1 říjen 1812 Jestli ji chytnou, zemře. „Sakra, kde jsi.“ Ta slova zazněla děsivě blízko. Dolehla k jejím uším i přes mohutný hukot příboje. Úplně se otřásla hrůzou. Má je v patách. To pomyšlení ji přimělo přidat do kroku, i když pěšina pod nohama byla více než zrádná. Musí si pospíšit… „Ty malá couro, uvidíš, jak s tebou zatočím, až mi padneš do rukou.“ Hlas se ozýval přímo nad její hlavou. Claire vrhla nahoru kratičký pohled. Stříbřitý srpek měsíce právě doputoval tak vysoko, že vykoukl nad okrajem útesu, a v jeho slabém světle rozeznala přes mlžný opar nezřetelný obrys lidské postavy. Srdce jí bušilo, třásla se jak osika a ze všech sil se snažila potlačit hlasité oddechování – to by mohli slyšet. Stezka, po níž se vydala, představovala jedinou, byť nebezpečnou cestu k záchraně. Úzký výběžek, jejž její pronásledovatelé právě pročesávali, končil prudkým srázem hlubokým přes třicet metrů a padajícím přímo do bouřlivých vln Atlantiku, jen pár stovek kroků od místa, kde se tiskla k útesu. Kdyby zůstala na tom bažinatém cípku země, musela by se nakonec vrátit a vběhla by přímo do náruče těch, kteří jí usilují o život. „Budeš proklínat den, kdy ses mě pokusila oblafnout, děvenko, to si piš.“ Tuší, že nejsem daleko, uvědomila si a zachvěla se děsem. Jinak by takové výhrůžky postrádaly smysl. Přiměla se znovu 7
podívat nahoru. Musela vynaložit velké úsilí, neboť se bála, že by mohl zahlédnout bledý odlesk její tváře na pozadí tmavého útesu. Plížila se dál a přemáhala vzrůstající paniku. Náhle jí uklouzla noha. Jen tak tak potlačila výkřik. Zašátrala po skalní stěně a zoufale hledala oporu. Našla a sevřela spásný výčnělek. Opět nabyla rovnováhy. Na kratičký okamžik zůstala s bušícím srdcem a zavřenýma očima úplně bez hnutí. Přitiskla se hrudí k vlhké žule a snažila se trochu uklidnit zrychlený dech. Při pohledu na bílé hřebeny vln tříštící se o kamenitou pláž si uvědomila, že kdyby spadla, nemusela by se strachovat, že ji ti lumpové zabijí. Udělala by jejich práci za ně. Jaká ironie! Při představě, jak její tělo padá bezmocně dolů a rozbíjí se o ostré balvany, ucítila mrazení v zádech. Pak si připomněla, jaký příšerný osud pro ni ti ničemové chystali. Přivázaná k posteli v komůrce na statku, kam ji únosci přivlekli, zaslechla, co ti muži míní udělat. Před rozbřeskem, kdy bohabojní lidé dosud spí a ti méně počestní nejraději provádějí své rejdy, ji chtěli odvézt na moře a svázanou hodit do mořských hlubin. Utopíme tu ženskou jako kotě, tak přesně se vyjádřil vůdce těch darebáků. Z bezstarostné bodrosti jeho hlasu jí naskočila husí kůže. Když si na ta úděsná slova vzpomněla, prudce se zachvěla. Ta banda neznámých lotrů má v úmyslu ji zabít. Jenže proč? Proč? Lámala si hlavu, na žádné smysluplné vysvětlení však nepřišla. V duchu si tu otázku kladla od okamžiku, kdy dokázala oklamat muže, který teď slídí nahoře. Přesvědčila ho, aby jí rozvázal pouta, protože si nutně musí ulevit. A když jí neochotně podal nočník a otočil se zády, roztříštila mu ho o hlavu. Teď musí především zůstat na živu. Až bude po všem, až tahle noční můra skončí, bude moci přemýšlet, proč k tomu došlo. Pokud přežije. „Ech, Briggsi, co to děláš? Ještě tu chudinku vyplašíš.“ Druhý hlas se ozval stejně blízko jako ten první. Patřil vůdci zločinecké bandy. Claire se přes veškerou snahu neovládla a vrhla nahoru další vyděšený pohled. Rozeznala dva temné obrysy stojící na samém kraji útesu nějakých deset metrů nad její hlavou. Nejspíš vyhlížejí ostatní, kteří dosud prohledávají ostroh. Bezděčný pohled dolů odhalil jen zpěněný příboj a černočernou zamlženou tmu. Nic povzbudivého. A ona věděla, že mezi 8
ní a relativním bezpečím pláže leží zhruba deset metrů příkré skály. Znají tu stezku? Vědí, že se po ní pustila a je přímo pod nimi? Hrají si s ní jako kruté kočky s bezbrannou myší? Až se otřásla hrůzou. Pane Bože, žadonila s očima upřenýma do nebe, já nechci umřít. Ne dnes v noci, ne takhle. Vždyť je mi teprve jednadvacet. Ke svému zděšení si uvědomila, že se jí začínají podlamovat kolena. Ne, to se nestane. Hlavu vzhůru, Claire, přikázala si rozhodně. Ne, nemá v úmyslu umřít. Už toho prožila tolik: smrt matky v útlém věku, neradostné dětství poznamenané otcovou krutostí a bezcitností, nadějný sňatek, z něhož se vyklubal prázdný, bezútěšný svazek. Pak se jí zmocnili zločinci a těm dokázala utéci. Přece teď nebude po všem. Přiměla chvějící se kolena k poslušnosti a opět vykročila. Znovu nebezpečně uklouzla a zase málem vykřikla. Ale povedlo se jí zdusit ten zvuk a postavit se na nohy. Zatnula zuby a pokračovala v chůzi. Při troše štěstí si budou myslet, že se schovala v pichlavém houští nahoře. Třeba je ani nenapadne podívat se dolů. Snažila se našlapovat opatrně a zhluboka dýchat. Až se dostane na pláž, bude stačit slabá hodinka chůze a octne se v bezpečí Hayleighu, patřícímu manželově rodině. I když od prvního pohledu tu rozlehlou stavbu se spoustou věžiček nesnášela, teď po ní toužila z celého srdce. Není skoro k smíchu, že její manžel je právě tam a nic netuší o nebezpečí, které jí hrozí, zatímco ona bojuje o život pár kroků od jeho sídla? Ač se snažila sebevíc, přes hustý opar a tmu z něj nezahlédla ani obrys. Ale věděla, že tam stojí, vypíná se jako obrovský kamenný sokol na výběžku nad mořem. Vysoký žulový ostroh se zámkem a jeho protějšek, po němž se právě plížila dolů a jemuž se říkalo Hayleigh Point, uzavíraly skalnatý val tvořící půlkruhový záliv. Vypadalo to, jako by se do pobřeží zakousl hladový obr. K východu se táhla bezútěšná blata posetá dřevěnými vatrami, které měly vzplanout ve chvíli, kdy dorazí zpráva, že se Boney, tedy vlastně Napoleon Bonaparte, nyní naštěstí daleko v Rusku, přece jen rozhodl pro invazi do 9
Anglie. Na západě končila pevnina krkolomnou svislou stěnou, padající střemhlav do bouřlivých vod Atlantiku. Dostat se nahoru či dolů bylo možné jen po zhruba půl tuctu úzkých pěšinek, jež se nebezpečně klikatily mezi skalami. Místní o nich mluvili jako o pašeráckých stezkách. Kdysi po nich chodily kozy, ale teď sloužily výlučně „pánům“, jak se v těchto končinách říkalo podloudníkům. Ty nezastavil ani válečný stav, ani francouzská blokáda. V jejím překonávání dosáhli naprostého mistrovství. Dnes v noci jí možná jedna z těch cestiček zachrání život, takže Claire byla lidem, kteří tajně obchodovali s Francouzi, vděčná, byť je leckdo proklínal. „No tak, madam, přestaňte dělat hlouposti. Nechceme vám ublížit.“ Vůdce, podle přízvuku odněkud z okolí, musel hodně zvýšit hlas, aby ho přes burácející příboj bylo slyšet, a jeho slova zněla téměř vemlouvavě. Jistě ví – tuší –, že je Claire nablízku. „Odvezeme vás domů, opravdu, jak jsme měli vždy v úmyslu, přísahám. Šlo nám jen o nepatrné výkupné, a to již bylo zaplaceno.“ Madam…, výkupné…, zaplacené? Takže vědí, že je lady Claire Lynesová, manželka bratrance vévody z Richmondu, jednoho z nejbohatších šlechticů v království? Jenže její netečný muž David sotva mohl tak rychle sehnat nějakou větší částku. Nemá peněz nazbyt a mohl by k nim přijít jen v případě, že by zdědil bratrancův majetek. Vévoda, žijící léta v cizině, byl svobodný a bezdětný, a tak se David utěšoval, že není v tomto ohledu úplně bez vyhlídek. Jenže naděje samy o sobě výkupné nevykouzlí. Každopádně k jejímu únosu došlo teprve před pár hodinami. Měl by na to příliš málo času… Jistě. Je to lež jako věž, lest, jež ji má uchlácholit. Není tak hloupá, aby jim sedla na lep a vydala se jim na milost, ač si z hloubi duše přála, aby jejich slova byla pravdivá. Na vlastní uši však slyšela, co mají v plánu, a nedalo se předpokládat, že by její útěk mohl něco změnit. Tak snadno mě nedostanete, zařekla se. Krůček po krůčku se dál sunula po pěšině. Na únos a na to, co následovalo, nebude myslet, dokud neucítí pevnou půdu pod nohama. Teď si musí hlavně dávat pozor. Jediný chybný pohyb a zabije se. Zaposlou10
chala se do rytmických nárazů vln o skálu. Uklidňovalo ji to. Zpocené dlaně, roztřesená kolena a zrychlený tep vedou přímo ke zkáze. Olízla si rty. Překvapilo ji, že chutnají slaně. Až teď si uvědomila, že obrovská oblaka kapek z tříštících se vln, která neúprosně stoupala nahoru po útesu, ji celou promáčela. Ruce ji zábly, prsty téměř necítila, jako by odumřely. Ačkoliv byl její cestovní úbor s dlouhými rukávy a vysokým límečkem z vlny, jednalo se o jemné sukno, které příliš nehřálo a určitě se od něj nečekalo, že bude vzdorovat nevlídnému počasí. A botky, ty rozkošné šněrovací škorničky, které v této sezóně tak letí, určitě také nejsou obuv vhodná pro krkolomný sestup po příkrém útesu. Hladké kožené podešve klouzaly a smýkaly se jak brusle na ledě. Neměla dokonce ani plášť, do něhož by se mohla zachumlat. Stejně jako vše ostatní, co si s sebou vzala na cestu, zůstal po přepadení v kočáře. „Esli mě přinutíte, abych na vás poštval psy, madam, tím hůř pro vás.“ Vůdcův chlácholivý tón se změnil v čistou výhrůžku. Claire se znovu pokradmu podívala nad sebe. Muži se nehnuli z místa. Stáli sice zády k moři, ale teď měli lucernu. Mírně se pohupovala ve zdvižené ruce jednoho z nich a její teplá žlutá zář se rozlévala po okolí. Světlo bylo natolik pronikavé, že si všimla krvácejícího šrámu na dlani, kterou si odřela o ostrý výčnělek. A nejen to. Kdyby se muži otočili a podívali se přes okraj útesu, jistě by ji zahlédli. Při tom pomyšlení zalapala po dechu. Zář lucerny ji natolik rozrušila, že se zastavila a oběma rukama se pevně chytla skály. Zavřela oči a přitiskla čelo ke kluzké žule. Vyslala k nebesům další kratičkou modlitbu a znovu se zhluboka nadechla. Už jí zbývá necelá polovina cesty. Až sejde dolů, dá se do běhu a bude utíkat, jako by jí za patami hořelo. Na opačném konci zálivu se klikatí další stezka, která vede k zámku a do bezpečí. Jenže tam se dostane jedině po pláži, a proto si musí pospíšit. Zatnula zuby a vykročila. „Dobrá, madam, můžete si za to sama,“ hulákal vůdce. V hlase se ozývalo zklamání a potlačovaná zlost. Claire slyšela, jak volá na zbytek bandy dosud prohledávající výběžek: „Esli nám 11
uteče, tak si to šeredně odskáčeme, jasný? Sakramentská práce. Briggsi, pusť psy.“ „Jo.“ Pohledem vzhůru se ujistila, že se nad ní tyčí jen jeden nejasný obrys. Briggs zmizel ve tmě, patrně šel odvázat psy, které na ni chtějí poštvat, jako by byla nějaká škodná. Srdce se jí rozbušilo a dech zrychlil. Znovu se o ni pokoušela panika. Proč by jí chtěl někdo takhle ublížit? Přes veškeré úsilí se té myšlenky nedokázala zbavit. Ať si však lámala hlavu sebevíc, nedávalo to smysl. Ocitla se shodou okolností na nesprávném místě ve špatnou dobu, jak si říkala na začátku, nebo se jedná o předem pečlivě připravený plán namířený přímo proti ní? Stále více se přikláněla právě k této možnosti. Vracela se od sestry, která bydlela nedaleko od Hayleighu, jen den cesty kočárem, pokud si člověk ráno trochu přivstal. Claire se velmi hodilo, že si manžel jako každý rok nenechal ujít místní loveckou sezónu, a celkem ochotně ho doprovodila. Hlavně kvůli tomu, že mohla zajet za Gábi, kterou dlouho neviděla a po níž se jí dost stýskalo. Ta čekala první dítě, špatně to snášela a neustále polehávala. Oba rodiče již nebyli mezi živými – bezcitný, hrubý otec hrabě z Wickhamu se odebral na věčnost před třemi léty a jeho třetí žena, překrásná, avšak neurozená, zemřela tak mladá, že ji Claire ani nepamatovala. Sestry a teď i Gábin manžel byli jejími nejbližšími příbuznými. Milovala je víc než cokoliv na světě. Není divu, že u nich pookřála. Poprvé od svatby s Davidem se zase dobře bavila a vychutnávala si každý okamžik. Jenže se mohla zdržet jen týden. David pozval na zámek řadu přátel a Claire nezbývalo než se ujmout role hostitelky. Za normálních okolností by tento úkol připadl její tchyni, lady Georgině, ale ta churavěla a raději zůstala v Londýně. Dnes brzy ráno se Claire s těžkým srdcem rozloučila s Gábi, Nickem i mladší sestrou Beth a vydala se na cestu. Krátce před soumrakem jí zbýval do cíle jen kousek. Jak se blížilo shledání s manželem, postupně mizela veškerá radost, což ji vůbec nepřekvapilo. Panovalo nevlídné, sychravé počasí, zem smáčel bezútěšný déšť, který vytvářel tu správnou kulisu pro její pochmurnou náladu. A pak je v hustém lese, jen pár mil od zámku, přepadli. Bez varování se odněkud vynořila tlupa masko12
vaných jezdců a zatarasila kočáru cestu. Kočího, který sahal po mušketě, zastřelili přímo na kozlíku. Ani si nestačila uvědomit, co se děje, když dva rozložití muži rozrazili dvířka a nahlédli dovnitř. Přes veškerou snahu opustila Claire odvaha. Začala hystericky ječet stejně jako komorná Alice, roztomilé venkovské děvče, které sloužilo v sestřině domácnosti a mělo nahradit milovanou Twindli. Ta zůstala s Gábi, aby o ni mohla pečovat. Claire se vmáčkla do rohu čalouněného sedadla a snažila se setřást hrubé ruce, které se po ní sápaly. Ačkoliv se bránila, rychle ji vytáhli z kočáru. Matně si vzpomínala, že Alice dopadla stejně. Pak najednou komorná přestala křičet, krátce předtím, než Claire přitiskli k nosu a ústům odporně páchnoucí kus látky. Pak už si nic nepamatovala. Probrala se až na posteli v komoře za kuchyní, úplně sama. „Tak, teď máte poslední možnost chovat se rozumně, madam,“ hulákal vůdce. Jeho slova ji vytrhla ze zamyšlení. Podívala se nahoru a zjistila, že muž zmizel. Musel poodejít kus od srázu. Pouze jeho hlas a zář lucerny osvětlující okraj útesu jí prozradily, že nešel daleko. O stezce neměl patrně ani tušení nebo na ni prostě zapomněl. Měla štěstí, že k přepadení došlo v místě, kde se vyznala. První měsíce po svatbě strávila v Hayleighu a v jednom vzácném okamžiku, kdy na ni chtěl udělat dojem, jí David ukázal stezku vedoucí k větrem ošlehané pláži. V uších jí teď burácelo moře, k němuž se krůček po krůčku blížila. Skrz opar rozeznávala čepičky bílé pěny, tvořící se v místech, kde vlny narážely na břeh. Za nimi se nedozírný oceán tak dokonale prolínal s nekonečnou temnotou oblohy, že se jedno od druhého nedalo rozeznat. Na pláž už zbýval jen kousek cesty. Ta představa jí vlila čerstvou krev do žil. Až bude dole, přidá pořádně do kroku, jako by ji honila smečka psů – což není daleko od pravdy. Na hladině se mihl slabý paprsek světla a proťal černočernou tmu. Oči se jí rozšířily údivem a nohy ztěžkly. Jak náhle se objevil, tak rychle zmizel, takže si ani nebyla jistá, zda ji nešálí zrak. Trochu pochybovačně bloudila pohledem po moři. Konečně dorazila pod útes. Maličko klopýtla, když se kluzká stezka změnila v hrbolatou pláž. Pak uchopila promáčený cíp 13
sukně, aby jí nepřekážela při chůzi, a jala se přelézat kameny směrem ke břehu. Zamračeně přitom pátrala temnotou, zda se neobjeví další záblesk. Nezdálo se jí to? Kdepak. Bezpochyby opět zahlédla světlo. Cožpak se ji její pronásledovatelé snaží dohnat po moři? Znovu ji zachvátila panika. Ale ne. Letmým pohledem se ujistila, že jsou stále nad ní a prohledávají výběžek. Nažloutlá zář rozsvícené lucerny pronikající mlžným oparem se nedala přehlédnout. Přesto něco viděla, byť se jednalo jen o slaboučký záblesk. Třeba jsou to rybáři, kteří se opozdili na moři. Nebo spíše pašeráci… Za jejími zády se ozvalo tlumené křupnutí. Srdce jí vyskočilo až do krku. Otočila se, ale příliš pozdě. Na dosah ruky za ní se vynořil vysoký temný stín, který se odlepil od okolních skal. Chytli ji. Zabijí ji… Výkřik, který se dral Claire z hrudi, uvízl v hrdle. Něco těžkého ji uhodilo do týlu a ona se bez hlesu propadla do bezbřehé temnoty.
14