1 Saddle Valley ve státě New Jersey je Vesnice s velkým V. Za vesnici ji alespoň označili developeři, kteří do zalesněné krajiny vtrhli koncem třicátých let, kdy zareagovali na poplašený křik upadající manhattanské střední třídy, a udělali z ní město. Na bíle natřené tabuli ve tvaru heraldického štítu, která stojí vedle Valley Road, se skví nápis: Saddle Valley SAMOSTATNÁ VESNICE OD ROKU 1862 Vítejte
Slovo Vítejte je napsáno mnohem menším písmem než zbytek nápisu, neboť Saddle Valley ve skutečnosti návštěvníky nevítá. Zejména řidiče, kteří sem přijíždějí každou neděli odpoledne a očumují zábavu místních obyvatel. V tuto dobu projíždějí uli cemi dva hlídkové vozy místní policie. Je rovněž třeba připomenout, že na tabuli není napsáno Saddle Valley, New Jersey, dokonce ani Saddle Valley, N. J., nýbrž pouze Saddle Valley. Vesnice prostě neuznává vyšší autoritu, je sama svým pánem. Izolovaná, bezpečná, nedotknutelná. V dnešní červencové nedělní odpoledne se zdálo, že osádka jednoho z policejních automobilů bere svou práci obzvlášť vážně. Bílý vůz s modrými pruhy projížděl ulicemi znatelně rychleji než jindy. Bral to od jednoho konce města na druhý přes rezidenční čtvrti a míjel zepředu, zezadu i z boku pečlivě udržované půl hektarové parcely s výstavnými domy. 9
Mnozí obyvatelé Saddle Valley si zmíněného hlídkového vozu v toto konkrétní nedělní odpoledne všimli. Tak tomu mělo být. Všechno šlo přesně podle plánu. John Tanner, oblečený ve starých tenisových šortkách a vče rejší košili, na nohou tenisky bez ponožek, uklízel garáž pro dva automobily a jedním uchem poslouchal zvuky, které se nesly od zahradního bazénu. Jeho dvanáctiletý syn Raymond si pozval kamarády a Tanner čas od času vyšel na příjezdovou cestu, aby přes zadní patio domu nahlédl k bazénu a ujistil se, že se dětem nic nestalo. Vycházel hlavně ve chvílích, kdy se intenzita dová dění snížila nebo hluk zcela utichl. Jeho žena Alice se v protivně pravidelných intervalech vyno řovala ze dveří do prádelny, aby na něho naléhala, co dalšího má ještě vyhodit. John se hrozně nerad zbavoval věcí, zato Alici šlo hromadící se haraburdí na nervy. Tentokrát vyčítavě ukázala na polámanou ruční sekačku, která už dlouhé týdny ležela v rohu garáže. Johnovi její gesto samozřejmě neuniklo. „Mohl bych ji při pevnit na stojan z tepaného železa a prodat Muzeu moderního umění,“ poznamenal. „Památka na nespravedlnosti minulé éry, období před zahradníkem.“ Alice Tannerová se zasmála. Její manžel si jako obvykle po myslel, že má moc hezký smích. „Vynesu ji k chodníku. V pondělky odvážejí odpad.“ Sáhla po památce. „Netahej se s tím. Já to udělám.“ „Ne, právě že neuděláš. V půli cesty si to rozmyslíš.“ John uchopil starodávnou sekačku a zvedl ji přes moderní žací stroj Briggs and Stratton. Alice ustoupila ke sportovnímu kupé značky Triumph, které pyšně označovala jako „symbol společenského postavení“, a převzala od manžela relikvii. Sotva s ní vyjela na příjezdovou cestu, odpadlo pravé kolečko. Oba se hlasitě rozesmáli. „Tohle si muzeum určitě nenechá ujít. Neodolatelný expo nát.“ 10
Alice se ohlédla a úsměv jí ztuhl na rtech. O necelých čtyřicet metrů dál na Orchard Drive pomalu projížděl kolem jejich domu policejní hlídkový vůz. „Dnes odpoledne je gestapo na ubohé venkovany nějak přís né,“ utrousila suše. „Cože?“ Tanner zvedl kolečko a nasadil je zpátky na osu. „Strážcové morálky Saddle Valley jsou v plné práci. Od oběda to je už podruhé nebo potřetí, co jedou po Orchard.“ John Tanner se zahleděl na policejní automobil a jeho řidič, strážník Jenkins, mu pohled oplatil. Nezamával ale, nepozdravil, vůbec nedal najevo, že se znají. Přestože byli dobří kamarádi, dokonce by se dalo říci přátelé. „Pes asi v noci moc štěkal.“ „Chůva nic neříkala.“ „Za dolar padesát na hodinu od ní nemůžeš čekat, že bude podávat podrobné hlášení.“ Alice se odvrátila od hlídkového vozu. „Hele, drahoušku, odvez ji sám. S padajícím kolečkem je to práce pro muže. Já se podívám na děcka.“ Tanner táhl sekačku za sebou po příjezdové cestě až k chod níku, když vtom ho do očí udeřilo jasné světlo vzdálené přes padesát metrů. Orchard Drive se směrem na západ stáčí kolem skupinky stromů a pár desítek kroků za zatáčkou bydleli Scanla novi, jejich nejbližší sousedé. Světlo, které John pozoroval, byl odraz slunce od lesklé ka roserie policejního automobilu, jenž parkoval vedle obrubníku. Oba strážníci se na sedadlech otáčeli a vyhlíželi zadním oknem. John si byl jistý, že se dívají na něho. Na okamžik strnul, ale pak rozhodným krokem zamířil k policistům. Ti se však ob rátili, řidič nastartoval a prudce se rozjel. Tanner chvíli nechápavě hleděl za odjíždějícím vozem a pak se pomalu vrátil ke svému domu. Hlídkový vůz městské policie v Saddle Valley se řítil k Peach tree Lane. Odbočil do ulice a zpomalil na obvyklou rychlost. Richard Tremayne seděl v klimatizovaném obývacím po koji a díval se na přenos baseballového zápasu. V duchu zuřil, 11
neboť jeho oblíbení Mets právě ztratili šestibodové vedení. Závě sy u arkýřových oken byly roztažené. Richard mimoděk zalétl pohledem do ulice a to, co spatřil, ho přimělo, aby se zvedl z křesla a přistoupil k oknu. Ten policajtský auťák už je tu zas, pomyslel si nervózně. A tentokrát jede skoro krokem. „Hej, Ginny!“ zavolal na manželku. „Můžeš sem na chvilku?“ Virginie Tremayneová ladně sestoupila po třech schodech do obývacího pokoje. „Co je? Doufám, že mě nevoláš jen proto, abys mi oznámil, že ti tvoji Mets nebo Jets dali gól či co to tam vlastně dělají.“ „Poslyš, když u nás včera večeřeli Tannerovi… No, vždyť víš, trošku jsme s Johnem přebrali… Ale nedělali jsme žádný velký kravál, že ne?“ „Byli jste řádně zlití, ale docela příjemní. Proč?“ „Já vím, byli jsme opilí. Měl jsem mizerný týden. Ale žádné nepřístojnosti jsme přece netropili.“ „Jistě že ne. Právníci a novináři jsou vzory slušnosti. Proč se na to vůbec ptáš?“ „Ti zatracení policajti už kolem nás projeli nejmíň popáté.“ „Ach…“ Virginii se sevřel žaludek. „Víš to jistě?“ „Takového auta si člověk za denního světla nemůže nevšim nout.“ „No, to asi ne… Povídal jsi, žes měl mizerný týden. Znamená to snad, že ses pokusil…“ „Proboha, to víš že ne! Říkal jsem ti, že na to máš zapome nout. Ten chlap je obyčejný tlučhuba a bere si ten případ moc osobně.“ Tremayne se nepřestával dívat z okna. Policejní auto mobil právě odjížděl. „Ale vyhrožoval ti. Alespoň jsi to tvrdil. Vyhrožoval ti svými konexemi a…“ Richard se k ní pomalu otočil a podíval se jí do očí. „Všichni máme nějaké konexe, ne? Někteří až ve Švýcarsku.“ „Ale prosím tě, Dicku, to je přece absurdní.“ „Samozřejmě. Ti policajti už odjeli… Nejspíš o nic nejde. V říj nu jim zase mají zvednout platy. Možná vyhlížejí dům, který 12
by si mohli koupit. Parchanti jedni zatracení! Vydělávají víc, než jsem já měl pět let po promoci na právech.“ „Myslím, že jsi po včerejšku trochu podrážděný. Určitě tě bolí hlava.“ „Asi máš pravdu.“ Virginie se zadívala na manžela, který stále hleděl z okna. „Služka chce ve středu volno. Navečeříme se venku, ano?“ „Jistě,“ odpověděl, ale neotočil se k ní. Žena zamířila k hale a ohlédla se po Richardovi: teď se na ni díval. Čelo mu orosil pot, přestože klimatizace místnost dosta tečně zchladila. Policejní hlídkový vůz mířil na východ k dálnici číslo pět, hlavní spojnici se čtyřicet kilometrů vzdáleným Manhattanem, a zastavil na nadjezdu na místě, odkud se otevíral výhled na exit 10A. Strážník na místě spolujezdce zvedl k očím dalekohled, jehož čočky vyrobila firma Zeiss-Ikon, a prohlížel si vozidla na jíždějící po rampě. Po několika minutách poklepal muži za volantem na před loktí. Řidič – jmenoval se Jenkins – vyhlédl otevřeným bočním okénkem, gestem požádal o dalekohled a sledoval automobil, na který kolega ukázal. Pak utrousil jediné slovo: „Potvrzeno.“ Jenkins nastartoval, rozjel se směrem k jihu a sáhl po sluchát ku radiotelefonu. „Tady Dvojka. Jedu na jih po Register Road a sleduju zelený sedan Ford. Newyorská značka. Plný negrů nebo Portorikánců.“ Z reproduktoru zapraskala odpověď: „Rozumím, Dvojko. Držte se jich a nenechte se setřást.“ „Provedu. Žádný problém. Konec.“ Policejní automobil odbočil vlevo na táhlý dálniční nájezd. Řidič se zařadil do nejrychlejšího pruhu, sešlápl plyn k podlaze a ručička tachometru se během minuty vyšplhala ke stopadesát ce. Pod koly svištěl hladký asfalt. O čtyři minuty později zpomalil před táhlou zatáčkou. Ně kolik set metrů za ní stály dvě telefonní budky s hliníkovou konstrukcí. Od skla a kovu se odrážely paprsky ostrého letního slunce. Hlídkový vůz zastavil a Jenkinsův kolega vystoupil. 13
„Nemáš desetník?“ „Ty jseš teda číslo, McDermotte!“ zasmál se Jenkins. „Patnáct let sloužíš ve sboru, a pořád ses nenaučil nosit u sebe drobné, abys mohl navázat spojení.“ „Nech si to rýpání, jo? Mám u sebe dva nikláky, ale na jed nom je indiánská hlava.“ Jenkins sáhl do kapsy a podal mu minci. „Tu máš. Ale linky můžou být přetížené a pochybuju, že se ti Rooseveltovým deset níkem podaří dovolat.“ „Jako kdybych to nevěděl,“ zabručel McDermott a vykročil k budce, otevřel vrzající dveře a vytočil nulu. Rozpálený vzduch v uzavřeném proskleném prostoru se nedal dýchat, a tak policis ta zastavil botou zavírající se dveře, aby se nezalkl. „Otočím se,“ křikl na něho Jenkins z auta, „a vyzvednu tě na druhé straně.“ „Fajn… Ústředna? Chci hovor na účet volaného do New Hampshiru. Směrovka tři-jedna-dva, číslo šest-pět-čtyři-nula -jedna. Jmenuju se Leather.“ Jednoduchý a srozumitelný požadavek. McDermott chtěl vo lat do státu New Hampshire a ústředna hovor přepojila. Operá torka pochopitelně nemohla vědět, že telefon na druhém konci linky nezazvoní v New Hampshiru. Někde ve složitém předivu kmenových vedení a uzlových bodů umístěných v podzemním komplexu se aktivovalo malé relátko, pohyblivý zmagnetizo vaný jazýček překlenul půlcentimetrovou mezeru mezi dvěma póly a přepojil hovor jinam. Přístroj vzdálený čtyři sta kilometrů jižně od Saddle Valley ve státě New Jersey nezazvonil, ale vydal dlouhé, nepřerušované bzučení. Telefon ležel na psacím stole v kanceláři, která se nacháze la v prvním patře cihlové budovy, obehnané v padesátimetrové vzdálenosti plotem nabitým elektřinou. Budova patřila mezi asi deset domů, všechny dohromady tvořily vzájemně propojený celek, který hustý porost vně plotu skrýval před zraky zvědav ců. Komplex ležel nedaleko McLeanu ve státě Virginie a sídlila v něm centrála Ústřední zpravodajské služby. Izolovaná, bezpeč ná, nedotknutelná. „Andrews… Ústředna…? Ano, ten hovor přijmu.“ 14
„Tady Leather,“ zněla slova přesměrovaná z New Hampshiru. „Linka je čistá a páska se točí. Mluvte.“ „Potvrzuju přítomnost všech podezřelých. Před chvílí přijeli z Kennedyho letiště Cardoneovi.“ „Věděli jsme, že přistáli…“ „Tak proč jsme se sem k čertu honili?“ „Pětka je dálnice smrti. Mohli mít nehodu.“ „V neděli odpoledne?“ „Kdykoliv. Mám vám přečíst statistiky nehodovosti?“ „Radši se vraťte k těm svým zatraceným počítačům…“ Andrews pokrčil rameny. Muži v terénu jsou věčně kvůli ně čemu podráždění. „Pokud jsem dobře rozuměl, všichni tři pode zřelí jsou na místě. Říkám to správně?“ „Správně. Tannerovi, Tremayneovi a Cardoneovi. Všechny sledujeme. Čekají. S prvními dvěma páry jsme už začali a Cardo neovi přijdou na řadu během několika minut.“ „Ještě něco?“ „Prozatím nic.“ „Jak se má manželka?“ Povzdech. „Jenkins má štěstí, že je svobodný. Lilian pořád obhlíží domy a chce, abychom nějaký koupili.“ „S našimi platy těžko, McDermotte.“ „Však jí to taky říkám. Jenže ona naléhá, abych přešel na dru hou stranu.“ McDermottův žert Andrewse krátce, ale o to ostřeji zabolel. „Slyšel jsem, že u nich jsou platy ještě horší.“ „To je možné… Jenkins už jede. Až to půjde, zase se ozveme.“ Joseph Cardone odbočil se svým cadillakem na kruhovou příjezdovou cestu a zabrzdil před kamenným schodištěm, které vedlo k masivním dubovým dveřím. Vypnul motor, protáhl se a ohnul lokty pod stropem kabiny. Pak s povzdechem probudil své dva syny ve věku šest a sedm let. Třetí dítě, desetiletá holčič ka, si četla komiks. Vedle Josepha seděla jeho manželka Betty, která se právě dí vala na dům. „Je fajn si někam vyjet, ale ještě lepší bývá návrat domů.“ 15
Cardone se zasmál a položil masitou ruku na ženino rameno. „Určitě to myslíš vážně,“ konstatoval. „Samozřejmě.“ „Já vím. Říkáš to pokaždé, když se vrátíme domů. Přesně stej nými slovy.“ „Máme hezký domov.“ Cardone otevřel dveře. „Poslyš, princezno, pusť brášky ven a pomoz mamince s menšími taškami.“ Vytáhl klíček ze zapa lování, vystoupil a zamířil k zavazadlovému prostoru limuzíny. „Kde je Louisa?“ „Nejspíš přijde až v úterý. Nezapomeň, že jsme přijeli o tři dny dřív. Dala jsem jí volno.“ Cardone se v duchu zachvěl. Představa, že jeho žena bude vařit, ho příliš nelákala. „Najíme se venku.“ „Dnes budeme muset. Mám všechno v mrazničce a trvalo by moc dlouho, než bych mohla něco připravit.“ Betty Cardoneová vystoupala po kamenných schodech a vylovila z kabelky klíč od vchodových dveří. Joe raději pustil její poznámku z hlavy. Rád jedl, ovšem roz hodně ne pokrmy připravené vlastní manželkou. Bohatá debu tantka z Chestnut Hill pochopitelně nemůže vařit tak chutně jako staré dobré italské mamas z jižní části Filadelfie. O hodinu později již výkonná klimatizace hnala proudy stu deného vzduchu rozlehlým domem a vyháněla zatuchlé ovzduší z téměř dva týdny nevětraných pokojů. Joseph si takových věcí všímal a dovedl je ocenit. V mládí byl vynikající sportovec a vý kony na hřišti mu otevřely cestu ke společenskému i finančnímu úspěchu. Vyšel na přední terasu a zadíval se na dokonalý trávník lemující příjezdovou cestu. V jeho středu rostla smuteční vrba. Jeho zahradníci odváděli skvělou práci. Však by taky měli za ty nekřesťanské peníze, které požadovali! Ale již nějakou dobu si zrovna s penězi nemusel dělat starosti. A náhle si toho všiml. Policejní hlídkový vůz. Už zase. Potřetí od chvíle, co sjel z dálnice. „Hej, vy tam! Zastavte!“ Oba strážníci si vyměnili letmé pohledy a chystali se odjet, ale Cardone zatím doběhl k obrubníku. 16
„Hej!“ Automobil zastavil. „Ano, pane Cardone?“ „Cože se policie najednou tak snaží? Vyskytly se snad v této čtvrti nějaké problémy?“ „Ne, pane Cardone. Jsou prázdniny. Snažíme se podle sezna mu kontrolovat, zda se už obyvatelé vrátili z dovolené. U vás máme uvedeno dnešní odpoledne, a tak jsme se chtěli přesvědčit, že jste to skutečně vy, abychom si váš dům mohli odškrtnout.“ Joe se na něho pátravě zadíval. Věděl, že mu strážce zákona lže, a policista věděl, že to ví. „Vy si svou mzdu opravdu zasloužíte.“ „Snažíme se, pane Cardone.“ „To vidím.“ „Hezký den, pane.“ Hlídkový vůz odfrčel. Joe se za ním znepokojeně díval. Původně chtěl zajít do své kanceláře až v polovině týdne, ale teď musel své plány změnit. Do New Yorku zajede hned zítra ráno.
17