Nerozvážnost

1 „PANE BOŽE! ZMIZEL POD VODOU!“ Katherine Adairová – pro přátele a milovanou rodinu Katy – zalapala po dechu a vyskočila na nohy. Jen vteřinu předtím seděla na palubě otcovy lodi – z neznámého důvodu pojmenované Příslib –, četla si a snila. Neděle začala stejně jako všechny předešlé. Už roky je tráví s hrstkou nejbližších na Temži. Často, když se sestrou Elizou sledují elitu na mnohem lépe vybavených plavidlech, smějí se, napodobují přízvuk lidí z lepší společnosti a pouští se společně do zpěvu starých námořnických písní – pokaždé se rozhlédnou, zda není poblíž otec, než přidají pikantnější sloky.

Nastanou však také chvíle, kdy nedělá nic jiného, jen se oddává rozjímání a sní o jednom člověku, kterého právě smetla vlna z paluby luxusní jachty Skrytá svatyně.

David. David Turnberry, nejmladší syn barona Rothchilda Turnberryho, skvělý student na Oxfordu, nadšený námořník a dobrodruh. „Katy! Posaď se! Převrhneš tuhle starou pramici a taky se vykoupeme,“ kárala ji Eliza. „Neboj se. Některý z těch oxfordských borců ho vytáhne!“ prohlásila přezíravě.

Ale nikdo se neměl k činu. Řeka byla ten den nebezpečná – což vyhovovalo jejich otci, neboť sledoval rozvířenou vodu a získané poznatky využíval ve své práci – a k zábavě nepříznivá. Mladíci, kteří se plaví s Davidem, se drží lanoví, dívají se do proudu, křičí…, ale neskočí za ním, aby se ho pokusili zachránit. Poznala jednoho z nich – Robert Stewart, pohledný, majetný a také okouzlující, Davidův nejlepší přítel. Proč se nevrhne dolů? A vedle něj další…, jak se jenom jmenuje…? Allan… nějak…

Blázni! Dokonce mu ani nehodí záchranný kruh, rozčílila se.

A David je daleko od nás, takže každý můj pokus o záchranu by byl marný.

7

V takový den se vůbec neměli vypravit na výlet. Domnívají se, že se vyznají v námořnictví, ale jsou ještě příliš nezkušení. Rozvodněná řeka láká jen rybáře a pošetilce. A samozřejmě, pomyslela si smutně, mého otce.

Ale teď jde o Davida! Nikdo na palubě nemá dost odvahy, aby se ponořil do chladné vody a zachránil ho.

Proud hučí a ona chápe, čeho se bojí. Ale srdce jí přikazuje něco jiného. Je krásný, úžasný. Žádný jiný mladík v Anglii, možná ani jinde, se neumí tak kouzelně usmívat. Navíc párkrát slyšela, jak přívětivě rozpráví s těmi, kteří si na skromné živobytí těžce vydělávají na moři, což se u členů jeho společenské vrstvy vidí jen zřídka. Pozorovala ho často. „Nikdo pro něj neskočil!“ volala. „Jistě to udělají.“ „Ale on se zatím utopí!“ Katy se rychle rozhlédla. Otec už stáhl plachty. Pramice se vezla jen na vlnách.

Nepracoval a vůbec si jí nevšímal. Ten den se k nim přidala lady Dawsová a právě se smála – Katy napadlo, že se chichotá jako čarodějnice, která kouzlem omámí každého, na kom spočine její pohled.

S úzkostí se podívala zpět na řeku. Možná to, co mi připadá jako věčnost, není ve skutečnosti víc než pár vteřin, uklidňovala se. Snad jeho kamarádům stačí, aby konečně sebrali odvahu. Ale kdepak. Čas plyne a ani jeden z mužů na palubě zámožnějšího plavidla dosud nic nepodnikl. „Katy! Netvař se tak zničeně. No tak…, určitě umí plavat. Tihle lidé tráví spoustu času na pláži. Sem se však dnes mohou dostat vlakem i ti chudší, takže elita dává přednost radovánkám u Středozemního moře.“ Přestože se Eliza o bohatých vyjadřuje s despektem, každý den, když se plavba chýlí ke konci a blíží se večer, zaboří nos do stránek Godey’s Lady Book. Miluje módu. Umí dobře šít, z podivných materiálů, jako jsou vyřazené plachty a plátno, vytváří neobyčejné modely.

Katy však sestře nevěnovala velkou pozornost. Srdce jí uvízlo v hrdle. Už ani není vidět jeho hlava nad hladinou.

Tam! Daleko od jachty. „Řeka je rozbouřená!“ vyrazila ze sebe. „Zahyne!“ 8

„S tím ty nemůžeš nic dělat. Vždyť by ses zabila,“ varovala ji Eliza. „Ale já bych pro něho zemřela. Dala bych svou duši,“ odpověděla Katy. „Katy, co…?“ začala Eliza s hrůzou.

Pozdě.

Být chudý může někdy představovat výhodu. Katy odkopla těžké a pevné boty a stáhla si bavlněnou sukni. Ve vteřině se zbavila i kabátku koupeného z druhé ruky. Neměla korzet ani roztomilý klobouček, který by musela odkládat, proto hned bez ohledu na sestřiny protesty skočila do zakalené Temže.

Udeřil ji chlad.

A nemilosrdné vlny.

Ona však prakticky celý život trávila u řeky. Proto se zhluboka nadechla, potopila se a začala usilovně plavat.

Nejdřív se vynořila vedle jachty. Slyšela hlasy. Zněly zoufale. „Vidíte ho?“ „Bože! Utopí se… Otočte loď, obraťte ji, musíme Davida najít!“ „Netuším, kde je!“ Katy se znovu ponořila. Oči měla otevřené a pohledem se pokoušela proniknout temnou hlubinou. A tam…

Spatřila ho. Trochu napravo a kousek pod sebou.

Je mrtvý?

Pane Bože, ne! modlila se v duchu a stejně úporně se snažila k němu dostat. On. Krásný, úžasný David. Klesá ke dnu…

Popadla ho způsobem, jakým ji otec učil uchopit rybáře, jenž spadl přes palubu. Dlaní ho chytla pod bradou, vytáhla mu hlavu nad hladinu a kopáním a mácháním druhé ruky se s ním probojovávala ke břehu.

Jsme moc daleko!

Nedokážu to!

Ale zdá se, že luxusní jachta i otcova rybářská loď nejsou o nic blíž. A další plavidla až za nimi. Musí se dostat k pobřeží.

Kopala. Pokoušela se zůstat klidná. Uvědomovala si, že nesmí plýtvat energií na boj s rozvířenou vodou – že s ní musí plynout, využít proudu, aby ji zanesl do bezpečí.

9

Ze všech sil držela Davidovu hlavu nad hladinou, rovnoměrně dýchala a klouzala po vlnách – šedých a hnědavých s bílými vrcholky, které jako by ožily a stahovaly ji do hlubin. Řeka jindy bývá mírná a klidná, ale… umí se divoce rozlítit!

Byla sice prochladlá a zoufalá, přesto ji napadlo …

Je se mnou. Bože! Mohl by mi zemřít v náruči.

A já bych ráda skonala s ním. „PROBOHA! PODÍVEJTE SE na ty blázny!“ Hunter MacDonald pozoroval mladé pány, kteří běhali po jachtě jako šílenci. Přišli o kamaráda, ale nikdo z nich nic neudělá.

Zaklel, potom zavolal na Ethana Graysona – společníka na moři, sluhu a přítele. „Postarejte se o loď! Já jdu pro toho kluka.“ „Sire Huntere!“ Ethan, ošlehaný větrem, silný a velmi rozumný člověk, důrazně protestoval. „Jen si ublížíte.“ „Ne, Ethane, nebojte se.“ Rychle si zul boty, svlékl kabát a kalhoty a na Ethana se usmál. „Milý příteli, unikl jsem nilským krokodýlům. V mírně nepříznivém anglickém počasí se mi nic nestane.“ Oblečený jen ve spodkách a košili skočil směrem, kde naposledy zahlédl chlapcovu hlavu. Ještě slyšel Ethanovo rozzlobené hudrání: „Když je někdo „sir“, ještě to neznamená, že má všech pět pohromadě, rozhodně ne! Přežil hladomor, válku a pak se utopí stejně jako ten idiot, kterého zachraňuje.“ Pozdě! napadlo Huntera. Temže se kolem něj zavřela. Když se ponořil do vln, s velkým úsilím prováděl tempa, aby se pohybem zahřál.

Voda byla ledově chladná.

V Nilu mezi krokodýly se plavalo snáze, připustil nevesele.

KONEČNĚ! KATY SE SVÝM NÁKLADEM dorazila téměř ke břehu.

Proud je odnesl až za doky, blíž k Richmondu než Londýnu.

Když zdolávala poslední metry, padal na ně jemný déšť. Pod nohama ucítila bahno a kdovíco ještě, nejspíš střepy z rozbitého nádobí, o které si pořezala chodidlo. Sotva si to však uvědomovala. Hlavně že se dostala na pevnou zem! Vyčerpaně vytahovala Davidovo bezvládné tělo na rozmoklou hlínu a nesekanou trávu, ne však daleko 10

od cesty, domů a obchodů, poblíž dokonce viděla lodě. Nejdřív padla vedle něj a těžce oddechovala. Když se jí plíce naplnily dostatečným množstvím vzduchu, podívala se mu do tváře a vyděsila se.

Vyskočila, sklonila se k hrudníku a tvrdě zatlačila, aby z něj dostala vodu. Zakuckal a z promodralých úst mu vytekl tenký pramínek.

Pak se rozkašlal.

Začal tiše oddechovat.

Shlížela na něj a třásla se. Žije. „Díky Bohu!“ šeptala vroucně.

Sledovala dlouhé řasy na urozené tváři a dodala: „Jsi moc hezký.“ Otevřel jantarové oči. Dívá se na mě!

A ona se zhrozila. Určitě nevypadá nejlépe! Vlasy husté a dlouhé, možná trochu křiklavě zrzavé, visí v promáčených pramenech.

Oči – obvykle mají zvláštní odstín zelené až oříškově hnědé, někdy se zbarví jako tráva, jindy jako zlato – musí teď být zarudlé. A rty stejně promodralé jako jeho. Lněné oblečení se lepí na tělo. Chvěje se neovladatelným třasem. Že ji vidí takhle, pro ni představuje nejhorší věc, kterou si umí představit. Jako dcera neurozeného umělce, navíc Ira, by se neměla ani odvážit snít o životě mezi elitou. Něco takového společnost neumožňuje.

Zvedl ruku. Dotkl se jejího obličeje. Na okamžik se zachmuřil, jako by hledal odpověď na otázku, kde je a proč. „Pluli jsme po větru, smáli se…, poslouchali…, ve vzduchu se ozývaly nějaké písně, jako by nás volaly Sirény, potom… náraz!“ zamumlal. „Můj Bože, přísahám, že mě strčili! Proč…?“ Zaostřil pohled na ni. Na rtech se mu objevil úsměv. „Ano, ano, cítil jsem v zádech něčí ruce, tlak…, ale který ďábel…, a pak… zima… a tma. A najednou… vy! Sním? Jste anděl!“ šeptal. „A já vás miluji!“ Náhle se rozesmál. „Ne! Mořská panna, proto jsem naživu!“ Jeho prsty – na její tváři.

A ta slova!

V ten okamžik by mohla zemřít a odešla by do nebe v čisté blaženosti.

Znovu zavřel oči. Zmocnila se jí panika. Ale viděla, že dýchá, hrudník se mu zvedá a klesá, cítila, že se zahřál.

Náhle zaslechla hlasy. Vzhlédla a spatřila skupinu lidí, kteří se blížili po štěrkové cestě vedoucí dolů k nábřeží. Vstala. Uvědomo11

vala si, že není příliš oblečená a v promočeném oděvu rozhodně nepůsobí cudně. Překřížila ruce kolem těla. „Pátrají po něm…, ale já něco vidím…!“ ozval se ženský hlas, něžný, s náznakem vzlykání. „Ale, ale, náš chlapec přece umí plavat, Margaret!“ namítl mužský hlas. „Jistě bude v pořádku.“ Konečně Katy uviděla velmi krásnou dívku, štíhlou a elegantní, oblečenou do letních šatů, s veselým kloboučkem na hlavě, slunečníkem v rukou a na roztomilých střevíčcích s podpatky. Vlasy měla velmi světlé a oči modré jako moře. Vedle ní kráčel starší gentleman v blyštivém obleku, plášti a cylindru a oba se stále přibližovali.

Katy jako by se zastavilo srdce. Uvědomovala si jen naprostý kontrast mezi vznešenou dámou a sebou a bylo jí jasné, že musí zmizet. Rychle.

Když se otočila, aby utíkala zpátky k vodě, z vln asi o dvacet metrů dál se vynořil muž.

Vysoký, štíhlý a šlachovitý, s jasně vyrýsovanými svaly, neboť i on byl až na rozepnutou košili svlečený do prádla. Tmavé vlasy měl přilepené k hlavě a tvář zamračenou. „Slečno!“ zavolal.

To stačilo. Tiše vykřikla, rozběhla se zpátky k blátivému říčnímu břehu a skočila, ponořila se pod hladinu a plavala, jak nejrychleji mohla, a nevnímala chlad ani bolest v plicích a končetinách.

Hlavu vystrčila, aniž tušila kde, právě když začalo pršet. „MARGARET!“ David zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Je zde, světlovlasá dcera lorda Averyho, krásná a bohatá lady Margaret, po tváři se jí koulejí kapky větší než dešťové, pohled upřený na něj. Nedbá na bláto, sedá si na břeh a jeho hlavu si pokládá do klína.

Srdce mu poskočilo. Přestože mu často dávala najevo přízeň, v soupeření o její ruku měli před ním podle jeho názoru náskok Robert Stewart a Allan Beckensdale.

Ale nyní…, jak je sladké vidět její tvář!

Na chvíli byl zmatený. Na pomíjivý okamžik, kdy… měl pocit, že vidí někoho jiného. Jiný obličej. Bledý a půvabný, s očima podivně zeleně planoucíma a červeným plamenem vlasů. Anděl? Ocitl 12

jsem se tak blízko smrti? Ne, tedy snad mořská panna, víla zatoulaná z moře či spíš z řeky?

Jen jsem si ji představoval?

A co cizí ruce na mých zádech, které mě v bouřlivém dni a uprostřed rozruchu na jachtě strčily do vody? „Davide! Davide, prosím, promluvte znovu, jste v pořádku?“ vyptávala se Margaret úzkostlivě. „Já…, drahá, předrahá Margaret! Ano…, nic mi není!“ Neřekl celou pravdu. Ve skutečnosti je prochladlý, ale na tom vůbec nezáleží, když se k němu něžně sklání jemná kráska.

Ty oči, jasně modré, ozdobené slzami!

Ale… „Zachránila jste mě,“ pronesl stále mírně zmatený. „Tedy,“ hlesla, „našla jsem vás na břehu, držela vroucně na svém klíně.“ „Bude žít!“ Ta slova, strohá, drsná a netrpělivá! A s nimi na něj dopadla sprška ledové vody. „Sir Hunter?“ vydechl David, když se k němu otočil. A skutečně, proslulý mořeplavec, voják, archeolog a dobrodruh, miláček londýnské společnosti, stojí nad ním a zlostně se mračí.

A kape z něj voda. „Ve vašich rukou je v bezpečí, lorde Avery,“ poznamenal Hunter suše směrem k Margaretinu otci, jenž s úzkostným výrazem, jak si David teprve teď všiml, postával opodál. „Musím najít to děvče.“ „Děvče?“ opakoval David a znovu zamrkal. „To, které vám zachránilo život,“ odsekl sir Hunter a David si doplnil nevyslovené: „Hlupáku.“ „Proboha, sire Huntere, nemůžete myslet vážně, že se znovu vrhnete do vody…,“ začal lord Avery. „Jistěže ano,“ odvětil Hunter. „Jinak se utopí.“ „Ale vy se utopíte taky!“ namítal lord. „Jestli tam ta dívka někde je, jistě ji najdou lodníci nebo rybáři.“ Protesty se zřejmě minuly účinkem, neboť Hunter se otočil a kráčel zpátky k vodě. „Otče, on to zvládne!“ pronesla Margaret a dodala s náznakem obdivu, při němž Davidovi poskočilo srdce: „Sir Hunter MacDonald překoná všechny nesnáze.“ 13