1 Ženeva. Město slunečního svitu a zvlněných bílých plachet na jezeře, v jehož zčeřené hladině se odrážejí nepravidelné robustní bu− dovy na březích. Město květin, které obklopují zelenomodré bazénky fontán – dueta explodujících barev. Město půvabných starobylých mostů, které se klenou nad i pod skleněným povrchem umělých jezírek a vedou k člověkem vybudovaným útočištím, jež tvoří ostrůvky pro milence a přátele a nenápadné vyjednávače. Město od− razů. Ženeva nová i stará. Město vysokých středověkých zdí a lesklého kouřového skla, město posvěcených katedrál a již méně svatých institucí. Město kaváren na chodnících a koncertních pódií na břehu jezera, úzkých přístavních hrází a vesele zbarvených člunů, které plu− jí s turisty podél pobřeží a jejich průvodci vychvalují historickou i současnou finanční hodnotu budov. Ženeva. Město oddané svému účelu a nezbytnosti nějaký účel mít. Město, kde se frivolnost toleruje pouze tehdy, má−li vztah k projed− návané agendě, kde je smích odměřený, kde pohledy vyjadřují sou− hlas nebo naopak mlčky napomínají. Kanton u Ženevského jezera zná svou duši. Jeho krása žije v koexistenci s průmyslem a vzájemná rov− nováha je nejen přijímána, ale žárlivě střežena. Ale Ženeva je i město neočekávaného, město konfliktu předvída− ných událostí a náhlých nechtěných odhalení i násilného potlačení myšlenek, doprovázených šlehajícími blesky osobní nevraživosti. Pak následuje dunění hromu; obloha potemní a z mraků se spustí déšť, vodopády rozzlobené vody překvapivě zakryjí výhled a s ples− káním buší do dlažby i do symbolu města – velkého vodotrysku postaveného člověkem, aby oslnil svou nádherou druhého člověka. Po nečekaném odhalení gigantická fontána umírá a květiny bez slunce chřadnou. Jasné odrazy v hladině jezera zmizí a lidská mysl strne. Ženeva, město nestálé proměnlivosti.
9
Právník Joel Converse vyšel z hotelu Richemond do oslepujícího jasu slunečného jitra. Přimhouřil oči, vydal se doleva a přehodil si diplomatický kufřík do pravé ruky, dobře si vědom, jak cenný obsah v něm přenáší, ale v myšlenkách spíše u muže, s nímž se měl sejít nad kávou a sladkým pečivem v kavárničce Le Chat Botté na nábřeží je− zera. A údajně se s ním nesejdu poprvé, uvažoval Joel – pokud si mě ovšem s někým nespletl. Američan A. Preston Halliday zastupoval při současně probíha− jícím jednání druhou stranu. Cílem konference, která oba právníky přivedla do Ženevy, bylo doladění posledních podrobností chysta− ného sloučení jisté americké a švýcarské společnosti. Zbývaly skuteč− ně jen drobné detaily a formality, aby dohoda vyhovovala zákonům obou zemí a byla přijatelná pro mezinárodní soud v Haagu. Ale proč zrovna Halliday? Původně přece vůbec nebyl součástí týmu ame− rických právníků, kteří pro Švýcary prověřovali Joelovu firmu. To ho samozřejmě předem nediskvalifikovalo – nový, čerstvý a nezatížený pohled na věc může být často výhodou, ale postavit nováčka do čela, udělat z něj hlavního mluvčího? To připadalo Joelovi, mírně řečeno, poněkud neobvyklé. A také znepokojivé. Halliday – alespoň podle toho mála, co o něm Joel věděl – se těšil reputaci vyjednávače, který hasí nebo naopak způsobuje problémy, zkušený právnický montér, který si všimne volných drátků tam, kde je jiní nevidí, zkratuje je a uvede stroj do chodu, ale jindy jeho pří− tomnost přivedla ke krachu vyjednávání, jež trvala dlouhé měsíce a stála statisíce dolarů. Na víc si Joel nevzpomínal – a přesto Halliday tvrdil, že se znají z dřívějška. „Jsem Press Halliday,“ řekl ráno hlas ve sluchátku hotelového telefonu. „Vystřídal jsem Rosena v čele týmu pro vyjednávání fúze CommTech−Bern.“ „Co se stalo?“ zeptal se Joel. Stál u stolku s vypnutým bateriovým holicím strojkem v levé ruce a snažil se vzpomenout, kde už to jméno slyšel. Odpověď mu vytanula na mysli, ještě než volající pokračo− val. „Chudák Rosen dostal infarkt a jeho partneři pozvali místo něho mě.“ Právník se odmlčel. „Musel jste na něho být zatraceně tvrdý, pane kolego.“ „Ujišťuji vás, pane kolego, že jsme se ani jednou nepohádali. Bože, to je mi líto. Mám Aarona rád. Jak je mu?“
10
„Dostane se z toho. Leží v posteli a krmí ho slepičí polévkou na deset způsobů. Mám vám vyřídit, že si prověří konečnou verzi, jestli jste si někde nenechal pootevřená neviditelná zadní vrátka.“ „To znamená, že si ji prověříte vy, protože já nemám nic takového ve zvyku a Aaron jakbysmet. Tohle manželství je výlučně o penězích, a jestli jste si ty papíry prostudoval, víte to stejně dobře jako já.“ „Jistě,“ souhlasil Halliday. „Mnohem výhodnější odpisové sazby investic spolu s podstatným podílem na trhu. Žádný zádrhel. Ale protože jsem v týmu nový, měl bych pár otázek. Co kdybychom spo− lu posnídali?“ „Právě jsem si chtěl objednat něco na pokoj.“ „Venku je hezky, tak proč se nenadýchat čerstvého vzduchu? Bydlím v hotelu Prezident, takže se sejdeme někde v půli cesty, ano? Znáte Chat Botté?“ „Americká káva a croissanty na Quai du Mont Blanc.“ „Přesně. Za dvacet minut?“ „Raději za půl hodiny, jestli vám to nevadí.“ „Výborně.“ Halliday se znovu odmlčel. „Rád tě zase uvidím, Joeli,“ přešel na tykání. „Ale? Zase?“ „Už jsi asi zapomněl. Inu, od té doby uběhlo hodně vody a hod− ně se toho přihodilo… Tobě bohužel víc než mně.“ „Nechápu…“ „Přece Vietnam. Strávil jsi dlouhou dobu v zajetí…“ „To už je spousta let. Chtěl jsem říct, že nevím, odkud se známe. Nějaký případ?“ „Případ ne. Služebně jsme se dosud nesetkali, ale byli jsme spo− lužáci.“ „Na Dukeově univerzitě? Právnickou fakultu studovala spousta lidí.“ „Ještě dřív. Možná si vzpomeneš, až mě uvidíš. Jestli ne, připo− menu se.“ „Rád si hraješ na schovávanou, že? Dobře, tak za půl hodiny. Chat Botté.“ Converse kráčel k Quai du Mont Blanc, živému bulváru na nábře− ží jezera, a snažil se zasadit Hallidayovo jméno do časového rámce školní docházky a přiřadit zapomenutému obličeji podobu jednoho ze spolužáků. Nic ho nenapadalo, a přitom Halliday rozhodně není běžné jméno a zkratka Press ještě méně. Kdyby někdy znal někoho, kdo se jmenuje Press Halliday, takový člověk by se mu z paměti těž−
11
ko vytratil. A tón hlasu v závěru rozhovoru naznačoval důvěrnou blízkost. Rád tě zase uvidím, Joeli. Vyslovil tu větu hřejivě, laskavě, stejně ja− ko naprosto bezdůvodnou zmínku o Joelově válečném zajetí. Jenže o tomto tématu mluvil každý uctivě a s patrným, když ne naplno vyjádřeným soucitem. Converse ovšem chápal, proč volající za da− ných okolností cítil, že musí, byť jen letmo, zmínit Vietnam. Všichni nezasvěcení se domnívali, že každý, kdo strávil třeba jen pár dní v severovietnamském zajateckém táboře, utrpěl těžké psychické po− škození, že část jeho mysli byla hroznými zážitky násilně přetvořena a vzpomínky zastřeny. V některých aspektech to byla nepopíratel− ná pravda, ale paměti se to rozhodně netýkalo. Právě vzpomínky, k nimž se každý vězeň instinktivně uchyloval a které do hloubky a často velmi bolestně propátrával, nabyly neobvyklé ostrosti. Prožitá léta a zkušenosti… obličeje, které měly oči a hlasy, těla jistého tvaru a velikosti, scény, jež se odehrávaly před duševním zrakem, pohledy a zvuky, představy a pachy, doteky a touha dotýkat se... Žádný zážitek z minulosti nebyl tak bezvýznamný, aby odplul do zapom− nění a zůstal neprozkoumán. Často jim nic jiného ani nezbylo, ze− jména v noci – vždycky v noci s její všudypřítomnou ledovou vlhkostí umrtvující tělo a s nekonečně mrazivějším strachem paralyzujícím přítomnost – vzpomínky byly vším. Pomáhaly přehlušit vzdálené výkřiky ve tmě i rachot výstřelů, které byly ráno zcela zbytečně vy− světleny jako nutné popravy těch, kdo zatvrzele odmítali spolupra− covat. Anebo pomáhaly ztlumit nářek těch ještě nešťastnějších, které si věznitelé toužící po zábavě vybrali pro své hry tak příšerné, že se vymykají popisu. Jako mnoho vojáků, kteří prožili větší část zajetí v izolaci, Joel znovu a znovu probíral každou fázi svého života; snažil se je složit dohromady a pochopit – naučit se mít rád vzniklý celek. Bylo toho hodně, co nechápal a neměl rád, ale s výsledkem usilovného zkou− mání a prošetřování vlastní minulosti se mohl smířit, žít s ním a v pří− padě nezbytnosti i zemřít. Tohoto klidu duše musel dosáhnout, aby přežil hrůzu. A protože pátrání ve vlastních vzpomínkách probíhalo noc co noc a vyžadovalo disciplinovanost a přesnost, dokázal si Joel snadněji než jiní lidé připamatovat celé dlouhé úseky života. Jako počítač po− každé spolehlivě najde data uložená na pevném disku, uměl i Joelův mozek vytáhnout ze své paměti libovolné místo, osobu či jméno, a to na základě velmi omezených základních informací. Soustavné
12
opakování proces vzpomínání neobyčejně urychlilo a zefektivnilo – a proto byl teď Joel tak zmatený. Do jeho minulosti ten člověk prostě nezapadal. Ledaže by se Halliday jeho životem někdy hodně dávno jenom mihl jako záblesk meteoru. Rád tě zase uvidím, Joeli. Byla ta slova jen trikem, právnickou lstí? Joel Converse obešel roh ulice a zamrkal v ostrém odrazu sluneč− ních paprsků na mosazném zábradlí, obklopujícím stolky na chod− níku před kavárnou. Po bulváru proudily nablýskané automobily a vzorně čisté autobusy, po zametené dlažbě kráčeli chodci za svým cílem – různým tempem, ale spořádaně. Ženevské ráno je čas klidné, vlídné energie. I noviny ležely na stolcích vzorně složené a ne zmač− kané a překroucené na stránce, která předchozího čtenáře nejvíce za− jímala. Ani válka mezi chodci a vozidly ještě nepropukla, mírová střetnutí se odehrávala v podobě pohledů a pokývnutí, zastavení před přechody a děkovných gest. Joela, který prošel otevřenou mo− saznou brankou mezi stolky, napadlo, jestli by Ženeva nemohla exportovat svá rána do New Yorku. Jenže městská rada by takový dovoz určitě zamítla s poukazem na to, že obyvatelé by tak vysokou míru civilizované ohleduplnosti nepřežili. Těsně před ním pleskly na stůl složené noviny – slušnost je zře− jmě nakažlivá – a objevil se obličej, který Converse znal. Byla to… harmonická tvář; na rozdíl od Joelovy byly všechny její rysy na svém místě a vzájemně k sobě ladily. Rovné černé vlasy rozdělené pečlivě učesanou pěšinkou, špičatý nos nad ostře řezanými rty. Ano, ten obli− čej patří do mé minulosti, usoudil Joel. Problém je v tom, že k němu nesedí to jméno. Povědomě vypadající muž zvedl hlavu, pohledy se setkaly a „A. Preston Halliday“ vstal, nevysoké statné tělo pod oblekem zjevně obalené svaly a ne tukem. „Jak se vede, Joeli?“ pronesl – najednou známý – hlas a ruka se natáhla přes stůl. „Nazdar… Avery,“ odpověděl na pozdrav Converse, ušel několik nezbytných kroků a poněkud neohrabaně si přehodil kufřík do levé ruky. „Jmenuješ se Avery, ne? Avery Fowler. Taftova střední, počátek šedesátých let. Po prázdninách před závěrečným ročníkem ses ne− vrátil a nikdo nevěděl proč. Všichni jsme tehdy spekulovali, co se s tebou stalo. Zápasil jsi, že? A dobře.“ „Dvojnásobný šampion Nové Anglie,“ usmál se právník a ukázal na židli naproti sobě. „Posaď se a promluvíme si o tom. Řekl bych, že jsi dost překvapený. Proto jsem taky chtěl, abychom se sešli ještě před
13
dopoledním jednáním. Asi by nebylo vhodné, kdybys vyskočil a za− řval ,Podvodník!’, sotva bych vstoupil do místnosti.” „Ještě nevím, jestli to neudělám. Ale řvát nebudu.“ Converse se posadil, postavil kufřík vedle nohy stolu a zahleděl se na právníka, který seděl naproti němu. „Co má znamenat to přejmenování na Hallidaye? Proč jsi mi ráno do telefonu nic neřekl?“ „A co jsem měl podle tebe říct? Mimochodem, kamaráde, vzpomí− náš, že na škole jsi mi říkal Šťoural? Kdybych se představil, nepřišel bys.“ „A proč změna jména? Nějaký Fowler sedí kdesi ve vězení?“ „Seděl by, kdyby si neustřelil hlavu?“ „Jsi samé překvapení. Tvůj příbuzný?“ „Jo. Otec.“ Converse se zarazil. „Asi bych se měl omluvit.“ „Nemusíš, nemohls to vědět. Proto jsem se do maturitního roč− níku nevrátil… A to jsem tu zatracenou trofej tolik chtěl! Byl bych je− diný borec na žíněnce, který ji získal třikrát v řadě.“ „To je mi líto. Co se stalo… nebo je to důvěrná informace, kolego? Samozřejmě bych to akceptoval.“ „Pro tebe ne, kolego. Pamatuješ, jak jsme spolu vyrazili do New Havenu a na autobusovém nádraží sbalili ty dvě kočky?“ „Tvrdili jsme jim, že studujeme na Yale…“ „Jo, vzaly nás za slovo, ale stejně nám nakonec nedaly.“ „Měli jsme holt velké oči.“ „Středoškoláci ze soukromé přípravky,“ povzdechl si Halli− day. „Dokonce o nás napsali knihu. Jsme fakt takoví budižkniče− mové?“ „Podceňují nás, ale my se vrátíme. Jsme vlastně poslední menšina v této zemi, takže vzbuzujeme soucit… Tak co se stalo, Avery?“ Ke stolku přistoupil číšník a zlomil kouzlo důvěrného okamžiku. Oba muži se neodchýlili od zaběhaných zvyklostí a objednali si americkou kávu a croissanty. Číšník smotal dva červené papírové ubrousky do kornoutů a postavil je před ně. „Co se stalo?“ zopakoval Halliday tiše, když obsluha odešla. „Ten roztomilý a pohledný hajzlík, který byl náhodou můj otec, zprone− věřil jako správce svěřeneckého fondu čtyři sta tisíc dolarů, a když se na to přišlo, odpráskl se. Kdo mohl tušit, že úctyhodný občan Green− wiche ve státě Connecticut měl ve městě dvě manželky, jednu v East Side, druhou na Bank Street? Prostě chlápek k pomilování.“ „Asi se měl co ohánět. Ale pořád nechápu toho Hallidaye.“
14
„Když se to stalo – sebevraždu se naštěstí podařilo ututlat –, mat− ka se vrátila do San Franciska a vzala mě s sebou. Kdysi jsme bydleli v Kalifornii. To přece víš, ne? Vlastně, proč bys měl? No, tam se má− ma z trucu během týdne provdala za mého otčíma Johna Hallidaye. Za pár měsíců vytrvalé snahy nezbyla po milém panu Fowlerovi ani stopa.“ „Včetně tvého křestního jména?“ „To ne. V Kalifornii jsem byl vždycky Press. My Kaliforňané si potrpíme na poutavá a snadno zapamatovatelná jména. Tab, Troy, Crotch… Syndrom Beverly Hills padesátých let. Na Taftové jsem měl v průkazce Avery Preston Halliday, takže jste mi všichni začali říkat Avery… nebo tou strašnou přezdívkou Ave. Jako přistěhovalec ze zá− padního pobřeží jsem raději držel zobák. V Connecticutu se člověk musel řídit evangeliem podle Holdena Caulfielda*)“ „To je všechno pěkné,“ poznamenal Joel, „ale co když narazíš na někoho, jako jsem já? Určitě se to občas stává.“ „Divil by ses, jak zřídka. Koneckonců, už je to dávno. A moji vrstevníci v Kalifornii pochopili. Tam si děti mění příjmení podle matčina rozmaru. Na východě jsem žil jen pár let, v Greeenwichi jsem se s nikým moc nestýkal a mezi školní smetánku jsem nezapadl.“ „Ale měl jsi tam přátele. Třeba mě.“ „Moc jich nebylo. Přiznejme si to bez mučení. Byl jsem nezají− mavý přivandrovalec, o kterého nikdo nestál.“ „Na žíněnce to ale neplatilo.“ Halliday se zasmál. „Fakt je, že ze zápasníků se moc právníků ne− stává. Časté pády prý poškozují mozek… No nic, abych se vrátil k tvé otázce. V posledních deseti letech se stalo snad pětkrát nebo šestkrát, že mi někdo řekl, že jsem někdo jiný, než za koho se vydávám. Vysvětlil jsem po pravdě, že když mně bylo šestnáct, matka se znovu provdala, a všetečné dotazy jsem umlčel.“ Dorazila káva s pečivem a Joel si zlomil croissant na poloviny. „Takže ses bál, že až zasedneš za konferenční stůl, položím ti stejně všetečný dotaz, nemám pravdu?“ „Ber to jako profesní laskavost. Nechtěl jsem, aby sis tím lámal hlavu, když máš myslet na zájmy svého klienta. Musel jsem na tebe brát ohled, vždyť jsme se tehdy v New Havenu společně pokoušeli ztratit panictví.“ „Mluv za sebe,“ usmál se Joel. *) Hlavní postava kultovního románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě. (Pozn. překl.)
15