Osamělá smrt

1 „Do háje, ten prevít!“ Ivor Hicks většinou snášel zimu dobře. Nezamlouvala se mu však představa, že by měl po této části hor šlapat tak brzy po vánici. Vždyť by mohl dokonce spustit lavinu, stačí, kdyby jen hlasitě zakašlal. Takové nebezpečí docela reálně hrozilo. Cítil ja­ kousi zvláštní tíhu na plicích.

Nejspíš kvůli těm prokletým mimozemšťanům, napadlo ho, ale ihned tuto myšlenku opět zapudil. Nikdo nechtěl uvěřit, že ho na konci sedmdesátých let unesli a provedli na něm jakýsi experiment, který zasáhl jeho plíce, krev a varlata. Ti prokletí ufo­ ni pohodili jeho vysušené, vyčerpané tělo do závěje jen dvě míle od jeho horské chaty. Když se probral z drogami navozeného kómatu, zjistil, že leží napůl zmrzlý jen v trenkách a s prázdnou lahví žitné whisky za vydlabaným kmenem obývaným hlodavci a brouky. Nikdo ho ale nechtěl vyslyšet.

Policajt, kterému si tehdy stěžoval, sotva třicetiletý jízlivý chlapeček, se po celou dobu jejich rozhovoru neuráčil ani na chví­ li zakrýt nevěřící úsměv. Bez rozmýšlení sepsal protokol a poslal Ivora na místní kliniku, aby mu tam ošetřili omrzliny a na pozo­ rování. Doktor Norwood se vůči jeho příběhu už tak odmítavě nestavěl. Tedy až do chvíle, kdy Ivora poslal do nemocnice v Mis­ soule s doporučením k psychiatrickému vyšetření.

Ignoranti!

Všichni přistoupili na hru mimozemšťanů. Krytor, velitel ves­ mírné stanice, který ho teleportoval na mateřskou loď, se určitě ještě teď směje zjednodušenému vysvětlení pozemšťanů. Všich­ ni doktoři s naprostou jistotou jeho „zmatení“ přisuzovali vlivu alkoholu, dehydratace a halucinací.

Byla to ale jen banda naprostých blbců.

11

Ivor šplhal za pomoci hole nahoru po Zmijí stráni a pevné turistické boty se mu bořily do sněhu. Bezmračná modrá obloha mu připomínala oceán. Žádný sice nikdy neviděl, ale byl kdysi u jezera Flathead, a to už je zatraceně velké jezero. Oceán musí vypadat podobně, je jenom mnohem větší, pokud se ovšem dá věřit pořadům o rybaření v televizi.

Už ztěžka dýchal, dál ale stoupal pěšinou vinoucí se mezi sněhem pokrytými balvany a stařičkými jedlovci, jejichž větve se šplhaly až do nebe. Zastavil se, aby nabral dech. Viděl jen mlhavě a nadával na mimozemšťany, kteří ho nutili šplhat do takového kopce, a to i když se opět ozvala jeho artritida. Bolest zhoršovaly, a tím si byl naprosto jistý, i experimenty, které na něm prováděli, a neviditelný čip schovaný kdesi v jeho těle. „Už jdu, už jdu,“ zamumlal, když ucítil štípnutí ve spánku.

Takhle ho popoháněli k většímu spěchu, stejně ho ale i taha­ li z postele, ještě než slunce vyšlo nad hřeben hory. Kruci, ještě neměl ani lok kávy a ke svému Jimu Beamovi také sotva přičichl.

Krytor, čert vem jeho oranžovou ještěří kůži, mu zadával mno­ hem víc úkolů než jeho zesnulá žena Lila. Při vzpomínce na svou nebohou manželku se pokřižoval, ačkoliv nikdy nebyl katolíkem a neměl nejmenší zájem se jím v budoucnosti stát. Jednoduše mu to přišlo jako správné gesto.

Zřejmě nevadilo dokonce ani Krytorovi.

V jedlovém podrostu spatřil ve sněhu stopy a trus losa. Zali­ toval, že s sebou nevzal svou pušku. Kdo by ho tu tak mohl při­ stihnout?

Pouze Krytor, samozřejmě.

Když procházel ohybem pěšiny, na kratičký okamžik se pod ním otevřel výhled do údolí.

V tu chvíli se zarazil, úlekem málem uklouzl. Šestasedmdesátileté srdce mu málem vyskočilo z hrudi, když jeho od dětství vynikající zrak spočinul na osamělé borovici, k jejímuž kmeni byla přivázána nahá žena. „Svatá matko Boží,“ zašeptal a pustil se ze svahu. Ve spěchu zabodával svou hůl až do zmrzlé země.

Není divu, že mimozemšťané chtěli, aby tohle viděl.

12

Možná ji unesli, udělali s ní, co chtěli, a pak ji zanechali v tom­ to zasněženém, pustém údolí. Tohle oni dělávají často.

Přál si mít u sebe mobilní telefon, ačkoliv v těchto končinách prý ty proklaté mašinky nefungují. Nacházel se na příliš odleh­ lém místě. Nebyly tu žádné vysílače. Rychle klouzal po důvěrně známé stezce. Možná ještě žije. Třeba je jen v bezvědomí. Mohl by ji zabalit do svého kabátu, odvést ji do auta a sehnat pomoc.

Během spěšného sestupu zabodával hůl hluboko do sněhu, dokud se nedostal až na dno údolí. V jinak naprosto tichém kaňo­ nu dnes potichu houkala sovice sněžní. „Haló!“ vykřikl ještě v běhu. Sotva popadal dech. „Haló!“ Než ale dorazil až k ženě přivázané ke stromu, zastavil se a ztuhl.

Takhle nevypadají těla, která mimozemšťané propouštějí ze svých lodí.

Kristepane, to určitě ne.

Tohle musel udělat sám ďábel.

Vlasy na vrásčitém týle se mu postavily hrůzou.

Tato žena, Asiatka, byla tak mrtvá, jak jen mrtvola může být.

Měla úplně promodralou pleť, lesklé černé vlasy jí pokrýval čer­ stvě napadaný sníh, prázdné oči zíraly bez výrazu přímo před sebe. Po těle jí stékala tmavá, na kámen zmrzlá krev. Ústa jí zakrý­ val roubík. Pod provazem, který ji poutal ke stromu, měla na pažích, prsech a bocích široké modřiny. Byla přivázána tak těsně ke kmeni, že se její končetiny za stromem téměř dotýkaly.

Někde zavrzala větev pod tíhou sněhu a Ivor pocítil, jako by ho kdosi z úkrytu pozoroval.

Za celý svůj život nepoznal větší strach.

Dokonce ani v Krytorově vězení.

Znovu zatoužil po své lovecké pušce. Pomalu kráčel pozpátku po cestě, kterou přišel. Na začátku pěšiny vedoucí do hor se otočil a vyrazil tak rychle, jak jen mu to jeho staré nohy dovolily.

Tu ženu zavraždilo zlo ve své nejčistší a nejsmrtonosnější podobě.

Někde tady bylo.

Bože na nebesích, pořád tam bylo!

13

n

n

n

Detektiv Selena Alvarezová se svezla na židli u svého stolu.

Ne­bylo ještě ani sedm, ale musela se prokousat celým stohem různých dokumentů. Její mysl se však bez ustání vracela k přípa­ du dvou zavražděných žen, které se našly zhruba před měsícem a které spojoval stejný způsob smrti.

Obrázek jejich těl – tak jak tam byly zanechány ve sněhu na­ pospas vražednému mrazu nahé, přivázané ke stromu a s rou­ bíkem v ústech – jí naháněl husí kůži. Za posledních několik let se v okrese Pinewood a okolí našlo jen pár mrtvol, a vesměs šlo o nehody při lovu, rybaření, lyžování nebo turistice. Kdysi jed­ noho běžce napadla a téměř roztrhala puma, čas od času skončí špatně domácí roztržky, podnícené alkoholem nebo drogami, pří­ padně pistolí či jinou zbraní, která je právě po ruce. Ale vraždy, ty se v těchto končinách nikdy nepáchaly. A vícenásobné ještě méně.

Sériový vrah v této díře? Neslýchaná událost.

Přesto tomu všechno nasvědčovalo.

Stačilo se podívat na monitor a prohlédnout si fotografie mrt­ vých těl Emily Kerryové a Niny Salvadoreové, žen, které neměly nic společného. Tedy kromě toho, že se ocitly v blízkosti vraždí­ cího psychopata.

Kliknutím myši otevřela fotografii mrtvého těla první oběti, Emily Kerryové. Pak klikla ještě několikrát a na monitoru se obje­ vily další obrázky: kopie jejího řidičského průkazu, které dodal registr vozidel státu Idaho, fotografie havarovaného zeleného Fordu Eclipse se štítkem s nápisem Místo činu 1 a záběr na osa­ mocený jedlovec v zasněženém údolí, k jehož kmeni byla nebohá žena přivázána, označený nápisem Místo činu 2. Poslední obrázek ukazoval vzkaz, který vrah přibil nad hlavu oběti: její iniciály, E K, napsané hůlkovým písmem za hvězdičkou. Ta byla nakres­ lená na papíře a zároveň vyrytá do kůry stromu přibližně třináct centimetrů nad její hlavou. Technici ve vyřezané hvězdičce našli stopy krve. Patřila oběti.

Při pohledu na bezvládné tělo učitelky z Boise zaskřípala Alva­ rezová zuby. Neměla žádné nepřátele. Vdávala se před dvěma lety, neměla žádné děti. Zůstal po ní zcela zdrcený manžel. Vypo­ 14

věděl, že odjela navštívit rodiče do Whitefish. Jeho slova později potvrdilo i vyšetřování. Rodiče a bratr zavražděné byli bez sebe žalem a zlostí. Bratr neustále naléhal na policii, jeho: „Najděte tu zrůdu, která tohle provedla!“ jí pořád znělo v hlavě. „Pracujeme na tom,“ zopakovala si Alvarezová v duchu, když otevřela spis a podívala se na kopii vrahova vzkazu.

Hvězdička, podobající se zářezu do stromu nad hlavou oběti, se nacházela nad písmeny: E K Proč? přemýšlela Alvarezová. Co to pro vraha znamená? Úřad šerifa prověřoval lidi, kteří Kerryovou naposledy viděli, ale nic nezjistil. Domnívali se, že jde o ojedinělou vraždu, dokud nenašli další ženu zabitou stejným způsobem.

Alvarezová opět klikla myší a na obrazovce se objevil další obrázek, předešlému podobný natolik, až z toho tuhla krev v ži­ lách. Nahá žena s dlouhými tmavými vlasy byla přivázána ke stromu. Jiné místo, avšak až děsivě podobné tomu prvnímu.

Druhá oběť se jmenovala Nina Salvadoreová, pracovala coby programátor a pocházela z Reddingu v Kalifornii. I ji našli přivá­ zanou ke stromu v opuštěném údolíčku v pohoří Bitterroot. Tělo se nacházelo dvě míle od jejího vozu, Fordu Focus, z něhož zby­ la sotva identifikovatelná koule červeného laku, plastu a plechu, která se našla o několik týdnů dříve.

Hvězdička vyřezaná do stromu nad hlavou Niny Salvadoreo­ vé se tentokrát nacházela v odlišné pozici vůči tělu. Vrah zároveň na místě činu zanechal trochu jiný vzkaz. Tentokrát totiž, ačkoliv hvězdičku načrtl na standardní kancelářský papír, připsal jiná písmena. Zdálo se, jako by do sebe zapadly oba páry iniciál: E SK N Jakou hru s nimi vrah hraje? Chce s nimi nějakým způsobem komunikovat? Pokud chtěl vraždy jen označit, proč nenapsal jed­ noduše EK a NS, podle pořadí a jmen mrtvých žen? Proč iniciály míchal?

Alvarezová přivřela oči. Považovala se za počítačového mága, takže ve snaze zjistit, jestli ona písmena něco neznamenají, použila hned několik programů. Na nic ale nepřišla.

15