer povyrazíme?“ toho v repertoáru moc neměl. Jessičino pokynutí hlavou z opačného konce barpultu mu sice dodalo kuráž, ale stejně se trochu styděl sednout si na prázdnou stoličku vedle Alice nebo Patricie, nebo jak se vlastně jmenuje.

Z vlastní zkušenosti věděl, že neatraktivní ženy nereagují na lichotky tak dobře jako nápadné krásky. Usuzoval, že je nejspíš pokládají za lži a nechtějí si naběhnout a dočkat se zklamání. Alice nebo Patricie nebo Bůhvíkdo nebyla žádná výjimka z pravidla.

Will se posadil na vedlejší stoličku, otočil se k ní a oslovil ji: „Promiňte, slečno“, přesně jak si to nacvičil s Jessikou. Ale než stačil cokoli dodat, dívka se odtáhla, jako by jí dal facku. S vykulenýma očima, celá užaslá, se zeptala: „Co je? Co chcete?“ „Omlouvám se, jestli jsem vás polekal…“ „Ne ne, nic se nestalo. Co chcete?“ Mluvila vysokým, kňučivým hlasem, s přízvukem, který si nedovedl zařadit. Zpoza silných kulatých skel na něj hleděly tmavohnědé oči; ještě pořád byly rozšířené, buď strachy, nebo podezřením, anebo možná obojím. Nehybně se na něj dívala a vyčkávala. „Promiňte, že jsem vás vyrušil, ale…“ „Nic se nestalo, vážně ne,“ ujistila ho. „O co jde?“ „Všimli jsme si s kamarádkou, že…“ „S kamarádkou?“ „S tou slečnou, co sedí tamhle na konci baru. Ta blondýnka.“ Will ukázal na Jessiku a ta jim zamávala. „Aha. Vidím.“ „Všimli jsme si, že tu sedíte nad skleničkou úplně sama,“ řekl Will. „A tak nás napadlo, jestli byste si k nám nechtěla přisednout.“ 18 n

„Aha,“ řekla. „Tak co? Přisednete si k nám?“ Na okamžik zaváhala. Hnědé oči zamrkaly, zjihly. Na úzkých rtech se objevil náznak úsměvu. „Moc ráda,“ odpověděla. „Ano, moc ráda.“ Usadili se ke stolku kus od barpultu, v tmavém koutě. Susan – takže ani Alice, ani Patricia, jak vyšlo najevo – si objednala ještě jedno chardonnay. Jessica zůstala u martini. Will si řekl o další bourbon s ledem. „Tři dny před Vánoci by nikdo neměl sedět nad pitím sám,“ řekla Jessica. „To je pravda, to je pravda,“ přitakala Susan.

Měla neblahý zvyk opakovat všechno dvakrát. Znělo to jako ozvěna. „Ale mám tenhle bar při cestě domů,“ dodala, „a tak jsem si řekla, že se tu stavím na skleničku vína.“ „Na zahřátí,“ přikývla Jessica. „Přesně tak. Na zahřátí.“ Neopakuje jenom sama po sobě, ale taky po ostatních, povšiml si Will. „Bydlíte někde blízko?“ zeptala se Jessica. „Ano. Hned za rohem.“ „Odkud pocházíte?“ „Ach jo, copak je to ještě pořád slyšet?“ „Co?“ nechápal Will. „Přízvuk. Je ještě pořád slyšet? I po všech těch lekcích? Ach jo.“ „Jaký přízvuk by to měl být?“ zeptala se Jessica. „Alabamský. Montgomery, Alabama.“ V jejím podání to znělo jako „Mangamy, Alabama“. „Já jsem si žádného přízvuku nevšimla,“ prohlásila Jessica. „Co ty, Wille?“ „No, ono je to vlastně spíš místní nářečí,“ řekla Susan. „Mluvíte, jako byste se narodila tady v New Yorku,“ ujistil ji Will. Lhal, jako když tiskne. „To je od vás hrozně milé,“ řekla. „Fakt hrozně milé.“ „Jak dlouho už tady žijete?“ zeptala se Jessica. n 19

„Půl roku. Přistěhovala jsem se sem na konci června. Jsem herečka.“ Herečka, pomyslel si Will. „Já jsem zdravotní sestra,“ řekla Jessica.

Herečka a zdravotní sestra, pomyslel si Will. „Vážně?“ užasla Susan. „Pracujete někde v nemocnici?“ „V Beth Israel,“ přisvědčila Jessica. „Myslel jsem, že to je synagoga,“ utrousil Will. „Nemocnice taky,“ řekla Jessica a zase se obrátila k Susan. „Mohli jsme vás už v něčem vidět?“ „Pokud jste nebyli v Montgomery, tak ne,“ usmála se Susan. „Znáte Skleněný zvěřinec? Od Tennessee Williamse? Tu hru od Tennessee Williamse? Hrála jsem Lauru Wingateovou. Dole na jihu, v produkci Paper Players. Tady na severu jsem ještě v ničem nevystupovala. Vydělávám si tu jako servírka.“ Servírka, pomyslel si Will.

Zdravotní sestřička a já se chystáme odpravit nejobyčejnější servírku v celém New Yorku.

Anebo ještě hůř, vlézt s ní do postele.

Možná to byla Jessica, kdo posléze navrhl, aby si koupili láhev Moët Chandon a zašli si vypít skleničku na dobrou noc k Susan domů, když už bydlí tak blízko, hned za rohem, jak sama říkala.

Anebo možná přišel s tím návrhem on sám; měl v sobě čtyři velké panáky Jacka Danielse a byl troufalejší než obvykle. Anebo je k sobě možná pozvala Susan; bydlela v srdci divadelní čtvrti, hned za rohem od Flanaganova baru, kde si dopřála tři nebo čtyři sklenice chardonnay a začala jim přehrávat scénu, ve které Jim rozbije skleněného jednorožce a Laura předstírá, že to není žádná tragédie; hrála pro ně obě role a Will by se vsadil, že právě kvůli tomu barman ohlásil poslední objednávky o deset minut dřív, než měl.

Byla jako herečka úplně nemožná.

Ale jakou vervu do toho dávala!

Když vyšli ven na ulici, zvedla ruce s doširoka roztaženými prsty k nebi a s otřesným jižanským přízvukem zadeklamovala: „Jen se na to podívejte! Broadway! Široká bílá cesta!“ Pak udělala 20 n

neohrabanou piruetu a s rukama nad hlavou začala hopsat a tancovat po chodníku. „Panebože, odpravíme ji rychle, jo?“ zašeptala Willovi Jessica.

Oba se rozchechtali.

Susan si nejspíš myslela, že sdílejí její nadšení.

Will si říkal, že nejspíš vůbec netuší, co ji čeká.

Anebo možná právě naopak.

Po Osmé Avenue už touhle pozdní dobou bloumaly prostitutky, ale žádná se po Willovi ani neohlédla; nejspíš usoudily, že dvě holky jsou na něj ažaž. V otevřeném obchodě s alkoholem koupil namísto Moët Chandon láhev Veuve Clicquot a ruku v ruce zase vykročili dál.

Susan bydlela v garsonce ve třetím patře bez výtahu, na rohu Devětačtyřicáté a Deváté. Vyšli po schodech, Susan se zastavila přede dveřmi bytu 3A, chvíli šátrala v kabelce po klíčích, konečně je našla a odemkla. Byt měla zařízený ve stylu, který by Will nazval „hnízdečko spořivé mladé herečky, která se marně snaží prosadit“. Nalevo od vstupních dveří mrňavá kuchyňka. U protější zdi dvojpostel a vedle ní dveře, které nejspíš vedly do koupelny.

Pohovka, dvě křesla a toaletní stolek se zrcadlem. Za dalšími dveřmi se skrýval šatník. Susan ode všech převzala kabáty a pověsila je tam. „Nebude vám vadit, když si udělám pohodlí?“ zeptala se a zmizela v koupelně.

Jessica povytáhla obočí.

Will došel do kuchyně, otevřel ledničku a vyprázdnil dvě plata ledových kostek do mísy, kterou našel v kuchyňské lince. Sklenice na víno nenašel, a tak připravil tři obyčejné. Jessica se posadila na pohovku a sledovala ho, jak otvírá šampaňské. Ve chvíli, kdy zátka s hlasitým mlasknutím vylétla, se z koupelny vynořila druhá blondýnka.

n 21