1 Londýn, červen 1818
Drahý bratranče Michaeli, příštích několik týdnů nebudu ve škole, mám totiž dozor nad lady Amélií, jejíž otec a nevlastní matka se chystají na venkov. Nepřestávej mi psát, tvoje moudra budu potřebovat, protože lady Amélie je dovádivá (troufám si tvrdit, že téměř tak jako já) a snadno nás oba dostane do potíží dřív, než skončí sezona. Se srdečným pozdravem Šarlota
Kdo by si kdy pomyslel, že plesy mohou být nudné? Lady Amélie Plumeová tedy rozhodně ne. Když přesídlila z přímořského městečka Torquay do Londýna, připadaly jí všechny čajové dýchánky, plesy a společenské večírky úžasné. Jenomže to bylo před dvěma lety, a tehdy si ještě vůbec neuvědomovala, jak jsou si tyhle akce podobné. Výroční jarní ples vdovy po vikomtu Kirkwoodovi nebyl výjimkou, soudě podle davu přítomných, který přelétla očima při vstupu do tanečního sálu vyzdobeného růžemi. Pořád tatáž nezajímavá společnost – stejní poskakující hejsci, upovídané matróny a potřeštěná děvčata. Nic pro ctižádostivou, odvážnou mladou dámu, které nechybí patřičná dávka sebeúcty. Naneštěstí slíbila své skotské přítelkyni lady Venécii Campbellové, že tu bude. Venécie, kterou zahlédla opodál, aspoň dovede nudný večer oživit. „Díky bohu, že jsi přišla!“ přivítala ji přítelkyně. „Jinak bych umřela nudou, přísahám! Tady se sotva najde někdo zajímavý.“ — 7 —