DANIEL
SILVA
2013
Copyright © 2012 by Daniel Silva Translation © 2013 by Michal Šubrt Cover design © 2002, 2013 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE FALLEN ANGEL, vydaného nakladatelstvím HarperCollins, New York 2012, přeložil Michal Šubrt Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Hana Kneblová Korektura: Hana Bončková Sazba: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v červnu 2013
ISBN 978-80-7303-860-1
Věnováno Louisi Toscanovi, který byl na počátku u toho. A jako vždy mé ženě Jamie a dětem Lily a Nicholasovi.
Varuji tě – neprahni po krvi, nečiň z jejího prolévání zvyk, neboť krev nikdy nespí. Saladin
MAPA VATIKÁNU
heliport věž sv. Jana
SEVER 100 metrů
ŘÍM
VATIKÁNSKÉ ZAHRADY
100 yardů
Rádio Vatikán
obrazárna Sixtinská kaple
Vatikánská muzea
bazilika sv. Petra
Vatikánská muzea
Bronzová Apoštolský palác brána
věž sv. Mikuláše
NÁMĚSTÍ SV. PETRA
ŘÍM
kostel sv. Anny brána kasárna švýcarské sv. Anny gardy
STARÉ MĚSTO JERUZALÉMA
Herodova brána Damašská brána kostel Bičování Páně
Chrámová hora
Ď NÍ ZE
ZÁPAD
pevnost
Hnojná brána
Železná brána Siónská brána
200 metrů
SEVER
200 yardů
mešita al-Aksá
ha
Skalní dóm
Řetězová brána
ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ
Zlatá brána
Jeric e do
(Haram al-Šaríf)
Jaffská brána
ARMÉNSKÁ ČTVRŤ
Getsemanská zahrada
MUSLIMSKÁ ČTVRŤ
kostel Božího těla
KŘESŤANSKÁ ČTVRŤ
Lví brána
silnic
Nová brána
A LOROS VIA DO
A LOROS VIA DO
Absolónova hrobka
ÚDOLÍ KIDRON
Část první
MĚSTO MRTVÝCH
1 VATIKÁN
O
bjev, kterým to všechno začalo, učinil Niccolò Moretti, správce baziliky svatého Petra. Stalo se tak v 06:24, avšak díky zcela nezáměrné chybě v přepisu se do prvního oficiálního prohlášení Vatikánu dostal nesprávný časový údaj 06:42. Byl to jeden z mnoha významných i nevýznamných přehmatů, které mnohé pozorovatele dovedly ke správnému závěru, že Svatý stolec něco skrývá. Jak se vyjádřil jeden významný představitel náboženské opozice, římskokatolickou církev nyní dělil už jen jeden jediný skandál od toho, aby definitivně upadla v zapomnění. To vůbec poslední, co Svatý otec nyní potřeboval, bylo mrtvé tělo v samotném srdci křesťanské víry. Skandál byl také tím posledním, na co Niccolò Moretti myslel, když to ráno dorazil do Vatikánu – o celou hodinu dřív než obvykle. V černých kalhotách a dlouhém šedém kabátě spěchal ke schodům baziliky a sotva byl na zšeřelém náměstí vidět. Napravo v oknech v třetím patře Apoštolského paláce se svítilo. Jeho Svatost papež Pavel VII. již byl vzhůru. Moretti pochyboval, jestli Svatý otec vůbec spal. Po Vatikánu se šířily zvěsti, že zase trpí nespavostí a většinu nocí něco píše ve své pracovně nebo se prochází po zahradách. Správce to už několikrát zažil. Nakonec tu přestane normálně spát každý. 13
Moretti za sebou zaslechl hlasy, a když se otočil, ze šera vystoupili dva kuriální úředníci. Měli namířeno k Bronzové bráně a byli zaujatí nějakou vzrušenou diskusí, a tak když je opět pohltil stín, ani jej nezaregistrovali. Římské děti jim říkaly bagarozzi – švábi. Moretti to slovo jako malý vyslovil jen jednou a hned mu za to vyčinil sám Pius XII. Od té doby to už nikdy nezkusil. Dnes už věděl, že když někoho pokárá sám Kristův náměstek, člověk tentýž prohřešek zopakuje jen výjimečně. Vyběhl do schodů baziliky a vstoupil do portiku, z něhož do hlavní chrámové lodi vedlo pět dveří. Všechny byly zapečetěné až na ty zcela vpravo, takzvané „Dveře smrti“. V nich stál otec Jacobo, vyzáblý Mexičan s šedými vlasy slehlými jako zmačkaná sláma. Ustoupil, aby mohl Moretti projít, pak dveře zavřel a zajistil těžkou závorou. „Vrátím se v sedm a vpustím dovnitř tvé lidi,“ řekl kněz. „Buď tam nahoře opatrný, Niccolò. Už nejsi nejmladší.“ Kněz se vzdálil. Moretti smočil konečky prstů ve svěcené vodě, pokřižoval se a vykročil do středu obrovské lodi. Tam, kde se jiní zastavovali v mlčenlivém údivu, kráčel Moretti s nenuceností, s jakou člověk chodí po vlastním domě. Jako šéf sampietrini, oficiálních správců baziliky, chodil do Svatého Petra šestkrát v týdnu už sedmadvacet let. Díky Morettimu a jeho mužům se bazilika skvěla nebeským jasem, zatímco ostatní velké svatostánky v Evropě jako by navždy pohltila temnota. Moretti se nepovažoval pouze za služebníka papežského stolce, ale i za partnera v podnikání. Papežům byla svěřena péče o miliardu katolických duší, ale o symbol jejich pozemské moci se staral Niccolò Moretti. Znal tu každý čtvereční centimetr od Michelangelovy kopule až po hlubiny krypt – všech čtyřiačtyřicet oltářů, sedmadvacet kaplí, osm set sloupů, čtyři sta soch a tři sta oken. Věděl přesně, kde se drolí omítka a kudy zatéká. Poznal, kdy se budova cítí dobře a kdy ji něco trápí. Jestli bazilika někdy promlouvala, pak do ucha Niccoly Morettiho. V prostorách Svatopetrské baziliky měl každý smrtelník dojem, že se musel několikrát zmenšit, takže když se Moretti v šedé uniformě blížil k Papežskému oltáři, vypadal jako oživlý náprstek. Poklekl před Petrovým confessiem a pak obrátil tvář k nebi. Téměř třicet metrů nad jeho hlavou se tyčilo baldacchio, které 14
spočívalo na čtyřech masivních sloupech z bronzu a zlata a korunovala jej majestátní nebesa. To ráno však bylo zčásti překryté hliníkovým lešením. Toto vrcholné Berniniho dílo zdobené propracovanými figurálními motivy a vavřínovými ratolestmi přitahovalo prach a kouř ze svíček. Každý rok jej musel Moretti s četou svých mužů týden před postní dobou důkladně vyčistit. Vatikán byl místem, kde se odehrával odvěký rituál, a údržba baldacchia byla svým způsobem také rituálem. Vymyslel jej sám Moretti a patřilo k němu i to, že jakmile bylo lešení smontováno, byl první, kdo na něj vyšplhal. Pohled z vrcholku baldachýnu si mohla dopřát jen hrstka vyvolených a Niccolò Moretti, šéf sampietrini, trval na tom, že on z nich bude pokaždé první. Vystoupal až na vrchol předního sloupu, pak se připoutal bezpečnostním lanem a sunul se pomalu po čtyřech vzhůru po klenbě. Na jejím vrcholu spočíval glóbus podpíraný čtyřmi žebry a korunovaný křížem. Zde se nacházelo nejposvátnější místo římskokatolické církve, svislá osa, jež procházela samotným středem kopule a hrobkou svatého Petra. Ztělesňovala hlavní myšlenku, na níž celý podnik spočíval. Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev. Interiér baziliky právě začaly rozsvěcovat první ranní paprsky a Moretti, věrný sluha papežů, téměř cítil Boží ruku na svém rameni. Jako pokaždé tam nahoře zcela ztratil pojem o čase. Když jej později vyslýchala vatikánská policie, nedokázal si přesně vzpomenout, jak dlouhou dobu strávil na baldachýnu, než si toho objektu všiml. Z jeho vznešené perspektivy to vypadalo jako ptáček se zlomeným křídlem. Nejdřív si myslel, že jde o něco bezvýznamného, kus plachty, který tam nechal jiný sampietrino, nebo šála, kterou ztratila uchvácená turistka. Vždycky tu po nich zůstávala spousta věcí, které v kostele nemají co dělat. Musel tu věc zavčasu uklidit, a tak s vědomím, že kouzlo pominulo, se opatrně přemístil na lešení a pustil se do dlouhého sestupu na zem. Vydal se k předmětu příčnou chrámovou lodí, po několika krocích mu však došlo, že to není zapomenutá šála ani kus plachty. Když přišel blíž, zahlédl na posvátném mramoru své baziliky zaschlou krev a oči zírající vzhůru ke kopuli, bezdu15
ché jako čtyři stovky jeho soch. „Dobrý Bože na nebi,“ zašeptal a spěchal k východu. „Smiluj se nad její nebohou duší.“ O událostech, které následovaly bezprostředně po objevu Niccoly Morettiho, se veřejnost dozvěděla jen nesouvislé útržky, neboť se odvíjely podle zavedené tradice Vatikánu – v naprostém utajení a se špetkou jezuitské zchytralosti. Nikdo za zdmi věčného města například nevěděl, že první, koho Moretti vyhledal, byl kardinál rektor baziliky, puntičkářský Němec z Kolína nad Rýnem, jenž vynikal vybroušeným pudem sebezáchovy. Ve své funkci působil už hezkých pár let a bezpečně rozpoznal, když se blížil nějaký problém – proto také opomněl o incidentu informovat policii a místo toho povolal strážce zákona z vatikánské půdy. Pět minut nato se stal Niccolò Moretti svědkem neobvyklé scény, když osobní tajemník Jeho Svatosti papeže Pavla VII. začal na dlažbě baziliky prohledávat kapsy mrtvé ženy. Monsignor si ponechal jedinou věc a s ní se vydal přímo do Apoštolského paláce. Než došel do své kanceláře, věděl přesně, jaký bude další postup. Budou nutná dvě vyšetřování: jedno pro klid veřejnosti a druhé pro klid jeho duše. Aby však jeho soukromé vyšetřování dopadlo úspěšně, bude jej muset svěřit někomu, na koho se dá spolehnout. Není proto divu, že si monsignor jako „inkvizitora“ vybral člověka, který mu byl v mnohém blízký. Padlého anděla v černém. Hříšníka z města svatých.
16