1 Londýn duben 1821 Drahý bratranče Michaeli, znáš vévodu Foxmoora, který se nedávno vrátil do Anglie? Donesly se ke mně tak rozdílné zprávy o skandálních okolnostech jeho odjezdu, že vůbec netuším, čemu mám věřit. Lady Drakerová a sestra lorda Drakera Louisa, dvě dámy, jichž se ta věc nejvíc dotýká, mlčí. Prohodil snad vévoda pár slov na toto téma mezi gentlemany? S laskavým pozdravem Šarlota
Za sedm let se nic nezměnilo. A všechno je jinak. Simon Tremaine, vévoda z Foxmooru, stál na žulovém ochozu domu své sestry a ostražitě přehlížel hosty dole v zahradě. Možná se změnil jenom on. Než odjel do Indie, kde jistou dobu působil ve funkci generálního guvernéra, věděl naprosto přesně, jak s tímhle výkvětem anglické společnosti jednat. Teď si ve vlastní zemi připadá jako cizinec. U levého ucha se mu ozvalo zavřísknutí. Uvědomil si, že tu není jediným cizincem. Zvedl ruku a poškrábal svého opičího mazlíčka po břiše. „No jo, Rádží, zdejší večírky jsou jiné než ty v guvernérském paláci v Kalkatě, viď?“ Žádné domorodé orchestry hrající víc srdcem než hlavou, žádné pokrmy bohatě ochucené karí ani pepřené polévky, žádné tropické palmy ověšené kokosovými ořechy. Tady jsou samí školení harfisté, francouzské polévky a tisové ploty lemované záhony petrklíčů. — 9 —
A spousta nových tváří, kterým je třeba přiřadit jména, spousta nových členů parlamentu, jež je na této zahradní slavnosti, konané na počest narozenin králova nemanželského syna, potřeba ohodnotit. „Regina mě mohla upozornit, že chce na manželovu oslavu pozvat všechny poslance v království,“ prohodil k Rádžímu. „Překvapuje mě, že to Draker dovolil. Bývaly časy, kdy by své sídlo před lidmi tohoto druhu zavřel.“ Simon zamířil ke schodům vedoucím do zahrady osvětlené lampami. Vtom zavadil pohledem o tmavovlásku stojící dole u paty schodiště a zkameněl. Louisa Northová, Drakerova sestra. Další královo nemanželské dítě. To ona ho poslala do indického vyhnanství. Regina nijak netajila, že na slavnosti bude její švagrová, jenomže očekávat Lousinu přítomnost a setkat se s ní osobně jsou dvě naprosto odlišné věci. Zvlášť když vypadá takhle. Rádží vycítil pánovo napětí a bláznivě zavřeštěl. „Ano, předtím bývala půvabná. Ale teď…“ Ze společensky neohrabané naivky, která ho pronásledovala ve snech, se stala během let jeho nepřítomnosti jemná kráska. Simon zaúpěl. Proč jen neplodné čekání na manželském tržišti nepoznamenalo její zářící oči ani perlivý smích? Jak to, že tučná jídla u dvora nedodala svůdné postavě korpulentní tvary? Neztloustla ani trochu, k čertu! Jiná ale je, to ano. Přitažlivé venkovsky svěží rysy nahradila odměřenost. Dokonce i modrá róba je umírněná. Nenápadně elegantní ukázka ženské lsti, která jen provokativně naznačuje dokonalé křivky těla. Pryč jsou i dívčí kudrlinky, místo nich je účes tvořen složitým uskupením černých lokýnek, které si přímo říkají o to, aby je člověk rozpustil a líbal… Zatraceně! Jak se opovažuje mít na něj pořád takový vliv? Jeho děd se jistě obrací v hrobě! Poté, co se k ní Simon zachoval tak nezodpovědně, šílel stárnoucí hrabě Monteith vzteky. Simon nikdy nezapomene, co mu starý pán při poslední návštěvě před odjezdem do Indie řekl. — 10 —
Věděl jsem, že se zachováš stejně hanebně jako tvůj otec a dáš přednost potěšení před povinností. Cožpak sis z mé výchovy nic neodnesl? Příliš jsi propadl svým vášním, než abys kdy dokázal úspěšně vládnout zemi! Do háje s ním i s jeho ,výchovou‘! V Indii Simon až na hrubou chybu v Poonu vládl schopně a dokázal, že se jeho děd z matčiny strany mýlil. A teď to dokáže i v Anglii, Louisa… Jaká škoda, že děd Monteith zemřel dřív, než se mohl stát svědkem Simonova velkého vítězství! Rádží mu neposedně poskakoval po rameni. „Poslouchej, uličníku, uděláme nejlíp, když se přidáme k ostatním dřív, než si někdo, například slečna Northová, všimne, že na ni civím jako hladový Ind na misku rýže!“ Rázně vykročil ke schodům. „Vaše Milosti!“ Ohlédl se. Po ochozu k němu spěchal sluha. „Milostpaní říkala, abych se po vás poohlédl!“ oznámil, sotva se ocitl blíž. „Jeho Veličenstvo by uvítalo, kdybyste za ním ihned zašel do růžové zahrady!“ Další, koho nechce vidět, vem to ďas! Simonova korespondence s někdejším přítelem se omezovala na indické vládní záležitosti. „Co si přeje Jeho Veličenstvo?“ Sluha zamrkal. „Já-já nevím. Mně bylo jen řečeno, abych vás našel a přivedl.“ Obezřetně pozoroval Rádžího. „Mohu nejprve zavřít vaše zvíře do klece?“ „Rádží navštívil v Indii více než třicet plesů. Bude se chovat jak náleží.“ Simon kývl na znamení, že sluha může odejít. „Vyřiďte Jeho Veličenstvu, že se dostavím za chvíli.“ „Výborně, pane,“ řekl sluha nejistě a kvapně odešel. Simon tomu nevěnoval pozornost. Jen ať král počká, stejně jako nechal celá léta čekat jeho, až bude moci pokračovat v politické kariéře. Vyrazil po schodech dolů a vzápětí zjistil, že mu v cestě stojí Louisa, zabraná do hovoru s jistou starší dámou. Panebože, to je lady Trusbutová! Tuhle baronku se slabostí pro ptactvo by poznal všude. Nikdo jiný by nenosil vějíř s ptačími pery a kabelku s ptačími pery, nemluvě o dalších perech na šatech a ve vlasech, jež — 11 —
způsobila, že dáma vypadala spíš jako obchodnice s drůbeží než manželka vlivného člena sněmovny lordů. Když harfisté začali hrát další skladbu a lady Trusbotová natočila hlavu a poslouchala, všiml si, že jí umělý páv s výrazně barevným peřím hnízdí dokonce ve… Do háje! Rádží! Chňapl po mazlíčkovi, ale ten už pelášil ze schodů za jedinou věcí, která ho dokázala zlákat k výtržnostem.Umělí ptáci! Radostně vyšplhal lady Trusbutové po zádech a ponořil se do jejího účesu pro onu věc, kterou považoval za hračku. Simon zaklel a hnal se za ním. Vtom lady Trusbutová zaječela a… nepřestávala ječet, zatímco jí Rádží skákal po hlavě a snažil se vytáhnout ozdobu pevně vetknutou do vlasů. „Rádží, no tak, přestaň!“ nařídil Simon, ale jeho hlas zanikl v povyku hostů, kteří dámě přispěchali na pomoc. Louisa se pokoušela zvíře vlídně přemluvit, aby šlo k ní, a lady Trusbutová přešla k monotónnímu štkaní: „Dejte-to-pryč – dejte-to-pryč – dejte-to-pryč…“ „Rádží, pojď sem!“ vyštěkl Simon, jakmile se dostal blíž. Tentokrát ho zaslechli oba, Rádží i Louisa. Rádží mu nevěnoval pozornost, Louisa ano. Prudce se otočila, v očích úlek. Vzápětí však ovládla překvapení a nasadila lhostejný výraz. „Soudím, že tohle zvíře patří vám.“ „Obávám se, že ano.“ Zamračil se na Rádžího. „Okamžitě ke mně, darebáku!“ Sáhl po něm, jenomže Rádží ucukl i s pávem, což zavdalo lady Trusbutové podnět k dalšímu jekotu. Na opičáka měl Rádží pozoruhodně vyvinutý pud sebezáchovy. „Teď jste všechno jen ztížil, Vaše Milosti,“ řekla Louisa. „Bojí se vás.“ „Ten má strach jen z jediné věci, a to, že přijde o toho zatraceného ptáka!“ odsekl Simon, rozčilený, že ho Louisa oslovuje „Vaše Milosti“, jako kdyby se neznali. „Proboha!“ Lady Trusbutová si sáhla na hlavu a vzápětí vyjekla, neboť Rádží se pustil do práce ještě houževnatěji. „Nedovolte tomu zvířeti, aby zničilo mého oblíbeného páva!“ — 12 —
„Spolehněte se,“ prohlásila Louisa. „Určitě mu najdeme něco jiného, co by mohl zničit!“ Rozhlédla se kolem a vzala kolemjdoucímu sluhovi z podnosu šálek. Namočila prst do punče a napřáhla jej k Rádžímu. „No tak, přičichni si, Rádží! Voní to nádherně, že?“ Upila ze šálku, široce se usmála a přistrčila prst blíž. „Mňam, to je dobrota!“ Rádží se naklonil blíž a olízl jí prst, nejdřív opatrně, pak horlivě. Zvedla šálek výš. Rádží po něm jednou rukou chňapl, druhou tiskl páva. Louisa ucukla. „Ne, drahoušku, musíš si pro něj přijít.“ Jakmile se Rádží předklonil, aby sáhl po šálku, Simon po zvířeti chňapl a snažil se vytrhnout mu páva z prstů. Rádží se zatvářil rozpačitě, ale punč nakonec zvítězil. Opičák přeskočil Louise na rameno. Lady Trusbutová vyjekla, ale Louisa se nijak nevyděsila. S obdivuhodným klidem přiměla Rádžího, aby se nechal vzít do náruče, a podala mu šálek. Zatímco si lady Trusbutová chvatně upravovala účes, Simon řekl Louise: „Dovolte, vezmu si ho.“ Jakmile ten lotr vypije punč, určitě se vrhne znovu po pávovi. Louisa mu chtěla opičáka předat, ale ten začal kvílet a popadl ji za živůtek. „Zjevně k vám nechce,“ poznamenala se zdviženým havraním obočím a chovala Rádžího na rukou. „Není divu!“ zamumlal Simon. Jeho ďábelsky mazaný miláček vyprázdnil obsah šálku a střelil po pánovi povýšeným pohledem. Ten malý zrádce! „Polovina mužů v téhle zahradě by dala nevím co za to, být teď na místě toho darebáka!“ Louisa zrudla a červeň se jí rozlévala z tváří po hrdle až k samým ňadrům, o která si Rádží opíral hlavu. Simonovo srdce bilo jako zvon. Pohlédla na něj tak klidným a vzdáleným pohledem, jako by se nikdy nesetkali. „Jestli se vám nelíbí, kde zvíře právě je, pak byste ho snad neměl vodit na večírky.“ „Panebože!“ Lady Trusbutová si najednou přestala upravovat účes a zvedla ruku potřísněnou krví. „To zvíře mě zranilo!“ Nato omdlela. Simon zaklel. „Mou čichací sůl!“ nařídila Louisa. — 13 —
„Kde je?“zeptal se. „V kabelce!“ Louisa přehazovala v rukou Rádžího i prázdný hrnek od punče. „Ale po té vám nic není. Vezměte si tady svého opičáka!“ Hodila mu zvíře do náruče. Opičák upustil šálek a toužebně se zahleděl na lady Trusbutovou a jejího páva. Simon ho chytil za zápěstí tak pevně, jako by mu nasadil pouta. „Nic takového, lotře!“ Louisa už mávala lady Trusbutové pod nosem čichací solí a kolem se na štěrkové cestě shromažďovaly přítomné ženy, aby pomohly. Simon si připadal jako vetřelec. Znovu. „Promiňte, dámy, ale nejlepší bude, když odnesu Rádžího do klece.“ Nevšímal si ho nikdo, až na Louisu. Vzhlédla k němu. „Jistě, Vaše Milosti, můžete odejít. My to zvládneme.“ Může odejít? Už už se chystal cosi odseknout, ale Rádží se urputně snažil dostat ze sevření a Simon se nemohl zdržovat dohadováním. „Vyřiďte prosím lady Trusbutové mou omluvu,“ pronesl a rázně si proklestil cestu hloučkem. Okolnímu šepotu nevěnoval pozornost. Vyběhl po schodech a zmizel v domě. Cítil, jak mu ve spáncích pulzuje krev. „Člověk by řekl, že my s mrňousem jsme tu úplní cizinci,“ huhlal cestou do Drakerovy prostorné knihovny, kam předtím odložil Rádžího klec. „Můžete odejít, Vaše Milosti – co mi má co dovolovat, jako bych byl nějaký zatracený sluha?“ Pohlédl na Rádžího. „A tys musel všechno ještě zhoršit, že? Postaral ses, abych před ní vypadal jako blázen! Tolik indických plesů bez potíží, a ty si vybereš mou první anglickou slavnost, abys nás oba znemožnil!“ Rádží celou dobu hlasitě protestoval proti pánovu pevnému sevření. Vešli do knihovny. „Až pro tebe příště něco vyřežu, lotře, budou to pouta!“ Vyhrožoval planě; málokdy Rádžího vůbec zavíral do klece. Proto ten dareba nejspíš tak rozhořčeně vřeštěl, když s ním Simon zamířil k jeho vězení. „Už jsem zapomněl, že jste vyřezával,“ ozvalo se za Simonovými zády přehnaně familiérním tónem. „Pokaždé jste mi udělal v salonu neuvěřitelný nepořádek.“ Simon si povzdychl. K čertu! Nejdřív Louisa a teď ještě tohle. — 14 —